Vzpomeňte si na jakoukoliv
kroniku, o níž jste se učili v dějepise, snad ve všech najdete zmínku o Tetíně.
A nejen o něm, také o svaté Ludmile a svatém Václavu, kteří se stali rovněž
ústředními postavami slavných legend. A právě na rok 2021, kdy bude 1100.
výročí mučednické smrti svaté Ludmily, se chystá slavnostní připomenutí. K
tomuto výročí byla již s předstihem sepsána a sestavena kniha Tetín svaté
Ludmily. Autorsky se na ní podíleli například Václav Cílek, Martin Majer,
Radoslava Schmelzová a další.
Kolektiv autorů to vzal skutečně
důkladně, ostatně jde o místo opravdu překypující historií. Jednotlivé kapitoly
jsou věnovány dějinám této oblasti, geologickým nálezům, hřbitovním vykopávkám,
jeskyním, záznamům v historických spisech, starým cestám, ale i nálezu
Tetínského pokladu – keramické nádoby obsahující devět set mincí ze 13.
století. Vedle legendy o záhadné postavě svaté Orosie se tak lze v knize Tetín
svaté Ludmily dočíst třeba o narovnávání koryta Berounky, o řevnivosti
tetínských fotbalových klubů, kterým nakonec zrušily hřiště kvůli zbudování
hřbitova, či podrobné popisy odsunu židovského obyvatelstva a odbojové činnosti
za druhé světové války.
Kniha Tetín svaté Ludmily jako by
vycházela vstříc současnému trendu mikrodějin či regionálních dějin, jako
bychom v době snadno dostupného online zpravodajství z celého světa měli
potřebu zachytit důkladně alespoň jedno místo, někde opravdu spočinout, určitý
prostor tímto přeneseným způsobem alespoň v duchu obejmout.
Zároveň ale minuciózní práce
autorského kolektivu ukazuje, že Tetín a jeho historie má nejen hloubku – jak
potvrzují všechny ty vykopávky a geologické nálezy –, ale i šířku – což pro
změnu potvrzují písemné doklady toho, že se kult svatého Václava a svaté
Ludmily rozšířil i do dalších zemí.
S ilustracemi Renáty Fučíkové a s
bohatým fotografickým doprovodem vydává nakladatelství Dokořán.
Ukázka
z knihy (z textu Jiřího Slámy)
Již v bájném období našich národních dějin
vystupuje několik významných žen, které měly zasahovat do běhu tehdejších
událostí. Dočítáme se o nich v latinsky psané Kosmově Chronica Boemorum (Kronice Čechů) sepsané
na počátku 12. století. Tam, kde Kosmovi chyběly jakékoli informace o dávno
minulých dobách, vypomáhal si – zcela v souladu s praxí soudobého kronikářství
– fabulátorstvím ovlivněným četbou antické literatury a znalostí starověké
mytologie. Kosmas tak např. přetvořil antickou báji o třech moudrých bohyních
obdařených mimořádnými vlastnostmi léčit, prosazovat pohanskou modloslužbu a
věštit ve tři dcery v Čechách žijícího „znamenitého muže“ jménem Krok. Byly to
Kazi, Tetka a Libuše a charakterizovaly je stejné vlastnosti, jaké měly jejich antické
vzory.
Nejvýznamnější úlohu z nich sehrála
nejmladší Libuše, která volbou Přemysla za svého manžela položila základ
panovnického rodu, který více než čtyři staletí vládl českému knížectví a
později i království. Jeho spojení s věštkyní Libuší mu zajišťovalo magický
původ, jaký je doložen i u jiných evropských vládnoucích dynastií. Libušina
prorocká slova měla údajně stát i u počátků Prahy, nejvýznamnějšího českého
panovnického sídla. Kronikář Kosmas zřejmě záměrně připsal Libuši právě takové
události, kde další dějiny přemyslovské dynastie i Pražského hradu plně
potvrdily správnost Libušina rozhodnutí pojmout Přemysla za manžela i její
věštby o budoucí slávě Prahy. Libušin příběh přejali potom do svých
historických vyprávění i další středověcí kronikáři, jako např. takřečený
Dalimil či Přibík Pulkava z Radenína. Přestože Libuše není historickou
postavou, moderní literární zpracování jejího příběhu např. Aloisem Jiráskem a
jeho zhudebnění Bedřichem Smetanou umožnily jeho zdomácnění v širokých vrstvách
české společnosti.
Podle Kosmova vyprávění panovalo v Čechách
po úmrtí Libušina manžela Přemysla postupně celkem sedm pohanských knížat, po
kterých se ujal vlády první bezpečně historicky doložený Přemyslovec Bořivoj.
Ten přijal křest z rukou moravského biskupa Metoděje. Bořivojovou
manželkou byla Ludmila, což je první bezpečně doložená žena českých dějin. Žila
na přelomu 9. a 10. století, kdy došlo v Čechách a v jejich blízkém zahraničí k
řadě významných událostí a mocenských změn. Bořivojův křest na Moravě znamenal
totiž úzké připoutání Čech k Velkomoravské říši, které se po úmrtí tohoto
Přemyslovce změnilo v přímé ovládnutí Čech moravským panovníkem Svatoplukem. Teprve
Svatoplukův skon v roce 894 umožnil, aby se Přemyslovci ujali vlády nad svým
knížectvím. Oporou proti moravským snahám opětovně ovládnout Čechy hledal
Přemyslovec Spytihněv spolu s ostatními v Čechách tehdy vládnoucími knížaty ve spojenectví
s Bavorskem, nejvýznamnějším východofranským vévodstvím.
Od sklonku 9. století začali do
středoevropských dějin zasahovat kočovní Maďaři, kteří přitáhli z nadčernomořských
stepí a usadili se v Karpatské kotlině. V důsledku maďarských útoků a
vnitřních rozporů mezi moravskými velmoži se rozpadla někdy po roce 906
Velkomoravská říše; o rok později porážka bavorského vojska maďarskými
kočovníky výrazně oslabila Říši východofranskou. Ta se na počátku 10. století
postupně začala drobit do několika samostatných vévodství, ze kterých se do
druhého desetiletí 10. věku začalo výrazně projevovat Sasko. Z tohoto prostředí
vzešel i impuls k opětovnému sjednocení jednotlivých germánských vévodství
pod vládou saských panovníků. Zakladatelem této dynastie byl Jindřich I.
(919–936), který roku 929 vpadl do Čech a přinutil knížete Václava k uznání
formální závislosti Čech na Sasku.
Všechny tyto události se odehrály za vlády
prvních čtyř přemyslovských knížat, a to Ludmilina manžela Bořivoje, jejích
synů Spytihněva a Vratislava a vnuka Václava. Ti všichni náleží do rodiny
kněžny Ludmily, jejíž historie se tak kryje s počátky našich národních dějin, kdy
se vytvářely zárodky budoucího českého státu doprovázené christianizací našich
zemí. Kněžna Ludmila vystupuje jako první česká světice, kterou proslavila její
násilná smrt a potom podíl na výchově jejího vnuka Václava, pozdějšího světce a
hlavního českého patrona. Kněžna Ludmila spolu se svým vnukem Václavem tvoří
světeckou dvojici, jejíž podíl na christianizaci země zajišťoval v tehdejším pohledu
legitimitu přemyslovského vládnoucího rodu. Obdobné situace, kdy se v
panovnických rodinách setkáváme se dvěma světci, kteří měli významný podíl na
christianizaci své země, známe z legend i u jiných evropských národů.
Nepochybným vzorem tu byl první římský křesťanský císař sv. Konstantin I.
Veliký (306–337) a jeho matka sv. Helena, jejichž kult silně ovlivnil
hagiografické písemnictví v řadě evropských zemí.
Žádné komentáře:
Okomentovat