Autor na okraj své novely říká: „S věkem a s
jizvami, které utržila má psychika při psaní „černé knihy“ Vítr, tma,
přítomnost, jsem se rozhodl napsat pohádku… V mé DNA je vedle jiných velkých
autorů i Jules Verne, Stanisław Lem a Ray Bradbury, moderní prozaici a nadto —
prognostici a věštci.
Soudím, že naše generace je už dost stará na to,
aby se nenechala strhnout jakoukoli ideologií. Krom toho jako jediné východisko
k přežití vidím cestu kooperace a sdílení myšlenkového a hmotného bohatství,
jehož civilizace dosáhla za cenu obrovských obětí. A tak jsem tenhle román psal
vlastně sobě pro radost. Bytost je ale také varováním — je to ve skutečnosti
pohádka pro děti, které si zahrávají.“
Děj fantaskní prózy je zasazen do blízké
budoucnosti (konec 21. století). Lidská civilizace tehdy prošla (před více jak
čtyřiceti lety), časy hlubokých systémových krizí, společenského chaosu,
pandemií a lokálních válek. Lidé, ti kteří přežili, museli přehodnotit většinu
dosavadních zvyků, samozřejmých daností a dosavadních způsobů existence. Na
troskách starého světa vzniká nová planetární společnost. Mladé na prahu
dospělosti se nacházející generace, nepostižené tíživou zkušeností válek a
rozvratu, se snaží navázat na to dobré z minulosti (vědy, umění, řemesla) a za
pomoci nových technologií se snaží založit nový svět. V čase v kterém se
odehrává příběh je již lidstvo konsolidováno a plně se zaměřuje na výzkum a
kolonizaci planet naší sluneční soustavy.
K duševnímu a hmotnému bohatství civilizace mají
přístup všichni lidé. Základní myšlenkou je potřeba kooperace, odpovědnosti a
soucitu.
Hrdina příběhu, starý muž, je jedním z mála
posledních své generace. Nese v sobě zkušenost z doby krize. Počet lidí na
planetě klesl působením válek a pandemií přibližně na desetinu původního stavu.
Snaží se pomáhat ze všech sil mladým generacím, ale ví, že už nikdy nezíská
jejich nevinnou opravdovost, čerstvou životní energii a víru v jejich ideály. Z
tohoto rozporu mezi jedincem a společenským vývojem čerpá hlavní zápletka novely.
Bytost vydává nakladatelství Druhé město
(ISBN 978-80-7227-400-0).
Ukázka z knihy:
S živočišnou radostí jsem
se proháněl lesem jako starý vlk vzpomínající na svůj první lov, na tance při
měsíčku. Taková je už moje stařecká dětinskost, raduju se a utíkám nocí za
pomoci svalových implantátů, za dynamických, vpravdě nelidských skoků mého
exoskeletu… Když jsem přiběhl k řece na dně rozsáhlého údolí, nerozmýšlel
se můj podpůrný systém ani vteřinu a za pomoci blanitých křídel mne jak
velkého chrobáka přenesl přes prudkou jarní vodu.
S hlasitým bzukotem jsem přistál
u stanice vakuové dráhy. Matně světélkující průsvitné trubice se jak
modravé bledé žíly ztrácely v dálce mezi zalesněnými kopci… Už dávno bylo
nebe nad Prahou temné a plné hvězd. Za mých mladých let rozlévalo hlavní
město republiky na desítky kilometrů daleko oranžové mléko sodíkových výbojek.
Vypadalo to jak v pekle, nebo jako by nekončící jaderný výbuch trvale
obnažil žhavé zemské nitro.
Tak ostatně vypadala při pohledu z oběžné
dráhy celá naše planeta. Ta nádhera světel se však lidstvu přejedla. Po
krvavých časech byla poničená a vylidněná města ponechána svému osudu
a celé úseky inženýrských sítí byly trvale odpojeny a zrušeny.
V oblastech, v osadách se v noci svítí novými biologickými
technologiemi, a když se dnes blížíte k místu, kde žijí lidé, uvidíte
tu a tam světélko. Chodníky a cesty se samy rozsvěcí pod nočním
chodcem, stromy podél cest jsou ozářeny ultrafialovými paprsky a celá ta
přeludná, dnes tak obyčejná nádhera zhasíná, když člověk projde a zmizí
někde za rohem…
Města, vylidněná města ponechána sama sobě, jsou
v noci temnými bludišti, ruinami obytných bloků a zříceninami
výškových staveb — kde straší vzpomínky. Náměstí a ulice zmizely
v porostech náletových dřevin, háje a lužní lesy, rákosiny na březích
údolních veletoků — které si po tisíciletí našly svá pradávná, v písečných
ostrovech věčně meandrující řečiště.
Ano, naše civilizace spáchala harakiri a my
zbylí jsme svázali do uzlíčku technologie třetího tisíciletí a rozprchli
se do jeskyní a pralesů, podél řek a velkých jezer, na březích moří
a oceánů teď zkoušíme zažehnout jiskru nového věku. Restart. Znova. Po
tisíciletích další pokus.
Sedl jsem si na lavičku pod keřem, uvnitř něhož
světélkovala lampa jak osamělá světluška. Okamžitě zvýšila svůj jas, když její
systém detekoval mou přítomnost, a celé prostranství okolo mne vystoupilo
ze tmy… Na sítnici se mi zobrazil hologram krásné syntetické ženy
a melodickým hlasem se zeptal na cíl mé cesty. Řekl jsem jí údaje
a usmál se na ni. Ona tu emoci opětovala a mě to zahřálo
u srdce… Žádný člověk v noci na opuštěné dopravní stanici,
v místech, kde, jak se říkalo, lišky dávají dobrou noc —
žádný člověk nebyl tak procítěného gesta schopen. Jedině síť, empatická
sociální planetární síť, která kvantifikovala chování, potřeby a afektivní
reakce miliard lidí, kteří si prokláli hrdla v dobách kolapsu, požrali se
navzájem… jedině tato virtuální opatrovnická síť, systém strojového milosrdenství,
který tu po nich (ach ano, měl bych říkat po nás, ale oni jsou mrtví a my,
co jsme přežili, prostě nejsme jako oni… žijeme, jsme), který tu po
nich zůstal jako nechtěné dědictví — jedině on je takového porozumění
schopen… Klíčící zárodek nové lidské generace, mladí lidé mají opět čistou,
upřímnou tvář a mladé, nezkažené emoce… My staří draci je chráníme
a milujeme, ovšemže především je chráníme před námi samými. Ať ta bolest,
ta zoufalá špína sebenenávisti odejde spolu s námi… Zametáme, za pomoci
chápajících, vciťujících se automatů — uklízíme po sobě…
Seděl jsem na lavičce pod
temně zeleným starým tisem, kterým prorostla mladá lampa, ponořený
v myšlenkách. Vtom tiché zacinkání v uchu přinutilo mou mysl, aby
vyplavala jak bublina na povrch a zapojila se do běhu světa. Levitační
kapsle stála na nástupišti a čekala na mne. Vstal jsem a vstoupil do
prosklené budovy vlakové stanice, ovanul mne teplý vzduch a ozonová vůně
elektrických obvodů. Kapsle se vznášela na magnetických polštářích a lehce
se zhoupla, když jsem se do ní usadil. Pokývnutím hlavy a polohlasem jsem
dal povel k odjezdu. Němá mohutná síla elektromagnetických polí nás vtáhla
do vakuové komory a vzápětí, po vyrovnání podtlaku, byla kapsle
s táhlým syčením vdechnuta do tunelu a bez dalšího se mlčky řítila
vpřed. Ztlumil jsem světlo v kabině a celým tělem naslouchal
gravitačním změnám v důsledku postupného zrychlení.
Za pár minut jsem byl
u cíle. Stál jsem před budovou Plaveckého stadionu Podolí. Tenhle
nadčasový architektonický skvost byl citlivě restaurován po období temna
a opět navrácen svému účelu… Prosklená hala krytého bazénu, valivý oblouk
protáhlého tvaru svítil do dálky tyrkysovou opalizující září. Na protější
straně, v kopcích za řekou, pár světélek ukazovalo přítomnost lidských
obydlí, jinak byla všude okolo tma.
Luskl jsem prsty
a spokojeně vstoupil do rozzářené dvorany. Po pravé straně za mých mladých
let bývaly pokladny — ale teď, kdy už desítky let funguje lidská civilizace bez
peněz (ty si odnesla stará doba s sebou do hromadných hrobů), je toto
místo zabydleno obřím akváriem, hejna pestrých rybek se prohání v zářivě
zelených závojích vodních rostlin a po zlatavém písku šmejdí sem
a tam korýšci a ráčci, pod kamenem se skrývá sumeček
a z vykotlaného pařezu právě vyplula dlouhá silueta nějakého úhoře…
Bublinky šumí a vrhají světelné efekty na kamennou podlahu.
V mléčném bufetu stojí za
pultem dvě krásné mladé androidky (žádný člověk nemůže být tak dokonalý — podle
toho se spolehlivě poznají). Krátce s nimi pohovořím a odnáším si ke stolku
velkou sklenici malinového koktejlu. Upíjím pomalu, srkám tu slast
a hledím do tmy za skleněnou stěnou.
V šatně svlékám exoskelet a kráčím do
liduprázdných sprch… Občas zde potkávám opáleného, soláriem vypečeného,
v kosmetickém salonu opraveného starce se zlatým řetízkem na žilnatém,
vychrtlém hrdle… Má oči jen pro krásného eféba, androida v podobě mladíka
s dívčí tváří a dlouhými vlasy. Stařec sedí na vyhřívané keramické
lavici, hned vedle skleněných dveří do parní lázně, občas vejde dovnitř, pak vylézá
z oblaků červený jako rak a nechává si v předklonu dlouze
stříkat mohutný proud vody na svou kloaku… Je to ptakořitník — ale v naší
době je pohlaví tak lehounkou a nevinnou věcí, tak bylo poničeno vývojem
lidstva v předešlých dobách, že jsme všichni ke všemu tolerantní
a o zbytek (násilné parafilie) se postarají ochranní androidi, kteří
nemají vlastní Já (self), ale zato jsou obdařeni krystalicky spravedlivým,
neochvějným etickým superegem. V zásadě jde o soucit všech se všemi, aby
nikdo netrpěl, a neotrávil tak společné prostředí života… To víme. To se
ukázalo po všech minulých válkách jako to nejdůležitější. Aby na světě
nevznikala bolest. Pokud možno — samozřejmě…
Takže krásný Apollon se
nekonečně dlouho sprchuje a poté si čechrá v proudu teplého fénu své
dlouhé vlnité vlasy a lysec (stařec) na něj hledí vlhkýma čubčíma očima,
na tlustém (uměle vypěstovaném a již poněkolikáté implantovaném) pyji mu
nabíhá a opět hasne zkroucená žíla. Děd, může mu být tak sedmdesát, ale je
to těžké dnes poznat, má pořád chuť a apetit. Zajímavé. Asi to bude tím,
že jsem starší — tedy vlastně po „sexuální smrti“. Je to zkrátka ještě „cucák“.
A jako pravý „babyloňan“ (tak si říkala jedna generace žijící uprostřed
korporátních válek, těsně po ropném kolapsu) má na temeni lysé hlavy vytetováno
„Horovo oko“. Tehdy to znamenalo deklarování příslušnosti k legiím
profesionálních vojáků, říkali si tehdy, pokud si dobře vzpomínám, „Hněvivá
ruka Páně“. Tenhle „rukapáň“ se dnes nevychčije, pokud mu ho nedrží mladý
efendi s baculatou prdelkou. Těchhle starých narcistních vrahounů už na
Zemi moc nechodí. Pár jich přežilo a nyní jsou plně zaměstnáni (a tím
paralyzováni) svými slepými pudovými potřebami, a krásní androidi je tak
svými vnadami nenápadně drží v „gumové cele“. Dokonce jim byla (pro
dětinskou radost) v jistých oblastech ponechána v oběhu papírová měna
starých dolarů — je to jen taková hra, ty papírky mimo rezervaci nemají žádnou
hodnotu. Ale gladiátoři jsou tím pádem neškodní a šťastní… Tito vesměs
penzionovaní lajtnanti mají charakter továrního výrobku — do jednoho militantní
buzny, typ Se mnou přežiješ a jinak chcípni, bejby.
Navzájem se tehdy vykleštili
s jinými bandami žoldnéřů někde tam v oblasti Perského zálivu.
Většina z nich se potom vypařila, spolu s asi šesti sty padesáti
miliony dalších lidských bytostí, které náhodou žily v té oblasti. Bez ohledu
na denominaci, na okultní, oděvní a sexuální nebo finanční „orientaci“ —
vzal je do sebe bílý žár atomového ohně… Dodnes jsou v tamních pouštích
kilometrové plotny vulkanického skla, jsou to ztuhlá jezera roztaveného písku…
Horovo oko se ostře podívalo,
Šiva pohnul malíčkem na své čtvrté ruce a Wotan spolu s Perunem
natrhli maličko tkaninu atomárních vazeb a na chvíli ukázal se světu
bezejmenný bůh. Na chviličku — a statisíce let lidského vývoje byly
v piči.
Žádné komentáře:
Okomentovat