Kniha se věnuje kopané jiným způsobem, než je u většiny
publikací obvyklé. Snaží se ukázat, že fotbal, nejpopulárnější hra nejenom na
Pyrenejském poloostrově, může hrát velmi významnou roli v souvislosti s
politikou, což prezentuje na příkladu baskického nacionalismu. Ve stejnou dobu,
kdy si v oblasti u Biskajského zálivu získávala popularitu kopaná, se začalo
dostávat větší pozornosti také úvahám o existenci národa Basků. Na přelomu 19.
a 20. století tyto dva fenomény moderní doby - nacionalismus a fotbal -
zapustily v Baskicku pevné kořeny. Baskové v ofsajdu se snaží zmapovat způsoby,
jakými baskičtí nacionalisté využívali či stále využívají kopanou a tamní
fotbalový reprezentační výběr v kontextu svých politických cílů, které se v
průběhu času proměňovaly. Vydává Dokořán v edici Bod (ISBN 978-80-7363-871-9).
Autor působí jako odborný asistent na Katedře politologie a
mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni a primárně se zabývá nacionalismem a
propojením politiky a sportu či sportovní diplomacií. Těmto tématům se věnuje
zejména v prostředí Baskicka, nevyhýbá se však ani badatelskému putování mimo
tento region. Další oblastí jeho odborného zájmu je problematika politických
stran v západní Evropě.
Ukázka z knihy:
Před takřka čtyřiceti lety americký sociolog Allen Guttmann (1978)
ve své knize From Ritual To Record. The
Nature of Modern Sports uvedl, že „[…] sport zůstává nejvíce diskutovaným a
nejméně pochopeným fenoménem naší doby“. I když od jejího vydání uplynulo mnoho
času, domnívám se, že tento výrok je stále pravdivý. Mnohdy zároveň zapomínáme,
že se samotným sportovním zápolením se pojí mnoho dalších fenoménů, které jsou
přímo s děním na fotbalovém hřišti, tenisovém kurtu či silnicích spojeny.
Jedním z nich je a vždy také bude politika. A neměli bychom se nechat mýlit „(...)
běžným klišé spojeným se sportem, že ‚sport a politika by se neměly míchat‘“
(Houlihan 2014: 5). Politika a sport nejsou dvě autonomní a zcela nezávislé
sféry, naopak sport ve své moderní podobě vždy byl a stále je vhodným
nástrojem, se kterým politické elity do velké míry pracují a různými způsoby ho
využívají za účelem zisku politického kapitálu. Právě způsoby, jakými bylo a
stále je se sportem politickými elitami nakládáno, se v dějinách proměňovaly,
na což bych se chtěl zaměřit.
Se sportem jako nástrojem politiky nepracují pouze politické
elity na úrovni států. Sport takovýmto způsobem využívají také političtí
představitelé těch národů, které vlastní stát nevytvořily. Národů dožadujících
se – minimálně v rétorické rovině – nezávislosti na svých mateřských státech je
možné pouze v oblasti západní Evropy nalézt nespočet. V této souvislosti se v
poslední době nejhlasitěji hovoří o Skotsku, kde v září roku 2014 proběhlo
centrální vládou povolené a z pohledu tamních nacionalistů neúspěšné referendum
o nezávislosti regionu. Druhým příkladem ze stejného roku bylo uskutečnění
lidového hlasování v Katalánsku, které sice přineslo pozitivní odpověď na
otázku týkající se katalánské nezávislosti, avšak Madrid se proti jejímu
pořádání postavil, když ještě předtím rozhodnutím Ústavního soudu zakázal
konání referenda, a následně jeho výsledky neuznal. Nicméně secesionistické
tendence Katalánců nadále existují a španělské vlády budou muset na jejich
otevřený požadavek na vyhlášení nezávislosti reagovat. Kromě těchto v
současnosti pravděpodobně nejviditelnějších secesionistických či
separatistických tendencí v západní Evropě však není možné zapomínat ani na
další oblasti, jimiž jsou např. Vlámsko, některé z regionů Itálie či Baskicko.
Cíl, jemuž se budu podrobněji věnovat později, struktura
knihy a i samotné vysvětlení, proč jsem se rozhodl zkoumat danou problematiku u
konkrétního národa, vychází z těchto základních premis, které budou představeny
v následujících pasážích textu:
1) Vycházím z předpokladu, že nacionalismus je moderní
fenomén, jenž je vytvářen politickými elitami nastolujícími nacionalistický
diskurz z instrumentálních či materiálních důvodů a ve své původní podstatě –
tj. v době vzniku nacionalismu – se vytváří s moderním centralizovaným státem
(Brass 1991: passim); tzn., že nacionalismus je ideologií centra, nebo se
naopak proti centralizačním tendencím vymezuje a je např. označován jako tzv.
nacionalismus usilující o stát.
2) Zároveň se domnívám, že nacionalismus, jehož ústřední
východiska jsou formována politickými elitami, má potenciál ovlivňovat dění v
oblasti pro veřejnost na první pohled apolitické, v oblasti sportu, respektive
je v zájmu politických nacionalistických aktérů ovlivňovat dění ve všech
sférách společnosti, neboť díky neustálému vyjednávání a obnovování společné
identity dochází k legitimizaci jich samotných.
3) Způsoby, jakými nacionalismus, respektive političtí
představitelé, kteří sami sebe identifikují jako nacionalisty, využívají sport,
se v čase proměňují, což souvisí s proměnou základních charakteristik nacionalismu
v dobovém kontextu.) Jako vhodný příklad, na kterém je pozorovatelné využití
sportu jako nástroje nacionaistické politiky tamních politických elit,
respektive je zde zřetelně pozorovatelná proměna způsobu jeho využívání, se mi
jeví Baskicko, a to z níže uvedených důvodů.
a) Od konce 19. století, kdy se začal baskický nacionalismus
formovat, jsou ve španělském Baskicku zřetelně pozorovatelné separatistické či
secesionistické tendence, neboť v tomto regionu nenastalo naplnění základního
požadavku každého národního hnutí, tj. nedošlo k vytvoření vlastního
(národního) státu, byť rozhodně není možné říci, že si všichni obyvatelé
Baskicka (ve smyslu Autonomního společenství Baskicka) přejí jeho nezávislost.
b) Zároveň v Baskicku existuje relativní „stálost“
politických aktérů a jejich politických postojů, přičemž se zde dlouhodobě
prosazují dva nacionalistické diskurzy. První – a starší z nich – reprezentuje
Baskická nacionalistická strana (Euzko
Alderdi Jeltzalea – Partido
Nacionalista Vasco, EAJ-PNV), jež byla založena již v roce 1895 a následně
se stala ústřední baskickou nacionalistickou silou. Právě tato politická
formace vyjednala se španělským centrem autonomní statut Baskicka v období
španělské Druhé republiky. Po pádu frankistického režimu pocházel až na jedno
volební období vždy lehendakari, tj. předseda baskické vlády, z EAJ-PNV. Vůči
pravidelně vládnoucí EAJ-PNV se vymezuje druhý politický proud nazývaný ezker abertzalea. Jde o takové politické
subjekty, které se začaly objevovat zejména v období po skončení frankistického
režimu a přímo odkazovaly, respektive navazovaly (bez užití násilí) na cíle
teroristické skupiny Euskadi Ta
Askatasuna (Baskicko a [jeho] svoboda, ETA). Dříve se jednalo např. o
politickou stranu Herri Batasuna
(Lidová jednota, HB). Nyní do tohoto názorového proudu náleží koalice několika
baskických nacionalistických stran známá pod názvem Euskal Herria Bildu (Sjednotit Baskicko, EH Bildu), přičemž mezi
těmito politickými subjekty je pozorovatelná ideologická i personální
provázanost. Oba dva tyto politické proudy, respektive jejich
institucionalizovaní „mluvčí“ v podobě politických stran určitým způsobem
zacházeli či stále zacházejí s moderním sportem jako nástrojem politiky.
c) Moderní sport má v Baskicku dlouholetou tradici, což může
být i důsledek geografické blízkosti mezi tímto regionem a Velkou Británií, kde
vznikal. Ve stejnou dobu, kdy došlo k masovému šíření moderního sportu do
oblasti, se taktéž začínal formovat baskický nacionalismus. Ukazuje se tedy
jako logické propojení těchto dvou fenoménů, které pracují s mobilizací
obyvatelstva, byť z hlediska jiných motivací. Sportem, jehož celospolečenskou
popularitu – a zároveň i zájem politiků o něj – je možné sledovat nejenom v
Baskicku, ale i na celém španělském území, je z dlouhodobého hlediska kopaná.
Současně se v Baskicku s různými přestávkami datuje od roku 1915 historie baskické
fotbalové reprezentace, která se stala jedním ze symbolů baskického
nacionalismu. Je tedy možné říci, že existence myšlenky, aby měli Baskové svůj
vlastní, tj. národní, fotbalový tým se od tohoto roku stala nedílnou součástí
baskického společenského povědomí a pracovaly s ní také tamní politické elity.
Zejména v posledních letech se často hovoří o možnosti, že by měly vznikat
oficiální baskické sportovní reprezentace, přičemž tato otázka přichází na
přetřes právě v souvislosti s tamním fotbalovým výběrem. Zoficiálnění baskické
národní fotbalové reprezentace tedy není v kontextu Baskicka v žádném případě
pouze otázkou sportu, naopak se jedná o velmi politizované téma.
(Z praktických důvodů jsou v ukázce vynechány číselné odkazy na poznámky a odkazy)
Žádné komentáře:
Okomentovat