Ke Fej: Zbloudilá loď a jiné povídky

Říká se, že musíme poznat minulost, abychom mohli pochopit současnost. Hrdinové povídek čínského autora jako by se podvědomě tímto krédem řídili. Cosi v jejich nitru je neovladatelně pudí opustit zaběhané koleje svého života, podstoupit bolestivou cestu labyrintem své paměti a pokusit se rekonstruovat dávno uplynulé měsíce a roky. Při exkurzi do mlhavé minulosti však nenalézají žádný smysluplný příběh ani pevný klíč, kterým by odemkli tajemství svého života. Místo toho jejich vzpomínky probouzejí temné, iracionální síly, které je dovádějí do krajiny plné násilí, smrti a neuspokojených tužeb...

Ke Fej (*1964) je profesorem naratologie a filmové teorie na známé univerzitě Čching-chua v Pekingu. Zpravidla o sobě tvrdí, že je spíše pedagogem než spisovatelem, do povědomí široké veřejnosti však vstoupil v 80. letech 20. století jako jedna z centrálních postav nové, experimentální vlny v moderní čínské literatuře. Z téhož období pochází i povídky výboru Zbloudilá loď. V 90. letech postupně ve svých dílech radikální experimenty s narativní strukturou opouští, jako spisovatel je však činný dodnes. V roce 2015 jeho Ťiangnanská trilogie obdržela prestižní Mao Tunovu cenu, která je v Číně udělována jednou za čtyři roky nejlepším románovým dílům.

Knihu vydává nakladatelství Verzone v objevné edici Xin (ISBN: 978-80-87971-14-7). Překlad pořídil Filip Lexa, který je také autorem zevrubného doslovu nazvaného Sex a smrt na konci dějin. V něm se mj. dočítáme: „Po smrti Maa a začátku období reforem začali čínští spisovatelé psát díla, která bývají nazývána „literaturou jizev“. Šlo o díla, která se vracejí do temného období předchozích let, zkoumají, co se stalo špatně, proč se to tak stalo, a snaží se v čínské společnosti i člověku obecně objevit pozitivní hodnoty, které by vyvážily traumatizující zkušenosti uplynulých desetiletí. Avšak přesvědčení, které touto literaturou prostupuje, je stále takové, že ač se přihodily nejrůznější chyby a neštěstí, které čínskou společnost odklonily od jejího dějinného cíle, tento cíl doposud existuje a je třeba k němu dojít. Teprve kolem roku 1985 se výše zmínění mladí spisovatelé začínají odvracet od celospolečenských témat a odmítat do té doby zažité vzorce myšlení – včetně pojetí dějin jako procesu, který směřuje k nějakému smysluplnému cíli. Namísto toho svou pozornost obrací k primitivním, iracionálním kořenům čínské kultury. Jejich díla se často inspirují mytologií a starou čínskou filozofií a jejich děj se mnohdy odehrává v odlehlých, izolovaných vesnicích, někdy i v okrajových oblastech Číny v prostředí národnostních menšin, jako jsou Tibeťané či muslimští Chuejové.

K takovéto literatuře „na okraji“, mimo proud oficiálních dějin, bychom mohli zařadit i Ke Fejovy rané povídky sebrané v této knize, které byly všechny vydány mezi léty 1986 a 1994. Tyto povídky mají poměrně jednoduchou zápletku, jsou však protkány pletivem vzpomínek. Typickým protagonistou je muž, který se pokouší pomocí vzpomínek (svých i vzpomínek dalších postav) rekonstruovat minulost. Povědomí toho, že minulost hraje nějakým zásadním způsobem roli v osvětlení současného okamžiku, je v Ke Fejových povídkách všudypřítomné, jako by nám snad autor chtěl zopakovat oblíbenou poučku historiků o tom, že pochopení dějin je nutné k tomu, abychom dokázali správně jednat v současnosti. Avšak ponaučení, které si ze zkoumání minulosti v Ke Fejových povídkách odnášíme, je na hony vzdálené logice dějin, která je nám prezentována v dějepisných knihách. Ke Fej ve svých povídkách zpochybňuje reálnost velkého příběhu dějin jako racionálního procesu, úlohu jednotlivce v tomto velkém příběhu a nakonec i poznatelnost minulosti obecně.“

Ukázka z knihy:

Vzpomínání na pana Wu Jou

1

Až když do vesnice dorazili dva muži středního věku v bílých policejních uniformách a jedna slečna v sukni, rozpomněli se lidé neochotně na pana Wu Jou. Ta dávná událost je dokázala dojmout tak snadno jako dívka, kterou někdo připravil o nevinnost. A když už byly vzpomínky lidí vpádem těch tří cizinců rozjitřené, tak alespoň vesničtí dědci každému mladému člověku, který by snad měl v úmyslu nechat se unést hořkou chutí minulosti, opakovali na potkání:

Čas dává lidem na vše zapomenout.

Tihle tři lidé v uniformách umožnili vesničanům poznat takové věci jako třeba pouta nebo něco, co prý byly policejní sirény. Navíc všechno vyřizovali tak, že to v člověku vzbuzovalo pocit bezpečí, ale zároveň se nikdy nezapomněli předvést. Rádi tahali lidi, kteří zrovna spěchali pracovat na pole, do temných koutů v lese nebo mezi zdi domů a vyptávali se jich na ty nejmenší podrobnosti ohledně pana Wu Jou. A že na své dotazy nedostávali odpovědi, nebylo proto, že by ti lidé nic nevěděli, ale proto, že jim scházelo patřičné nadšení; vesničané byli vůči všemu úplně lhostejní. Ale já se naopak chtěl s tou partičkou přespolních kamarádit. Přesně si pamatuji, jak vypadalo to ráno, kdy odsouzence zastřelili. Když jsem toho dne oznámil matce, že se chystám jít patnáct kilometrů za vesnici, abych se podíval, jak budou střílet pana Wu Jou, hned mi vlepila facku a řekla: „Zabít člověka je stejné jako zabít slepici.“ Tak jsem šel za dům na dvorek, abych viděl, jak můj bráška K. zabíjí slepici. Starý dobrý K. byl tenkrát ještě malý, jednou ručičkou svíral krk slepice, v druhé ručičce třímal kapesní nožík dlouhý tak čtyři centimetry. Jakmile mě viděl vstoupit na dvorek, začal škemrat, abych mu pomohl. Tak jsem mu řekl: „Zabít slepici je stejné jako zabít člověka.“ K. přikývl: „Je to stejné.“ A v tu ránu se mu slepice vykroutila z ruky, nejdřív skočila na kamennou lavici a pak přeletěla zeď dvorku ven. K. držel nožík, po kterém stékal pramínek krve, a zaraženě hleděl na slepičí pírka snášející se prázdným vzduchem na zem. Chytil jsem ho za ruku a vyběhl s ním ven z branky. Řekl jsem mu, že ho vezmu s sebou, abychom se podívali, jak skutečně zabíjejí člověka. Stál pak vedle mě, když zastřelili pana Wu Jou, s pusou do široka otevřenou, a tvářil se o dost jinak, než když zabíjel slepici. Až po cestě zpátky pronesl jednu větu, to jediné, co dokázal během následujících tří dnů říct:

Zabít člověka je mnohem jednodušší než zabít slepici.

Když jsem tohle vyprávěl těm třem cizincům, ani se na mě nepodívali, natož aby si to třeba nahráli. Když jsem jim ale řekl, že pan Wu Jou byl můj vzdálený příbuzný, hned zpozorněli, začali se na mě dobrosrdečně usmívat a povzbuzovali mě, abych mluvil dál. Mluvili hrozně úřednicky a navíc s takovým skočným tónem v hlase, jako by se chtěli dát do tance, až se z toho člověku chtělo vylézt z kůže. A když jsem řekl, že ten den, kdy zastřelili pana Wu Jou, byl Svátek dračích člunů, zvolala ta slečna v sukni: Výborně!

Ten den byl skutečně Svátek dračích člunů a některé ženské celou noc nespaly, brodily se v řece a sbíraly rákosové listy, které pak svážely na vorech, loďkách nebo v neckách zpátky domů, aby do nich pak mohly balit knedlíčky z lepkavé rýže. Brzy ráno, dřív než se rozplynula mlha visící nad řekou jako pára nad hrncem, prosycovala vzduch svěží vůně rákosů. Muži začali proplachovat rýži ve velkých sítech. Za dospělými se vyhrnuly děti a oloupanými vrbovými pruty bušily do říční hladiny. A právě v tu chvíli běžela jedna mladá žena vesnicí z východu na západ, po cestě křičela na celé kolo, a tak se vesničané hned dozvěděli, že se chystají zastřelit pana Wu Jou, všichni ve vesnici ji viděli běžet. Akorát pár kluků netušilo, co se vlastně stalo, neposlouchali, co přesně vykřikuje, a jen se vděčně dívali na dva malé pumlíče poskakující pod její růžovou halenou. Později, kdykoliv někomu vyprávěli o událostech toho rána, tvrdili, že to bylo poprvé, co tuhle ženskou viděli běžet, a vše ostatní se pro ně zastavilo.

2

Jakmile vesničané zaslechli něco klinkat, věděli, že se ti policajti procházejí po ulici. Jejich opasky byly ověšené nejrůznějšími většími i menšími měděnými udělátky. Na cestě natrefili na jednu ženu středního věku a jali se ji vyslýchat, jeden z policajtů jakoby mimochodem sundal z opasku měděný kruh, nasadil jí ho na hlavu a řekl, že se to nazývá „vysokofrekvenční detektor lži P-W“ a v současné době je to ten nejmodernější detektor lži na světě. Stačí jediné slovo nepravdy a detektor vyloudí ječivý tón. Ale žena s měděným kruhem na hlavě nevydala ani hlásku, a teprve až když jí kruh sundali, spustila nezastavitelný vodopád slov. To bylo první selhání jejich přístrojů.

Tehdy poprvé od chvíle, kdy dorazili do vesnice, vypadali ti tři přespolní vyvedeni z míry a požádali mě, abych jim ukázal bývalý příbytek pana Wu Jou – malý čtverhranný chrám předků, jehož zdi se rozpadaly. Ložnice pana Wu Jou byla zamčená ode dne, kdy zemřel, za celou dobu tam nikdo nevstoupil, a stálo nás hodně úsilí, abychom vypáčili její zrezivělý zámek. Když jsme konečně rozrazili dveře, zvedl se hustý oblak prachu. Vzduch v místnosti byl k zalknutí, jakmile jsme vstoupili, začal nás polévat pot. Vevnitř zůstalo vše přesně jako dřív, jako by všechny ty věci stále čekaly na svého původního majitele. Tlustá vrstva bílého prachu pokrývala kresbu visící na stěně. Černé slunce zapadalo za černý břeh řeky porostlý rákosy, dvě volavky se navzájem dotýkaly zobáky. Tu kresbu tužkou panu Wu Jou věnoval jakýsi potulný kreslíř portrétů. Pan Wu Jou si rád zdobil dům pěknými věcmi, měl taky rád čistotu, vousy si holil pečlivě nabroušenou břitvou, a když myl nádobí, vždy si kolem pasu ovázal černou zástěru z voskovaného plátna. I po mnoha letech, když se vesničanů zeptáte, jak na ně pan Wu Jou působil, odpověď bude vždycky stejná:

Jako nějaká ženská!

Policajti nenašli nic, co by jim bylo v obnoveném vyšetřování případu pana Wu Jou užitečné, zato ale zjistili, že všechny police na knihy jsou prázdné. Pan Wu Jou miloval knihy. Když tenkrát starosta nařídil, aby všechny knihy pana Wu Jou vynesli ven a spálili, hořely ty knihy celých pět hodin nebo i víc, skoro všichni obyvatelé vesnice byli u toho, sledovali, jak plameny vynášejí nahoru do komína jeden za druhým kousky zuhelnatělého papíru, a zář ohně jim tváře barvila do krvava. Jediná Sing-c’ plakala. Sing-c’ si často chodila do chrámu k panu Wu Jou číst, ji jedinou pan Wu Jou učil poznávat čínské znaky, takže se z knížek brzy naučila sto a jeden způsob, jak léčit spalničky.

Co se týče příčiny toho ohně, tvrdili někteří, že byl starosta opilý, jiní tomu oponovali a říkali, že toho dne ve skutečnosti pil jen málo.

3

Vesničany hodně zaskočilo, jak se pan Wu Jou toho dne choval. Se starostou se střetl na největším plácku ve vesnici, v ruce třímal břitvu sedm palců dlouhou. Když lidé viděli, že je jak na trní, hned poznali, že už tam číhá dlouho. Starosta si sundal košili, pověsil ji na větev, a vystavil tak na odiv své svalnaté paže, popelavě hnědé jako kůra kaštanu. Pan Wu Jou se na něj vrhl s břitvou v ruce jako splašený osel, starosta uhnul stranou, napřáhl se a hned první ranou pěstí pana Wu Jou zasáhl do nosu, krev se rozstříkla na všechny strany, jako kdyby mu ve tváři někdo rozplácl zkažené rajče. Druhou ranou ho starosta trefil zezadu do temene hlavy, pan Wu Jou zavrávoral vpřed, a pak se svalil na zem. Toho dne ráno jsem otevíral vikýř na půdě akorát v té správné chvíli, abych zápas viděl. Diváci, co se tam seběhli, zaplnili plácek až po okraj, starostu a pana Wu Jou obklopili ze všech stran. Pan Wu Jou se vyškrábal na nohy, na tváři kousky zasychající krve, popošel pár kroků dopředu legrační chůzí cirkusového klauna, několikrát se zakymácel, a pak zas upadl tváří na zem.

Když se ti tři přespolní z vyprávění jednoho starého lesníka o téhle události dozvěděli, samou radostí začali tančit foxtrot a na lesníkově svraštělé tváři porostlé kroutícími se vousy nečekaně přistál polibek od té slečny v sukni. Byl to on, kdo toho dne na zádech odnesl pana Wu Jou domů, a jeho žena mu kvůli tomu každý den nadává, protože ty krvavé skvrny, co má na zádech, se už nevyperou. Až doteď lze na jeho zažloutlé košili najít známky onoho slavného zápasu. Jakmile lesník složil pana Wu Jou doma na postel, vběhla do dveří Sing-c’, očividně se jí doneslo, co se přihodilo. Když se přiblížila k posteli, pan Wu Jou na ni vyplivl chrchel krve, ale ona si jen odvázala zástěru, opatrně se nad ním sehnula a otřela mu krvavé skvrny ze rtů. Ten lesník se dodnes dojímá, když o tom vypráví. Říká: Nikdy jsem neviděl tak okouzlující děvče, byla skutečně jako nějaká víla!

Pan Wu Jou neměl ve vesnici žádné zvláštní postavení, přestože byl jeho pokoj plný knih. Když dříve děti dostaly nemoc, které se říkalo „vlhký vítr“, jediným lékem bylo vysušit na plotně říční bahno a dát ho dětem jako polštář na spaní. Pan Wu Jou se všemožně snažil všechny ve vesnici přesvědčit, že tu nemoc lze léčit užíváním jisté byliny, ale nikdo z vesničanů mu nevěřil. Nakonec už pan Wu Jou neměl, jak jinak obrátit tyhle vyznavače „polštářové terapie“, než že jim dal takovýto příklad: To, že buvoli zřídkakdy onemocní, je právě proto, že často žerou divoké byliny. Vesničané se tedy rozhodli, že to pana Wu Jou nechají vyzkoušet. A účinnost jeho bylinné léčby způsobila, že se z chrámku pana Wu Jou přes noc stala ordinace.

4

Poté, co knihy pana Wu Jou shořely, začali mít vesničané pochybnosti, zdali tím neutrpí i jeho lékařské umění. Paměť pana Wu Jou však byla překvapivě dobrá, ve skutečnosti si dokázal vybavit obsah většiny těch spálených knih a to vedlo k tomu, že se ordinace nejen nezavřela, ale obdařilo ji to určitým zázračným nádechem. Sing-c’ a pan Wu Jou teď bez sebe po celý den nedali ani ránu. Ohledně jejich vztahu se lidé nemohli shodnout, přinejmenším někteří se domnívali, že je na něm něco podezřelého. Sing-c’ opouštěla každý den jeho čtverhranný chrámek až hodně pozdě večer a po cestě domů musela projít tmavým lesem. Pan Wu Jou ji pokaždé doprovázel, až postupně lesem vyšlapali bílou cestičku prozářenou sluncem. Postupně si vesničané Sing-c’ oblíbili, pana Wu Jou začali zbožňovat a ve vztahu těch dvou už se nerýpali. Naopak se jim zdálo, že se vše odvíjí v souladu s posvátným řádem světa. Samozřejmě ale obyvatelé vesnice nezapomněli ani na okamžik na svého starostu, který se nestal starostou proto, že by věděl, jak hasit lesní požáry nebo rozuměl principům jin a jang, nýbrž proto, že měl široké čelo a po celém těle svaly jako balóny. Byl to překrásný lev, jak říkaly všechny ženské ve vesnici. A když pak starosta zemřel na úplavici, pověděl mi jeden vesnický stařec: Přestože třeba věděli, že je starosta balamutí, nemohli si lidé pomoci, aby je jeho řeči vždycky nepohnuly k slzám.

Jednou do vesnice dorazil nějaký cizinec, z malého prostranství odhrabal sníh a předváděl tam svou žonglující opici. Na okraji stáli pan Wu Jou a Sing-c’ a dívali se. Viděli starostu, jak se na ně šklebí a líně přežvykuje slova: Oba vás zabiju. Řekl to dost nahlas, ale lidé vedle něj se zrovna klátili smíchy, byli tak zaujatí tou taškařicí, že neslyšeli, co říká. Když to ale zaslechl můj bráška K., vzal nohy na ramena, uháněl domů a až nedávno mi pověděl, že toho dne běžel opravdu s větrem o závod. Rozrazil dveře, rovnou se na prahu místnosti zhroutil na zem, a ještě než stačil zase vstát, vykřikl ze všech sil: „Starosta chce zabít Sing-c’ a pana Wu Jou…“ Ale stejně jako každá jiná vesnická ženská sešívající podrážky bot, byla naše matka ponořená v nějakém půvabném snu, snad ani neslyšela, co K. přesně říká, a tak ze sebe vyloudila jen nějakých pár „ach“ a „hm“.

Pak přešlo mnoho dní, vrbové větve, které tu a tam vyrůstaly z rozbitých zdí na kraji vesnice, obrašily zelenými lístečky, přes rákosy na březích řeky už mohl člověk vidět, jak se ve vzdálených horských údolích zelená hustá tráva a vesničané si najednou začali vykládat, že pan Wu Jou zabil Sing-c’. Nikdo o tom nepochyboval, protože pan Wu Jou se nijak nevytáčel a ke všemu se přiznal. Vesničané si pozvali dva stážisty z oboru forenzní medicíny, pro které to bylo prvně, co pitvali lidské tělo. Nahou Sing-c’ položili na pingpongový stůl se třemi nohami a každý ze stážistů se chopil jednoho řeznického nože. Sing-c’ tam ležela klidně, jako když ji v létě lidé viděli vznášet se na hladině řeky, tváře měla samým rozčilením zarudlé. Ti dva stážisté byli na rozpacích, nebyli si jistí, z jaké strany se dát do práce. Pitvali mrtvolu bezmála celý den, zašmodrchali ji k nepoznání, rozřezali ji na sedm různě velkých kusů a nakonec vydali expertní stanovisko:

Sing-c’ zemřela udušením během znásilnění.

5

Vyšetřovací metody těch tří přespolních policajtů byly vskutku brilantní, slečna v sukni už stihla popsat celý svůj zápisník o velikosti třicetkrát padesát centimetrů. Toho dne šli navštívit popravčího, který zastřelil pana Wu Jou, mladíka jménem Kchang-kchang. Ten se den před Svátkem dračích člunů doslechl, že to má být on, kdo zítra popraví pana Wu Jou. Rozhodl se tedy, že dá do pořádku svou dvouhlavňovou loveckou pušku, kterou si v rodině předávali z generace na generaci. Ta puška visela na stěně v matčině pokoji. Když ji odtamtud šel vzít, matka právě vstávala z postele. Dříve bývala ochrnutá, ale vyléčil ji právě pan Wu Jou. Když viděla syna, jak sahá po pušce pokryté tlustou vrstvou prachu, které se nikdo nedotkl už třicet let, zeptala se: „Jdeš na divočáky?“ Kchang-kchang se na ni ani nepodíval a odkráčel z místnosti.

Kchang-kchang pušku natřikrát vycídil a pak zašel ke kováři, aby jí nechal narovnat hlaveň, která byla o třicet stupňů ohnutá. Naládoval ji střelným prachem a kulemi, sešel dolů k řece a zamířil na kozu na protějším břehu. První ranou jí vypálil do břicha černou díru o tloušťce lidského stehna a spokojeně se usmál.

Druhého dne ráno, když jsme s bratříčkem K. utíkali z dvorku za domem, abychom se podívali, jak zastřelí pana Wu Jou, potkali jsme po cestě ženu s ovázanými chodidly. Malými krůčky cupitala vpřed, že to vypadalo, jako by byla na chůdách. Až měsíc po tom, co byl zastřelen pan Wu Jou, nám povykládala, jak to skutečně bylo s tou vraždou: Toho dne večer jejího manžela strašně bolela hlava, tak vzala štos obětních peněz a šla do lesa, aby je spálila u rodinné hrobky. A tehdy viděla, jak starosta povalil na zem Sing-c’, která se vracela sama domů. V tu chvíli ji od nich dělilo ne víc než dvacet kroků. Povídala, že ten večer bylo nezvyklé ticho, slabounký větřík přinášel od řeky svěží vůni rákosových listů, ta vůně člověka opájela, mezi stromy se rozléval tajuplný mléčný opar a kolem měsíce se prostíral bledý zářící kruh. Vyprávěla, že když viděla starostu, jak ze Sing-c’ strhal oblečení a nakonec jí serval i ty její bílé kalhotky, dojalo ji to k pláči.

Tupý výraz ve tváři jí zůstal ještě měsíc po tom, co Sing-c’ zemřela, chodila po světě jako ve snu, až jí nakonec připadlo, že pokud to s ní takhle půjde dál, není možné, aby se nezbláznila. Toho rána, kdy vesnicí běžela ona mladá žena a po cestě křičela na celé kolo, to v sobě nemohla už dál dusit, rozhodla se, že prozradí, jak vše skutečně bylo, a jako šílená vyletěla směrem k popravišti.

Z nebe se začal snášet jemný deštík a diváci už byli trošku netrpěliví. Kchang-kchang na povel soudního úředníka zamířil na pana Wu Jou, úředník mávl prudce dolů červenou trojúhelníkovou vlaječkou a Kchang-kchang zmáčkl spoušť. Ozvalo se třesknutí, z pušky vystřelil oblak dýmu a jisker, sirné saze se rozprskly na Kchang-kchangově hrudi a vepředu mu úplně zamazaly jeho sněhobílou košili. Kchang-kchang si nasupeně odplivl a pušku znovu nabil. Pan Wu Jou jako by se něčeho bál, snažil se otevřít pusu a promluvit, o jazyk ale přišel už měsíc předtím. Začal tedy dělat nějaké posuňky, ale v té chvíli se znovu ozvala Kchang-kchangova lovecká puška.

Když žena s ovázanými chodidly celá od bahna dorazila na místo popravy, byl už pan Wu Jou zakopaný, na zemi spatřila jen kaluž zbarvenou krví do červena a nějaké vlasy, co vypadaly jako prasečí štětiny. Nepřestávalo pršet, v dálce provázel průvod svatebčanů nevěstu, ozýval se zvuk píšťal a bubnů. Svatebčané odění do červené a zelené barvy se ztratili na druhém břehu řeky.