„Jedno bychom si měli předem ujasnit: představa, kterou máme
o jiných národech či o sobě samých, je spjata s dějinami, jak nám o nich
vyprávěli, když jsme byli malí. Tyto dějiny nás poznamenávají na celý život.
Objevují nám svět a zároveň i minulost roztodivných společenství a na toto prvotní
vnímání se následně roubují další a další domněnky a představy, tak stálé i
pomíjivé jako láska sama… zatímco stopy naší prvotní zvídavosti i našich
prvních pocitů zůstávají nesmazatelné...“ Těmito slovy otevírá profesor
pařížské École des hautes études en sciences sociales knihu, v níž si vytkl
obtížný úkol: podat výklad o různých konceptech pohledu na historii v
jednotlivých zemích a společnostech a provést vzájemné srovnání těchto
konceptů.
Pojetí týchž událostí a historických jevů se navzájem často
velmi výrazně odlišuje a je ovlivňováno nejenom aktuální politickou situací v
té které zemi, ale především kolektivním vědomím společnosti, které se utvářelo
v průběhu celého jejího vývoje. „Nastal nejvyšší čas tyto představy
konfrontovat, poněvadž díky globalizaci a ekonomickému sjednocování, k němuž
dochází i přes politické tříštění, se stala minulost různých společností více
než kdy jindy jedním z předmětů sporů mezi státy, národy, kulturami i etniky.
Mít pod kontrolou minulost pomáhá ovládnout přítomnost, legitimizovat nadvládu
– a zároveň ji i zpochybnit. Těmi, kdo vlastní a financují média, učebnice i
komiksy, filmy i televizní vysílání, jsou především všemocné státy, církve,
politické strany i jednotlivci se specifickými osobními zájmy. Čím dále tím
více nám všem dodávají jednu unifikovanou minulost. Vzpoura těch, jejichž
dějiny jsou ,zakázány‘, je němá. Který národ a která lidská společnost bude mít
v budoucnu kontrolu nad svými vlastními dějinami?“
Kniha vyšla ve Francii poprvé v roce 1981, rozšířené vydání,
které se nyní – díky nakladatelství Academia a historičce Doubravce Olšákové,
která knihu přeložila do češtiny - představuje tuzemským čtenářům, je z roku
2004. „Nechci zde formulovat nějakou všeobecně platnou historickou pravdu, byla
by to věc absurdní i nepředstavitelná zároveň,“ píše autor v předmluvě. „Rád
bych oživil různé obrazy minulosti v podobě, jak ji utvářela různá společenství
na světě. Může se samozřejmě stát, že budou představovat přesný opak jiných
obrazů minulosti, nebo dokonce jejich protipól. V tom případě budu vždy, kdy to
bude zapotřebí, přinucen svou profesionální deformací, nechť je mi prominuto,
uvést vše na pravou míru. Bezpochyby se mi při této plavbě prvotními setkáními
s historií nepodaří pokaždé uchopit celistvost dějin vyprávěných malým Sovětům
nebo dětem na Trinidadu, přesto se však pokusím u každého společenství či
národa podat jejich co možná nejpřesnější celkový obrázek, neboť na počátku
našich představ o jiných i o nás samotných stojí vždy právě ona vize celku. Příležitostně
si neodpustím postavit proti sobě různé interpretace stejného problému, nebudu
toho však zneužívat, neboť v této knize mi jde především o jednotlivé národní
dějiny a o představu o minulosti, jež je každé kultuře vlastní. Jedná se mi
tedy především o zpochybnění tradiční koncepce ,světových dějin‘,“ objasňuje
Marc Ferro.
Ukázka z knihy:
Ve Francii se říká, že státní moc nemá ráda dějiny a jejich zpochybňování;
„napravo“ pak nemá ráda ani filozofii. Argumentujíc pokrokem humanitních věd,
přidala tato státní moc do školních osnov nejprve novou formu dějepisu, dějepis
civilizací. To, co pro historiky představovalo vzhledem k událostním dějinám
a nabytým znalostem pokrok, se v rukou ministrů stalo téměř okamžitě prvním
krokem na cestě ke zboření celé konstrukce. Pod záminkou, že dějiny zahlcovaly
hlavy daty, se studium různých epoch nahradilo studiem témat. I tady posloužilo
alibi pokroku věd o člověku k odideologizování dějin a k jejich ustavení
„jako vědy“. Avšak i zde došlo k tomuto pokroku na úkor získaných znalostí, to
jest na úkor paměti národa a jeho vědomí.
Neboť i toto samotné vědomí je objektem dějin, přestože spočívá
na zpochybnitelných a zpochybňovaných faktech, jak jsme viděli na příkladu Jany
z Arku. Ovšem to se již ve jménu přeplněných školních osnov vůbec neřeší.
Ostatně když jde o to obětovat jih Francie, „sekundární“ železnice či dějiny,
ministerstvo se s tím příliš nepáře: na prvním stupni pečlivě zrušilo výuku
dějin a nahradilo je aktivitami, které mají probouzet zájem, čímž se stal z
dějepisu fakticky volitelný předmět.
S tím jde ruku v ruce pohrdání výukou dějin v médiích. Zájem
se soustředí na úzký výřez z dějin, který – až na čestné výjimky – nabízí
takovou podobu historie, již bychom mohli označit za sterilní a bezproblémovou.
A už vůbec se neanalyzují historické kořeny naší doby a její problémy (tedy
alespoň ve Francii), a proto vede historie ke snění. Stala se jakýmsi exotickým
předmětem, potřebou, která každý večer slouží k relaxaci znavených občanů.
Začala se uplatňovat jako jakési paralelní vědění, neboť disponovala
prostředky, jak okouzlit, kterým se výklady profesora nemůžou rovnat. Učitelský
sbor, kterému začala tato paralelní výuka konkurovat, se zpočátku neměl na
pozoru a vůči televizi zastával povýšenecký a blahosklonný postoj, jejž krátce předtím
zastávali jeho předchůdci i vůči filmu. Přesto se jeho role prostého
zprostředkovatele v ničem nezměnila, jen byl vbrzku přinucen nahradit svou
vlastní výuku komentářem k cizím lekcím, a stal se pro studenty jakýmsi
pomocným učitelem.
Ke všem těm ranám, které dějinám zasadila média, se přidaly i
rány, které jim zasadila nakladatelství. Nakladatelství velmi citlivě
zareagovala na krizi školství, kterou s sebou přinesl květen 1968, a pustila se
proto do práce na publikacích nového typu, v nichž bylo historické vyprávění
nahrazeno dokumenty, statistikami a tematickými příklady. Historická narace
byla považována za zastaralou, zdiskreditovanou a nezáživnou. Avšak místo aby
nakladatelství citlivě doplňovala účinek médií, chtěla televizi konkurovat (tak
trochu po způsobu železnic, které se ve Francii pokoušejí konkurovat letecké
přepravě): knihy jsou proto zaplněny obrázky i velkými barevnými tisky a z
učebnic se stává „divadlo“, scénář. Stejně jako vysílání trvá padesát dva,
třináct nebo dvacet šest minut, každá kapitola musí mít stejný počet stran a
každá stránka pak i stejný počet rámečků, fotek atd. Z dějin, které připomínaly
dusivý koláč, se stávají dějiny rozdrobené na tisíce kousků, jejíž jednotlivé
porce jsou miniaturní jako porce moderní kuchyně, jejich výroba je obtížná a
jazyk nesrozumitelný. Maketa zvítězila nad textem a kniha se stejně jako dějiny
samé stala pouhým předmětem.
Dějiny tím byly díky všem takovým publikacím, kterým konkurovala
televize, a díky pečlivému dohledu různých sdružení, směrnic, inspektorů a
ministra nadobro odrovnány a systém zkrátka zavedl chaos. Děti „přestaly znát
historii“… Jako kompenzace vyrostly jako houby po dešti revue, publikace i
komiksy, které vytáhly na světlo světa dějiny z časů, „když byl táta ještě malý“.
Ve skutečnosti se spustilo významné revoluční hnutí. Jeho iniciátorem
se stala Asociace učitelů dějepisu, která schválila zařazení kinematografie do
výuky, přehodnotila význam soudobých studií, znovu ustavila dějepis jako
povinný předmět základního vzdělání a rozumně upravila školní osnovy. Dokázala kolem
sebe shromáždit všechny možné typy historiků, a tak zvítězit ve svých prvních
bitvách. A je také pravdou, že v mezidobí se dostalo dějepisu nových
prostředků. Mnohé se totiž naučil; zhodnocení a zkušenosti posledních dvaceti
let nebyly nutně negativní, právě naopak. V prvé řadě je tak tomu díky reflexi
dějepisu a jeho metod, především pak úvah na téma jeho funkce a fungování,
která se velmi rozvinula, ať již díky Foucaultovi, či škole Annales, Paulu
Veyneovi či díky obraně nebo zpochybňování takzvaných marxistických dějin. A
dále také díky tomu, že uragán, který se prohnal výukou dějepisu, po sobě
zanechal pouze trosky.
Comment on raconte
l’histoire aux enfants à travers le monde
© 1981, Éditions
Payot
© 1992, 2004,
Éditions Payot & Rivages
Translation ©
Doubravka Olšáková, 2019
ISBN
978-80-200-3018-4
Žádné komentáře:
Okomentovat