Christian Norberg-Schulz: Význam v architektuře Západu

Norský historik a teoretik architektury Christian Norberg-Schulz byl přesvědčen, že i nejstarší dochované stavby pro nás mají stále určitou platnost. V bohatě ilustrované knize Význam v architektuře Západu představuje klíčové historické objekty v jejich relevantnosti pro dnešní dobu. Krok za krokem prochází jednotlivá dějinná období a na vybraných stavbách vysvětluje, jaké významy se v nich zhmotňují. Nechybí zde ani architektonická díla z českého prostředí – např. chrám sv. Barbory v Kutné Hoře či brněnská vila Tugendhat. 

„Jako pedagog na architektonické škole bych knihu nepochybně zařadil mezi povinnou četbu,“ říká historik architektury Petr Kratochvíl z Ústavu dějin umění AV ČR. „Její výjimečnost spočívá ve schopnosti autora skloubit hluboký vhled a originální interpretaci jednotlivých období architektonického vývoje a zároveň srozumitelnou a čtivou formu výkladu. Zatímco v mnoha tematicky podobných knihách jiných autorů je čtenář buď zahlcen množstvím faktografie, nebo výklad zůstává u povrchních a zjednodušených charakteristik, Norberg-Schulz zvolil jasnou a přehlednou strukturu, která dovoluje postihnout klíčové principy architektury daného období a zároveň je ilustrovat vhodně zvolenými příklady. Jeho dílo od svého prvního vydání v roce 1975 neztratilo nic na své kvalitě a je atraktivní pro tvůrčí architekty i širší kulturní veřejnost.“

Publikaci tvoří dvanáct kapitol (od architektury starého Egypta po 20. století), každá z nich je rozčleněna na shodné části Úvod, Krajina a osídlení, Stavby, Artikulace, Pojetí prostoru a vývoj, Význam a architektura. Text lze tedy číst nejen chronologicky (jako dějiny), nýbrž i tematicky (viz např. Krajina a osídlení).

Christian Norberg-Schulz (1926-2000) byl norský historik a teoretik architektury. Je znám pro své četné knihy z oblasti historie (obzvláště architektury italské klasické tradice, a z ní především baroka) a také z oblasti teorie architektury. V oblasti teorie architektury se jeho zájem posunul od analytických a psychologických teorií v počátku jeho intelektuální kariery směrem k fenomenologii místa. Patří mezi první teoretiky architektury, kteří využili fenomenologii a ontologické myšlení Martina Heideggera v oblasti architektury. Pro české prostředí je významný svým dlouhodobým a hlubokým zájmem o architekturu Čech, o níž publikoval několik prací. Zajímal se především o Kryštofa Dientzenhofer a Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Český čtenář se zatím mohl seznámit s dvěma jeho knihami – v roce 1994 vydal Odeon knihu Genius loci : k fenomenologii architektury (druhé vydání – s novým podtitulem: Krajina, místo, architektura - Dokořán 2010), roku 2015 vyšla v Malvernu studie Principy moderní architektury.

Význam v architektuře Západu přeložil z anglického originálu Meaning in Western Architecture Jiří Tourek. Vydává nakladatelství Dokořán (ISBN 978-80-7363-950-1).

Ukázka z knihy: 

Vila Tugendhat

To, co vila Savoye reprezentuje v díle Le Corbusiera, představuje brněnská vila Tugendhat u Miese van der Rohe (1886–1969). Zatímco dva jeho další rané mistrovské kusy, pavilon v Barceloně a dům na berlínské stavební výstavě v roce 1931, byly teoretickými studiemi, vila Tugendhat dokládá řešení konkrétního stavebního úkolu a ukazuje, jak lze Miesovy principy přizpůsobit komplexním funkcím obydlí.

Dům stojí na svažujícím se pozemku se vstupem na úrovni horního patra, ve kterém se nalézají ložnice. Schodiště vede dolů, do obytné místnosti, která je spojena se zahradou dole pomocí terasy a širokého křídla schodiště. Uspořádání je komplexní a v důležitých ohledech se odlišuje od toho, co se považuje za Miesovy ideály: jednoduchá, obdélníková schránka ze skla, umístěná na horizontálním pódiu. Vila Tugendhat byla proto charakterizována jako „kompromis“, ale tento názor je nepřijatelný. Místo toho bychom měli dům považovat za obzvláště bohatý příklad v členění prostoru, jenž ilustruje možnosti, vyplývající z Miesovy metody.

Z ulice se dům jeví jako nízká, horizontálně rozšířená stavba. Horní patro se v podstatě skládá ze tří prostorově oddělených objemů. Jeden obsahuje ložnice majitelů, druhý dětské pokoje a poslední garáže a ubytování šoféra. Objemy jsou zpracované jako schránky s okny, umístěnými jako díry ve stěnách, čímž vyjadřují relativně uzavřený a soukromý charakter. Jsou ale umístěny paralelně tak, že přesahují a vymezují proměnlivý prostor mezi nimi. Schránky proto mají obdobnou prostorovou funkci, jakou měly volně stojící zdi barcelonského pavilonu, jen stěny jsou zde silné a duté. Prostor mezi objemy vede ve vile Tugendhat od vchodu k terase. Je částečně zakryt střechou, která spojuje jednotlivé schránky a která částečně spočívá na ocelových sloupech, jež představují kontinuitu strukturního systému hlavního patra. Když chce člověk vstoupit do domu, musí projít okolo zakřivené skleněné stěny, která budí dojem, že vnější a vnitřní prostory na tom místě, kde jsou funkčně spojené, splývají.

Hlavní patro se skládá z velmi rozlehlé otevřenější obytné plochy a uzavřenější kuchyňské části. Obytnou část člení rovná stěna z onyxu a prohnutá stěna z makassarského ebenového dřeva, jež rozlišují čtyři oblasti: obývací pokoj, jídelnu, pracovnu a halu. Pracovna se nachází na nejvnitřnějším místě celé plochy, má charakter polouzavřené kapsy, obývací a jídelní plocha se zase otvírají do krajiny souvislou skleněnou stěnou, která může po stisknutí tlačítka zajet do podlahy. Postranní skleněná stěna je dvojitá a součástí centrálního prostoru je zimní zahrada, která poskytuje po celý rok zeleň. Uzavřenost a dodatečné rozdělení hlavního prostoru je možné regulovat pomocí pohyblivých zástěn. Abychom porozuměli Miesovu členění prostoru, je důležité prostudovat, jak jsou odlišné typy stěn spojeny dohromady. Všechny spoje a detaily jsou totiž funkcí prostorové kompozice a vyjadřují všeprostupující koncept otevřeného prostoru. Prvky definující prostor jsou v úzkém vztahu k nosnému skeletu, který tvoří pravidelný rytmus v celém hlavním patře. Chromované sloupy křížového průřezu vyjadřují preciznost a obecnou otevřenost systému. Potvrzují Miesovo prohlášení, že díky „jasné“ konstrukci je volný půdorys možný, a tedy významuplný.

V domě pro berlínskou stavební výstavu v roce 1931 Mies obzvláště přesvědčivě demonstruje kombinaci jasné struktury a volného půdorysu a ve svých domech s nádvořím z třicátých let pak tento princip aplikuje na převážně uzavřený organismus na relativně malých městských parcelách. Jeho pozdější domy z poválečného období vykazují vzrůstající zaujetí problémem členěné konstrukce (Farnsworth House, 1946 a dále), základní pojetí však zůstává stejné.