Mark Douglas-Home: Mořský detektiv

„Jen zřídka se stane, že nějaká kniha zvedne laťku ve svém žánru, a přesně to Mořský detektiv udělal pro skotskou detektivku,“ napsal recenzent ve Scotsmanu. A měl pravdu. Mark Douglas-Home vychází z téže tradice jako Peter May a jeho detektivky se dotýkají jak ryze současných společenských témat, jako je ekologie či nucená prostituce, tak dávných tajemství, a obojí dokáže skloubit v poutavém příběhu s životnými postavami a věrohodně vystiženým prostředím. A navíc přichází se zcela novým typem detektiva…

Cal McGill nemá daleko k detektivům z drsné školy, pod nepřístupným zevnějškem skrývá stejnou slabost pro lidi v nesnázích, ani on si nedělá velkou hlavu s pravidly a nezřídka se dostává do křížku s policií… Jen na rozdíl od Phila Marlowa a jemu podobných netráví většinu času po zakouřených barech, ale spíš někde na pobřeží, kde zkoumá naplaveniny a studuje mořské proudy… Cal je totiž prvotřídní oceánograf a díky svým ojedinělým znalostem dokáže občas přijít na kloub záhadám, s nimiž si jinak policie neví rady.

Mark Douglas-Home (1951) je skotský autor a novinář. Působil mj. v listech Sunday Express, Scotsman, Sunday Times Scotland, Herald. První knihu – Mořský detektiv – vydal v roce 2011. Další části detektivní série následovaly v letech 2013 a 2016.

První detektivní případ oceánografa Cala McGilla vychází česky díky nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Bývalé překladiště whisky na silnici mezi starým přísta­vem Leith a přístavištěm v Grantonu, kde kotvili místní milovníci plachtění, se stalo obětí posledního záchvěvu ji­nak skomírajícího edinburského trhu s realitami. Investoři, kteří do projektu nasypali peníze ještě před počátkem vý­stavby, aby pak mohli budovu pronajímat, sice nejdřív uhra­dili prvotní vklady, ale nakonec po šesti měsících vycou-vali a ke koupím jako takovým nedošlo. Budova se honosila novým názvem „Soudek“, ale už začínala vykazovat znám­ky zanedbanosti. Červenobílý poutač, který lákal na „jedno- a dvoupokojové luxusní půdní byty na prodej“, zešedl pod nánosem výfukových plynů. Pod ním se odlupoval další nápis, nabízející „25% slevu na pronájem/prodej při rych­lém jednání“. Když reklamu vylepovali, očekával se vze­stup trhu, k tomu však nikdy nedošlo. A kupci nepřišli. Do-konce ani žádní zájemci.

Developer proto nakonec uzavřel dohodu se sdružením pro sociální bydlení, aby mu banka, jež z větší části pat­řila britským daňovým poplatníkům, nezabavila majetek. Sdružení si za sníženou sazbu pronajalo čtyři z dvaceti bytů a udělalo z nich „byty na půli cesty“ pro mladistvé, kteří doposud vyrůstali v institucionální péči. Jediným dalším nájemníkem byl Cal. Developer ho nechal zdarma bydlet v „podkrovním studiu“, z jehož oken byl výhled na zanedbaný pozemek a opuštěný mlýn za ním, a na oplátku dělal Cal v domě správce. Calův „služební byt“, jak tomu developer s oblibou a notnou dávkou sarkasmu přezdíval, se nacházel v nejvyšším, čtvrtém patře, kde se právě s trhnutím zastavil výtah a Cal vyšel na chodbu.

Musel přejít na druhou stranu podlaží. Podhledová svět­la na chodbě se postupně s blikáním rozsvěcela. Cal sklonil hlavu, co nejvíc to šlo, aby se do nich nemusel dívat. I ve své únavě si byl vědom té ironie a musel se suše pousmát: proč jen neudělal to samé včera večer, když se rozzářila světla v ministrově zahradě?

Dveře, na nichž byla cedulka s nápisem VYŠETŘOVÁNÍ VYPLAVENIN A PŘEDMĚTŮ V MOŘI, vedly do vzdušného prostorného studia s dvoumetrovým kovovým regálem, oddě­lujícím obývací prostory od ložnice. Cal zahnul doleva a za­mířil kolem rozestlané postele do koupelny, pomaličku sešel tři schůdky ke dveřím a držel se při tom za bok. Rozvázal si tkaničky, skopl zablácené boty, zatáhl za přezku pásku a kal­hoty i trenýrky nechal spadnout na vykachlíčkovanou pod­lahu. Nohy měl svalnaté a neopálené a pod levým kolenem mu svítila dlouhá, tmavě fialová jizva, památka na nehodu, k níž došlo před dvěma měsíci během potápění. Rozepnul si bundu. Sklouzla mu z ramen a odhalila krvavou skvrnu na tričku, jež se táhla po celém pravém boku až k podpaží. Cal zkusil za látku zatahat, ale byla přilepená, došel si proto pro nůžky a neohrabaně si s nimi vlezl pod masážní sprchu.

Proud ledové vody ho nepříjemně překvapil. Když konečně tekla teplejší, pustil se do stříhání, dokud mu z trička nezbylo jen zkrvavené kolečko látky přilepené k živému masu. Popo­tahoval za něj pod tekoucí vodou tak dlouho, až se pustilo a odkrylo zarudlou roztřepenou ránu, pět až šest centimetrů dlouhou. Cal vypnul sprchu a začal si ránu otírat papírovými kapesníky, dokud z ní nepřestala téct voda a krev. Osu­šil se a po schůdkách vyšel zpět do spoře zařízené ložnice. V nohou postele stál otevřený kufr. Vzal si z něho bílé boxer­ky, jednou rukou si je oblékal a druhou se přidržoval polic – opatrně, aby neshodil žádný z 273 (podle posledního sčítání) artefaktů a kuriozit, které vyvrhlo moře a on si je schraňoval.

Nejcennější objev měl úplně nahoře: 1,2 metru dlouhý ze­lený želví krunýř, na který narazil při procházce po zdán­livě nekonečném pobřeží ostrova South Uist v Atlantickém oceánu. Říjnová bouřka ten objev napůl pohřbila v písku. Dotáhl krunýř k silnici a stopem se svezl zpátky ke svému stanu. V noci si otevřel mapy, hledal, kudy se sem asi želva dostala, a přemýšlel, jestli se ztratila, nebo se snad na souostroví Vnějších Hebrid ocitla vlivem hříčky počasí. Stejně jako ostatní poklady měl i krunýř označený štítkem s datem objevu a souřadnicemi. (Místo původu pro něj bylo stejně důležité jako pro sběratele starožitností.)

Cal znovu sáhl do kufru a vytáhl čisté tričko. Oblékl si ho a přesunul se do kuchyně – výklenku naproti ložnici, z něhož vedlo točité schodiště na střechu. Cal se opřel o železné zá­bradlí a čekal, až se v konvici začne vařit voda. Udělal si čer­nou kávu a odnesl si hrneček k pracovnímu stolu, jenž zabí­ral celý obývací prostor. Obě strany pracovní desky lemovaly komínky oceánografických knih, srolované mapy a složky. Uprostřed stály jeho počítače: dva stolní a jeden notebook, který si s sebou bral do terénu. Mezi velkými monitory le­žel telefon a dvojitý rámeček na fotky. Z první fotografie, vybledlé a sépiové, se na něj díval mladík s ošlehanou tváří a vlněným kloboukem na hlavě. Druhý snímek byl barev­ný a zachycoval bílý náhrobní kámen před obloukem jakési kamenné zdi, za níž se rozprostíralo azurové moře.

Cal se posadil do otáčecí židle. Na stěně mezi obrovský­mi okny za zády mu visely dvě mapy. Jedna znázorňovala všechny oceánské proudy. Studené byly vyvedeny v různých odstínech modré podle teploty, teplé v odstínech oranžové až tmavě červené. Druhá, menší mapa obsahovala pouze se­verní Atlantik a Arktidu. Byly do ní zapíchané barevné špen­dlíky, od nichž se táhly provázky k novinovým výstřižkům nalepeným na zdi. Všechny články se týkaly neidentifiko­vaných těl nalezených přímo v moři nebo vyplavených na pobřeží. Největší výstřižek byl tři roky starý a informoval o mladé Indce, jejíž ostatky se našly v rybářské síti poblíž ostrova Scarba v argyllském okrese.

Cal si přejel levačkou po ráně, aby zkontroloval, zda ne­krvácí, a pravačkou zatím zapnul oba stolní počítače. Pak se přihlásil do e-mailové schránky a pročetl si seznam nově příchozích zpráv. Bylo jich dvacet osm. Otevřel e-mail od odesílatele DDP.

Pusťte si všichni rádio. Ve zprávách tvrdí, že se na pláži Seacliff našla lidská noha. Šílenost, co?

Cal najel na stránku BBC. V sekci zpráv ze Skotska objevil stručný článek.

Na pláži ve Východním Lothianu našla jedna z místních obyvatelek při ranním venčení psa ostatky lidské nohy. Policie v oblasti pátrá po dalších částech těla.

„Naše vyšetřování je teprve v počátcích. Prosíme všechny, kdo za­hlédli něco podezřelého na pláži Seacliff, asi sedm kilometrů vý­chodně od Severního Berwicku, aby nás kontaktovali,“ prohlásil místní policejní mluvčí.

Seacliff je příjemná a oblíbená pláž poblíž zříceniny hradu Tan­tallon.

Cal si přisunul klávesnici druhého počítače. Používal ho jako referenční úložiště. Při poslední kontrole v něm měl ulože­ných 48 422 obrázků a stovky složek a dokumentů s mapami, výzkumnými zprávami a daty o oceánech, jež sesbírali věd­ci z celého světa.

Zadal heslo „noha Kolumbie“ a počítač našel sedm slo­žek s informacemi o jednotlivých případech chodidel, která vyplavilo moře v Britské Kolumbii nebo na americkém ti­chomořském pobřeží od srpna 2007 do listopadu 2008. Cal znal většinu podrobností nazpaměť, takové zprávy ho totiž vždycky šokovaly, i když pro něj nebylo žádným tajemstvím, jaké prapodivné předměty má moře ve zvyku vyvrhovat na pobřeží.

Všechny vyplavené nohy byly obuté do sportovních te­nisek; podařilo se z nich však sestavit jen dva shodné páry. Identifikovat se povedlo dokonce jen jednu nohu – patřila muži, který trpěl depresemi. Předpokládalo se, že spáchal sebevraždu. A proslýchalo se, že ostatní nohy by snad moh­ly patřit posádce lehkého letounu, který se zřítil do moře poblíž míst nálezů.

Cal si ale nemohl vzpomenout, jaké vysvětlení policie na­bídla z fyziologického hlediska. Informaci našel ve složce Kirkland, nazvané podle stejnojmenného ostrova, na němž byl učiněn čtvrtý nález. Ve složce bylo vyjádření Terry­ho Smitha, hlavního koronera Britské Kolumbie: „Může se docela klidně jednat o důsledek přirozeného procesu roz­kladu těla ve vodě spolu s působením podmořských mr­chožroutů.“

V jiné zprávě ze stejné doby popisoval jistý lékařský od­borník, jenž si přál zůstat v anonymitě, proces tzv. disartiku­lace. Pro zprávy kanadské televizní stanice CBC vysvětloval, jak se v pokročilém stadiu rozkladu mohl kotník přirozeně oddělit od zbytku těla.

Podle mého názoru vystoupaly disartikulované části nohou na hla­dinu, protože je nadnášely ty boty. Celé to má jednoduché fyzikál­ní vysvětlení, horší bude zjistit, odkud se ve vodě vzalo tolik těl. Je možné, že zde došlo k trestnému činu.  

Cal si prošel i zbývající tři složky. Než si vše pročetl, čekal na něj další e-mail od DDP.

Tu nohu našli kolem půl osmé ráno. Ten pes ji přinesl paničce!

Cal mu odepsal:

Díky, DDP. Kdybys zjistil něco dalšího, dej mi vědět. Dost mě to zajímá.

Zkontroloval vlastní údaje o povětrnostních podmínkách: už den nebo dva foukal mírný východní vítr. Pak si ukazováčkem vyhledal příslušné políčko v tabulce přílivů. V Dun­baru, který byl seacliffské pláži ze všech míst v tabulce nejblíže, nastal dopolední příliv teprve před sedmdesáti mi­nutami, v 11.44. Noha se tedy nejspíš vyplavila v noci během přílivu ve 23.34, zhruba v době, kdy Cal prchal z ministrovy zahrady.

Na obrazovce teď svítila mapa Severního moře. Cal si zvět­šil oblast kolem ústí řeky Forth a pobřeží Východního Lo­thianu, kterou vyplňovala spirála šipek vyznačujících směr podmořských proudů. Zvažoval dvě možnosti: buď se noha na pláž vyplavila odněkud z otevřeného moře, nebo se do vody dostala někde podél východní strany zálivu. Jestli byla obutá, klidně mohla putovat po celé délce východního po­břeží spolu s atlantickými proudy, jež směřovaly jižně přes průplav mezi Shetlandami a Orknejemi. Cal otevřel složku se záznamy o tělech nalezených na plážích kolem ústí řeky Forth. Za posledních devět měsíců se jich objevilo šest: pět případů se uzavřelo jako sebevražda, šesté tělo patřilo něja­kému jachtaři, který dostal na lodi infarkt a spadl do vody.

Nikdo ale netušil, kolik těl nadále zůstává na dně. Klid­ně si tam mohla ležet celé roky, pokud tam byla dostatečná hloubka a jednalo se o oblasti bez bouřek, kam rybáři zaví­tali jen zřídka. Oddělila se tahle noha od těla ležícího někde v hlubokých a klidných vodách kolem říčního ústí? To bylo klidně možné.

Cal otevřel e-mail od skotské pobočky Světového fondu na ochranu přírody; chtěli vědět, jak daleko je Cal s vyšet­řováním zamotaných rybářských sítí, jež se našly ve fjordu Moray Firth poblíž Inverness. V okách uvízli čtyři del­fíni a utopili se.

Cal fondu odepsal:

Pracuje se na tom. Tenhle druh sítí používají hlavně Španělé. Čekám na informace od distributora.

Pak napsal další e-mail DDP:

Nevíš, jestli se našla i bota?

DDP obratem odpověděl:

Jak to myslíš?

Jestli ta noha z pláže náhodou nebyla obutá v tenisce.

Proč?

Důležitý detail. Jestli se nenašla teniska, nejspíš se tam jenom ně­kdo zbavil mrtvoly.

Zjistím to.

Cal usrkl kávy, jenže ta mu mezitím vystydla. To se k němu teď hodilo – taky měl náladu na bodu mrazu. Proč se jenom podíval nahoru? Pořád ho to užíralo. Co asi ta kamera za­chytila? Pusu, nos; možná ani tu pusu ne. Bude to policii k něčemu?

Na jistotě mu to ale z nějakého důvodu nepřidalo.

Příště si to naplánuje líp.

THE SEA DETECTIVE

Text © Mark Douglas-Home, 2015

Translation © Tereza Vlášková, 2017

ISBN 978-80-259-0671-2

John Searles: Nebudete se bát ničeho zlého

Jedné zasněžené zimní noci vezmou rodiče svou dceru Sylvii s sebou na tajemnou schůzku do nedalekého kostela. Zatímco dívka čeká v zaparkovaném autě, jsou její otec i matka za nejasných okolností brutálně zavražděni. Dospívající dívka, žijící po tragické události v péči starší sestry, se rozhodne na vlastní pěst zjistit, co se té osudné noci v kostele doopravdy stalo a kdo nese zodpovědnost za smrt rodičů. Během neúnavného pátrání se vrací do let předcházejících zločinu i do období těsně poté a postupně odhaluje temné a nelítostné události, které navždy změnily osud celé její rodiny, včetně jí samotné…

John Searles využívá řadu klasických motivů amerického gotického románu, jako jsou posedlí lidé a strašidelný dům, ale nahlíží na ně realistickým, skeptickým pohledem. A především vypráví hluboce lidský příběh o dospívání, smutku a strachu.

„Napínavý a zároveň citlivý pohled pod povrch záhady jménem rodina,“ napsal o románu Nebudeme se bát ničeho zlého spisovatel Khaled Hosseini. Kniha získala cenu Americké asociace knihoven. V českém překladu ji vydává nakladatelství Mystery Press.

Ukázka z knihy:

Kdykoli zazvonil pozdě v noci telefon, zůstala jsem ležet ve své úzké posteli a poslouchala.

Matka ho zvedla hned po prvním zazvonění, aby neprobudil mě nebo sestru, pokud tedy byla Rose doma. Tlumeně uchlácholila volajícího a pak telefon předala otci. Jeho hlas byl upjatější, formálnější, když plánoval, kdy a kde se sejdou, nebo vysvětloval, jak se dostat k našemu vyšisovanému, oprýskanému tudorovskému domku, který stál na konci slepé ulice v maličkém městě Dundalk v Marylandu. Někdy lidé volali z veřejné budky v nedalekém Baltimoru. Říkala jsem si, že nějaký kněz musel zřejmě načmárat naše číslo na útržek papíru a předat ho dál. Nebo se možná dalo jednoduše najít v telefonním seznamu, protože jsme v něm byli uvedeni stejně jako jakákoli jiná obyčejná rodina. I když slovo „obyčejný“ bylo nejspíš to úplně poslední, které by se k nám hodilo.

Zanedlouho poté, co otec položil sluchátko, jsem zaslechla, jak se oblékají. Moji rodiče se podobali postavám ze starých televizních seriálů, jejichž oblečení zůstává ve všech epizodách stejné. Kdykoli musela moje vysoká, štíhlá a nezvykle bledá matka jednat s někým cizím, vzala si beztvaré šedé šaty s perleťovými knoflíčky, které se táhly od límce až k jejich dolnímu okraji. Tmavé vlasy prokvetlé stříbrem měla vždycky sepnuté. V uších se jí leskly drobné krucifixy a další jí visel kolem krku. Otec zase nosil obleky v tmavých odstínech hnědé a ve výstřihu žluté košile se mu mezi chloupky na hrudi pohupoval křížek. Černé vlasy míval sčesané z tváře, takže první, co jste zaregistrovali, byly ušmudlané brýle s drátěnými obroučkami.

Jakmile se oblékli, prošli kolem mých dveří a zamířili po schodech dolů, aby počkali v kuchyni, jejíž stěny pokrývaly loupající se modré tapety. Přitom u stolu usrkávali čaj až do té doby, než strop mého pokoje ozářila přední světla přijíždějícího auta, když zabočilo na špinavou příjezdovou cestu. Následovalo mumlání, které nešlo z pokoje v prvním patře dobře rozluštit, i když jsem měla svoje vlastní představy, o čem se asi mohli bavit. Konečně jsem zaslechla dupot kroků, když vedli návštěvníka nebo návštěvníky do sklepa. Poté všechno dole ztichlo.

Takhle to chodívalo až do jedné zasněžené únorové noci roku 1989.

Když tehdy zazvonil po půlnoci telefon, otevřela jsem oči a naslouchala stejně jako vždycky. Ani jednou jedinkrát jsem do té doby nezažila ten zvláštní „pocit“, který mívala matka. Tentokrát jsem ale uvnitř pocítila něco jako bodnutí a to se rázem proměnilo v přesvědčení, že tenhle hovor se bude lišit od všech předchozích.

„To je ona,“ řekla matka otci, místo aby mu jako vždy předala sluchátko.

„Díky Bohu. Je v pořádku?“

„Je. Ale prý už se nevrátí.“

Tři dny. Tak dlouho byla Rose – má starší sestra, která zdědila po matce jméno, ale nikoli už její něžný temperament – pryč. Hádala jsem, že tentokrát všechno to ječení, rozbíjení talířů a mlácení dveřmi souviselo s jejími vlasy, nebo spíš s jejich absencí, když si je znovu oholila. Mohlo to ale být také kvůli chlapci, protože z útržků zaslechnuté konverzace jsem pochopila, že rodiče neschvalují, s kým Rose tráví čas od chvíle, kdy se vrátila od Svaté Julie.

Zatímco jsem ležela v posteli a poslouchala, jak matka dělá prostředníka mezi mou sestrou a otcem, zadívala jsem se na učebnice na stole. Osmá třída byla snadná, stejně jako předtím šestá a sedmá. Nemohla jsem se už dočkat, až příští podzim nastoupím na střední školu v Dundalku. Na polici nad stolem stála vyrovnaná řada ručně vyřezávaných poníků z mahagonu. Ve světle noční lampičky vypadaly jejich podlouhlé divoké tváře s rozšířenými nozdrami a odhalenými zuby jako živé.

„Pokud si s ní chceme promluvit,“ zaslechla jsem matku říkat otci na protilehlé straně chodby, „můžeme se prý sejít v kostele ve městě.“

„V kostele ve městě?“ Čím znepokojeněji se otec cítil, tím hlubším a hlasitějším hlasem mluvil. „A všimla si ta holka, že venku zuří sněhová bouře?“

O něco později vešla matka do mého pokoje, naklonila se nad postel a něžně mi zatřásla ramenem. „Probuď se, zlatíčko. Musíme za tvou sestrou a nechceme tě tu nechat samotnou.“ Pomalu jsem otevřela oči a zeptala se rozespalým hlasem, co se děje, i když odpověď na tuhle otázku jsem samozřejmě znala už předem. Líbilo se mi hrát dceru, jakou mí rodiče chtěli mít. „Pyžamo si můžeš nechat na sobě,“ zašeptala matka. „Ale venku je chladno, takže si přes něj oblékni ještě kabát. A budeš potřebovat vysoké boty. A taky čepici a rukavice.“

Když jsme vyšli ven, ruce spojené jako řada panenek vystřižených z papíru, všude kolem nás padal sníh. Zamířili jsme k našemu malému modrému datsunu. Otec pevně svíral volant, když jsme couvali kolem cedulí s nápisy NEVSTUPOVAT! a VŠICHNI NARUŠITELÉ BUDOU SOUDNĚ STÍHÁNI!, které byly přibité ke zkrouceným břízám na našem pozemku. Jak jsme opatrně jeli po zasněžených cestách, matka broukala ukolébavku, stejnou jako tu z výletu na Floridu před mnoha lety. Poté, co jsme zatočili na parkoviště u kostela, vystoupala melodie výš. Čelní světla našeho auta ozářila prostou bílou stavbu, několik betonových schodů, červené dřevěné dveře, prázdné květináče, které budou na jaře přetékat tulipány a narcisy, a špičku věže s malým zlatým křížem na vrcholu.

„Jsi si jistá, že myslela tenhle kostel?“ zeptal se otec.

Vitrážovými okny nepronikalo ven žádné světlo, ale to nebyl jediný důvod, proč se otec ptal. Budova nebyla dost velká, aby se do ní vešla celá kongregace, takže se mše sloužily na druhé straně města v tělocvičně Katolické základní školy Svatého Bartoloměje. Každou neděli tam schovali basketbalové koše a volejbalové sítě do skladu a přinesli dovnitř oltář. Na zdi pověsili vyobrazení křížové cesty a přes čáry na palubovce rozložili skládací křesla a klekátka. Skutečný kostel byl proto zřídkakdy navštěvované místo, vyhrazené pro svatby, pohřby a úterní modlitební skupinu, na kterou mí rodiče dřív chodili. Poslední dobou s tím však přestali.

„Někdo ji sem přiveze,“ vysvětlovala matka. „Nebo tak mi to aspoň řekla.“

Otec zapnul dálkové reflektory a mžoural do ostrého světla. „Myslím, že se tam nejdřív zajdu podívat sám.“

„Nejsem si jistá, že je to ten nejmoudřejší nápad. Když vezmeš v úvahu, jak spolu většinou komunikujete…“

„Což je přesně důvod, proč bych tam měl jít sám. Tenhle nesmysl musí skončit. Jednou provždy.“

Pokud matku přepadl v tu chvíli její „pocit“, nic neřekla. Radši nechala otce, ať si odepne bezpečnostní pás a vystoupí z auta. Dívaly jsme se za ním, jak následuje opuštěnou řádku stop vedoucích přes parkoviště a stoupá po schodech až k červeným dveřím kostela. Nechal sice běžet motor a teplo dál proudilo do kabiny, ale vypnul stěrače, takže sníh brzy zcela pokryl okna.

Matka se natáhla, otočila páčkou a stěrače sklouzly jednou nahoru a dolů. Mělo to asi stejný efekt, jako když u staré televize pootočíte anténu: šum statické elektřiny náhle ustoupí jasnému obrazu. Matka mi navrhla, ať se vzadu natáhnu a spím, protože nemá smysl, abychom zůstávali vzhůru všichni. Už podruhé té noci jsem zahrála dceru, kterou chtěla, a lehla jsem si na tuhé vinylové sedadlo, zvlněné jako velbloudí hřbet. V kapse kabátu mě píchala do žeber kniha o mých rodičích, šťouchala do mě, aby přitáhla mou pozornost. Matka i otec byli tak rozzlobení z toho, co o nich autor knihy – novinář Sam Heekin – napsal, že bych ji asi vůbec neměla číst. Konečně mi ale došel význam slov, která má sestra vyhrkla před tím, než odešla z domova, takže jsem před několika dny popadla jeden výtisk z vitríny v obýváku. Zatím jsem ale sebrala odvahu jen k tomu, abych na červených deskách knihy prstem obkreslila vyražená jména svých rodičů v podtitulu: Neobvyklá profese Sylvestera a Rose Masonových.

„Nevím, co jim tak dlouho trvá,“ promluvila po chvíli matka spíš k sobě než ke mně. Když byla nervózní, zazníval v jejím hlase ten nejnepatrnější náznak přízvuku, který získala během dětství a dospívání v Tennessee.

Možná za to mohl tón jejího hlasu nebo snad ta kniha. Ať tak či tak, cosi mě přimělo zeptat se: „Bála ses někdy něčeho?“

Matka se ke mně na vteřinu otočila, než znovu pohlédla vpřed a stiskla ovladač stěračů. Její oči, zelené a třpytivé, pátravě hledaly mého otce. Už uplynulo dvacet minut, možná i víc, co odešel z auta. Matka ztlumila topení a autem se začal rychle šířit chlad. „Samozřejmě, Sylvie. Všichni se občas bojíme. Čeho se bojíš ty?“

Nechtěla jsem přiznat strach z jejich jmen vyražených na té knize. Stejně tak jsem nechtěla mluvit o svíravém pocitu hrůzy, který mě naplnil v okamžiku, kdy jsem začala přemýšlet, proč se sestra s otcem dosud nevrátili. Místo toho jsem vytáhla menší a hloupější obavy, protože jsem myslela, že právě tohle chce slyšet. „Co když neudělám zkoušky na výbornou? Už nebudu ta nejchytřejší ve třídě. Co když mi učitelka tělocviku už nedovolí chodit kdykoli do knihovny a přinutí mě hrát fotbal nebo baseball?“

Matka se polohlasně zasmála. „No, tohle všechno opravdu zní dost strašidelně, Sylvie, ale řekla bych, že si s tím nemusíš dělat hlavu. Přesto, až se budeš příště bát, chtěla bych, aby ses pomodlila. Tak to dělám já, když jsem v nějaké děsivé situaci, a měla bys s tím začít i ty.“

Po ulici kolem nás právě burácel sněžný pluh a jeho rotující žlutá světla se odrážela na sněhem pokrytém zadním okénku. Připomnělo mi to doby, kdy jsme s Rose byly ještě malé a s baterkami jsme se v obývacím pokoji schovávaly pod deku přehozenou přes opěradla židlí. „Víš co?“ řekla matka, když burácení a skřípot pluhu dozněly v dálce. „Začínám si trochu dělat starosti. Raději se za nimi podívám dovnitř.“

„Vždyť to ještě není tak dlouho,“ namítla jsem. Samozřejmě to bylo dlouho, jen se mi nelíbila představa, že taky odejde. Ale bylo příliš pozdě, už měla odepnutý pás a právě otvírala dveře. Do auta pronikl závan mrazivého vzduchu a donutil mě zachvět se i v kabátě a pyžamu.

„Budu hned zpátky, Sylvie. Zavři oči a zkus si ještě trochu odpočinout.“

Jakmile vystoupila ven, natáhla jsem se přes sedačky a nastavila páčku tak, aby stěrače zůstaly zapnuté a já ji mohla vyhlížet. A jak jsem tak v osamění naslouchala pleskání vlhkého sněhu, odvážila jsem se konečně sáhnout po knize. V té temnotě bylo obtížné číst, a přestože jsem si mohla zapnout vnitřní osvětlení, radši jsem namísto toho přelistovala do středu knihy, kde byly vevázané stránky s fotografiemi. Konkrétně jeden obrázek, rozmazaná fotografie kuchyně na nějaké farmě, mi vyrazil dech. Židle a stůl byly překocené, okno nad dřezem rozbité, topinkovač, konvice na čaj i kávovar rozházené po podlaze, zdi pomazané něčím, co vypadalo jako krev.

Tahle jediná fotografie stačila k tomu, abych knihu prudce zaklapla a upustila na podlahu. Pak jsem dlouhou dobu nedělala nic, jen jsem upírala oči ke kostelu a vzpomínala, jak se tváře otce a sestry pokaždé zkřivily v zápalu hádky tak, až se začaly podobat mahagonovým koním na mé poličce. Uplynulo pět, deset, patnáct minut. Nikdo z nich se z kostela stále nevynořil. Únava mě konečně přiměla znovu si lehnout. Pocit bezpečí z kabiny auta mě přivedl zpět ke stanům, které jsme si s Rose kdysi dělávaly ze židlí a pokrývek. Rose se občas podařilo přesvědčit matku, aby nám dovolila v nich přespat, i když se nakonec vždycky rozpadly. Usínala jsem a představovala si přitom nekonečné hvězdy jiskřící na obrovském nebi táhnoucím se nám nad hlavou. Ale vždy, když jsem se probudila, žádný stan nás nekryl a nad námi byl jen prázdný bílý strop.

To byly mé poslední myšlenky, než se mi na zadním sedadle zavřely oči.

Až do té noci jsem za celý svůj život neslyšela tak děsivý, nezapomenutelný zvuk. Ve chvíli, kdy jsem ho zaslechla, jsem se leknutím probudila a posadila se na sedadle. Auto vychladlo, všechna okna až na to přední pokrývala tlustá vrstva sněhu. Pohlédla jsem na kostel a vše se mi zdálo stejně poklidné a ospalé jako vnitřek těžítka, v němž všechny vločky již pokojně usedly na zasněženou krajinu. Snad jsem si ten zvuk vysnila, přemýšlela jsem, snad se mi do snu vkradly obrázky z té knihy. Ale ne. Uslyšela jsem ho znovu. Podruhé byl ještě zuřivější než předtím, hlasitý zvuk, který jako by rezonoval proti mojí hrudi. Srdce mi začalo bít rychleji a ruce se mi roztřásly.

Nevím, co mě k tomu vedlo, ale natáhla jsem ruku, naklonila se vpřed a vypnula motor. Stěrače přerušily svou pouť z jednoho kraje okna na druhý. Když jsem otevřela dveře a vystoupila ven, bylo slyšet jen vítr a klátící se větve okolních stromů. Nenapadlo mě vypnout světla, která dál dopadala na řadu stop přede mnou, z nichž ty první už téměř úplně zavál sníh. Jak dlouho jsem spala? přemýšlela jsem, když jsem vykročila ke kostelu.

Až se budeš příště bát, chtěla bych, aby ses pomodlila.

Snažila jsem se, opravdu snažila. Ale z nervozity se mi v hlavě vynořilo několik různých modliteb naráz a ty se mi vzápětí popletly na jazyku, takže se mi z úst linula splácanina všeho možného: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, Pán s tebou, věřím v jednoho Syna, který se narodil z Marie Panny, byl ukřižován a pohřben. Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a odtud ať soudí živé i mrtvé. Jak tomu bylo na počátku, je nyní a bude navždy. Amen. Amen. Am–“

U betonových schodů jsem zmlkla. Dlouho jsem tam jen stála a snažila se z kostela zaslechnout jakýkoli zvuk. Ale žádný se neozval.

Patrycjusz Pajak: Hrůza v české literatuře

Kniha je vůbec první komplexní monografií věnovanou české hrůzostrašné literatuře. Na téměř pěti stech stránkách mapuje její autor vývoj tohoto žánru v širším kontextu dějin české literatury 19. a 20. století i jeho balancování na pomezí populární a umělecky náročné tvorby, včetně řady přesahů do jiných vědních disciplín, například filozofie či filmové vědy. Předmětem analýzy se staly klíčové texty tzv. literatury hrůzy – od obrozeneckých knížek lidového čtení a tzv. krvavých románů přes vybrané Máchovy, Erbenovy či Sabinovy texty a avantgardní prózy Ladislava Klímy, Josefa Váchala nebo Vítězslava Nezvala až po proměny literární hrůzy ve 20. století (Ladislav Fuks, Jiří Gruša, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Jan Křesadlo aj.) včetně současné literatury (Miloš Urban).

Patrycjusz Pająk (1972), bohemista a literární historik. Působí v Institutu západní a jižní slavistiky Varšavské univerzity. Kromě dějin české (a chorvatské) literatury se badatelsky věnuje například středoevropské kinematografii.

Hrůzu v české literatuře vydává nakladatelství Academia

Ukázka z knihy:

V CELE SMRTI

Po smrti Václava Matěje Krameria v roce 1808 vedla nakladatelství Česká expedice jeho žena Jenovéfa Krameriusová a syn Václav Rodomil Kramerius. Kvůli finančním problémům a organizačním nedostatkům nakladatelství postupně upadá a proměňuje se – jak píše Jan Novotný – v podřadné knihkupectví. Když v roce 1829 Jenovéfa Krameriusová zemřela, její syn ještě téhož roku majetek nakladatelství prodal tiskaři, knihkupci a vydavateli Aloisi Josefu Landfrasovi z Jidřichova Hradce.¹⁴⁹

Václav Rodomil Kramerius, ačkoli po svém otci nezdědil obchodní ani organizační talent, přispěl k popularizaci goticismu v Čechách jako literát. Překládal a redigoval texty nevelkého rozsahu a posléze je publikoval v nakladatelství již zmíněného Landfrase. Osm adaptovaných německých gotických povídek vyšlo v roce 1861 v Krameriově souboru Nástiny temné půlnoci. Příběhy z času rytířstva starověkého, zákeřnictva a podobných dobrodružství. Texty hlásící se ke gotickému žánru publikoval Kramerius i v dalších souborech krátkých próz, které redigoval, například Motýlové. Zábavné čtení pro každého (1850).

Z tehdy adaptovaných děl je literárně nejhodnotnější Železná košile. Vypravování z roku 1831. V tomto samostatně publikovaném textu líčí Kramerius příběh Itala s výmluvným jménem Vivenčio (vivere znamená v italštině žít) zavřeného v místnosti, jejíž strop pomalu klesá, až vězně nakonec rozdrtí. Tuto past spojuje s vnějším světem sedm vysoko umístěných oken, z nichž se každý den jedno uzavírá. Sedm dní tak Vivenčia dělí od smrti. V posledním okamžiku je nakonec osvobozen vojskem, které na vězení zaútočí.

Železná košile je parafrází povídky Williama Mudforda se stejným názvem (The Iron Shroud) otištěné v srpnu 1830 v časopise anglických romantiků Blackwood’s Edinburg Magazine. Krameriova adaptace má zvláštní význam ze dvou důvodů. Autor zaprvé využívá anglického, a nikoli německého vzoru, což bylo v té době v Čechách výjimkou. Zadruhé, parafrázi Mudfordovy povídky napsal v roce 1842, tedy jedenáct let po Krameriovi, i nejznámější autor hororů 19. století Edgar Allan Poe. Nazval ji Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum).¹⁵⁰

Na podobnost Krameriových a Poeových děl upozornil jako první na konci 19. století Jakub Arbes. V několika po sobě následujících číslech kulturního týdeníku Světozor otiskl text, v němž cituje celou Krameriovu povídku a detailně ji srovnává s povídkou Edgara Allana Poea. Došel k závěru, že vycházejí z téhož literárního základu, ten však nedokázal identifikovat. Děj povídky Václava Rodomila Krameria se odehrává v Itálii, takže Arbes připouštěl, že vzorem mu mohl být nějaký italský text.¹⁵¹ V osmdesátých letech 20. století tato Arbesova poznámka inspiruje Miroslavu Hubáčkovou k novému srovnání zmíněných textů.

Hubáčková zjistila, že základem Krameriova i Poeova textu je Mudfordova povídka. Vylučuje přitom možnost, že by Kramerius vycházel z nějakého německého překladu Mudfordovy Železné košile. S největší pravděpodobností se mu dostalo do ruky číslo Blackwood’s Edinburg Magazine s Mudfordovou povídkou (v době národního obrození bylo v Čechách včetně zmiňovaného dostupných několik anglických časopisů). Některé pasáže Mudfordova textu přeložil Kramerius doslovně z angličtiny, jiné zčásti pozměnil (tyto změny spočívají buď v detailnějším rozvedení překládaného fragmentu, nebo naopak v jeho zkrácení a zobecnění). Oba texty se liší především zakončením – Mudfordova povídka končí smrtí vězně, zatímco Krameriova jeho osvobozením. Miroslava Hubáčková na závěr konstatuje, že Krameriova adaptace je na rozdíl od anglického originálu sentimentálnější a má pohádkovější atmosféru.¹⁵²

Česká verze Železné košile obsahuje morální ponaučení: pronásledovatel je potrestán a jeho vražedný nástroj zničen. Kramerius nevypráví ani tak o síle života, jako spíše o síle víry v konečnou spravedlnost osudu. Kanonickou charakteristikou literárního hororu je v jeho díle zlo nabývající rafinované podoby – vězeň je odsouzen k smrti rozdrcením, k němuž má dojít po několika dnech psychického mučení, kdy je nucen sledovat zmenšující se rozměry své pasti. Zdrojem hrůzy je tedy – což je pro horory charakteristické – děsivý prostor. Cela, v níž se hrdina ocitá, je „živým“, a proto vražedným mechanismem.

Vězení je jedním z klíčových motivů gotické literatury. Nabývá v ní konkrétní podoby hradu, tajemné komnaty, labyrintu, sklepení nebo například věže, jako v Zazděné slečně či Krásné Olivii. Gotický hrdina má k tomuto místu často ambivalentní vztah: chce do něj proniknout a poznat jeho tajemství, ale stejně silně z něj touží uniknout, protože pobyt v něm je mnohdy spojen s utrpením (fyzickým i psychickým) a s perspektivou blížící se smrti. Je to tedy prostor mezi životem a smrtí. Uvěznění se proměňuje v okamžik symbolické smrti gotického hrdiny, po níž může dojít k jeho obrození. Vězení se pro něj stává místem iniciační zkoušky, s níž souvisí i jeho vnitřní přerod. Izolován od světa se obrací sám k sobě, bilancuje svůj dosavadní život a je připraven začít jej znovu.

Fabule Mudfordova i Krameriova textu je založena na opakování nabývajícím podoby gradace – každý den strávený vězněm v cele se podobá tomu předchozímu, ale současně se vězňova situace neustále zhoršuje. Tím je v obou dílech dodrženo pravidlo odročené smrti, pro horory charakteristické. Psychické i fyzické úsilí vězně Vivenčia se soustředí na to, jak se vyhnout smrti a jak poznat princip, na němž vražedný mechanismus funguje. V souladu s pravidlem odročené smrti je však jeho snaha marná. Může si prodloužit život, ale smrti uniknout nelze (záchrana může přijít jedině zvnějšku). Mudford i Kramerius dovádějí do krajnosti starořecký motiv zdánlivé smrti, neboť vyprávějí o odsouzení k smrti zaživa (hrdina chce za každou cenu přežít, ale už se nachází „v hrobě“). Život představují symbolicky jako marnou snahu uniknout smrti. Krameriův hrdina je nakonec osvobozen a jeho smrt je tak znovu odročena. Mudford svému hrdinovi takovou šanci nedává.

Povídka Edgara Allana Poea je ve srovnání s Mudfordovým a Krameriovým textem komplikovanější, zejména díky hlubší psychologické prokreslenosti hlavního hrdiny a různorodějšímu i rafinovanějšímu trýznění (fyzickému i psychickému), jemuž je v cele smrti podroben. K větší psychologické prokreslenosti přispívá nahrazení vyprávění ve třetí osobě (jehož využili Mudford i Kramerius) osobou první. To vyprávění subjektivizuje, umožňuje čtenáři snáze se ztotožnit s hrdinou a stírá hranice mezi vnitřním světem postavy a světem, jaký tato postava zakouší svými smysly. Cela smrti je u Poea zbavena oken, což ještě umocňuje introspektivní charakter textu. Mudford i Kramerius popisují bitvu poblíž vězení a k vězni navíc doléhá její hluk, jenž mu dává naději na záchranu. V Poeově verzi nic z toho nenajdeme. Myšlenková aktivita vězně má podobu analýzy omezených smyslových podnětů a rozvinutých úvah. Poe vypráví o způsobu myšlení člověka podrobeného tlaku neznámého rovnajícího se smrti, kterou symbolizuje jáma. Zmenšující se cela, v níž se vězeň nachází, je její pekelnou předsíní (na zdech cely jsou vyryty obrazy pekla).

V Mudfordově a Krameriově povídce je čas odměřován zavírajícími se okny. Vězeň si navíc uchovává orientaci, v jaké fázi dne se právě nachází, neboť okny proniká do vězení denní světlo. Temporálním ukazatelem je i strop, jenž postupně, spolu se zavírajícími se okny, klesá. Naopak v Poeově povídce je čas neurčitý a abstraktní – víme pouze, že plyne. Tuto jeho vlastnost odráží symbol kyvadla. Plynutí času je tudíž subjektivní, je ztotožňováno s uplýváním života a přibližující se smrtí. Vězeň se stává sám sobě hodinami. Mírou času je jeho život. Poeova povídka však končí stejně jako Krameriova adaptace – na rozdíl od Mudfordovy povídky je vězeň v posledním okamžiku zachráněn.

Poznámky v textu:

¹⁴⁹ Novotný, Jan: Matěj Václav Kramerius, op. cit., s. 224–225.

¹⁵⁰ Poeův text vyšel v rámci edice The Gift. A Christmas and New Year’s Present for 1843. Když jej Poe psal, pravděpodobně se nechal inspirovat také povídkou Člověk ve zvonu (The Man in the Bell) Williama Maginna, otištěnou v listopadovém čísle Blackwood’s Edinburg Magazine z roku 1821. V českém překladu vyšla povídka Jáma a kyvadlo v roce 1874 pod změněným názvem V žaláři inkvisice. Autorem překladu byl Bohumil Havlasa. Nevycházel však z anglického originálu, ale z německého překladu. Na motivy Jámy a kyvadla natočil Jan Švankmajer roku 1983 krátkometrážní, zčásti hraný a zčásti animovaný film nazvaný Kyvadlo, jáma a naděje. Švankmajer se neinspiroval pouze Poeovou povídkou, ale také povídkou Augusta de Villierse de l’Isle-Adama Naděje (Torture par l’espérance) ze souboru Nové kruté povídky (Novueaux Contes cruels, 1888), která na Poeův text navazuje.

¹⁵¹ Arbes, Jakub: Edgar Allan Poe a Václav Rodomil Kramerius. Z porovnávacích literárních studií, Světozor, roč. 31, 1897, č. 41–46.

¹⁵² Hubáčková, Miroslava: V. R. Kramerius a E. A. Poe, Česká literatura, roč. 29, 1981, č. 5.

Groza po czesku. Przypadki literackie

© Patrycjusz Pająk, University of Warsaw, 2014

Translation © Michala Benešová, 2017

ISBN 978-80-200-2678-1

Karine Tuilová: Bezstarostnost

Romain Roller je důstojníkem francouzské armády, který po misi v Afghánistánu trpí posttraumatickým syndromem. Marion Deckerová působí jako novinářka a píše článek o francouzské účasti na misi, zároveň je ženou Françoise Vélyho, úspěšného podnikatele, kolem kterého se roztočí skandál s obviněním z rasismu poté, co pózuje na soše zobrazující černošku. Na jeho obranu se postaví Rollerův dávný přítel Osman Diboula, syn afrických imigrantů, který nedávno přišel o vysoké postavení v prezidentském týmu a který svým článkem vyvolá nečekaný zvrat ve vývoji událostí...

Karine Tuilová zde představuje příběh o odvrácené straně moderní společnosti, která je i přes pozlátko civilizace neustálým bojem – nejen na válečném poli či v rámci nejvyšší politiky, ale i bojem se sebou samým či s ostatními lidmi o svou vlastní identitu. Všichni hlavní hrdinové si budou muset sáhnout až za hranice svých možností a právě bezstarostnost bude první obětí jejich bitvy.

Spisovatelka Karine Tuilová (*1972) je ve Francii již známou autorkou a její knihy se pravidelně objevují mezi kandidáty na nejprestižnější literární ocenění – její zatím poslední román Bezstarostnost se v roce 2016 dostal do úzkého výběru titulů nominovaných na prestižní Prix Goncourt a předchozí kniha L’Invention de nos vies byla přeložena do šesti jazyků a vzniká podle ní filmová adaptace.

V roce 2003 se autorka rozhodla opustit svou původní profesi právničky, aby se mohla plně věnovat psaní. Celou její literární tvorbu provází smysl pro ironii, zájem o současnou společnost a pevné zakotvení v sociální realitě i témata identity, rodinných vztahů a manipulace. O své motivaci ke psaní říká: „Když jste smíření a spokojení s tím, co se děje kolem vás, tak nepíšete.“

V edici Francouská knihovna román vydává nakladatelství Garamond. Přeložil Tomáš Havel.

Ukázka z knihy:

Zuřivost, zuřivost a politické ambice, všechno, co z Osmana Dibouly předčasně učinilo intuitivního politika, omezuje ho starost o to, aby se líbil, to možná, ale z člověka, jejž prezident republiky zařadil do svého sboru poradců, do uzavřeného kroužku, kam se dalo proniknout teprve po prokázání morální odolnosti a věrnosti, kypí ohromná energie. Má neuvěřitelnou schopnost vstřebávat fakta, snadno se dokáže dostat do středu dění, je to jedna z těch přitažlivých osobností, jejichž šarm účinkuje na první pohled; má přirozenou autoritu, štíhlé tělo upnuté v tmavých oblecích, poněkud vybrané způsoby, nenucenou elegancí zastírá dravou sílu, soupeřivost; touhu vítězit, zalíbení v soubojích, patří k těm, kteří bez váhání vezmou za společenský provaz a přes riziko, že si spálí dlaně, šplhají – po provazu, na němž se někteří, a nejsou to pokaždé ti nejkřehčí, nakonec pověsí – šplhal ze všech sil, ze svých trumfů dostal, co jen šlo, a že jich měl! Stačilo pár let, aby se dokázal stát nepominutelnou postavou, mužem ve stínu, jehož všudypřítomnost v prezidentově okolí vyvolávala napětí a nejzakořeněnější předsudky; jeho nominaci na místo poradce v oddělení pro mládež bylo nakloněno jen málo členů – nebyl z jejich světa. Neměl za sebou klasickou dráhu, tedy studia na elitních školách Sciences-Po či ENA – často mu někdo vytkl, že nemá žádné diplomy. Kvalifikaci, na rozdíl od svých kolegů, nezískal v lavicích prestižní školy či v kuloárech nějakého ministerstva, ale v terénu, na výbušném pařížském předměstí Clichy-sous-Bois: coby držitel osvědčení pro pracovníky s dětmi a mládeží BAFA pracoval jako sociální pracovník v městských volnočasových střediscích, aktivně bojoval za spolkové činnosti a zasazoval se o vzdělávání a obrodu městského života, člověk se slibnou budoucností obdařený skutečným citem pro politiku, možná idealista, bdící nad změnami, pověřený mluvčí rodin za nepokojů v roce 2005, když malá obec Clichy-sous-Bois vzplanula – tenkrát odstartovala jeho skutečná politická kariéra, v horečce a zmatku, když několik hodin po smrtelném zranění elektrickým proudem dvou mladíků město pohltily plameny; Bouna Traoré a Zyed Benna, prvnímu bylo patnáct, druhému sedmnáct, při honičce s policií se schovali v transformátorové stanici. Byl vyhlášen stav nouze; mezinárodní média opakovaně vysílala obrázky městské gerily a Osman Diboula se nabídl jako výhradní vyjednávač – znal rodiny obětí i adolescenty, kteří po znechucení oficiálními verzemi vyprovokovali nepokoje, v Clichy-sous-Bois se narodil, vyrostl i pracoval. Jakmile napětí opadlo, založil spolek – Předměstí 34 – se sloganem: „Prosíme ty, kdo si myslí, že to není možné, ať nechají pracovat ty, kteří mají snahu.“ Promyslel východiska z krize, představil problematické čtvrtě v novém světle, víc sociálním, a veřejně upozornil na klišé, jimiž bylo obyvatelstvo ocejchováno a která živila násilí a neporozumění, na mediální zveličování, na novináře, kteří vytahovali kamery, jen když točili chaos přes okénko automobilu jako na safari, na spory s policií a systematické kontroly totožnosti, na „intelektuály“, kteří v televizních debatách hovořili o „předměstích“, aniž by tam kdy vkročili, ani jedinkrát, po hodině strávené pod rukama odborné maskérky, obličej a ruce pomazané líčidlem, byl jsem dobrej? – informační divadlo.

Clichy-sous-Bois byl jejich životní prostor. Jejich vesmír. Prostředí to nebylo ideální, zdaleka ne, ale všichni čekali politická řešení, nikoli demonstrace síly. Projev sdružil a vyvolal ohlas až za hranicemi – dokonce Američané kohosi vyslali stvořit portrét „nového proroka ghett“ označovaného za „budoucího lídra, který vzešel z viditelných menšin“. Slovo „viditelný“ se Osmana pokaždé dotklo. Je viditelný, protože je černoch? Sám měl spíš pocit, že je průhledný. „Viditelný“ s sebou nese negativní konotace, znamená to, že si ho všimli; v bílé krajině způsoboval rozpaky. Být v normě znamenalo být neviditelný, to znamená bílý. V té době hovořil o svých zkušenostech, o tom, co cítil, nečetl moc knih, až později získal mentory, zejména jednu ženu, starší než on, která si ho vzala pod křídla a pomohla mu doplnit si chybějící kulturní vzdělání. Jmenovala se Laurence Corsiniová, bývalá poslankyně za pravý střed, která se stáhla z politiky, aby se mohla vrhnout na podnikovou komunikaci, patřila k charismatickým osobnostem, jejichž přitažlivost spočívá jak v autoritě, tak ve vrozeném smyslu pro mezilidské vztahy. Poznali se během televizní politické debaty brzy po nepokojích. Přesvědčila ho, aby se v roce 2006 přidal k týmu pravicového kandidáta a účastnil se středečních schůzí, kde think tank připravoval budoucí prezidentskou kampaň. Corsiniovou zaujal Diboulův řečnický talent a politické vize. Mladý Francouz, nejmladší ze tří dětí manželů pocházejících z Pobřeží slonoviny, kteří na předměstí přišli v šedesátých letech, měl v sobě sílu, upřímnost, ale také se u něj velice intenzivně projevoval hněv – ten ale nevylučoval smysl pro analýzu a reflexi – což ve francouzském politickém prostředí působilo jako zjevení. Jeho otec byl městským zaměstnancem na matrice; jeho matka hlídala děti. Od osmi hodin ráno do půlnoci mívala doma až pět děcek, v okolí byla známá časovou pružností, hodně žen pracovalo pozdě do noci, zejména uklízečky, které v kancelářích nebo obchodech v hlavním městě začínaly pracovat až večer, když zaměstnanci odcházeli. Osman Diboula žil v bytě neustále plném dětí, díky čemuž mohl říkat, že pro něj nebylo možné pokračovat ve studiu, protože pro to neměl podmínky, maturitu udělal s odřenýma ušima a po roce studia psychologie na univerzitě ve Villetaneuse se začal věnovat na plný úvazek práci sociálního mediátora. Rád říkával, že stoupal příčku po příčce jedině díky dřině a vůli, ale za dveřmi ministerských kabinetů, mezi muži a ženami, kteří mají v životopise uvedený minimálně magisterský titul, skoro dennodenně narážel na záludné argumenty těch, kteří v něm viděli pouze nástroj rovnostářské politiky… Věděl, co se o něm povídá, přečetl si, slyšel, domyslel si, doneslo se mu: je to vládní pojistka „předměstí“, dostal místo jen proto, že je černý, viditelné menšiny jsou potřeba, čistý produkt pozitivní diskriminace, služební černoch. Jaké má Osman Diboula politické schopnosti kromě toho, že je černý? „To jsme dospěli teprve sem?“ říkal si. Četl Fanona, Césaira, Senghora, Glissanta, Baldwina, Wrighta, Morrisonovou, dost pozdě, pravda, ale změnilo ho to. Projev Malcolma X ze 3. dubna 1964 četl se slzami v očích: „Nesednu si s vámi ke stolu, nebudu se před prázdným talířem dívat, jak jíte, a říkat, že večeřím s vámi. Sezení u stolu z člověka ještě spolustolovníka nedělá, teprve společné jídlo.“ Mělo se za to, že barva pleti byla argumentem v jeho prospěch, když ho prezident jmenoval ve jménu diverzity. Nejen že tomu odmítal věřit – byl členem prezidentova volebního týmu – ale takové argumenty hodnotil jako rasistické předsudky: proč by elity měly být výhradně bílé? Ve jménu jakých zásad separace, jaké sektářské politiky by měl být nucen zůstat na střídačce a čekat, až na něj přijde řada – která možná nepřijde nikdy – když má silné myšlenky i přesvědčení? Kdo by lépe než on dokázal rozhýbat linie na předměstích, v uzavřených územích, kam se žádný politik neodváží vydat bez eskorty policejní brigády podpořené jednotkou rychlého nasazení? Tolikrát pocítil, že ho podceňují kvůli nedostatku politického a historického vzdělání. Vzpomínal si na to, jak se ho prezident zeptal, co si myslí o „Gramscim“, měl v úmyslu ho citovat v jednom projevu: moc se získává idejemi, a Osman potvrdil „vynikající volbu“, i když o Gramscim nic nevěděl. Když byl zpátky v kanceláři, rozkliknul si jeho jméno na Wikipedii: Italský spisovatel a politický teoretik. Zakládající člen italské komunistické strany. Uvězněný fašisty v roce 1926. Obsah článku Osmana uchvátil. Gramsci za svého věznění mezi lety 1937 napsal Sešity z vězení, celkem třicet – většina Osmanových kolegů ty zápisky četla a mohli vám z nich citovat. Jindy, při večeři s ostatními prezidentovými poradci se řeč točila kolem osoby jednoho francouzského politika, kterého neznal: Waldecka Rocheta; spěchal na záchod, aby si ho našel na internetu: Francouzský politik… Národní venkovský vůdce… Generální tajemník komunistické strany v roce 1964. Jednou se blýskl bez námahy: před zástupem ohromených poradců zmínil dráhu Jacquesa Fonlupta-Espérabera, francouzského politika, advokáta Pierra Mendese France, odbojáře a představitele protinacistického hnutí Combat. Ve skutečnosti o něm nikdy neslyšel, dokud na jeho jméno nenarazil v advokátní kanceláři zastupující rodiny Zyeda Benny a Bouny Traorého – po bývalém významném právníkovi se jmenovala jedna zasedací místnost. Osman měl ve znalostech dějin, kultury a politiky spoustu mezer. Byl o míle pozadu za těmihle lidmi vzdělávanými už od kolébky, kteří úspěšně prošli nejtěžšími zkouškami z dějin, účastnili se celostátních žákovských soutěží, znali historii všech pěti francouzských republik a byli vám schopní zpaměti citovat úryvky z alžírské ústavy. Na pozvání od Američanů, kteří ho kontaktovali po nepokojích z roku 2005, nereagoval nikoli kvůli antiamerikanismu, jak občas naznačoval, ale kvůli tomu, že neuměl anglicky. Většina poradců, s nimiž pracoval, anglicky mluvili plynně, uměli v angličtině psát i číst a on se, bezpochyby ve snaze o uznání, snažil odlišit větší pracovitostí, vyhověl každé prezidentově naléhavé prosbě, byl kdykoli k dispozici, zatímco ostatní poradci, pod tlakem rodiny zoufalé z nároků jejich funkce, o kterou za nic na světě nechtěli přijít, žádali o volno, o přestávku, o pár hodin oddechu, ale on ne, nikdy. Jednou odešel z večeře uspořádané na oslavu matčiných pětašedesátin… Jednou musel odpovídat na otázku týkající se vnitřní politiky, zatímco byl ve sprše… Jednou vstal ve tři ráno s horečkou třicet devět stupňů, protože si to vyžádala mimořádná schůze… Blízkým, které zajímalo, jak může snášet takový zotročující život, odpovídal, že zbožňuje ten pocit, jako by si šlehnul nejčistší adrenalin: „Člověk má pocit, že je ve středu událostí, v centru všeho dění, tam, kde se tvoří rozhodnutí, která změní společnost, dokonce celý svět. Až mě přestane bavit odcházet za prezidentem narychlo od rodinného oběda, všeho nechám.“ Opájelo ho to. Pohybovat se mezi prezidentovými nejbližšími, bloudit mezi zlatou výzdobou Elysejského paláce, zatímco byl zvyklý klopýtat po pozemcích ležících ladem na sídlišti, nemá snad na takové ambice nárok? Vzpomíná si na dojetí, když poprvé stanul na hlavním nádvoří Elysejského paláce. Tolik toho obětoval výkonu moci a jednoho dne ho vyloučili. Ze dne na den ho z paláce odstranili. Sbohem a šáteček. Kvůli čemu to všechno dělal? Aby se nakonec octl kde? Tam, kde začal, pomyslel si na večeři v Klubu 21. století, vlivném kroužku, kde se shromažďovaly elity vzešlé z diverzity, založeném za účelem prosazovat rovné příležitosti, pomoci nejzářivějším osobnostem pocházejícím z menšin, konečně se zviditelnit ve sférách moci – nahlédnout do klubu Siecle, o němž mnoho z nich snilo: „Všichni ministři chtějí být členy Siecle,“ prohlásil jeden ze zakladatelů Klubu 21. století, „zatímco všichni naši členové se chtějí stát ministry.“ Osman se rozhodl do klubu vstoupit na radu jednoho člena, přítele, s nadějí, že naváže nové styky, už dva roky o sobě nedal vědět, pohltily jej funkce. Toho večera pozvali bývalého ministra, aby pohovořil o svých zkušenostech, aby představil své úvahy o co nejlepším zastoupení menšin v politice, ale Osman měl pocit, že poslouchá nějakého kandidáta v kampani – demagogie a falešné spojenectví znásobené trochu podezřelým paternalismem. Neocenil ani pozitivní projev jednoho z vedoucích funkcionářů klubu – maghrebského původu – který vychvaloval integraci a Francouzskou republiku a opakoval, že oni všichni jsou důkazem, že i člověk vzešlý z diverzity může dojít k úspěchu, dokonce i ten, který v soukromí mluví o rasové diskriminaci pokaždé, když mu zamítnou povýšení. Osman měl chuť vstát a říct: „Ano, je to možné, ale jen do určité úrovně. Výš ne.“ Mladý úředník zmínil slogan, který byl v módě v roce 1984 za druhého Pochodu za rovnost a proti rasismu: „Francie je jako moped, aby jela, potřebuje směs.“ Osman měl z těch mladých ředitelů podniků a držitelů diplomů špatný pocit. Pocházeli z Maghrebu, černé Afriky, Asie, byli to imigranti nebo synové a dcery imigrantů, etnické seskupení, které svědčilo o stigmatizaci – Vyloučení z Bílé Vlivné Francie. Dosáhli oslnivých úspěchů a úspěšní budou dál, dosáhnou na nejvyšší funkce, ale vždycky s pocitem nějakého podvodu a nelegitimity, který jim podsouvají ostatní. Původ. Kvóty. Pozitivní diskriminace. Poslouchal, nijak nereagoval a pak, zničehonic, vypuklo malé pohoršení; když ministr použil výraz beuržoazie, který podle něj znamenal „nová elita maghrebského původu“, skočil mu do řeči: „Proč neřeknete buržoazie?“ zeptal se Osman, „buržoazie by se pro Araby nehodila? Jestli vás šokuju, tak se omlouvám. Ale význam slov je důležitý. Termín „beuržoazie“ obsahuje slovo „beur“, což je, jak všichni víte, argotické označení pro Araba. Ono se tak mluví už i ve vládních kruzích? Nemluví. Na předměstích, tam ano. Z toho je vidět, kam nás váš termín posílá. Do ghetta.“ Ministr se okamžitě ohradil: „Tak jsem to nemyslel.“ Jeden z pozvaných mu přišel na pomoc: „Beur, black, to jsou běžně používané termíny, které přešly do francouzštiny, nic víc v tom není…“ Ale Osman pokračoval: „Arab není sprosté slovo… Já nemám problém říct, že jsem černej. Nemám rád přislazování jazyka… Vzpomeňte si na to, co řekl Camus: Špatným pojmenováváním věcí přidáváme světu neštěstí.“ Osman cítil, že bombastický tón, který zaujal, působí trochu směšně, ale konec konců, kdo není směšný? „Ani ne před týdnem v jednom významném francouzském levicovém deníku vyšel titulek: ‚Nepokoje mezi blacks ve Spojených státech‘. Je mi líto, ale já nejsem black, i když vím, že to nezní tak radikálně, je to hodně americké, black pobízí ke snění, člověk si okamžitě představí sympaťáka, který při troše štěstí zatancuje nebo zazpívá… Já jsem černý. Můžete si bojovat proti předsudkům a diskriminaci, jak chcete, vždycky narazíte na určení původu. Je zapotřebí odvahy utkat se s myšlenkovým ghettem.“ Nastalo dlouhé ticho. Ministr zodpověděl pár otázek a zůstal sedět na místě, vedle vedoucích představitelů klubu. Osman raději odešel. Mezi smečkou ctižádostivců se necítil dobře. Diverzifikovaná společenská elita se bude množit bez něj.

© Karine Tuil et Editions Gallimard, Paris, 2016

Translation © Tomáš Havel, 2017

ISBN 978-80-7407-409-7

Liou Cch’-sin: Problém tří těles

V Říši středu zuří Velká kulturní revoluce a Číňané, kteří nechtějí zůstat pozadu za Sověty a Američany, se v rámci tajného vojenského projektu pokoušejí navázat kontakt s mimozemskými civilizacemi. Třicet let poté začnou na Zemi umírat významní vědci a vznikají sekty, které vybízejí k návratu k přírodě. Objeví se nová počítačová hra pro virtuální realitu, zvláštní, čarovná a znepokojivá, která jako by ani nepocházela z tohoto světa. A pomalu se začíná vyjevovat pravda o tajném projektu z éry Kulturní revoluce...

Problém tří těles je prvním dílem sci-fi trilogie Vzpomínka na zemi. Jejím autorem je čínský spisovatel Liou Cch'-sin (1963). Devětkrát obdržel nejprestižnější čínskou žánrovou cenu Galaxy, jednou titul velmistra čínskojazyčné sci-fi a jako vůbec první Asiat v historii získal také cenu Hugo v kategorii nejlepší román – právě za Problém tří těles (v originále kniha vyšla roku 2007, anglický překlad roku 2014). Následující dva díly trilogie Chei an sen lin (Temný les) a S’ šen jung šeng vyšly v letech 2008 a 2010 , jejich české vydání připravuje nakladatelství Host na podzim 2017 a léto 2018. V roce 2017 bude také do kin uvedena filmová adaptace Problému tří těles. Série uchvátila čtenáře nejen v Číně, práva byla prodána téměř do čtyřiceti zemí světa.

„Série vdechla nový život žánru, na který se hlavní literární proud kdekoli na světě často dívá skrz prsty,“ napsal kritik listu The New York Times.

Stejně tak líčí osudy románu sám Liou Cch‘-sin: „Science fiction nepatří v Číně mezi nejváženější žánry. Kritici jí dlouhodobě nevěnovali pozornost a byla prohlašována literaturou pro mládež. (...) Problém tří těles byl jako nějaká příšera, která najednou vtrhla na scénu, literární kritici se cítili bezradní a zároveň jim bylo jasné, že knihu nemohou ignorovat. (...) Od poloviny devadesátých let do dnešních dní zažívá čínská science fiction renesanci. Noví autoři a jejich nápady nemají s minulým stoletím mnoho společného. Čínská science fiction se stává různorodou a již o ní nelze hovořit jako o čistě „čínské“. Její současný stav je bližší světové podobě žánru. Ke stylům a tématům, jež se objevují například u amerických autorů, lze v čínské science fiction snadno najít paralely.

Zajímavé je, že nadšení z vědy, které je pro čínskou science fiction minulého století typické, nyní téměř vymizelo. Aktuální díla odrážejí nedůvěřivost a tíseň z technologického pokroku. Naše vyhlídky, které vykreslují, jsou temné a nejisté. A pokud se náhodou objeví světlá budoucnost, přichází po křivolaké cestě plné utrpení.

Science fiction je literatura možností. I vesmír, ve kterém žijeme, je jen jednou z možností. Pro lidstvo jsou některé vesmíry lepší než jiné a Problém tří těles ukazuje ten nejhorší možný. Vesmír, ve kterém je existence tak temná a těžká, jak si jen dovedete představit. V Problému tří těles jsem psal o nejhorším z možných vesmírů s nadějí, že se můžeme pokusit o to, abychom z naší Země vytvořili nejlepší možnou verzi.“

Ukázka z knihy:

Kapitola 5

Kulečníková partie

Jakmile Wang otevřel dveře Tingova zbrusu nového třípokojového bytu, ucítil alkohol. Ting ležel na pohovce a civěl do stropu. Opodál hrála puštěná televize. Byt byl zatím pouze skromně zařízený, jen tu a tam stál osamocený kus nábytku či drobná ozdoba, a prostorný obývací pokoj působil velmi prázdně. Největší pozornost na sebe strhával kulečníkový stůl v koutě.

Zdálo se, že Wangova neohlášená návštěva Tinga nijak nerozladila. Zjevně mu přišlo vhod, že si může s někým popovídat.

„Ten byt jsem koupil před třemi měsíci,“ prohodil. „Proč? Fakt jsem si myslel, že bude chtít založit rodinu?“ Přiopile se uchechtl.

„Vy jste spolu…“ Wang se jej chtěl na Jang Tung vyptat, nevěděl ale jak.

„Byla jako hvězda, pořád tak vzdálená. I její světlo, které na mě dopadalo, bylo příliš chladné.“ Ting přešel k oknu a zahleděl se na noční oblohu.

Wang mlčel. Moc rád by teď slyšel její hlas. Jenže před rokem v Liang-siangu, když se slunce nořilo za obzor, když se na sebe na okamžik podívali, si nic neřekli. Wang ji nikdy neslyšel promluvit.

Ting mávl rukou, jako by odháněl nějakou myšlenku. „Profesore Wangu, s policií a armádou jste se neměl zaplétat. Jsou to všechno idioti. Ty sebevraždy nemají s Hranicemi poznání nic společného. Vysvětlil jsem jim to už stokrát, ale oni to pořád nechápou.“

„Rozumím tomu dobře, že provedli jakési vlastní vyšetřování?“

„Ano, zevrubné. Měli by proto dávno vědět, že přinejmenším dva z těch mrtvých neměli na Hranice poznání žádnou vazbu, včetně… Jang Tung.“ Tingovi se při vyslovení jejího jména zadrhl hlas.

„Doktore Tingu, dobře víte, že už jsem se s nimi zapletl. Takže… Pokud jde o slečnu Jangovou, rád bych věděl, proč se rozhodla… jak se rozhodla. Něco mi k tomu určitě můžete říct.“ Wang si pomyslel, že jeho snaha zatajit své pravé úmysly musela vypadat dost neohrabaně.

„Čím víc se toho dozvíte, tím hůř pro vás. Teď jen plavete na povrchu, ale čím víc vám toho povím, tím hlouběji vás to vtáhne.“

„Já pracuju v aplikovaném výzkumu. Nejsem tak citlivý jako vy teoretici.“

„Tak dobrá. Hrajete kulečník?“ Ting přešel k masivnímu stolu.

„Trochu jsem hrával na vysoké škole.“

„Kulečník jsme oba milovali. Připomínal nám částice, které se srážejí v urychlovači.“ Ting vzal do ruky dvě koule, černou a bílou. Černou postavil vedle jedné z kapes a bílou asi deset centimetrů od ní. „Trefíte ji?“

„Z takové blízkosti? To dokáže každý.“

„Tak to zkuste.“

Wang vzal do ruky tágo, lehce ťukl do bílé koule a srazil černou do kapsy.

„Výborně. Pojďte, přeneseme stůl jinam.“ Wang s nechápavým výrazem zvedl stůl a spolu s Tingem jej přenesl do protějšího rohu místnosti, vedle okna. Ting poté vylovil černou kouli, znovu ji postavil ke kapse a bílou opět deset centimetrů od ní. „Dokážete to zopakovat?“

„Ovšem.“

„Ukažte.“

Wang opět bez nejmenší námahy skóroval.

Ting zamával rukama. „A stěhujeme!“ Opět zvedli stůl a přenesli jej do třetího rohu místnosti. Ting rozestavil koule do stejné pozice. „Ještě jednou.“

„Poslyšte, my jsme…“

„Ještě jednou!“

Wang bezradně pokrčil rameny a skóroval potřetí.

Stůl přenesli ještě dvakrát — nejprve ke dveřím a nakonec na původní místo. Wang ani jednou nechybil. Než skončili, docela se zadýchali.

„Výborně, konec experimentu. Proberme si výsledky.“

Ting si zapálil cigaretu a pokračoval: „Stejný experiment jsme zopakovali pětkrát. Čtyři z pokusů se lišily časem a místem. Dva z nich proběhly na stejném místě, ale v jiném čase. Vás to snad nešokuje?“ Ting teatrálně rozhodil rukama. „Pětkrát! Každý pokus s kulečníkovými koulemi dopadl stejně!“

„Kam tím vším míříte?“ zeptal se zadýchaně Wang.

„Můžete ten neuvěřitelný výsledek nějak vysvětlit? Nejlépe pomocí fyzikálního jazyka?“

„Dobrá… Ve všech pěti experimentech zůstala hmotnost obou koulí beze změny. Pokud jde o místo, pak ani v omezeném rámci hrací plochy nenastala žádná změna. Bílá koule narazila do černé vždy přibližně stejnou rychlostí, takže stejný zůstal i přenos hybné síly mezi oběma předměty. Ve všech pěti experimentech tedy černá koule skončila v kapse.“

Ting zvedl z podlahy láhev brandy a dvě použité sklenky. Obě naplnil a jednu podal Wangovi. Ten odmítl.

„Ale no tak, připijme si na to. Objevili jsme velkolepý princip přírody — fyzikální zákony jsou v čase a prostoru neměnné. Všechny fyzikální zákony, které kdy lidé objevili, od toho Archimédova až po strunovou teorii, a všechny vědecké objevy a intelektuální plody našeho druhu jsou jen vedlejšími produkty tohoto fenomenálního principu. Ve srovnání s naším geniálním experimentem jsou Einstein a Haw king obyčejní inženýři.“

„Stále nechápu, co tím chcete říct.“

„Představte si, že by to dopadlo pokaždé jinak. Poprvé by bílá koule srazila tu černou do kapsy. Podruhé by se černá odkutálela pryč. Potřetí by vystřelila ke stropu. Počtvrté by obletěla místnost jako vyplašená vlaštovka a pak nalezla útočiště v kapse vašeho saka. A popáté by nabrala rychlost světla, prorazila okraj stolu i stěnu a opustila Zemi a sluneční soustavu, jak to kdysi popsal Asimov.¹⁰ Co byste na to říkal?“

Ting si Wanga upřeně prohlížel. Po dlouhé odmlce Wang konečně odpověděl: „Ono se to opravdu stalo, že ano?“

Ting obě sklenky, které dosud držel v ruce, obrátil do sebe a zůstal hledět na kulečníkový stůl, jako by spatřil démona. „Ano. Stalo. Před pár lety jsme se konečně dočkali nástrojů, které jsou potřeba k testování teorií základního výzkumu. Postavili jsme tři nákladné ‚kulečníkové stoly‘ — jeden v Severní Americe, jeden v Evropě a třetí, který dobře znáte, v Liang-siangu. Vašemu Středisku pro výzkum nanotechnologií vydělal hromadu peněz. Nové vysokofrekvenční urychlovače zvýšily dostupnou kolizní energii o celý řád, na takovou úroveň, jaké lidstvo nikdy předtím nedosáhlo. Když jsme je však uvedli do provozu, zjistili jsme, že stejné částice vykazují při stejných energetických úrovních a stejných parametrech pokusů odlišné výsledky. Nejenže se výsledky urychlovač od urychlovače lišily, ale jinak dopadaly také pokusy prováděné v různých časech na stejném urychlovači. Fyzikové začali panikařit. Experimenty s ultraenergetickými srážkami částic opakovali znovu a znovu, vždy za stejných podmínek, pokaždé však dostali jiný výsledek, zdánlivě bez jakékoli vnitřní logiky.“

„Co to znamená?“ zeptal se Wang. Když viděl, že Ting na něj jen beze slova hledí, dodal: „Víte, já dělám do nanotechnologií a pracuju také s mikrostrukturami. To je ale pořád o několik řádů výš než měřítko, na kterém se pohybujete vy. Jaký závěr jste z toho vyvodili?“

„Že fyzikální zákony v čase a prostoru nejsou neměnné.“

„A to znamená co?“

„Zbytek si už určitě domyslíte sám. Přišel na to dokonce i generál Čchang. Velmi bystrý člověk, mimochodem.“

Wang upřel zamyšlený pohled na svět za oknem. Noční Peking se třpytil tak oslnivě, až se hvězdy v té záři beznadějně ztrácely.

„Znamená to, že fyzikální zákony, které by platily kdekoli ve vesmíru, neexistují. Takže fyzika sama… také neexistuje.“

Wang se otočil zpátky k Tingovi.

„‚Vím, že se chovám nezodpovědně, ale nemůžu jinak,‘“ pronesl Ting. „To se píše v druhé půlce její poznámky. A vy jste si právě domyslel význam té první. Teď už jí rozumíte? Alespoň trochu?“

Wang vzal do ruky bílou kulečníkovou kouli. Zlehka ji pohladil a postavil ji zpátky. „Pro někoho, kdo se pohybuje v čele teoretického výzkumu, to musí být bez přehánění katastrofa.“

„Chce-li v tomto oboru člověk něco dokázat, musí planout téměř náboženskou vírou. A pak je snadné nechat se svést do propasti.“

Když se loučili, Ting dal Wangovi adresu. „Pokud si uděláte čas, navštivte, prosím, Tunginu matku. Odjakživa žily spolu a Tung pro ni byla vším. Chudák, zůstala úplně sama.“

„Doktore Tingu, vy toho očividně víte víc než já. Opravdu si myslíte, že fyzikální zákony nejsou v čase a prostoru neměnné?“

„Já nevím nic.“ Ting Wangovi dlouhou chvíli pouze hleděl do očí. Nakonec řekl: „Toť otázka.“ Wang pochopil, že Ting jen dokončil narážku britského plukovníka: Být, či nebýt?

Poznámka v textu:

¹⁰ Viz povídka Isaaca Asimova „Kulečníková koule (The Billiard Ball)“.

Copyright © 2006 by Liu Cixin

Translation © Aleš Drobek, 2017

Czech language translation rights © 2017 China Educational Publications Import & Export Corp., Ltd.

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-061-5

Arťom Vesjolyj: Rus krví umytá

Osobitým jazykem, přímo s živelnou chutí na základě osobních prožitků vypráví klasik moderní ruské literatury o hrůzách první světové války, Říjnové revoluci, občanské válce, vzniku sovětské Rusi, zhroucení starého a zrodu nového světa.

Tématem Arťoma Vesjolého je Rus v pohybu. Vlaky, vozy, lidé, všechno se žene vpřed. Pohyb uskutečňuje revoluce. Postihnout její atmosféru se nepodařilo nikomu tak jako autorovi Rusi krví umyté. Většina ruský prozaiků se jí zmocňovala v hrdinech. Arťom Vesjolyj v situacích. Snažil se detaily postihnout obecné. Vnikla tak do díla skutečnost: syrová, drsná, složitá, krví umytá.

Čtyři části z románu-fragmentu, který vznikal v letech 1920 až 1936 (Smrt nad ním nepanuje; Městečko Ostružná; Ves Chomoutov; Hlavou zed neprorazíš), životního díla Vesjolého, ve dvacátých a třicátých letech velmi populárního spisovatele, který zahynul v roce 1938 jako jedna z obětí stalinského teroru, vybral a přeložil Josef Sedlák. Jeho překlad poprvé vyšel roku 1966 v odeonské edici Světová četba. Znovu jej vydává nakladatelství Dauphin.

Pár slov o překladateli: Josef Sedlák (1922 – 2007) studoval na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Od roku 1945 do roku 1970 působil jako učitel na Olomoucku, v letech 1972-82 pracoval jako kameník u Okresního střediska státní památkové péče a ochrany přírody, věnoval se rovněž reprodukčnímu kamenosochařství. Byl mu udělen titul Mistr umělecké řemeslné práce v oboru kamenosochařství a restaurátorství. Ve studentských letech publikoval verše, po roce 1945 k nim přibyly fejetony. Roku 1995 mu vyšla sbírka veršů Via crucis. Překládal z ruštiny, okrajově z polštiny a němčiny. Knižně vyšlo více než 40 jeho překladů, v 70. a 80. letech hlavně pod vypůjčenými jmény přátel. Zaměřoval se především na ruskou prózu 20. let 20. Století – mezi autory, které přeložil najdeme kromě Vesjolého také Jurije Kazakova, Čingize Ajtmatova, Jevgenije Zamjatina, Borise Pasternaka či Valerije Brjusova.

A ještě k obálce: nakladatel použil reprodukci plakátu Válku až do vítězství, který byl vydán k akci Úvěr svobody).

Ukázka z knihy:

 Tři čtvrtě na osm. Poslední čtvrthodinku proležela Hilda s otevřenýma očima, probírala ve vzpomínkách včerejšek a přemýšlela o dnešku. Zmocňovaly se jí pochybnosti o metodách politické výchovy, o neúčelnosti požadavku chtít nahustit do řadových straníků abstraktní teorie, když ani nedokážou vést obyčejnou schůzi nebo kloudně vysvětlit, proč byl zaveden obilní monopol.

Hodinová ručička přelezla osm. Hilda vyskočila z teplého pelíšku a rozběhla se k umyvadlu; její bosé nohy plácaly po natřené podlaze. Oknem ohmataným tlapou mrazu prosekávaly se ostré oči lednového slunce. Hilda se čvachtala v míse jako kačena a úsměvem, rozpustilým jako voda při měsíci, dráždila Jefima:

„Nechrň už, vstávej.“

„Nechce se mi,“ bručel nakvašeně.

„Co je s tebou?“

„Zase se zavrtáš do těch svých konspektů?“

„Večer mám referát.“

„Kdy už tomu bude konec?“

„Čemu?“

„Těm referátům.“

„Blázínku... Bože můj, proč ty jsi takový truhlík?“

„Referáty, schůze... Všechen svůj čas vlastně obětuješ cizím lidem, a mně...“

„Jak cizím lidem?“

„Tak mě nechytej za slovo. Domů chodíš unavená a jenom spíš. Mně milostivě házíš pětníky chvilek jako žebrákovi do klobouku. V mé duši se hroutí všechny bašty lásky a stydnoucí popel padá na naše hlavy...“

„Přestaň hrát divadlo. Kdybys ty viděl můj kroužek v kolonii! Moje dělníky! Jak dychtivě se derou k vědění. Všechno je pro ně nové! Pracovat s nimi je pro mě svátek. Kdybys to dovedl pochopit, neházel bys mi klacky pod nohy.“ Prudce z něho strhla pokrývku a šplíchla na něj ledovou vodu.

„Vstávat!“

Hněvivě zasupěl a zamotal se až po uši do deky.

Hilda se rychle oblékla, zapálila vařič a usedla ke stolu. Ale řádky před ní vyskakovaly a hasly jako kapky deště v písku, její myšlenky odbíhaly k Jefimovi... První dni a noci, první slastné vzdechy... Letěly sny, světlé a lehké jako podzimní voda.

Jefim byl laskavý a něžný, bláznivě se točil plápolající kolotoč jeho extází. A ona? Srdce v ní zpívalo jako kohout. Běhala a zem pod sebou necítila. Ale strom shazuje podzimní peří, brzo opršely ty krásné závratné dny. Od slzí v lásce vybledají oči, přestávají rozeznávat a ztrácejí citlivost k barvám. Jefim začal být podrážděný a hrubý. Jak to? Copak to u nich dopadne tak jako vždycky u všech? Jak se to píše v hloupých románech?

Jefimuška byl přece tak báječný... Zatoužila rozběhnout se k němu, pomuchlat ho, zlíbat... Polil ji horký ruměnec, odhodlaně rozevřela knihu a rozněžnělýma očima začala chroupat řádky jako mladá klisnička křehký oves.

Jefim si prozpěvoval: „hrob v tragédii očekává reka a v komedii pouta manželská.“ Kráčel zvolna po ulici, radoval se ze sněhu a mrazu, ze zářivého dne. Větrem naváté závěje se třpytily v slunci. Vypasení voláci vrkali pod střechami.

„Teď by se tak hodilo toulat se pěkně po jezerech, ale nejsou třpytky, nikde je neseženeš. Ale já vím co, zajdu si za Timoškou Anaňjevem, to je zažraný rybář, ten musí nějaké mít...“

Na požární vížce vysloužilý voják Onufrij vesele odbíjel hodiny.

Široké špinavé okno hokynářství na rohu ulice bylo celé polepené cedulemi jako září červeným a žlutým listím. Konec fronty před krámkem byl zatočený až do uličky; ženské nadávaly.

„Ancikrist jeden, koukejte, kolik papírů tam nalepil! Člověk by si řekl, bůhvíco není...“    „Mno, papíru habaděj, ale koupit není co. Ta cedule o slanečkách bude myslím stará.“

„Vypadá to tak. Třeba tady zmrzáme nadarmo.“

Vedoucí prodejny, sklenář Kašin, staré cedulky nestrhával, lepil pořád dál nové, a ženské se v nich nevyznaly. Ale kluci, ti filutové, dokázali povědět zcela bezpečně, které oznámení tu visí týden, které čtrnáct dní.

„Koukejte, tetky, to je staré, inkoust je celý vybledlý... Co bysme tady stáli a posmrkovali?“

Jefim si chvíli prohlížel ty naškrabané klikyháky na okně, se zálibou se zadíval na chlapce, který si opodál hrál se psem.

Strakatý voříšek dorážel na klučinu a převaloval ho do závěje, škubal ho ze všech stran, skákal nad ním jako pominutý, chvílemi odběhl stranou a kochal se svým vítězstvím, strkal čumák do sněhu a odfrkoval, smál se radostným psím smíchem.

Kolem výboru chumel lidí.

Učitel plastických tanců monsieur Léon a neteř pana továrníka Lidočka Šerstněvová si tu odbývali svou pracovní povinnost.

Francouz měl plášť přepásaný provázkem, na nohách místo lakýrek nehorázná bagančata. Z někdejšího přepychu zbyly jenom pyšné kníry, které si dokonce i v téhle nepřípadné situaci zachovaly jistý šarm. Chvatně se oháněl sekáčkem a otloukal z chodníku led. Lidočka držela koště v přehrnutých rukávech – záblo ji do ruček – a odmetala ledovou tříšť do vozovky. Dlouhý plášť na cizí postavu se jí pletl pod nohy.

Podivnou dvojici obstoupili v širokém kruhu venkovští chlapi, podobní jeden druhému jako stromy v lese. Přicházeli stále noví a noví, vozkové v kožiších, s bičem v ruce.

„Koukej, Vašku.“

„Co je to tady za tyátr?“

„Á...“

„Hele, pracanti!“

„Buržousti, co?“

„Tak, tatíku, přesně tak.“

„Cha, k smíchu!“

„Jaképak k smíchu, spíš k pláči.“

„To jsou mi věci...“

„Já to taky říkám, vytrhni si z dlaně chlup, když máš prdel holou.“

„Že ani ženským nesleví?“

„Všechno stejná pakáž.“

„Jaká je bílá a fajnová...“

„Jako pávice... Prej Šerstněvova céra.“

„No a?“

„Na mou duchu.“

„Koukej, Jermolaji, jak se holka činí!“

Vozkové se dávili smíchy, plácali rukavicemi velikánskými jako kravince, strkali se, šťouchali pro zahřátí jeden druhého. Po cestě klusali vedle vozů formani, jen se z nich v mrazu pářilo. Smáli se a zase kleli jako pohani.

„Slečinko hezká, držej to pometlo za špatnej konec.“

„Dyď zmr-rzne, křehotinka.“

„Vopatrně, milostpane, ať si nestrhnou pupík!“

„Cho-cho-cho-cho-cho...“

Za rohem se vyvrbila dlouhá karavana povozů s lejtami močůvky.

Vpředu jel handlíř Ilja Fjodorovič Ljulin s prorockou bradou, největší spekulant z celého újezdu, dobytek skupoval v celých stádech. Čepici měl naraženou až na nos, ani se neohlídl, nejradši by se neviděl. Za ním si rázně vykračoval jednooký policejní inspektor Dudarev – postrach všech místních šenkýřů a ochlastů – kalným okem jako rezavým hřebíkem šťoural do mužiků. Na další lejtě trůnil protodiákon otec Divnogorskij, pošvihával krátkým bičíkem a mírně se usmíval.

Ještě před revolucí byl vyloučen z církve za tolstojovské volnomyšlenkářství a vykázán z gubernského města do Ostružné.

Odřené, utahané herky sotva pletly nohama. Za podivným procesím běželi s štěkotem, křikem a hvízdáním psi a kluci z celé kolonie, div se horlivostí nepřetrhli.

„Strejčku, nenamáčej chleba v bečce, povím to komisařovi!“

„Strejčku, plivni kobyle pod ocas!“

Chlapi odháněli psy i kluky bičem. V snědých ošlehaných tvářích jiskřily tichým smíchem rozesmáté oči.

„No ne...“

„Tak to vidíš... Potom že jenom nás hladí bolševici proti srsti.“

„Nebude to tam Povaljajevův zaťáček, ten v tý šedý čepici?“

„Vypadá to tak.“

„Takový krám, dům na patro, mohl si krásně žít...“

„Mlč, člověče.“

„No ne... Smradlavou bečku... Ti mají nápady, potvory jedny, cha-cha-cha...“

„Jak klopí hanbou uši!“

„Hanba je lízt do cizí kapsy.“

„O-cho-cho...“

„Jen jim přisolit.“

„No nazdar!“   „Savosko, nemělo by se dát koňům pít?“

Jefim pamatoval Lidočku ještě z gymnasia, kdysi za ní bláznil, oba hrávali v ochotnickém kroužku hlavní role. Pět let ji neviděl, ale poznal ji na první pohled. Nerozhodně popošel blíž a zvedl čepici. Nevěděla, kam honem s koštětem, chvatně si upravovala kaštanovou kadeř vylézající zpod šátku.

Promodralé rty se jí zachvěly:

„Jefime... Jefime... Soudruhu... nevím, jak bych vás měla...“

„Na tom nezáleží,“ usmál se neurčitě, „dobrý den.“

„Jefime Savvatějiči, prosím vás... To je hrozné... Já za nic nemůžu... Udělám všecko, budu sloužit, pracovat... Smilujte se nade mnou, proboha vás prosím.“

„Já bych hrozně rád, ale... chápete?“

Mužští se přišourali až k nim a bez ostychu poslouchali, co si povídají. Jefim se rozpačitě usmíval, v ruce žmolil čepici.

„Velmi rád, ale...“

„Proboha vás prosím... Máte tolik známých soudruhů. Vy jste teď asi taky komunista, že?“

„Ano, ano.“

„Nešlo by to nějak...“

„Pokusím se. Opravdu, na mou čest... Zatím na shledanou.“

„Mějte se dobře.“ Lidočka se rozpačitě usmála prosebným úsměvem. „A nasaďte si čepici, Jefime Savvatějiči, ať nenastydnete.“

Přišel strážný, který se dobrou hodinu kdesi coural, mrkl na vozky a zavelel na plné hrdlo:

„Pozor, napravo vyřídit! Končit, bando jedna mizerná, deset a půl minuty přestávka.“

Léon s Lidočkou si sedli na vyvrácený patník.

Jefim se ještě jednou uklonil, vyhrnul si límec a vykročil přes náměstí, kolem slavnostní tribuny, která tam trčela jako šibenice. „Musím to děvče zachránit... Proč? Tak... Na koho bych se měl obrátit? Že bych promluvil s Hildou?... Radši ne, je to jen ženská, bůhví co by si mohla pomyslet... Stavím se u Grebenščikova, je tady nový, třeba by...“

© Dauphin, 2017

Translation © Josef Sedlák, dědicové

ISBN 978-80-7272-887-9