Sbírka povídek argentinského
spisovatele Juana Josého Saera, tato óda na lidskou imaginaci vzdávající hold
čarovné a spásné moci literatury, okouzlí čtenáře odvahou vyprávět v krátkých
útvarech o nekonečných „místech“ času a prostoru, představivosti a paměti.
Co je místo? Kde se nachází místo
každého z nás? Kolika napodobeninami místa v životě procházíme? Jsou místem
bříška našich prstů, povrch Měsíce nebo vůně šeříku? Jaké místo si volí paměť,
psaní, štěstí či zjevení?
Bílá dřevěná lavice na konci dvora,
Sherlock Holmes na stopě sériového vraha, barvitý ruch vídeňské tržnice
uprostřed zasněženého sobotního jitra, zrození filosofie z ducha řecké taverny,
tajemné letiště v Dakaru či Abidžanu, záhada vesmíru v hlasu kejklíře; výsadní
a zároveň strašlivý úhel pohledu: konspirující náhoda v jediné kopii
pornografického filmu, poprava prezidenta Spojených států v přímém přenosu,
sodomie nejvyšší hlavy církve, život po výbuchu jaderné elektrárny, utkvělé
vzpomínky na masové vraždy, trojská Helena proniknutá paprskem a proměněná v
čiročirý svit.
Pokud se velký umělec chopí ztvárnění
velkých univerzálních a navýsost aktuálních témat globální civilizace, nemůže
vzniknout nic jiného než skutečně velké dílo. A pokud, jak říká postava jedné
povídky, „takřka všechna velká osvícení, vytržení, konverze či zjevení, která v
novověku lidé zakusili, pramení z četby“, tyto stránky
jsou toho neotřesitelným důkazem, napsal o knize recenzent argentinského deníku Clarín.
Prozaik, básník a esejista Juan José Saer
(Serodino, Argentina, 1937 – Paříž, Francie, 2005) je považovaný za jednoho
z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů.
V češtině doposud vyšly tři jeho romány, Pastorek (2012), Pátrání
(2014) a Oblaka (2015). Všechny
vydalo v překladu Jana Macheje nakladatelství Runa, jež se ujalo i vydání povídkového
souboru Místo.
Ukázka z knihy:
PYRAMIDY
Ačkoli
muž již zcela procitl, nadále se zmítá v tenatech hrůzného snu, který se mu
právě zdál, a jen tiše vzlyká vedle své ženy, aby ji neprobudil. Ve tmě cítí,
jak mu po tvářích stékají horké slzy. Zmocňuje se jej děsivý pocit hnusu, viny
a zoufalství a otřásá jím. Za svůj sen se stydí a přitom má pocit, jako by se
touto neskonalou hanbou zamořil celý vesmír. Od této chvíle svět již nikdy
nebude tentýž.
Je
úspěšným egyptským obchodníkem, který z Evropy dováží jisté přístroje. Ačkoli
vystudoval (londýnskou) fakultu elektrotechniky a stal se z něj inženýr, držel
se rodinné tradice a raději vložil své znalosti do podnikání, při němž prokázal
vynikající intuici, jež mu velela obchodovat spíše s podnikateli z Francie než
z Anglie. Díky této strategii se vyhnul vážnější konkurenci a za deset let
podnikání se mu podařilo nejen upevnit, ale především navýšit rodinný kapitál.
Spolu se svým starším bratrem a svým švagrem, manželem své sestry, dokázal
vybudovat nejvýznamnější firmu v daném odvětví, a to nejen v celé své vlasti,
nýbrž možná i ve všech zemích regionu. A nyní se v ložnici svého neokázale
přepychového domu nacházejícího se v jednom z káhirských sídlišť snaží zadržet
pláč, aby nevzbudil svou ženu, která spí vedle něj.
Před
měsícem měl sedmačtyřicáté narozeniny. Při této příležitosti uspořádal velkou
rodinnou oslavu, jíž se zúčastnilo také mnoho přátel. Jeho dva společníci mu
darovali nový, francouzský vůz, který sehnali za výhodnou cenu díky svým stykům
s pařížskými průmyslníky a podnikateli. Poté co hosté odešli a jeho dva synové
šli spát, pomiloval se se svou ženou – měli se velice rádi, a třebaže se
milostným hrátkám již neoddávali tak často jako dřív, byl jí zcela věrný – a
pak, krátce před usnutím, chvíli přemýšlel sám o sobě, o svých předcích, o své
současné rodině, o svém podnikání, a během několika zvláštních minut střídmého
nadšení si řekl, že svůj život snad prožil naplno.
A
dnes v noci, o měsíc později, měl on, jemuž se nikdy nic nezdá, právě tento
hrůzný sen, který byl jakýmsi vyvrcholením nepříjemných událostí, k nimž v
poslední době došlo. Strašlivý sen, který jej naplnil hanbou, bolestí,
vlastním opovržením. Právě se mu zdálo o tom, jak svého staršího syna,
sedmnáctiletého Jussefa, ohavným způsobem sexuálně przní. Nejenže své činy
páchal, nýbrž o nich na veřejnosti i cynicky vyprávěl, i když se za ně ve
skrytu duše již začínal stydět a každého setkání s chlapcem, jemuž, jak ve snu
cítil, způsobil nenapravitelnou újmu, se děsil. Jeho chování nemělo zjevný
sexuální motiv, nýbrž pramenilo z hluboké, mrazivé nenávisti. A možná to byla
právě ona, která jej spolu s oněmi ohavnými obrazy před několika minutami
vytrhla ze snu a kvůli níž se chvěje hrůzou a hluboce vzlyká, aniž by se poté,
co si uvědomil, že ony bolestné výjevy jsou jen noční můrou, dostavil milosrdný
pocit úlevy. Naopak: při postupném procitání z děsivého snu se jej zmocňuje
dojem, že stejnou trhlinou, jakou se vrátil do reality on, do ní pronikl i sen
a nyní jako zhoubná nákaza zamořuje celý vesmír.
Muž
se domnívá, že příčinu této nenávisti zná. Právě tím se však jeho strast a
rozpaky prohlubují. Jak je možné – přemýšlí –, že někdo dokáže zakoušet
takovéto pocity a přitom neví, co na něj číhá v nejtemnějších koutech jeho
vlastní bytosti? Všechno začalo tři nebo čtyři dny po oslavě narozenin, když našli
v příkopě jeho nový vůz. Zmizel jednou v noci a policie, jíž to okamžitě
nahlásili, ho o několik hodin později našla v hluboké škarpě s rozbitými
předními světly, promáčklou karoserií a porouchaným řízením. Té noci jej
neuložil do garáže, neboť nazítří chtěl co nejrychleji odjet na letiště pro
několik klientů, kteří měli přiletět časně ráno z ciziny, a jelikož čtvrť byla
střežena soukromými hlídači, šel klidně spát. Když si však vůz chtěl ráno
vzít, už tam nestál, a tak zavolal policii a vydal se na letiště.
Kolem
šesté večer se s ním policie spojila a oznámila mu, že auto našli, a zároveň ho
požádali, aby se kvůli vyřízení několika drobných formalit zastavil na stanici.
Když tam přijel a viděl, v jakém stavu se nachází auto zaparkované přede
dveřmi, mysl mu na několik vteřin doběla rozpálil žhoucí hněv, jako by mu do
mozku lopatou naházeli hromadu nehašeného vápna, takže když trval na tom, aby
policie v pátrání po dopadení pachatelů pokračovala, nepřisoudil žádný zvláštní
smysl poněkud záhadnému výrazu policisty, který jej vyslýchal a který, ačkoli
se mu zjevně neodvážil odporovat, ho před podepsáním protokolu, jejž sepsal ve
vedlejší místnosti zapisovatel, nechal několik minut čekat.
Nazítří
mu policista zavolal do práce a zeptal se jej, zdali by byl tak laskav a
dostavil se na služebnu, neboť to, co se zjistilo, je natolik vážné, že není
vhodné to probírat po telefonu. Takže o půl hodiny později již policista seděl
naproti němu a hovořil s ním, aniž by se mu díval do očí. Sdělil mu, že tu noc,
kdy došlo ke krádeži, jeden soukromý hlídač spatřil za volantem automobilu jeho
syna Jussefa. Musel se poté dostavit i se synem, ale Jussef při své výpovědi
tak zatvrzele zapíral, že se otec nakonec přiklonil na jeho stranu, přičemž
prohlásil, že se postará o to, aby hlídač, který jej udal, dostal výpověď. Onen
záhadný výraz během tohoto vytrvalého zapírání z policistovy tváře nezmizel, a
po dlouhém, úporném výslechu plném vzdoru, napětí a hrozeb policista prohlásil,
že spravedlnost se svými neomylnými vědeckými metodami už sama dobere pravdy,
načež se mladík silně vyděsil, propukl v pláč a ke krádeži se přiznal.
V
téže chvíli se otci zhroutil prostý a jasný svět, v němž doposud žil. Krátce po
oné narozeninové noci, kdy se mu na okamžik zdálo, že naplnil smysl svého
života, ho s nesmiřitelnou krutostí zasáhly záhadné síly, na něž již dávno
zapomněl. V následujících týdnech se bezvýsledně snažil z Jussefa dostat nějaké
vysvětlení. Byl to jeho nejmilejší syn: ač hodně mlčel a uzavíral se do sebe,
svá studia bral vážně (což bylo pro jeho otce důkazem toho, že je hodnotným
člověkem), a ačkoli nedával příliš najevo své city, v rodinných vztazích si
počínal čestně a rozvážně. Otec jej připravoval na to, aby se ve firmě stal
jeho nástupcem, a rovněž měl v úmyslu poslat jej do Paříže, aby tam dokončil
svá studia. Před sebou samým se musel velice ponížit, když se šel omluvit
soukromému hlídači, kterého chtěl vyhodit z práce.
A
teď, právě před několika minutami, se mu zdál ten strašlivý sen. Zatímco se
pokouší zadržet nebo utlumit svůj vzlykot, pomyslí si, že nenávist, kterou sen
odhalil, je ve vztahu s mladíkovým prohřeškem neúměrná. I když v něm krádež
auta, k níž došlo před několika týdny, vzbudila nemálo pochybností, tento sen
mu jednoznačně potvrdil, že není nebo možná nikdy nebyl tím, za koho se dlouhé
roky pokládal. S postupným procitáním ještě více vzroste jeho zoufalství, neboť
si uvědomí, že Jussef odcestoval. Se syny několika podnikatelů se vydal na
výpravu po Nilu, při níž se plaví po proudu na sever vstříc antickým památkám.
Začíná na něj dotírat tato představa: tři malinkatí, bezbranní chlapci pod
ohromnou masou starověké pyramidy, jejíž starobylé kameny, rozežrané pouštní
erozí, se vznášejí v přítomnosti jako záhadní svědkové minulosti, kterou
pokládáme za důvěrně známou, neboť ji v našich představách vždy znázorňují
stejné, zjednodušené obrazy, ale která je nám ve skutečnosti neznámá a
vzdálená.
Po
tvářích mu stékají horké slzy, dotýkají se okrajů chřípí, smáčejí mu rty,
sklouzávají po čelistech. V přítmí jím otřásají němé vzlyky. Obrazy ze snu,
jasnější než planoucí, dmoucí se slunce, a stejně tak pohlcující a neodbytné,
že se v jejich přítomnosti rozplývá celý vesmír, mu působí bezmeznou bolest, a
když po několika minutách bolest ochabne, přepadne ho zvláštní myšlenka, jež mu
říká, že to, co se mu zdálo, je jedinou pravdou o jeho vlastní bytosti, a že
již nesmí znovu usnout, aby bolest udržel při životě, a tak se v bdělosti za
svůj sen potrestal.
Žádné komentáře:
Okomentovat