Adam Chroust: Miloslav Stingl

152 navštívených zemí, 14 cest kolem světa, 43 knih ve 240 vydáních, 17 milionů prodaných knih a desítky tisíc dokumentů, fotografií a archiválií... Tak lze v maximální zkratce vystihnout život Miloslava Stingla. Život, který je opředen mnoha dohady a tajemstvími... Jak je možné, že v době neprodyšně uzavřených hranic procestoval tolik zemí světa? Proč si ho indiánský kmen ze Severní Ameriky vybral za svého náčelníka? Co mu pomohlo přežít děsivou námořní katastrofu u břehů Afriky během jedné z jeho osmi plaveb kolem světa? Během devatenácti let, která prožil za hranicemi své země, se mu svět měnil doslova před očima. Podívejte se v jeho vzpomínkách na průběh karibské krize přímo z obklíčeného ostrova nebo prožijte dramatickou cestu za neznámými indiánskými kmeny hluboko v neprobádaných pralesích Nové Guineje. Ani o překvapivá setkání se slavnými krajany, vládci a světoznámými osobnostmi nebude nouze.

Významný český cestovatel a spisovatel po desítkách let zarytého mlčení souhlasil se zpracováním a zveřejněním svého neuvěřitelného příběhu. Podívejte se například na průběh karibské krize přímo z obklíčeného ostrova nebo prožijte dramatickou cestu za neznámými indiánskými kmeny hluboko v neprobádaných pralesích Nové Guineje. Ani o překvapivá setkání se slavnými krajany, vládci a světoznámými osobnostmi nebude nouze.

První autorizovanou biografii cestovatelské legendy vydává nakladatelství Jota. Kniha obsahuje nádherné barevné ilustrace, velkou nástěnnou mapu, DVD a další překvapení.

Ukázka z knihy:

MEZINÁRODNÍ KONGRES V MOSKVĚ

V roce 1964 byl jako zástupce Československé akademie věd Miloslav Stingl vyslán na VII. mezinárodní kongres antropologických a etnologických věd v Moskvě. Vědecké sympozium probíhalo na půdě místní univerzity v Leninských horách. Vzhledem k tomu, že organizátorem celého kongresu byl americký antropolog Sol Tax, Američané financovali logistiku celé akce.

„Kuriózní bylo, že naši dopravu z jedné komunistické země do druhé komunistické země platili kapitalističtí Američané, kteří kongres pořádali. Díky tomu tam jelo půl našeho ústavu.“

S odstupem let považuje Stingl kongres za velice důležitý mezník své vědecké kariéry. Poprvé v životě měl možnost sledovat světovou elitu těch nejlepších etnologů a antropologů pod jednou střechou. Seznámil se s mnoha vlivnými lidmi, díky nimž se posunul na zcela novou profesní úroveň. Zásadní bylo především setkání s mnoha pracovníky amerických univerzit, již ho v následujících letech opakovaně zvali na pracovní pobyty do svých ústavů. Seznámil se zde například s kalifornskou archeoložkou a antropoložkou Emmou Lou Davisovou z Museum of Man v San Diegu, jednoho z nejbohatších muzeí světa, které ho právě díky jejímu doporučení v roce 1968 a 1971 pozvalo ke krátké odborné stáži. Další cenné setkání proběhlo s odborníkem na Oceánii Williamem Hansem Davenportem z Pennsylvania State University či antropologem z newyorské Columbia University Lambrosem Comitasem. S tímto vědcem zabývajícím se oblastí Karibiku pojí Stingla celoživotní přátelství. Pokud však lze některé z navázaných spoluprací označit za opravdu klíčové pro Stinglův vědecký růst, jedná se o profesní vztah s Verou Dourmashkin Rubinovou, ředitelkou a zakladatelkou Výzkumného ústavu pro studium člověka v New Yorku (RISM, Research Institute for the Study of Man). V tomto významném ústavu, jenž dodnes sídlí na slavné newyorské ulici 5th Avenue a zásadně se podílel na rozvoji latinskoamerických studií, působil v první polovině roku 1968. Stáž na této nesmírně kvalitní a bohaté instituci mu umožnil propracovaný systém stipendií pracovníkům zabývajícím se oblastí Latinské Ameriky. Nejvíce však Miloslav Stingl vzpomíná na setkání se slavnou americkou antropoložkou a spisovatelkou Margaret Meadovou z Columbia University.

„Na první setkání s Margaret Mead nikdy nezapomenu. V sovětském poststalinském Rusku chodili všichni oblečení stejným způsobem a byli stejně chudí. A teď před Leninovým mauzoleem na Rudém náměstí šla ženská, která měla dvoumetrovou hůl v ruce, na hlavě nějakou indiánskou čelenku nebo snad deformovaný klobouk a až ke kotníkům černou řízu, kterou nosily u nás čarodějnice. Takhle oblečená šla po Rudém náměstí, kde mašírují rudí vojáci před sušeným Leninem, a Rusové na ni koukali, jako kdyby přiletěla z Marsu.“

Krátce po kongresu začala na Československou akademii věd chodit Miloslavu Stinglovi pozvání od nových přátel a kolegů ze zahraničních univerzit. On se však rozhodl dokončit výzkum, který zahájil před dvěma lety.

STOPY VEDOU DO HOR

Po svém návratu z Moskvy se Miloslav Stingl začal okamžitě připravovat na druhou výzkumnou cestu na Kubě. Během březnového odletu na dvanáctiměsíční výměnný pracovní pobyt ale rozhodně netušil, že svůj domov neuvidí výrazně déle. Krátce po příletu do „Paříže Karibiku“, honosné přezdívky hlavního města Havany, se při celní prohlídce seznámil s československým estébákem Bohatým, kulturním přidělencem na Kubě, jenž ho měl během návštěvy na starosti. V rámci stipendijního pobytu Stingl vystupoval současně jako host Kubánské akademie věd, pracovník Havanské univerzity (University of Havana) a postgraduální student. Ubytován byl v domě pro zahraniční profesory spolu s dalšími třemi Čechoslováky.

„Když přijel na Kubu někdo z Československa a potřebovali pro něj zajistit tlumočníka, zavolali mi z konzulátu a já jsem s nimi často několik dní jezdil, kam bylo potřeba. Jednou dorazilo československé národní mužstvo vodního póla. Byli to všechno Maďaři z Košic, jen trenér byl Slovák. Přezdívali mu Tojás – Vajíčko. Bylo hrozně komické, že vyslanci vnitrozemské země učili vodní sport stát obklopený mořem. Ti kluci se moc těšili na Kubánky a nějak je nezajímala výuka v bazénu. Takže já jsem dokonce ve dvou mezistátních zápasech musel nastoupit, abych doplnil naše prořídlé reprezentační mužstvo. Mým úkolem nebylo ani tak dát gól, ale neutopit se. Všichni to byli fajn chlapi a s jedinou výjimkou všichni emigrovali. Pikantní bylo, že dva z těch pólistů si na Kubu dovezli dámské botičky. A když se seznámili s nějakou holkou, první večer jí dali jednu botu a ona pak musela přijít ještě jednou, protože pokud neměla jenom jednu nohu, potřebovala boty dvě. Opravdu geniální nápad dotažený k dokonalosti.“

Na své studium dějin a kultury Afroameričanů na Kubě Stingl navázal o několik měsíců později 8. září účastí na svátku Panny Marie z Regly, nejdůležitějšího centra tajných náboženství Afrokubánců. V budově katolické kaple nedaleko přístavu, kde si mohl vyfotografovat slavnou sošku vládkyně moří Yemayá převlečenou za katolickou světici, proběhla krátká mše, jakýsi úvod k opravdovým oslavám za zdmi tohoto poutního kostela, jichž se účastnil. Po několika dnech pátrání po boku doktora Hesse z lipské univerzity se jim podařilo objevit dům, v němž se při obřadu Toque zpívá a tančí na počest Yemayá. S magnetofonem ukrytým v tašce Stingl několik dnů po návratu na Kubu znovu spatřil lucumíjský obřad plný tanců a zvuků třech svatých bubnů batá, jež zněly na počest černé bohorodičky. Na několika dalších slavnostech se zaměřil na prvky tradičních tanců, které byly pro Afrokubánce nejvýznamnějším prostředkem k vyjádření jejich náboženských představ.

Santiagský karneval Stinglovi nabídl velkolepý pohled na šestikilometrový pochod takřka všech jeho obyvatel za zvuků starobylého tance conga. Na veselý karneval, vyvrcholení roku v provincii Oriente, dorazil spolu s mnoha dalšími havanskými Afrokubánci po třicetihodinové jízdě vlakem. Hudba karnevalových průvodů a tanečních zábav za trochu nepohodlí v nejlacinějším kupé jistě stála. Postupně Stingl poznával na Kubě dějiny i současnost černochů, jejich tradiční tance jako son, rumba, merengue či conga, seznamoval se s hudebními nástroji a navštěvoval více či méně tajné náboženské obřady mnoha afrokubánských skupin.

Synové leopardů

Menší i větší tajemství místní černošské komunity se před Stinglem postupně jedno za druhým otevírala, ale to největší – Abakuá – stále zůstávalo. Nejtajnější z tajných mužských společností, jež si Afroameričané v Novém světě vytvořili, chránila své tajemství tak dokonalou mlčenlivostí, že o ní ostatní kubánská veřejnost nevěděla prakticky nic.

Deset měsíců jsem se pokoušel proniknout do některého z abakuánských sdružení. Konečně, když jsem byl už skoro celý rok na Kubě, jsem se seznámil s černochem, který, jak jsem se později dozvěděl, byl mosongem – vysokým funkcionářem jedné ze skupin Abakuá v havanské čtvrti Guanabacoa. Od něj jsem pak dostal pozvání k účasti na základním abakuánském obřadu, který můžeme označit jako drama – „divadelní hru o ekué“.

(Z knihy Vúdú, zombie, karnevaly)

Velké abakuánské tajemství – ekué – znamená v jazyce afrického kmene Efik leopard. A právě efické leopardí bratrstvo bylo zřejmě přímým předchůdcem kubánských Abakuá. Pozvání od mosonga Stinglovi umožnilo vejít mezi Syny leopardů a zúčastnit se jejich hlavního obřadu, velkého představení o životě a smrti, daleké zemi mrtvých, v níž panuje ono ústřední tajemství ekué. Český vědec se nejvíc těšil na setkání s režisérem tajných obřadů, který se nazýval morua yuánse. Kromě něj při slavnosti o životě obětovaném vševládné smrti vystupovalo dalších dvanáct osob včetně mosonga. Po obětování kozla, jehož krev pili všichni zasvěcení na obřadu, herci vyrazili slavným průvodem do města. Účastí na nejdůležitějším obřadu Abakuá vyvrcholily Stinglovy cesty za poznáním dějin a kultury kubánských černochů.

Za Yucateky

Terénní toyota vezla mexicko­kubánskou amerikanistku Calixtu Gutieres­Holmesovou, sovětskou badatelku Julii Pavlovnu Averkijevovou a Miloslava Stingla do Madrugy, malého městečka na jihu havanské provincie. Cílem vědeckého týmu byli tamní indiáni, jejichž předci se na ostrov dostali v polovině devatenáctého století jako mayští otroci z mexického Yucatánu. Na rozdíl od černošských otroků, kteří byli rozváženi po celé Kubě, zůstali tito „Yucatecos“ jen v západní části ostrova. Spolu se svými přáteli dorazil Miloslav Stingl po stopách obchodních spisů havanských společností na státní statek José Garcerán Valls nedaleko Madrugy, na kterém v posledních letech pracovali takřka všichni dospělí Yucatekové z oblasti.

„Mě osobně nejvíce zajímali Zambové, míšenci Yucateků a Afrokubánců. Jenže to nebyli původní indiáni Kuby. Ti podle většiny mých kolegů vymřeli už hodně dávno. Já jsem jako jeden z mála věřil, že v divokých horách na východě musí žít nějaký přímý potomek předkolumbovských Tainů a Siboneyů. Při mojí první cestě hrozila světu atomová válka, a to mi opravdu nedovolili vyjet do hor hledat indiány, ve které prakticky nikdo nevěřil. Tentokrát už ale Kubánská akademie věd a havanská univerzita expedici podpořila. Zajeli jsme ještě do Matanzasu k jeskyni Bellamar, což je klenot kubánských jeskynních systémů.“

Indiáni Yateras

Nalézt, detailně zmapovat a popsat původní indiánský kmen na Kubě, v jehož existenci většina odborné veřejnosti nevěřila, předpokládalo dlouhé náročné plánování. Předně bylo nutné vytipovat oblast k pátrání. Musela být velmi těžko dostupná, dosud nezmapovaná, naprosto izolovaná a v předkolumbovském období prokazatelně osídlená početnými indiánskými skupinami. Všechny tyto požadavky splňovala pouze hornatá vnitrozemská část východní poloviny provincie Oriente. Souhlas místních vědeckých institucí a příslušných státních orgánů získala malá amerikanistická expedice díky dosud opomíjenému svědectví významného kubánského zeměpisce, jež Miloslav Stingl dohledal v Národní knihovně José Martího v Havaně. Tehdejší prezident Kubánské akademie věd, kapitán revolučních sil doktor Antonio Núñez Jiménez, totiž jako mladý muž podnikl do východních hor výpravu k pramenům řeky Toa, při které byl krátce zajat obyvateli zapadlé horské osady Bernardo. Tyto indiány ve svém pozdějším dobrodružném článku v časopise Orta nazval podle řeky, která protéká krajem, jménem Yateras, a pomohl tak získat souhlas i potřebnou podporu k uskutečnění expedice.

Z patnácti vědeckých pracovníků, kteří se původně chtěli cesty zúčastnit, se do hor vypravilo pouhých šest odvážlivců. Za volant sovětského terénního vozu GAZ 69, uzpůsobeného pro náročnou jízdu v horách, usedl Rafael Sanchez, před revolucí známý boxer zvaný Putumayo Kid. Vedle něj v olivové uniformě a s československým samopalem poručík Rodolfo Payares, mimo jiné vášnivý archeolog, jenž měl na starosti policejní dohled a bezpečnost výpravy před posledními zbytky loupeživých band. Třetím Kubáncem v expedici byl profesor Manuel Rivero de la Calle, jeden z nejlepších znalců kultury předkolumbovských indiánů Kuby a správce Muzea Montané na Havanské univerzitě. Spolu s dalšími dvěma členy výpravy měl na starosti antropologický výzkum. Nejstarším členem skupiny byl její lékař, sovětský antropolog Volf Venjaminovič Ginsburg. Tento zkušený jednasedmdesátiletý leningradský profesor přezdívaný „Starý pán“ měl za sebou již šest náročných zahraničních expedic. Posledním členem týmu byl, kromě Miloslava Stingla, slovenský antropolog Milan Pospíšil. Šestičlenná skupina se, vybavena starší vojenskou mapou a několika kusými zprávami o indiánech, vydala na třídenní cestu po linii Havana, Santa Clara, Ciego de Ávila, Florida, Camagüey, Holguín, Bayamo a Santiago de Cuba do své operační základny ve městě Guantánamo.

Ve městě nejprve navštívili okresní vojenské velitelství kvůli aktuálnímu stavu horských cest a místního historika a archiváře doktora Solera Zanzarrurena, který je poslal za reverendem Molinou. Tento amatérský archeolog si během svého dlouholetého soukromého bádání zaznamenával informace o obyvatelích vnitrozemí Oriente. Jako nejvhodnější východisko k pátrání reverend označil horské Monte Verde.

„Směřovali jsme v gazíku do vesnice Felicidad de Yateras. Jenže cesta byla spíše bahnitý potok. A potom jsme přijeli k nejhoršímu úseku v Paso de Muertos, průsmyku Mrtvých, kde jsme jako mnoho dalších zapadli v půlmetrovém blátě. Rozdělili jsme si výstroj včetně zbraní a museli jsme pokračovat pěšky. V dešti a bahně jsme se doplahočili až do Felicidad, kde končily všechny kubánské mapy. Vůdce jakési mulí karavany nám ukázal směr do osady Monte Verde. Snad půlku cesty jsme se tam brodili horským potokem. Hned u první chýše byla stanice LCB (Lucha contra bandidos, boj proti banditům operujícím proti revoluční vládě probíhal na Kubě v letech 1959–1965, pozn. autora) s ozbrojeným indiánem Ramirezem Rojasem. Spřátelili jsme se a on nás nasměroval dál do údolí San Andres, La Escondida a několika dalších. Tam, říkal, žijí jenom Ramirezové a Rojasové. Tedy samí indiáni. Velitel stanice Isidor nás pozval do svého hlavního stanu, kde zopakoval jména několika indiánských osad v okolí a slíbil nám indiánského nosiče s mulou.“

Tak jsme tady, jako pak na celé desítce dalších míst v indiánském území, rozbili své campanamenty, ale na tuhle první noc nezapomenu nikdy. Mezi čtyři sloupy otevřené budovy stanice protibanditských oddílů jsme si zavěsili hamaky a natáhli se do nich. Ale hamaka je úzká a pohodlí poskytne jen tomu, kdo ji umí ovládnout. Zkrotit hamaku je jako zkrotit hřebce. Ta moje ale byla zvláště neposlušná. Bránila se, jakmile poznala nezkušeného spáče, a když se chtěl spáč nakonec obrátit na druhý bok, hned napoprvé ho shodila na zem. Vstal jsem tedy a šel se na chvíli projít. Voňavé nebe bylo nizoučko nad zemí, skoro se mi chtělo sáhnout na nejbližší hvězdu. Hvězdy veselé a mladé zlatily celou oblohu a já se díval tam, kde se toto nízké nebe setkávalo s horou. Tam za lesem začíná opravdový indiánský svět.

(Z knihy Indiáni, černoši a vousáči)

Skrz déšť a blátivou hradbu se expedice krok za krokem posunovala pralesní stezkou do San Andresu. Po mnoha hodinách namáhavého pochodu se džungle náhle ztratila a z malého průsmyku spatřili uprostřed zarostlých horských svahů ztracenou indiánskou vesnici chráněnou hradbou džunglových porostů. Nosič Goya skupinu vedl do chýší čistokrevných indiánů, kde až do pozdních hodin pracovali na antropologickém výzkumu. Na druhý den pokračovali dál na východ přes hory do vzdálené osady La Escondida, ke které se ale kvůli zcela neschůdným cestám ani nepřiblížili. Skupina se proto vydala po vlastních stopách zpět do Guantánama. K nedostupné oblasti, o níž byli přesvědčeni, že je skutečným střediskem současných kubánských indiánů, tentokrát nepronikli.

Po nutném doplnění zásob a nezbytném odpočinku se expedice vrátila do divokého vnitrozemí na východě ostrova, aby pokračovala ve výzkumu. Nový plán počítal s tím, že se do oblasti pokusí dostat z jižní strany. Na hranici nepřístupných hor je však čekal další strašlivý úsek cesty Curva de Muertos, zatáčka Mrtvých. Cesta stoupala ve výšce 200 až 300 metrů nad tokem divokého Yaterasu po kluzkých kamenných schodech. Putumayo Kid odmítá vůz řídit a přes nebezpečné místo výpravu převeze místní řidič. I z tohoto směru chránila nepoznaný svět náhorní planiny těžko překročitelná horská kamenná hradba. Přesto se tentokrát výprava do La Escondidy, kterou si posléze zvolila za své hlavní pracoviště této nejindiánštější oblasti Kuby, zdárně dostala.

Antropologové expedice vyšetřili několik stovek yateraských indiánů, jejichž nejnápadnějším znakem byla překvapivě malá výška pohybující se v průměru okolo 130 cm. Početné rodiny žily v malých chýších spletených z větví, palmových listů a se stěnami vymazanými hlínou. Kromě podrobného popisu jejich života se podařilo prokázat příbuznost Yaterasů s indiány venezuelské oblasti Cordillera de Perijá. Expedice tedy jako první prokázala existenci kubánských indiánů a provedla mezi nimi historicky první podrobný výzkum, po kterém se později vrátila do Havany.

Text © Adam Chroust

© NakladatelstvÍ JOTA, s. r. o., 2016