Mathias s Marií jsou úspěšní němečtí lékaři, šťastní
manželé. K tělu si pouštějí pouze to, co chtějí. Z Evropy bez hranic těží pouze
výhody; pokud si usmyslí, dokáží mezi sebou a okolím postavit nepropustné
bariéry, mají na to prostředky. Pro oba se vše mění ve chvíli, kdy Maria
odjíždí na misi Lékařů bez hranic do afrického Čadu. Nad životy manželské
dvojice přebírají vládu hluboce skryté a zdánlivě překonané principy… Román o
současné Evropě a o uprchlické krizi, která do Evropy jen zdánlivě přichází
odkudsi z vnějšku. Román o barvě kůže, o mládnutí a stárnutí lidí i kultur.
Jsme coby kontinent na cestě k vrcholku, na vrcholku, nebo již za vrcholem?
David Zábranský (1977) je vystudovaný právník. Debutoval
roku 2006 románem Slabost pro každou jinou pláž, za který získal cenu Magnesia
Litera v kategorii Objev roku. Následovaly novely Šternův pokus milovat, Kus
umělce a Edita Farkaš. V roce 2015 vydal rozsáhlý román Martin Juhás čili
Československo. O rok později měla v Praze premiéru jeho divadelní hra s názvem
Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny.
Román Za Alpami vydává nakladatelství Druhé město (ISBN
978-80-7443-247-7).
Ukázka z knihy:
Dva roky po svatbě Maria přišla s nápadem přihlásit se na
misi Lékařů bez hranic.
Byla to dobrá věc, obecně uznávaná. Údaj o spolupráci s
Lékaři bez hranic se navíc dobře vyjímal v životopisu, což byl ten úplně
nejprostší fakt, který nikdo z doktorů nezapíral. Pokud by za Marií někdo
přišel s objevem, že v souvislosti s jejím rozhodnutím jít pomáhat odhalil
jakési pravdivé egoistické zákulisí lidské morálky, alá Nietzsche, Marie by si
jen nevěřícně poklepala na čelo. Lékaři jsou speciální lidský druh: lékaři
totiž skutečně zachraňují lidské životy. Většinou to jsou velmi schopní lidé.
Jakékoli nařčení z falše, které by možná zcela zdrtilo maličkou Frauke z
kulturologie, se od lékaře či od lékařky odrazilo jako kulička hrachu. Spojit
se na chvíli s Lékaři bez hranic ve finále pro lékařku nebylo nic jiného než
třeba koupit si v kavárně fair trade kávu.
*
Větším problémem bylo, že Mathias nesouhlasil. I on už za
sebou měl první atestaci, teď se připravoval na druhou, a jeho prioritou bylo
odejít z Erlangenu někam do většího města. Snil o Hamburku nebo o Lübecku. Měl
rád větrné přímořské podnebí severního Německa; jižního slunce si vždy na další
rok užil v létě o dovolené. Pomalu chtěl Marii usadit na její pozdější trvalé
adrese, tam, kde porodí a bude se starat o děti, pleny a dětské postýlky.
Tohle se za ten poslední rok změnilo. Ještě to sice nepadlo
nahlas, Mathias ale už po roce věděl, že doma s dítětem nezůstane. Vedl ho k tomu
prostý fakt: skutečně byl na klinice lepší. Měl lepší výsledky, vyšší
odbornost, více publikoval. Když někdo chtěl konzultovat, včetně primáře
Alschera, obrátil se na Mathiase, nikoli na Marii. I plat měl Mathias o něco
vyšší, což souviselo s jeho vyšším Hirschovým indexem, který souhrnně měřil
publikační činnost a citovanost.
Maria ale chtěla na misi Lékařů bez hranic a v Norimberku,
kde stále bydleli na původní adrese, se jí líbilo. Stěhování někam na sever
nebylo v jejím zájmu. Z Norimberku to měla mnohem blíž k rodičům, pouhé dvě a
půl hodiny autem, a také za nimi pravidelně jezdila, vždy si vyšetřila trochu
času. Mathias tak ob jednou jel s ní, s Mariinými rodiči si docela dobře
rozuměl.
Nakonec z toho byl jejich první drobný spor. Maria si však
stála za svým, vlastně ho po kratších peripetiích postavila před hotovou věc:
přihlásí se na misi a v polovině září odjede. Pohovor v assessment centru
Lékařů bez hranic pak bez problému zvládla a v září skutečně odjela na tři
měsíce do Čadu. Součástí její mise byla pediatrická a porodnická péče, zčásti i
zapojení se do programu na léčbu podvýživy. Mathias ustoupil, přestal z toho
dělat velkou věc. Svět se přece za tři měsíce nezboří. Byli ve spojení přes
Skype, psali si emaily. Na Vánoce měla být doma.
*
Někdy v polovině listopadu ale Mathiasovi po Skypu řekla, že
v Čadu zůstane až do konce ledna. Měla pro to dobré důvody. Bylo jí tam třeba.
O nic jiného prý nešlo.
„Přijedu za tebou,“ navrhl.
Byl to bláznivý nápad, navíc v rozporu s kodexem organizace,
kterým by se Maria měla řídit. Čad nebyl místem pro trávení vánoční svátků.
Chtěla mu ale dokázat, že nemusí žárlit nebo mít jakékoli jiné obavy. Navíc jí
přišlo fér, že tentokrát ustoupí ona.
Domluvili se, že se v podstatě potají potkají v hlavním
městě N’Djameně. Našli vhodný termín. Mathias měl zůstat čtyři dny, ona ho může
na dva dny navštívit.
*
Hned si od Air France koupil let z Frankfurtu do N’Djameny s
přestupem v Paříži. Online si v N’Djameně zarezervoval pokoj v hotelu Mercure
Le Chari. Překvapilo ho přitom, jak luxusně hotel působil na fotografiích, víc
se ale čadské hlavní město a jeho hotely nezajímal. Jel do Afriky kvůli Marii,
nic kolem vlastně vůbec neviděl a nechtěl vidět. Tehdy, když se s Marií
seznámili, tehdy to možná nebyla tak úplně pravda, ono rozestoupení se světa, o
kterém Mathias mluvil, zatímco byl ještě pořád pod vlivem drog z předchozího
večera. Teď to ale pravda byla, tentokrát se kolem Marie svět nebo aspoň jeden
kontinent skutečně rozestoupil. Afrika to navíc Mathiasovi zásadně ulehčovala;
neměl o ni žádný zájem, chtěl jen ve zdraví pobyt v Africe přežít. Zbytek jeho
mise byl jasný: zavřít se na hotelovém pokoji a vnímat blízkost své manželky.
Maria si už dlouho dopředu zajistila dopravu z městečka
jménem Amtiman v jihovýchodním Čadu, kde působila. Do N’Djameny to přitom měla
víc než sedm set kilometrů, jedenáct hodin cesty, pokud všechno šlo dobře. Bylo
to velmi komplikované a vysilující, jiné řešení však neexistovalo. Mathias sám
se po Čadu přepravovat nemohl. Země byla čerstvě ve válce se sousedním Súdánem
a pro někoho, kdo se subsaharskou Afrikou neměl žádné zkušenosti, a navíc ani
nemohl využít ochrany a know-how velké mezinárodní organizace, což bylo ještě
důležitější, pro někoho takového se návštěva Čadu skutečně omezovala v podstatě
na bezprostřední okolí jediného čadského mezinárodního letiště.
*
Osmnáctého prosince 2007 sedl v zimní bundě ve Frankfurtu do
letadla a za deset hodin přistával v N’Djameně, kde bylo přes třicet stupňů a
na nebi ani mrak.
Jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, byla co nejkratší cesta
do hotelu. V Africe nikdy nebyl a nikdy po tom netoužil. Černý kontinent pro
něj prakticky znamenal slony a safari, epidemie, nahé křováky, náušnice a dřevěné
ozdoby, plus jako třešinka na dortu ti vytrvalostní běžci, kteří vyhrávali
maratóny po celém Německu. Mathiasovi vždy připadalo, že si doběhli pro peníze
a pak zas rychle odběhli někam pryč. Tohle byl vrchol inteligence, který byl
Africe a Afričanům schopný přiznat: byli rychlí a věděli, kam si zaběhnout pro
peníze a jak zas rychle beze slova vypadnout.
*
Hotel nakonec vypadal ještě lépe než na fotografiích. Sotva
prošel otočnými dveřmi, příjemně ho osvěžila klimatizace. V lobby na stěnách
visela typicky evropská plátna v evropských rámech a v tlumených barvách. Do
jejich středů pak na plátno někdo zavěsil africké masky. A podobně působil i
celý hotel: jako evropský rámec pro něco, co se na tomto malém hotelovém
prostoru podařilo zkrotit.
Spolu s klíčem se mu na recepci dostalo i diskrétní nabídky:
„Pokud by chtěl monsieur společnost, ať se na mě neváhá obrátit.“
Mathiasovi to přišlo jako dobrý vtip. Jak koloniální tón
recepčního, fráze, o které by si Mathias nemyslel, že ji ještě někde lze
zaslechnout, tak především představa, že by si objednal nějakou čadskou nebo
kamerunskou prostitutku. Znělo to jako z jiné planety, něco úplně mimo. Nejen
kvůli epidemii HIV, nejen kvůli stovce dalších epidemií. Prostě tak vůbec.
„Ne, děkuji, jste moc milý,“ řekl a vzal si od recepčního
elektronický klíč.
*
Pokoj už byl trochu horší, provinční. Zkusil dvojpostel.
Čekala ho jedna noc o samotě. Maria měla přijet druhý den někdy pozdě
odpoledne.
Až do večera nevylezl z hotelu. Měl k dispozici zahradu,
bazén, restauraci a internet. Pokud by se ho někdo zeptal, co víc si může přát,
odpověděl by úplně popravdě, že nic. Nebyla by to jen fráze. Prostě měl
všechno, co chtěl a potřeboval. O tom světě venku neuvažoval, nevěděl o něm.
Poslal kolegům z kliniky několik fotografií; pokoj, lobby, jídelnu. Vyfotil se
před bazénem a vložil fotografii na Facebook. Účet měl už asi dva roky,
příspěvků však na svoji zeď dával jen málo. Když už, pak se chlubil, ale nijak
křečovitě. Jeho život vypadal dobře i v realitě. Facebook byl jen jeho
přibližným odrazem, záznamem toho, co na jeho životě v podstatě bylo spíše méně
zajímavé.
Většinu času nakonec ale trávil u bazénu s prací. Studoval
článek z jeho oboru v posledním čísle časopisu The Lancet.
*
Co se týkalo kuchyně, až v restauraci u večeře mu došlo,
jaké měl štěstí, když se Maria rozhodla pro bývalou francouzskou kolonii a on
sám pak pro hotel patřící pod mateřskou společnost AccorHotels. S jídlem měl
obecně mimo domov starosti. Objednával si kvůli dietě prakticky pouze dušenou
nebo smaženou zeleninu. V jeho čadském hotelu byla naštěstí tak na tři a půl
hvězdičky z pěti, na Čad velmi slušné. Mathias to dokonce řekl číšníkovi, který
odnášel prázdný talíř. Mluvil s ním anglicky a vychutnával si při tom pocit, že
on sám je Němec, nikoli Francouz, a že tudíž na jeho rukách pro tentokrát v
podstatě nelpí koloniální ani žádná jiná historická krev.
Ještě nebylo ani osm hodin večer, objednal si třetinku
Stelly Artois. Neměl tušení, jestli se venku mimo hotel pije alkohol nebo
jestli je to z toho nebo onoho důvodu zakázané. Muslimská země? Myslel si, že
cestou z letiště míjeli mešitu. Krk by za to ale nedal.
Když dopil, zkontroloval na telefonu svůj soukromý email a
podíval se na Facebook. Měl tam přes šest set přátel a jeho fotografie od
bazénu za dvě hodiny od vyvěšení posbírala pětadvacet lajků. Jeden z nich byl
od Marie, to vždy kontroloval jako první.
Lajky byly jedním ze způsobů, jak být v kontaktu a jak si
projevovat lásku. Vůbec přitom nešlo o to, zda se Marii něco z toho, co Mathias
zavěsil na Facebook, „líbí“; lajkovali si vzájemně úplně všechno. Mezi nimi
dvěma spíš než o lajk šlo o přihlášení se, jako se na vojně při nástupu po
vyvolání říká „Zde!“ Teď byl navíc tenhle efekt umocněný skutečností, že její
lajk zazněl odněkud zpoza hotelové zdi, z jihovýchodní části té samé země. Její
lajk byl jako signál přicházející z vesmíru či z hlubin oceánu do kosmické
lodi, ale ze stejného vesmíru a ze stejného oceánu; tlumený, pozměněný, v
základu však stále čitelný a jasný: Žiji a miluji tě!
Napadlo ho, že si dá ještě jedno pivo. V restauraci bylo jen
asi patnáct hostí. Mathias odhadoval, že většina z nich jsou zaměstnanci
různých nevládních organizací a lidé z OSN, běloši i Afričané. Žádné páry, ani
jedno dítě. Jen muži a ženy, sólisté, kteří spojují síly na záchranu téhle už
dlouho zkoušené země.
Ohlédl se a zamával na číšníka, objednal si. Byl to Afričan,
stejně jako byl Afričanem hotelový recepční. Mathiasovi to přišlo přirozené, že
mu pivo nosí Afričan, byl přece v Africe. Zároveň by se asi ale cítil o něco
lépe, pokud by si mohl objednat u nějaké mnichovské selky. Přišlo by mu to
korektnější, příjemnější pro všechny. Zaměstnávat na takových služebných
pozicích černochy, to mu připadalo jako zbytečné riziko. Neuměl by to lépe
vysvětlit. Prostě by řekl, nestojí to za to, nechte si černochy na posty
právníků a lékařů, vyhněte se zbytečným kontroverzím.
Byl znovu na Facebooku, když před ním přistála sklenička.
Trhl sebou. Zvykl si už na číšníkovu ruku, svalnatou, mužskou.
„Thank you!“ řekl pohotově.
Odložil telefon a podíval se, co se děje.
„Váš kolega už skončil?“ zeptal se. „Ještě jednou díky! A na
zdraví!“
„Na vaše,“ odvětila a usmála se.
Na sobě měla laciný kostýmek se jmenovkou, nic fajnového.
Mathiasovi na vteřinu bleskla hlavou vzpomínka na retro kohoutky v koupelně v
jeho hotelovém pokoji. Měly působit jako vybavení z počátku minulého století,
přestože hotel mohl být postavený tak někdy v sedmdesátých letech. To její
oblečení působilo podobně. Unaveně, rezignovaně. Odkazovalo k zašlé slávě,
která téhle zemi přinesla jen bolest.
„Sylviane, je to tak?“ řekl a snažil se znovu přečíst její
jméno. Oči mu ale od jmenovky neustále ubíhaly o něco výš, k holé kůži v jejím
výstřihu.
Nevěděl, kde má její kůži očima lovit dřív, zda nad
jmenovkou, nebo spíše na jejích rukách, které během konverzace sepnula před
tělem.
Mohlo jí být kolem dvaceti, neuměl to odhadnout. Byla
štíhlá, šlachovitá, kolem sto sedmdesáti centimetrů. Prsa podle všeho nic moc,
co do velikosti. V celku však dokonalá, větší prsa by byla jen na škodu.
Mathias měl pocit, že mu její kůže vypráví temnou ságu,
nekonečný proud vět, přerušovaný vždy jen na vteřinu tečkami jejích čistě
bílých zubů. V zásadě totiž šlo o její kůži, ne o postavu. Její kůže byla
mnohem tmavější než ta Mariina, zároveň však i jakýmsi velmi záhadným způsobem
čistší, hladší a lesklejší. Mathias si byl jistý, že v téhle kůži, pokud by
zůstala takto vypnutá a pokud by si zachovala přesně tutéž barvu, by klidně i
jakákoli jiná figura vypadala stejně dobře; i krychle, napadlo ho. A také
výsledek by pravděpodobně byl stejný: extrémně silné vzrušení. Takové, jaké
nezažil od doby, kdy se jako osmnáctiletý vracel do Berlína po smrti svého
otce.
Stejně jako tehdy, i teď musel odejít na toaletu, kde se
poté v duchu se Sylviane pomiloval. S její kůží. S černou kůží. Nebo možná ještě
s něčím, co bylo obecně černé kůži nadřazené. Možná nakonec vůbec nešlo o
Sylviane, ne, samozřejmě že ne. Sám to tušil, ale ejakulace ho z nejhoršího
vysvobodila.
Pivo ani nedopil a bez jediného ohlédnutí se vrátil na
pokoj.
*
Druhý den u snídaně pak už Sylviane neviděl, ani u oběda.
Odpoledne si lehl k bazénu a čekal na Marii. Psali si, věděl, že cesta zatím
probíhá dobře: „Pokud to takhle pujde dal, jsem v pet u tebe v hotelu“
Tak zněla její zpráva a platilo to. I v tomhle si byli velmi
podobní. Bylo na ně spolehnutí, dokonce i v extrémních čadských podmínkách.
Jejich láska by pak po Mariině příjezdu mohla leckoho
zklamat. Nevypadala tak vášnivě jako na Facebooku a v textových zprávách.
Jejich přivítání vůbec neodpovídalo tomu, co kvůli setkání museli překonat, co
riskovali, kolik peněz vydali. Air France si za zpáteční letenku účtovala sedm
set euro.
Tomu způsob jejich přivítání skutečně neodpovídal. Zároveň
to ale byl přesně jejich styl. Byli takoví od začátku a rozhodně to
neznamenalo, že se nemilují. Mohli třeba i působit odměřeně, až křečovitě,
jejich láska zároveň ale klidně mohla být stokrát silnější než v případě
nějakých hysterických Řeků. Mathias a Maria věřili spíše na závazek a na vůli
než v prázdná gesta. Láska pro ně byla lidským dílem, nikoli však uměleckým
lidským dílem, jako tomu mohlo být v případě jižanských národů, nýbrž spíše
technickým lidským dílem. Moci se spolehnout jeden na druhého, podporovat se,
být si věrní. V to oba věřili. Spojit se a posílit se tím. Jejich láska nebyla
a neměla být těžká. Mezi jejich láskou a nenávistí neměla být jen tenká
hranice, takovému konceptu v hloubi duše nerozuměli. Smysl jejich lásky byl
jasný: odsunout s její pomocí ze života tíži a nenávist, a moci se soustředit
na práci. Zní to extrémně, málokdo by se pod to podepsal. Oni dva ale ano.
Funkčnost takového konceptu stála a padala s vytvořením
dojmu vzájemné upřímnosti. Mathias to věděl. Sotva se po Mariině příjezdu
poprvé pomilovali, řekl jí o svém prakticky jediném čadském zážitku. Jen to finále
v kabince na toaletě vynechal:
„Nikdy jsem v sobě netušil otrokáře nebo nějakého tyrana,
ale asi ho v sobě mám. Samozřejmě úplně u ledu a nefunkčního,“ řekl jí.
„Myslím si ale, že nic jiného to být nemohlo,“ pokračoval.
„Prostě mě vzrušovala ta představa podřadnosti, která je člověku vydaná na
pospas… Špína, černá kůže… Zní to hrozivě, v životě by mě nenapadlo, že to
pořád někde mezi námi existuje, nebo dokonce v nás, ve mně, ale asi jo…
Naštěstí jsme to sesadili a zbavili funkce. Ale je to tam,“ řekl a ukázal rukou
někam do svého nitra.
Leželi nazí v posteli. Klimatizace běžela, v pokoji bylo
příjemných dvacet stupňů. Mathias dlaní majetnicky sevřel její krásné rameno.
Pak povolil a pohladil ji. Miloval její kůži a řekl jí to. Zároveň ho ale
trochu znepokojovalo, že za ty tři měsíce trochu zestárla. Nevěděl, jestli je
to jenom jeho dojem nebo fakt, ale prostě se mu zdálo, že Mariina kůže je po
vysilujících třech měsících v Čadu unavenější, už ne tak pevná. Týkalo se to
tváře i rukou. Jako by Mariina kůže využila téhle cesty do Afriky k tomu, aby v
devětadvaceti řekla, už dost. Jako by se rozhodla, že začne uvadat.
Maria zatím pokračovala v jejich rozhovoru o Afričanech.
„Tady je to vidět všude,“ řekla. „Bohužel. Není způsob, jak
to změnit. Jsou černí, jsou. Jejich život má menší cenu. Jde to dokázat, změřit
to. Bude to znít hrozně, ale to, co tady dělám já, to je doma veterina.“
*
Druhý den ho vzala do města. Důsledky války byly dobře vidět
i během jejich krátké procházky po centru. Čadské hlavní město leží v podstatě
na hranici s Kamerunem, kde se tisíce čadských, ale i súdánských válečných
uprchlíků snažili najít bezpečí. Do sousední země přitom často utíkali právě
přes N’Djamenu.
„V Čadu se před čtyřmi lety začala těžit ropa, čekala je
prosperita,“ vysvětlovala Maria. „Místo toho ale začali další občanskou válku.“
Mathias se snažil poslouchat, ale nedařilo se mu to. Celá
N’Djamena, sotva vyšli z hotelu, pro něj byla prostoupena sexualitou. Masem,
kůží, tkáněmi, ale i násilím, podřízeností a tušenými válečnými příběhy, které
teď Mathiasovi nepochopitelně splývaly s příběhy sexuálními. Vzrušovaly ho
nespravedlnosti, které se musely dít zdejším ženám, i těm úplně nejmladším.
Války se vedou kvůli bohatství, v případě Čadu jde zřejmě o ropu, jak mu vysvětlila
Maria. Zároveň jsou ale vždy i válkami s ženou, proti ženě, proti ženskému
principu. A najednou mu došlo – co Maria a místní? Pokud na ni kdy žárlil, když
myslel na její pobyt v Čadu, vždy při tom myslel na nějaké doktory ze Švédska,
z Kanady, ze Spojených států, nebo na nějakého jihoameričana alá Fidel Castro.
Až teď si uvědomil, že Maria by klidně mohla zažít úplně totéž, co on zažil se
Sylviane.
Ta představa ho znovu silně vzrušila. Až teď byla sexualita
skutečně všude. – Ale odtáhnout Marii někam na záchodek?
V rychlosti se na ni podíval. Zrovna šli kolem postmoderního
věžáku čadské centrální banky. Byla to brutalistní, velmi neforemná stavba. Jako
by i architektura v Čadu byla na úrovni veteriny.
Odtáhnout Marii někam na záchodek? Mariina tvář něco
takového vylučovala. Měla v sobě řádnost, jistou formu předčasné dospělosti,
stejně jako ji v sobě měl Mathias. Byla upravená. Knížky na stole vždy měla
slícované v komínku. Připomínaly pak mrakodrapy West End Gate ve Frankfurtu.
Maria knížky neuměla rozházet všude po pokoji, jako to dokázala malá Frauke.
Maria neuměla stavět tak, jak postavili čadskou centrální banku.
Počkal, až budou zpátky v hotelu.
*
Ráno 21. prosince 2007 odjela do Amtimanu. Už v osm ji
vyzvedl řidič, shodou okolností mladý a statný černoch. Mathiasovi v čadské
N’Djameně do odletu zbývalo víc než čtyřiadvacet hodin.
Žádné komentáře:
Okomentovat