Rozsáhlý
román inspirovaný autorčinými pobyty v Číně.
Český podnikatel,
jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, americká
studentka kaligrafie a řada dalších hrdinů a jejich rodinných traumat. Krize
středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do
Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně
ztrácejí, ale nejsou schopni si svou situaci přiznat. Hledají pevný bod v minulém
životě, ale nevědí, na co si vzpomenout.
K
dramatickému zlomu dochází nejen v jejich soukromých příbězích, něco podstatného
se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co
začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální
a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se
stahují do sebe a nastupuje éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé
totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité
sledovat znamení.
Téměř
osmisetsránkový román vydává nakladatelství Host.
Ukázka z knihy:
Straka modrá (Cyanopica cyana) poletuje
s křikem mezi stromy v parcích Města Pekingu i v okolních
lesích. Pohybuje se jenom v hejnech. Má černou hlavu a dlouhý modrý
ocas, kterým kormidluje let. Během přistání ho rozevírá jako vějíř zakrnělých
pavích per pastelové barvy.
Její křik je
chřestivý.
V hrdle
se jí lámou rezavé tyče a drhne o ně ostnatý drát. Jakmile se drát dotkne
křehké kůže, straka modrá zařve, jako by kastrovali budoucího eunucha.
Svoje území
si hlídá. Křik je to trýznivý. Zaplatí očima za všechno, co jí bylo a je
a bude souzeno vidět. Existuje život a existuje smrt.
Existuje
taky neživot.
Přitom není sentimentální.
A nepatří k sobcům a elitářům, kteří si pro sebe svět přisvojí
jako pohodlné místo a i lidské charaktery berou z té nejlepší
stránky. To jsou ideály, které plynou z pohodlnosti, kvůli kterým nemají
božstva vod a božstva pevnin a božstva nebes ani ponětí o tom,
jací jsou lidé ve skutečnosti.
Ve Městě
Pekingu se zahnízdila a rozmnožila vrána černá. Vrána černá je
slepá; vymyli jí mozek oceánem zcela správných a zcela protichůdných
odpovědí.
Válka mezi
vránou černou a strakou modrou už začala. Čína je koncentrační tábor
s nepropustnou hranicí. Čína je rozkvetlá zahrada. A není to
protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného a pragmatického
přitakávání.
生
Centrum Města Pekingu je ucpané, prašné. Ulicemi se
lenivě rozpíná dusná půlnoc. Auta se potí, troubí o pomoc; ohlašují
štvanici a Mistr Chronos pravil: „Cesta se člověku nevzdaluje. Kdyby se
někdo chtěl dát cestou, která by se člověku vzdalovala, nemohla by to být
cesta.“
Zapálená
šňůra hoří a hodiny ukazují ten čas.
Semknou se
podél dlouhých čínských zdí. Na úpatí domů posedávají v odlesku ostrých
neonových světel sehnuté postavy. Ohnuté páteře u pouličních stolků se
kolébají na rozviklaných plastových a bambusových stoličkách. Hůlky
kmitají vzduchem. Krmí těla hltavě, jako by to nebylo poslední jídlo dne, ale
poslední večeře jejich života.
Vysoko na
nebi obkličují město světla strážních věží okolních mrakodrapů. Mrakodrapy se
navzájem hlídají nenávistně. Postavy nabírají sousta ze sousedních misek,
talířů, podnosů. Spisovatelka se dívá do opocených lesklých tváří. Oči neuhnou,
ústa nepřestávají žvýkat. Žena hrábne rukou do horké zelené hromady. Strčí
si do pusy vařený a posolený bambusový výhonek jako lusk. Pomalu ho sune
mezi stisknutými zuby a vysává. Slaná šťáva stéká po bradě. Prázdnou
slupku hodí na zem k zaprášeným prstům v černých sandálech.
Spisovatelka vůbec neví, co si ti lidé myslí; tady má myšlení jasné hranice.
Vědí přesně o čem nemluvit. Existují slova, která se nedostanou do vět.
Existují věty, které neokusí lidský hlas. Symbolické hodnoty a formule Velkého učení a Doktríny středu nepřestaly
v Číně fungovat nikdy. Ten, kdo umí číst, si je vychutná jako šťávu
z vařeného sojového lusku. Ovládne je natolik, že je po celý život
nepřestane využívat. Aniž by je mohl kdykoli vyčerpat.
V noci
nemůže spát. Převaluje nahé zpocené tělo na zmuchlaném prostěradle.
V hlavě se převalují balvany. Pokaždé volí stejnou trasu několikahodinového,
dlouhého, nočního pochodu. Rychlým tempem ujde čtyřikrát čtyři kilometry.
Každý má své
rituály. Nedaleko vstupu do metra, u jednoho z osiřelých stromů,
bydlí pod širým nebem muž. Je to venkovan. Když ho Spisovatelka v noci
míjí, Mistr Chronos jí zamává. Tělo má obtočené kolem vzpřímeného kmene. Ruka
zatřepotá prokřehlými prsty. Strom je zabetonovaný ve čtverci hlíny. Muži
z kapsy odrbaného saka čouhají špinavé hůlky obalené zaschlým blátem.
V noci je z kapsy vytáhne a zkypří jimi zeminu. Nabere hrst
vzácné hlíny, do které je strom zasazený. Promne ji mezi prsty, obřadně
v dlani míchá a pojídá. Mezitím popotahuje; zvlhčuje si sliznici.
Když se mu podaří chytit živého vrabce, ukousne mu hlavu a vyplivne ji.
To je jeho
oblíbený kousek. Noční kolemjdoucí se smějí. Hodí muži, který plive zkrvavená
pírka, k nohám hrst drobných mincí.
Spisovatelka
a Přítel minou budovu, která připomíná obří hladký doutník nebo ztopořený
úd. Sousední dům za rohem připomíná Město Prahu; sídlištní domky
Města Prahy jsou v porovnání s robustní stavbou domečkem pro
polámané panenky. Když před vstupní halou zavřeští vrány černé, přijde brzy
návštěva. U vchodu stojí tři muži v šedém obleku a bílých
košilích. Prohlížejí si hlavně Přítele.
Přítel se
tváří, že šedé obleky nevidí.
Projdou
vysokými prosklenými dveřmi. Šedé obleky za nimi rozplácnou zkoumavé nosy
o upatlané sklo.
Vyjedou do
osmdesátého devátého patra. V úzkých chodbičkách zamlženého labyrintu se
tetelí pachy jídel; vzlínají z ulic, otevřených grilů, ohnišť. Přítel
jemně zaťuká na dveře bez čísla. Klouby ohnutého ukazováčku
a prostředníčku pravé ruky dobývají záhadnou tvrz. Lesní datel vyťuká do
kůry stromu heslo. Na klapkách psacího stroje napíše morseovku. Dá se morseovka
použít pro čínštinu, pane?
Dvě těla se
proderou škvírou, jako by se právě narodila. Zabouchnou za sebou dveře. Zdi
mají uši. Zdi jsou nasáklé opatrností, kterou Přítel ignoruje. Přítel opatrnost
nezná; je rozhodný a věcný. Nechává se světem udivovat, ne oslabovat.
Situace rozebírá uvážlivě, s překvapujícím porozuměním. Je si jistý, že
jinak jednat nemůže. Že se mu nic nestane. Že osud předurčený antickými bohy se
ho netýká, protože si život řídil a řídí sám, protože si věří, protože to
nejhorší už zažil. Ode všeho si udržuje podivný odstup; sílí. Sebezáchovný,
ochranný odstup mu umožňuje být „uvnitř“. Jeho cesta ušlechtilého člověka je až
marnotratně otevřená, a přitom skrytá.
Spisovatelka
nemá ochrannou kůži. Do lidí se vciťuje, nabírá jejich trápení plnými hrstmi,
míchá je a polyká bez hůlek, snaží se jim ulevit. Aniž by postřehla, že si
na zádech přenáší jejich břímě; cizím emočním smetím se oslabuje. Duši vypustit
za ty druhé.
V rámu
dveří stojí dávný a scvrklý odraz sebe sama. Spisovatelka potlačí touhu
vztáhnout k tělu ruku; pohladí neduživé dítě, které statečně přežilo
horečnatou nemoc. Stojí před ní Právník. Umanutě zastupuje komáry, co pištivě
otravují tuto skvostnou zemi.
Kolony aut
pod okny varovně zatroubí; ohlásí štvanici.
Právník
vyjádřil svůj názor. Tady nikdo nevyjadřuje svůj názor. Tady platí kolektivní
názor a pravidla císařského dvora; policejní stát je nepřítel právního
státu a panovník se opírá o armádu, úředníky, udavače. Baví se
o hospodářství, číslech, procentech, zisku, propadu, obratu, ekonomickém
růstu. Záchranná síť brebentění. Konverzace hutná jako hovory o jídle
a o počasí.
Vyslýchali
ho devět měsíců. Teď ho překvapivě pustili. Přítel se nebojí. Přítel ho jde
navštívit jako první.
Čtyři roky
bude Právník pod kontrolou. Čtyři roky se nesmí dopustit sebemenšího přešlapu.
Nesmí dopustit jedinou chybičku. Kolem levého zápěstí má obtočený krásný šperk.
Žije ve dvojím světě a ve dvojím čase.
Spisovatelka
se nakloní a přimhouří žluté, kočičí oči. Prozkoumá šperk zblízka. Je to
masivní náramek z kovu. Doprostřed je vsazena diamantová krabička. Chybí
jí ciferník. Nejsou to hodinky. Je to náramek elitního vězně. Bachař
a udavač moderní doby. V pravidelných intervalech oko rozverně zamrká
a červeným světýlkem probleskne nitka krve. Nespí, neumdlévá. Vidí
všechno. Slyší všechno. Je se svým vězněm ve sprše, ve spánku, na toaletě;
bude s ním žvýkat a polykat každé sousto, bude s ním
masturbovat, vyměšovat, vecpe se do mysli, opanuje myšlenky a bude je číst
a interpretovat. Po čtyři roky tomu nebude jinak.
„Možná se
z toho brzy zblázní.“ Řekne Spisovatelka Příteli.
„I to
se může stát.“ Řekne Přítel. „A s tím oni počítají.“
V tom
nepochopitelném, státotvorném pragmatismu myšlení a jednání každý
odposlouchává každého. Komunistická Státní bezpečnost v druhé polovině
dvacátého století v její zemi odposlouchávala jen nepřevychovatelné. Nainstalovali jim do bytů štěnice, napíchli
telefony. V zamořených soukromých bytech si nepřevychovatelní pouštěli
hlasitě rádio, gramofon, televizi a sprchu. Aby si, usazeni na okraji
vany, mohli nerušeně popovídat.
Nakřáplé
soukromí ji děsí nejvíc.
Doktrína
středu představuje myšlenkový řád,
který v Konfuciově škole předával jeden druhému. Právník byl vzorný
posluchač. Je vyzáblý, tváře má vpadlé. Právník a Přítel se tváří jako
ušlechtilí muži, kteří se pro svou ušlechtilou velikost rozhodli.
Takoví jsou
jí vždycky hodně podezřelí.
Sedí na
červené pohovce vzpřímeni jako dva bratři a předčasně dospělé děti.
Ušlechtilost, na které denně pracují, spočívá v sebekontrole,
v sebepěstování, v sebezdokonalování. Z toho plyne, že
ušlechtilý člověk, má-li už velkou cestu, musí být loajální a důvěryhodný,
aby si ji udržel; pýchou či povýšeností ji ztratí. Aristokrati ducha
v této vteřině pohazují vzduchem banální slova; slova určená obruči na
Právníkově zápěstí. Necítí se dokonce ani diskriminovaní a nic nedělají
jen z teoretického přesvědčení; to by je k žádnému činu nepřimělo. Je
to pro ně lidská samozřejmost. Kus osudu a kus zkušenosti jako následek
jejich volby.
Dívá se na
ně. Třeba tady dostane odpověď na otázku, proč se vlastně člověk snaží chovat
zodpovědně.
© Radka Denemarková, 2018
Kaligrafie © René Ochiai, 2018
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018
ISBN 978-80-7577-474-3
 |
| Radka Denemarková při pražském křtu románu. FOTO: Host |
Žádné komentáře:
Okomentovat