Eseje o jiných zemích a kulturách tvoří svébytnou součást
esejistické produkce Stanislava Komárka. Tento svazek zachycuje jejich „starší“
rovinu – od prvopočátků do období přelomu spojeného s hospodářskou krizí,
jejich tématem jsou země evropské i mimoevropské, ty, které se tradičně
počítají k „Západu“, i ty, které bývají chápány jako „Východ“. Které z
autorových očekávání a úsudků se v mezičase naplnily a které ne? Proč vlastně v
době internetu ještě cestovat? Co je to úsudek a co je to předsudek? Jak se na
sebe dívají různé kultury? Neposuzujeme ty jiné zejména a prakticky jen z
hlediska jejich ochoty se nám připodobnit? Co je v kterém kulturním okruhu a
národě svébytného? Jak dalece podporovat národní svérázy – etnické pochoutky
ano, sebeupalování vdov ne? Nemá každá kultura jinak rozvržené půvaby a děs,
upřímnost a pokrytectví, sofistikovanost a primitivismus, něžnost i brutalitu,
moudrost i pošetilost? Kolik toho lze o jiných zemích sdělit a kolik je třeba
zažít? Nakolik je poznání přenositelné? O žumpě číst a do žumpy spadnout... Kam
si projikujeme ztracený ráj a kam peklo? Nemají nakonec i v Guyaně ptáci křídla
a zobák, lidé hlavu, ruce a nohy a domy okna a dveře?
Autor sám o principu, němž knihu sestavil, v úvodu říká:
„Nyní znovu vydávané cestovní eseje a esejistická zamyšlení
nad různými zeměmi vyšly původně v nakladatelství Dokořán ve dvou svazcích,
Zapisky z Okcidentu a Zapisky z Orientu, oba roku 2008. U textů, které vznikly
bezprostředně po návratu z některé z cest, jsem často změnil název, aby bylo
patrno na první pohled, o kterou zemi a kterou časovou rovinu se jedná – příliš
expresivní názvy jsou totiž rychlé orientaci na závadu, podobně jako by v
jídelním lístku nemělo stát řekněme „Krakonošovo tajemství“ namísto řádného
označení „plíčky nakyselo“. U jednotlivých článků je vzadu uveden rok vzniku, u
těch, kde je letopočet pobytu uveden už v názvu, je na konci připsán pouze
tehdy, když se podstatně rozcházejí.
Eseje z devadesátých let jsou často poznamenány porevolučním
nadšením, úsudky a očekáváními, která se ne vždy splnila, nicméně se mi
nevidělo je jako dobová svědectví měnit – co se z mých někdejších úsudků
potvrdilo a co ne, vidí ostatně nejlépe každý sám.
Cestopisům tradičního typu je v přítomné době nepochybně už
odzvoněno, esejům o jiných zemích a kulturách snad ještě ne – nikdy jsem si
nehrál na sinologa, indologa či arabistu, ale zanechávat dojmy z cest je volno
všem občanům: byl by smutný svět, kde o pravdě smějí psát pouze diplomovaní
gnozeologové a o spravedlnosti jen právníci. Globální pohledy na určitý region
mají jistě v sobě podobná rizika jako jiné formy globálních náhledů: vystižení
několika tahy i zanedbání výjimek či protiproudů.
Snažím se zde o opak a jsem si tohoto rizika vědom. Vím ale
také, že snaha nezanedbat vůbec nic může vést jen k jedinému – po vzoru
zenových mistrů mlčet. Každé poznání, i esejistické, spočívá totiž v tom, že se
něco, v příznivém případě vědomě, nezohlednilo. Nikdo netušíme, co z toho, co
děláme, je důležité (pokud vůbec) a co je marginální. Pořádaje tyto texty,
nevím to ani já. Je jistě pravda, že obírat se jevovou mnohotvárností světa,
„deseti tisíci věcmi“, jak by řekli Číňané, je „povrchní“, jejich skrytý kořen
však těžko můžeme zahlédnout správně. Tráva je jiná na Letné a jiná na
Grossglockneru, Tháletova věta je stejná v Praze i na Alfě Centauri (vůbec si
nemyslím, že „kořen světa“ je matematický, byť mne moji exaktně založení
přátelé o tom občas přesvědčují). Přesto bych pozemskou mnohotvárnost, lidskou
i mimolidskou, za nic nevyměnil a cestování bylo to, co mne v životě obohatilo
nejvíc. Nemusí tomu tak být u každého a ten, kdo už teď ví o sobě s naprostou
jistotou opak, ať ve vlastním zájmu tuto stránku neobrací.“
Vydává Academia v řadě Spisy Stanislava Komárka.
Ukázka z knihy:
POVAHA CESTY
Nikdy v historii nebylo tak snadné a bezpracné vidět
vzdálené krajiny jako právě dnes. Zajímavější je se zamyslet, co kontakt s nimi
člověku vlastně přináší – nadšení cestovatelé, kteří mohou během svého života
při troše přičinlivosti vidět glóbus téměř celý, to pokládají za samozřejmost,
o níž se nediskutuje. „Turistika“ není pouze věcí přítomné doby, nebo svého
posledního vzmachu od dob romantismu dál. Už pozdní Řím znal, v říši vybavené
systémem cest a hostinců a prosté loupežníků, zcela totožné fenomény –
Pausaniův průvodce po Řecku se od dnešních bedekrů liší jen trochou epické
rozvláčnosti. Rovněž „mimoúčelové“ cestování představované náboženskými poutěmi
(znala je všechna významnější náboženství) mělo tento aspekt „spatření jiných
krajů a jiných mravů“.
I v době internetu a pokročilé audiovizuální techniky
cestování nikterak neupadlo, ba přímo naopak. Jenom určitý, a to relativně malý
výsek světa je bezezbytku sdělitelný slovy či obrazy, trochu podobně, jako
pouze některé typy mouder a znalostí se dají šířit organizovaným vyučováním.
Trochu drastický, ale velice výstižný příklad tohoto rozdílu je o žumpě číst a
do žumpy spadnout a mít takříkajíc její bezprostřední zážitek.
Takto je tomu i se vším jiným na světě, řekněme kromě
geometrie a literatury – jak je v Indii či jak je v manželství seznáme, až když
tam jsme, byť písemnictví k oběma tématům by se dalo měřit na vozy. Význam
cestování „pro zábavu“ je rovněž v tom, že v dotyčné zemi nezůstaneme, alespoň
ne natrvalo, že pro nás zůstane přes všechny pokusy se jí přiblížit „cizí“. To
nám od ní dává odstup s onou dobře známou cestovatelskou povrchností. Že
většina turistů přítomné doby mohla z hlediska informačního přínosu i hloubky
zážitků namísto na Velikonoční ostrov jet klidně do Štěchovic, je zajisté
pravdou, ale význam letmého pohledu není nulový, jak se mnohdy tvrdívá. Cizinec
nezamotaný do místních kontextů vidí mnohé věci na první pohled mnohem ostřeji
než místní obyvatel či ten, kdo do cizí kultury po léta vplouval, alespoň po
pár dní vnímá její bizarní, strhující či děsivé aspekty s intenzitou obvyklou
jinak jen u dětí – ty jediné ostatně smějí beztrestně vykřiknout, že král je
nahý.
Ve světě se ostatně orientujeme právě podle jeho povrchů a
povrchových kritérií – zajíce na poli rozeznáme podle hnědého kožíšku a
dlouhých uší, nikoli podle anatomických detailů či sekvence bází v DNA, ač by
to bylo jistě „vědečtější“. To, co rozvinul švýcarský biolog a myslitel Adolf
Portmann pro pochopení významu vnějšího vzhledu živých organismů, se dá velmi
dobře zevšeobecnit na celé země.
První dojmy jsou pozoruhodným doplňkem a protiváhou
hlubokého pochopení, které už tím, co ví a čím žije, zvolna může ztratit
schopnost o takto poznávaném „jiném“ světě referovat. Pokud jsme se do něčeho
příliš zanořili, „jedeme v tom“, můžeme poskytnout tisíce cenných detailů a
vhledů, jen jednu věc, nadhled a odhled, ve významu řecké theoreia, ne. K tomu
přistupuje i další otázka, zda je žádoucí poznat to všudypřítomné, obecně
rozšířené a „typické“, či zda je třeba pídit se po onom skrytém, nekaždodenním
a vzácném (dilema zoologovo, zda zkoumat vrabce na střeše či orlí pár ve
vzdálených horách). O každé kultuře významně vypovídají faktory oba, přičemž
první z nich, hojný a triviální, ji namnoze i charakterizuje v očích jiných kultur
jako klišé (při detailním hledání vždy najdeme i myslitele od domácí tradice
zcela odlišné a kopírující jinými prostředky něco velmi vzdáleného a
exotického). Neodpovíme-li si na otázku po výpovědní hodnotě první imprese (z
čehokoli) kladně, je lépe zůstat doma a pátrat ve vlastní duši či duši
vlastního národa po ojedinělých spodních proudech, které by mohly jakýmsi
způsobem na Írán (Barmu, Chile atd.) upomínat.
Je také v podstatě nemožné být najednou doma ve více
kulturách než ve dvou – okleštěná angličtina a svět letišť, veřejné dopravy a
hostelů do toho pochopitelně nespadají. I potom se některým zájemcům o cizí
kulturu stane, že do nich postupně „prolezou“ a odcizí se té původní – je zcela
nemožné, nejsme-li jazykoví géniové s obrovským kvantem času, více cestovat a
pronikat do místních věcí hluboko, srovnatelně s místními lidmi. To, co v
jiných zemích obdivujeme a oceňujeme, jsou ostatně nepatrné odchylky od obecně
známého schématu – v Peru, zemi té naší v mnohém nejvíce vzdálené, jsem si
kdysi uvědomil, jak jsou si bazální charakteristiky věcí všude podobné i v
Amazonii mají stromy kořeny, kmen, větve a listy, ptáci zobáky, křídla a peří,
domy střechy, dveře a okna, lidé svou navyklou anatomii a etologii, i tam se
pojídá nějaká kombinace obilnin, masa, zeleniny a ovoce. Země, která by byla
zcela zgruntu jiná, by asi jen děsila. Pro chemika, není-li třeba specialistou
na rostlinné obsahové látky, je cestování monotónní už zcela – prvky jsou i v
Patagonii úplně tytéž.
Obecně se podceňuje i význam cest jako náboženských či
„paranáboženských“ poutí – poutník se z nich vrací jaksi „dotýkán“ tou kterou
zemí a dodává mu to na exotičnosti a také možnost řekněme o Timoru či
Afghánistánu hovořit a být brán vážně. Liší se od svých bližních řekněme jako
dalajlámův kapesník od jiných kapesníků: na první pohled to není patrné, ale
jeho substance se prožitými věcmi jaksi proměnila. Možná toho jiní docílili
snáze a levněji, ale sám pokládám za největší přínos z cest pochopení vlastní
kultury i krajiny jako něčeho nesamozřejmého a v mnohém bizarně nezvyklého.
Praha není po spatření Číny pulzujícím velkoměstem, ale roztomilým historickým
městečkem lokálního formátu, borové lesy na Třeboňsku působí po těch z Bornea
romanticky a jako z druhohor, středoevropské dobré vychování se proti tureckému
jeví jako neurvalost. Podceňovat by se neměl ani význam cest jako sociálního
faktoru – na společníky na cestě vzniká silná emoční vazba a společenský aspekt
pokračuje i po návratu – o spatřeném je nutno nějak poreferovat, byť dnes už
většinou ne u táborových ohňů. Za dob komunismu, kdy byl Terst dále než
Kamčatka, jsem si vždycky představoval rafinovanou formu mučení – moci na měsíc
v roce vyjet s dostatečnými zdroji kamkoli, ale s nutností předstírat, že
člověk byl řekněme u tety v Kostelci nad Černými lesy. Zajisté je také pravdou,
že ti, kteří o něčem vědí málo, spěchají se svou troškou do mlýna, zatímco ti,
kdo už vědí své, mlčí a skutečný mudrc žije skryt tak, že o něm nikdo neví.
Povaha spisování je na rozdíl od mystiky v tom, že stále povídá, asi jako
tučňákova povaha spočívá ve faktu, že se potápí. Namlčíme se všichni ještě
dost.
2007
© Stanislav Komárek, 2018
ISBN 978-80-200-2843-3
Žádné komentáře:
Okomentovat