Jan Hanč: Zanechané listy

Literární dílo Jana Hanče vyšlo v posledních letech v nakladatelství Torst ve dvou svazcích – Události a Dodatečné události. Stranou zatím zůstaly drobné příležitostné texty, značný počet dopisů a též Hančovy fotografie a koláže – a právě těmto textům a reprodukcím děl je věnován závěrečný svazek třídílného vydání Hančova díla, který nemá zdaleka jen význam doplňující či dokumentární. Zejména dopisy ukazují hlubokou Hančovu osobnost, skutečného tvůrce a spisovatele, který se v nelehkém období padesátých let skrýval pod nenápadnou maskou trenéra lehké atletiky.

Svazek edičně připravil Michael Špirit. Ten v úvodu píše: „Kniha, kterou předkládáme, nepřináší korespondenci v tom rozměru, na jaký jsme u spisovatelů zvyklí. Dopisy shledané v literární pozůstalosti Jana Hanče (1916–1963) mají zvláštní charakter: Jsou osazeny všemi vnějšími znaky listovní komunikace, jako je oslovení, datace, průběžné obracení se k adresátovi, a pokud jsou dokončeny, pak jsou i autorem podepsány, a některé jsou dokonce přeloženy na formát obálky A6. Současně se však tyto listy zachovaly v pisatelově pozůstalosti, a je velmi nepravděpodobné, že by to bylo kvůli tomu, že by si je Hanč sám nebo po jeho smrti příbuzní vyžádali od adresátů zpět.

Obsahem dopisů je autorova běžná agenda od konce roku 1959 do konce roku 1962, kterou představovala zejména korespondence s atletickými svěřenci a jinými trenéry nebo sportovními činovníky. Jen vzácně narazíme na adresáty z oblasti umění, jako byl hudebník Jan Rychlík nebo překladatel Zdeněk Urbánek, s nimiž se Hanč přátelil, nebo herečka Marie Tomášová, kterou pisatel neznal a oslovil ji jen jako jeden z mnoha diváků.

Mezi dokončenými listy je zároveň řada takových, které stopy přeložení do dopisové obálky nenesou, a odeslány tedy určitě nebyly (samo neodesílání a opětovné přepisování, stejně jako odhodlání list do schránky vhodit Hanč sám několikrát tematizoval), a především jich je spousta rozepsaných a zůstavených třeba i uprostřed slova. (…)

Vedle těchto textů — a vedle fragmentů o lehké atletice a výběru z fotografických koláží — obsahuje kniha dopisy, jež Jan Hanč napsal a odeslal svému bratru Oldřichovi a jejichž největší množství pochází z válečných let 1940–1945. Oproti listům a jejich torz z přelomu padesátých a šedesátých let, v nichž kromě zmíněných každodenních témat defilují úvahy o etice amatérského sportu, relacích mezi trenéry a jejich svěřenci, vzpomínky na vlastní účast ve Skupině 42 a od poloviny roku 1961, po přestálých operacích, reflexe zhoršujícího se zdravotního stavu, představuje korespondence s bratrem dokument o relativní životní bezstarostnosti - každodennosti rozložené mezi zaměstnáním, kulturou z perspektivy diváka a čtenáře a sportem coby aktivně provozovanou činností.“

Ukázka z knihy:

[11]                                                                                       1. 3. 60

Vážená slečno Tomášová,

psát dopis známému neznámému je vždy nanejvýš povážlivá věc a Vy bezpochyby dostáváte dost podobných více či méně hloupých dopisů.

Když jsem pojal úmysl vyslovit Vám svůj obdiv i dík za Ofélii, připadalo mi to něčím nadmíru prostým a samozřejmým. Pokládal jsem to dokonce za svoji povinnost. Jakmile však začínám psát a upadám do neviditelných pout lidských konvencí a zvyklostí, vidím, že je to věc nadmíru obtížná a že mnohem spíš rozmnožím řady hlupáků, kteří Vám píší ve slepém obdivu, nežli aby se mi podařilo říct, čím mne Vaše Ofélie tak zaujala, že jsem vůbec pojal nesmyslnou myšlénku Vám napsat. Přiznám se Vám, že po zhlédnutí Olivierova Hamleta šel jsem na představení do Národního s jistými obavami. Slyšel jsem kdysi zpívat Tito Schipu des Grieux v Massenetově Manon a od té doby už nemohu nikdy být nadšen jiným představitelem této role, protože jeho mistrovství nelze překonat. Nebyl bych upřímný, kdybych řekl, že jsem byl Hamletem v Národním nadšen. Nejsem ani dramatik, ani režisér, ani herec, ani kritik, aby mi příslušelo právo kritizovat. Mohl bych sice uvést, že při hlasu ze záhrobí, inscenovaném pomocí rozhlasových reproduktorů, nemohl jsem se zbavit pocitu, že zesnulý král najednou pronese: „Rychlovlak do Berouna, Zdic, Rokycan, Plzně, Mariánských Lázní je přistaven na třetí nástupiště!“, nebo že Horacio v upřímné snaze hrát co nejcivilněji nehraje vlastně vůbec, a kdyby tuto roli v případě jeho indispozice převzal kulisář, nikdo by si té změny ani nepovšiml, ale to všechno byly by pouze subjektivní pocity nepříliš vzdělaného diváka, který si za několik málo korun, které vynaložil na posazení v plyšovém křesle a příjemně vytopeném sále, osobuje si drze právo kritizovat naši první činoherní scénu.

Možná, že na druhé straně stejně můj obdiv nad Vaší Ofélií je něčím stejně subjektivním a měl bych si jej nechat mnohem spíš pro sebe, mám však nešťastnou povahu, že stěží dokáži být slušným, zdrženlivým a dobře vychovaným, když spatřím něco, co mne nějakým způsobem poznamená.

Byl jsem nesmírně šťasten, že jsem z představení Hamleta v Národním odcházel s pocitem obohacení přes všechny ostatní výhrady, kterých jsem se nemohl zbavit. Tímto obohacením byla Vaše Ofélie. Jedině Vám se totiž podle mého názoru podařilo to, oč zřejmě marně usilovalo celé toto představení, totiž zahrát Shakespeara novými výrazovými prostředky, zbavit jej léty omšelého patosu, a přesto nesetřít zvláštní patinu velkých citů, na kterých koneckonců celá hra spočívá. Není ani trochu snadná postava Ofélie, určitě neméně obtížná jak samotný Hamlet, a podařilo-li se Vám udělat z ní postavu z masa a krve, je to Váš veliký a nesporný úspěch. Dovolte mi proto, abych Vám k tomuto velkému výkonu vyslovil své nejupřímnější blahopřání.

Rád bych se Vám odvděčil za málokdy vídaný prožitek a posílám Vám sbírku svých překladů vídeňského básníka Petera Altenberga, mezi kterými možná najdete některé ne zcela všední a obvyklé texty. Doufám, že mi nezazlíte ani můj pošetilý dopis, ani tuto nepatrnou pozornost z obdivu nad Vaší nádhernou Ofélií.

Jan Hanč

Praha 8, St. K. Neumanna 18.

[58]                                                                                                       b. d.

Drahý příteli,

co Barťák vzal zasvé, zůstali oni jediným hofrátem, tak jim posílám dva dopisy z Kotrbova a prosím, aby vzali málem zavděk. Příští úterý pojedu na tři týdny do Karlových Var, odkud se neopomenu ozvat. Co bych tam taky jiného dělal, než popíjel stock, čuměl na zamrholenou kolonádu a psal dopisy? Nejraději bych tam jel s nimi. Dopisuji právě další sportovní veledílo Od startu k cíli. Bude to částečně jako příručka pro zahrádkáře a částečně jako „Světovým rekordmanem v deseti lekcích“. Každý jak vidno se živí, jak může. Mohlo by se také říct „Důchod naučil Dalibora housti“. Tuhle za mnou byla soudružka z místní organizace a strašně se divila, jak může někdo být ve čtyřiceti pěti létech v invalidním důchodu. Taky mě napadlo už dávno, že by se ve špitálu mohly lepit obálky nebo vyrábět upomínkové předměty pro hrad Karlštejn. S žádnými přáteli jsem se už dlouho neviděl a skoro mám obavu někam jít, protože každý je jako do sebe obrácená štupovaná punčocha. Tak si dám radši ve stoje panáka a mašíruji sám pražskými bulváry. Kromě toho se mi tuze začínají líbit mladý holky, což je bezpečným znamením, že valem stárnu. Dřív se mi totiž naopak líbily zralé ženské. Ten Barťák bude chybět. Připadá mi dnes jako elektrárna lidství a ostatní jako kapesní baterky. Když jsem se díval na katafalk, pořád jsem viděl na rakvi ten jeho elitní klobouček. Kdykoliv si na něho vzpomenu, ztratím chuť k jídlu. Chodím na hříště, jezdím do Houšťky a žasnu, jak před očima nabývá lidská hmota luzných tvarů a vzápětí bobtná, bachratí nebo se scvrkává jakoby na výsměch lidskému nadšení, touze i snaze. Nejhorší na všem je, že není takřka s kým promluvit. Jakmile nějaká krasavice otevře ústa, má člověk dojem strašné disproporce mezi duší a tělem. Tuhle u mě byl brácha s nějakou mladou doktorkou biochemie. Měl jsem však dojem, že to je prodavačka z gastronomu. Přestože byla pohledná a měla hluboké dekolté, neměl bych na ní animo ani po deseti štocích. Pouštěl jsem jim desky a připadal jsem si jako flašinetář. Včera odpoledne jsem se byl s bráchou projít po nábřeží u Vyšehradu, kde jsme prožili dětství, a sotva jsme vystoupili z tramvaje, narazili jsme na mistra Masáka a jeho choť, bývalou Toscu a Santuzzu Kejřovou. Ačkoliv byla naparáděná, vypadala jako ruina. Protože nebylo kam zahnout, leda do vody, museli jsme s nimi jít kus cesty. Ten dialog musím zvěčnit, jakmile se mi trochu roužne v hlavě. Bavili jsme se jako jemní inteligenti, ale cítil jsem pořád neodolatelné nutkání zařvat HOVNO! Sotva jsme zahnuli, musel jsem si dát štamprli a brácha byl pohoršen, že moc piju a kde na to jako důchodce beru. Pak jsme pokračovali v naší pouti podvečerní Prahou a brácha mne častoval svými hádkami s manželkou, která jej před dětmi peskuje sprostými slovy, a co má dělat. Řekl jsem mu na to, že to je různé, aby jí třeba řekl: „Jak směšné! Podstatného nic neuvedši, pověst mou nezkalenou nezasáhla jste, ač by ráda!“ Načež mi vynadal, že si dělám z jeho starostí srandu, což jsem samozřejmě neměl na mysli. Ty ostockované osamělé procházky, kdy si člověk připadá v ulicích města jako plivanec, jsou ještě ze všeho nejlepší. Nemusí se bavit s vyšeptalým tenorem o jeho zálibě v náladové fotografii, s jeho chotí o kouzelné dovolené v Tatrách ani s bráchou o problémech s jeho rebekou. Nebo aby člověk jedl fenmetrazin po plné hubě. S Tebou se vidím rád, protože máš smysl pro srandu i tragédii života i světa a nepřikládáš detailu nepřiměřený význam. Vídáme se sice nepravidelně, je to ale vždycky, jako kdybychom se byli naposled viděli včera. Neseme oba na zádech ohromný pytel, divíme se i víme, že je to na draka, a snažíme se vyloudit ze sebe kvintesenci našeho šourání, o kterém tušíme, že není jenom šouráním naším. Jsou lidé, kteří se o nás domnívají, že bychom už mohli být dál, což je ovšem naprostá pitomost, protože jsme přesně tam, kde můžeme být. Voni nejsou Beethoven a já nejsem Goethe, protože voni jsou Rychlík a já Hanč. To stačí. Musí to stačit!

Amen.

Honza

z Komenáře:

27–28 [11] 1. 3. 60

Adresátkou je herečka Marie Tomášová (nar. 1929).

2 listy, strojopis, datum a podpis modrým inkoustem, patrné přeložení na A6.

27, 4 obdiv i dík za Ofélii — Shakespearův Hamlet v překladu Zdeňka Urbánka a v režii Jaromíra Pleskota měl v Národním divadle premiéru 27. 11. 1959 (do 3. 1. 1966 se dočkal 173 repríz);

27, 11 po zhlédnutí Olivierova Hamleta — míněna filmová verze, kterou v roce 1948 Laurence O. režíroval a hrál v ní i titulní roli (snímek byl mj. oceněn čtyřmi Oscary, včetně toho za nejlepší film — jako vůbec první britskou produkci — a za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli);

27, 12 Slyšel jsem kdysi zpívat Tito Schipu des Grieux v Massenetově Manon — operu (předlohou jejíhož libreta byl román abbého Prévosta z roku 1731) složil v roce 1884 francouzský skladatel Jules Massenet. Zda mohl Hanč slyšet italského tenora (viz Heslář) v roli rytíře des Grieux — zpíval ji od desátých do třicátých let — na vlastní oči a uši, je otázka: možná při svých obchodních cestách do zahraničí.

104–105 [58] b. d.

Adresátem je hudebník a muzikolog Jan Rychlík (1916–1964). — Zařazujeme dle zmínky o dokončované knize Od startu k cíli (viz Heslář) a o chystaném pobytu v Karlových Varech, odkud je psán dopis [59] z 16. 11. 1961 (s. 106).

2 listy 30 × 21,2 cm, strojopis, podpis červeným inkoustem, patrné přeložení na A6.

104, 6 tak jim posílám dva dopisy z Kotrbova — výraz chápeme jako sebeironické pojmenování situačního východiska, vlastní myšlenkové pozice. Slovo je odvozeno pravděpodobně od obecně českého pojmenování hlavy — kotrba. Ve svých textech je Hanč sice neužil (ale v dopisech ano, srov. zde nedatovaný list [5] Evě na s. 21 a [B17] bratrovi z 16. 1. 1942 na s. 254), ale v literatuře předmětu je jmenovali dva autoři, kteří Hančovy rukopisy znali: (1) Zdeněk Urbánek v doslovu k výboru z Hančových textů, chystanému na rok 1970, ale z politických důvodů nakonec nerealizovanému: „Měl velmi přesnou, tvrdošíjnou a v jistém stupni nesnášenlivou představu o tom, co je a co není v literatuře a v životě ‚Kotrbov‘, co v nich je a co není lež“ (Poznámky o Janu Hančovi a „literatuře druhé možnosti“, U 342|347; časopisecká verze s titulem Poznámky o Janu Hančovi, in Tvář 2, 1965, č. 5, květen, s. 24); (2) Jan Vladislav v recenzi exilového vydání Hančových Událostí (vyšly s titulem Sešity, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1984): „Sešity, tak jak právě vycházejí, nepředstavují ovšem celý Hančův literární odkaz; jak vyplývá ze závěrečné ediční poznámky, do svazku nebyly zařazeny kromě dvou dalších sešitů básní zejména také Desky s prózou; jde patrně o texty k dlouho promýšlené a připravované knize Kotrbov, jejíž název už sám naznačuje, oč mělo jít: o soubor anekdot, momentek, absurdit, jež by v básnické zkratce podaly obraz dnešního každodenního, všedního, groteskního pekla, jehož existenci si většinou ani neuvědomujeme — právě pro jeho banálnost“ (Svědectví [Paříž] 18, 1983/84, č. 72, 28. 5. 1984, s. 829);

104, 7 pojedu na tři týdny do Karlových Var — mezi Hančovou přijatou korespondencí se dochovalo psaní od Adi Dasslera z 15. 11. 1961, v němž pisatel děkuje za pohlednici zaslanou z lázeňského města, vyjadřuje naději na autorovo brzké uzdravení a oznamuje zásilku treter pro Martu Ulmanovou (firemní papír A4, strojopis, německy);

104, 21 Dřív se mi totiž naopak líbily zralé ženské — srov. záznam ve třetím sešitě Událostí: „Když mně bylo patnáct, líbily se mi třicetileté ženy. Dnes v pětačtyřiceti líbí se mi patnáctileté. Pořád něco odsouzeníhodného“ (U 213|228);

104, 31 to je prodavačka z gastronomu — obchodní síť potravinových prodejen a jídelen vznikající v hospodářsky ruinovaném komunistickém Československu podle sovětského vzoru od padesátých let 20. století;

105, 4 narazili jsme na mistra Masáka a jeho choť — Josef Otakar Masák (1899–1972) byl ve stálém angažmá pražského Národního divadla v letech 1926–1930, 1935–1939 a 1945–1960, jeho manželka Naďa (vl. jm. Anna) Kejřová (1899–1983) v letech 1925–1939. V titulní roli Pucciniho opery vystupovala v letech 1934–1939, Santuzzu v opeře Pietra Mascagniho Sedlák kavalír zpívala v letech 1934– 1935 a 1937–1938;

105, 7 Ten dialog musím zvěčnit — v žádném z textů Událostí (2016), resp. Dodatečných událostí (2017) jsme reflexi líčeného rozhovoru neshledali.

Ukázka koláží Jana Hanče:

 

© Jan Hanč — dědicové c/o DILIA, 2019

Preface, editor and commentary © Michael Špirit, 2019

© Torst, 2019

ISBN 978-80-7215-588-0