Julia Hartwigová: Apollinaire

Nejen milovníci poezie, 

ale snad úplně každý se alespoň jednou za život setkal se jménem Guillauma Apollinaira, básníka s naprosto novou imaginací a převratnou poetickou vizí. Jeho dílo se promítlo do tvorby několika generací básníků a i k nám pronikly jeho překlady velmi rychle - proslulá báseň Pásmo hned krátce po první světové válce, tedy záhy po svém vzniku. Není bez zajímavosti, že Apollinaire počátkem minulého století navštívil Prahu, což v jeho díle zanechalo stopy nejen v samotném Pásmu, ale například i v povídce Pražský chodec. Příběh tohoto francouzského básníka s polskými kořeny - občanským jménem byl Kostrowicki - zde autorka nepřekládá izolovaně, ale propojuje jej s životy řady literátů, malířů a dalších umělců, kteří tvořili okruh Apollinairových blízkých známých. Rozvíjí tak před čtenářem životní osudy tak notoricky známých umělců jako Pablo Picasso, Georges Braque, Alfred Jarry či Henri Rousseau. Kniha je díky tomu nejen poučná, ale i velmi čtivá.

Polská spisovatelka, básnířka a překladatelka Julia Hartwigová se narodila roku 1921 v polském Lublinu, kde i vyrostla. Vystudovala polskou a francouzskou literaturu, nejdříve na Varšavské univerzitě, později pokračovala na Katolické univerzitě v Lublinu. Na konci čtyřicátých let pobývala v Paříži, kde díky stipendiu pokračovala ve studiu francouzské literatury. Vydává nejen vlastní básně – její první texty vyšly ve sbírce Pożegnania již v padesátých letech – ale i překlady z francouzské a americké poezie. Je také autorkou děl o Guillaumu Apollinairovi či Gérardu de Nervalovi.

Apollinairův životopis z polštiny přeložila Vendulka Zapletalová. Její překlad poprvé vyšel roku 1966 v Odeonu. Nové vydání je součástí kolekce Velkého knižního čtvrtku (připadá na 16. březen), do níž se kniha dostala péčí nakladatelství Garamond.

Ukázka z knihy:

To, co se stalo, nebyl ani tak úder hromu z jasného nebe jako spíše ropucha, vhozená básníkovi za límec; tak to bylo nechutné a nesmyslné, a přesto následky, jak tomu někdy bývá při hloupých žertech osudu, byly neblahé.

Týká se to známé krádeže Giocondy roku 1911, do níž byl Guillaume Apollinaire zapleten. Začalo to těmi „špatnými známostmi“, které tak často a důtklivě synovi vyčítala paní Kostrowická. Mezi množstvím mladých umělců a ctitelů umění, v družině lidí nadaných i naprosto jalových, kumpánů chudých a ctihodných i chudých a už méně ctihodných, objevil se v Apollinairově blízkosti jistý mladý Belgičan, Géry Piéret, tak trochu ničema, ale nadaný velkou fantazií, což bylo přirozeným glejtem, zajišťujícím mu Apollinairovy sympatie. Apollinaire rád poslouchal jeho fantastická vyprávění, vymyšlená, ale zábavná, s laskavostí hraběte Almavivy si nechával líbit jeho krkolomné drzosti, které však vždy zachovávaly tón dvorské podřízenosti a přátelské služebnosti, a v dobách tísně, při Piéretově lehkomyslném způsobu života dost častých, pomáhal mu dokonce vydělat pár krejcarů při plnění drobných úsluh, nejprve v „Le guide du rentier“ a pak jako svému sekretáři.

Sekretář – jak nádherně to zní! Jak to, že si skromný a tuze málo solventní básník může dovolit sekretáře? Stačí však trochu slevit z tónu a postavení sekretáře se rázem stane méně důstojné a celá věc srozumitelnější. V „Le guide du rentier“ měli jistě nějaký menší fond na vydání administrace, a jak také Apollinaire začal stále více vydávat a redigovat, potřeboval odbornou výpomoc. Opatřoval si ji s důmyslem, jaký bychom od takové poetické povahy nečekali. Kdo jen pro něj nepracoval, získán jeho kouzlem, přátelským zdůvodněním, nadějí na úspěch nebo prostě na dobrý výdělek (kteréžto naděje zůstaly vždy pouhými nadějemi) nebo také, a to nejčastěji, pro zábavu, pro literární zábavu, jíž se bylo možno zúčastnit v celé skupině nebo aspoň v Guillaumově společnosti? V Národní knihovně pro Apollinaira sbírali materiál a celými odstavci vlastních výmyslů ho doplňovali Blaise Cendrars, Fernand Fleuret, René Dalize, André Billy a ještě mnoho dalších, jejichž jména se nezachovala. „Pracoval jsem pro něj, stejně jako on zase pro Hanse Heinze Ewerse,“ vzpomíná Blaise Cendrars. Dostával za to peníze? Byl za svou pomoc odměňován? Cendrars se sarkasticky směje. Apollinaire nikdy neplatil, neměl to ve zvyku, neměl to rád; Apollinairovi přátelé rádi udržují pověst o jeho lakomství, zřejmě mají strach, aby snad náhodou nebyl blahořečen jako ona svatá Adoráta z jeho novely. Když byla práce hotova, Apollinaire pozval všechny na oběd, a když vypili několik láhví vína, všichni se cítili nejen odměněni, ale nadto byli veselí, povzbuzeni v tvůrčích nadějích a v očekávání úspěchu. Srdečnost a hrdost činily z Apollinaira ideálního šéfa tohoto hašteřivého sdružení.

Samozřejmě že v tak početné skupině přátel se nebylo možno vyhnout jisté hierarchii stavovské a citové. Krom takových, kteří jako Billy a Cendrars jednali s Apollinairem jako rovný s rovným, točila se kolem něho ještě skupinka přátel služebníků, čekající na rozkazy, úslužná, oddaná mu tělem i duší a vším volným časem. Jeho nejbližším pověřencem v drobných a všedních záležitostech byl jistě Jean Mollet, takzvaný baron. Přinášel a odnášel korektury, chodil nakupovat a Apollinaire přijímal jeho služby jako naprostou samozřejmost; když bylo třeba, živil ho, možná někdy i oblékal, a co bylo nejdůležitější, zasvěcoval ho do svých básnických záležitostí, čímž přítele odměňoval za veškerou námahu, konečně ne zas tak velkou, neboť jejich domácnost byla opravdu staromládenecká a nebylo toho pro ni třeba mnoho. Když už bydlel na bulváru Saint-Germain a jedna dáma mu nabídla byt s výhledem na Seinu a Nôtre-Dame, takový, o jakém odedávna snil, básník odmítl a prostoduše jí vysvětloval: „Ne, už se nebudu stěhovat. Jen si představte: během pěti let jsem se stěhoval pětkrát! A říká se, že třikrát se stěhovat je jako jednou vyhořet. Kdyby matka věděla, jak vypadá její bretaňský nábytek! Jean Mollet dělá, co může, aby upevnil nohy stolů a židlí, a co jen má práce s uložením knih!“

Géry Piéret zaujímal asi týž stupeň v hierarchii přátelství, ale byl méně srdečný, ne tak oddaný, bylo třeba mít větší pochopení pro jeho podezřelý způsob života. Piéret měl své vlastní tajné záležitosti, objevoval se a mizel, podnikal nepochopitelné cesty, sázel na dostizích. Dobře se však hodil pro některé drobné úkoly, byl vtipný, uměl si se vším poradit, občas drzý, ale neurážlivý, dal se vyhodit, bylo-li třeba, dovedl včas odejít, neustále přinášel čerstvé klepy a zábavné historky, jak už bylo řečeno, z větší části smyšlené. Géry Piéret byl patrně vzorem pro barona d’Ormesan z Kacíře a spol. Ormesan, to je geniální šejdíř, darebák velikosti magnetizéra, jehož velkolepé lhářství připjalo jeho pokřivené osobnosti křídla.

Pokud Piéret přinášel Apollinairovi zábavné historky – bylo všechno v pořádku, Apollinaire se ho neptal na podrobnosti, nebyl přece jeho vychovatelem. Když však jednoho dne šikovný Belgičan přinesl pod kabátem několik sošek, ukradených v Louvru, a začal je před očima překvapeného básníka vytahovat, po první chvíli oboustranného pustého veselí došlo k vysvětlování. Nepomohly Apollinairovy prosby ani hrozby, ani přemlouvání, aby sošky vrátil prostřednictvím redakce jednoho deníku; Piéret je dal za směšnou cenu jistému nadšenému ctiteli starého umění jménem – Pablo Picasso. Brzy se na vše zapomnělo, cestovatel Géry Piéret, jak bylo hodno barona d’Ormesan, odcestoval do Ameriky, proč a zač, nikdo nevěděl, načež se bez krejcaru vrátil, aby se ve veselé Paříži poohlédl po nějakém snadném výdělku. Nutnost ho opět zahnala do Louvru jako do rodinné pokladnice a opět – zdá se to až nepravděpodobné – Piéret s opičí šikovností schoval pod kabát krásnou sošku, načež ji v naprostém klidu vynesl z muzea v bohulibém rozhodnutí vyměnit ji za hotové. Když došlo u Apollinaira podruhé k vytahování pokladů zpod kabátu (tentokrát to bylo rozměrnější umělecké dílo) básník se neovládl a vyhnal Piéreta za doprovodu příhodných nadávek – „valonských, provensalských, německých a židovských“.

Bylo třeba náhody, že v téže době neznámý pachatel ukradl v Louvru slavný obraz Leonarda da Vinci, Giocondu – Monu Lisu. Útoky tisku způsobily, že v Louvru bylo při náhlé inventarizaci zjištěno, že tam chybí tři sta menších, ale i větších zaregistrovaných uměleckých děl. To už byla látka pro filmovou frašku: každý desátý nebo dvacátý návštěvník si z muzea pod kabátem odnáší svůj oblíbený obraz, miniaturu nebo sošku! Krádež sošek byla v porovnání s krádeží Giocondy žertem. To byla svým způsobem svatokrádež.

Tento portrét, obestřený legendou, obdivem a tajemstvím, měl se ještě častěji stát předmětem krádeží, a dokonce hrozného zmrzačení. Nějaký šílenec do něj několikrát bodl nožem, jiný se zas pokoušel sám se před ním zmrzačit. Poslední ránu chtěl kultu Giocondy zasadit surrealista Marcel Duchamp – Apollinairův současník, který ho však přežil o několik desítek let. V touze způsobit velký efekt a současně diskreditovat staré a podle jeho mínění vyžilé kánony krásna, jejichž symbolem mohla být Mona Lisa, rozšířil v Americe reprodukci tajemné Leonardovy modelky s přimalovaným knírem. Byl to jeden z nejúspěšnějších šoků, jimiž surrealisté zaútočili na mechaniku vnímavosti soudobého zákazníka a diváka, pro jejich vkus příliš monotónní. Úder byl dobře namířen, ale během času se z něho stal pouhý vtip, na knír se zapomnělo a Mona Lisa nebyla o to méně obdivována. Kdo ji chtěl uctívat, uctíval ji nadále, neboť jak známo zprofanované relikvie neztrácejí přitažlivost a nejednou ji naopak získávají.

Když však byla v srpnu roku 1911 z Louvru ukradena Mona Lisa a zpráva o tom se v okurkové sezóně z nedostatku politických událostí dostala na první stránky novin, Apollinaire se vážně zděsil. Bál se podezření, že se krádeže dopustil jeho belgický sekretář. Ten se bál patrně právě tak, ačkoli byl v tomto případě nevinen, ale cítil se ohrožen vzhledem k podobnému přestupku. Vrátil prostřednictvím redakce „Paris–Journal“ ukradenou sošku do Louvru. Samozřejmě že si „Paris–Journal“ pospíšil a celou věc rozhlásil. Článek o navrácené sošce vzbudil v Paříži takovou senzaci, že Géry Piéret nečekal na další následky. Když přišel za Apollinairem s prosbou o pomoc při útěku, Apollinaire ho uvítal, jako by se mu ve dveřích objevilo strašidlo. Už po několik dnů mu pomyšlení na skandál nedopřávalo pokoje, viděl se, jak je stíhán, dopaden, odsouzen k vězení. V touze zbavit se Piéreta co nejrychleji nejenže mu přidal na jízdenku, ale ještě ho doprovodil na Lyonské nádraží. Bylo třeba jednat rychle. V Picassově ateliéru byly ještě dvě sošky, které si kdysi od podnikavého Belgičana koupil. Apollinaire se rychle vypravil na Montmartre a vystrašen nakazil panikou i přítele. Bylo třeba najít nějaké východisko ze situace. Střídali nápad za nápadem, až vyšli z domu a chtěli nešťastné sošky utopit v Seině, ale ztratili odvahu, zdálo se jim, že strážníci, procházející po nábřeží, si je podezřívavě prohlížejí. Konečně se unavení a rezignovaní vrátili k Picassovi. Fernanda Olivierová líčí onu noc, kterou spolu přátelé strávili, jako zvláštní představení. Zachváceni panikou chovali se jako žáčci vyděšení odpovědností za přestupek, který doposud považovali za nevinný žert. Konečně, nemajíce čím vyplnit dlouhé noční hodiny, usedli ke kartám, tváříce se jako cyničtí zločinci, kteří čekají na zatčení. Partii karet, kterou si spolu Picasso a Apollinaire zahráli snad poprvé v životě, je možno považovat za historickou.

Konečně se rozhodli, že sošky vrátí stejnou cestou, jakou je vrátil Piéret. Všecko udělali, jak se slušelo, ale veřejné mínění a policie už toho měli dost. Redakční tajemství nebylo zachováno a jednoho rána, po první klidné noci, kterou Apollinaire po krádeži Giocondy konečně prospal, když už se zdálo, že je všechno v pořádku, na dveře Apollinairova bytu v ulici Gros zabouchala policie. Stopy po hledaném Géry Piéretovi vedly až k Apollinairovi, básník byl zatčen a v průběhu vyslýchání žádán, aby udal místo pobytu Géry Piéreta. Apollinaire odmítá, ale zaplétá se ve výpovědích, zmiňuje se o soškách, které měl donedávna Picasso. Policie sebere Picassa, ten nejprve zapírá, potom potvrzuje přítelovu výpověď.

Konfrontace dopadá dramaticky; oba jsou roztřeseni, vystrašeni, nedovedou se hájit. Je to patrně nejtrapnější chvíle jejich přátelství, oba se k tomu budou v duchu vracet velice neradi a budou se snažit najít pro sebe polehčující okolnosti. Apollinairovi přátelé naznačují, že to nebyl básník, kdo byl v tomto incidentu donucen k jisté zpronevěře na přátelství, ale nikdo to nevysloví přímo. Ať už tak nebo onak, Picasso byl hned po výslechu propuštěn, Apollinaire pro své vztahy k Piéretovi zůstal ve vězení až do vyjasnění celé věci.

Ke krádeži Giocondy došlo 21. srpna, Apollinaire byl uvězněn 7. září, v Paříži ještě nezačala sezóna, noviny se z nedostatku jiných senzací zeširoka rozepsaly o podrobnostech případu. V jedněch se dokonce objevil titulek: „Polák Kostrowicki v čele velké mezinárodní bandy zlodějů uměleckých děl.“ Apollinairovi přátelé sevřeli své řady a znovu a znovu se v novinách objevují protesty spisovatelů. Podepsáni jsou Octave Mirbeau, Elémir Bourges, Remy de Gourmont, Raoul Ponchon a další. V jedné kavárničce uprostřed Paříže se přátelé nepřetržitě střídali ve službě, aby se vzájemně informovali o průběhu záchranných akcí. Obhajoby se ujal Apollinairův kolega z gymnasia, advokát Toussaint-Luca, týž, s kterým se kdysi Apollinaire tajně vypravoval z internátu na vystoupení jarmarečních umělců. Toussaint-Luca si oblékne tógu obhájce a vypraví se za vyšetřujícím soudcem. Intervenuje za Apollinaira, v „Paris-Journal“ otiskne dopis potvrzující své staré přátelství s Apollinairem a protestující proti bezpráví, jehož se stal jeho přítel obětí.

Zatím Apollinaire prožívá ve vězení hotová muka nejistoty. Neví, co se s ním stane, a chová se tak, jako by se opravdu dopustil nějakého zločinu, za nějž ho čeká jistý trest. Místo co by klidně čekal, až bude propuštěn na svobodu, zabývá se nejhoršími myšlenkami. Vězeňská samota a nervozita dnů před uvězněním ho vhánějí do stavu deprese. Společenský člověk, milující pohodlí, octne se náhle v cele na železné posteli, do níž ruka jeho předchůdce vyškrábala zlověstný nápis: „Dédé – za vraždu...“ Skutečnost a smyšlenky se mísí v básníkově představivosti, už mu nejde o právo, ale o pocit spoluviny v jakési temné, ohavné záležitosti, kterou nemůže rozuzlit, stydí se za své postavení, bojí se následků, kaje se před přáteli, podléhá naprostému vyčerpání. Apollinairova fotografie z vězení ho představuje s hlavou sice vztyčenou, ale jeho výraz je k nepoznání změněn, tmavým porostem vousů prosvítá bledá pleť, pohled je nepřítomný a zoufalý, košile bez kravaty jen doplňuje obraz bídy.

Ve vězení píše. Verše, které vznikly v těch několika dnech, prozrazují naprostou ztrátu rovnováhy, bezradný zmatek a snahu najít pomoc, kde jen se dá, dokonce i tam, kam se pro ni hříšník uchyluje obvykle v posledních okamžicích. Jisté rozpaky budí Apollinairovy verše napsané ve vězení:

Co bude se mnou Bože ty znáš mé bolesti

Jsou přece tebou pro mne přímo dané

Smiluj se nad očima bez slz nad bledostí

A nad hlukem mé židle přikované

Nad srdci ubohými co tlukou o mříže

A nad tou láskou jež mne doprovází

Smiluj se nad mou myslí jež chátrá k nevíře

Ach beznaděj má kam až nezachází...

– tak velice se okolnosti, za nichž byla napsána – pro nezúčastněného diváka komické, ba fraškovité – nehodí k patetickému tónu veršovaného dokumentu. Hlavní úloha tu však připadá představivosti; zhodnotit situaci ex post je vždycky snadné. Báseň, v níž Apollinaire prosí matku, Marii a bratra, aby mu odpustili, je nejpravdivějším komentářem jeho rozpoložení. Bylo přece zkompromitováno jeho jméno, způsobil rodině hanbu; tomu všemu lidé Apollinairovi blízcí a v básni jmenovaní připisovali velkou váhu. Apollinaire věděl, že jim bude zatěžko, aby mu odpustili.

Nejvíce spoléhal na Marii, ale Marie se podle mínění přátel v oné pro ni a jejího milence nepříjemné situaci nedovedla přenést přes všeobecně uznávané konvence. Krom toho tu šlo o budoucnost – Apollinaire je přece jen cizinec, snadno se mohlo stát, že by jeho pobyt ve Francii byl prohlášen za nežádoucí a mohl být vyhoštěn; to je rozčilující. Guillaume se však kaje nejen za poslední incident, který skončil tak neblaze, kaje se za všechny dny a noci svého života, kdy bylo co utajovat, za všechno, co je třeba zamlčovat, ukrývat, zač se je třeba stydět, o čem nerad mluví, nač se mu nechce dokonce ani vzpomínat. Jeho lítost je naprostá, dokonalá, krásná, takovou pociťují citlivé děti a někdy i dospělí, dostupující vzácných okamžiků milosti. Ve vězení psali též Verlaine a Oscar Wilde, ale nač je srovnávat s Apollinairem? Mají společné jedno – pocit pokory v ponížení, ve špíně, zanedbanosti a opuštění, pocit rodící se náhle jako hubená travička na zdi z pocitu hříchů zaviněných i nezaviněných, uvědomělých i nikdy neodhalených. Dokladem o procesu uzdravování a návratu k víře, k níž se běžně hlásí, s hlavou jasnou a pevným pohledem, je poslední báseň z vězeňského cyklu:

Den zhasíná teď lampa jasná

Vězení mého září tmám

Můj Rozume Jasnosti krásná

Jsem s vámi ve své cele sám

„Rozum, Jasnost krásná“ – Apollinaire je propuštěn z vězení. Stalo se tak dne 12. září, čili pět dnů poté, co byl zatčen. Vyšetřující soudce dostal 9. září dopis z Frankfurtu s vysvětlením od Géryho Piéreta.

Před vraty vězení čekala na Guillauma radostně a nedočkavě skupina věrných přátel: Fernand Fleuret, André Billy, Gabriel Boissy, Francis Garco, Léo Larguier, René Dalize, Max Jacob, André Salmon, Fernand Divoire, François Bernouard, André Tudesq, Jacques Dyssord, Jean Mollet, André Germain, René Fauchois, Adolphe Lacuzon a mezi nimi i jeho bratr Albert. Nepřišla ani matka, paní Kostrowická, ani Marie, Marie Laurencinová, ani Pablo, Pablo Picasso. Každý z nich z jiných, vlastních důvodů.

Jerome Klapka Jerome: Čas mého života

  

Kdyby se uspořádala anketa o nejčtenějších a nejslavnějších humoristických knihách západního světa, dozajista by jedno z předních míst obsadilo dílo Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Pro českého čtenáře je představa britské humoristické prózy přelomu 19. a 20. století spojena automaticky s jeho autorem Jeromem Klapkou Jeromem.

Co však víme o osobnosti, životě a době umělce, který nás líčením potrhlého říčního výletu dodnes přivádí k záchvatům smíchu? 

„Pokud si představujete, že se Jerome narodil do středostavovské rodiny, napsal Tři muže ve člunu, zbohatl, nabyl slávy a potom umřel, čeká vás jízda, po níž budete opravdu koukat,“ píše v předmluvě k Jeromově autobiografii Čas mého života současný britský spisovatel Joseph Connolly.

Autobiografii vydal Jerome v roce 1926, pouhý rok před smrtí, kdy už se potýkal se zdravotními problémy. Svým typickým duchaplným, výstižným stylem a zároveň bez servítků se v ní vrací do krásných i krušných časů svého dětství a dospívání, k rodičům a smutku z jejich ztráty. Vzpomínky na chudobu a výchovu ve viktoriánské Anglii a v poměrně vypjatém náboženském duchu střídají historky o prvních krocích ke spisovatelské slávě, následných úspěších i potížích s kritikou, divadlem a tehdejšími nepříliš přívětivými zákonitostmi nakladatelského světa. Komentářům neujdou ani autorovi slavní kolegové, Amerika a cesty po Evropě, které si mohl dovolit, když konečně prorazil, a které ho poté inspirovaly k dalším dílům. Dozvíte se, jak přišel k tak zvláštnímu jménu, rovněž skutečnou totožnost George a Harrise ze Tří mužů ze člunu, o Jeromových velmi ctižádostivých cílech (téměř do jednoho naplněných), o značných zkouškách, přičemž každá taková epizoda je samostatná, čtivá, prostoupená suchým anglickým humorem. Možná se budete při tom všem ptát, zda byl Jerome šťastný člověk. Patrně byl, v tom každodenním smyslu slova, až do první světové války (během níž, už po padesátce, Jerome naprosto mimořádným způsobem sloužil své vlasti, jak detailně a nezapomenutelně popisuje v předposlední kapitole). Nicméně děsivé věci, kterých byl svědkem, a jeho vlastní stále problematičtější zdravotní stav ho změnily a přivedly k větší příkrosti v postojích, než by se zdálo možné u autora Tří mužů ve člunu. V autobiografii nalezneme také upřímně vážné poznámky k tématům, jako je krutost vůči zvířatům, rasismus a hrůzy války. V závěrečné kapitole Jerome analyzuje svůj vztah k Bohu a křesťanské výchově.

Memoáry s bohatou obrazovou přílohou vydává k 90. výročí autorova úmrtí nakladatelství Vyšehrad. Kniha v překladu Milana Žáčka vychází poprvé česky 16. března 2017 v rámci Velkého knižního čtvrtku.

Ukázka z knihy:

Nemohu se ubránit dojmu, že Londýn byl za mých mladých časů útulnějším místem k životu. Mimo jiné proto, že v něm nebylo tolik lidí. Život nebyla jedna nekonečná pranice. Byl v něm čas na sebeúctu, na zdvořilost. Člověk se z něj také rychleji dostal. Za letních odpolední vyrážely čtyřkolové kočáry tažené dvěma páry koní do Barnetu, Esher Woods, Chingfordu a Hampton Courtu. Nyní nasednete do autobusu a dojedete dál, ale napřed musíte projet nekonečnými mílemi městské zástavby. A nakonec zjistíte, že jste jen uprostřed dalšího davu lidí. Před čtyřiceti lety jste se ubírali kolem luk a stinnými alejemi a při­jížděli jste do líbezných zahradních restaurací s travnatými plochami na hraní bowls, s ptactvem a odlehlými zákoutími.

Večer nás autobusy za tři pence dovezly do Cremorne Gardens, kde hrály kapely a kde jsme tancovali a večeřeli pod tisícovkou bli­kotajících světel. Nebo jste tam šli pěšky přes vesnici Chelsea, kolem starého dřevěného mostu. Battersea Park se teprve rodil a zeměděl­ská půda se táhla až přímo k Temži. Všechny dámy možná nebyly tak ctnostné, jak byly krásné, ale širé nebe a tekoucí řeka je zbavovaly veškeré nízkosti. Pod korunami stromů a na pěšinách mezi květino­vými záhony jste si mohli představovat i stín romantiky. Děvčata jste mohli potkat i v Argyll Rooms, u Evanse a na dalších všednějších místech. Ale i tak byla tato shromaždiště lidštější a méně syrová než současné orgie na ulicích. Módní společnost popíjela čaj, a zůstávala na večeři, ve vznešeném podniku U hvězdy a podvazku a domů jezdila přes Richmond Park a Putney Heath v lehkém čtyřkolovém faetónu nebo vysokém dvoukolovém kočáru. Řeka byla rušná dopravní tepna. Parníkem jste si mohli zajet k Lodi v Greenwichi na legendární rybí večeři a tu zapít lahví Mouton Rothschild v ceně osmi šilinků a šesti pencí. Nebo jste mohli pokračovat dál, k Sokolovi v Gravesendu, kde byl z dlouhé jídelny výhled na řeku a kde jste mohli pozorovat lodě tiše klouzající po večerní Temži. V neděli jste za půlkorunu dopluli do Southendu a zpátky. Na palubě jste si bez omezení mohli dopřá­vat čaj a za devět pencí si dát krevety s řeřichou. My, mladí pánové, jsme za jídlo mnoho neutratili, a vypasená servírka se jen smála, když nám přinášela další hromadu tlustých krajíců chleba s máslem. Byl jsem na Princezně Alici, když absolvovala svou poslední dokončenou plavbu. Příští neděli šla ke dnu a skoro všichni na její palubě utonuli. Účastnil jsem se i poslední dokončené plavby Lusitanie z New Yorku. Nechtěli nám dovolit přistát v Liverpoolu; museli jsme zakotvit v ústí Mersey a na břeh nás dopravili ve vlečných člunech. Byli jsme až po čáru ponoru naložení municí. Myslím, že tehdy nesla ozna­čení „zemědělské stroje“. Běžná byla lidová varieté. Byla to tehdejší repertoárová divadla. Seděli jste tam na lavicích a jedli smažené sur­movky s brambory a pili pivo. Velkým tahákem býval Sweeney Todd, holič z Fleet Street, ale na paty mu šlapala Maria Martinová aneb Vražda v Červené stodole. Oblíbený byl i Hamlet, osekaný na pětačtyřicet minut a sestávající převážně ze soubojů na meče se širokou čepelí. Rohov­nická klání se konala na hackneyských mokřadech, obvykle v neděli ráno; a na Hampstead Heathu číhali loupežníci. Pravidelní návštěv­níci divadel neměli důvod k stížnostem na nedostatečnou nabídku. Program obvykle trval od šesti hodin až do půlnoci. Začínal fraškou, místo v něm mělo drama i opera a končil burleskou. Po deváté hodině se za vstup vybírala poloviční částka. Na většině mostů se platilo mýto. Nejlacinější byl most Waterloo. Tam pěší platili jen půl pence. Tomuto mostu se začalo říkat Skotův. Bylo běžné, že tradičního Skota při návštěvě Londýna všude zavedete a všechno mu zaplatíte. Když s ním pak jako jeho průvodce přijede k mostu Waterloo, jako obvykle si strčíte ruku do kapsy, abyste vytáhli potřebnou penci. Skot vás však s elegantním gestem zastaví a předejde vás. „Teď je řada na mně,“ řekne u mýtnice. Pokud se dobře pamatuji, než se objevila společnost Aerated Bread Company, byla v Londýně pouze tři místa, kde jste si mohli objednat šálek čaje: jedna na hřbitově katedrály sv. Pavla, druhá na Strandu v podniku zvaném U bochánku a třetí na Regent Street na konci Kvadrantu. Stejně tomu bylo i v New Yorku, když jsem do něj poprvé zavítal. Nabídl jsem proto Charlesi Frohmanovi, že mu pomohu vydělat balík peněz. Měl jsem představu, že on investuje pět tisíc dolarů a že budeme otevírat čajovny, a začneme na Páté Avenue. Myslím, že mi chybělo, že nejsem milionář. První, kdo do Londýna uvedl zmrzlinu, byl Gatti na Strandu. Z celé země se k němu během prázdnin sjížděly děti, aby si u Gattiho daly zmrzlinu za dvě pence. Za doprovodu hudby jsem poprvé večeřel ve staré Holbornské restau­raci. Považovalo se to za kontinentální, a tudíž amorální záležitost, a na povrch se opět nořila věčná ženská otázka: „Může ctnostná žena večeřet za doprovodu smyčcového tělesa?“

Prakticky vzato na tom za oněch časů nezáleželo. Umíněná teta z venkova se sice někdy hlasitě dožadovala, abyste ji vzali ven, ale „hodné“ ženy se stravovaly doma. Ve veřejných podnicích jim byla vyhrazena galerie. Chodily tam – stejně jako děti – se zákuskem, a bylo jim dovoleno poslouchat proslovy. Někdy si jich někdo všiml a připil jim na zdraví. Přípitek se vždy svěřoval komikovi a odpovídal na něj nejmladší svobodný muž, který se považoval za osobu, jež má nejblíže k dámě a je schopná mluveného projevu. Ve všech lepších podnicích byla kuřárna, kam si majitel podniku odcházel se svými přáteli, měl-li nějaké, vykouřit dýmku nebo doutník. Cigarety se pova­žovaly za zženštilé. Jeden populární spisovatel v roce 1870 vysvětlil vítězství Německa nad Francií poukazem na to, že Němci kouří dýmky a Francouzi si potrpí spíše na cigarety. Pokud podnik žádnou kuřárnu neměl, kouřilo se v zadní kuchyni. Po kouření a předtím, než se vrátil za ženami, muž cucal hřebíček. Prý pročišťoval dech. Vzpomínám si, že krátce po otevření hotelu Savoy byla jistá žena vykázána z jídelny kvůli tomu, že kouřila cigaretu. Navrhla, že ji típne, ale útlocit ostat­ních hostů utrpěl příliš silnou ránu; mělo se za to, že odpuštění by bylo pouze výrazem slabosti. Gentleman, který byl spatřen ve společnosti kouřící ženy, ztrácel reputaci.

Koupelny se nacházely pouze na panských sídlech. Příslušníci střední třídy se koupali v sobotu. Byly to vždy obrovské manévry, při nichž bylo třeba vynosit ze sklepa do druhého patra spoustu kbelíků vody. Prakticky smýšlející lidé, kteří namítali, že je snadnější, když Mohamed přijde k hoře, se koupali v kuchyni. Existovali i spartáni, kteří se prohlašovali za nešťastné, pokud se každé ráno nesmočí v lavoru studené vody. Sloužící je nesnášeli. Lavor se schovával pod postelí a v noci se vytahoval a nechával připravený pro pána spolu s vědrem vody. Měl tvar široké mělké mísy, a voda vám v něm sotva zalévala prsty na nohou. Seděli jste v něm s nohama přitaženýma k tělu a omývali se houbou. Obtížné pak bylo takový lavor vyprázdnit. Zvedli jste ho a chvíli se s ním potáceli, čekali jste na chvíli, až se rozvl­něné vody zklidní a přestanou dmout. Někdy se vám ho podařilo vylít do kbelíku, aniž polovina vody skončila na podlaze, a někdy naopak ne. Koupelny do Anglie zavedli Američané. Až do roku padesátého výročí nástupu královny Viktorie na britský trůn se žádná ctihodná mladá dáma nevydávala po soumraku ven, pokud ji nedoprovázela služka. Léta se v Punchi opakovaly vtipy o kotnících. Pokud si nějaká dáma při přecházení ulice nadzvedla sukně dostatečně vysoko na to, aby jí byly vidět kotníky, v dopravě nastával chaos. Na okrajích chod­níků se srocovaly davy, aby ji mohly sledovat. Šlechetní lidé odvraceli zrak. Ale ti nestydatí – jako třeba papoušek slečny Tincklepotové – se nijak netajili tím, že se na ni „pořádně kouknou“. Přišlo období, kdy Móda zavelela, že sukně by měly končit pět centimetrů nad zemí, a v Daily Telegraphu vyšel úvodník, kde se národ varoval před nebezpečím malých začátků. A dál to šlo od desíti k pěti. Byl založen dámský klub zvaný Průkopnice. A za členky se do něj přihlásily ty nejzoufalejší Londýňanky. Pozvaly si Shawa, který byl vnímán jako feminista, aby k nim slavnostně promluvil. Pro svůj proslov si vybral knihu Efezským, pátou kapitolu, dvaadvacátý verš, a podle prvních hlášení ho dámy rozcupovaly. A v Timesech vyšel úvodník, který varo­val před nebezpečím, které zemi hrozí, kdyby žena přestala uznávat, že se oblast jejího náležitého rozvoje nachází v domácím kruhu. Za necelý rok byl v dolní sněmovně přednesen návrh ke schválení volebního práva pro neprovdané nezávislé ženy vlastnící dům, a Lon­dýn se otřásal smíchy. K objevení ženy vedl až psací stroj. Předtím žena ve městě představovala vzácnou a příjemnou podívanou. Zvěst o ní letěla od jedněch úst ke druhým a hned se jí dělalo místo. Už dávno se uznávalo právo vdané ženy zajít sama na nákup, za před­pokladu, že bude do svačiny doma; a když Irving Londýn překvapil tím, že začal v sobotu odpoledne pořádat představení (říkalo se jim matinées), dole v hledišti byly často vídat i ženy prosté jakéhokoliv mužského ochránce.

Telefon byl oslavován jako ohromný pokrok směrem k blížícímu se miléniu. Tehdy panovala představa, že světové obtíže jedna po druhé mizí. Ale ještě dlouho vám šetřilo čas i nervy, když jste si vzali drožku a člověka, s nímž jste chtěli mluvit, jste jeli navštívit osobně. Elektrické osvětlení bylo stále v experimentální fázi a z nějakého důvodu se smí­silo s Charlesem Bradlaughem a ateistickým hnutím, možná proto, že často zničehonic vypadávalo, což byl jev, který mnoho lidí připi­sovalo Božímu hněvu. Hodně se tleskalo odsouzení, které se elektric­kému světlu dostalo od soudce Nejvyššího soudu, jenž se navíc začal domáhat lojových svíček. Koncem osmdesátých let se Anglií přehnala vlna intelektuality. Oblíbenou zábavou se staly soutěže ve správném hláskování obtížných slov. Soutěžící seděli v řadách na pódiu a sál pod nimi byl zaplněn vzrušeným obecenstvem vyzbrojeným slovníky. Každé předměstí mělo vlastní amatérský parlament se skutečnými liberály a konzervativci. V Chelsea, kde jsme se scházeli nad kavárnou ve Flood Street, jsme měli i irskou stranu, které se neustále zakazovala činnost, když opouštěla s klením zasedání, aby si v místnosti v přízemí zazpívala „Marseillaisu“ či irskou baladu „The Wearin’ of the Green“. Neurvalí mladí muži a ženy – toho typu, kteří dnes chodí do nočních klubů a tančit jazz – plnili řady Fabiánské společnosti, a po večerech hýřili v Essex Hallu. Dohadovali se s Webbovými a přerušovali Shawa.

Wells měl vždy hodně co říct, ale nebyl žádný řečník. Když jste mu odporovali, ztrácel nervy a rozhazoval rukama. Shawovy hry při premiéře vždy končily vypjatými scénami. Při Domech pana Sartoria se na galerii strhla rvačka. Shaw pronesl řeč, která měla za následek to, že se jeho přátelé spojili s jeho nepřáteli a jeho maličkost zatou­žili zlynčovat. Armáda spásy vyvolala u novinářů velký šok. Útlocit pánů z Fleet Street ranila její „vulgarita“ a „laciný sentiment“. Prvním váženým a uznávaným člověkem, který se Armády spásy zastal, byl Squire Bancroft. Fleet Street si nevěřícně mnula oči. Bancroftovy vždy považovala za slušné a řádné lidi. Ale urážky časem ustaly.

Když jsem byl mladý, Soho bývalo oblíbeným místem revolucio­nářů. S několika jsem se i seznámil. Když revolucionář nepřipravuje revoluci, miluje sentimentální písničky nebo dojemnou recitaci, při­jme od vás nabízený doutník a nad láhví vin ordinaire za deset pencí propadne nostalgickému vzpomínání. Nejvíc jsem na nich obdivoval, jak opovrhují veškerou přetvářkou. Kdyby dali kterémukoli holiči ve čtvrti čtyři pence, policie by jim rázem přestala být v patách. Tako­vou úskočností však pohrdali. Revoluční měli dokonce i kalhoty. S výjimkou nohou sboru spiklenců v Madam Angotové jste nikde nic takového neviděli. Někdy mne napadalo, že bych jim mohl poradit, aby nosili masky a tmavé lucerny. Kdybych to udělal, jsem přesvěd­čen, že by se jim to zamlouvalo. Prakticky by se tím nic nezměnilo, ale dodalo by to jim onu poslední špetku pitoreskní sugestivnosti.

Translation © Milan Žáček, 2017

ISBN 978-80-7429-802-8

J. K. Rowlingová: Fantastická zvířata a kde je najít - původní scénář

Jsme v New Yorku a píše se rok 1926… Místo a čas, kde činy hrstky lidí… a zvířat… utvářejí osudy mnoha dalších. Odborník na kouzelné tvory Mlok Scamander právě dorazil do města a chce se zdržet jen krátce. Jenže když se mu ztratí jeho kouzelný kufřík a několik fantastických zvířat se rozprchne po městě, na potíže je zaděláno…

Autorka úspěšných knih o Harrym Potterovi se představuje poprvé jako filmová scenáristka. 

Film už je od poloviny listopadu v kinech, původní scénář v českém překladu vydává Albatros nyní. Je to jedna z připomínek, že letos v červnu uplyne dvacet let od vydání první knihy o Harrym Potterovi v Anglii. V dubnu pak vyjde druhá kniha Filmové magie a v květnu se mohou fanoušci těšit na nové vydání všech tří bradavických učebnic s ilustracemi Jonnyho Duddla (Fantastická zvířata, Bajky Barda Beedlyho, Famfrpál v průběhu věků). V květnu vyzve Albatros všechny fanoušky Harryho Pottera na souboj – v rámci knižního veletrhu Svět knihy proběhne v Praze Famfrpálový turnaj.

Od června začne Albatros průběžně vydávat celou sedmidílnou sérii v novém provedení. První díl Harry Potter a Kámen mudrců vyjde v novém formátu, s novou obálkou a s ilustracemi Jonnyho Duddla. Následně se mohou čtenáři těšit každý měsíc také na nové vydání druhého, třetího a čtvrtého dílu série. „Nové vydání s obálkami Jonnyho Duddla je dárkem současným fanouškům a zároveň lákadlem pro nové čtenáře potterovské série. Knihy budou kvalitně vybavené a spolu s novým vydáním bradavických učebnic budou tvořit krásnou, atraktivní kolekci,“ říká Petr Eliáš, šéfredaktor nakladatelství Albatros.

V říjnu se objeví na knižních pultech třetí kniha ilustrovaného vydání Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Všem postavám vdechne svými kouzelnými kresbami život opět ilustrátor Jim Kay. Oslavy završí Albatros ilustrovaným vydáním knihy Fantastická zvířata.

Původní série o Harry Potterovi vycházela mezi lety 1997 a 2007 a po celém světě se jí prodalo přes 450 milionů výtisků v 79 jazycích, nemluvě o osmi úspěšných velkofilmech, které byly podle ní natočeny. V České republice se už prodalo 1,7 milionu kusů. Pozitivní ohlasy a prodeje přes sto tisíc kusů sklidilo loni na podzim i české vydání osmého příběhu série – scénář divadelní hry Harry Potter a prokleté dítě.

Ukázka z knihy:

OBRAZ 1

EXT. KDESI V EVROPĚ– 1926 – NOC

Z temnoty se vynoří obrovský opuštěný polorozpadlý zámek.

Zaměříme se na dlážděné náměstí u budovy, ponořené do mlhy, tajemné, tiché.

Stojí zde pět bystrozorů s napřaženými hůlkami a pomalu a váhavě se k zámku blíží. Náhle je rozpráší výbuch jasného bílého světla.

Kamera se rychle otočí dokola a ukáže jejich nehybná těla, jak leží na zemi u vchodu do velkého parku. Vzápětí zabere další postavu (GRINDELWALDA), zády ke kameře. Těl si muž nevšímá a upírá zrak k nočnímu nebi. Kamera přejede k měsíci.

STŘIHOVÁ SEKVENCE: Sledujeme pestrou směs titulků z kouzelnických novin z roku 1926, které se týkají GRINDELWALDOVÝCH útoků po celém světě –

„GRINDELWALD OPĚT UDEŘIL V EVROPĚ“, „BRADAVICKÁ ŠKOLA ZVYŠUJE BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ“, „KDE JE GRINDELWALD?“. Černokněžník představuje pro kouzelnické společenství vážnou hrozbu, a teď zmizel. Pohyblivé fotografie se detailně zaměřují na zničené budovy, požáry, ječící oběti. Článků je nepřeberné množství a v rychlém sledu se střídají – celosvětový hon na GRINDELWALDA pokračuje. Přejdeme na poslední článek, jejž provází fotografie sochy Svobody.

PŘECHOD DO:

OBRAZ 2

EXT. LOĎ VPLOUVAJÍCÍ DO NEW YORKU – PŘÍŠTÍ RÁNO

Jasný, slunečný newyorský den. Nad oceánem plachtí racci.

Před sochou Svobody proplouvá velký zaoceánský parník. Pasažéři se naklánějí přes zábradlí a vzrušeně pozorují přibližující se břeh.

NÁJEZD NA postavu, která sedí zády k nám na lavičce – je to MLOK SCAMANDER, větrem ošlehaný, šlachovitý mladík v obnošeném modrém svrchníku. Má vedle sebe postavený otlučený kožený hnědý kufr.

Jeden jeho zámek se zničehonic sám rozletí. MLOK ho hbitě zaklapne.

Pak si MLOK položí kufr na klín a šeptá.

MLOK

Dugalíku? Uklidni se, prosím.

Už tam budeme.

OBRAZ 3

EXT. NEW YORK – DEN

LETECKÝ ZÁBĚR na New York.

OBRAZ 4

EXT. LOĎ / INT. CELNICE – KRÁTCE POTÉ – DEN

MLOK schází mezi pasažéry po přístavním můstku do rušného přístavu a kamera najede na jeho kufr.

CELNÍK (M. O.)

Další.

MLOK stojí u celnice – dlouhé řady pultů u loděnice. Obsluhují je seriózně působící američtí celníci. Jeden CELNÍK si prohlíží Mlokův salátový britský pas.

CELNÍK

Takže Brit?

MLOK

Ano.

CELNÍK

Jste v New Yorku poprvé?

MLOK

Ano.

CELNÍK

(ukáže na MLOKŮV kufr)

Nějaké potraviny?

MLOK

(položí dlaň na náprsní kapsu)

Ne.

CELNÍK

Něco živého?

Zámek na MLOKOVĚ kufru se zase otevře. MLOK shlédne a spěšně ho zavře.

MLOK

Musím to nechat opravit. Ehm… Ne.

CELNÍK (podezřívavě)

Ukažte mi to.

MLOK kufřík položí na pultík mezi nimi a nenápadně nastaví měděný ciferník na „Zamudlováno“.

CELNÍK kufr otočí k sobě a odklopí zámky. Zvedne víko a odhalí pyžamo, sbírku map, zápisník, budík, lupu a mrzimorskou šálu. Nakonec se s tím spokojí a kufr zavře.

CELNÍK

Vítejte v New Yorku.

MLOK

Děkuji.

MLOK si vezme svůj pas a kufr.

CELNÍK

Další!

OBRAZ 5

EXT. ULICE V BLÍZKOSTI ZASTÁVKY PODZEMKY

„RADNICE“ – SOUMRAK

Dlouhá ulice navlas stejných hnědých cihlových domků. Z jednoho z nich zbyla hromada suti. Kolem se poflakuje houf zpravodajů a fotografů, kteří trošku doufají, že by se něco mohlo stát, ale nadšení z nich zrovna nekape. Jeden ZPRAVODAJ dělá rozhovor s rozčileným chlapíkem středního věku a prochází s ním sutinami.

SVĚDEK

… a bylo to jako – jako vítr nebo jako – jako duch… ale temný… a viděl jsem oči – svítící bílé oči…

ZPRAVODAJ

(bezvýrazně, v ruce drží zápisník)

… temný vítr… s očima…

SVĚDEK

… taková temná hmota, a zmizelo to támhle, dole pod zemí… přísámbůh, hnedle přede mnou.

DETAIL NA PERCIVALA GRAVESE, který kráčí ke zničené budově.

GRAVES: elegantně oblečený a velmi pohledný muž kolem čtyřicítky.

Svým chováním se od hloučku zpravodajů odlišuje. Je ostražitý, napjatý a vyzařuje z něj neotřesitelná sebedůvěra.

FOTOGRAF (polohlasem)

Ahoj. Máš něco?

ZPRAVODAJ (polohlasem)

Temný vítr, bla, bla…

FOTOGRAF

Bude to něco atmosférickýho. Nebo elektrickýho.

GRAVES stoupá po schodech nedávno zřícené budovy. Zvědavě a pozorně si zkázu prohlíží.

ZPRAVODAJ

Nemáš žízeň?

FOTOGRAF

Ne. Nesmím chlastat. Slíbil jsem Martě, že s tím seknu.

Začne se zvedat vítr a točit se kolem budovy. Provází ho pronikavé skřípění. Zdá se, že to zaujalo pouze GRAVESE. Na úrovni ulice náhle zazní několik hlasitých křupnutí. Všichni se za zdrojem zvuku otočí: Popraská zeď, sutiny na zemi se rozechvějí a vzápětí vybuchnou jako při zemětřesení, prorvou se ven z budovy a cupují prostředek ulice. Věc se pohybuje rychle a neurvale a odhazuje lidi i auta do vzduchu.

Tajemná síla se pak vznese do výšky, víří městem, noří se do postranních uliček a zase vylétá do volného prostoru a nakonec se proboří do stanice podzemky.

DETAIL NA GRAVESE, který si prohlíží zkázu na ulici.

Z útrob země zaburácí něco mezi řevem a vytím.

Czech edition © Albatros, 2017

Translation © Helena Šváchová, 2017

ISBN 978-80-00-04591-7

Eugen Ovidiu Chirovici: Kniha zrcadel

Pravda jednoho je lží druhého.

Literární agent Peter Katz obdrží nedokončený rukopis s názvem Kniha zrcadel a je z něj nadšený. Autor knihy Richard Flynn popisuje svá studia na Princetonské univerzitě koncem osmdesátých let a svůj vztah se studentkou psychologie Laurou, chráněnkou slavného profesora Josepha Wiedera. Jedné noci těsně před Vánoci roku 1987 byl Wieder ve svém domě brutálně zavražděn, avšak policie jeho smrt nikdy neobjasnila.

Peter Katz je přesvědčen o tom, že kompletní rukopis odhalí, kdo čin před pětadvaceti lety spáchal. Jenže chybí konec! Katz začne po autorovi a zbytku rukopisu pátrat, ale zjistí, že Flynn umírá v nemocnici a rukopis není k nalezení. Přesto chce vraždě přijít na kloub, a proto případ předá svému kamarádovi, investigativnímu novináři Johnu Kellerovi, aby se pokusil tehdejší události rekonstruovat. Jenže cizí vzpomínky jsou nebezpečné a některé by možná měly raději zůstat navždy pohřbené...

Pochvalně se o románu vyjádřil například spisovatel Lee Child, když napsal, že jde o „detektivní příběh vyprávěný způsobem, jakým Picasso maloval své obrazy“.

Eugen Ovidiu Chirovici (1964) se narodil v Transylvánii v rumunsko-maďarsko-německé rodině. Řadu let pracoval jako novinář, přispíval do BBC a rádia Svobodná Evropa. Byl také poradcem rumunského předsedy vlády. Jeho první román Masacrul (Masakr, 1991) zaznamenal velký úspěch, během jednoho roku se v Rumunsku prodalo sto tisíc výtisků. Od té doby napsal deset románů a pět nebeletristických knih. Vydání jeho prvního anglicky napsaného románu Kniha zrcadel provázel zájem nakladatelů po celém světě. Ještě před vydáním knihy se práva prodala do třiceti čtyř zemí.

O nejednoznačnosti svých postav autor říká: „...když se kolem sebe rozhlédnete, zjistíte, že lidé, které znáte, také nejsou úplně dobří nebo špatní, nejsou černobílí jako ve středověkém románu. Někteří jsou hrubí, zbabělci a lháři, často se chovají iracionálně a jsou schopni špatností. Kdybychom ale nedokázali nenávidět, nedokázali bychom ani milovat. Kdyby neexistoval strach, nebyli by hrdinové, pouze sebevražední roboti. Ne, nevěřím v lidské dobro, tak jak to podáváte, ale nevěřím ani ve vrozenou špatnost lidstva. Během evoluce jsme se naučili, že morální jednání je pro nás prospěšnější než páchání zla, proto se také odjakživa snažíme různými způsoby zbavit všech darebáků: vrahů, násilníků, zlodějů a tak dál.“

České vydání románu vychází v rámci akce Velký knižní čtvrtek dne 16. Března. Vydává jej nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Kvůli rozbité židli jsem začal mluvit s mrtvými.

Jak by řekl Kurt Vonnegut mladší, psal se rok 2007 a John Keller se konečně ocitl na mizině. To jsem já — těší mě. Krátce předtím jsem absolvoval kurz tvůrčího psaní na Newyorské univerzitě, a mám-li být upřímný, kroužil jsem kolem svých iluzí jako můra přitahovaná nebezpečím žhnoucího světla žárovky. Bydlel jsem v podkrovním bytě na Lower East Side se slibným fotografem Neilem Browmanem a rozesílal jsem do literárních časopisů dlouhé a nesmyslné žádosti v naději, že mi některý konečně nabídne práci. Nezdálo se však, že by si někdo povšiml mé geniality.

Strýček Frank, starší bratr mé maminky, udělal v polovině osmdesátých let terno, protože investoval do počítačového průmyslu, který se v té době začal pěkně rozjíždět. Frankovi bylo něco přes padesát a bydlel v nóbl bytě na Upper East Side. Vypadalo to, že toho času nemá na práci nic jiného než nakupovat starožitnosti a ukazovat se s atraktivními dívkami. Byl to fešák s bronzovou pletí ze solária a uměl se oblékat. Občas mě pozval na večeři k sobě domů nebo do restaurace a dával mi drahé dárky. Já je pak za poloviční cenu prodával jednomu týpkovi jménem Max, který byl jedna ruka s majiteli nějaké zastavárny na Západní 14. ulici.

Starožitný nábytek, který tvořil zařízení obýváku, koupil strýc před mnoha lety v Itálii. Židle byly vyřezávané a čalouněné hnědou kůží a zub času na nich zanechal praskliny připomínající vrásky na obličeji. Jedna židle měla tu smůlu, že se jí ulomilo opěradlo nebo něco podobného, podrobnosti si už vážně nepamatuju.

Strýc nelenil a zavolal proslulého restaurátora z Bronxu, u kterého si obvykle šlo domluvit termín až za několik měsíců. Když zjistil, že Frank je ochotný zaplatit dvojnásobnou částku, vzal ho přednostně a přijel s brašnou nářadí rovnou ke strýcovi domů. Náhodou jsem u něj ten den zrovna byl.

Restaurátor byl rozložitý holohlavý chlapík ve středních letech. Měl pronikavý pohled a byl celý v černém, jako nějaký odstřelovač. Prohlédl si rozbitou židli, něco zamumlal a pak si na terase rozložil nářadí. Byl krásný slunečný den a domy na Východní 70. ulici v ranním oparu připomínaly obrovské křišťálové kvádry. Restaurátor se pustil do práce a já si šel se strýčkem vypít kafe a poklábosit o holkách.

Frank si všiml, že řemeslník si s sebou přinesl časopis. Ležel na stole a na jeho obálce stálo Ampersand. Měl osmačtyřicet stran tištěných na lesklém papíře a v tiráži na třetí straně stálo, že ho vydává společnost, kterou vlastní jakýsi John L. Friedman.

Strýc poznamenal, že s Friedmanem studoval na Rutgersově univerzitě. Prý spolu kamarádili, ale posledních pár let nějak vyšli z kontaktu. Napadlo ho, že by mu mohl zavolat a zeptat se, jestli neví o nějakém volném místě, o které bych se mohl ucházet. Sice jsem věděl, že všechno na světě se točí kolem protekce a peněz, ale byl jsem mladý a naivní a myslel jsem si, že to dokážu i bez tlačenky, a tak jsem jeho nabídku odmítl. A navíc, řekl jsem mu, když jsem si časopis prolistoval a přehlédl kritickým okem, píše se tu hlavně o okultismu, paranormálních jevech a hnutí New Age, což jsou věci, o kterých nemám ani páru a které mě vůbec nezajímají.

Frank mě pokáral, že nemám být tak paličatý. Prý má ve finanční schopnosti svého bývalého spolužáka důvěru, protože už na škole úspěšně šmelil úplně se vším. A kromě toho dobrý novinář musí umět psát o čemkoli. Koneckonců je pořád zajímavější psát o tajích pyramid než o baseballových zápasech nebo nějakých nudných vraždách, a navíc jsou stejně dneska všichni čtenáři hlupáci, uzavřel strýc svůj monolog.

V průběhu debaty se k nám přidal i restaurátor — pozvali jsme ho na kávu. Tlumeným hlasem nám sdělil, že podle jeho přesvědčení v sobě starodávné kousky nábytku mají buď pozitivní, nebo negativní energii lidí, kterým v minulosti patřily, a on prý tyhle energie vnímá. Tvrdil, že někdy cítí zvláštní brnění, když si na nějaký kus nábytku sáhne. Když začal vyprávět o jedné kredenci, která svým majitelům přinášela smůlu, a Frank k tomu vytáhl z baru láhev whisky, rozloučil jsem se a odešel.

O dva dny později mi strýc zavolal na mobil a oznámil mi, že mě Friedman zítra očekává ve své kanceláři. V podstatě prý potřebuje někoho, kdo umí abecedu — šéfredaktor nabral do redakce houf bizarních individuí, která neumějí psát. Časopis začal vycházet teprve před pár měsíci a ještě se pořádně nerozjel.

O tomhle ale nemá cenu zacházet do podrobností.

Nechtěl jsem si to se strejdou Frankem rozházet, a tak jsem Friedmana navštívil. Ukázalo se, že je docela sympatický, a zřejmě jsem se zamlouval i já jemu. Nadpřirozené jevy mu byly úplně ukradené a na duchy nevěřil, ale považoval tohle téma za díru na trhu; prý o ně mají zájem hlavně padesátníci a šedesátníci.

Nabídl mi mnohem větší plat, než jsem čekal, takže jsem nabídku bez řečí přijal. Můj první článek byla reportáž o restaurátorovi nábytku, protože právě jemu jsem v podstatě vděčil za svůj vstup do světa okultních jevů. Pro Ampersand jsem pracoval dva roky a za tu dobu jsem se seznámil s dobrou polovinou všech cvoků v New Yorku. Chodil jsem na seance vúdú v Inwoodu a do domů ve Východním Harlemu, kde údajně strašilo. Dostával jsem dopisy od čtenářů, kteří byli ujetější než Hannibal Lecter, i od kněží, kteří mě varovali, že skončím v plamenech pekelných.

Pak se Friedman rozhodl s vydáváním časopisu skončit a pomohl mi sehnat místo redaktora v deníku New York Post. Tam jsem pracoval čtyři roky, pak mě ale kamarád přesvědčil, abych přešel do nově vznikajícího časopisu, který chtěli rozjet nějací evropští investoři. Po dvou letech, kdy všechny malé tištěné plátky zmasakrovala internetová média, jsem se ocitl bez práce. Začal jsem psát blog a založil zpravodajský web, což mi vynášelo tak na chleba a vodu, takže jsem musel brát nejrůznější bokovky, abych se uživil. Nostalgicky jsem tesknil po starých dobrých časech a žasl nad tím, že se člověk chvíli po třicítce může cítit jako dinosaurus.

Právě v té době mi můj kamarád Peter Katz, který pracoval v literární agentuře Bronson & Matters, řekl o rukopisu Richarda Flynna.

Seznámili jsme se během studií na Newyorské univerzitě a stali se z nás kamarádi. Peter byl nesmělý a introvertní, takový ten typ člověka, kterého si na večírku málem spletete s fíkusem, ale byl nesmírně sečtělý a spoustu jsem se toho od něj dozvěděl. Obratně se vyhnul všem léčkám, které mu maminka v průběhu mládí nastražila v konspiraci s rodinami vdavekchtivých děvčat, a zůstal pravověrným starým mládencem. Navzdory tomu, že pocházel z právnické rodiny, kde se povolání předávalo z generace na generaci, si vybral profesi literárního agenta a stal se černou ovcí rodiny.

Peter mě pozval na oběd a vyrazili jsme do restaurace Candice’s na Východní 32. ulici. Ačkoli byl začátek března, už několikátý den hustě sněžilo a doprava zoufale vázla. Obloha měla barvu roztaveného olova, které hrozilo, že se vylije na město. Peter měl na sobě kabát tak dlouhý, že si o něj neustále zakopával jako ten trpaslík ze Sněhurky. Vyhýbal se kalužím z rozbředlého sněhu na chodníku a v pravé ruce se mu přitom klátil starý kožený kufřík.

Jedli jsme salát a Peter mi přitom převyprávěl příběh toho rukopisu. Richard Flynn před měsícem zemřel a jeho partnerka Danna Olsenová tvrdí, že nikde nenašla ani stopu po zbývající části textu.

Když nám číšník donesl steaky, Peter na mě vybalil úkol, který pro mě měl. Věděl, že jako zkušený reportér dokážu propojit nesouvislé útržky informací. Konzultoval to se svými nadřízenými a těm se zdálo, že vzhledem k tématu má kniha dobrý marketingový potenciál. Jenže torzo rukopisu, který by mohl vydělat milion, samo o sobě nestojí ani za zlámanou grešli.

„Rozhodl jsem se promluvit s paní Olsenovou a uzavřít s ní dohodu,“ řekl mi a zamžoural na mě krátkozrakýma očima. „Připadá mi jako praktická žena a vyjednávání určitě nebude snadné, ale mám dojem, že dobrou nabídku neodmítne. Flynn jí v závěti odkázal veškerý svůj majetek s výjimkou pár věcí, které dostane jeho bratr Eddie. Dohoda s paní Olsenovou by nás z právního hlediska pokryla, chápeš?“

„A jak si jako představuješ, že mám po tom rukopisu pátrat?“ namítl jsem. „Myslíš, že objevím tajnou mapu na zadní straně ubrousku? Nebo mám odletět na nějakej ostrov do Pacifiku a kopat v místě, kde na severozápadním pobřeží rostou dvě palmy?“

„Ale no tak, nebuď takový skeptik,“ pokáral mě Peter. „Flynn v rukopisu dává spoustu vodítek. Známe postavy, které v příběhu figurují, místo činu a časový plán. I kdybys rukopis nenašel, můžeš zbytek skládačky zrekonstruovat. Flynnovo torzo se může stát součástí nové knihy, kterou napíšeš ty sám nebo nějaký stínový spisovatel. Čtenáře koneckonců zajímá hlavně příběh vraždy profesora Wiedera a ne nějaký neznámý chlapík jménem Richard Flynn. Jde jen o to zrekonstruovat, co se stalo během posledních dní Wiederova života, chápeš?“

Tenhle jeho jazykový zlozvyk, neustálé opakování slova „chápeš“, ve mně vzbuzoval nepříjemný pocit, že pochybuje o mé inteligenci.

„Já to chápu,“ ujistil jsem ho, „ale celý to může být ztráta času. Když Flynn sedl a začal tu knihu psát, tak nejspíš věděl, co chce veřejnosti sdělit, ale já nemám ani potuchy, co vlastně hledáme. Chceme se pokusit vyřešit vraždu, která se stala před víc jak dvaceti lety!“

„Laura Bainesová, druhá hlavní protagonistka, je nejspíš ještě naživu. Můžeš ji vyhledat. Případ je navíc pořád ještě v policejních spisech, tím jsem si jistý. Je to sice odložený případ, jak říkají poldové, ale spis určitě pořád mají v archivu.“

Spiklenecky na mě mrkl a ztišil hlas, jako by se bál, že nás někdo uslyší.

„Vypadá to, že profesor Wieder prováděl nějaké tajné psychologické experimenty. Jen si představ, co bys mohl objevit!“

Poslední větu vyslovil takovým tónem, jako když maminka slibuje vzpurnému dítěti, že ho vezme do Disneylandu, když si bude dělat úkoly z matematiky.

Zaujalo mě to, ale pořád jsem byl nerozhodný.

„Petere, napadlo tě někdy, že si to ten Flynn taky mohl celý vymyslet? O mrtvých jen dobře, ale třeba prostě vyfabuloval příběh o smrti celebrity, aby ho mohl ještě před svou smrtí prodat. Až na to, že už ho nestihl dokončit.“

„No, tahle možnost mě taky napadla. Jak to ale můžeme najisto vědět, pokud se nepokusíme vypátrat pravdu? Z toho, co zatím vím, to nevypadá, že by Richard Flynn byl patologický lhář. Wiedera skutečně znal a pracoval pro něj, měl klíče od jeho domu a nějakou dobu s ním policie zacházela jako s podezřelým. Tohle všechno jsem zjistil na internetu. Potřebuju ale někoho tak schopného, jako jsi ty, aby rozkryl zbytek toho příběhu.“

Už jsem byl v podstatě rozhodnutý, ale chtěl jsem Petera ještě trochu podusit. Po jídle jsem si dal espreso a on si objednal tiramisu.

Když jsem dopil kávu, vysvobodil jsem ho z nejistoty a na jeho nabídku kývl. Podepsal jsem dohodu o mlčenlivosti, kterou mi Peter předložil, a on vytáhl z kufříku štos papírů. Předal mi je se slovy, že jde o kopii první části rukopisu Richarda Flynna plus poznámky, které si od přijetí rukopisu sám udělal. Prý by mi měly posloužit jako východisko pro pátrání. Zastrčil jsem si je spolu s kopií smlouvy do batohu, který měl spoustu nejrůznějších kapes a přihrádek a který jsem od svých reportérských začátků nosil všude s sebou.

Doprovodil jsem Petera na metro, dojel domů a celý večer strávil čtením rukopisu Richarda Flynna.

The Book of Mirrors

Copyright © RightsFactory SRL, 2017

Translation © Lenka Kapsová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-880-3

Erik Larson: Ďábel v Bílém městě

Román s podtitulem „...aneb vraždy, kouzla a šílenství na výstavě, která změnila Ameriku“ je beletrizovanou literaturou faktu. Vypráví reálný příběh masového vraha H. H. Holmese, amerického Jacka Rozparovače, který roku 1893 v Chicagu za Světové kolumbovské výstavy zavraždil desítky, možná až stovky žen ve svém speciálně zkonstruovaném domě, obrovském bludišti plném mučíren, propadlišť, piteven a slepých uliček. Vrah, který měl ve svém doupěti dokonce i plynovou komoru, byl nakonec usvědčen a poslán na šibenici. V zamýšleném filmu o tomto případu by měl hlavní roli hrát Leonardo DiCaprio, jenž zakoupil na knihu filmová práva, a režii přislíbil Martin Scorsese.

Erik Larson (1954) je americký žurnalista a spisovatel literatury faktu. Přispívá do prestižních listů a časopisů, jako jsou Time Magazine, New York Times nebo The Wall Street Journal. Ďábel v bílém městě (2003) je jeho nejúspěšnější knihou. Mimo jiných ocenění za ni obdržel cenu Edgar za výjimečné dílo kriminálního žánru. Sám o sobě říká, že je nejen spisovatel, ale i badatel; veškeré rešerše a výzkumy historie si dělá sám a dává si záležet na tom, aby se jeho práce vždy co nejvíce držely historických poznatků.
Knihu, která je součástí kolekce Velkého knižního čtvrtka (připadá na 16. březen), vydává Argo.

Ukázka z knihy:

Jak snadné bylo zmizet z povrchu zemského:

Každý den do Chicaga přijíždělo nebo z něj odjíždělo tisíc vlaků. Mnohé přivážely svobodné mladé dívky, jež nikdy předtím nespatřily velkoměsto, ale nyní doufaly, že se v jednom z největších a nejdrsnějších usadí. Jane Addamsová, reformátorka městského společenského soužití, která v Chicagu založila komunitní centrum Hull House, napsala: „Nikdy předtím v dějinách civilizace neopustilo tolik mladých dívek najednou bezpečí domova, aby se procházely bez doprovodu po velkoměstě a pracovaly pod cizí střechou.“ Ženy hledaly místa písařek, stenografek, krejčových nebo tkadlen. Muži, kteří je zaměstnávali, byly většinou počestní občané, kteří dbali na výkonnost práce a výdělek. Ne ale vždy. Dne 30. března 1890 umístil jistý úředník První národní banky do inzertní rubriky Chicago Tribune s nabídkou pracovních míst varování, v němž informoval stenografky, že „jsme toho názoru, že žádný zaměstnavatel s čistými úmysly by si nezadal inzerát hledající pohlednou stenografku s blond vlasy, jež žije ve městě sama a byla by ochotna zaslat mu svou fotografii. Všechny podobné inzeráty nesou na první pohled známky vulgarity a nepovažujeme za bezpečné, aby jakákoliv dívka na podobné nepřístojnosti odpovídala.“

Po cestě do práce ženy míjely bary, herny a nevěstince. Neřest ve městě s posvěcením úřadů vzkvétala. „Obývací pokoje a ložnice, ve kterých žili spořádaní lidé, byly (stejně jako dnes) poněkud fádními místy,“ napsal Ben Hecht na sklonku svého života, když popisoval přetrvávající auru starého Chicaga. „Bylo svým způsobem příjemné vědět, že za jejich okny tančí ďábel v ohni a síře.“ Max Weber použil příměr – až příliš trefný, jak se nakonec ukázalo –, podle kterého bylo Chicago jako „lidská bytost stažená z kůže“.

Anonymní smrt přicházela často a nečekaně. Každý z oné tisícovky vlaků vjížděl do města na úrovni ulice. Člověku se snadno mohlo stát, že sestoupí z chodníku a stane se obětí železniční společnosti Chicago Limited. Každý den zahynuli na přechodech přes trať průměrně dva lidé. Zranění ze střetu s vlakem bývala až tragikomická. V některých případech chodci přišli o hlavu. To ale nebylo všechno. Tramvaje padaly ze zvedacích mostů. Plašili se koně a najížděli s kočáry do davů. Při požárech zahynul denně tucet lidí. Když někdo uhořel a jeho smrt se objevila v novinách, zpravidla byl použit termín „usmažil se“. Vedle toho ve městě řádily záškrt, tyfus, cholera nebo chřipka. A samozřejmě vraždy. V době konání výstavy počet vražd jak mužů, tak žen raketově vzrostl v celé zemi, ale především v Chicagu, kde policii chyběla lidská síla i odbornost, aby takovému náporu dokázala čelit. V prvních šesti měsících roku 1892 ve městě došlo k osmi stům násilných smrtí. Čtyřem denně. Většina z nich měla nějakou prozaickou příčinu, jako je přepadení, hádka nebo žárlivost. Muži stříleli ženy, ženy střílely muže, děti se omylem střílely mezi sebou. To se však dalo pochopit. Nedošlo k ničemu, co by se podobalo vraždám ve Whitechapelu. Pětice mrtvých, které za sebou zanechal Jack Rozparovač v roce 1888, se jakémukoliv vysvětlení vzpírala, čímž fascinovala čtenáře po celé zemi, kteří si mysleli, že něco takového se v jejich městě nemůže stát.

Věci se však měnily. Kamkoliv se člověk podíval, hranice mezi morálkou a zkažeností jako by se hroutily. Elizabeth Cadyová Stantonová vystupovala na obranu rozvodu. Clarence Darrow obhajoval volnou lásku. Mladá žena jménem Bordenová zavraždila své rodiče.

A v Chicagu vystoupil z vlaku mladý, pohledný doktor s lékařskou brašnou v ruce. Vkročil do světa rámusu, kouře a páry, nasáklého pachem zabitých krav a prasat. Moc se mu to zamlouvalo.

Později začaly přicházet dopisy od Cigrandových, Williamsových, Smythových a řady dalších, adresovaných do onoho podivného, ponurého hradu na rohu Šedesáté třetí a Wallace Street, jejichž pisatelé se ptali po svých dcerách a jejich dětech.

Zmizet z povrchu zemského bylo snadné, bylo snadné popřít, že něco víte, a ve všem tom kouři a lomozu bylo hračkou zamaskovat, že něco temného zapustilo kořeny.

Tak vypadalo Chicago v předvečer největší výstavy v dějinách lidstva.

Czech edition ©ARGO, 2017

The Devil In the White City

Copyright © 2003 by Eric Larson

Trasnlation © Filip Krajník, 2017

ISBN 978-80-257-2055-4