V rozsáhlém filozofickém eseji, který
znamenal definitivní rozkol autora s Jeanem-Paulem Sartrem a levicovými
intelektuály, si Camus klade dodnes znepokojující otázky: Jak se bouřit,
revoltovat, revolučně měnit svět, popírat cizí moc a autoritu, a nestát se přitom
vrahem? Je možná nějaká čistá, rytířská forma revolty, která by se fatálně
neposkvrnila revoluční krutostí a cynismem?
Z francouzského originálu L’Homme revolte, vydaného
nakladatelstvím Gallimard v Paříži v roce 1951, přeložila Kateřina Lukešová. Její
překlad vydává Garamond, který se vydávání děl Alberta Camuse
věnuje dlouhodobě. Nová edice Člověka revoltujícího vychází v grafické úpravě,
v níž již byly publikovány tituly Cizinec, Mýtus o Sisyfovi, Mor a pozdní próza
Pád…
Ukázka z knihy:
Hitlerovské zločiny, a mezi nimi vyhlazení Židů, nemají v
dějinách obdoby, protože dějiny neuvádějí jiný příklad toho, aby nějaký
civilizovaný národ ovládlo učení, jehož obsahem je tak totální destrukce. Ale
především poprvé v dějinách muži u vlády s vynaložením nesmírného úsilí
nastolili mystiku vymykající se jakékoliv morálce. Tento první pokus o církev
založenou na nicotě byl zaplacen všeobsáhlým zničením. Vyhlazení Lidic je
přesvědčivým důkazem toho, že systematicky a vědecky se tvářící hitlerovské
hnutí skrývá ve skutečnosti iracionální vzedmutí zoufalství a pýchy. Až dosud
se mělo za to, že dobyvatel se tváří v tvář údajně povstalecké vesnici může
zachovat v zásadě dvojím způsobem. Buď přicházela v úvahu uvážlivá represe a
chladná poprava rukojmích, nebo zběsilé, ale nutně časově omezené řádění
rozdrážděných vojáků. Lidice byly zničeny kombinací obou způsobů. Dokládají
pustošivou sílu onoho iracionálního rozumu, jenž představuje jedinou hodnotu,
kterou lze najít v dějinách. Nejenže domy byly vypáleny, sto čtyřiasedmdesát
mužů z vesnice zastřeleno, dvě stě tři ženy deportovány a sto tři děti odvezeny
na převýchovu ve führerovském duchu, ale speciální oddíly vynaložily celé
měsíce práce, aby s pomocí dynamitu srovnaly vesnici se zemí, odstranily
kameny, zasypaly vesnický rybník a konečně odvedli řeku a přeložili silnici.
Pak už Lidice byly skutečně jen a jen čirou budoucností, podle logiky
příslušného hnutí. Pro jistotu ještě na místním hřbitově vyhrabali mrtvé, kteří
stále připomínali, že tu cosi bývalo.
Nihilistická revoluce, která nalezla historický výraz v
hitlerovské víře, vyvolala tedy pouze nesmírnou ničivou zběsilost, jež se
nakonec obrátila proti ní. Negace nebyla přinejmenším v tomto případě a
Hegelovi navzdory v žádném ohledu tvořivá. Hitler je v dějinách pravděpodobně
ojedinělý případ tyrana, po kterém nezbylo vůbec nic. Sobě, vlastnímu národu a
celému světu přinesl pouze sebevraždu a vraždu. Sedm milionů zavražděných Židů,
sedm milionů deportovaných nebo usmrcených Evropanů, deset milionů obětí války
by patrně ještě nestačilo, aby ho dějiny odsoudily; dějiny jsou na vrahy zvyklé.
Avšak zničení toho, čím se oháněl jako nejvyšším důvodem, to jest německého
národa, činí z tohoto muže, jehož dějinná přítomnost strašila po dlouhé roky
miliony lidí, ubohý prchavý stín. Speerova svědecká výpověď v norimberském
procesu ukázala, že Hitler, ačkoliv mohl zastavit válku, než došlo k naprosté
katastrofě, chtěl všeobecnou sebevraždu, materiální a politické zničení
německého národa. Jedinou hodnotou pro něj zůstal až do konce úspěch. Jelikož
Německo prohrávalo válku, bylo zbabělé a zrádné a zasluhovalo smrt.
„Nedokáže-li německý národ zvítězit, není hoden žít.“ Hitler se tedy rozhodl
vzít ho s sebou do hrobu a proměnit svou sebevraždu v apoteózu, když už se pod
ruskými děly hroutily zdi berlínských paláců. Hitler, Göring, který chtěl, aby
jeho kosti spočinuly v mramorové rakvi, Göbbels, Himmler, Ley spáchají
sebevraždu v podzemních bunkrech nebo ve vězeňských celách. Ale jejich smrt je
k ničemu, je jako zlý sen, dým, který se rozplyne. Nemá žádný účinek a
neposlouží ani jako odstrašující příklad, je jen potvrzením krvavé marnosti
nihilismu. „Mysleli si, že jsou svobodní,“ zvolá hystericky Frank. „Copak
nevědí, že od hitlerovství se nelze osvobodit?“ Nevěděli, nevěděli ani to, že
všeobecná negace se rovná otroctví a že skutečná svoboda spočívá ve vnitřním
přitakání hodnotě, která vzdoruje dějinám a jejich úspěchům.
Fašistické mystiky se sice postupně dopracovaly k úmyslu
řídit svět, avšak nikdy doopravdy neusilovaly o celosvětovou říši. Nanejvýš
Hitler překvapený vlastními vítězstvími dospěl v odklonu od hnutí svým
založením provinčního k mlhavému snu o velkoněmecké říši, jenž neměl nic
společného s celosvětovým státem. Naproti tomu ruský komunismus přímo svým
založením o světovou říši otevřeně usiluje. V tom spočívá jeho síla, jeho
promyšlená hloubka i jeho význam pro naše dějiny. Německá revoluce neměla
navzdory opačnému zdání budoucnost. Byla jen vzedmutím primitivních sil, jehož
ničivost přesahovala jeho skutečné ambice. Zato ruský komunismus si přisvojil
metafyzickou ambici, o níž pojednává tento esej, to znamená vybudovat po smrti
Boha říši konečně zbožněného člověka. Komunismus si zasloužil název revoluce, o
nějž se hitlerovská eskapáda nemůže ucházet, a třebaže si jej dnes už zjevně
nezasluhuje, prohlašuje, že si jej jednoho dne zaslouží jednou provždy. Dochází
k tomu v dějinách poprvé, že nějaké učení a hnutí opírající se o vyzbrojenou
říši považuje za svůj cíl světovou revoluci a konečné spojení světa. Budeme se
tímto plánem nyní zabývat blíže. Hitler ve vrcholné fázi svého šílenství pojal
úmysl znehybnit dějiny na tisíc let. Domníval se, že už je blízko cíle, a
realističtí filosofové poražených národů se to chystali vzít na vědomí a
požehnat mu, když jím bitva o Anglii a bitva u Stalingradu smýkly směrem k
smrti a postrčily dějiny zase jednou kupředu. Ale lidská touha vyrovnat se
Bohu, stejně neúnavná jako samy dějiny, se vynořuje s větší vážností a
důsažností v podobě racionálního státu, jaký se buduje v Rusku.
Žádné komentáře:
Okomentovat