Miloslava Šachová: Proti proudu řeky

Purkrabí tajemného Karlova hrádku marně vyhlíží císaře Karla IV. Čas neúprosně běží a hrad zasáhne série podivných úmrtí. Obětí stále přibývá a tragédie se nevyhne ani rodině purkrabího. Má vše na svědomí záhadný muž v černém, kterého se obyvatelé hradu i podhradí bojí a o němž nikdo netuší, odkud se vzal? A proč chce vidět všechny mrtvé a umírající výměnou za uzdravení nemocných? Je snad on samotná smrt? Historický román, kde se prolíná skutečnost s fikcí.

Miloslava Šachová se narodila v Praze a v Praze také celý život žije a pracuje. Po absolvování gymnázia vystudovala klinickou farmacii na UK v Bratislavě a živí se jako lékárnice. Vedle svého povolání se dlouhodobě věnuje psaní komiksových scénářů pro dospělé i děti, které publikovala v časopisech a vydala knižně pod několika pseudonymy. Většina námětů je spojena s historií a historický je i její první román Proti proudu řeky. Ten vychází v nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Pan Petr z Nasavrk, purkrabí na Karlově hrádku, vycházel z hradní kaple.

Mírně shrbený, věčně podmračený muž s řídnoucí kozí bradkou měl viditelně to nejlepší už dávno za sebou. Barevnými sklíčky vysokých oken za jeho zády procházelo světlo, ale bylo už pozdní odpoledne a zimní slunce nemělo tu sílu, a tak ho bylo málo, aby mohlo oživit tichý a zšeřelý prostor. Byl stejně ponurý a temný jako myšlenky pana Petra. Vroucí modlitby mu neulevily a ani trochu mu nepomohly.

Zachmuřený prošel spěšně chodbou, která ke kapli na severovýchodní straně přiléhala, a po schodech vystoupal do horního patra východního traktu hradu. Bylo pěkně chladno, venku i tady. Mohl pokračovat dál do svých komnat na západní straně, kde by se ohřál, ale namísto toho zůstal stát u okna v nejvýchodnější části spojovací chodby. Rozsahem nevelký hrad měl tvar nepravidelného šestiúhelníku, nepravidelného natolik, že byl víc trojúhelníkem. Tady, na jeho východním vrcholu, byl nejkrásnější výhled na řeku.

Petr si několikrát dýchl teplý vzduch na zkřehlé ruce a přitom nepřestával pozorovat zamrzlou hladinu. Co vlastně ještě čeká? Že dorazí královský posel a donese mu zprávu, že ho konečně, po dvanácti letech služby na téhle ztracené vartě někdo vystřídá? Že někdo přijede a řekne mu, že panovník dostává a čte jeho listy a že na něj a na tenhle hrad docela nezapomněl? Že stále je někdo, koho tenhle hrádek ještě aspoň trochu zajímá?

Petr se s povzdechem odvrátil od okna, kterým vanul dovnitř ledový vítr, promnul si zimou ztuhlé prsty a vydal se zpět do přízemní chodby a pak dál přes nádvoří do hradního psince.

„To jsi ty, pane Petře?“ Lovčí Kudrna byl zaměstnán porcováním masa pro hradní ohaře a správcův příchod zaregistroval až po chvíli.

Jen zvedl hlavu, aby si odhrnul hřbetem ruky pramen vlasů z čela, a dál si Petra nevšímal. Byl na jeho častou přítomnost zvyklý, psi byli odjakživa purkrabího největší radostí.

„Počkám, až budeš hotov,“ řekl Petr a zálibně pozoroval, jak hbité Kudrnovy ruce zpracovávají zaječí kožku. „Dva psy si vezmu, chci si vyjet. Sám. Na chvíli.“

Nikoho dalšího nepotřeboval. Nač brát s sebou někoho z posádky? Tvořilo ji všehovšudy deset mužů a on jistě nikoho z nich postrádat nebude. Vždyť si chce jen trochu provětrat hlavu. Za necelou půlhodinu už na koni projížděl se dvěma ohaři přes úzký padací most a pokračoval pod úpatí kopce k potemnělé řece a pak dál směrem k potoku.

Hrad stál na vysokém ostrohu nad Vltavou, chráněn hlubokým příkopem, snadno dostupným jen ze severní strany, na východní straně jištěn řekou a na jihozápadě hlubokou roklí Ztraceného potoka. Ten byl přirozenou hranicí mezi hradem, majetkem panovníka Karla IV., a državami rodu Rožmberků, hlubockým dominiem. Petr musel projet kolem místa, kde našli jeho ženu Annu. Radši se tím směrem ani nedívat! Napadl sice nový sníh, ale nebylo ho dost a starý ještě neroztál, a tak jistě všechno zůstalo…

„Můj bože…, no jistě! Pořád stejné…!“

Petr se pokřižoval a pobídl koně k rychlejší jízdě. Vždyť ani neví, co se stalo s jejím tělem! Je mráz, takový, že vykopat hrob tam, kde její život skončil, možné není. A kde jinde pohřbít sebevraha? Nechtěl ani zjišťovat, co vlastně s ní hrobník z městečka udělal. Úplně stačilo, že bez přestání myslel na to, co udělala ona sama. Stalo se něco? Musela být opravdu zoufalá. Nevídal ji už dlouhé dny v kapli, a to bylo zlé. Nechodila prý ani na modlitby, a to byl hřích. Bála se něčeho?

A on – má se snad bát?

Petr projel až ke strži zamrzlého potoka. Psi běželi volně vpředu a první z nich už klouzal na silném ledu.

„Ke mně!“ musel je Petr odvolat. Chtěl jet původně dál, ale potom si to rozmyslel. „Radši se vrátíme, za chvíli bude tma,“ mluvil k psům i sám k sobě správce.

O čem jsem to…? Ach ano, Anna.

Vlastně ji ani neznal. Kdyby bylo na něm, už by se byl znovu neoženil, ale zůstat sám, to si dovolit nemohl. Ještě by se dostal do řečí.

Co by si lidé pomysleli, purkrabí, a samotný muž! A ona? Pro něj to bylo už jen krásné tělo, dávno nevěděl, co si s ním počít, snad se jen dívat. Popravdě, a ta myšlenka tam byla, i když by ji nikdy neřekl nahlas.

Ani mu nebude chybět. Kdo mu opravdu chyběl, byla jeho první žena, Eliška. Netušil, jak velká to pro něj bude ztráta. Hrozný byl její konec a hrozné bylo i to, co přišlo po něm.

„Stůj!“ zatáhl Petr koni za uzdu a zadíval se směrem ke strži potoka.

Zdálo se mu, že tam zahlédl černý plášť.

© Albatros, 2018

© Miloslava Šachová, 2018

Cover design, illustration © Miroslav Hadinec, 2018

ISBN 978-80-267-1308-1

Lein Richard: Plnění povinností, nebo velezrada?

„Chování českých vojáků v řadách rakousko-uherské armády za první světové války patří k nejdiskutovanějším tématům moderních dějin tzv. středovýchodní Evropy. Názor, že čeští důstojníci, poddůstojníci a vojáci c. a k. armády měli obecně nechuť jít do války za habsburskou monarchii a zbíhali při první příležitosti, která se jim naskytla, byl po roce 1918 široce rozšířený nejenom v Rakousku a v Německé říši, ale také v nově vzniklém Československu. Někdejší centrální mocnosti tak ocejchovaly vojáky české národnosti, jejichž údajné vlastizrádné chování mělo být jednou z příčin porážky v listopadu 1918, resp. rozpadu habsburské monarchie. V nově vzniklém Československu byli naproti tomu někdejší účastníci války české a slovenské národnosti oslavováni jako hrdinové, zejména potom ti z nich, kteří v průběhu války vstoupili do služeb armád dohodových mocností. Význam těchto osob, označovaných jako legionáři, byl v Československu v meziválečném období a zčásti i po něm velmi vysoký, neboť byli považováni za ty, kdo se rozhodujícím způsobem zasadili o vznik nového státu,“ píše v úvodu své knihy rakouský historik.

Kniha je pokusem odstranit účelové mýty o první světové válce přetrvávající celé století. Co bylo jejich jádrem? Na rakouské straně snaha obviňovat české vojáky z nespolehlivosti a věrolomnosti, aby se zamezilo politickým koncesím českému národu, na straně české snaha dokázat Dohodovým mocnostem, že Češi stojí v drtivé většině proti Rakousku, a proto si zaslouží být podpořeni v otázce vzniku samostatného českého státu. Myslet si však, že český národ se dělil buď na Švejky, nebo legionáře, vůbec neodpovídá realitě. Autor sám píše: „V obou případech zůstalo faktem, že do c. a k. armády bylo povoláno hodně přes milion Čechů a většinou zcela nepovšimnuti v ní konali svou služební povinnost až do konce války.“

Lein se ve své studii důkladně zabývá nejznámějšími „případy zrady“ českých vojáků v první světové válce, konkrétně údajným přeběhnutím pražského pěšího pluku č. 28 v bitvě u Stebnícké Huty dne 3. dubna 1915 a implikovanou „zradou“ pěších pluků č. 35 (Plzeň) a 75 (Jindřichův Hradec) v bitvě u Zborova 1. a 2. července 1917. Dochází k závěru, že porážka rakousko-uherských jednotek v těchto bojích měla primárně jiné příčiny, které zpravidla nesouvisely s národností bojujících vojáků.

V edici Historie vydává Leinovu knihu nakladatelství Academia. Z autorem aktualizovaného textu přeložil Milan Váňa

Ukázka z knihy:

Dne 5. prosince 1917 poslanci Hans Schürff, Josef Goll, Hans Hartl, Hans Knirsch, Philipp von Langenhan a Karl Hermann Wolf, příslušející k Německému národnímu svazu vídeňské Říšské rady,¹ předali c. k. ministrovi zeměbrany Karlu svobodnému pánu Czappovi von Birkenstetten² interpelaci týkající se „chování se Čechů ve světové válce“.³ Dokument, který byl ministrovi předán na 49. zasedání poslanecké sněmovny, nebyl žádnou interpelací ve vlastním slova smyslu, nýbrž čtyřsetstránkovým obžalovacím spisem, v němž se českému obyvatelstvu Rakousko-Uherska kolektivně připisovalo smýšlení nepřátelské vůči státu jak před začátkem světové války, tak až dosud během ní. Jako podnět k interpelaci její autoři jmenovali vícero projevů českých poslanců Říšské rady, kteří se pokoušeli velezrádnou činnost svých krajanů popírat, či dokonce omlouvat.⁴ Proč poslanci interpelovali ministra zeměbrany, to vzhledem k obsahu interpelace, kterou později jeden z poslanců vlastním nákladem publikoval, nelze dovodit. Tak se převážná část výtek vůči Čechům v c. a k. monarchii týkala otázek vnitřní a hospodářské politiky, pročež měla být interpelace směrována spíše na c. k. ministra vnitra, Friedricha hraběte Toggenburga.⁵ Přednášená obvinění byla přitom většinou dokládána jen dokumenty, které sice vzbuzovaly zdání původu z oficiálních míst, avšak jejichž skutečný původ lze dohledat jen těžce. V mnoha případech nadto nemohly být přineseny ani takové minimální důkazy, takže mnohá tvrzení zůstala naprosto nedoložená. Autoři interpelace v zásadě opsali velký oblouk, který sahá od činnosti českých politiků, přes chování Čechů v cizině, až k otázce, kolik obilí dodávaly české země během války.⁶

Zhruba 45 stran interpelace se však věnovalo vojenským otázkám,⁷ přičemž právě v tomto oddílu se českému obyvatelstvu vytýkaly věci, které daleko přesahovaly jinak obvyklou míru polemiky v Říšské radě. Konkrétně šlo o obviňování branně způsobilého českého obyvatelstva z neloajálního chování v prvních měsících války, o postoj „českých“ pluků na frontách, jakož i o nasazení československého zahraničního vojska.

Autoři interpelace se přitom snažili předkládat důkazy obecné nespolehlivosti českých vojáků, resp. v mnoha případech dokumentovaného velezrádného chování. Největší pozornost věnovali autoři údajným masovým dezercím u c. a k. pěších pluků č. 28 a 36, které byly dle interpelace složeny výlučně z Čechů a v dubnu, resp. v květnu 1915 se na ruské frontě vzdaly protivníkovi bez boje.⁸ Právě tak tvrdě byly odsouzeny i pěší pluky č. 35 a 75, tvořené většinou Čechy, jimž se přičítalo, že v červenci 1917 v bitvě u Zborova při útoku protivníka na postavení c. a k. jednotek kladli jen nepatrný odpor.⁹ V tomto případě bylo přitěžující ještě to, že útočníci patřili k československé brigádě, zvláštní formaci ruské armády, která z převážné části sestávala z rakousko-uherských válečných zajatců české národnosti.¹⁰ To podle dalšího textu interpelace jasně vyjevuje zradu českých vojáků sloužících u pěších pluků č. 35 a 75.¹¹ Podobné postupy se podsouvaly i jiným vojenským oddílům pocházejícím z Čech, přičemž však autoři jen v nemnohých případech byli s to udat přesné údaje k bližším okolnostem bojů.¹²

Aby autoři doložili svá obvinění, která vznášeli proti vojskovým tělesům, předkládali nejrůznější důkazy. Zatímco k chování pěších pluků č. 35 a 75 v bitvě u Zborova se citovala pouze odpověď ministra zeměbrany na parlamentní interpelaci ohledně události a jinak šlo jen o vágní tvrzení, v ostatních případech si poslanci dali zřetelně více námahy. Právě v souvislosti s pěšími pluky č. 28 a 36 se snažili co možná obsáhle zdokumentovat údajnou zradu obou pluků a vedle jinak často uváděných „oficiálních“ zdrojů prezentovali i jiné důkazy. Tak autoři například citovali i jeden za války vydaný propagandistický spis pozdějšího ministra zahraničí a prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše,¹³ jenž se v něm pokoušel glorifikovat vícero údajných odbojových akcí českých vojáků c. a k. armády. Tak třeba k případu pěšího pluku č. 28 tvrdil, že tento pluk svého času přeběhl k ruským jednotkám za zvuků plukovní hudby.¹⁴ Se zřetelem na výrok jednoho českého poslance k tomu autoři studie poznamenali: „Nevěří-li pan poslanec Stránský Jeho Excellenci svobodnému pánu Georgimu,¹⁵ pak snad bude aspoň panu Dru. Benešovi věřiti.“¹⁶ Je asi zbytečné zmiňovat, že německému poslanci by jinak sotva přišlo na mysl citovat spisy českého exilového politika. I výběr ostatních dokladů byl spíše jednostranný, ale k případu pěšího pluku č. 28 předložili několik dokumentů,¹⁷ o nichž už tehdy bylo známo, že byly falešné.¹⁸

Interpelace končila provokativní otázkou, zda jsou doložené skutečnosti ministrovi známy a co vláda zamýšlí udělat, aby „od nynějška učinila přítrž, popřípadě předešla v budoucnosti podobným neslýchaným událostem a poměrům, jež by v žádném spořádaném státě na světě nebyly možny.“¹⁹

Tak jako tak stály výtky německých poslanců na vratkých nohou a v detailu, jak už se to v minulosti stalo,²⁰ je zřejmě bylo možné jednoduše vyvrátit. Zvláště obvinění vůči důstojníkům a vojákům české národnosti, která byla buď silně přehnaná, nebo vůbec postrádala jakýkoli podklad, mohlo rakousko-uherské Ministerstvo války (k. u. k. Kriegsministerium, KM) nebo Armádní vrchní velitelství (k. u. k. Armeeoberkommando, AOK) příslušným stanoviskem vyvrátit. Jelikož však c. k. vláda byla zjevně názoru, že interpelace musí být zodpovězena co možná jako celek,²¹ až do rozpadu c. a k. monarchie v listopadu 1918 se proti studii německých poslanců Říšské rady nepředložilo žádné odpovídající stanovisko.

Poznámky v textu:

1 HÖBELT, Lothar. Parteien und Fraktionen im cisleithanischen Reichsrat. In: RUMPLER, Helmut – URBANITSCH, Peter (eds.). Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Band 7/1: Verfassung und Parlamentarismus. Wien: VOAW, 2000, s. 895–1006, zde s. 975–996. Německý národní svaz, který interpelaci později publikoval, byl založen teprve v lednu 1918. K tomu viz tamtéž, s. 1003–1004, (dále citováno jako Die Habsburgermonarchie 1848–1918).

2 K. k. Hof- und Staatsdruckerei (vyd.). Stenographische Protokolle des Hauses der Abgeordneten des Reichsrates XXII. Session: 30. Mai 1917 – 12. November 1918. Wien, 1920. Rejstřík, s. 5–59, (dále citováno jako Stenographische Protokolle, XXII. Session).

3 Dotaz německých poslanců o chování se českého národa za války. Díl I. Praha, 1918, s. I, (dále citováno jako Dotaz německých poslanců).

4 Tamtéž, s. 1–3.

5 K. k. Hof- und Staatsdruckerei (vyd.). Hof- und Staats-Handbuch der österreichisch- ungarischen Monarchie: Nach amtlichen Quellen zusammengestellte Ausgabe 1918. Wien, 1918, s. 410.

6 Dotaz německých poslanců. Díl I., s. 33–41, 146–170; Díl II., s. 1–167.

7 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 167–192.

8 Tamtéž, s. 169–171, 175–182.

9 Tamtéž, s. 200–201.

10 Tamtéž, s. 172, 182–185, 192.

11 Tamtéž, s. 201.

12 Tamtéž, s. 199–200.

13 BENEŠ, Edvard. Bohemia’s Case for Independence. London: George Allen, 1917, s. 56–58.

14 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 176.

15 Friedrich svobodný pán Georgi byl předchůdcem Karla Czappa v úřadu ministra zeměbrany. K tomu viz Stenographische Protokolle, XXII. Session, s. 5–59. Úřad předával v souvislosti s vytvořením Seidlerovy vlády v červnu 1917. Poznámka v interpelaci se zjevně vztahuje na Georgiho řeč před imunitním výborem poslanecké sněmovny, v níž podrobně rozebíral chování českého obyvatelstva habsburské monarchie během války. K tomu srov. Österreichisches Staatsarchiv Wien [ÖStA], Kriegsarchiv [KA], fond k. k. Ministerium für Landesverteidigung, Parlamentarische Gruppe [MfLV, PaG], k. 364. Ausführungen des Landesverteidigungsministers im Imunitätsausschuss des öst. Abgeordnetenhauses am 22. Juni 1917, Präs. 15 514 ex 1917, 9. Juli 1917.

16 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 176.

17 Tamtéž, s. 178–179.

18 Srov. kapitolu 3.

19 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 265.

20 Srov. kapitolu 5.

21 Srov. ÖStA, KA, f. MfLV, PaG, k. 364. Verhalten tschechischer Regimenter,

Präs. 12 033 ex 1918, 22. April 1918. Beilage k. u. k. Armeeoberkommando

[AOK]. Op. Nr. 105 094.

© Richard Lein, 2018

© First published in German under the title „Pflichterfüllung oder Hochverrat“ by LIT-Verlag, 2011

Translation © Milan Váňa, 2018

Cover photo © Profimedia 2018

ISBN 978-80-200-2853-2

Terje B. Englund: Špion, který přišel pozdě

Norského bohemistu a žurnalistu Terjeho B. Englunda zajímá střední a východní Evropa, zejména Česká republika, kde posledních pětadvacet let žije. Svědčí o tom jeho novinové články a knihy, aktuálně titul Špion, který přišel pozdě, zachycující dosud neznámou část ve vztazích mezi Československem a Norskem od únorového převratu 1948 až do pádu komunismu v roce 1989. Autor v něm odhaluje autentický špionážní příběh s mnoha známými postavami v menších či větších rolích – mj. se knihou mihnou Milada Horáková, Karel Kryl, spisovatel Egon Hostovský i generál František Moravec, jenž kdysi z Londýna poslal Kubiše s Gabčíkem do Prahy vykonat atentát na Heydrichovi. Vedle toho sledujeme popisy mazaných a ještě mazanějších špionážních postupů, při nichž většinou jedna strana zapomněla, že druhá strana může být stejně chytrá, ne-li o tah dopředu…

Málokdo by čekal, že právě vztah komunistického Československa s Norskem bude tak špionážně aktivní. A málokdo by též čekal, že takřka třicet let po listopadové revoluci vyjde kniha, jež bude nabitá tolika pozoruhodnými fakty. Terje B. Englund je tak „špionem“, který rozhodně pozdě nepřišel.

Terje B. Englund (1963) je norský novinář a spisovatel zaměřující se na problematiku střední a východní Evropy. Od roku 1993 žije v Praze, kde spolupracoval s Norským rozhlasem a dalšími skandinávskými médii. Je autorem knihy The Czechs in a Nutshell (Češi v kostce), kulturně-historického průvodce pro cizince, který vyšel v Praze roku 2004. Editoval deníkové záznamy medika Václava Polívky In the Morning We Played Quartet (Ráno jsme hráli kvartet; Bloomington 2014), které zachycují nástup totalitního režimu v Československu v letech 1945–1948. Je činný též jako překladatel (mj. Václava Havla, Pavla Kohouta, Viktora Fischla) a v současnosti působí na velvyslanectví Norska v Praze jako poradce pro komunikaci a obchodní záležitosti.

Z norského originálu Spionen som kom for sent. Tsjekkoslovakisk etteretning i Norge, vydaného nakladatelstvím Aschehoug v Oslo roku 2010, přeložila Zuzana Hlavičková

Ojedinělé faktografické dílo s podtitulem Československá rozvědka v Norsku vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

V roce 1946 přijely do Norska na ozdravný pobyt asi tři stovky československých dětí, z nichž mnohé měly traumatické zážitky z války. Za pozváním stál Svaz politických vězňů, jehož členy byli Norové, kteří sami zažili hrůzy války na vlastní kůži. Jeden z členů svazu, bývalý vězeň ze Sachsenhausenu Othar Martin Wiik, byl hluboce dojat osudem malého Otíka. V roce 1942, když bylo českému chlapci pouhých pět let, nacisté popravili jeho otce i matku v rámci odplaty za atentát na Reinharda Heydricha, Hitlerova říšského protektora v Čechách a na Moravě. Osiřelý chlapec nyní žil v rodině svého strýce, který byl personálním ředitelem velkého exportního podniku v Praze. Ačkoli Otík žádnou nouzí netrpěl, bylo zřejmé, že jeho strýc věnuje dvěma vlastním dětem mnohem víc pozornosti a lásky než nevlastnímu synovi.

Wiik, čtyřiatřicetiletý obchodník z Oslo, se osobně účastnil odboje. Po zatčení gestapem na Nový rok 1943 strávil šest měsíců v koncentračním táboře Grini a pak byl deportován do zajateckého tábora v Německu. Nyní se Wiikovi zdálo, že má s Otíkem společný osud, a chtěl mu dopřát nový život v Norsku. Plány na adopci českého chlapce ho

v několika příštích letech opakovaně přivedly do Prahy. Otíkův strýc, přesvědčený komunista, brzy k Norovi pocítil sympatie. Nejenže byl vtipný a zábavný, ale po dobré večeři a mnoha sklenkách vína Wiik své české hostitele potěšil překvapivě progresivními názory.

Navzdory tomu, že nepochybně patřil k norské buržoazii – sám údajně vlastnil menší podnik v Ringerike a jeho otec býval multimilionářem, než ho bankrot švédského zápalkového krále Ivara Kreugera stáhl ke dnu –, mu rozhovory s komunistickými vězni v Sachsenhausenu otevřely oči:

„Německý nacismus a anglo-americký imperialismus jsou dvě strany téže mince a k trvalému míru v Evropě může vést jen politika Sovětského svazu,“ sdělil norský továrník svým českým přátelům v časných ranních hodinách. To, že byl členem Dělnické strany, norské sociální demokracie, byla podle něj jen taktika. Vnitřním přesvědčením byl komunista a za války s komunisty úzce spolupracoval v odboji.

O jeho opakovaných cestách do Prahy a neskrývaných sympatiích k východnímu bloku se brzy dozvěděli pracovníci ministerstva vnitra. Když si informátor, který byl nasazen do okruhu přátel Otíkova strýce, získal Wiikovu důvěru, začala rozvědka muže z Oslo pečlivě prověřovat jako možného agenta.

„Buď je to velmi chytrý norský špion, nebo jsou jeho sympatie k lidově demokratickému Československu tak upřímné, že ho budeme moci využít [jako agenta]. Aktuálním úkolem je zmapovat vliv USA na norském ministerstvu zahraničních věcí,“ uvedl v roce 1950 důstojník, který řídil operaci, v hlášení pro své nadřízené. Pro československou rozvědku spočíval Wiikův potenciál zejména v rozsáhlé síti strategických kontaktů, které údajně měl v Oslo.

Jeho sestra prý pracovala na ministerstvu obrany a manžel sestřenice byl vyšším úředníkem ministerstva obchodu. Z věznění v Sachsenhausenu se osobně znal s ministrem zahraničních věcí Halvardem Langem a jeho mladšího bratra Augusta považoval Wiik dokonce za blízkého přítele. Několik starých kamarádů z norské odbojové organizace Milorg působilo na důležitých pozicích v norských ozbrojených silách a mimo to udržoval společenský kontakt s řadou vlivných lidí včetně čtyř ministrů v Gerhardsenově vládě.

„Wiik je inteligentní a má široký přehled […]. Je energický, velmi důkladný a systematický, přímého jednání. Má dobré společenské vystupování, je zábavný, umí poutavě vyprávět, je vtipný,“ zaznamenal zpravodajský důstojník, který potenciálního agenta prověřoval pro centrálu. Je pravda, že vyšlo najevo i několik jeho méně kladných charakterových rysů – má rád alkohol a často se chlubí a přehání –, ale celkový dojem zůstává stále pozitivní: „Dělá dojem upřímného, poctivého a čestného člověka.“

Po důkladném zvážení se vedení skandinávského oddělení rozhodlo této příležitosti využít. Norovi byla nabídnuta spolupráce. Jednoho lednového večera roku 1951 během jedné z mnoha návštěv v Praze tehdy šestatřicetiletý Othar Martin Wiik podepsal závazek o spolupráci, jímž se stal zpravodajským agentem komunistického Československa s krycím jménem KARLSON. V dalším týdnu na ministerstvu vnitra absolvoval školení v oblasti špionáže a konspirační činnosti a poté dostal vyplaceno 1000 korun a pokyn, aby vyčkal, až s ním v Oslo navážou kontakt. Kdyby měl naléhavou potřebu komunikovat s centrálou, má poslat pohlednici na fiktivní adresu v Praze a podepsat ji Karl Landmark.

Ingmar Bergman: Hodina vlků

Čtyři existenciálně psychologické povídky, kterým dominuje téma mezilidských vztahů, zejména partnerských, vycházejí ze stejnojmenných filmů slavného švédského režiséra. Hodina vlků, Hanba, Náruživost patří k ostrovní trilogii označované podle místa natáčení – baltského ostrova Fårö, kde Bergman strávil podstatnou část svého života. Poslední povídka Ze života loutek rozpracovává téma manželského života a je považována za pendant ke slavným Scénám z manželského života.

Jak v doslovu poznamenává překladatel knihy Zbyněk Černík, „Bergmanovy filmové povídky včetně těch, které jsou zahrnuté v tomto svazku, vznikaly paralelně s příslušnými filmy. Lze je číst jako samostatná, na filmové verzi zcela nezávislá literární díla. Díky nim se známý režisér stal i jedním z nejčtenějších a nejpřekládaněj­ších moderních švédských autorů.“

Vydává Kniha Zlín v edici Fleet. Ze švédských originálů Vargtimmen, Skammen, En passion a Ur marionetternas liv poskytnutých Svenska Filminstitutet Stockholm přeložil a doslov napsal Zbyněk Černík.

Ukázka z Hodiny vlků:

prolog

(1)

Alma podá návštěvníkovi šálek kávy, po stole k němu přisune cukřenku a ztěžka a unaveně se posadí. Chvilku si prohlíží svoje ruce, pak vzhlédne a upře na návštěvníka pohled. Zavrtí hlavou.

ALMA: Ne, nevrátím se. Proč bych to dělala? Žili jsme spolu v tomhle domě skoro sedm let. V zimě se můžu přestěhovat na pevninu a pracovat v obchodě. Dělala jsem to tak už dřív, když jsme nevycházeli s penězi. (Zničehonic se usmě­je.) Nevím nic víc než to, co jsem vám už pověděla. A deník jste přece dostal. (Posunek směrem k návštěvníkovi.) Dok­tor říká, že se dítě narodí za měsíc. Na prohlídce jsem byla v květnu, než jsme naposled jeli sem. Vzpomínám si, že jsme sem jeli v pátek, poněvadž jsem paní Broströmové po­máhala v obchodě dávat zboží do regálů – to chodí vždyc­ky v pátek. Pak jsme se sbalili a vyrazili na cestu. Bylo to dost pozdě večer, někdy kolem desáté, ale ještě bylo světlo. Říkali jsme si, že tu zůstaneme do srpna. Obvykle jsme úplně sami – Johan se nikdy nechtěl s nikým stýkat, tro­chu se bál… Líbilo se mu, že jsem taková zamlklá. Líbilo se mu, že… (Mlčky sklopí pohled, po chvíli pokračuje.)

(Odteď doprovázejí repliky ad libitum filmové záběry.)

Na ostrov jsme dorazili kolem třetí ráno. Zrovna vyšlo slunce. Z kůlny na břehu jsme vytáhli trakař. Ujal se nás Broström a pomohl nám vytáhnout zavazadla na kopec. (Odmlčí se.) Když jsme dorazili k domu, potěšila nás roz­kvetlá jabloň. (Chvilku mlčí.) Potom jsme na záhoně pod oknem kuchyně objevili nějaké stopy. Johan se trošku rozzlobil, ale pak jsme na to už nemysleli, dokud… (Od­mlčí se.) Všechno bylo celkem v pořádku a byli jsme rádi, že jsme zase doma. Johan byl možná trošku neklidný, to byl vždycky, když mu nešla práce od ruky. A v poslední době mu opravdu od ruky moc nešla. Hrozně špatně spal. A měl strach. Jako by se bál tmy. V posledních letech se to dost zhoršilo. (Odmlčí se a zamyslí.) Žili jsme velmi pravi­delným způsobem života. Vstávali jsme brzy ráno. Já jsem vždycky udělala snídani. Johan si pak vzal práci, odešel a já jsem uklidila, připravila oběd a donesla mu ho.

první dějství

(2)

Johan a Alma na příkrém skalnatém břehu. Je kolem poledne, pálí slunce.

JOHAN: Vidíš? Tamhle u břehu je něco žlutého. Šel jsem si to tam prohlédnout, ale zmizelo to. Jenže odsud to vypa­dá žlutě. Už se s tím žlutým flekem trápím několik hodin. Almo, vidíš něco žlutého? Ne. Ale bez té žluté, bez té žluté skvrny ztrácí celé plátno smysl. Nemůžu to tam dostat. Pravděpodobně je to tím, že všechno je od začátku špatně, špatně jsem si to celé rozvrhl. Samotnému mi připadá, že se něco zvrtlo. Včera si to sem přištrádovala koza a civěla, jak pracuju. Tvářila se tak posměšně, že jsem na několik hodin ztratil chuť do práce.

Později odpoledne u domu. Pořád ještě silně, téměř sžíravě pálí slunce.

JOHAN: Tahle stará chalupa člověka hrozně uklidňuje. Myslíš, že ne? Sedět tu takhle opřený zády o stěnu a přes košili cítit teplo. Skoro jako bych se opíral o velkou míru­milovnou bytost. O jakousi bahnici, Almo. Večer co večer zalézáme té bahnici do břicha. Chtěl bych někdy angreš­tový krém. Mohla bys ho udělat? Almo, drahoušku, ty jsi vážně báječná. To teda jsi. Ukaž se mi. Neběhej pořád ven a zase dovnitř. Proboha, ty ale vypadáš servilně. Čemu se směješ?

Popadne ji a sevře v náručí. Alma klade slabý odpor, ale téměř ihned se zklidní a udělá si pohodlí.

JOHAN: Já vím, mám tě malovat. Nakreslím krk, ramena a záda. Sedni si tamhle. Není ti zima? Já to věděl. Vidíš tamhletu černou zeď nad mořem? Ne, nenarovnávej se. Seď jako obvykle. Vyčesej si prosím tě vlasy, abych ti po­řádně viděl krk. Tak. Počkat, kde mám brejle? Zase se mi rozbila jedna nožička. Brzy se mi úplně rozpadnou. Seď klidně. Kdybych tě den po dni trpělivě maloval…

(3)

V chalupě. Je už pozdě večer. Za okny letní světlo. Jo­han si vyndal blok plný kreseb.

JOHAN: Kolik je hodin? Čtvrt na čtyři? Neusni mi tu, zla­to! Právě v tuhle dobu… (Alma zívá.) Podívej se, tohle jsem ještě nikomu neukázal. Namaloval jsem je. Pojď se podívat. Tohle je nejobvyklejší postava. Je skoro neškod­ná. Nejspíš homosexuál. Pak tu mám starou dámu, tu, co vyhrožuje, že si sundá klobouk. Víš, co se v tom případě stane? S kloboukem si sundá i tvář, rozumíš. Tady vidíš toho nejhoršího. Říkám mu ptačí muž. Nevím, jestli má opravdický zobák, nebo jen masku. Je pozoruhodně hbitý a prý je to příbuzný Papagena z Kouzelné flétny. Ostatní: masožravci, blanokřídlí. Učitel s ukazovátkem v kalho­tách a všechny ty klábosící ženské, tvrdé jako ocel.

Johan se odmlčí, sedí bez hnutí a zírá z okna do nočního světla.

Almě je trochu zima, ale neodváží se pohnout ani pro­mluvit.

JOHAN: Musíš zůstat ještě chvilku vzhůru. Zhruba za ho­dinu se rozední a já budu moct usnout. Minuta je vlastně obrovský časový úsek. Počkej, teď začíná, deset vteřin, tyhle vteřiny, vidíš, jak dlouho trvají? Minuta ještě ne­skončila. Teď konečně. Už je pryč.

ALMA: Už dlouho přemýšlím o jedné věci. Posloucháš mě? Jde o tohle: Jsme spolu už sedm let. Ne, o tom jsem ne­chtěla mluvit. Už vím. Není to tak, že staří lidé, kteří pro­žili celý život spolu, se začnou podobat jeden druhému? Nakonec toho mají tolik společného, že jejich myšlenky, ale i jejich tváře vypadají stejně. Čím myslíš, že to je? Kéž bychom natolik zestárli, že bychom oba mysleli myšlenky toho druhého a měli seschlé, scvrklé a naprosto identické tváře. Co ty na to? Ty spíš?

Copyright © Ingmar Bergman, 2018

Translation / Epilogue © Zbyněk Černík, 2018

Elena Ferrante: Tíživá láska

V románové prvotině italské spisovatelky Eleny Ferrante, autorky celosvětového bestselleru Geniální přítelkyně, se hlavní hrdinka Delia vrací do rodné Neapole, aby dala do pořádku záležitosti své zesnulé matky Amalie. Autorka v próze tematizuje problematický vztah italských žen a jejich dcer, které musí ustupovat do pozadí před svými otci a bratry. Delia se po nejasné smrti matky, nalezené spoře oděné na pobřeží, snaží posbírat poslední střípky jejího života a rekonstruovat nejasné vzpomínky na své dětství. Ferrante svým románem otevírá svět symbolů, svět, v němž hlavní roli hraje hledání a nalézání – ztraceného vztahu s matkou i k sobě samé.

Geniální přítelkyně slaví v českém prostředí velký úspěch, první díl se dočkal již pěti vydání a prodalo se ho 25 tisíc výtisků. A čím se Tíživá láska neapolské tetralogii podobá a čím se od ní naopak liší? O tom ví nejvíce překladatelka Alice Flemrová: „Tíživá láska je jako zárodek, který už ale obsahuje všechny orgány, tělesné i charakterové rysy, jež pak budou rozvíjeny a prohlubovány v mohutném organismu tetralogie. Tíživá láska je tím pádem narativně sevřenější, hutnější, a tedy složitější, projevuje se to i na stavbě vět, do nichž autorka potřebovala na malém lineárním prostoru vměstnat celý svět.“

Elena Ferrante již v románové prvotině podrobila svému prozaickému drobnohledu svět žen. Hlavní hrdinka Delia se snaží vyrovnat s náhlou smrtí matky a při tom se ohlíží – hodnotí zpětně nejen vztah s matkou, ale i další vztahy v rámci rodiny, tedy s mužskými členy. Tíživá láska potvrzuje to, co známe již z Geniální přítelkyně – totiž že Elena Ferrante sice píše především o ženách, ale rozhodně nepíše pouze pro ženy. Ba právě naopak, píše o ženách tak bez obalu, možná až bezohledně, že je to čtení pro muže nanejvýš přitažlivé. Jak říká o postavách tohoto románu Alice Flemrová: „Ve své bezradnosti, osamělosti, ve svém zmatení i naprosté absenci snahy se nám zalíbit nám dokážou být blízké.“

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě.

Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), na motivy tetralogie Geniální přítelkyně vznikl v produkci společnosti HBO a italské RAI osmidílný televizní seriál.

Z italského originálu L’amore molesto, vydaného roku 1992, přeložila Alice Flemrová

Vydává nakladatelství Prostor v rámci Velkého knižního čtvrtku 18. října 2018. 

(ISBN 978-80-7260-395-4)

Ukázka z knihy :

Vyšla jsem na ulici a vlekla s sebou své zavazadlo. Uvědomila jsem si, že v ruce pořád držím občanku, zastrčila jsem ji zpátky do pouzdra a automaticky jsem v něm nechala Polledrovu vizitku. Pak jsem všechno hodila do igelitky a rozhlížela jsem se kolem, udivená, ale i potěšená tím, že strýc Filippo na mě opravdu počkal na rohu.

Jenže jsem toho hned zalitovala. Vykulil oči, pusu otevřel dokořán a ukázal mi pár zbylých dlouhých zubů, zažloutlých od nikotinu. Byl ohromený, ale jeho ohromení se rychle měnilo v nesouhlas. V první chvíli jsem nechápala proč. Pak mi došlo, že příčinou jsou šaty, co mám na sobě. S přemáháním jsem se na něj usmála, určitě s cílem si ho usmířit, ale také abych zahnala dojem, že jsem ztratila vládu nad svým obličejem, že moje tvář je adaptací té Amaliiny.

„Nesluší mi?“ zeptala jsem se.

„Ale jo,“ řekl zamračeně a zjevně lhal.

„Tak o co jde?“

„Tvoji mámu jsme pochovali teprve včera,“ posteskl si přehnaně nahlas.

Napadlo mě, že mu naschvál prozradím, že ty šaty patřily právě Amalii, ale včas jsem si uvědomila, že tu schválnost bych obrátila proti sobě: určitě by se hned začal do své sestry navážet. Řekla jsem mu:

„Byla jsem moc skleslá a chtěla jsem si udělat radost.“

„Vy ženský jste taky hned ze všeho skleslý,“ vybuchl a tím svým „hned ze všeho“ okamžitě popřel, co mi právě připomněl: že jsme zrovna pochovali moji matku a že mám dobrý důvod být skleslá.

Na druhou stranu jsem vůbec skleslá nebyla. Naopak jsem se cítila, jako kdybych se zapomněla na nějakém místě a nebyla už vůbec schopná se najít: byla jsem zadýchaná, dělala jsem příliš rychlé a málo koordinované pohyby, se spěchem člověka, který všude hledá a nemůže ztrácet čas. Řekla jsem si, že heřmánek mi udělá dobře, a dostrkala jsem strýce Filippa do prvního baru, na který jsme narazili na via Scarlatti,

a on mi přitom vykládal o své ženě, která byla právě pořád smutná: silná, strašně pracovitá, pozorná, pořádná, ale smutná. Jenže uzavřený prostor na mě působil, jako bych měla v puse chomáček vaty. Pronikavá vůně kávy a ječící hlasy zákazníků a baristů mě zahnaly zpátky k východu, zatímco strýc s rukou ve vnitřní kapse saka halekal: „Platím já!“ Sedla jsem si ke stolku na ulici, mezi skřípění brzd, vůni hrozícího deště a benzínu, krokem jedoucí přecpané autobusy a spěchající chodce vrážející do stolku. „Platím já,“ zopakoval strýc Filippo slaběji, třebaže jsme si ještě ani neobjednali a já pochybovala, že se tam číšník někdy ukáže. Pak se strýc pěkně uvelebil na židli a začal se vychvalovat: „To já měl vždycky energickou povahu. Nemám prachy? Tak nemám prachy. Nemám ruku? Tak nemám ruku. Nemám ženskou? Tak nemám ženskou. Hlavní je pusa a nohy: aby mohl člověk mluvit, kdy chce, a jít si, kam chce. No nemám pravdu?“

„Máš.“

„I tvoje máma je taková. My jsme sorta lidí, co neklesaj na mysli. Když byla malá, věčně padala, o něco se bouchala, ale nebrečela: naše máma nás naučila si zranění pofoukat a opakovat: za chvíli to přejde. I když pracovala a píchla se jehlou, zůstal jí tenhlecten zvyk si říct: za chvíli to přejde. Jednou jí jehla singrovky prošila nehet na ukazováčku, vyjela ven a zase ho propíchla, celkem asi třikrát nebo čtyrykrát. No, a ona zastavila pedál, pak ho maliličko sešlápla, aby jehlu vytáhla, zavázala si prst a pustila se zase do práce. Nikdy jsem ji neviděl smutnou.“

A to bylo všechno, co jsem slyšela. Zdálo se mi, že se zátylkem bořím do výlohy za svými zády. Také červená stěna obchodního domu Upim naproti nám vypadala jako čerstvě nastříkaná barva. Nechala jsem hluk na via Scarlatti zesílit natolik, aby překryl strýcův hlas. Viděla jsem, jak pohybuje rty, z profilu, neslyšně: připadaly mi jako z gumy, jako by je zevnitř roztahovaly dva prsty. Bylo mu sedmdesát a neměl žádný důvod být se sebou spokojený, ale usilovně se o to snažil a možná i skutečně spokojený byl, když tak bez přestávky mlel a sotva znatelnými pohyby rtů své tlachání rychle rozčleňoval. Na okamžik jsem s hrůzou pomyslela na muže a ženy jako na živé organismy a představovala jsem si práci dláta, které by nás opracovalo jako šachové figurky ze slonové kosti, až bychom neměli žádné otvory a žádné výrůstky, všichni stejní a bez identity, neexistovaly by žádné hry somatických rysů, žádné kalibrování drobných rozdílů.

Ten mámin zraněný prst, prošitý jehlou, když jí nebylo ani deset let, jsem znala líp než svoje vlastní prsty právě díky tomu detailu. Byl fialový a nehet v půlměsíčku jakoby propadlý. Dlouho jsem toužila ho olizovat a vysávat, ještě víc než její bradavky. Možná mě to nechala dělat, když jsem byla ještě hodně malá, a neodtáhla se. Na bříšku měl bílou jizvu: rána se zanítila, museli ji naříznout. Já kolem něj cítila vůni staré singrovky, s tím jejím elegantním tvarem napůl psa a napůl kočky, vůni popraskaného koženého řemene, který předával pohyb pedálu z velkého kola na malé, jehly, která se vysouvala z čumáku a zase se do něj zasouvala, nitě probíhající chřípím a ušima, špulky, která se otáčela na čepu zaraženém do hřbetu. Cítila jsem chuť oleje, jímž se promazávala, černé pasty z tuku smíchaného s prachem, kterou jsem seškrabávala nehtem a potají jedla. Měla jsem v úmyslu si taky propíchnout nehet, aby pochopila, že je nebezpečné odpírat mi to, co nemám.

Příběhů o jejích nekonečných, drobných odlišnostech, jež ji činily nedosažitelnou a jež z ní všechny dohromady pro svět kolem dělaly žádoucí bytost, alespoň natolik žádoucí, nakolik jsem po ní toužila já, byla spousta. V jedné době jsem si představovala, že jí ten výjimečný prst ukousnu, protože jsem v sobě nedokázala najít odvahu, abych tlamě singrovky nabídla ten svůj. Co mi z ní nebylo dopřáno, to jsem chtěla z jejího těla vymazat. Pak by se nic neztratilo ani nerozptýlilo někde daleko ode mě, protože všechno by konečně bylo už ztracené.

Teď když byla mrtvá, jí někdo seškrábal vlasy a zdeformoval tvář, aby ji přidělil k mému tělu. Teprve později, v průběhu let, se stalo, že jsem z nenávisti, ze strachu toužila přijít o všechny kořeny, které jsem měla v ní, až po ty nejhlubší: o její gesta, její kadenci hlasu, způsob, jak bere do ruky sklenici nebo pije ze šálku, jak si obléká sukni, jak šaty, o pořádek v kuchyňském náčiní, v zásuvkách, o způsob té nejintimnější hygieny, chutě, nechutě, nadšení, a dál o jazyk, město, rytmus dechu. Všechno jsem předělala, abych to byla já a odtrhla jsem se od ní.

Na druhou stranu jsem v sobě nechtěla nebo nedokázala nechat zakořenit nikoho. Za čas přijdu i o možnost mít děti. Žádná lidská bytost se ode mě neodtrhne s děsem, s nímž jsem se já odtrhla od svojí mámy jen proto, že se mi nikdy nepodařilo se k ní přimknout definitivně. Nebude tu žádné víc ani žádné míň mezi mnou a někým jiným stvořeným ze mě. Zůstanu tu až do konce já, nešťastná, nespokojená s tím, co jsem pokradmu vytáhla ven z Amaliina těla. Malá, příliš malá byla kořist, kterou jsem jí dokázala uzmout, vyrvat ji z její krve, z jejích útrob a ze zásob jejího dechu a ukrýt ji v těle, ve vrtošivé hmotě mozku. To nestačilo. Snaha pokusit se definovat „já“, tenhle povinný útěk z ženského těla, třebaže jsem si z něj neodnesla vůbec nic, byla tak naivní a nedbalé líčidlo! Nebyla jsem žádné já. A byla jsem zmatená: nevěděla jsem, jestli to, co postupně odhaluju a co si namlouvám od chvíle, kdy ona už tu není a nemůže nic namítat, mě spíš děsí, nebo těší.

Pavel Kosatík: Jiný TGM

Pavel Kosatík sestavil Masarykův plastický obraz. Pojmenovává jeho imponující vlastnosti a polemicky se vyrovnává s jeho omyly. Líčí Masaryka jako ideového rváče na cestě za vizemi, o jejichž mravní oprávněnosti byl přesvědčen. Výsledkem zápasů bylo pozitivní dílo: stát, o kterém snily generace předků. Zároveň, paradoxně, zakladatel zatížil republiku břemeny, která se časem ukázala neúnosná.

Jiný TGM je pro všechny, kdo přemýšlejí o české demokracii a o tom, jak ji udržet. Zároveň přináší víc života a pochybností než pomníků a svatých obrázků.

Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík (1962) je autorem řady monografií význačných osobností české historie a kultury (například Olga Havlová, Pavel Kohout, Ferdinand Peroutka, Přemysl Pitter, Pavel Tigrid, Jarmila Novotná), televizních scénářů a originálních sond do české historie, jako jsou knihy České snění (2010) nebo České okamžiky (2011). Bestsellerem se stala i Sběrná kniha (2017), jeho knižní rozhovor s Helenou Třeštíkovou. Získal mnohá ocenění, mj. Cenu Toma Stopparda (2001) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2009).

Novou Kosatíkovu knihu vydává nakladatelství Paseka v rámci Velkého knižního čtvrtku (18. října 2018).

Ukázka z knihy:

Když si v pátém ročníku jako jeden z experimentálních oborů zapsal psychologii, vstoupil mu do života nejvlivnější učitel ze všech, jež na vysoké škole potkal. Jmenoval se Franz Brentano a předcházela ho pověst charismatického a v myšlení nekompromisního pedagoga. Se svou vysokou, štíhlou postavou a dlouhými vlnitými vlasy spadajícími do trpitelské tváře vypadal jako temný Kristus. Vědělo se o něm, že se ve jménu vědecké pravdy nebojí postavit žádné autoritě, včetně univerzitně-státní, na které byl existenčně závislý.

Brentano byl o dvanáct let starší než Masaryk a jako kněz a filosof v jedné osobě splňoval všechny nároky, jaké Masaryk připisoval otcovské autoritě. Byl to naturelem stejný a zároveň nekonečně hlubší typ než kněží Satora a Procházka; Masarykovi imponoval hlavně nesmlouvavostí, s níž sváděl vnitřní zápas o svou víru. I Brentana, stejně jako Masaryka, v roce 1870 zasáhlo vydání dogmatu o papežské neomylnosti: přimělo ho dokonce, aby odložil kněžskou sutanu, vystoupil z církve a zůstal bez vyznání. Svou už tak komplikovanou existenci profesora Vídeňské univerzity si pár let poté zkomplikoval ještě víc tím, že se oženil. Vystoupení z církve bylo v Rakousku považováno za politováníhodnou věc; sňatek však byl kněžím, i bývalým, rovnou zakázán. Brentano si navíc vzal židovku, čímž svou sebelikvidaci zpečetil. Vzdal se tedy profesury a tím zajištěné existence; místo náboženství začal učit filosofii, a než v roce 1917 zemřel, protloukal se v cizině.

V té době už s ním Masaryk dávno nebyl v kontaktu, dokonce se od jeho pozdních názorů distancoval. Za časů studií ho však Brentano strhl stejně jako jiné své žáky, ke kterým se počítali psychoanalytik Sigmund Freud, fenomenolog Edmund Husserl nebo antroposof Rudolf Steiner; Brentano ovlivnil i filosofa Martina Heideggera nebo spisovatele Franze Kafku. A učinil tak vesměs způsobem, který Vídeň do té doby nezažila. Netvořil vlastní novou filosofickou systematiku, ale naopak, myslel „od okraje“. Už to, že místo filosofie, oboru, v kterém byl puncován, přednášel psychologii, novou nauku, u níž zatím skoro nikdo nevěděl, co si o ní má myslet, znamenalo, že jeho vůle hledat nemá žádné předem dané hranice.

Masaryk ho později, na univerzitě v Praze, napodobil, když pod hlavičkou praktické filosofie začal přednášet také něco úplně nového: sociologii. A převzal od něho i další zvyky, považované v dané době za učitelsky nonkonformní. Například pořádání domácích studentských dýchánků: až dosud se mělo za to, že vysokoškolský učitel si má od studentů udržovat (hlavně v soukromí) odstup. To Brentano zrušil, když začal zvát studenty k sobě domů  na kávu i na večeři — a ovšem na filosofické diskuse, které při tom probíhaly.

Vzhledem k tomu, jaký vliv na sebe Masaryk Brentanovi později připisoval, bylo pozoruhodné, že se s ním na univerzitě, i když si jeho přednášky zapsal, vlastně dlouho nesetkával. Přes den, když Brentano přednášel, byl totiž jeho student vázán vychovatelskými povinnostmi v rodině svého nového mecenáše Rudolfa Schlesingera.

Řešil problém tím, že si Brentanovy přednášky opisoval od ostatních studentů a s poznámkami v ruce o nich chodil večer debatovat k Brentanovi domů. Až když po roce Brentano vypsal kurs přednášek z praktické filosofie, rozhodl se Masaryk, že je dál nemůže ignorovat, a do konce studia je navštěvoval.

S Brentanem jako s prvním člověkem v životě začal řešit, co je vlastně filosofie. Shodoval se s ním, že je to vědecky podmíněná snaha o nalezení prapříčiny bytí a že jde zároveň o pátrání, je-li prapříčinou zjevenou, nebo zda prapříčina podléhá lidským, tj. etickým a rozumovým kritériím. Takto pojímaná filosofická věda by časem mohla (věřil Masaryk společně s Brentanem) nahradit náboženství v úloze vedoucí síly lidstva.

Brentano Masaryka naučil, že myslet filosoficky neznamená jenom hltat staré knihy a vyvozovat z nich nové s odůvodněním, že tak se to dělalo odjakživa. Filosof nemá být pouhým přitakávajícím historikem svého oboru. Nově a originálně myslet může jenom ten, kdo všestranně poznává svět, ve kterém žije. A protože tento svět se stále mění, je třeba den co den vymýšlet nové způsoby, jak se mu dostat na kobylku. Nadějnější než staré filosofické knihy, říkal Brentano, je cokoli, dokonce i cosi tak riskantního jako experiment, kterým se testuje realita v přírodních vědách. Jak jinak odlišit pravdu od šarlatánství? Zkoušet se musí všechno, i tak neurčité nové fenomény, jakým se v sedmdesátých letech 19. století stala třeba hypnóza. Ve Vídni zaujala všechny, včetně Sigmunda Freuda, který o její drtivou kritiku opřel základy pozdější psychoanalýzy.

I Masaryka v té době zaujaly produkce potulného dánského hypnotizéra Carla Hansena. Zval si na pódium dobrovolníky, jejichž slova a činy potom ovládal způsobem, jehož podstata zůstávala záhadou nejenom obecenstvu, ale i jemu samotnému. Své produkce nazýval „magnetismem“ a odvolával se při tom na nekonvenčního léčitele osvícenských dob Franze Antona Mesmera.

Masaryk, který se právě zabýval doktorskou disertací, v níž řešil „podstatu duše u Platóna“, se k Hansenovým pokusům postavil filosoficky. Nebral je jako atrakci, ale položil si otázku: co se při nich děje s lidskou duší? Nepřestává snad ona duše existovat, když se „zmagnetizovaný“ člověk pohybuje po jevišti jako loutka bez vůle? Prováděl vlastní hypnotické pokusy: sirkou hypnotizoval slepici a čajovou lžičkou děti, dospělé dobrovolníky nutil zírat na papír s nakreslenými soustřednými kruhy, dokud neodpadli; potom je budil a chtěl, aby vyprávěli, co zažili. Nakonec zjistil, že podstatou věci není žádný nedefinovatelný magnetismus, ale psychologicky celkem snadno popsatelný umělý spánek.

Studie s názvem O hypnotismu (magnetismu zvířecím), kterou potom napsal, sehrála v jeho životě zvláštní roli. Když si ji přečetli vzdělanci v Praze, chystající se začátkem osmdesátých let k obnově pražské české univerzity, zatoužili mít jejího autora mezi sebou. Ze spisovatele, který prokázal, že dokáže přemýšlet originálně a zároveň

podle parametrů kritické vědy, se v roce 1882 stal univerzitní profesor v českém hlavním městě. Zcela specifickým důsledkem bylo, že mu jeho někdejší zájem o hypnotismus byl později přičten k tíži: když ho za časů hilsneriády obviňovali jako svůdce a kazitele mládeže, nařkli ho mimo jiné z toho, že při výuce používá hypnotických praktik, jež se kdysi naučil.

Život spěje, kam chce, a povinností filosofa je být u toho. Trocha pravdy je všude, zde i onde, je třeba číst Aristotela stejně jako ranní noviny. Čím dál víc při tom Masaryk zjišťoval, jak ho dráždí, respektive jak mu coby návod k životu nepostačuje filosofická skepse, a tak se přistihoval při čím dál častějších, zatím vnitřních polemikách s jejími představiteli, od Davida Humea po Arthura Schopenhauera.

Bude hledání filosofie, podle které se dá žít, namísto oné okázale skeptické, jeho životním tématem? Snažil se, aby si na tu představu zvykl.

Skepse mu přišla myšlenkově až příliš jednoduchá. Být skeptikem není žádná zásluha, v patnácti letech se k ní samospádem propracuje každý člověk. Kvalita pozdějšího života pak záleží mimo jiné na tom, zda člověk dokáže svou pasivní a pohodlnou skepsi nahradit aktivním programem. A hledání takového náročnějšího programu se Masaryk rozhodl zasvětit svůj budoucí život. Profesí vědec, uložil sám sobě program přetváření světa, tedy vlastně program politický.

Jaký smysl by měla věda, která by jen evidovala skutečnost, bez snahy evidenci využít? A jak by mohla fungovat politika, kdyby se odmítala řídit přesnými pravidly, která jinak než vědeckým, kritickým myšlením nemohou vzniknout?

Když na konci 19. století začal interpretovat po svém české dějiny — jen z reformační tradice, a navíc tak, aby jejich vyústěním vždy byl on sám —, kritizovali ho zejména vědci-historici, že takové účelové myšlení se nepodobá vědě, jež musí být nadstranická. Ve skutečnosti Masaryk takto svou vědu, po Brentanovi, „politicky“ (tedy z hlediska smyslu a účelu života) přibarvoval od začátku. Už jeho časná interpretace Platóna (ve studii Plato jako vlastenec) představila filosofa úplně jinak, než jak ho četli znalci antiky: jako společensky aktivního a angažovaného myslitele, de facto opět jako předbojovníka Masarykova. I v dalším svém časném eseji s názvem Teorie a praxe dal Masaryk najevo, že ho zajímá takové poznání, které je společensky užitečné a v tom smyslu politické. Takovým způsobem chápal, oblíbil si a často citoval větu Francise Bacona „Vědění je moc“. Chtěl poznat zákony, jimiž se řídí svět, aby pak podle nich mohl jednat a ten svět zlepšit.

Pod Brentanovým vedením Masaryk v březnu 1876 obhájil doktorskou práci o Platónovi a odpromoval. Když uvažoval, kam dál, Brentano mu poradil, aby nespěchal. Co třeba odejít na rok z Vídně někam jinam, například do Lipska? Pokud Masaryka zajímají i jiné formy náboženství než ono rakouské a katolické, pak se sotvakde dovzdělá spíš než v Sasku, zemi luteránů. Německo, krátce předtím (v roce 1871) sjednocené, postupovalo politicky rychle dopředu a Masaryk si uvědomil, že než o tom pořád jen číst, bude lepší všechno vidět na vlastní oči.

Copyright © Pavel Kosatík, 2018

ISBN 978-80-7432-919-7

Jaroslav Přibík & Bohumil Konečný: Zuzanka a její svět

Zuzanka a její svět patří k zásadním milníkům domácího komiksu. Seriál, který vycházel na pokračování v časopise Květen, byl ve své době nesmírně úspěšný u čtenářů. Nad jeho tvorbou se setkali dva nepřehlédnutelní autoři – scenárista Jaroslav Přibík a kreslíř Bohumil Konečný –, kteří do českého obrázkového seriálu poprvé (a na dlouhou dobu naposledy) vnesli žánr romantické vztahové ságy. Příhody sličné kadeřnice a jejího milého reflektují dobu svého vzniku na přelomu let 1947 a 1948. 

Legendární komiks vydává poprvé v knižní podobě nakladatelství Plus (EAN  9788025909720).  Vychází ke 100. výročí narození kreslíře Bohumila Konečného.

Ukázky z knihy: