Pražský sinolog Jindřich Krottenbacher je mandarínem jaksi
hned dvakrát: z titulu svého oboru a jako pedagog na Ferdinandově univerzitě v
letech 1990–2000, v době, kdy v městě Praze bylo možné téměř všechno. Jak se
zapojí do revoluční vřavy a co v ní zažije? Co přinese založení Ústavu
srovnávacích studií Východu a Západu? Neztratí ve víru událostí pozvolna svou
duši? Nežije vlastně na dluh poté, co ve smrtelném ohrožení v zavalené podzemní
chodbě kdesi v provincii Šan-si vyžebrá ještě deset let života? Přinese mu
opravdové štěstí houba, která získává přízeň nadřízených? Jak prožije se všemi
svými přáteli i nepřáteli obrovské turbulence koloritních dob? Proč jej nakonec
přiláká smrt, která zahladí všechny naše hříchy? Jak vlastně vzniká osud? Jakou
roli hraje v jeho životě matička Kuan-jin?
Román známého biologa a
esejisty vyšel poprvé v roce 2008 v nakladatelství Host. Tvoří volnou
trilogii s předcházejícími dvěma Komárkovými romány, Opšlstisovou nadací
(Petrov, 2002 a Academia, 2017) a Černým domečkem (Petrov, 2004). »To, co někdy
mate literární kritiku, tj. zda jsou tyto knihy vskutku romány s esejistickými
odbočkami, či dlouhými eseji s dějovými vložkami, je podobné, jako tutéž
substanci můžeme chápat coby šťávu s kousky ovoce či neobvykle řídký kompot.
Jinak psát nejen nedovedu, ale ani nechci – péče o „čistotu“ žánru vede
vposledku k jeho vysterilizování a to zajímavé, byť riskantnější, vzniká vždycky
na rozhraních – podél okraje lesa je, jak známo, nejvíce nejen jahod a hub, ale
i zmijí. Nové přečtení po mnoha letech rovněž ukazuje, že řada bizarností, v
době psaní textu míněných jako jízlivé nadsázky a fantazie, se v mezičase
opravdu objevila a ujala a už jsme si na ni zvykli,« píše v úvodu k druhému
vydání autor. A dodává: »Tento román bude na dlouhou dobu asi posledním:
důvodem je zejména to, že jím pak už budou pokryty všechny doby a místa, s nimiž
mám přímou zkušenost. Domnívám se, snad poněkud po starodávnu, že k
„pravdivosti“ knih obecně přispívá nejen to, že nějak obrážejí drama světa a
jeho řád (to si každý může představovat velmi různě), ale i lokální a dobový
kolorit. Klostermannovým vývodům o potrestání zhýralců a odměnění pilných
nemusíme nutně úplně věřit, ale jeho obraz Šumavy konce 19. věku si hledá
podnes sobě rovného. Podivná macha působící, že „realistická“ a „magická“
stránka světa jsou z jeho kompaktního chumlu uměle vydělené, řekněme jako stejk
a ementál z krávy, a odděleně i servírovány, má za následek rozpad literatury
na dvě větve: v jedné knize si přečteme, s kým se opil a s kým kopuloval
Vomáčka, když se večer vrátil z fabriky, v druhé, co zažil král elfů Fjúkr,
když se svou družinou vyjel osvobodit čaroděje ze země Bordor. Že svět je jeden
a jeho povaha taky jenom jedna, takto přepínané polární myšlení zastírá,
podobně, jako bývá dnes zvykem náhražkově prožívat pocit rizika v kasinu a
pocit jistoty v pojišťovně. Kdo z nás vlastně přesně ví, jak se plsť světa
tvoří a zaplétá? To, že je něco
obecně rozšířeno a konjunkturální, neznamená, že se tak musí nutně chovat i
autor, který píše pro vlastní potěšení a literaturou se, chvála Bohu, živit
nemusí.«
Druhé vydání románu
vychází ve Spisech Stanislava Komárka, které už po několik let vydává
nakladatelství Academia.
Ukázka z knihy:
Bavorsko je ze všech
německých zemí nejrázovitější, byť těžko říci, že nejpříjemnější. Začíná to už
rázem krajiny. Nepočítáme-li Alpy, tvoří větší část chladná a podmáčená náhorní
rovina s četnými jezery a zejména rašeliništi, dnes pochopitelně zkultivovaná,
ale přesto neobyčejně bohatá na mlhy, páry a déšť, nemohoucí uniknout z
předalpského kotle. Počasí, kouzlící zejména nádherné západy a východy slunce s nezvyklou
konfigurací barev, je sice vynikající pro romantickou
krajinomalbu, která v Mnichově velmi kvetla, lidem zvyklým na jiné typy klimatu
je však často nepříjemné. Vězni koncentráku v Dachau se domnívali, že lágr
založený uprostřed mlhavé bažiny
Dachauer Moos byl do tohoto kraje situován s obzvláštní zlovolností za účelem
týrání osazenstva, pravda však bude asi poněkud méně rafi novaná: levný pozemek
se tehdy hodil. Bavorská mentalita má zajisté některé styčné body s českou, je
však otázka, zda obě nevznikly poněmčením, respektive poslovanštěním původních
Keltů. V zemi Bajuvarů se pestře
proplétá brutalita se skalním katolickým konzervativismem, vzájemným lstivým
šmírováním a denunciací, mystické a věštecké nadšení s uměleckými ambicemi a
pivními pitkami – tyče chmelnic jsou ostatně významnou krajinnou dominantou. K Bavorsku
nedílně patří podivní vizionáři typu prorokujícího mlynářského chasníka Mühlhiasla
z počátku 19. století či stigmaty obdařené venkovanky Therese Neumannové, která
údajně po mnoho let nejedla a byla cílem poutí ze širokého okolí.
Temným aspektem obdobného
typu vizí byl navštěvován i nejvýznamnější Bavor všech dob Heinrich Himmler (v
překladu cosi jako „Nebesník“), syn učitele náboženství v mnichovské královské
rodině, drůbežář, masový vrah od psacího stolu,
nadšený archeolog a organizátor výzkumů SS i miláček dam z kanceláří na říšském
ministerstvu vnitra – každé dával osobně k narozeninám kytičku, a dokud byla
jaká čokoláda, i bonboniéru. Také Hitler, narozený ostatně hned na druhém břehu
Innu, byl nejúspěšnější právě v kumštýřském Mnichově. Rovněž Wittelsbachové,
bavorská královská rodina, neustále křížení nejužší povolenou příbuzenskou
plemenitbou s rakouskými Habsburky, stojí za podrobnější zmínku: vesměs
inteligentní, uměnímilovní, ale těžce „ujetí“. V málokteré královské i
nekrálovské rodině bylo tolik talentovaných psychopatů. Zvláště mezi nimi
vyniká Ludvík II. Bavorský, stavitel obludných romantických zámků
Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee, jakož i přízračné nové mnichovské
radnice. Tato vydání, kombinovaná s excesivní podporou Richarda Wagnera a jeho
bayreuthských představení, nakonec zcela zruinovala státní rozpočet a nezbývalo
než přijmout potupnou závislost na Prusku, které se uvolilo zaplatit všechny dluhy.
Brzy nato, v roce 1886, se Ludwig II. utopil za zcela mysteriózních okolností
ve Starnberském jezeře jižně od Mnichova. Roduvěrní Bavoři v tom vidí perfi dní
mord objednaný Prusy, ostatně i jeho sestřenice Alžběta Rakouská byla
zavražděna. Na bývalou samostatnost už upomíná jen hrdé jméno „Freistaat
Bayern“. I bavorská kuchyně stojí za zmínku – k tuplákům piva se pojídají
pochoutky tak těžké (něm. deftig to vyjadřuje s celou pregnancí) a podle
dnešních pojmů nezdravé, že jen zrak přechází – vazké smetanové omáčky jen
odkapávají z kompaktních bavorských knedlíků bez jediné vzduchové bublinky.
Náš protagonista si
prohlédl postupně celé centrum Mnichova a jeho památky, vloudil se, většinou
zdarma, do všech obrazáren a muzeí a popřál si i několik káv, piv a opékaných
buřtů v místních pohostinstvích. Jako správný šetřílek se snažil z
minimalistického přídělu peněz i něco uspořit a většinou jedl potraviny
přivezené z domova, při příjezdu na plňu jící celý kufr. Protože jeho výjezdní
doložka byla vícenásobná, podnikl i několik málo cest zpět do Prahy,
zásobovacích i rodinně-udržovacích.
Podzim je v Bavořích
nejhezčím obdobím roku, byť v Mnichově nastal Oktoberfest, slavnost
spojená s neuvěřitelnými pijáckými orgiemi v krčmách i stanech, k níž se sjíždí
publikum z celého Německa, ba i ze zámoří – obzvlášť břichatí štamgasti zde
mají ve stolech vykrojené speciální výřezy pro svůj teřich. V posledních fázích
bylo město pokryto opilci a zvratky a policejní hlídky s německými ovčáky, posledními
reprezentanty německé věrnosti a poslušnosti, stěží udržely jakýs takýs
pořádek. Na hlavní budově univerzity, kolem níž pravidelně chodil, uviděl
jednoho dne velký poutač, že se zde pořádá konference s názvem Leben und Werk von Konrad Lorenz – eine
Herausforderung für Heute. O Konradu Lorenzovi, známém etologovi, sice
kdysi cosi četl, ale krom nějakých podrobností s divokými husami zase vše
vytěsnil. Nebylo kam spěchat, a tak se rozhodl, že si exotickou podívanou
chvilku užije. Nálada ve velké aule byla emočně vzbitá, takhle nějak si
představoval sovětské stranické sjezdy těsně po projevu soudruha Stalina. Z
programu a vyvěšených plakátů pochopil, že se jedná o tryznu za osobu už
mrtvou, byť teprve krátce – že Lorenz zemřel koncem ledna téhož roku, v
Československu pochopitelně nehlásili. V mezičase stačili věrní žáci nebrat
dech a shromáždění do podzimu zorganizovat.
Je obecně těžko soudit,
proč někteří myslitelé či umělci své věrné do té míry nadchávají a jiné do té
míry dráždí jako třeba Lorenz či z jiné branže Heidegger nebo už zmíněný
Wagner. Jindřich přišel právě k nejlepšímu – jakéhosi vídeňského historika,
který chvíli mluvil o tom, že je pravděpodobné, že Lorenz v Poznani v roce 1943
psychologicky testoval polsko-
německé míšence, kolik
v nich zbylo germánského elementu a zda budou schopni poněmčení, mistrovi
učedníci téměř vynášeli v zubech. Náš protagonista, za celý život nezvyklý
jakékoli skutečné kontroverzi, byl téměř poděšen, ač ten, na koho se útočilo,
nebyl on sám. Diskuse hrozila přerůst každou chvíli ve rvačku, učené nadávky
padaly s neuvěřitelnou hustotou a jen duchapřítomností předsedy, který
vyhlásil přestávku, se předešlo nejhoršímu. Pánové a několik málo dam se
rozptýlili
do houfk ů kolem
podávané kávy a Jindřich, věren principům své země, si také nechal jeden šálek
nalít, ač mu samozřejmě chyběla konferenční visačka se jménem. Nejvíce
posluchačů se tísnilo kolem dosud energicky vypadajícího staříka, nesoucího
jmenovku Stillfried von Graube, Köln.
„Samozřejmě, že jeho členství ve straně bylo čistě formální,“ vykládal nadšeným
posluchačům, „on byl lišák mazaný, náš Konrad… v zajetí v Arménii jsem u
něj dělal lapiducha, když tam ordinoval, ach, Konrad byl jako můj vlastní otec,
na jedné matraci jsme spali… když sehnal něco k jídlu, hned mi z toho dával… to
víte, Rusové nás mořili hlady, mysleli, že nás zlomí, ale netušili, že co nás
nezabije, to nás posilní… jednou Konrad ulovil stepní káni, jen tak, do smyčky,
jindy zase pořádného hada… když jsem to nechtěl jíst, říkal: ‚Frídy, Frídy, to
jsi chlap? Takhle mi tady zajdeš‘… i mouchy chytal okolo latrín a říkával:
‚Protein jako protein.‘… nu všechno jsme to přežili… ještě knihu tam napsal…
tak velký člověk už se nenarodí… na mojí klinice jsem dělával každý týden po
třicet let, vždycky v úterý, ‚Hodinu Konrada Lorenze‘ – všichni, od uklízeček po
sekundáře, se shromáždili do vstupní haly, já u Jeho obrázku zapálil svíčku a
předčítal nahlas Fausta – toho měl Konrad nejraději a znal ho celého nazpaměť…
byla to velká doba.“ Amen, dodal si Jindřich pro sebe nakonec. Všichni zmlkli.
K von Graubemu přistoupil člověk zhruba Krottenbacherova věku, značně olysalý,
s plnovousem a formálním proužkovaným oblekem s kravatou, byť zřejmě šitým na
postavu poněkud menší. Ptal se staříka na nějakou podrobnost a ten mu ji s gustem
a do detailu vysvětloval, Jindřicha však zaujal podivný akcent neznámého. Vrhl
pohled na jmenovku, kde stálo: Stanislaus
Komarek, Wien. Že by snad bratr Čech, byť neobratně zamaskovaný? V
Jindřichovi se svářely dvě protichůdné tendence – na jedné straně mu na
„oddělení pro zvláštní úkoly“ kladli na srdce, aby se s českými emigranty pokud
možno vůbec nesetkal, a pokud, aby o tom učinil důkladné hlášení, na druhé jím
zmítala zvědavost, jakže tu vlastně žijí – tenhle pod mostem evidentně
nedodýchal. Po chvíli, když věc s von Graubem už vyřídili, si dodal odvahy a
německy se opatrně krajana zeptal, zda snad nemá české předky. Ten mu sice
česky odpověděl, že je tu teprve osm let, cizokrajný přízvuk však měl i v
původní mateřštině. Dali se do hovoru a vedli obvyklé, zpočátku opatrné a
posléze silně antikomunistické řeči, prokládané v závěrečné fázi mnoha
silnými mnichovskými pivy, na něž Komárek, chtěje se vytáhnout před ještě
větším chudákem, Krottenbachera pozval. Vykládal i cosi o konzumním teroru a o
tom, jak se jeho kolegové mezi sebou soudí, ale to náš hrdina nevnímal, protože
dosud netušil, o čem je řeč. V pozdní fázi opilosti si vzal Komárek telefonní
číslo k paní Jakesch a nabídl, že za pár dní jede s několika přáteli na festival
české exilové kultury do Vratislavi a rádi vezmou Jindřicha s sebou. Ovšem přes
NDR a kus Polska pojedou, nikoli po přímé spojnici Vídeň–Vratislav, jak by se
slušelo za normálních okolností – tak také s nimi může i Jindřich s pouhým
pasem a bez zvláštní doložky. Silně opojen ležákem i dobrodružnými
perspektivami, vrátil se Jindřich za pozdní noci domů. Mongolové neutečou.
© Stanislav Komárek, 2018
ISBN 978-80-200-2776-4
Žádné komentáře:
Okomentovat