Výbor z básnického díla anglického romantika Johna Keatse
(1795–1821). Vychází v překladu Hany Žantovské. Ta kdysi sestavila hned dva
svazky z Keatse pro populární edici Květy poezie, kterou vydávalo
nakladatelství Mladá fronta – výbor z roku 1977 nesl název Obrys krásy a
překladatelka za něj získala výroční nakladatelskou cenu, roku 1994 následoval
výbor Déšť z plané růže.
Nově připomíná překlady zkušené Hany Žantovské
nakladatelství Vyšehrad. Kniha vychází jako 58. svazek edice Verše.
Ukázka z knihy:
Sonet napsaný v
Burnsově rodném domku
To
tělo staré jen pár tisíc dní
teď
stojí, Burnsi, zde v tvé vlastní jizbě,
kde
jsi snil šťastné, požehnané sny
nedbaje
smrti, která potom přijde.
Tvůj
ječný nápoj puls mi rozehřál,
v
mé závrati tvá velká duše žije,
oči
mi bloudí – sotva mohu dál
a
stěží pomůže mi fantazie.
Však
na tvou podlahu smím zadupat,
otevřít
okno, za nímž beze změny
je
louka, kudy šel jsi tolikrát;
na
tebe myslím až do otupění!
Teď
připít ti nadešla chvíle pravá:
usměj
se mezi stíny – to je sláva.
* * *
Zde
na vrcholu hory Nevisu
mi
kázání čti, Múzo, z plných plic!
Nahlížím
do propastných převisů
v
závojích par – netuší věru víc
o
pekle lidstvo. Pokud vzhůru zrak
upírám,
vidím clony nevlídné:
tolik
o nebi víme – stejně tak
pokrývá
mlha zem a podobně
člověk
se nazírá jen skrze dým.
Špičaté
útesy mám pod nohama
já
smutný trpaslík – to aspoň vím!
Zde
po nich šlapu – jinde propast samá,
puklina,
mlha – k lidským strázním hluchá
stejně
jak v říši myšlenky a ducha.
Píseň
Jen
tiše, má drahá, jen vznášet se snaž!
Celý
dům usnul, což stačit by mělo.
Však
žárlivec žárlivý budí se snáz
vzdor
noční čapce – má Isabelo!
Jak
víly, když na pěně potůčku tančí,
máš
nožky lehké, však copak to stačí?
Jen
tiše, má drahá, jen vznášet se snaž,
pád
peříčka slyšel by žárlivec náš.
Zdřímlo
si listí a vlnek hra
na
řece ztichla – noc, ač by spoustu
práce
tu měla, se nestará,
ukolébána
bzučením chroustů.
A
měsíc, ať cudný či cizoložný,
odešel
spát, neboť moc dobře ví,
že
nad jeho světlo, nad pochodeň v tmě,
jsou
oči mé milé, rty měkké jak mech.
Závoru zvedni – ach, moudře si veď,
jestli jen zavrzá, jsme v pěkné louži;
pod loubím z květů lavička, hleď,
ať stařík vyspává, ať hvězdy krouží
ať noční růži se zdá o nás sen,
ráno tím krásněji rozvine se,
ať k hlasu doupňáka líbat tě smím
do taktu, štěstím až rozbolený.
Translation © Hana
Žantovská, 1977, 2018
ISBN
978-80-7429-944-5
Žádné komentáře:
Okomentovat