Bernard Minier: Noc

Během vyšetřování vraždy na ropné plošině v Severním moři narazí norská inspektorka Kirsten Nigaardová na sérii fotografií. O pár dní později už sedí v toulouské kanceláři kriminalisty Martina Servaze, který si snímky se zájmem prohlíží. Je na nich on sám zachycený teleobjektivem nepolapitelného sériového vraha Juliana Hirtmanna. To ale není vše. Na dalším snímku je malé dítě, Gustav. Pro Kirsten a Martina začíná děsivá výprava s ještě děsivějším nepřítelem na jejím konci.

Thriller francouzského autora navazuje na knihy Mráz, Kruh a Tma. Vydává XYZ v překladu Jiřího Žáka.

O Bernardu Minierovi čtěte také na https://ivanmatejka.blogspot.cz/2018/02/bernard-minier-nejsem-martin-servaz.html

Ukázka z knihy:

Červený vlak se vynořil z potemnělého tunelu jako jazyk z úst zimní krajiny. Břidlicově modrá barva noci, neprůhledná temnota tunelu, namodralá bělost sněhu a o něco tmavší šedý odstín ledu. A pak najednou ostré červené světlo, podobající se krvavé skvrně rozpínající se až k nástupišti.

Nádraží Finse. Dva tisíce osm set metrů nadmořské výšky. Nejvyšší bod celé trati.

Nádražní budovy pokrývala vrstva ledu a sněhu. Na nástupišti, které se ve žlutých světlech lamp spíš podobalo běžkařské trati, čekal jeden pár a jedna žena.

Kirsten odlepila tvář od okna a venku se všechno propadlo do šera zastíněného světlem uvnitř vagonu. Zaskřípaly dveře a na kraji svého zorného pole zahlédla na konci centrální uličky pohyb. Nějaká žena, asi čtyřicátnice, stejně stará jako ona. Kirsten se vrátila ke knize. Podařilo se jí usnout asi jen na hodinu, ačkoliv Oslo opustila už před čtyřmi. Radši by použila letadlo nebo aspoň lůžkový vagon, ale nadřízení jí dovolili jen obyčejnou jízdenku na noční vlak. Místenku. Omezený rozpočet. Poznámky, které si předtím uložila do telefonu, si teď stáhla na displej tabletu. Tělo nalezené v kostele v Bergenu. Mariakirken, kostel Panny Marie. Žena zavražděná na oltáři mezi kultovními předměty.

Amen.

„Promiň.“

Zvedla oči. Žena, která předtím nastoupila, teď stála před ní.

Usmívala se. V ruce držela kufřík.

„Jestli ti to nevadí, sedla bych si naproti tobě. Nebudu tě rušit, jen… to ten prázdný noční vlak. Nevím, ale cítila bych se tak víc

v bezpečí.“

Jestli by jí to nevadilo! Věnovala jí chabý úsměv.

„Ne, ne, nevadí. Jedeš až do Bergenu?“

„Ehm… ano, ano, do Bergenu. Ty taky?“

Pročítala si své poznámky. Ten chlápek z Bergenu nebyl v telefonu moc sdílný. Kasper Strand. Napadlo ji, jestli je tak nemluvný i během vyšetřování. Podle jeho výpovědi se právě stmívalo, když nějaký bezdomovec, který šel náhodou kolem, uslyšel z kostela křik. Místo toho, aby se šel podívat, co se děje, vzal nohy na ramena a doslova vrazil do první policejní hlídky, která tudy procházela.

Policisty zajímalo, kam a proč tak pospíchá. Nakonec jim přiznal, že z kostela slyšel křik. Podle Kaspera Stranda byli policisté velmi skeptičtí (z intonace jeho hlasu a z některých narážek pochopila, že bezdomovce na místní služebně dobře znají), ale tu noc byla zima a vlhko a oni se strašně nudili. Dokonce i vymrzlý kostel jim připadal příjemnější než déšť a vítr „vanoucí z širého moře“ (Přesně takhle se Kasper Strand vyjádřil. Policejní básník, pomyslela si.).

Zaváhala, jestli si nemá pustit i video z kostela, které jí Strand poslal. Překážela jí ta spolucestující naproti. Kirsten vzdychla.

Doufala, že žena hned usne, ale místo toho vypadala čileji než chvíli předtím. Kirsten na ni vrhla postranní pohled. Žena ji upřeně pozorovala. Na rtech měla lehký úsměv, o němž by Kirsten nedokázala říct, jestli je přátelský nebo ironický. Oči měla přimhouřené. Potom její pohled sklouzl dolů na displej tabletu.

Zamračila se a evidentně se pokoušela přečíst, co je tam napsáno.

„Ty jsi od policie?“

Kirsten to docela pobavilo. Žena si všimla malého znaku v rohu obrazovky, na němž byl lev s korunkou a nápisem POLITIET.

Věnovala jí pohled, který nebyl ani přátelský, ani nepřátelský, a na jejích úzkých rtech se objevil odměřený úsměv, který však nevypadal vyloženě pohrdavě. Na komisařství v Oslu nebyla Kirsten Nigaardová zrovna proslulá svou lidskou vřelostí.

„Ano.“

„Z kterého oddělení, jestli to není tajné?“

A je to tady, pomyslela si.

„Kriminální policie.“

„Aha, já… ne, ne… nechtěla jsem… To je zvláštní profese, ne?“

„I tak se to dá říct.“

„A jedeš do Bergenu… kvůli…“

Kirsten se rozhodla jí to nijak neusnadnit.

„No… víš, já… kvůli nějakému zločinu?“

„Ano.“

Nevlídný tón. Žena si možná uvědomila, že zašla příliš daleko, protože zavrtěla hlavou a sevřela rty.

„Promiň, to se mě opravdu netýká.“

Ukázala na kufr.

„Mám s sebou termosku kafe. Dáš si?“

Kirsten zaváhala.

„Dobře,“ odpověděla nakonec.

„Bude to dlouhá noc,“ řekla žena. „Jmenuju se Helga.“

„Kirsten.“

„Takže žiješ sama a momentálně nikoho nemáš, je to tak?“

Kirsten na ni vrhla podezřívavý pohled. Moc mluvila. Aniž by si to uvědomila, nechala Helgu, aby z ní vytáhla spoustu informací. Tahle Helga byla větší čmuchal než novináři. Jako vyšetřovatelka Kirsten věděla, že naslouchat někomu i v těch nejbanálnějších a neosobních vztazích vždycky souvisí s hledáním pravdy. Na okamžik si pomyslela, že by tato žena excelovala ve vyslýchání svědků. Kirsten se nad tím nejdřív pousmála. U kriminální policie znala některé vyšetřovatele, kteří ani zdaleka neměli na práci se svědky takový talent.

Ale teď už se neusmívala. Teď jí Helžina vlezlost začínala jít na nervy.

„Helgo, myslím, že si trochu zdřímnu,“ oznámila jí. „Zítra mě čeká dlouhý den. Nebo spíš už dneska,“ opravila se při pohledu na hodinky. „Do Bergenu zbývají ještě dvě hodiny, musím se trochu prospat.“

Helga se na ni podívala se zvláštním výrazem a pak přikývla.

„Samozřejmě. Když chceš.“

Úsečnost její odpovědi Kirsten vyvedla z míry. Pomyslela si, že v téhle ženě je něco, co se zpočátku vůbec neprojevovalo, teď to však už bylo naprosto zřejmé. Nemá ráda, když jí někdo oponuje nebo se staví proti ní. Tolerance založená na frustraci, tendence projevovat vztek, černobílé vnímání světa. Osobnost jako historický souhrn vlastností, ukončila svoje úvahy. Vzpomněla si na přednášky na policejní

škole o tom, jak se chovat tváří v tvář nejrůznějším osobnostem.

Zavřela oči a doufala, že tak rázně přeruší rozhovor.

„Je mi to líto,“ řekla náhle Helga za jejími zavřenými víčky.

Otevřela oči.

„Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ opakovala Helga. „Půjdu si sednout jinam.“

Trochu si odfrkla, na tváři se jí objevil shovívaný úsměv a panenky se jí rozšířily.

„Asi nemáš moc přátel.“

„Prosím?“

„Kvůli té své pitomé povaze. Kvůli tomu, jak jsi arogantní. Vůbec mě nepřekvapuje, že jsi sama.“ Kirsten strnula. Chtěla něco odpovědět, ale Helga se náhle zvedla a vytáhla kufr ze síťky nad sebou. „Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ zopakovala ještě jednou příkře a vykročila pryč.

Fajn, řekla si Kirsten. Najdi si jinou oběť!

Usnula. Něco se jí zdálo. Ve snu jí jakýsi vemlouvavý, jedovatý hlas syčel do ucha: „Ty ssssvině, ty kurvo!“ S trhnutím se probudila. A trhla sebou podruhé, když spatřila Helgu, jak se k ní naklání. Seděla na protějším sedadle a pozorovala ji jako vědec zkoumající amébu pod mikroskopem.

„Co tady děláš?“ zeptala se jí Kirsten šeptem.

Opravdu to Helga řekla? Kurvo? Skutečně to slovo vypustila, nebo se jí to jen zdálo?

„Chtěla jsem ti jen říct, aby ses šla vycpat!“

Kirsten cítila, jak se jí zmocňuje hněv, temný jako bouřkový mrak.

„Cos to řekla?“

V 7 hodin 01 minut vjel vlak na nádraží v Bergenu. Deset minut zpoždění, pro státní dráhy jako nic, řekl si Kasper Strand přešlapující

na nástupišti. Byla temná noc a v Bergenu bude díky oblačnosti tma až do devíti hodin ráno. Viděl ji, jak sestupuje na stupátko a jak klade špičku boty na nástupiště. Zvedla hlavu a okamžitě ho poznala mezi lidmi, kteří se tam v tuto hodinu

nacházeli.

„Polda!“ přečetl si v jejích očích, když se před ním zastavila.

A tušil, co vidí. Poněkud neohrabaného policajta s holou hlavou, špatně oholenou bradou a panděrem napínajícím knoflíky koženého

kabátu, který dávno vyšel z módy.

Vykročil jí vstříc a snažil se jí přitom nezírat na nohy. Trochu ho překvapilo její oblečení. Pod rozepnutým zimním kabátem

s kapucí lemovanou kožešinou měla na sobě konzervativní kostýmek, punčochy v tělové barvě a kozačky s vysokými podpatky.

Třeba je to tenhle podzim na osloské policii v kurzu! Dovedl si ji představit, jak vychází ze zasedačky v Radisson Plaza vedle nádraží nebo u budovy DnB NOR banky. Ale ať to bylo jakkoliv, nesporně byla hezká. Tipoval ji mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety.

„Kirsten Nigaardová?“

„Ano.“

Podala mu ruku v rukavici a on na okamžik zaváhal, jestli ji má vůbec stisknout. Byla tak měkká, jako kdyby neměla kosti nebo jako kdyby byla rukavice jen naplněná vzduchem.

„Kasper Strand, policie Bergen. Vítám tě.“

„Díky.“

„Nebyla cesta moc dlouhá?“

„Byla.“

„Podařilo se ti usnout?“

„Moc ne.“

„Pojď.“ Natáhl zčervenalou ruku k uchu její tašky, ale ona mu pokývnutím naznačila, že si ji radši ponese sama. „Na policejním

komisařství tě čeká kafe, chleba, občerstvení, džus a brunost. Pak se do toho pustíme.“

„Já bych radši viděla místo zločinu. Pokud se nemýlím, není to odsud daleko.“

Kráčeli spolu podél velké skleněné stěny. Otočil se k ní, zamračil se a potom se podrbal v šestidenním strništi.

„Cože? Hned?“

„Kdyby ti to nevadilo.“

Kasper se pokusil zakrýt podráždění, ale moc se mu to nepovedlo.

Viděl, jak se policistka usmívá. Byl to úsměv, v němž chyběla vřelost, který nebyl určený jemu, ale který přicházel odněkud

zevnitř a potvrzoval, jaký úsudek si o něm udělala. A do prdele!

Mohutné lešení a obrovská plachta zakrývaly hodiny svítící na počest plátku Bergens Tidende. Nejvlivnější deník západního Norska to bezpochyby udělal po vraždě v kostele, k níž došlo ráno.

V hale zabočili doprava, prošli kolem obchodu s delikatesami Deli de Luca a vešli do vlhkého větrného tunelu, na jehož konci se nacházelo

stanoviště taxíků. Jako obvykle na dohled žádný nebyl, přestože na ně v dešti čekalo půl tuctu zákazníků. Kasper svůj Saab 9-3 zaparkoval u chodníku na protější straně ulice. V malých parcích a budovách stojících kolem bylo něco venkovského. Každopádně

ve smyslu, jaký tomuto slovu přisuzovali v Oslu.

Měl hlad. Se zbytkem skupiny vyšetřovatelů z Hordalandu byl na nohou celou noc.

Když se posadila vedle něj, její tmavý kabát se otevřel, sukně se vyhrnula a ve stropním světle odhalila krásná kolena. Její blond vlasy se vlnily na límci v neposlušných kadeřích, ale na temeni byly hladké a na levé straně rozdělené pečlivě učesanou pěšinkou.

Nebyla přírodní blondýnka. Kasper si všiml tmavých kořínků a obočí, které si vytrhala do úzkých obloučků. Měla modré, takřka zneklidňující oči, rovný, trochu větší nos a úzké, avšak pěkně tvarované rty. A znaménko krásy vlevo na bradě.

Z jejího obličeje šlo vyčíst rozhodnost.

Žena, která se umí kontrolovat, je klidná a důsledná.

Znal ji teprve deset minut, ale s překvapením si uvědomil, že by ji jako partnerku nechtěl. Nebyl si jistý, jak dlouho by dokázal

snášet její povahu a jestli by jí neustále nekoukal na nohy.

Copyright © XO Éditions 2017.

All rights reserved.

Cover Illustration © photographie de Xiao Yang

Translation © Jiří Žák, 2018

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN 978-80-7505-974-1