Jan Bažant: Perseus & Medusa

Ztvárnění antických mýtů jsou dnes pro většinu lidí nesrozumitelná. A to je škoda. Cílem této knihy je, aby neohrožený Perseus, hrůzná Medusa, obětavá Danae, krásná Andromeda a tajemný Pegas znovu promluvili. Publikace ovšem není určena pouze odborníkům, její text je v podstatě komentářem k autentickým pramenům – textům a především k pěti stům typických zobrazení Perseova mýtu.

Proč tato kniha vlastně vznikla? Autor na tuto otázku odpovídá už v úvodu: "Na zadní straně obálky je fotografie antické římské gemy s hlavou Medusy, která pochází ze sbírky Karla IV. Patří ke vzácným předmětům, o nichž můžeme říci, že je český král a císař římský měl v ruce, pozorně si je prohlížel a přemýšlel o nich. Proč měl ve svých sbírkách dokonce několik zobrazení této nestvůry? Co pro něj zobrazení Medusy znamenala a jak si její mýtus vykládal? Na mýtech je zajímavé to, jak fungují ve společnosti, kde vznikly, ale také, jak působí ve zcela jiném prostředí, které může být geograficky i časově velmi vzdálené. Přijetí Persea ve výtvarné kultuře kteréhokoli evropského státu je stejně pozoruhodné jako vznik a vývoj tohoto mýtu ve starověkém Řecku. Na každém zobrazení inspirovaném mýtem o Perseovi mne zajímal především jeho širší historický kontext. Kdo si dílo objednal? Proč dostalo právě tuto podobu? Jakou mělo funkci? Jakou roli hrálo dílo v životě umělce, který je vytvořil? To všechno jsou otázky, na které se tato kniha snaží odpovídat.“

Monografie chce čtenářům ukázat, že všechna zobrazení Persea a Medusy – obrazy, reliéfy i sochy – v kultuře poantické Evropy jsou stejně pozoruhodná jako vznik a vývoj tohoto mýtu ve starověkém Řecku. Čtenáři se v předkládané knize mohou podrobně seznámit s vývojem gramatiky a slovníku těchto zobrazení od antiky až po současnost. Nejstarší památky jsou z 2. tisíciletí před Kristem, nejmladší je ze současnosti – a tato díla pocházejí nejen z celé Evropy, ale i z Předního východu či Severní Ameriky. Mezi vybranými obrazy a sochami inspirovanými Perseovým mýtem jsou i nejvýznamnější zobrazení, která vznikla v českých zemích. A proč právě mýtus o Perseovi? Od svého vzniku byl spjat s viděním a zobrazováním, na němž je naše dnešní kultura postavena.

Bohatě ilustrovanou knihu vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Prospěšný děs

Barokní zámek v Liběchově u Mělníka je už léta zavřený a ze zahrady zůstalo jenom smutné torzo, v němž je však k vidění kopie sochy Persea. Originál sochy byl součástí souboru, který si pro výzdobu svého letního sídla kolem roku 1725 v Braunově dílně objednal Jan Jáchym Pachta z Rájova. Perseus drží v pravé ruce meč, kterým právě sťal hlavu Medusy s hadími vlasy, levicí vítězně pozdvihuje hrůznou trofej. Pro zámeckou zahradu ve Valči u Karlových Varů si Jan Ferdinand Kager hrabě Globen v téže dílně objednal obdobnou sochu. Valečský Perseus pozdvihuje levou rukou hlavu Medusy a pravou snímá pouta Andromedě, která klečí u jeho nohou. Obrazový typ triumfujícího Persea je na tomto sousoší zkombinován s motivem osvobození Andromedy – hrdina je charakterizován současně jako neohrožený bojovník a jako osvoboditel.

Triumfující Perseus v barokních zahradách zdomácněl a setkáme se s ním například na dekorativní kamenné váze, kterou si pro zahradu u svého pražského paláce objednal nejvyšším zemský purkrabí Jan Josef hrabě z Wrtby, ve své době nejmocnější muž českého království. Reliéf je na jedné z dekorativních kamenných váz s mytologickými reliéfy, které doplňovaly rozsáhlý soubor soch antických božstev (Bažant, Bažantová 2011a). V barokní Evropě Persea vítězoslavně zdvihajícího hlavu Medusy najdeme na zahradách po celém kontinentu, například v Melbourne Hall, kde tvoří protějšek sochy spoutané Andromedy umístěné na opačné straně jezírka. Objednavatelem byl významný anglický politik Thomas Coke, tajný rada a markýz z Lothianu, pro něhož sochy vytvořil Jan van Nost, flámský sochař usazený v Anglii. Proč byly do líbezných barokních zahrad, které si aristokraté budovali pro chvíle odpočinku a přátelská setkání, umisťovány sochy Persea třímajícího v ruce děsivou trofej?

Barokní Perseové s hlavou Medusy se liší od Celliniho sousoší v tom, že jejich Medusa je ohyzdná stvůra, jednoznačný symbol zla. Komentář k barokním sochám najdeme v díle teologa Filippa Picinelliho. Tento augustiniánský mnich chápal svět jako gigantickou knihu symbolů, jimiž k nám promlouvá Bůh. Sestavil ve své době velmi oblíbené monumentální kompendium nazvané Svět symbolů, které vyšlo italsky v roce 1653 a latinsky 1681. V této encyklopedii je Perseus symbolem výkonu spravedlnosti, který přináší prospěšný děs. Picinelli napsal, že „trestající spravedlnost pošpiněnou zločinem vnímáme jako něco tragického, protože taková podívaná vzbuzuje hrůzu, ale když věc dobře rozvážíme, má tato jímavá hrůza nepochybně uzdravující účinek. V tomto ohledu se lze mnoho poučit ze symbolu Persea … který drží ve zdvižené ruce hnusnou hlavu Gorgony“ (Picinelli 1681, 58). Picinelliho text pokračuje vysvětlením pojmu jímavá hrůza (gratus terror). Píše, že si jej vypůjčil od římského básníka Claudia Claudiana, který žil na přelomu 4. a 5. století po Kristu. Rozkoš ze své podstaty přináší zkázu, což platí i o Meduse. Krása této ženy je jenom klam, jehož cílem je zničit každého, kdo se k ní přiblíží, a proto se této kráse nesmíme poddávat. Nesmíme pro krásu Medusy zapomenout na hrůzu, kterou představuje, a nebezpečí, které přináší (Picinelli 1681, 161). Picinelli však jímavou hrůzu chápe také v jiném smyslu. Hrozné věci je třeba ukazovat, mohou totiž přinést poučení právě proto, že jsou to intenzivní zážitky, které se vryjí do paměti. Picinelli své pojetí jímavé hrůzy ilustruje řadou biblických analogií Perseova spravedlivého činu. Perseus byl druhý David, který „vzal Pelištejcovu hlavu, přinesl ji do Jeruzaléma a jeho zbroj uložil ve svém stanu“. Byl to druhý Juda, jenž „ukázal hlavu hanebného Nikanora i rouhačovu ruku, kterou se odvážil zpupně vztáhnout na svatý dům Všemohoucího“. Perseus byl také protějškem Judity, která „vyňala hlavu z vaku, ukázala ji a pravila jim: ,Hle, hlava Holoferna, vrchního velitele asyrského vojska, a toto je ochranný závěs, za nímž ležel ve své opilosti; Hospodin ho usmrtil rukou ženy.‘“

Nakonec Picinelli přirovnává Persea k andělům ze Zjevení Janova. „Potom jsem slyšel mocný hlas jakoby obrovského zástupu na nebi: ,Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy! Vždyť odsoudil tu velikou nevěstku, která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím, spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků, která lpí na jejích rukou.‘“ Babylonskou nevěstku, nad jejímž pádem triumfují andělé, lze přirovnat k svůdným Sirénám či krásné Meduse. Goliáš, Nikanor ani Holofernes však nikomu nemohli poplést hlavu svou krásou. Jejich useknuté hlavy byly výlučně odstrašujícím příkladem.

V barokním umění měla hrůzná podívaná na Persea s Medusinou hlavou především varovat. Blahodárný účinek těchto soch spočíval v tom, že připomínaly trestající spravedlnost. Perseus proto nemohl chybět ani mezi třiceti sedmi postavami z antické mytologie a historie, kterými nechala císařovna Marie Terezie vyzdobit park ve vídeňském Schönbrunnu (Schedler 1985). Sousedem Persea je Herakles a protějškem hrdiny na druhé straně aleje je moudrá Aspasia, manželka řeckého politika Perikla, ztvárněná zde jako Athéna, Perseova olympská ochránkyně. Perseus se opírá o štít levou rukou, v níž drží Medusinu hlavu. Pravou ruku má zcela nelogicky za zády. Toto gesto bylo převzato ze zobrazení, na nichž Perseus hlavu Medusy schovává za zády, aby její pohled neublížil Andromedě. Jestliže však hlavu drží v levici, gesto pravice je čistě dekorativní motiv.

Obrazový typ meditujícího Persea, který se objevil v římském umění, byl v poantické Evropě obnoven až na reliéfu Lorenza Mattielliho. Lorenzo Mattielli vytvořil reliéf s Perseem pro vídeňský městský palác prince Evžena, který začal Fischer von Erlach budovat v roce 1696. Stavebníkovi bylo tehdy třicet tři let a měl za sebou první vítězství proti Turkům v habsburských službách. Byl za to císařem Leopoldem I. Štědře odměněn a stal se vrchním velitelem habsburského vojska válčícího s Turky. Evžen byl velmi poučený stavebník a objednavatel uměleckých děl. Měl ohromnou knihovnu a údajně i na válečných taženích s sebou neustále vozil příruční antickou knihovničku.

Fischer von Erlach navrhl princi Evženovi palác s jedním vchodem, který však byl vzápětí rozšířen o dvě boční křídla, jejichž fasády i vchody víceméně dodržovaly originální návrh. Rozšíření řídil Lukas von Hildebrandt, který okolo roku 1700 vystřídal Fischera von Erlach ve funkci hlavního architekta.

Celkový kontext reliéfu s Perseem je nicméně jasný. Všechny vchody zachovaly koncepci Fischera von Erlach, který je pojal jako antické vítězné oblouky. Na východním portálu, který vznikl ještě za Fischera z Erlachu, je nalevo reliéf s Perseem a Medusou a napravo Achilleus s tělem Hektora.  Perseus je v plné zbroji a hledí zamyšleně přímo na hlavu Medusy, čímž je oslavena stavebníkova válečnická zdatnost, odvaha a moudrost. Perseus nepozdvihuje hlavu Medusy, aby ji ukázal celému světu. Nechce se pochlubit svým vítězstvím, nezajímá ho, co si o něm myslí ostatní. Chce se dozvědět něco o sobě, a proto přemýšlí o tom, koho vlastně zabil. Na protějškovém reliéfu hlavě Medusy odpovídá tělo zabitého Hektora, předního válečníka Trojanů, kterého Achilleus v souboji porazil. Hlava Medusy i Hektorovo tělo jsou tedy válečné trofeje, Perseus a Achilleus tímto způsobem triumfují nad přemoženým nepřítelem. Ve středním vchodu jsou po stranách reliéfy s Heraklem a Antaiem na jedné a Aeneem a Anchisem na druhé straně, narážky na stavebníkovu statečnost a zbožnost. Reliéfy na západním portálu zobrazují alegorické postavy míru a války, které rovněž souvisejí s válečnickou kariérou stavebníka.

Obliba obrazového typu, který proslavil Celliniho Perseus, byla u mocných tohoto světa pochopitelná. Drastický výjev stětí Medusy přitahoval pozornost a jeho vykonavatel byl příkladný hrdina z Boží vůle. Nad nepřemožitelným netvorem zvítězil pouze díky božské intervenci. To z něj učinilo ideální alter ego absolutních monarchů, kteří mohli politickou moc legitimizovat jedině odkazem na Boží vůli. Přes všechny politické narážky však tito Perseové nejsou propagandistickými díly, jak je známe z dvacátého století.

Umělecká díla, která vznikala pro absolutní monarchy 16.–18. století, jsou vždy mnohoznačná. Zobrazení smrti Medusy mělo být varováním nepřátelům a dobrou zprávou pro poddané – zlo bylo definitivně poraženo a nadále není čeho se obávat. Z Medusy stále prýští krev, ale úděsná podívaná byla přehlušena mohutným estetickým zážitkem a je dokonale rozpuštěna v úvahách o umění, relativní hierarchii uměleckých žánrů a technologií. Vítězní Perseové byli nejen oslavou absolutní monarchie, ale také a především jedinečného uměleckého mistrovství svých tvůrců.

© Filosofický ústav AV ČR, v. v. i., 2017

ISBN 978-80-200-2658-3