Gail Honeymanová: Eleanor se má vážně skvěle

Svérázná, asociální Eleanor Oliphantová všechno zvládá sama. Vystudovala klasickou literaturu, ale pracuje jako účetní a je jí úplně jedno, co si o ní ostatní myslí. S kolegy se snaží příliš nekomunikovat, nikoho blízkého nemá. Jizvy na obličeji a na rukou jsou vzpomínkou na otřesný zážitek z dětství, se kterým se nikdy nedokázala vypořádat, a raději se proto utápí v alkoholu. Když se seznámí s Raymondem z IT oddělení, nejprve jej považuje za stejně obtížnou existenci jako zbytek lidí kolem sebe, postupem času jí však dochází, že možná našla skutečného přítele. Mnohem víc ji ale zajímá její nově objevená láska – místní zpěvák Johnnie Lomond. Ten o existenci své obdivovatelky zatím nemá ani tušení, ovšem Eleanor začne spřádat rafinovaný plán, jak jej získat…

Eleanor, hlavní postava a vypravěčka románu, není hrdinkou v pravém slova smyslu. Její neschopnost navázat kontakt s ostatními lidmi a dodržovat sociální konvence či běžné společenské rituály z ní činí napůl komickou, napůl tragickou postavu. Autorce se daří s pozoruhodnou věrností vystihnout vnitřní svět bytostného introverta a misantropa, který se vnímáním okolního světa diametrálně odlišuje od „normálních“ lidí.

Díky nespornému vypravěčskému talentu a vnímavosti vůči tomu, co bývá na první pohled skryté, sklízí románová prvotina Gail Honeymannové, absolventky univerzit v Glasgow a Oxfordu, která momentálně žije v Glasgow, jednu pochvalnou recenzi za druhou, drží se vysoko v žebříčcích prodejnosti, a obsadila dokonce první místo mezi debuty roku 2017 na čtenářskému serveru Goodreads.

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Když se mě někdo – taxikář, zubní hygienistka – zeptá, co dělám, odpovím, že pracuju v kanceláři. Za těch téměř devět let ale nikoho nezajímalo, v jaké kanceláři pracuju nebo co přesně tam dělám. Nevím, jestli je to proto, že dokonale odpovídám jejich představě o bílých límečcích, nebo proto, že si lidé slovní spojení „pracuju v kanceláři“ doplní sami – žena obsluhuje kopírku, muž něco ťuká do počítače.

Nestěžuju si. Jsem ráda, že nemusím dopodrobna popisovat všechny ty úžasné zapeklitosti spojené s pohledávkami. Když jsem na tohle místo nastoupila a někdo se zeptal, odpovídala jsem, že pracuju v grafickém studiu, jenže si všichni mysleli, že jsem kreativec. Přestalo mě bavit, jak pokaždé protáhli pusu, když zjistili, že jsem úřední síla, že nekreslím tenkými fixy a nepoužívám ultramoderní software.

Je mi skoro třicet a v grafickém studiu pracuju od svých jednadvaceti. Bob – majitel – mě přijal krátce poté, co studio založil. Nejspíš se nade mnou slitoval. Měla jsem diplom z filozofické fakulty, žádné zkušenosti a na pohovor jsem přišla s monoklem, zlomenou rukou a bez několika zubů.

Možná vytušil, že se do smrti spokojím se špatně placeným kancelářským místem, že nebudu chtít odejít, a ušetřím mu tak práci s hledáním náhrady. Možná vytušil i to, že nebudu potřebovat volno na svatební cestu a že nepůjdu na mateřskou. Těžko říct.

Grafické studio je každopádně hierarchicky rozdělené na dvě části – kreativci jsou filmové hvězdy a my ostatní sehráváme jen vedlejší role. Do které skupiny kdo patří, se pozná už od pohledu. Pro upřesnění musím dodat, že to částečně souvisí s výší platu. My, administrativní pracovníci, dostáváme almužnu, takže si, co se módních účesů a výstředních brýlí týče, nemůžeme moc vyskakovat. Grafici sice dělají všechno proto, aby je ostatní považovali za volnomyšlenkáře s jedinečnými nápady, ale přitom vyznávají uniformní oblečení, hudbu a elektronické přístroje. Grafický design je mi ukradený. Jsem účetní. Když na to přijde, mohla bych vystavovat faktury na naprosto cokoliv – zbraně, Rohypnol, kokosové ořechy.

Od pondělí do pátku přicházím do práce v 8.30. Mám hodinovou pauzu na oběd. Zpočátku jsem si nosila sendviče s sebou, ale jídlo se mi doma v ledničce vždycky zkazilo dřív, než jsem ho stihla spotřebovat, takže teď si vždycky koupím něco ve městě. V pátek v poledne pokaždé podniknu výpravu do Marks and Spencer a hezky tak zakončím pracovní týden. Sendvič si sním v zasedačce, přečtu si noviny od začátku do konce a vyluštím křížovky. Kupuju si Daily Telegraph – ne že by se mi tyhle noviny líbily víc než ostatní, ale jsou v nich nejlepší křížovky. S nikým se nebavím. Než si koupím jídlo, přečtu noviny a vyluštím obě křížovky, uplyne skoro celá hodina, kterou mám na oběd.

Vrátím se do kanceláře a pracuju do 17.30. Cesta domů mi autobusem trvá půl hodiny.

Doma si v rádiu pustím Archerovy, uchystám si večeři a najím se. Obvykle mívám těstoviny s pestem a salát – jeden hrnec a jeden talíř. Moje dětství bylo plné kulinářských protimluvů, pochutnávala jsem si na ručně ulovených hřebenatkách i obyčejném filé. Když jsem o stolování přemýšlela v politických a sociologických souvislostech, dospěla jsem k závěru, že mě jídlo vlastně vůbec nezajímá. Dávám přednost levným potravinám, které se dají snadno a rychle sehnat a uvařit, a přitom obsahují dostatek živin, abych neumřela.

Pak umyju nádobí, chvíli si čtu nebo se dívám na televizi, když v Telegraphu doporučí nějaký pořad. Ve středu večer si obvykle (vlastně pokaždé) zhruba čtvrt hodiny volám s mamkou. Kolem desáté si jdu lehnout, půl hodiny si čtu a pak zhasnu. Zpravidla nemám problém usnout.

V pátek nejdu z práce rovnou na autobus, ale do Teska hned za rohem. Koupím si pizzu Margheritu, chianti a dvě velké lahve vodky Glen’s. Když dorazím domů, sním pizzu a vypiju víno. Pak si otevřu vodku. V pátek mi stačí málo, párkrát si pořádně loknout. Kolem třetí ráno se probudím na gauči a odpotácím se do postele. O víkendu popíjím vodku tak, aby mi vystačila na oba dny a abych nebyla ani opilá, ani střízlivá. V pondělí ráno mám co dělat, abych se zmátořila.

Telefon mi doma moc často nevyzvání – když ale začne, pokaždé nadskočím. Většinou volají z banky, jestli mi náhodou někdo nenabízel pojištění schopnosti splácet hypotéku.

Vím, kde bydlíte, zašeptám a hodně, opravdu hodně opatrně zavěsím. Letos u mě v bytě ještě nikdo nebyl, jen řemeslníci; dobrovolně jsem dál nepozvala jedinou lidskou bytost, jen pána na odečet elektroměru. Že to není možné?

Opravdu je to tak. Existuju, nebo ne? Často si říkám, že snad ani nejsem, že si mě jen vymyslela má vlastní fantazie. Někdy mám dojem, že jsem se zemí jen slabě spojená, že vlákna, která mě poutají k naší planetě, jsou tenká jako pavučinka, jako cukrová vata. Stačil by mohutný poryv větru a já bych se utrhla, vznesla a odletěla jako nadýchané chmýří z pampelišky.

Od pondělí do pátku se ta vlákna pokaždé trochu zpevní. Do kanceláře volají klienti, chtějí odložit platbu, posílají mi e-maily se smlouvami a předběžnými kalkulacemi.

Kolegové z kanceláře – Janey, Loretta, Bernadette a Billy – by mou nepřítomnost zaznamenali. Po několika dnech (často si říkám, po kolika asi) by si začali dělat starosti, že jsem nedala vědět, co se mnou je – to by mi totiž nebylo vůbec podobné –, a vyhrabali by v mých papírech moji adresu.

Nakonec by asi zavolali policii, nebo ne? Vykopli by policisté dveře? Našli by mě, zakryli by si rukou oči a zvedl by se jim z toho puchu žaludek? Aspoň by si u nás v práci měli o čem povídat. Nesnášejí mě, ale smrt mi nepřejí. Tedy aspoň myslím.

Včera jsem zašla na polikliniku. Jako by mezitím uběhlo sto let. Zrovna ordinoval ten mladý doktor, bledý zrzavý chlapík. To mě potěšilo. Čím jsou doktoři mladší, tím kratší doba uplynula od jejich atestace, a to je jedině dobře. Vždycky jsem naštvaná, když mě vezme doktorka Wilsonová. Je totiž stará, je jí kolem šedesáti a podle mě nemá vůbec ponětí o nejnovějších lécích a pokroku v oblasti medicíny. Ta je ráda, že umí zapnout počítač. Doktor mluvil, ale nedíval se při tom na mě, což doktoři často dělají. Četl si v počítači moji kartu. Jel myší dolů a čím dál zuřivěji mačkal enter.

„Slečno Oliphantová, tak co vás dneska trápí?“

„Pane doktore, bolí mě záda,“ odpověděla jsem. „Pekelně.“

Pořád se na mě nedíval.

„Jak dlouho?“ zeptal se.

„Už několik týdnů.“

Přikývl.

„Asi vím, co za to může, ale zajímal by mě váš názor,“ nadhodila jsem.

Přestal číst a konečně se na mě podíval.

„Slečno Oliphantová, co za to podle vás může?“

„Moje prsa, pane doktore,“ odpověděla jsem.

„Vaše prsa?“

„Ano. Ehm, zvážila jsem je. Váží skoro tři kila – tedy dohromady, ne každé zvlášť!“ Zasmála jsem se. Doktor se na mě upřeně díval, ale nepřidal se. „To je docela tíha, ne?“ zeptala jsem se. „Kdybych vám k hrudníku připnula tři kila masa a nutila vás s nimi celý den chodit, tak by vás taky bolela záda, ne?“

Doktor mě upřeně sledoval a pak si odkašlal.

„Jak… Jak jste to…?“

„Na kuchyňské váze,“ odpověděla jsem a pokývala jsem hlavou. „Prostě jsem na ni jedno… položila. Druhé jsem nevážila, protože jsem předpokládala, že jsou zhruba stejně těžká. Vím, že jsem nepostupovala zrovna odborně, ale –“

„Slečno Oliphantová, napíšu vám další léky na bolest,“ skočil mi do řeči a začal psát.

„Prosím vás, nějaké silnější,“ požádala jsem ho rozhodně.

„A větší balení.“ Dřív se mě snažili odbýt zanedbatelnými dávkami aspirinu. Potřebovala jsem rozšířit zásoby o vysoce účinné pilulky.

„A napíšete mi ještě mast na ekzém? Opakovací recept? Když jsem ve stresu nebo rozrušená, tak se to vždycky zhorší.“

Doktor neuznal moji zdvořilou žádost za hodnu odpovědi a jen přikývl. Tiskárna vyplivla papíry a on mi je předal.

Oba jsme mlčeli. Doktor se pak znovu zadíval na obrazovku a začal něco psát. Nastalo trapné ticho. Na to, že pracuje s lidmi, má tedy hodně bídné sociální dovednosti.

„Tak na shledanou, pane doktore,“ rozloučila jsem se.

„A velice vám děkuji za váš čas.“ Vůbec nezaznamenal, jakým tónem jsem to řekla. Byl ponořený do poznámek. Tohle je jediná nevýhoda mladých doktorů – že s pacienty jednají hrozně.

To se událo včera ráno, v jiném životě. Dnes, tedy poté, autobus směrem do práce celkem uháněl. Pršelo, všichni vypadali zkroušeně, zachumlaní v bundách, a z jejich nakyslého ranního dechu se zamlžovala okýnka. Mezi kapkami deště na skle probleskoval život, voňavě se mihotal nad zatuchlým oparem z mokrého oblečení a vlhkých noh.

Vždycky mě naplňovalo hrdostí, že všechno zvládám sama. Jsem jediná přeživší – jsem Eleanor Oliphantová. Nikoho nepotřebuju; v mém životě nezeje žádná díra, v mojí skládance nechybí žádný dílek. Jsem soběstačná jednotka. Aspoň jsem si to vždycky myslela. Jenže včera večer jsem poznala svoji životní lásku. Bylo mi to jasné, jen co vešel na pódium. Měl hodně módní klobouk, ale tím mě nezaujal.

Ne, nejsem tak povrchní. Byl v obleku, spodní knoflíček vesty měl rozepnutý. Mamka vždycky říkala, že opravdový džentlmen se pozná podle toho, že nemá zapnutý spodní knoflík – byla to jedna z mnoha věcí, po kterých jsem se měla dívat, protože vypovídala o vysoce kultivovaném elegantním muži odpovídající třídy a společenského postavení.

Ten jeho hezký obličej, ten jeho hlas… konečně jsem našla muže, který by se dal do značné míry označit za „vhodného budoucího manžela“.

Mamka bude nadšená.  

Copyright © Gail Honeyman 2017

Translation © Olga Bártová, 2017

Cover Design © Magdaléna Lindaurová, 2017

ISBN 978-80-259-0747-4