W. Somerset Maugham: Veselice aneb Kostlivec ve skříni

William Somerset Maugham patřil svého času k nejpřekládanějším britským autorům u nás. V letech 1927 až 1976 vyšlo v českých nakladatelstvích dvanáct jeho prozaických titulů a překladu se dočkaly i některé z jeho divadelních her. Zájem o dílo britského autora nyní křísí kapesní edice Pozdní sběr (nakladatelství Prostor), kterou loni zahájilo nové vydání románu Poslední půlšilink. Následoval román Barevný závoj. A do třetice vychází duchaplný román Veselice aneb Kostlivec ve skříni v překladu Karla a Jiřiny Kynclových (v prvním českém vydání z roku 1974 bylo ovšem jméno překladatelů smlčeno).

Originál románu vyšel v roce 1930. Děj se odehrává od devadesátých let 19. století do konce dvacátých let století 20., kdy je vypravěč, rovněž spisovatel William Ashenden, požádán svým kolegou o pomoc se sepsáním životopisu nedávno zesnulého Edwarda Driffielda. V postavě spisovatele Driffielda mohli čtenáři odhalit skutečného romanopisce Thomase Hardyho.

Somerset Maugham se ovšem věnuje především postavě spisovatelovy první manželky, která byla naprostým protipólem literátské nudnosti a upjatosti – velmi prostá a velmi živelná. K tomu dodává štiplavé poznatky ze spisovatelského života, neboť takových mikropříběhů a pozorování za své praxe nasbíral nespočet.

O tom, že je Veselice dílo nadčasové, svědčí pak i pasáž z autorovy předmluvy, jež jako by byla psána dnes: „Když jsem chtěl vykreslit portrét spisovatele, který používá všech prostředků reklamy, aby pomohl věhlasu svých děl, nemusel jsem soustřeďovat pozornost na žádnou konkrétní osobu. Tato praxe je až příliš všeobecná. A člověk se nemůže ubránit pocitu sympatií k této praxi. Každý rok zapadnou beze stopy spousty knih, mnohé z nich pozoruhodné úrovně. Napsání každé z nich trvalo autorovi měsíce; možná že ji nosil v hlavě celá léta. Vložil do ní něco ze sebe, co je navždy ztraceno, a člověku rve srdce, když si pomyslí, jak velké je nebezpečí, že si jí nikdo ani nevšimne pod tlakem různých příčin, které tlačí na kritické váhy a obtěžkávají knihkupecké regály. Není tedy nepřirozené, že autor využívá všech prostředků, aby vzbudil pozornost veřejnosti. Zkušenosti ho naučily, jak se to dělá. Musí ze sebe udělat veřejného činitele. Musí se veřejnosti neustále ukazovat. Musí dávat interview, musí se snažit, aby v novinách vycházely jeho fotografie. Musí psát dopisy redakci Timesů, hovořit na schůzích a zabývat se sociálními otázkami. Musí pronášet přípitky na slavnostních večeřích, musí doporučovat knihy v nakladatelských reklamách a musí se ukazovat vždycky v pravý čas na pravých místech. Nikdy nesmí dovolit, aby se na něho pozapomnělo.“

Ukázka z knihy

Cesta zpět k Driffieldovým vedla přes Vincent Square, a když jsme procházeli kolem mého bytu, zeptal jsem se Rosie:

„Nešla byste na chvilku dovnitř? Ještě jste neviděla, jak bydlím.“

„A co vaše domácí? Nechtěla bych, abyste měl nepříjemnosti.“

„Ale ne, ta spí jako dub.“

„Tak pojďme na chvilku.“

Tiše jsem vsunul klíč do zámku, a protože v chodbě byla tma, vzal jsem Rosie za ruku. Zapálil jsem plynové světlo ve svém obývacím pokoji. Sňala si klobouk a vjela si rukama do vlasů. Pak se rozhlédla, kde je zrcadlo, ale já byl „strašně uměleckej“ a zrcadlo, které visívalo nad krbem, jsem odstranil, takže v tomto pokoji se na sebe nikdo nemohl podívat, jak vypadá.

„Pojďte do ložnice,“ řekl jsem. „Zrcadlo je tam.“

Otevřel jsem dveře a zapálil svíčku. Rosie vešla za mnou a já podržel svíčku tak, aby se viděla. Díval jsem se na její obraz v zrcadle, jak se česala. Vytáhla si z vlasů dvě nebo tři sponky, vsunula si je do úst, vzala jeden z mých kartáčů a začala si jím přejíždět po vlasech. Zapletla si je, uhladila a pak do nich vracela sponky. Právě když byla zabraná do této práce, všimla si mých očí v zrcadle a usmála se na mě. Upevnila poslední sponku a obrátila se. Mlčela. Dívala se na mě klidně, s přátelským úsměvem v modrých očích. Postavil jsem svíčku. Pokoj byl hodně malý a toaletní stolek stál vedle postele. Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři.

Lituji teď, že jsem začal psát tuto knihu v první osobě. Je výborné, když se člověk může předvést v roztomilém a dojemném světle, a nic není účinnější než skromné hrdinství nebo patetický humor, který se v této vyprávěcí formě velice pěstuje. Je báječné psát o sobě, když v duchu vidíte lesknoucí se slzu na čtenářových řasách a něžný úsměv na jeho rtech. Rozhodně ale není tak pěkné, když musíte vystavovat na odiv sebe jako úplného pitomce.

Před nedávnem jsem si přečetl v Evening Standard článek od pana Evelyna Waugha, v němž mimo jiné podotýká, že psát romány v první osobě je opovrženíhodná praxe. Byl bych rád, kdyby vysvětlil proč, on však pouze předhodil toto prohlášení veřejnosti s toutéž nedbalou lhostejností (berte nebo nechte být), jako to udělal Euklides se svou proslulou poznámkou o rovnoběžkách. Velice mě to znepokojilo, a požádal jsem proto Alroye Keara (který čte všechno, dokonce i knihy, k nimž píše předmluvy), aby mi doporučil nějaká díla o umění psát romány. Na jeho doporučení jsem si přečetl Řemeslo psaní od pana Percyho Lubbocka, z něhož jsem se dověděl, že jediný správný způsob, jak psát romány, je způsob, jak je píše pan E. M. Forster; pak jsem četl Strukturu románu od pana Edwina Muira a z ní jsem se nedověděl vůbec nic. V žádném z těchto děl jsem neobjevil ani zmínku, která by se týkala oné sporné otázky. Stejně však chápu jeden z důvodů, proč jistí spisovatelé, jako Defoe, Sterne, Thackeray, Dickens, Emily Brontëová nebo Proust, svého času slavní, ale nyní nepochybně zapomenutí, používali metodu, kterou pan Evelyn Waugh potírá. Čím jsme starší, tím více si začínáme být vědomi složitosti, popletenosti a nerozumnosti lidských tvorů; to je ve skutečnosti jedinou přijatelnou omluvou pro spisovatele středního věku a starší, kteří by se správně měli zabývat vážnějšími věcmi, a místo toho se zaobírají bezvýznamnými starostmi imaginárních lidí. Jestliže totiž nejvhodnějším předmětem ke studiu lidstva je člověk, pak je evidentně rozumnější zaobírat se pevně daným, důkladným a významným románovým stvořením než iracionálními a stínovými postavami skutečného života. Někdy se spisovatel cítí jako Bůh a je ochoten vám o svých postavách říci všechno; někdy ovšem ne a pak vám neříká vše, co byste o nich měli vědět, ale jen to málo, co o nich ví sám. A protože čím jsme starší, tím se stále méně a méně považujeme za bohy, vůbec bych nebyl překvapený, kdyby se ukázalo, že s postupujícím věkem je spisovatel stále méně ochotný popisovat něco víc, než mu umožňuje jeho vlastní zkušenost. První osoba jednotného čísla je velice vhodným nástrojem pro tento omezený cíl.

Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři. Vůbec nechápu, proč jsem se v té chvíli zachoval tak, jak jsem se zachoval. Rozhodně to nebyl způsob chování, jaký jsem si u sebe za takových okolností představoval. Z hrdla se mi vydral vzlyk. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem byl plachý a osamělý (nikoli osamělý v pravém slova smyslu, neboť jsem celé dny trávil v nemocnici mezi nejrůznějšími lidmi, ale duševně osamělý), nebo proto, že jsem po ní tak toužil, ale dal jsem se do pláče. Strašlivě jsem se za to styděl, snažil jsem se ovládnout, ale nešlo to. Slzy mi prýštily z očí a tekly po tvářích. Rosie se na to dívala a trošku zalapala po dechu.

„Copak je, zlato? Co se děje? Neplač. Neplač!“

Objala mě kolem krku a dala se také do pláče a líbala mě přitom na rty a na oči a na mokré tváře. Rozepjala si živůtek a přitiskla mi hlavu ke svým ňadrům. Hladila mě po tváři. Kolébala mě v náručí, jako bych byl malé dítě. Líbal jsem jí ňadra a bílý sloupek šíje, ona vyklouzla z živůtku, sukně a spodničky a já ji chvíli držel kolem pasu staženého korzetem. Pak na okamžik zadržela dech, aby mohla korzet rozepnout, a stála přede mnou v košilce. Když jsem jí položil ruce na boky, ucítil jsem na její pokožce žebrování, které tam vtlačil korzet.

„Zhasni svíčku,“ zašeptala.

Byla to ona, kdo mě probudil, když se za svítání, pronikajícího záclonami, objevily obrysy postele a šatníku na pozadí otálející noci. Vzbudila mě polibkem na ústa a na tváři mě přitom pošimraly její rozpuštěné vlasy.

„Musím vstát,“ řekla. „Nechci, aby mě viděla tvá domácí.“

„Je spousta času.“

Jak se nade mnou naklonila, její ňadra mi spočinula na prsou. Za chviličku vstala z postele. Zapálil jsem svíčku. Obrátila se k zrcadlu, upravila si vlasy a pak si chvíli prohlížela své nahé tělo. Pas měla od přírody úzký. Ačkoliv měla bujné tvary, byla velmi štíhlá. Její prsa byla bujná a pevná a vypadala jako vytesaná z mramoru. Bylo to tělo stvořené pro akt lásky. Ve světle svíčky, které teď bojovalo s rodícím se dnem, byla stříbřitě zlatá: jedinou odlišnou barvou byla růžová (slovo skutečně pocházející od slova „růže“) tvrdých bradavek.

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Barevný závoj (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Melba Escobarová: Dům krásy

Feministická odpověď na seriál Narcos. Tak označil jeden z recenzentů temný a realistický román kolumbijské spisovatelky, který nyní česky vydává nakladatelství Host.

Kosmetička Karen se přestěhuje do Bogoty, aby si zajistila lepší život a mohla se postarat o svého čtyřletého syna. Získá zaměstnání v salonu zvaném Dům krásy a při práci vyslechne od svých zákaznic mnohé tajnosti a intimnosti. Stane se důvěrnicí psychoanalytičky, kongresmanovy manželky, známé televizní moderátorky i umořené matky, která hledá spravedlnost v zemi, kde pravda patří pouze těm, kdo si za ni mohou dovolit zaplatit.

Karen netuší, že právě díky své práci se zanedlouho stane klíčovou svědkyní při vyšetřování vraždy. Jedna z jejích klientek, mladá studentka Sabrina, je totiž nalezena mrtvá. Kdo ji zavraždil? A proč vyšetřovatelé dávají od případu ruce pryč? Karen brzy zjišťuje, že život v hlavním městě je mnohem nebezpečnější, než si vůbec dovedla představit.

„Doposud se zdálo, že thrillery z Kolumbie jsou jen o zarostlých a brutálních drogových baronech. I přes autorčino povědomě znějící příjmení pojednává ovšem tento výjimečný thriller převážně o ženách a nabízí úplně nový pohled na utrpení, násilí a korupci,“ napsal o knize recenzent francouzského listu Le Figaro. A v L’Express dodávali: „Kniha Dům krásy v sobě ukrývá mnoho témat a žánrů. Je to společenský román s prvky bildungsromanu, který líčí život v hlavním městě, i thriller plný korupce a politických intrik. Především je však román Melby Escobarové příběhem o násilí a lži.“

Melba Escobarová de Nogales (nar. 1976) pochází z kolumbijského Cali a vystudovala literaturu na Universidad de los Andes v Bogotě. Věnuje se kulturní a literární žurnalistice a dětské literatuře. V roce 2010 vydala svou první knihu pro dospělé Duermevela (Dřímota). Kromě toho píše sloupky do deníku El Espectador a El País. Její články se objevují i v zahraničních médiích.

Ukázka z knihy:

Nenávidím umělé nehty nalakované křiklavou barvou, vlasy nešikovně odbarvené na blond, halenky z chladivého hedvábí a briliantové náušnice. Nikdy dřív se tolik žen, které odpoledne potkávám v ulicích, nepodobalo travestitům a prostitutkám, převlečeným za vzorné manželky.

Nenávidím pronikavou vůni parfémů, které používají paničky zmalované jako karnevalové maškary. Štípe mě v nose tak, že mě to nutí kýchnout. Nemluvě o chytrých telefonech s blyštivými infantilními kryty fuchsiové barvy, s imitací drahých kamenů a směšnými obrázky populárních postaviček. Nenávidím všechno, co ty umělé panenky s vytrhaným obočím ztělesňují. Nenávidím pisklavě uječené hlasy těch malých kurviček zbohatlých mafiánů. Jsem z nich nervózní. Musím si lámat hlavu nad tím, co všechno v této zemi, kde hodnotu žen určuje velikost jejich zadku, zaoblenost ňader a útlost pasu, nefunguje. Nenávidím primitivy, kteří se vyspí se ženou a pak se s ní chlubí jako s trofejí nebo ji prostě vymění za jinou, aby si získali obdiv a uznání stejně povedených kamarádíčků. A zrovna tak jako nenávidím mafiány, kteří už více než třicet let určují směřování této země, politiky, podnikatele, vyděrače — a vlastně skoro všechny, kteří mají moc —, nenávidím i bogotské paničky, mezi které patřím, ale od kterých se tolik toužím odlišit.

Nenávidím jejich zvyk říkat indiáni těm Kolumbijcům, kteří podle nich patří do nejnižší kasty, i to, jak důkladně rozlišují mezi tykáním a vykáním, přičemž vykání si ponechávají výhradně pro lidi, od nichž si udržují odstup. Protiví se mi ponížená úslužnost číšníků, kteří jsou samé Jak je ctěná libost, Co si račte přát a Služebníček. Nenávidím spoustu věcí, které mi připadají nespravedlivé, hloupé a kruté. Nenávidím je víc, než nenávidím sama sebe za to, že jsem jejich součástí.

Můj příběh je úplně obyčejný, nebudu proto zabíhat do podrobností. Možná stojí za zmínku, že můj otec je francouzský přistěhovalec, který do této země přišel, aby tu vybudoval těžební společnost. Já a můj bratr jsme se narodili tady, v Kolumbii. Vyrůstali jsme jako cizinci, izolovaní a v jakési bublině, stejně jako mnoho dalších příslušníků tehdejší elity. Čas jsme trávili v našem apartmá na severu Bogoty nebo ve Starém Městě v Kartageně. V létě jsme někdy jezdívali do Paříže, občas jsme také zavítali na ostrovy Islas del Rosario. Můj život se příliš nelišil od života vyšší střední třídy někde ve Francii, Itálii nebo ve Španělsku. Už jako malá holčička jsem se naučila jíst čerstvé ústřice i správně uchopit mořského ježka. V jedenadvaceti letech jsem dokázala bezpečně rozeznat vína z Bordeaux a Burgundska. Hrála jsem na piano a francouzsky jsem mluvila bez přízvuku. Historii starého kontinentu jsem ovládala stejně dokonale, jako jsem neznala tu vlastní.

Co si pamatuju, tak jsme se vždycky obávali o svou bezpečnost. Jsem blondýnka, měřím sto sedmdesát pět centimetrů a mám modré oči. Když dnes potkáte na ulici modrookou blondýnu, už vás to tolik nepřekvapí. Ale za mých mladých let to tak nebylo. Být blondýnou v Kolumbii, to bylo jako vyhrát v loterii. Můj vzhled mi zajistil náklonnost jeptišek v církevní škole i přízeň spolužaček. Všude jsem budila pozornost, což v mém otci vyvolávalo téměř paranoidní strach z možného únosu, ke kterému v naší rodině naštěstí nikdy nedošlo. Život v blahobytu a anglosaské rysy také přispěly k tomu, že jsem se cítila osaměle. Poslední dobou se však čím dál víc přikláním k myšlence, že jsem si to jenom namlouvala, abych zakryla, že jsem se cizinkou ve vlastní zemi cítila ze své vůle. Ať jsem byla kdekoliv, nikde jsem si nepřipadala doma.

Ve svém věku už si snad můžu dovolit trochu melancholie. Minulý měsíc mi bylo padesát devět. Mnohem víc než okolním děním se zaobírám minulostí nebo svým nitrem, zčásti proto, že to, co se děje všude kolem, se mi nelíbí a vlastně mě to ani nezajímá. Předpokládám, že moje neuróza má co do činění se zkaženým světem, ale těžko s tím můžu něco udělat. Jak kdysi řekl básník Octavio Paz, vždycky jde o úhel pohledu. Tohle je můj úhel pohledu a jiný neznám. Jsem smířená se svým původem i se vším, co nenávidím. Možná že právě takhle se projevuje zralost.

Když jsem opouštěla Kolumbii, matky ještě dbaly na to, aby jejich dcery cudně schovávaly kolínka pod sukní. Dnes už nikdo neponechá představivosti ani špetku prostoru. To byla jedna z věcí, které mě hned po návratu z Francie šokovaly. Měla jsem dojem, že mě všudypřítomná odhalená ženská ňadra pronásledují na každém kroku. Ať je to jak chce, v Kolumbii jsem se nikdy necítila jako doma a ve Francii jsem pořád byla jen cizinka.

Dlouhé roky se mi tam však žilo dobře, vdala jsem se, narodila se mi dcera, věnovala jsem se svému oboru. Francie pro mě nebyla obyčejná studijní cesta. Byl to útěk. Roky rychle ubíhaly a moje vzpomínky se postupně proměňovaly. Jednoho dne jsem si uvědomila, že nadešel čas k návratu. Byla jsem rozvedená a na krku jsem měla pět křížků. Má dvaadvacetiletá dcera Aline studovala na Sorbonně, a tak mi nezbylo nic jiného, než se vydat na cestu sama. Svůj dosavadní život jsem zabalila do tří kufrů a odjela jsem. Aline mluví španělsky s přízvukem a s chybami. Je krásná a štíhlá. Zatím ji více přitahují ženy než muži a není jasné, jestli to tak bude dočasně, nebo napořád. Popravdě řečeno mě to ani moc netrápí. Ačkoliv je mi jasné, že kdyby chudinka žila v téhle zemi, musela by čelit pokrytcům, dost možná i veřejnému opovržení. Ale k určitým změnám tady došlo. V ulicích je více cizinců než dřív a lidé začínají uvažovat jinak. I tak se cítím dost sama, přestože mám kamarádku Lucíu Estradovou, se kterou jsem se po více než dvaceti letech zase začala přátelit. Vlastně ani nikoho nepotřebuju.

„Kolumbie je vášeň,“ hlásal poutač, který mě přivítal na letišti. Druhého dne noviny psaly o masakru na jihu země, který si vyžádal patnáct obětí. Je to vášeň, která mě nutí horlivě nenávidět. Nenávidět dámičky jako jsou paní Urrutiová, Pombová a MacAllisterová, které mě zvou na čaj nebo k modlitbám za některou z nemocných kamarádek či za jedenáct dětí, které přišly o život při nedávných sesuvech půdy v jižní chudinské části města, kam v životě nevkročily. Stejně tak nenávidím vrátné, kteří si vychutnávají ten pocit moci, když vás nenechají vstoupit do domu, eskortu, která schválně vráží do ostatních aut, žebráky, kteří vám vyrvou boční zrcátko, zatímco stojíte na červené. Pouze když pracuju, vypluje na povrch i mé soucitnější já, které ještě nezaplavila hořkost.

Na začátku roku 2013 jsem sehnala byt na dobré adrese, na třiadevadesáté třídě, blízko parku Chicó. Po návratu do země jsem oprášila staré akcie a mohla jsem si koupit nejen apartmá, ale i pozemek v Guas­cá, mezi horami, kde mám v plánu nechat si postavit domek. V apartmá jsem si vyhradila místo pro ordinaci a díky všem mým akreditacím začali brzy přicházet první klienti. Musím přiznat, že většina z nich mě nudí. Jejich strachy jsou dokonale předvídatelné, stejně jako jejich komplexy. Jiné rozptýlení mi ale chybělo, a tak jsem se plně věnovala práci. Kulturní nabídka ve městě je naštěstí poměrně bohatá a občas mě přiměje zajít si na koncert nebo na výstavu, na což jsem si ponechala dvě volná odpoledne v týdnu. Koneckonců psychoanalytik si vydělá víc než dost, a vezmu-li v úvahu svůj věk i finan­ční situa­ci, ani tolik pracovat nepotřebuju.

Postupem času jsem volná odpoledne začala využívat k procházkám. Je nemožné dostat se do centra, aniž by člověk strávil dvě hodiny v zácpě, a tak jsem se rozhodla pohybovat se jen ve čtvrti, kde bydlím, a to výhradně pěšky. Na jednom z výletů po okolí jsem objevila několik nových knihkupectví, úžasnou cukrárnu a dva butiky s oblečením. Ale neměla jsem chuť si něco zkoušet. Poslední dobou své tělo skoro nepoznávám. V zrcadle mě často překvapí moje tvář, moje nohy, podobné prazvláštní, vybledlé a zapomenuté mapě.

Jednou na procházce po čtvrti jsem si v cukrárně Michel na dvaaosmdesáté třídě dala čokoládový dortík a kapučíno. Měla jsem kvůli tomu výčitky, a tak jsem se rozhodla dojít až k patnácté ulici a odtud se vrátit domů. Bylo slunečné květnové odpoledne a už jsem ušla několik bloků, když jsem se zastavila u bílé budovy s prosklenými dveřmi. Nápis vyvedený stříbrným písmem hlásal: Dům krásy. Ze zvědavosti jsem vešla dovnitř. Myslím, že mě zaujal právě ten název: Dům krásy. V přízemí byla vystavena spousta šíleně drahých přípravků. Byly tam krémy proti vráskám, na hydrataci pleti, zeštíhlující, proti striím a celulitidě. A pak jsem ji najednou spatřila. Měla na sobě bleděmodrou uniformu, na nohou bílé tenisky a vlasy stažené do ohonu. Dlouhé prameny temně černých vlasů jí padaly na záda. Nebylo důležité, že se jí ve tváři zračila únava a pod očima měla kruhy. Její krása byla ohromující a výjimečná. Ta dívka byla plná života. Měla v sobě cosi divokého, až surového, což však, dá-li se to tak říct, činilo její krásu skutečnou. Dodnes nevím, jestli to bylo zásluhou kázně a dokonalé péče, nebo to byl prostě dar. Ale to se asi nikdy nedozvím. Karen je jedna velká záhada. Tím spíš ve městě, jako je Bogota, kde jsou všichni tak snadno čitelní. Stačí se podívat na to, co má kdo na sobě, jak mluví nebo kde bydlí, a hned víte, jak se zachová a kam ho zařadit. Zaujala mě Karenina štíhlá postava a také klid, který se jí zračil ve tváři. Vsadila bych se, že pro to nedělá vůbec nic. Kdybych se na ni měla podívat a popsat ji jednou jedinou větou, řekla bych, že jí z duše vyzařuje klid.

A pak ke mně Karen přišla, možná proto, že jsem tam stála a hleděla na ni jako na přízrak, a zeptala se:

„Můžu vám nějak pomoct?“

Měla upřímný a nenucený úsměv, jako by se prostě těšila z toho, že je na světě. Překvapilo mě, že její krásu jako by nikdo nevnímal. Dívat se na Karen, to bylo jako spatřit růži mezi trním. Ženy kolem ní nosily vysoké podpatky a falešně se usmívaly. Kupříkladu dívka na recepci vypadala jako šašek. Používala výraznou tvářenku a rudou rtěnku. Karenina krása však byla čistá a ona sama jako jediná do Domu krásy opravdu zapadala.

„Ano, díky. Potřebovala bych depilaci,“ odpověděla jsem, jako kdybych se snad odjakživa nedepilovala sama.

„Zrovna máme volno, chtěla byste se do toho pustit hned?“

„Ano, to by se mi hodilo,“ odpověděla jsem jako hypnotizovaná.

„Promiňte, mohla bych se zeptat na vaše jméno?“

„Claire, Claire Dalvardová,“ odpověděla jsem.

„Pojďte prosím se mnou, paní Dalvardová,“ dodala Karen. A tak jsem šla.

La Casa de la Belleza

© by Melba Escobar De Nogales, 2015

By Agreement with Pontas Literary & Film Agency

Cover photos by Floral Deco, jultud, Africa Studio and DoublePHOTO studio / Shutterstock.com

Translation © Anna Škrabánková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-561-0

Erasmus Rotterdamský: Užitečná rozprava o vedení války s Turky s výkladem Žalmu 28

Spis Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo et obiter enarratus Psalmus XXVIII Desideria Erasma Rotterdamského (1466/9–1536) byl sepsán a poprvé publikován roku 1530, tedy krátce po bouřlivých událostech ve Vídni, která byla na podzim předchozího roku sevřena v obležení tureckého vojska. Turci sice od obléhání nakonec upustili, avšak Evropa zůstávala v trvalé nejistotě a strachu z turecké expanze. Za těchto okolností se Erasmus rozhodl zapojit do debaty o válce s Turky a v Užitečné rozpravě probrat argumenty pro i proti jejímu vedení. Hlavním cílem spisu je však pojednat o tom, jak válku vést úspěšně, pokud k ní už dojde, a protože klíč k úspěchu spočívá v přístupu křesťanstva k víře a morálce, je do textu umně zakomponován i výklad Žalmu 28.

Přeložila a úvodem a komentářem opatřila Marcela Slavíková.

V edici Europa vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Mezitím musím pár slovy polemizovat se dvěma skupinami lidí, z nichž jedni jsou pochybeně nadšeni pro válku s Turky, druzí od tažení proti Turkovi pochybeně odrazují. Zdá se mi totiž, že oba dva tábory se stejně mýlí, byť odlišným způsobem. Vždyť tak jako ne každá válka s Turky je zákonná a zbožná, stejně tak jsou případy, kdy nevzdorovat Turkovi není nic jiného, než zrazovat křesťanskou věc ve prospěch nelidských nepřátel a opouštět naše bratry, kteří jsou jako otroci nedůstojně utlačováni pod jejich nadvládou. Když nevzdělaný dav slyší jméno Turek, ihned v něm vzplane mocný hněv, zahoří touhou po krvi a křičí, že to jsou psi a nepřátelé křesťanstva. A přitom si neuvědomuje, že jsou to zaprvé lidé a dále že jsou napůl křesťany,¹⁵⁶ a neuvažuje o tom, zda je důvod k válce zákonný a konečně zda má smysl chopit se zbraní a popouzet nepřítele, který bude později o to zuřivěji běsnit. A nepřemýšlí o tom, že žádní nepřátelé nejsou pro církev zhoubnější než bezbožní vysokého postavení, obzvlášť kněží, a konečně nevidí, že Bůh, rozhořčený našimi zločiny, občas využívá krutosti barbarů k tomu, aby nás napravil.

Někdy se malují obrazy vykreslující tureckou krutost. Ty by nám ale měly připomenout, s jakou  nechutí bychom se měli s kýmkoli pouštět do jakékoli války. Neboť krutost je společnou zábavou všech válek, v nichž se již po tolik let bezbožně bijeme křesťan s křesťanem. Proklínáme krutost na těchto obrazech, ale daleko větší ukrutnosti byly spáchány u Asperen¹⁵⁷ nikoli Turky, ale našimi lidmi a mnohdy dokonce našimi přáteli.

Vzpomínka na tu pohromu je příliš čerstvá, není vůbec třeba, abych tuto ránu znovu otvíral. Jestliže se nám tedy témata těchto obrazů opravdu nelíbí, zbavme se lehkomyslnosti, která nás tak snadno pohání do zbraně. Je totiž krutější, co křesťané dělají křesťanům, i když konkrétní činy jsou srovnatelné. Jaká by to byla podívaná, kdyby pohledům lidí byly vystaveny obrazy vyjevující to, co za posledních čtyřicet let spáchali křesťané na křesťanech? Tolik postačí říci proti těm, kteří nekřičí nic jiného než „do války proti Turkům, do války proti Turkům!“ Nyní budu jednat s těmi, kteří chybují opačně; jejich omyl je možná přijatelnější, ale není o nic méně nebezpečný. Existují totiž lidé, kteří se domnívají, že právo válčit je křesťanům zcela zapovězeno, což je názor, který je příliš absurdní na to, aby ho bylo potřeba vyvracet, jakkoli se vyskytli i tací, kteří mě právě z tohoto lživě obviňovali, protože ve svých pracích velice často chválím mír a odmítám války.¹⁵⁸ Avšak aniž bych cokoli řekl, mým nestranným čtenářům je jasné, že je to zjevná a nestoudná pomluva. Říkám, že bychom nikdy neměli začínat válku, dokud nevyzkoušíme všechny možnosti a již není vyhnutí,¹⁵⁹ protože válka je svou podstatou věc tak zhoubná, že i když ji začne nejspravedlivější vládce z těch nejspravedlivějších důvodů, přesto kvůli nečestnosti vojáků i vůdců přinese téměř vždy více zla než dobra. Ještě dále zašel svatý Bernard,¹⁶⁰ který světské válčení nazývá zlem. Světským válčením pak nazývá válku, kdy nás do zbraně žene ctižádost, hněv nebo naděje na kořist. „Kdo zemře v takové válce,“ říká Bernard, „umírá navěky; a kdo zabije a vyhraje, žije jako vrah.“¹⁶¹

Poznámky v textu:

156 Cf. níže v textu, kde Erasmus říká, že Turci „mají poloviční křesťanství“ (s. 57) a že „jejich náboženství je sekta smíšená z židovství, křesťanství, pohanství a ariánské hereze“. (ss. 75–76); cf. také Erasmus, Adag. 3001. IV,I, 1: Dulce bellum inexpertis 828–830: „Avšak ti, které my nazýváme Turky, jsou z velké části poloviční křesťané a mají k pravému křesťanství blíže než mnozí z nás.“

157 Asperen, městečko v holandské provincii Gelderland, jehož obyvatelé byli v červenci 1517 krutě povražděni, a to včetně školáků, kteří se uchýlili do kostela. Cf. P. G. Bietenholz, in: The Correspondence of Erasmus, Letters 594–841, Toronto–Buffalo–London 1979, s. 93. Cf. také Erasmus, Epist. 643 z roku 1517, kde Erasmus událost zmiňuje. V originále je hra s názvem města: „asperiora patrata sunt in Aspera“.

158 Cf. především Erasmus, Querela pacis (1517) a Adagia 3001.VI,I,1: Dulce bellum inexpertis. Cf. také úvodní studie, ss. 15–16.

159 Cf. také spis O výchově křesťanského vladaře, XI, přel. D. Korte, s. 177, z nějž Erasmus na tomto místě téměř doslova cituje: „Dobrý vladař se vůbec nikdy nepouští do války, leda jestliže se jí žádným způsobem nemohl vyhnout, ač vyzkoušel všechno.“

160 Bernard z Clairvaux (asi 1090–1153) ve spise De laude novae militiae ad milites Templi liber, col. 923 B: „Jaký je tedy cíl a užitek tohoto světského neříkám válčení (militiae), ale zla (malitiae), jestliže vrah hřeší v souladu se zákonem a zavražděný umírá navěky.“ Cf. id. Epist. 363 ad orientalis Franciae clerum et populum, col. 566 C: : „Ať ustane to dávné ne válčení (militia), ale zlo (malitia)...“

161 Bernardus, De laude novae militiae, col. 923 A: „Jestliže vyhraješ a v úsilí zvítězit či potrestat náhodou zabiješ člověka, žiješ jako vrah.“ Na svatého Bernarda odkazuje Erasmus také v Adagiích 3001.IV,I,1: Dulce bellum inexpertis 686–687 a ve spise O výchově křesťanského vladaře, XI, s. 179.

Translation © Marcela Slavíková, 2018

Preface © Marcela Slavíková, 2018

ISBN 978-80-200-2780-1

Stanisław Lem: Planeta Eden

Když raketa se šesti astronauty – Koordinátorem, Inženýrem, Chemikem, Fyzikem, Kybernetikem a Doktorem – havaruje na dosud neprobádané planetě, jako zázrakem všichni přežijí. Během několika průzkumných výprav nacházejí známky civilizace, ovšem takové, která rajský Eden nepřipomíná ani zdaleka. Hrůzná opuštěná továrna, která vyrábí a zase ničí vlastní produkty, masový hrob, děsivé město… To vše v posádce lodi vyvolá dojem degenerované a trpící civilizace. Vše vyvrcholí, když se s jedním z „Edeňanů“ střetnou tváří v tvář… Před astronauty tak stojí zásadní otázka – mají zasáhnout ve prospěch utlačovaných, nebo se raději vyhnout otevřenému konfliktu a hledat cestu domů? Všichni členové posádky teď vědí, že mají v rukou osud celé jedné planety…

Planeta Eden není jen příběhem o střetu lidské a cizí civilizace, je to také příběh obrovského morálního dilematu, kterému posádka čelí a které nemá správné řešení. Jak píše František Novotný ve svém doslovu,„V Planetě Eden se Stanisławu Lemovi poprvé podařilo na vědecké bázi skloubit klasické téma sci-fi se specifickými morálními problémy, jež by kontakt s mimozemšťany přinesl. Planeta Eden tak svým analytickým charakterem přesahuje nejen žánr sci-fi, ale rámec beletrie vůbec.“

Přeložil Jaroslav Simonides. Vydává nakladatelství Plus, které už letos vydalo Lemovy Příběhy pilota Pirxe.

Ukázka z knihy:

Ve výpočtech byla chyba. Nepřeletěli nad atmosférou, ale srazili se s ní. Raketa probíjela vzduch s rachotem, od něhož praskaly bubínky. Vmáčknuti do lehátek cítili, jak jsou tlumiče stlačeny na doraz, přední obrazovky se potáhly plameny a zhasly, chomáč rozpálených plynů narážejících na špičku zaplavil vnější objektivy, brzdění bylo nedostatečné a opožděné.

Navigační kabinu naplnil pach přehřáté gumy, pod tlakem decelerace ztráceli zrak i sluch, to byl konec, ale ani na to nemohl nikdo myslet, nedostávalo se jim sil, aby zvedli hrudník, nabrali dech, dělaly to za ně do posledního okamžiku pracující kyslíkové pulsátory, vháněly do nich vzduch jako do praskajících balonů. Vtom rachot utichl.

Rozsvítila se nouzová světla, po šesti z každé strany, lidé se svíjeli, nad ukazatelem pohonu červeně hořel poplašný signál, tabulka byla prasklá a smáčknutá jako harmonika, kousky izolace, střípky plexiskla se s šelestem přesýpaly po podlaze, nic nedunělo, všechno zaplavoval temný, mohutnící svistot. „Co se…“ zachroptěl Doktor a vyplivl gumový náustek.

„Lež!“ varoval ho Koordinátor, který upíral oči na poslední nepoškozenou obrazovku.

Raketa udělala několik kotrmelců, jako kdyby do ní třískl obléhatelský beran, nylonové sítě, do nichž byli zamotáni, zadrnčely jako struny, chvilku se všecko kolébalo jako na mrtvém bodě houpačky, která se postavila vzhůru nohama, a pak zaduněla rána.

Svaly, ztuhlé v čekání na poslední úder, povolily. Raketa, stojící na svislém sloupu tryskového ohně, sestupovala pomalu dolů, trysky konejšivě duněly, trvalo to několik minut, pak proběhl stěnami záchvěv. Vibrace byly čím dál silnější, jistě se rozkmitaly ložiskové závěsy turbín. Pohlédli na sebe. Nikdo nic neříkal. Věděli, že na tom, jestli se rotory nezavaří, jestli vydrží, záleží všechno.

Celá navigační kabina se otřásala, jako by do ní zvenku bušil šílenou rychlostí ocelový buchar. Silná vypouklá čočka poslední obrazovky se vmžiku pokryla hustou pavučinou trhlin, její fosforeskující kotouč zhasl, v matném, zdola dopadajícím svitu nouzových světel viděli své vlastní, zvětšené stíny na oblých stěnách, dunění přešlo v táhlý řev, pod nimi něco chrčelo, praskalo, štípalo se, trup rakety, zmítaný nestvůrnými smyky, se řítil, řítil, osleplý, mrtvý, skrčili se, zatajili dech, naprostá tma, chaos, vtom byla jejich těla odmrštěna na celou délku nylonových lan, nedosáhla však až k rozbitým přístrojovým deskám, o něž by se rozdrásala, zůstala viset šikmo a pomalu se houpala jako těžká kyvadla…

Raketa se převalila jako padající hora, ten rachot byl vzdálený a dutý, vymrštěné hroudy hlíny s lehkými nárazy sklouzly po vnějším pancíři.

Všecko se zastavilo. Pod nimi syčela potrubí, něco bublalo ohlušivě, rychle, čím dál rychleji, šum vytékající vody, smíšený s pronikavým sykotem, jako by na rozpálené pláty kapala nějaká tekutina.

„Žijeme,“ řekl Chemik. Řekl to v naprosté tmě. Nic neviděl. Visel ve svém nylonovém příkrovu jako v pytli, ze čtyř stran uvázaném na provazech. Znamenalo to, že raketa leží na boku. Kdyby stála, bylo by lehátko vodorovně. Cosi cvaklo. Kalný, benzinový plamínek starého Doktorova zapalovače.

„Posádka?“ zeptal se Koordinátor. Jedno lano jeho sítě prasklo, otáčel se zvolna, bezmocně. Natahoval ruku skrz oko nylonového kokonu, ale nadarmo se pokoušel zachytit něčeho, co by vyčnívalo ze stěny.

„První,“ řekl Inženýr.

„Druhý,“ ozval se Fyzik.

„Třetí,“ hlas Chemika.

„Čtvrtý,“ promluvil Kybernetik. Držel se za čelo.

„Pátý,“ skončil Doktor.

„Všichni. Gratuluju.“ Koordinátorův hlas byl klidný. „Automaty?“

Odpovědí bylo ticho.

„Automaty!“

Ticho.

Zapalovač začal Doktora pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.

„Vždycky říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve tmě Doktor.

© Tomasz Lem 2018

Translation © Jaroslav Simonides – heir, 2018

Epilogue © František Novotný, 2018

Cover design © Milan Malík / www.mimo.cz, 2018

ISBN 978-80-259-0876-1

Roman Ráž: Muž a růže

Zdánlivě jen banální, nevážný příběh o lásce a cestování, pro někoho snad až s mnoha erotickými motivy, přibližuje jedno léto stárnoucího intelektuála, odsouzeného v rodině jen k nedůstojnému dožívání. Vše se změní, když se zamiluje do nevzdělané přitažlivé dívky a vyrazí s ní do světa. Řada aktuálních, komediálních, pikantních i varovných situací se odehrává v době mladé migrační krize, v Evropě roku 2015, kde hranice už ztratily svůj původní význam, kde informace, myšlenky i lidé přecházejí nekontrolovatelně ze země do země a obohacují, stejně jako ohrožují, celý tzv. svobodný svět. V úsměvné i dojemné erotické hříčce, nutící citlivého čtenáře také k zamyšlení nad vším, co nás obklopuje, propojuje autor milostné pasáže s intelektuálním humorem, politické motivy s napětím, které vyústí v překvapivý dramatický závěr, tak typický v dnešním rozkolísaném, atraktivním a nebezpečném světě.

Vydává nakladatelství Akropolis.

Ukázka z knihy:

Byla to docela obyčejná obálka.

A na ní neznámým rukopisem napsané jeho jméno.

Andulka ji položila na stolek pod věšák, kde po léta nechávali poštu, kterou kdokoliv z nich vybral z poštovní schránky na plotě.

Váhal, zda obálku okamžitě otevřít. Příčilo se mu natrhnout ji, cpát do ní ukazováček, proměnit ji ve dvě roztřepené části lemující rozšklebený. odpudivý otvor, z něhož nakonec vytáhne pomačkaný papír s nějakým nedůležitým sdělením.

Odešel do své komory, chopil se perořízku v podobě mečíku, který kdysi zakoupil jako suvenýr pod pevností v Toledu, a pečlivě obálku rozřízl.

Byla v ní pozvánka na vernisáž přítele Jakuba, malíře krojovaných tanečníků, které léta zachycoval v prudkém pohybu pohotovými kresbami, později i pastózními tahy štětce na plátně.

„Juchajů,“ říkával Jakub, „vidíš je, jak juchajů? Kdysi zamlada jsem s nimi takto skákal v Kyjově i já. Jo, kamaráde, nikdy jsem se neměl odstěhovat do Prahy. Tady nejsou žádné barvy, tady se nejuchá, tady se jen dohánějí tramvaje a člověk vráží do člověka v metru, kde je randál a hovno vidět.“

Bernard se usmíval. Tak tedy další Jakubova výstava ohlašovaná přátelským pozváním. Není to jen pozvání. Je to vlastně výzva, uvědomil si, výzva a připomínka slibu, který Jakubovi před časem dal. Slibu, že co nejdřív dokončí a vydá jeho monografii, kterou má už druhý rok rozpracovanou.

Bernard se zastyděl. Zbývalo tak málo, aby monografii dopsal. Jak se vůbec mohlo stát, že to ještě neudělal? Že Jakuba zklamal! Vždyť na ni čekal, a tolik si ji zasloužil!

Hned se do toho pustím, umínil si, neboj se, Jakube, já ji teď dopíši a vyjde k Tvým šedesátinám.

Na té vernisáži ti to třeba odpřisáhnu, usmál se.

Kde se koná tentokrát?

Bylo docela snadné objevit na spodním řádku místo konání.

Velká síň strašnického krematoria.

Lidí je tu požehnaně. Jak by ne, Jakub, ta veselá kopa, byl všude oblíben.

„Byl to zemitý malíř, využívající výrazové prostředky moderní malby, znovuobjevitel folkloru, autor mnoha vitráží, nástěnných maleb i skvělých pláten, na něž každý rád se zájmem pohlédne, obrazů, které nás budou věčně uchvacovat svou originalitou a barevností.“

Teď leží v rakvi na katafalku a kdosi z Umělecké besedy mluví o jeho nezdolném temperamentu, zatímco v první řadě pozůstalých sedí nehnutě jeho tolik podváděná manželka Ilona a tři dospělé dcery, jedna s manželem a dvěma synky.

„Šprýmař až do konce,“ ozve se tiše Šmíd, když se nenápadně přiblíží k Bernardovi.

Stojí spolu za poslední řadou lavic.

„Tys věděl, že umírá?“

Bernard jen zavrtí hlavou.

„Čtvrt roku jsem ho neviděl,“ vysvětlí šeptem. „Už jsme se nescházeli tak často jako dřív.“

Neprozradí, že se Jakubovi vyhýbal, protože stále ještě nedopsal tu zatracenou knížku.

„Vidíš tu holku s mikádem vlevo u třetího sloupu?“

„Co je s ní?“

„To je jeho poslední inspirace,“ usměje se Šmíd. „Jedna z jeho žaček. Vždycky si dovedl vybrat.“

„Byl to nadšenec,“ řekne o Jakubovi uznale Bernard před krematoriem. „Do všeho moc hr. Záviděl jsem mu tu energii. Právě dávám do tisku monografii, kterou jsem o něm napsal.“

„Kdo ji vydá?“ptá se Šmíd pochybovačně a zároveň dost nerudně.

Tohle ho zajímá, uvědomí si Bernard. A nejspíš závidí.

„Záhorský, v edici Galerie,“ odpoví nedbale. „Bude to takový malý Jakubův pomníček.“

Šmíd pokyvuje hlavou. Co na to má taky říct?

„Neumím si představit, že ho už neuvidím,“ dozná Bernard a cítí, jak ho ze všeho přemáhá lítost. „Odcházíme jeden po druhém,“ řekne trochu pateticky Šmíd.

„Stáří je prevít. Já vím, říká se, že stáří má řadu předností. Ale všechny stojí za hovno. On byl ovšem mladší než ty!“

„Skoro o deset let,“dopoví Bernard podivně zahlušeným hlasem. Každé slovo se mu špatně vyslovuje. „Ty víš, nač umřel?“

Šmíd přešlápne a zadupe, jako by se chtěl rozběhnout.

„Rakovina prostaty. To je svinstvo. Víš, kolik na ni ročně zařve chlapů?“

„Nevím,“ otřese se Bernard. „Ani mi to neříkej.“

„Jaký máš Anti Aging program?“ zaútočí na něho Šmíd.

„Cože?“

„Co děláš proti stárnutí?“

„Vztekám se,“ ušklíbne se Bernard.

„Tím ten proces jenom zhoršuješ. Najdi si něco pozitivního, z čeho budeš mít radost, a přidej k tomu trochu fyzičky.“

„Promyslím to,“ přisvědčí Bernard. Neví, jak by se toho otravy zbavil.

„Užíváš aspoň lesklokorku lesklou?“

„Co to je?“

„Kloboukovitá houba. V Číně ji užívají už dva tisíce let. Je na všechno. S tou se snad ani nestárne.“

„Možná se s ní rovnou umírá,“ usměje se Bernard.

„Tak se měj!“

Napřáhne k Šmídovi ruku.

Šmíd ji chce stisknout, ale v poslední chvíli svou rukou ucukne.

„Artróza malých kloubů,“ vysvětlí rychle. „Ani nevíš, jak to bolí!“

© Roman Ráž, 2018

© Jiří Tomáš-nakladatelství Akropolis, 2018

ISBN 978-80-7304-215-8

Karel Jordán: Dobrodružství jménem Orient

Osudy saského romanopisce, českého orientalisty a britského hrdiny vzpoury v Arábii spojila Velká válka v letech 1914-1918. Vítejte u společné biografie tří zajímavých postav éry „belle époque“, Karla Maye, Aloise Musila a T.E. Lawrence. Hledejte spojitosti mezi událostmi starými více než sto let a stále výbušnou situací v onom nádherném i nešťastném kusu planety. Vraťte se touto četbou alespoň na chvíli do jen zdánlivě romantických dob odvážných mužů a jejich napínavých příhod. Text doprovází bohatá fotografická a obrazová příloha.

Vydává nakladatelství CPress.

Ukázka z knihy:

KARA BEN MÚSÁ OF ARABIA

Orientální přezdívky hlavních postav této knihy, psaním v různých jazycích různě spolehlivě vycházející z turečtiny nebo arabštiny, se staly česky, evropsky, ba světově slavnými. May si mohl románově dovolit jejich libovolný počet a literárně svobodnou podobu, druzí dva si je právem vysloužili přímo v pouštním terénu. Ta jména definují figury, vypadají exoticky, posilují požitek z popisovaného děje. Dávají ale vždy úplný a správný smysl? Neskrývají nějaké otazníky či záhady? A kdo je to vlastně Fransá, Alemán, Namsá nebo Inklíz? Jsou pak jejich vlastí Frankistán, Germanistán, Almaníja nebo snad Isvičera? To lze ještě rozklíčovat poměrně snadno, ale navštěvujeme jako suchozemci s oblibou v létě moře v Hyrvatlyku, Karadagu či na Giritu?

Debutově, byť jen od psacího stolu, zabodoval Karel May. Už v roce 1876 se v povídce Leilet (Růže z Káhiry) a o dva roky později v již důležitém Die Gum (Loupežná karavana) vyskytuje zatím nepojmenovaný hlavní hrdina v ich formě. Je to Němec, respektive Frank, jak byli v severní Africe často označováni všichni z Evropy či obecně ze Západu. Cestovatel, lovec, občas lékař, ale již vybavený medvědobijkou a henryovkou, tou rovnou na rekordních 25 výstřelů. Teprve v roce 1880 je vše jasné: V cyklu Giölgeda padishanün (Ve stínu pádišáha) se totiž prozradí, že jde o Karu ben Nemsího, neboli Karla, syna Němců, někdy s přidáním ctihodného označení effendí. Jeho sláva se postupně stává nebetyčnou, neboť toto alter ego provází Maye od prvních pouštních dobrodružství až po závěrečné symbolistické romány. Tam je prostředníkem již nikoli jen prostě napínavých příběhů, ale všelidsky jinotajných poselství. Původně sluha, později parťák a nakonec ke křesťanství směřující domorodý přítel Hadži Halef Omar, jeho žena Hanneh, jejich syn Kara ben Halef, ale také hřebci Ríh a Syrr či pes Dojan jsou potřebně užitečnou stafáží tohoto téměř dokonalého muže. Až v závěru historického poslání, zejména v dílech napsaných po roce 1902, již není neprůstřelný, bývá nemocen, zajat či plný pochyb, vedoucích až k vzdání se legendárních zbraní a plnému ponoru do velmi osobní mystiky. Tedy Karel, syn Němců, variantně podle barvy plnovousu také Černý, syn Němců. Vysvětlením bylo, že prý Halef neuměl pořádně vyslovit křestní jméno Karl. Fajn, ale má to zásadní chybu: Ben Nemsí totiž v arabštině neodkazuje na Německo, ale na Rakousko! Vcelku závažné pochybení se snažil May později napravit vytvořením velmi květnatého oslovení, obsahujícího všechna potřebná východiska. V plné kráse to zní emír Hadži Kara ben Nemsí ben emír Hadži Kara ben Džermaní ibn emír Hadži Kara ben Alemaní. Skvělé pro okouzlení překvapených beduínů, přitažlivě složité pro čtenáře všeho věku. Ostatně ještě dramatičtější podobu označení získal Kara ve chvíli, kdy ho Omar při cestě do nevěřícím zakázané Mekky v nouzi učinil členem vlastní početně rozvinuté severoafrické berberské rodiny. To vyvolalo příbuzensky a geograficky spletitou variantu, spolehlivě zapamatovatelnou snad opravdu jen falešným hadžim s obsesí na co nejdelší jména. V kompletní hadovitě rozvinuté verzi to totiž zní Hadži Akil Šatir el-Megarribnis Ben Hadži Alim Šadži er-Raní ibn Hadži Hajim Mašúr el-Azami Ben Hadži Taki Abú Fadl el-Mukkaram…

Naštěstí mnohem snazší je to s Aloisem Musilem, byť způsob psaní jeho dvou arabských jmen se v detailech liší. Už od konce 19. století byl znám jako šejch Músá, což byla nejspíš domorodá verze skutečnosti, že se jmenoval Musil. Zároveň však mohlo jít také o inspiraci Mojžíšem/Mošem, hrdinou Starého zákona i Koránu, či o fakt, že už v roce 1896 mladý Alois několikrát navštívil údolí Wádí Músá poblíž jordánské Petry. Ve chvíli, kdy rozšířil okruh s ním spřátelených kmenů z původních baní Sachrů o jejich tehdy nepřátelské Ruwály se to poněkud zamotalo. Bojové jméno nového bratra emíra a čestného spolunáčelníka ovšem znělo nádherně bez ohledu na to, zda se to psalo ar Rueili, Rweili, Ruwajlí nebo Ruwála. Šejch Músá eben Nemsá ar-Ruejlí už navíc správně odrážel zemi původu, byť by spíše měl platit český syn Rakouska. Nebo dokonce Moravy? Spokojme se s tím, že Musil nazval svůj dům Vila Músa a na jeho výpravách dostávali i jiní rakouští kolegové Orientem (a velmi pravděpodobně rovněž Mayem) iniciované přezdívky, viz například Rudolf Thomasberger, alias Túman ibn Nemsí.

Thomas Edward Lawrence se do přejmenovávání zamotal zdánlivě nejméně. Pro rodinu Ned, pro přátele T. E., pro britskou armádu v roce 1922 marně zakuklený T. E. Ross a o rok později T. E. Shaw, celosvětově slavný jako Lawrence of Arabia. Což časem upřímně nesnášel, o podobnou proslulost totiž příliš nestál. Z jeho původního příjmení odvozené uctivé i nenávistné přezdívky pak zněly například El-Aurens, Laurens, Aurans, Lurens či Orans, to podle toho, v jaké jazykové oblasti se foneticky kreativní Orientálci vyskytovali. Především oblíbeným a úspěšným způsobem pouštního boje pak byla inspirována jeho přezdívka „emír Dynamit/princ Dynamit“, když ani Lawrencova občas impulzivní povaha v tom nejspíš nebyla zcela nevinně. Proč mu však jeho válečný partner Awda Abú Tajj říkal „Světový šotku“, to by snad uměl vysvětlit nejspíš jen on sám. Možná i pro zkušené domorodé velbloudí jezdce vskutku obří porce přesunů, počítané ve stovkách mil na jeden zátah? Nebo třeba pro fakt, že se Lawrence pomocí automobilu, lodě či letadla dokázal často, snadno a velice rychle dostat do míst, o kterých drtivá většina Arabů slyšela jen při rituálním pití čaje nebo kávy ve stanu či u ohně?

Část čtenářského kouzla, zejména pro tehdejší omladinu, nepochybně vytvářela i tato libozvučná a exotickou vzdáleností vonící jména. Společně s mnoha desítkami dalších jinakostí tak atraktivní označení osob a míst činila Mayovy romány, Musilova cestopisná vyprávění a Lawrencovy válečné záznamy čímsi tajemným i ve chvíli, kdy se 19. století překulilo do moderního dvacátého. Pozdější domácí ohlasy (filmový „šejk Peterka“ nebo foglarovské hrátky s mayovskými hrdiny či frázemi) ukazují, jak zásadní se to stalo součástí běžné české mluvy.

Jsem tomu opravdu rád, třeba jako Kara ben Táborí.

© Karel Deniš, 2018

© Albatros Media a. s., 2018

ISBN 978-80-264-1946-4

P. D. Jamesová: Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky

V detektivce někdy nejde jenom o totožnost pachatele. Občas bývají mnohem záhadnější motivy činu a způsob jeho provedení. A přestože se obvykle dozvíme neblahý osud jak oběti, tak vraha, co ta hrstka mazaných zabijáků, kterým se podaří naplánovat a provést dokonalý zločin? Co ti, kteří se nedostanou před soud, ačkoli byli odhaleni? A co ti, kteří se stanou svědky vraždy nebo odhalí zločince, ale rozhodnou se ponechat si tu informaci pro sebe? To jsou některé ze záhad, do nichž se ponoříme v těchto šesti příbězích, jež nás zavádějí do myšlení, vzpomínek, citových pohnutek, ospravedlňování, snů a tužeb stojících za vražednými příčinami a následky.

„Povídky jsou plné nejen mrtvol, ale rovněž bystrých postřehů,“ píše v předmluvě ke knize Peter Kemp. „A nechybí v nich ani katovská oprátka, modrá lahvička s jedem, řezák na linoleum, revolver, pohrabáč, prášky na spaní a hračka, která byla ve třicátých letech na vrcholu popularity, jojo. Zatímco budete číst, jak s nimi bylo naloženo, vychutnávejte si potěšení z díla autorky, která s radostí a velmi vynalézavě skládá dohromady různorodé složky svého řemesla.“

Přeložila Petra Diestlerová. Vydává Motto.

Ukázka z titulní povídky:

Z toho horkého srpnového dne roku 1956, kdy ji odvezli k tetě Gladys a strýčkovi Gordonovi do malého domku ve východním Londýně, jehož adresa zněla Alma Terrace číslo 49, si nevybavovala vůbec nic. Věděla, že k tomu došlo tři dny po jejích desátých narozeninách a že teď, když jí otec i babička zemřeli během jediného týdne na chřipku, se o ni musejí postarat její poslední žijící příbuzní. Ale to byla pouhá fakta, která jí kdosi stručně sdělil. Ze svého dřívějšího života si nepamatovala nic. Těch prvních deset let bylo prázdných, mlhavých jako sen, který vyprchal, ale zanechal v její mysli jizvu neurčitých dětinských úzkostí a strachů. Pro ni vzpomínky a dětství začaly ve chvíli, kdy se probudila v té malé neznámé ložnici, a zatímco její kotě Blackie pořád spalo na ručníku v nohách postele, přešla bosky k oknu a odhrnula závěs. A tam, pod jejím oknem, se do dálky táhl hřbitov, zářivý a záhadný v časně ranním světle, ohrazený železným zábradlím a oddělený od zadních traktů Alma Terrace jen úzkou pěšinkou. Začínal další horký den a semknuté řady náhrobků ležely ve slabém oparu, tu a tam proťatém obeliskem nebo špičkami křídel mramorových andělů, jejichž hlavy bez těl se jakoby vznášely na částečkách mihotavého světla. A zatímco se dívala, nehybná v soustředěném okouzlení, mlha se začala zvedat a jí se odhalil hřbitov celý, zázrak z kamene a mramoru, jasně zelené trávy a letně hustých stromů, květinami zdobených hrobů a křižujících se cestiček, které se táhly, kam oko dohlédlo. V dálce taktak rozeznávala věžičku viktoriánské kaple, zářící jako věž nějakého kouzelného zámku z dávno zapomenuté pohádky. V těch okamžicích sílícího úžasu se roztřásla radostí, což pro ni byl pocit tak neobvyklý, že její drobné tělíčko zachvátil jako bolest. A právě tehdy, v tom prvním ránu svého nového života, s minulostí prázdnou a budoucností neznámou a děsivou, si hřbitov přivlastnila. Po celé dětství a mládí pro ni měl zůstat místem radosti a tajemství, jejím útočištěm a její útěchou.

Bylo to dětství bez lásky, téměř bez citu. Strýček Gordon byl starší nevlastní bratr jejího otce; on a teta s ní doopravdy nebyli příbuzní. Svou nevelkou schopnost lásky vyčerpali jeden na druhého a tento vztah nebyl založen ani tak na citu jako spíše na dohodě o vzájemné podpoře a útěše proti hrozivému světu, jenž se rozkládal za úhlednými záclonkami jejich malého, klaustrofobního obýváku.

Ale starali se o ni stejně svědomitě, jako se ona starala o kocoura Blackieho. V domácnosti se udržovala iluze, že ona Blackieho zbožňuje, že je to její vlastní kočka, kterou si s sebou přinesla, když k nim přišla, jediné pojítko s minulostí, téměř její jediný majetek. Pouze ona věděla, že ho nesnáší a bojí se ho. Ale česala a krmila ho stejně svědomitě, jako dělala všechno, a on jí na oplátku projevoval otrockou příchylnost, téměř nikdy se od ní nevzdaloval, pobíhal jí po hřbitově v patách a obracel se zpátky, teprve když došli k hlavní bráně.

Ale nebyl to její přítel. Nemiloval ji a věděl, že ona nemiluje jeho. Byl to spíš spoluspiklenec, jenž ji pozoroval štěrbin-kami azurových očí a vychutnával si jakousi tajnou vědomost, kterou ona znala taky. Jedl hltavě, ale nikdy neztloustl.

Místo toho se jeho štíhlé černé tělo prodlužovalo, až nakonec – když se protahoval na slunci na parapetu v jejím pokoji s citlivým čumákem vždycky obráceným ke hřbitovu – vypadal stejně děsivě a nepřirozeně jako nějaký chlupatý plaz.

Naštěstí pro ni vedla na hřbitov z Alma Terrace postranní branka, takže mohla do školy a zpátky chodit zkratkou a vyhnout se nástrahám hlavní ulice. To první ráno strýc pochybovačně prohlásil: „Asi by to šlo. Ale nepřipadá mi úplně správný, aby děcko den co den chodilo mezi řadami mrtvých.“

Teta odpověděla: „Mrtví z hrobů nevstávají. Leží tiše. Od mrtvých jí nic nehrozí.“

Copyright © the Estate of P. D. James 2017

Foreword © Peter Kemp 2017

The right of P. D. James to be identified as author of this work has been asserted in accordance with Section 77 of the Copyright, Designs and Patents Act 1988

Cover photography © Kloeg008/iStock.com

Cover photography © yanikap/iStock.com

Translation © Petra Diestlerová, 2018

ISBN 978-80-267-1143-8