V období studené války bylo Československo cílem mnoha
latinskoamerických levicových intelektuálů, z nichž někteří o svém pobytu
zanechali písemná svědectví. Kniha prezentuje a analyzuje texty z období let
1947–1959, mezi jejichž autory nalezneme i velká jména světové literatury jako
Gabriel García Márquez, Pablo Neruda, Jorge Amado či Nicolás Guillén. Tito
návštěvníci nebyli obyčejnými turisty. Jako mnozí jiní i oni věnovali pozornost
architektonickým krásám, místní kuchyni a kouzlu slovanských žen. V centru
jejich zájmu však stálo jiné téma: budování nové komunistické společnosti.
Prezentované texty, z nichž výrazná většina vychází vůbec poprvé v českém
jazyce, přinášejí množství cenných informací o tehdejším Československu.
Zároveň se jedná o významný pramen pro studium vztahů mezi střední a východní
Evropou a latinskoamerickým světem. Součástí knihy je stovka dobových
fotografií.
Michal Zourek (1985)
se dlouhodobě zabývá moderními dějinami Latinské Ameriky a kontakty tohoto
regionu se střední a východní Evropou. Působí na Vysoké škole technické a
ekonomické v Českých Budějovicích a zároveň jako postdoktorand na
Instituto de Historia Argentina y Americana Dr. Emilio Ravignani v Buenos
Aires.
Knihu vydává nakladatelství Runa, které se mj. soustavně
věnuje vydávání překladů latinskoamerických autorů (ISBN 978-80-877-9225-4).
Ukázka z díla Cesta (Viagem, 1954) od brazilského
spisovatele Graciliana Ramose, který do Československa zavítal na jaře roku
1952.
Kolem poledne hodinový odpočinek, oběd v Písku, starém
městě, kde před časem objevili v písku zlaté nugety. Ostatně, jak mi bylo
řečeno, název města znamená písek. V sále restaurace se to hemžilo
exotickými postavami různých barev, delegáty ekonomické konference
z Pákistánu a Indie. Postarší z nich mne při odchodu oslovil, chtěl
znát, odkud jsem a co dělám. Uspokojil jsem jeho zvědavost a poté se sám optal:
– Novinář?
– Ne, obchodník.
Mladý, rázný člověk s upřímnou a milou tváří se mi
představil: Armén, obchodník v Bombaji. Byly tam dvě nebo tři ženy olivové
pleti a jedna zvláštní temně bledá postava s posměšnou maskou, chladným
pohledem, hrubými vráskami a stálým úsměvem na rtech. Tato podivná fyziognomie
připomínala satyra nebo ďábla.
Tvorové oddaní ekonomii zmizeli. Automobil s dobrým
odpružením tlumícím nárazy znovu vyjel na asfalt a brzy po poledni jsme
dorazili k prvnímu hradu z 12. století. Ve skutečnosti byl ještě
starší, jak nám vysvětlila kastelánka: existoval již ve dvanáctém století,
avšak v době, kdy byl vystavěn, se o něm nevědělo. Nenalezneme stopy
příkopu, padacího mostu, hradby byly strženy. Spatřil jsem jedny otevřené nízké
dveře, vstoupil jsem do tmavých a děsivých podzemních žalářů, dlažba
z hrubých nerovnoměrně nakloněných desek. Jsou tři a spojení mezi nimi je
nyní volné: snadno jdeme od jednoho k druhému, ukládáme se jako krysy do
otevřených děr na stěnách, které jsou ve tmě takřka neviditelné. Nedostatečné
světlo směřuje ze shora z nepatrných štěrbin: člověk by jimi neprostrčil
hlavu, útěk by byl nemožný. Hledal jsem řetězy, mříže, šroubové lisy, dřevěného
koně, drtící kolo. Marně. Zkoumal jsem zdi v naději, že uvidím rýhy od
drtícího kola. Žádná stopa po mučicích nástrojích.
Poté, co jsme opustili ponurou jeskyni, vystoupali jsme a
slezli po poněkud zetlelých schodech, vrazili jsme do barbarské rezidence
pana feudála. Stál tam drsný, nepohodlný nábytek, stojany, do nichž se vkládají
zakouřené louče. Ve vitrínách jsou vystaveny železné výrobky, zrezivělé a
rozložené staletou vlhkostí: zbraně, podkovy, hroty kopí, ostruhy, nažloutlé
zbytky naznačují sílu, která se nám zdá nesmyslná. Truhly, v nichž byl
uložen poklad získaný důmyslným mučením, se nám zdály velmi křehké.
V jedné skříni talíře z mizerného kovu, malé a pomačkané, nám dají
vzpomenout na hostiny, při nichž starobylá šlechta místo příborů jedla rukama,
olizovala si prsty a špinila si pláště tukem z divokého prasete. Deset
nebo dvanáct fušérských židlí nestejné výšky umístěných podivným způsobem,
opěrky zad obráceny ke stolu značně skoupých rozměrů. Takovéto rozvržení bylo
nezbytné: jinak by se rytíři zahákovali meči. Takto, v pozici jízdy na
koni, s rukama kolem opěrátek, se mohli volně pohybovat. Rozdílná výška
židlí souvisela s velikostí osob, které na nich seděly. Nejednalo se
přitom pravděpodobně o velikost fyzickou, nýbrž o velikost sociální.
Špiníce si oblečení o suť, s obtížemi jsme lezli po
početných schodech s dírami od červotoče, až jsme dorazili na terasu
hlavní věže, kde jsme v nížině spatřili dvě blízké, takřka stékající se
řeky. V minulých dobách poskytovaly obranu zašlé pevnosti, která se tyčila
mezi nimi. V sousedství se před tisíci lety rozprostřely chudinské chatrče
služebnictva, které se v těžkých chvílích tlačilo jako stádo na maličkém
dvoře, aby žebralo o předraženou ochranu. Pokud by snad odtamtud uprchli,
zemřeli by otrockou dřinou.
Sešli jsme dolů. Za nějakou dobu jsme byli na hradě Orlík
z 13. století, pohodlném, plném drahocenných předmětů, které byly
bezpochyby prezentovány v odborném katalogu. Dvě knihovny, sál, kde se
vystavují trofeje, obrovské zuby různých tvorů, rozsáhlá a složitá výzbroj,
velká numismatická sbírka, kde je možné vidět mince z doby vlády
Augustovi. Hrabě Schwarzenberg, majitel těchto krás, měl zalíbení ve válce,
honech a četbě. Ve studijních sálech byly četné police zaplněny dozajista
vzácnými knihami s obdivuhodnými vazbami. Trofeje vystavené v dlouhé
chodbě, na zdech a na stropě, nám sdělují, že skvělý šlechtic, místo toho, aby
stínal Saracény a svrhával křesťany, což byl závazek jeho dědů, spokojil se
pouze se zkázou tvorů postrádajících duši. Mezi výzbrojí nalezneme zbraně
sečné, bodné, úderné, vrhací a střelné, avšak můžeme předpokládat, že nikdy
nesloužily k tomu, aby někoho zabily. Řady velkolepých pušek, opravdových
klenotů, hlavně osazené zlatem. Naše bratry bychom nepotlačili s tak
drahými nástroji. Jeden výstřel by zničil drahocenný musejní předmět. Jak mi
pověděl milý řidič, hrabě Schwarzenberg využil hladu obyvatelstva, získal
pšenici z vnitrozemí, prodal jim drahou mouku a sedřel tak kůži
z vyčerpaných lidí. Obrovský obraz nám nabízí pohled na postavu urozeného
šlechtice. Důstojnost a inteligence. Druhotná plátna nám ukazují jeho děti,
samozřejmě méně inteligentní a méně důstojné. Malíři nezapomněli zachytit
rozměry.
Třetí hrad, který vidíme již po setmění, je moderní stavení
a ani nevím, proč mu dali nabubřelé označení hrad. Byl zabraný vládou,
pravděpodobně nějakému narychlo ustavenému šlechtici, jednomu z těch
buržoustů, co si penězi kupují předky a slávu. Pochopitelně jsme neočekávali,
že tam najdeme strašlivé věznice, nebezpečná schodiště, zbraně zkorodované rzí;
spíše bychom mohli spatřit sbírky mincí, knihovnu, nevinnou výzbroj. Nic
z toho. Je to soudobá stavba, jednoduše neslaná a nemastná, kde jsou dnes,
podle toho, co mi řekli na letišti, ubytováni význačné osobnosti. Nabídli nám
tam čaj. U stolů blízkých našemu jako by nám vážní a šedivý muži
v tichosti říkali, že se jednalo o meditační zákoutí.
Vrátili jsme se do města. Den strávený přemýšlením o věcech,
které uvidím, o věcech, které byly. Budoucnost a minulost. A přítomnost?
Přítomnost je strašlivá mezera: nahromaďují se v ní odporné obtíže.
Žádné komentáře:
Okomentovat