Nakladatelství
65. pole vydává v edici Za obzor další z pozoruhodných atlasů. Tentokrát
Aude de Tocqueville, francouzská autorka mnoha historických děl, vypráví o více než čtyřiceti místech, která z různých
důvodů zůstala opuštěná a z nichž se vytratil život. Ať už bylo příčinou
lidské šílenství, přírodní katastrofy, dějinné zvraty či hospodářský úpadek,
všechna tato bizarní místa vyvolávají otázky.
České
vydání doprovázejí původní ilustrace Karin Doering-Frogerové. Do češtiny Atlas
ztracených měst přeložila Barbora Šůchová.
ISBN: 978-80-88268-33-8
Ukázky
z knihy:
BALESTRINO,
Šípková Růženka, EVROPA
Italská
Ligurie je bohatá na středověká města. Zpovzdálí se Balestrino od svých sousedů
nijak zvlášť neliší. Vypadá jako další městečko na vrcholku zelenajícího se
pahorku s vysokými kamennými domy, nad nimiž se tyčí starý hrad. Zvonice
kostela ční nad střechami z červených tašek vybledlých od slunce a zbytky
hradeb svědčí o tisícileté historii. Přesto vás přepadne zvláštní pocit,
jakmile dojdete k prvním domům. Místo oken zejí ve zdech díry, rozpadající se
dlažbou prorůstá plevel a na zemi se povalují zrezivělá kola. Dveře byly
zabedněny spíš jen symbolicky, je tedy snadné do budov vstoupit. Zmizelou krásu
dávají tušit klenuté stropy, masivní kamenné schody a zdobné terasy.
Nejsmutnější pohled je na kostel, jeho prázdné výklenky a vlhkostí poničené
fresky. Jen stěží lze uvěřit, že město, které kdysi zbohatlo na olivách a
zelenině, dříve bývalo ekonomickým centrem prosluněné oblasti.
Balestrino
za svůj vznik vděčí benediktinům. Ti si uvědomovali potenciál zdejší úrodné
půdy a v 9. století zde založili vinice. O tři století později byl na pahorku
vybudován hrad, kolem něhož začaly vyrůstat domky. Hradní páni vládli území až
do 18. století, kdy jej zabralo Sardinské království. Z Balestrina se stalo
městečko, jehož obyvatelé si na živobytí vydělávali pěstováním oliv, zeleniny a
vína.
Příroda
však rozhodla o osudu města jinak. Od roku 1960 otřáslo starými kamennými
budovami několik zemětřesení. Pět set obyvatel mohlo jen bezmocně přihlížet,
jak přicházejí další a další otřesy, které vyvolávají sesuvy půdy a zanechávají
za sebou zničené domy. V roce 1962 si všichni museli přiznat pravdu: dříve či
později město zavalí skály. Úřady obyvatele vyzvaly, aby své domovy opustili.
Místní se usadili na příhodnějším místě jen pár kilometrů od pahorku, kde zanechali
veškeré vzpomínky.
Opuštěné
městečko se stalo vyhledávanou atrakcí pro turisty, kteří lační po lehce
morbidním výletu. Při procházce uličkami zarůstajícími plevelem občas narazí na
některé sveřepé obyvatele, kteří se navzdory všemu rozhodli zůstat a snaží se
žít jako dříve. Bylo provedeno mnoho studií možné obnovy středověkého města,
ale šance, že by se jí Balestrino dočkalo, jsou mizivé, jelikož Itálie má dnes
jiné kulturní priority. A krásné Balestrino před jeho osudem bohužel nespasí
ani turisté.
MÁNDU, Město milenců, ASIE
V
podhůří Vindhji ční na plošině oddělené hlubokými údolími jedna z největších
citadel v Indii. Mándu bývalo hlavním městem sultanátu Malva. Pro Indy je to
však spíše místo bájné lásky mezi muslimským princem Bazem Bahadurem a
mladičkou hinduistickou pastýřkou s krásným hlasem Rupmati. Bláznivě zamilovaný
kralevic nechal pro svou krásku vystavět slavný palác na jižním okraji plošiny
nad širokým údolím, kterým protéká posvátná řeka Narmada. Naneštěstí
dobyvatelské choutky mughalského vládce Akbara neznaly mezí. Roku 1562 malou
Bahadurovu armádu rozdrtilo vojsko nelítostného Akbarova generála, princ se dal
na útěk a dobyvatele si to namířili k harému. Aby jim unikla, Rupmati se
otrávila. Tragický příběh inspiruje básníky, malíře, zpěváky i bollywoodské
scénáristy.
Přes
jeho slávu však Mándu mnoho zahraničních turistů nenavštěvuje, nachází se totiž
příliš daleko od dalších turistických atrakcí. Přitom se za pásem hradeb z 6.
století př. n. l. o délce 40 km ukrývá architektonický poklad oplývající
kopulemi i oblouky, který v sobě spojuje perské prvky i bohatou indickou
výzdobu. Zdejší vládci tu nechali vystavět paláce, lázně, mešity, hrobky,
karavanseráje, zahrady a altány s kamennými mašrabíjemi (ornamentálními
příčkami), díky nimž se městu začalo přezdívat „město radovánek“. Podle
vyprávění v místním paláci Džahaz Mahal pobýval Ghijasuddin, který ve 14.
století vládl Dillí. Stavba z růžového kamene působí, že pluje nad dvěma
vodními nádržemi. Sídlil v ní panovníkův harém, který čítal na 15 000 manželek,
příbuzných, konkubín a služebnic! Tělesnou stráž tvořily obávané etiopské
válečnice… Ty mu možná věnovali darem titíž egyptští panovníci, od nichž dostal
stovky malých baobabů. Stromům se zde daří a vyrostly do impozantních rozměrů.
Jejich plody se dodnes prodávají na ulicích.
Úpadek
Mándu nastal v 18. století, když došlo k návratu hinduismu a hlavní město bylo
přemístěno do Dharu. Na plošině, která se za letních monzunů promění v zelenou
zahradu, vyrostlo „moderní“ městečko s domy s barevnými hliněnými zdmi,
plechovými střechami a stánky s chatrnými přístřešky. Vedle něj i podél silnice
mezi jižní a severní částí města leží ruiny a ženy v sárí se tu míjejí s
drkotajícími kamiony i kravami s nabarvenými rohy. Rozvaliny se dělí na tři
části. Uprostřed stojí velká mešita z 15. století s kupolovitou střechou.
Uvnitř se nachází mramorová hrobka, kterou se inspirovali architekti Tádž
Mahalu. Na severu je královská enkláva se svou dominantou, palácem z růžového
kamene. Cesta končí na jihu, kde stojí hnízdečko lásky Bahadura a Rupmati.
Pavilón, odkud bájná kráska shlížela do údolí, stále při západu slunce láká
zamilované páry. Osudu se nedá uniknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat