Ve druhém románu oceňované islandské autorky poznáváme
mladou, nezávislou, čerstvě opuštěnou překladatelku z jedenácti jazyků, která
se krátce po rozchodu vydává na východ ostrova s palubní přihrádkou
napěchovanou penězi a úmyslem najít vhodné místo pro chatu vyhranou v loterii.
Zcela neplánovaně ji přitom doprovází čtyřletý sluchově postižený syn její
nejlepší kamarádky. Na cestě upršeným listopadovým šerem čekají tuto nesourodou
dvojici nejen lávová pole, estonský pěvecký sbor, černá písečná poušť, ženini
bývalí milenci, stádo ovcí nebo celá řada bláznivých událostí, ale na povrch
začínají vyplouvat i dlouho potlačované vzpomínky na minulost. Listopadoví
motýli jsou humorným příběhem o přátelství, lásce, mateřství a
sebepoznávání v nehostinných končinách ostrova v severním Atlantiku.
Knihu vydává nakladatelství Plus, které českým čtenářům
autorku představilo v roce 2012 překladem románu Výhonek osmilisté růže.
Listopadové motýly přeložila Martina Kašparová.
Ukázka z knihy:
Díkybohu to nebylo dítě.
Odepnu si bezpečnostní pás a vyřítím se z auta si zvíře prohlédnout.
Vypadá celkem neporušeně, dokonale omráčené, bezvládný krk, na hrudi krev.
Obávám se, že pod mastným opeřeným povrchem je rozdrcené husí srdce.
Z desek při prudkém zabrzdění vylétly papíry, překlady do
nejrůznějších jazyků se válejí po podlaze auta, na přeplněném zadním sedadle
však leží jedna zdánlivě neporušená hromádka.
To nejlepší na mé práci – specialita, na kterou své zákazníky
neváhám upozornit – je to, že jim veškeré zakázky dodám osobně až domů,
korektury článků, esejí a překlady rozvážím jako thajské nudlové saláty nebo
jarní závitky. Působí to možná staromódně, ale funguje to: lidé si rádi osahají
skutečný papír, přičemž na kratičkou chvíli pohlédnou z očí do očí neznámé osobě,
která, v určitých případech, nahlédla do hlubin jejich duše. Ideální je
zastavit se těsně před večeří, když jsou těstoviny uvařené tak akorát a ve vodě
nesmějí zůstat ani o minutu déle nebo když je cibule osmažená, ryba leží
připravená ve strouhance a pán domu nebyl natolik prozíravý, aby vypnul sporák
pod pánví s rozpáleným tukem, než šel otevřít. Ze zkušenosti vím, že tak se
dá všechno urychlit – lidé nechtějí mít hosty, když je to u nich cítit jídlem,
nechtějí vést debatu s někým neznámým, když jsou jen v ponožkách, nebo
dokonce bosí ve stísněné předsíni, obklopení rozmanitými druhy obuvi a
hašteřícími se dětmi –, ze zkušenosti vím, že za podobných okolností netrvá
vyúčtování dlouho a je jen minimální šance, že se mě zákazník bude snažit přemluvit
k nezapočítání DPH. Když mu pak řeknu, že karty neberu, dál to neprotahuje, jen
mi v rychlosti napíše šek a zakázku si ode mě převezme.
Pokud však lidé přijdou do mé maličké kanceláře, kterou si
pronajímám u přístavu, lze očekávat, že si dají na čas a podívají se na zoubek
všem mým komentářům, budou mě přesvědčovat o svých dobrých úmyslech, znalostech
v oboru a o tom, proč se něco rozhodli vyjádřit právě tak, a ne jinak. Nejsem
tu od toho, abych jejich články přepisovala, dozvím se – v jednom odstavci jsem
totiž vypustila celých devět slov! –, ale abych opravovala místa, kde ze
zbrklosti došlo k překlepům, nechá se slyšet jeden z mých zákazníků, zatímco si
před zrcadlem v chodbě rovná brýle a kravatu a uhlazuje vousy na tvářích.
Účelem korektury nebylo přehnaně zjednodušovat složité
myšlenky, vysvětluje, článek je určený těm, kteří se v tématu vyznají. A to
jsem ani neokomentovala jeho genitivní konstrukci „plány výstavby přehrad elektráren“,
zato jsem zvažovala, zda by se slovíčko „rentabilní“, které se na jedné stránce
vyskytovalo celkem čtrnáctkrát, nedalo čas od času nahradit poněkud staromódnějšími
a průhlednějšími výrazy „výnosný“ nebo „ziskový“. Nahlas jsem to ovšem neřekla,
jen jsem si tou myšlenkou trochu zlepšila náladu. Když se v případu konečně
dosáhne shody, občas se stane, že mi někteří muži povypráví něco málo o sobě a
také položí pár otázek mně, jestli jsem vdaná a tak podobně. Dvakrát nebo
třikrát jsem jim opékala topinku. Musím každopádně podotknout, že inzerát na
své služby jsem nesestavovala já, ale moje kamarádka Auður, která se očividně
nechala unést. Brát věci na lehkou váhu není můj styl.
Ujmu se korektur,
oprav bakalářských prací i článků pro odborné časopisy a noviny, na libovolné
téma. Upravím předvolební projevy, bez ohledu na politickou příslušnost,
opravím chyby charakteristické pro konkrétní osobu v anonymních stížnostech a/nebo
obdivných dopisech, odstraním pravopisné chyby a nešťastně použité citáty
filozofů a básníků v blahopřejných proslovech, úmrtní oznámení pozvednu na
vyšší (téměř božskou) úroveň, jsem zběhlá v citování zesnulých národních
básníků.
Nabízím rovněž překlady
z jedenácti cizích jazyků do islandštiny a naopak, mimo jiné z ruštiny, polštiny
a maďarštiny. Rychle a kvalitně. Doručení až domů. Se všemi zakázkami je
zacházeno jako s přísně důvěrnými.
Zdvihnu dosud teplého opeřence ze země – automaticky předpokládám,
že jsem srazila samečka –, a jelikož jsem ironií osudu před časem redigovala
článek o citovém životě hus a jejich jedinečné celoživotní věrnosti partnerovi,
začnu v hejnu pátrat po životní družce zesnulého.
Poslední husy se přes uježděnou silnici stále ještě kolébají
na chodník a na asfaltu roztahují své velké oranžové plovací blány. Ať se
dívám, jak se dívám, z hejna se žádná nevydělila, aby se pídila po svém
partnerovi, nevidím ani žádnou zvláštní partnerskou podobnost mezi „mou“ husou
a některou jinou. Nedávno jsem každopádně získala schopnost odlišit od sebe
několik černých koček v naší ulici pouze na základě jejich reakce na náhlé
rozrušení nebo hlazení. Co mě však překvapí nejvíc, jak tam tak stojím
uprostřed silnice a za krk držím poměrně vypaseného ptáka, je to, že u sebe
nezaznamenám ani znechucení, ani pocit viny. V jádru se považuju za celkem
soucitného člověka, což znamená, že se snažím vyhýbat sporům, dělá mi potíže
nevyhovět žádostem předneseným citlivými muži a kupuju si všechny výherní losy,
které mi dobročinné organizace podstrčí do bytu štěrbinou na poštu. Teď ale
cítím vzrušení jako obvykle u masného pultu v potravinách těsně před Vánoci a
přemýšlím hlavně o vhodném koření, příloze a o tom, zda bude vzorek pneumatik
značky Goodyear vidět pod hustou zvěřinovou omáčkou.
„Tak jo, ráda bych vám všem dopředu popřála šťastný nový
rok,“ řeknu svým přátelům na nečekané sešlosti jednoho temného listopadového
večera. Víc nevysvětluju.
Popadnu několik stránek neuvěřitelně nudného článku o
tepelných vodičích, rozložím je na dno kufru a housera na ně opatrně položím.
Kufr jsem podle všeho neotevřela už hezky dlouho, protože je prakticky plný
kuchyňských papírových utěrek, které jsem kdysi koupila, abych přispěla na
sportovní zájezd mladých lidí s postižením. Ještě štěstí, že jsem si tehdy
nevybrala krevety.
Husu ale stejný osud nečeká, jelikož se s ní v kuchyni chystám
příjemně překvapit svého muže, který je sám mistrem kuchařského umění. Nejprve
se ovšem musím zastavit v bytovém domě ve čtvrti Melar, abych ještě jednou
udělala to, co jsem neměla v úmyslu udělat už nikdy.
© Auður Ava
Ólafsdóttir, 2004
Published by
arrangement with Éditions Zulma, Paris
Translation © Martina
Kašparová, 2017
Cover design © Tereza
Velíková, 2017
ISBN
978-80-259-0752-8
Žádné komentáře:
Okomentovat