Popáté se český čtenář může setkat s dílem
argentinského spisovatele Héctora Tizóna (1929 – 2012) – a počtvrté se tak děje
díky překladateli a vydavateli Janu Machejovi. Tentokrát je to návrat až
k samotným Tizónovým počátkům, k jeho první knize U trati (A un
costado de los rieles). Jednotlivé povídky psal autor v letech 1958 a
1959. Kniha poprvé vyšla roku 1960 v Mexiku, kde mladý právník
s literárními sklony začínal svoji krátkou diplomatickou kariéru. V roce
1962 se opět vrací do Argentiny a v rodném městě Yala na severovýchodě
země si otevře advokátní kancelář. Do ciziny zamíří ještě jednou: v roce 1976,
kdy moc v Argentině převzala armáda, odchází do exilu – žije převážně ve
Španělsku a v Itálii –, v němž setrvá do roku 1982.
V předmluvě, kterou ke své prvotině později připojil,
Tizón konstatuje, že se v těch šestnácti povídkách objevují zárodky celého
jeho pozdějšího díla, „jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu…“ Ale
nejde jen o názvuky témat příštích knih, jde také o osobitý jazyk – lakonický, prostý,
výstižný, díky němuž se Tizón zařadil k těm spisovatelům, kteří utvořili
argentinské, ale i latinskoamerické písemnictví 20. století. I o hledání autorského
jazyka se spisovatel zmiňuje v předmluvě: „Při psaní těchto povídek (…)
jsem se musel vypořádat s jedním velice tíživým problémem. Spočíval ve sloučení
dvou protikladných skutečností: na jedné straně tu byl jazyk, jejž jsem si
osvojil četbou knih v otcově knihovně a pak řeč, jíž u nás doma hovořili naši
sloužící. Musel jsem tak uvést v jednotu španělštinu Calderónovu,
Quevedovu či Lope de Vegovu se sladce znějící řečí našich domorodých služebnic.“
Do češtiny byl Tizón poprvé uveden roku 2006, kdy v brněnském
nakladatelství Julius Zirkus vyšla jeho kniha Krásy světa (v překladu Jana
Mattúše). Všechny další přeložené knihy, prózy Dům a vítr, Muž odjinud a Starý
voják – a nyní také povídkovou prvotinu U trati, vydalo v překladu Jana
Macheje nakladatelství Runa, které se v jedné větvi svého působení
soustavně věnuje vydávání kvalitní latinskoamerické literatury.
Ukázka z knihy:
Řeka
Řeka, řvoucí či tichá. V zimních měsících mezi balvany
umdlévající, zesláblá, téměř zmírající. V létě zběsilá, neúprosná.
Vzpomínám si na ni, jako bych ji měl právě teď před
očima. Shlížím na ni usazený na poslední traverze černého železného mostu. O
siestách prosycených horkem a plných hadí havěti zblízka naslouchám, jak se
šumivě prodírá hlubokou úžlabinou. Pozoruji ji za nocí pod hvězdami, napojenou
silnými přívalovými dešti.
Její tlumené zurčení připomínající tající námrazu a řev
jakoby vzešlý z mrazivého záblesku protínaly noc a volaly o pomoc. Vidím svého
otce, jak s baterkou v ruce hledá provaz a revolver. „Buď opatrný.“ Marné
matčino zvolání okamžitě přehlušené hučením řeky.
Šílený souboj jezdce a krutého vodního živlu.
Taková byla má vzpomínka. Nehnutě, vyděšeně, s úzkostným
neklidem jsem ze své postele, skrze sebestřednou hru malého pavouka, který v
temném koutě pokoje tkal vlákna své pavučiny a rozvěšoval ji po trámech,
sledoval, jak plyne čas.
Srdceryvné nářky a má matka, která ne a ne ustat se svými
litaniemi.
Řvoucí řeka, pod hvězdami, živená mohutnými dešti, které
už čtyřicet dní bušily na střechu, zpod níž už odletěly sovy.
Nakonec hlas, promočená, potemnělá postava, vlastní mému
otci. A záhy naše ztichlé hlasy.
„Nějaký jezdec. Odvážil se přes ni, ale marně. Přervalo
se lano a strhl ho proud.“
Voda, tlumeně znějící, vtěsnaná do hluboké prolákliny a
nemilosrdně bušící do střechy, a pak matčin hlas, který mě uklidňoval: „Spi. To
nic není. Jen zlý sen.“
© Heirs to Héctor Tizón
© Guillermo Schavelzon & Asoc., Agencia Literaria
© Runa, 2019
Translation © Jan Machej, 2019
Cover and Design © Zuzana Ilavská, 2019
 |
Héctor Tizón na fotografii Pepe Mateose.. |
 |
|
Mladá slovenská výtvarnice Zuzana Ilavská při práci na
kresbě pro titulní stránku knihy U kolejí. Zdroj: facebookový profil Zuzana
Ilavska, Graphic Design & Illustration
|
Žádné komentáře:
Okomentovat