Co mohou mít společného protinacistický odbojář ze skupiny
Tři králové, prchající při slavném útěku posledního ze Tří králů před gestapem
z nuselského činžáku, sedmnáctiletý člen pražského pouličního gangu
Vyšehradských jezdců, odsouzený v roce 1953 za „protistátní činnost“ do
uranových dolů, a po slávě toužící básník? Snad víc než město a čas, v němž se
protnuly jejich osudy. Svorníkem románu je prostor Prahy, její místa i postavy,
o nichž se v žádném turistickém průvodci nedočteme. Přes temný příkrov
historických událostí se Beranovi hrdinové pokoušejí nalézt alespoň trochu
nestádní způsob života. Za pár doušků svobody však zaplatí krutou daň.
Stanislav Beran (nar. 1977) absolvoval obor český jazyk a
dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze.
Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007),
novelu Hliněné dny (2009) a další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně
(2013). Působí jako manažer ve farmaceutické firmě.
Román vydává
nakladatelství Host.
Ukázka z knihy:
Ošoupané podrážky bot na pedálech klouzaly, jak se do nich v
kopci s námahou opíral. Teplá tma zřídla, vystřídal ji čerstvý ranní vzduch,
bicykl obtěžkaný koši s pečivem se se skřípáním sunul vzhůru, směrem k bledému
světlu, jediným oživlým dveřím v řadě ostatních, na které bylo ještě příliš
brzy. Starý Sova, vousatý chlap podobný pařezu, vždycky netrpělivě čekal, až
ten kluk přijede, jako by na rohlíkách visel celý jeho život. Kolem prosupěl
těžký náklaďák, smradlavý modrý oblak ho na pár okamžiků připravil o zbytek
dechu, rozkašlal se a odplivl si, zastavil a několik posledních kroků ke dveřím
kolo vedl. Opřel ho o zeď, sebral koš a vešel dovnitř.
„To je dost,“ zabručel Sova bez pozdravu, vytáhl z kapsy
vesty hodinky, zavrtěl hlavou a významně zaklepal prstem na ciferník. „Jsi na
vejletě, nebo co?“
„Jedu včas,“ bránil se mladík a naklonil se, aby si na
ciferníku v mužově dlani zkontroloval čas.
„Čekám tu na tebe, takže máš zpoždění, nebuď drzej. Už je
světlo. Nemám na práci jen tebe. A pozdravit neumíš?“ sklapl hodinky a uklidil
je do kapsy.
„Dobrej den.“
„Nazdar.“
„Jako vždycky, viďte?“ Otevřel koš, Sova sebral svůj z
regálu a položil ho na pult. Na něm pečlivě vyrovnaná závaží, bílá váha,
srovnané obdélníky rozřezaných novin, sklenice naložených okurek. Představil
si, jak mu kyselý lák protéká hrdlem, a začaly se mu sbíhat sliny.
„Kam čumíš? A žádný sypání, budem počítat.“ Mladík odtrhl
pohled od okurek a otřel si zpocené čelo.
„Jak chcete, já vás neokradu, to přece víte.“
„To říkáte každej, a kam bych přišel. Dost řečí, padesát
kousků, pěkně jeden po druhým.“
„Vždyť já vím.“ Bral z koše jeden rohlík po druhém a opatrně
je překládal do kupeckého koše. Když měl Sova špatnou náladu, museli počítat,
to věděl. Když se splete, dostane pohlavek, tahal rohlíky z koše, jako by lovil
ryby z kádě, a opatrně je pouštěl z dlaně.
„Bude horko, co myslíte?“
„Hleď si svýho, horko nebo zima, mně nikdo nic zadarmo
nedá.“
„Já jen, že jsem se zpotil při tom šlapání už takhle ráno.“
„Vy mladý si pořád na něco stěžujete. V zimě je vám zima,
teď zase horko. Za chvíli ti bude vadit, že se na kole musí šlapat a že musíš
jezdit brzo ráno.“
„Já to tak nemyslel.
Padesát. Tak prosím,“ zdvihl koš.
„Ukaž, já sám,“ sebral mu ho Sova z ruky a usadil do regálu.
„Tak přeju pěknej den,“ cvrnknul mladík prstem do čepice a
otevřel dveře.
„Pozdravuj pana šéfa a dej na sebe pozor.“
„Dám, děkuju. Špatná doba, to víte.“
„Mluvím o tomhle, hlupáku, podívej,“ namířil Sova prst na
ulici, po které pomalu projížděla šedivá dodávka s malou kulatou anténou trčící
ze střechy. Auto nepřirozeně měnilo rychlost, pak zastavilo u chodníku.
„Co to je?“
„Jak to mám vědět? Ale jezdí tu často. Někdy celou noc.“
„Čmuchaj, asi něco hledaj. Nebo někoho.“
„Tak hele, nic jsem ti neřekl, jasný? Nechci, aby si nějakej
usmrkanec pouštěl před holkama hubu na špacír a zatáhl mě do nějakýho maléru.
Rozumíš? Mysli si, co chceš, ale ode mě nevíš nic. A teď zmiz.“
„Nashledanou,“ zahučel zaraženě kluk a vypadl ze dveří.
Viděl ho, jak si nešikovně připevňuje koš na nosič bicyklu a
sleduje přitom auto, o kterém Sova věděl, že se zanedlouho objeví za sklem
dveří znovu. Špatná doba. Byla vždycky horší nebo lepší, pro něj se toho moc
nezměnilo. Na nějaké vlastenčení neměl povahu a už ani věk, on obsloužil Němce
i Čecha se vší úctou, válka neválka. Neměl je rád, ale člověk si musí udržet pořádek
v hodnotách. Rodina, živnost, pak teprve všechno ostatní. Jeho artikl jsou
rohlíky, mouka, svíčky a olejovky, ne politika. Potkával je i obsluhoval,
všechny ty křiklouny, co před dvěma lety bouchali do stolu a křičeli, že
republiku nedáme. Mohli křičet, jak chtěli, když ji ti vychcánkové na Hradě za
řekou dali sami. Křiklouni se pak chvíli ploužili jako zmoklé slepice, strachy
se báli pozdravit, aby si na ty jejich řeči náhodou někdo nevzpomněl. Nebo
zmizeli, schovali se, než si pro ně právě takové autíčko plné německých tajných
přijelo a vytáhlo je za límec z díry. Bylo mu jich líto. Přece jestli se někde
něco peče, nebude to tady, Němcům rovnou pod nosem. Někde v klidu, v menším
městě, Benešov, Kolín třeba.
Kluk šlapal do pedálů, na vlhké šlapce mu uklouzla noha a
praštil se do rozkroku. Zakvičel podivně, rozhlédl se, došoural se k okraji
chodníku, opatrně se odrazil a zmizel v kopci. Šedivé auto s drátěným kroužkem
antény pomalu projelo kolem, Sova vyšel na ulici, díval se za ním, než se
ztratilo v zatáčce. Rozhlédl se a sledoval okna domů kolem, parčík s čerstvě
vysázeným živým plotem, dřevěnými lavičkami před Svatým Václavem. Divný kostel,
spíš jen dům v řadě jiných domů, kterému jako by špičatou střechu někdo nechal
přidělat až dodatečně. V té chvíli vyšel z malých bočních dveří kostela farář
Tylínek, rozhlédl se a zamával mu. Sova se zamračil, jakoby přistižený při
něčem nevhodném, mávl rukou a zašel do krámu. Rozednívalo se, vypadalo to, že
dnes bude opravdu horko. Mlíkař už tu byl, je nejvyšší čas otevřít.
© Stanislav Beran, 2016
© Host — vydavatelství, s. r. o.,
2016
ISBN
978-80-7491-797-4
Žádné komentáře:
Okomentovat