Už po desáté vydává brněnský host ročenku Nejlepší české
básně. Princip zůstává stejný, líčí ho nakladatelská anotace: „Výběr
„nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, ale je výsledkem setkání
dvou editorů, dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako
takovou. Editorem (a také autorem doprovodné studie o současném básnictví) je
pokaždé respektovaný odborník na současnou poezii, arbitrem pak „zasloužilý“
básník, který svou autoritou projektu vtiskne neopakovatelný punc. Svazek opět
představuje přibližně čtyři desítky básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce
jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnována publikování
knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.“
Editorem se v desátém ročníku řady stal Ondřej Hanus. Ve
doprovodné eseji píše: „ Proces výběru textů byl minimalistický a přidržoval se
pravidel nastavených při založení ročenky: editor vytvoří předvýběr (z knih,
periodik a redigovaných internetových projektů), arbitr jej dostane v anonymní
podobě, připraví definitivní výběr a ten vrátí editorovi. Účelem bylo pokusit
se dosáhnout co nejvyšší objektivity v projektu, který má už ve svém názvu
zakotvenou značnou míru subjektivity.
S tím souvisí i charakter vzniku editorského výběru. Při něm
byla uplatňována zejména dvě komplementární rámcová kritéria: reprezentativnost
(nakolik báseň co možná všestranně zastupuje celek sbírky) a výjimečnost
(nakolik se naopak báseň z celku sbírky vymyká). Těmto byla podřízena trojice
specifičtějších kritérií (která již byla uplatňována i u básní zveřejněných
časopisecky nebo na internetu, tedy textů z podstaty partikulárních):
univerzálnost (předpokládaná schopnost básně mít sdílenou platnost a potenciál
ke konsenzuální interpretaci), originalita (nikoli „novost“, ale vlastní hlas
lyrické/ho mluvčí/ho) a výrazová suverenita (práce s veršem a jazykem obecně).
Naopak jsem se snažil pokud možno (tj. jak jen to člověku nevědomé procesy v
mysli dovolují) abstrahovat od kritéria autorství.
Několik obecných rysů však z letošní ročenky přesto zřetelně
vysvítá. Tím prvním je věk autorů a autorek: průměrný ročník narození všech
osob zastoupených v letošní ročence je
1974, přičemž nejstaršího autora a nejmladší autorku od sebe dělí sedmdesát jedna
let (Karel Šiktanc, nar. 1928 — Anna Gažiová, nar. 1999); rovných čtrnáct
autorů či autorek přitom ještě nepřesáhlo třicítku. Dalším nápadným rysem je
vysoké procento zastoupení žen. Zatímco v posledních pěti letech tvořily
průměrně cca 11 % (2013 — 12 %, 2014 — 9‚5 %, 2015 — 18 %, 2016 — 7‚7 %, 2017 —
9 %), letos je to přesně 42 %. S oběma zmíněnými rysy souvisí i skutečnost, že
v letošním ročníku NČB se objevuje řada nezavedených, ba dokonce téměř
neznámých jmen. Tento fakt hodnotím velmi kladně, protože se domnívám, že
úkolem NČB není afirmovat zavedené pořádky a neustále otiskovat známá jména
(byť i těch je zde dostatek), ale představovat současnou českou poezii v celém
jejím spektru.“
A arbitr, kterým byl J. H. Krchovský, dodává: „K roli
arbitra jsem se nechal přemluvit po ujištění, že nebudu muset přečíst víc než
cca 100 básní, již „předvybraných“ z knižní žně příštího roku. A výslovně, že
se nejedná o žádnou soutěž, nýbrž jen o subjektivní dělbu anonymních textů na
dvě stejně velké hromádky dle klíče: líbí, nelíbí (líbí méně). Přitom je ovšem
pravděpodobné, že hypotetická „preselekce“ moje by mohla být více či méně
odlišná od té, která mi bude předložena.
Osobní pohnutky k úloze arbitra nemám, zájem finanční lze u
mne vyloučit — i díky slušným procentům z Hosta za moje knížky není pro mne
honorář arbitra nijak motivující. Ze zájmu o současnou poezii mne však také
podezírat nelze. Jen jsem prostě vyhověl, především s přihlédnutím k
dlouholetým dobrým vztahům s Hostem, a své sehrál mj. i fakt, že v příštím roce
sám žádnou sbírku vydat nehodlám. A pak náznak redakce, že následující, desátý,
bude pro „Nejlepší básně“ ročníkem možná posledním, a kdo prý jiný nežli já by
měl hrobařem této ročenky být. Skromně tedy tuto roli přijímám a přes nemalou
skepsi stran smyslu celého toho počinu zhostím se svého nevděčného úkolu
pečlivě a svědomitě, neboť (bohužel/bohudík) jinak to ani neumím. A kdo ví,
nakonec třeba i se zájmem a s chutí…“
Petr Hruška: Kočka
Zvířata ovládají podstatu geometrie mnohem lépe.
Černá kočka záhy nachází
osu situace,
střed místa,
zlatý řez odpoledne a uléhá do něj.
Vprostřed noci se posadí,
našpicuje svůj obrys
a zjistí,
že nikam nepatří.
Michal Maršálek: Negrelliho viadukt
Je večer. Obloha strhává
černou pozornost
na dým lokomotiv.
Desítkami oblouků
podepřené argumenty.
Rychlá křivka tratí
zaléhá v uších.
Jen tak se přimáčkne
k uchu dunění,
hlava prchá,
nepřetržitost
zpřetrhána
a zas ticho.
Ticho, hnací soustava dálky,
na špičce nepřítomnosti
houkání vlaku.
Přání odkloněná
na prvních výhybkách.
Na trati do zatáčky
podřezávají skřípot.
Noční vagóny
vyzobávají světla.
Co je to za město
v ceně příjezdů
a odjezdů
a zastavení?
Koleje vybrušují vzdálenosti
tak dokonale,
až zapomínáme,
že proto tady jsou.
Nehybní, jako vytetovaní,
to pozorujeme ve tmě.
Na viaduktu
padá déšť
na věčnou zachovalost
zřícenin.
Nástupiště,
vždy delší
ve směru loučení.
Koleje se dnes lesknou
přes celé město
z hlediska Měsíce.
Jedeme,
rychlost překlápí
krajinu za krajinou.
Pozdě v noci
splyneme s jízdou.
(2010 a 2016)
Ladislav Selepko: Ruiny
Světlo nehybně trčí
strnulé postavy na zamrzlé řece —
odpudivá síla temné energie
žene milence od sebe
Viděl jsem mlýn, který se netočil
a další neměl střechu
mohl jsem vidět tisíc jiných věcí
v nenaplněném čase
Zteřelý les mezi smrky
navzdory vzdychání veselý
po větvích došel ke hrazení
a hleděl do propasti
Josef Hrubý: Na ples
Hvězd ještě nedosypáno
a ty už se oblékáš do nepohody
Ještě nevíš Ano
Ještě nevíš Ne
Písmenka si budou
na tebe ukazovat prstem
také sochy
Mužské sochy
ze ženské žuly
ženské sochy
z mužského mramoru
Ohlédneš se
a zkameníš
Editors
© J·H·Krchovský,
Ondřej Hanus, 2018
©
Host — vydavatelství, s. r. o., 2018
ISBN
978-80-7577-621-1
Žádné komentáře:
Okomentovat