Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy

Na svých literárně-historických toulkách prochází Martin Putna širokým územím někdejšího rakousko-uherského mocnářství, od Čech, Moravy a Slezska přes území Rakouska a Uher až do Sedmihradska, Chorvatska, Dalmácie, Haliče, Bukoviny a Bosny. Jeho kniha je galerií obrazů a zemí, náboženských proudů a myšlenkových konceptů, autorů a děl, jejímž cílem je nové vysvětlení a osmyslení Střední Evropy, tohoto „duchovního prostoru proměnlivých hranic“. Vzdor oné „jakoby nekonečné mnohosti a pestrosti“ nakonec v této oblasti nalézá zřetelné rysy společných duchovních dějin. Jejich počátek splývá s počátkem vlády Habsburků nad středoevropským prostorem a s jejich snahou bránit jej před tureckým a posléze i protestantským nebezpečím.

Skutečná Střední Evropa se však podle Martina Putny neutváří v době barokního mocenského tlaku na náboženskou jednotu a rezistence proti němu, ale v „umírněném rakouském osvícenství“, které „pokládá náboženskou toleranci nikoliv za vynucenou slabost, nýbrž za výsostnou křesťanskou ctnost“ a snaží se postupnými proměnami odpovídat na potřeby doby. „Rakouská civilizační mise“ pak není nic jiného než sice pomalé a váhavé, ale přitom soustavné přenášení modernizačního procesu ze Západu na Východ. Právě v tom spatřuje autor jádro toho, oč v duchovních dějinách Střední Evropy šlo a jde.

Martin C. Putna (1968) je literární historik a kritik. Vystudoval klasickou filologii a slavistiku v Praze a teologii v Českých Budějovicích. Od roku 1991 přednáší na Karlově univerzitě v Praze, od roku 2013 je profesorem kulturní antropologie. Působil rovněž jako redaktor revue Souvislosti a jako ředitel Knihovny Václava Havla. Odborně se zabývá především vztahem kultury a náboženství. Vydal knihy Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998), Órigenés z Alexandrie: Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím (2001), Řecké nebe nad námi a antický košík: Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře (2006), Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010), Duchovní portrét Václava Havla v rámu české kultury (2011) a několik dalších knih odborných i esejistických. Překládá z latiny, řečtiny, ruštiny, němčiny a angličtiny. 

Nejnovější kniha – kterou vydává Vyšehrad - volně navazuje na jeho rané práce, které vydal spolu s Miluší Zadražilovou: Rusko mimo Rusko. Dějiny a kultura ruské emigrace 1917–1991 (1993–1994) a U řek babylonských. Antologie ruské emigrační poezie (1996). Současně tvoří pendant k jeho knihám (rovněž vydaným Vyšehradem) Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010) a Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity (2015).

Ukázka z knihy:

Proč má Babička Boženy Němcové (1820–1862) tak mimořádné posta­vení v české kultuře, proč vstoupila i do povědomí lidí, kteří jinak nečtou obrozenskou literaturu, ba i těch, kteří nečtou téměř vůbec? Jistě to není proto, že jde o pouhou biedermeierovskou idylu. Babička je v kontextu ostatní původní prózy této autorky zcela výjimečná. Jednak proto, že je to kniha jejího života, a každý spisovatel nosí v sobě jen jednu skutečnou knihu, knihu svého vlastního života, ať už jí dá jakýkoli tvar v jakémkoli počtu svazků. Jednak ale proto, že Němcová do této „knihy svého života“, do historické i literární postavy babičky, promítla ideál české svatosti, speciálně svatosti ženské – aniž by to měla v úmyslu, aniž by zřejmě byla ochotna to takto pojmenovat.

Babička je hagiografie. Je to hagiografie pro dobu, která už není ochotna tradiční církevní hagiografii akceptovat, a přece touží po jakési svatosti. Notoricky známá věta knihy, kterou pronáší paní kněžna neboli nejvyšší světská autorita knihy, je vlastně finálním rozsudkem v neviditel­ném procesu svatořečení: „Šťastná to žena.“ Když se tato nenábožensky znějící věta přeloží do latiny, zazní buď „felix mulier“ – nebo také „beata mulier“. Ale „beata“, „blažená“, je také alternativní církevní označení pro „svatá“: „Beata“ překládá se též „blahoslavená“. Felix-beata-sancta: Šťastná-blažená-svatá. Proč ne rovnou „svatá“? Protože Němcová slovo „svatá“ nechce použít: Buď by sugerovalo starý církevní smysl svatosti úředně uznané a pro moderní společnost už nepřitažlivé – nebo nový, přenesený smysl svatosti sekularizované, nacionální, a tedy zase v jiném smyslu oficiálně, obrozenskou společností, uznané (jazyk, národ, Hus).

Co tedy znamená, řekne-li se, že babička je svatá? Katolická tradice zakotvila různé typy svatosti – panna, mučednice, bojovnice, královna, poustevnice. Babička není nic z toho. Pochopit, v čem tkví babiččina sva­tost, snad lze lépe „oklikou“ přes terminologii mahájánového buddhismu, jak to navrhl bývalý skrytý myslitel Aleš Roleček. Ten na babičku vztáhl pojem „bódhisattva“, to znamená bytost, která se z lásky ke všem živým tvorům znovu a znovu vtěluje, pomáhá jim s nekonečným milosrden­stvím a nedá si pokoj, dokud nebudou vysvobozeny všechny bytosti. A přesně takto se chová babička.

Babička činí dobrodiní: Kdyby na Štědrý den nepřišel host, „babič­ka byla by šla hledat hosta na rozcestí“. Babička není schopna nikoho nenávidět: „Ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkna v očích, a sice proto, že se nesla výše, než narostla.“ Hro­zící kolizi se správcovou řeší tedy tiše a pokorně – vyklizením prostoru: Když má správcová přijít, babička s dětmi sama odejde. Babička zjevuje řád světa, a to jak svým příkladem (viz popis babiččina dne od zbožné­ho jitra po zbožné usínání), tak výkladem, a to zvláště v situacích, kdy se řád světa zdá nespravedlivý. Když jí kněžna ukáže dítě předčasně zemřelé Hortensie, babička nachází i v této události dobro pro všechny strany: „Neplačme, přejme jí nebe, pro ni svět nebyl, proto ji Bůh s něho vzal. Toho má Bůh zvláště rád, koho vezme k sobě, kdy je nejšťastnější. A milostivá paní neosiřela.“

Babiččina všeobjímající láska se netýká jen lidí, ale i zvířat – a zvířata tomu rozumějí: „Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je.“ Když babička vypravuje, jak se kdysi po manželově smrti vracela z Kladska k rodičům, zdůrazňuje ve svém vyprávění, že ji nejdřív uviděl a poznal pes: „Z boudy vylezl starý pes napolo slepý. ‚Chlupáčku, znáš mne?‘ volám na něho, a on se mi začal třít okolo nohou. Já myslela, že mi srdce lítostí pukne, když mne ta němá tvář poznala a vítala.“ Zvířát­ka, konkrétně ovce a pes, jsou také v páté kapitole účastny vyprávěného zázraku na Boušíně. I zvířátka jsou ovšem podrobena témuž božskému etickému řádu „vina – trest – pokání – odpuštění“: To je smysl historie o roztrhaných káčátkách. Provinilí psi nejdřív dostanou holí, což babič­ka komentuje: „Co je platno, musí to být, ať si to pamatujou!“, a pak jim odpustí – když se jí plazí u nohou a tak projeví lítost! „Je vám toho teď líto, viďte?“

Řečeno-li „všichni živí tvorové“, tedy skutečně všichni: Babička svou řečí připodobňuje člověku stromy: „Když stromy v květu se líbají a objímají, bude hojná úroda.“ Spojení babiččina života s přírodními tvory vyvstane nejsilněji při její smrti. O staré jabloni praví: „My jsme si rovny, půjdeme asi zároveň také spat.“ Ještě ke smrtelné posteli si nechá přivést kočky a znovu nabádá k lásce k nim – a první zpráva o její smrti se musí dát včeličkám, „aby nepomřely“.

Mimořádnou sílu babičky spontánně uznávají všichni, kdo s ní přijdou do styku. Nejprve v Proškovic domácnosti: „Brzy se v domě řídilo všecko dle babiččina slova, každý ji jmenoval ‚babičko‘, a co babička řekla a udě­lala, bylo dobře.“ – a to poté, kdy ona si prosadí svou, že bude chodit ve starých šatech: „Pro mne takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil…“ Poté se babiččina autorita prosadí v celém údo­lí i směrem nahoru, ke kněžně: „To je pravda, že by si málokdo troufal s paní kněžnou tak mluvit jako naše babička.“ Obyvatelé mikrosvěta uznávají babičku jako svrchovanou, vlastně nadlidskou bytost. Adélka se u ní ujišťuje: „Ale babičko, vy neumřete, viďte že ne?“ Babička to pochopitelně ihned popře – ale vyznání víry v babiččinu nesmrtelnost bylo vysloveno! Přímo náboženská autorita babičky je diskutována, zpo­chybněna a znovu potvrzena v rozhovoru Anči a Kristly: „Vždyť babička není evangelium. – Já věřím babičce jako Zákonu, ona člověku upřímně poradí a každý to říká, že je žena dokonalá; co ona řekne, je pravda sva­tosvatá. – Však ji též za to mám.“ Dívčí spor pak končí větou: „Teď ale poručme se pod ochranu Matky Boží a spěme.“

Jistě, lze říci, že dívky používají obecnou zbožnou frázi, navíc se právě nacházejí na mariánské pouti. Ale přece nelze přehlédnout tuto juxtapozici babičky a Matky Boží. A vskutku, babička v úhrnu svého jednání i v úhrnu vztahu lidí k ní nese zřetelné rysy mariánské, rysy neko­nečně milosrdné slitovnice a orodovnice. I tento eminentně mariánský výraz „orodovat“ je pro babičku použit: „Drahá kněžno, babička chce také orodovat za nešťastné milence, vyslyš ji a prosím tě, drahá kněžno, pomoz!“ Vládne a rozhoduje kněžna, v tomto mikrosvětě obraz Boha – ale rozhoduje se podle toho, oč u ní prosí, „oroduje“, velká přímluvkyně, mariánská postava, babička. Babička sama věří v Pannu Marii coby oro­dovnici – ale autorka knihy Babička a novodobí čtenáři knihy Babička už většinou nikoliv. A právě proto je zde babička, jako postava, která Pannu Marii zastupuje, ba: je čímsi jako jejím vtělením v tomto koutu země.

Důkazem, že babička byla přijata v této roli i čtenáři, je fakt, nakolik se Babiččino údolí, proměněné „sémiózou“ v rozsáhlý přírodní památník knihy, stalo poutním místem, kam přicházejí nejen poutníci literárně poučení, ale především poutníci prostí a zcela sekularizovaní, aby každý na své úrovni poznání prožil onen sakrální zážitek „tady to bylo“, „tudy babička chodila“.

Není v české zemi žádné místo, kam by se takto masově konaly zbožné poutě za literární postavou, navíc za postavou, která měla sice historic­kou předlohu – ale předlohu z hlediska „velké“ historie dokonale bez­významnou. Rakouský novinář Dietmar Grieser v knize Česká babička (2005) napsal lehce ironicky, že „platí návštěva Babiččina údolí s pro­hlídkou všech domů, nostalgickými procházkami, regionální stravou a fotografiemi na památku před pomníkem Babičky k povinnostem, bez jejichž splnění žádný dobrý Čech nesmí odejít z tohoto světa“. Jakub Deml volá o takovémto výletu pateticky ve Šlépějích XXV (1940): „A věru, nebyl to turistický výlet, to byla velmi zbožná pouť, my jsme tam celou Babičku vroucně prožívali, naše duše ji tam viděla, s ní mluvila, se radovala, trpěla, naše duše bolestně říkala: neboj se, Boženo Němcová, neboj ty se, Babičko, neboj se Viktorko, my jsme tady s tebou a my tě nedáme.“ Tak! Zbožná pouť. Čeští lidé chodí do Babiččina údo­lí za babičkou tak, jako babička sama chodívala na pouť do Svatoňovic nebo do Vambeřic za Pannou Marií.

Důkazem tohoto povýšení Babičky na archetypální, božskou postavu je její druhý život. Dosud nejpůsobivějším příkladem je film Babička, který natočila Československá televize roku 1971, na samém počátku nor­malizace, podle scénáře (toho času již zakázaného) dramatika Františka Pavlíčka (1923–2004). Příběh je uchopen jako nadčasový mýtus, v němž se jednotlivé erbovní motivy znovu a znovu vracejí (ke zmatení konzervativních diváků socialistické televize) v kruhu, tak jako se znovu a znovu obrací a vrací kosmobiologický i (alespoň v náznacích) liturgický rok.

Avšak svatost se projevuje nejen „lícem“, nýbrž i „rubem“ – nejen ctě­ním, nýbrž i výsměchem. Parodickým pendantem k Pavlíčkově filmové Babičce je jiná filmová Babička: Soused, který se za domněle mrtvou stařenku vydává (náhodou či tajemnou logikou byla parodická Babička natočena ve skanzenu lidových staveb v Kouřimi, tedy v krajině Prokopově…). Vrcholem všech parodií je ale bezpochyby anonymní text Babička vulgaris. Úryvky tohoto textu odedávna kolovaly a dodnes ústně kolují na českých základních školách. Věty jako „na Starém Běli­dle bylo lautr hovno co dělat“ nebo „Babička šla, co krok, to prd“ jsou stejně dobře známy jako základní obrazy z původní Babičky. „Svatoře­čící“ kněžnina věta o šťastné ženě je zde reakcí na babiččino vyznání: „Já už viděla něco čuráků, ale všechny byly nahoru!“

Jistě, parodie se obrací proti povinné školní četbě, proti ustrnule obro­zenským školním výkladům Babičky. Ale takto drastická a populární parodie je něčím víc: Je rouháním tomu neuvěřitelně silnému obrazu mravní čistoty. Symbolické pomazávání hovny a vkládání sexuálních, a zvláště incestních významů je přirozenou reakcí na silnou blízkost posvátností. Je dokonce reakcí velmi slovanskou, viz ruské „rugatělstvo po matěri“, jež je neoddělitelnou rubovou stránkou vnímání mateřské, mariánské svatosti.

© Martin C. Putna, 2018

ISBN 978-80-7429-977-3

Li Po: Měsíc nad průsmykem

Kniha se formátem i rozsahem vyděluje z edice Verše, do níž ji nakladatelství Vyšehrad zařadilo. K novému čtenářskému životu, tu byl totiž vzkříšen svazek, který kdysi – roku 1977 - Odeon vydal ve své stejnojmenné řadě.

Li Po - básník osmého století – je nám tady v Čechách dobrým známým přinejmenším od časů slavných staročínských parafrází Bohumila Mathesia, tedy od konce třicátých let. Byla to však až Marta Ryšavá, která nám ho představila v šíři a hloubce.

Li Po (701–762) byl výjimečný nejen svým uměním. Byla to osobnost neklidná, nespoutaná, při vší své kultivovanosti netradiční, svým jednáním a vystupováním víc než originální. Přitom ho neustále vábil ten starodávný model „skrytého vzdělance“, dobrovolného psance živícího se pověstnými kořínky a bobulemi, či poustevníka, většinou taoistického mnicha, který beztrestně pohrdal pravidly jinak nesmlouvavé čínské normy. Li Poova poezie se ve všech svých tematických polohách vzpouzí tradičnímu řádu, nejosvobodivější silou v ní je přírodní svět, a to o to víc, čím víc je zřený z kosmické perspektivy, čím je prožitější. Li Pooův souputník a přítel, básník Che Č‘-čang, o něm v obdivu řekl: „Tento muž je bůh zapuzený z nebe!“

Li Poovo dílo vyšlo poprvé tiskem v roce 1080, takže se zhruba tři sta let zachovalo pouze v opisech a paměti generací, a díky tomu se dodnes těšíme dílem tohoto neobyčejného básníka.

Ukázky z knihy:

ZA JARNÍHO DNE POPÍJÍM SÁM

I

Východní vánek lahodným vzduchem povívá tu

Stromy při řece kvetou a září v jarním svitu

Jasné slunce se odráží leskem v zelené trávě

Padající květy se rozletují a chviličku letí po blankytu

Osamělý oblak se vrací na pustou horu

Všichni ptáci do jednoho se vrátili

Všechny věci mají místo svého spočinutí

Jenom můj život nemá kde utkvít, zpozdilý

Myslím na to, měsíc odráží se na kamenech

A opěvám vůni květů věčně opilý

II

Mé myšlenky v purpurově třpytném oparu

Šťastně ve vzpomínkách bloudí blankytnými moři

Zahloubán a v soustředění u konvice vína

Klidný, tichý, zbaven všedních starostí a hoří

Odkládám svou loutnu opřen o vysokou sosnu

V ruce pohár, hledím k horám v dálné mlžné běli

V povětří do modra mizí přelétaví ptáci

V pozdním slunci navrací se oblak osamělý

Lekám se jen, jak se čas najednou připozdívá

Podzimní tvář všemu dává soumrak rozechvělý

VYPROVÁZÍM BRATRY CCHUEJE, STARŠÍHO I MLADŠÍHO, DO ŤIN-LINGU

Při východní věži všude ozývá se zpěv

Ti, kdož odcházejí, rozhodli se vydat časně za svítání zrána

Podzimní vítr se brodí až sem přes širokou řeku

Svál dolů třpytivou lunu, co nad horou stála

Hostitel teď vytasil se se svým skvělým vínem

Zhasil lampu, vpustil dovnitř jasný denní slunce svit

Do Ťin-lingu namířeno mají oba Cchuejové

Jak jenom by možno bylo číše do dna nevypít?

Na lodi už obracejí veslo zpátky k návratu

Oblak plachet noc lehoučkým jíním obetkala

Plochý člun pod horou Ťin-tching už se chystá k vyplutí

Na stožáru se už vlaječka vzdula a roztřepotala

Balvany v soutěsce se noří do vodních pěn

Modravý proud za dne o tolik delší je, bez hranic

Vzpomínat na vás na chvíli nepřestanu

K západu se nahlas směji všem překážkám proudu vstříc

PÍSEŇ O KRÁTKOSTI ČASU

Bílý den krátký je, krátký tak

Sto roků strádání naplní a nevíš ani jak

Azurová klenba nebes bez konce se v nedohledno klene

Nekonečná věčnost a chaos vesmíru trvá ve stálosti nezměněné

Vlas ze skrání splývající věčně mladé Ma-ku

Zpoloviny jinovatka už jak závoj halí

Nebeský vládce při setkání s Nefritovou dívkou

Bezpočtukrát už se nahlas rozesmáli

Já šestero draků zadržet bych chtěl

Přivázat je k ibišku, zlatý vůz slunce obrátit

Pak Severní naběračkou lahodného vína lít

Každému z draků nabídnout po poháru

Postavení a bohatství není, co chci mít

Po čem toužím? Krásu chvíle zadržet a pevně uchopit!

POPÍJÍM V HORÁCH S POUSTEVNÍKEM

Horské květy všude kolem rozkvétají, popíjíme ve dvou

Jeden pohár, ještě jeden, ještě jeden – ještě jednou

Opilý jsem, chce se mi spát, nechte mne teď samotného

Zítra ráno, za svítání, přijďte za mnou s loutnou

Translation © Marta Ryšavá, 1977, 2018

ISBN 978-80-7429-971-1

John Keats: Déšť z plané růže

Výbor z básnického díla anglického romantika Johna Keatse (1795–1821). Vychází v překladu Hany Žantovské. Ta kdysi sestavila hned dva svazky z Keatse pro populární edici Květy poezie, kterou vydávalo nakladatelství Mladá fronta – výbor z roku 1977 nesl název Obrys krásy a překladatelka za něj získala výroční nakladatelskou cenu, roku 1994 následoval výbor Déšť z plané růže.

Nově připomíná překlady zkušené Hany Žantovské nakladatelství Vyšehrad. Kniha vychází jako 58. svazek edice Verše.

Ukázka z knihy:

Sonet napsaný v Burnsově rodném domku

To tělo staré jen pár tisíc dní

teď stojí, Burnsi, zde v tvé vlastní jizbě,

kde jsi snil šťastné, požehnané sny

nedbaje smrti, která potom přijde.

Tvůj ječný nápoj puls mi rozehřál,

v mé závrati tvá velká duše žije,

oči mi bloudí – sotva mohu dál

a stěží pomůže mi fantazie.

Však na tvou podlahu smím zadupat,

otevřít okno, za nímž beze změny

je louka, kudy šel jsi tolikrát;

na tebe myslím až do otupění!

Teď připít ti nadešla chvíle pravá:

usměj se mezi stíny – to je sláva.

* * *

Zde na vrcholu hory Nevisu

mi kázání čti, Múzo, z plných plic!

Nahlížím do propastných převisů

v závojích par – netuší věru víc

o pekle lidstvo. Pokud vzhůru zrak

upírám, vidím clony nevlídné:

tolik o nebi víme – stejně tak

pokrývá mlha zem a podobně

člověk se nazírá jen skrze dým.

Špičaté útesy mám pod nohama

já smutný trpaslík – to aspoň vím!

Zde po nich šlapu – jinde propast samá,

puklina, mlha – k lidským strázním hluchá

stejně jak v říši myšlenky a ducha.

Píseň

Jen tiše, má drahá, jen vznášet se snaž!

Celý dům usnul, což stačit by mělo.

Však žárlivec žárlivý budí se snáz

vzdor noční čapce – má Isabelo!

Jak víly, když na pěně potůčku tančí,

máš nožky lehké, však copak to stačí?

Jen tiše, má drahá, jen vznášet se snaž,

pád peříčka slyšel by žárlivec náš.

Zdřímlo si listí a vlnek hra

na řece ztichla – noc, ač by spoustu

práce tu měla, se nestará,

ukolébána bzučením chroustů.

A měsíc, ať cudný či cizoložný,

odešel spát, neboť moc dobře ví,

že nad jeho světlo, nad pochodeň v tmě,

jsou oči mé milé, rty měkké jak mech.

Závoru zvedni – ach, moudře si veď,

jestli jen zavrzá, jsme v pěkné louži;

pod loubím z květů lavička, hleď,

ať stařík vyspává, ať hvězdy krouží

ať noční růži se zdá o nás sen,

ráno tím krásněji rozvine se,

ať k hlasu doupňáka líbat tě smím

do taktu, štěstím až rozbolený.

Translation © Hana Žantovská, 1977, 2018

ISBN 978-80-7429-944-5

František Kalenda: Zlomený král

Má muž nárok na klidný podzim života, když s sebou vláčí minulost v žoldu zločinců a intrikánských arcibiskupů? Mistr Siegfried ví, co obnáší cejch v očích mocných. Už podruhé by se rád usadil v Praze za blahé doby Karla IV., na krveprolévání zapomněl a vychovával studenty čerstvě založené lékařské fakulty. Osud však opět rozhodne jinak.

Když královna Anna lékaře zapřísahá, aby si pospíšil za jejím chotěm, zákeřně zraněným poblíž hradu Lichnice v Železných horách, nezbývá Siegfriedovi než se vůli panovnice podvolit. Předpokládá to ale strpět přezíravost Buška z Velhartic, jenž záchrannou družinu vede, a projet ve zdraví zarostlé hvozdy plné lapků. Coby odměna za ústrky se pak hrdinovi namane pohled na zuboženého krále, který už možná doživotně nepohne prstem, natož aby se chopil meče či žezla.

Kdo usiluje o život Karla IV. a proč? Je třeba pachatele hledat přímo mezi hradbami železnohorské pevnosti, anebo se ošetřovatel a vyšetřovatel v jedné osobě musí porozhlédnout v podhradí? A nakolik případ ovlivní údajný Angličan Gabriel z Yorku, jenž se tentokrát pasoval do role Siegfriedova bodyguarda? Buď jak buď, čtenář se v barvitém líčení dozví, jak se Léta Páně 1350 daleko od Pražského hradu žilo a přemýšlelo, popíjelo i loupilo a kvůli čemu se tehdy páchaly zločiny nejvyšší.

František Kalenda (1990) absolvoval obor kulturní antropologie na FHS UK, kde nyní působí jako doktorand. Jazykové znalosti i zahraniční stáže ho podněcují ke komentářům dění v Latinské Americe pro Deník Referendum, kulturní čtrnáctideník A2 nebo magazín Reportér. Žije střídavě v Roztokách u Prahy a v zahraničí.

Svá díla zasazuje autor zpravidla do vrcholného středověku a klade v nich důraz na každodennost a mentalitu údajně „temného věku“. Debutoval románem Despota (2011) o intrikaření v Byzantské říši čtrnáctého století. Za historickou detektivku Ordál (Vyšehrad 2012) z časů tatarských nájezdů do východní Evropy byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Prózou Pes, kocour a sirotek (Vyšehrad/Meander 2016), která s neutuchajícím vtipem sleduje pozoruhodné putování nesourodé trojice až na kraj středověkého křesťanského světa, se poprvé představil i dětským čtenářům.

Postavu Siegfrieda z Wölfelsdorfu, vyšetřujícího hrdelní zločiny spáchané za opěvované éry Karla IV., poprvé uvedl na scénu ve svazku Vraždy ve znamení hvězdy (Vyšehrad 2016, ukázku čtěte na https://ctenarknih.blogspot.cz/2016/12/frantisek-kalenda-vrazdy-ve-znameni.html). 
Také druhý díl série vychází ve Vyšehradu.

Ukázka z knihy:

Než dorazil k bráně Pražského hradu, měl pocit, že v té slotě promokl až na kost. Marně se cestou pokoušel schovávat pod štíty domů – většinou už se tam tísnili rozčilení trhovci přichá¬zející o tržby a houfy nádeníků, které naopak těšilo, že mají na chvíli volno. Znechuceně pohlédl na své nové boty, zahnuté do špičky podle francouzské módy, nyní celé zabahněné a odřené. Ve staroměstských a malostranských uličkách vždycky sta-čila jen přeprška, a člověk se rázem brodil blátem jako někde na poli za městem.

„Jsem mistr Siegfried z Wölfelsdorfu, lékař královny Anny!“ vyštěkl na oddíl strážných, kteří mu zastoupili cestu do hradu.

„To může říct každej,“ namítl chlap s ušima, jež mu odstá¬valy jako čtveráčkovi rolničky. Byl o hlavu menší než Siegfried a vysílal k němu pohled zarputilce, který kdesi dostal vyhazov, takže v téhle práci mete jako nové koště a má potřebu tvářit se důležitě. „Podle mě připomínáš spíš pobudu.“

Lékař potlačil touhu poslat ho do horoucích pekel. „Vážně?“ odsekl. „Vyzkoušej si mě z anatomie, jestli máš chuť a znalosti. Královna mě očekává a ty bezesporu nechceš, abych jí oznámil, kdo mě tu zdržoval.“

Snaživce to nevyvedlo z míry. „I kdyby sis nevymejšlel, povinnost velí tě prohledat. Shora přišel rozkaz obzvlášť dbát na bezpečnost. Leze nám sem kdekdo. Nějaký zbraně?“   „Jenom nutné vybavení, ale…“ Než stačil větu dokončit, chytila ho dvojice strážných pod velením ušatého skřeta z obou stran. Cítil, jak mu prohmatávají plášť, kazajku, opasek, kalhoty, až nakonec došlo taky na slabiny. Třetí pacholek mu mezitím vytrhl brašnu, otevřel ji a začal se v ní přehrabovat.

„Hej, ty!“ osopil se na něho Siegfried, konečně schopný se hnout. „Nech to být! Ksakru, je v tom spousta vzácností, ty mameluku… Hej!“

S narůstající hrůzou v očích sledoval, jak strážný vyhazuje z brašny svitky pergamenu, mastičky, oleje a pak i nástroje. Na zemi tak skončila jeho vzácná berylová zvětšovací sklíčka, trokar i trepan, než se neohrabané ruce toho zmetka s triumfálním výrazem zmocnily sady chirurgických nožů.

„Mrkni na to, Chvale,“ předvedl kořist ušatému veliteli. „To vypadá jako parádní vrahounská výbavička!“

„Heleme se. Na co to máš, mizero? Chystáš se podříznout Její Veličenstvo, co? Nebo vykuchat našeho malýho následníka? Vysyp to, nebo zejtra visíš na šibenici!“

Pohár trpělivosti přetekl. Nejenže mu ti zatracení italští násoskové překazili skvěle naplánované romantické dostaveníčko. Nejenže mu Angličan – další zpropadený cizák – znechutil slibné námluvy tvrzením, které si klidně mohl vycucat z prstu, ačkoli by se docela dobře mohlo zakládat na pravdě. Nejenže při výšlapu k hradu zmokl jako myš. Teď ho k tomu všemu ještě ponižují tupí zbrojnoši, chmatají po instrumentech nevyčíslitelné hodnoty a vystavují je neblahému počasí.

„Strážce!“ vykřikl. „Chci slyšet tvé jméno a taky hodnost a původ!“ Obořil se na ostatní. „A od vás jakbysmet, holomci! Možná se naučíte troše úcty, až vás pan Hroznata strčí na pár dní do šatlavy a čas od času zlíská! Nemyslete si, že potom přilezete s prosíkem, abych kurýroval vaše podlitiny a šrámy.“

Na okamžik se zazdálo, že se ušatec chystá cosi namítnout. Snaživě otevřel ústa dokořán a zase je urychleně zavřel, když spatřil výrazy zbylých zbrojnošů. Nejeden už musel výchovné metody pana Hroznaty poznat na vlastních zádech.

Siegfried se zmocnil chirurgických nožů a opatrně je uložil zpátky do brašny, zatímco členové hradní stráže upřeně zírali na špičky svých zablácených bot.

„Za starých časů bych nechal pověsit já vás,“ zamumlal jim na rozloučenou. Kdepak, za starých časů byste se totiž mých věcí neodvážili ani dotknout, opravil se v duchu. „Jenže každá změna je k horšímu. A teď už sakra otevřete tu bránu, protože dědic vašeho krále se slouhům podřizovat nebude!“

Copyright © František Kalenda, 2018

ISBN 978-80-7429-622-2

Panagiotis Agapitos: Bronzové oko

Severořecká Soluň roku 833. Právě sem protospatharios Leon doprovází na císařský rozkaz nově jmenovaného vojenského správce oblasti. Skutečným cílem jeho návštěvy je však zmapovat aktivity soluňského arcibiskupa, který ve sporu o uctívání ikon stojí na opačné straně nežli císař. Proti své vůli se Leon stává svědkem hádky mezi dočasným místodržícím a jeho manželkou. Následujícího rána je místodržící nalezen zavražděný a Leon se ujímá vyšetřování. Během něj se setkává se svou dávnou láskou, řeholnicí a básnířkou Kassií, ve které ale také poznává nebezpečnou protivnici. Objevení další mrtvoly přiměje Leona postavit se čelem stínům minulosti a také přehodnotit svůj pohled na spravedlnost...

Fascinující atmosféra, kultura a historické reálie středověké Byzance včetně bizarních náboženských skupin – to jsou kulisy detektivní trilogie řeckého spisovatele Panagiotise Agapitose. Po úspěšném prvním svazku Ebenová loutna vydává nyní nakladatelství Vyšehrad druhý román s názvem Bronzové oko.

Panagiotis Agapitos (1959) je profesorem byzantské literatury a kultury na Kyperské univerzitě a spisovatelem uznávaným pro svou sérii historických románů s detektivní zápletkou Ebenová loutna (Το εβένινο λαούτο, 2003, česky Vyšehrad 2016), Bronzové oko (Ο χάλκινος οφθαλμός, 2006) a Smaltová Medúza (Μεδούσα από σμάλτο, 2009). Coby znalec byzantské literatury čerpá inspiraci pro své příběhy přímo z tehdejších textů, jeho dílo však podněcuje nadčasové otázky o lidském životě. Sám nazývá své psaní (πλαστο)γράφηση – při převodu do češtiny tedy něco jako (falzi)fik(a)ce.

Ve svých dílech Agapitos zpřítomňuje středověká místa a scenérie a využívá skutečných historických postav. Pro své detektivní romány si zvolil vládu císaře Theofila (9. století), který se proslavil svojí láskou k právu a spravedlnosti. Po pachatelích ale pátrá fiktivní postava – protospatharios Leon, diplomat císařského dvora, který má nejen dar prozřetelnosti, ale i hudební talent. Jako detektiv je amatér, jenž rozhodně žádné kriminální případy nevyhledává, jen se k nim vždy náhodně připlete.

Za projektem českého vydání Agapitosových děl stojí byzantoložka a překladatelka Markéta Kulhánková a nakladatelská redaktorka Radka Fialová, která se mj. specializuje na raně křesťanskou literaturu a křesťanskou symboliku a ikonografii.

Ukázka z knihy:

Hledal zoufale dveře, kterými by mohl vyjít z domu. Když je konečně našel, nějaký muž mu zastoupil cestu. Chtěl na něj promluvit, ale neznámý se na něj vrhnul. Pokusil se uhnout, ale spatřil ostří nože, jak se mu noří do těla. Když ucítil bolest, Leon se prudce vymrštil. Obličej měl zabořený do docela propoceného polštáře. Ležel na posteli odkrytý, podlouhlý vak zaklíněný pod levým bokem. S obtížemi se nadechl, údy měl zdřevěnělé.

Odstrčil vak a otočil se na záda. Noc mu přinesla další mučivý obraz. Ve tmě si přehodil přes ramena plášť, vzal si ze stolku kousek kafru a začal žvýkat. Rozsvítil nejprve svícen a pak rozdělal oheň v malém krbu v rohu ložnice. Chvíli trvalo, než se mu to povedlo. Zůstal sedět před krbem a zahříval se. Pokoušel se soustředit na problém, kterému musel okamžitě čelit. Nešlo to. Jeho mozek byl jako oslepené zrcadlo, už nedokázal čistě zrcadlit obrazy myšlenek.

Vrátil se do postele a vytáhl z vaku malou tamburu. Naladil ji a začal potichu hrát. Od dětství mu hudba pomáhala soustředit se. Možná se pokusí promluvit si s Filomatiem, i když ten zarputilý muž asi nebude příjemným partnerem v rozhovoru. Teď však, když už nebude zastávat funkci místodržícího a vrátí se ke svým starým povinnostem protonotáře thematu, mohl by se cítit pohodlněji a otevřít se cizinci. Ne že by Leon čekal, že se toho od Filomatia hodně dozví, možná spíš nějaké obecné informace o situaci v Soluni, ale třeba by zjistil aspoň něco. Největším úskalím byl samozřejmě arcibiskup. Potřeboval by si s Dorotheem promluvit o samotě, což je věc naprosto nedosažitelná, protože u hierarchy se nepřetržitě vyskytoval někdo z arcibiskupství. Ale i tak by si aspoň z rozhovoru dokázal udělat představu o něm jako člověku a způsobu, jakým přemýšlí. Okolo třetí hodiny denní požádá Nikolaa, aby poslal někoho do arcibiskupova sídla a oznámil sakellariovi Arseniovi, že císařův sekretář hodlá hierarchu navštívit ve středu ráno. Ohlásit se dva dny dopředu mu připadalo dost na to, aby jeho návštěva nepůsobila příliš uspěchaně, a tudíž nezdvořile.

Leon přistoupil k oknu vedle krbu a otevřel okenici. Foukal severní vítr a zima byla pronikavá. Pod oknem se rozléhalo prostranství plné zřícenin, které sahalo až ke stratégovu paláci a malým kasárnám. Mezi zříceninami, necelých třicet stop daleko od domu, kde Leon bydlel, bylo možné rozeznat zdi osmiboké budovy bez střechy. Světlo tam dolů ještě nedopadalo a šedé mase jako by scházely jasné obrysy. V té chvíli si toho všiml. Kousek rudé látky vlál na dlouhé větvi. Někdo větev zabodnul do zmrzlé země těsně vedle vnitřní zdi právě naproti jeho oknu. Leon poznal psí zdechlinu, kterou včera večer táhl rozcuchaný muž podél přímořských hradeb.

Okamžitě odstoupil od okna. Vlasy i obličej si pokropil studenou vodou z umyvadla a začal se oblékat, jak nejrychleji mohl. Byl si jist, že to, co viděl, byla zpráva pro něj. Kdo tam větev zabodl, očekával, že Leon pochopí symboličnost té scény. Přehodil přes sebe plášť a seběhl do přízemí. Ve dveřích kuchyně se objevil sluha.

„Pane,“ oslovil jej, ale Leon už byl venku. Zahnul doprava a chvatnými kroky dorazil na prostranství, které se nacházelo o něco níže než dům. Velkou trhlinou vstoupil do osmiboké budovy a už skoro běžel ke zdechlině – nafouknuté mrtvole rozkládajícího se psa se zdeformovaným čenichem. Zatáhl za rudou látku přivázanou k větvi. Kus špinavé látky byl z čistého hedvábí. Zastrčil si ho za rukáv a začal prozkoumávat osmibokou budovu. Byla prázdná a její vnitřek někdo proměnil v zeleninovou zahradu. Na jedné straně bylo asi deset záhonků zakrytých rákosím, které ochraňovalo zasazenou zeleninu. Naproti stál dřevěný přístřešek. Byl přilepený ke stěně, a tak jej z okna své ložnice nemohl vidět. Zamířil k němu a pootevřenými dveřmi spatřil lidské tělo ležící na zádech. Napřímil záda a bezděčně si vzpomněl na verš z knihy Kazatel: Umírá člověk, umírá zvíře a jejich smrt se podobá. Vešel dovnitř a stanul nad mrtvolou Manuela Filomatia.

Protonotář ležel uprostřed zmrzlého červenohnědého jezera. Měl na sobě stejné šaty, jako když se s ním Leon předešlého rána setkal v chrámu. Modrozelený kabátec byl zkrvavený a zablácený a tlustá košile vpředu od prsou po břicho roztržená. Skrz děravou látku prosvítaly rány, mnoho ran jako malá ústa, z nichž vytekl všechen obsah. Filomatiův obličej ztuhnul v grimase hněvu a bolesti. Se svraštělým obočím, vytřeštěnýma očima, zkřivenými zmodralými rty a zaťatými zuby se jeho tvář podobala mordě divokého zvířete. Na těle zavražděného bylo však něco asymetrického. Když překonal prvotní překvapení, všiml si Leon, že protonotářova pravá paže je nad zápěstím uťata. Znetvořený úd čněl z rukávu jako osekaný špalek. Leon zůstal na chvíli pohlcen pohledem na zavražděného, pak od něj odvrátil zrak a prohlížel si přístřešek.

Zjevně sloužil zahradníkům jako příruční sklad pro nástroje, které tam ukládali v obdobích, kdy na zahradě pracovali. Místo stěn měl jen rákosové oplocení. Mrtvola ležela uprostřed prostoru. Nalevo od ní byly pytle s hnojivem a tři prázdné koše vložené do sebe. Napravo stál podlouhlý nezakrytý koš, lavice přikrytá lněným plátnem a za ní dva velké pytle plné suchého listí a větví. V uklizeném prostoru nebyly žádné znatelné stopy boje. Přešel na druhou stranu až k podlouhlému koši. Uvnitř leželo různé  zahradnické náčiní. Vedle stála lavice. Všechno bylo pokryté krví – pytle, plot za lavicí i zem před jejími nízkými nohami. Odhrnul plátno a přeběhl mu mráz po zádech. Na lavici ležela Filomatiova useknutá ruka, klouby pokroucené a prsty zabořené do hrubého dřevěného povrchu. Na prsteníku svítil snubní prsten.

„Kriste Pane, co to je?“ ozvalo se za Leonovými zády sluhovo zavytí. Křižoval se jako smyslů zbavený.

„Prober se, chlape,“ zavolal na něj Leon, „a utíkej pro mého pobočníka a komorníka. Počkej ještě! Kdo další ze služebnictva je ještě v domě?“

„Kuchař a jeho pomocník. Druhý sluha šel za úsvitu na trh. Jistě se každou chvíli navrátí.“

„Zkuste najít něco, na čem bychom mohli mrtvolu přenést do stratégova paláce. Až se vrátí druhý sluha, pošli ho do protonotářova domu, ať požádá Zoe Filomatinu, aby přišla do paláce. Rozuměl jsi?“      

„Jistě, pane.“

„Tak běž!“

Sluha zběsile vyrazil a Leon znovu osaměl s mrtvolou. Zvláštní náhoda, pomyslel si. Po několika málo měsících mu znovu zkřížila cestu násilná smrt. Že by přece jen slepý Osud spřádal vlákna lidských životů, jak jsou přesvědčeni pověrčiví lidé? Je přece jasné, že vševědoucí Bůh osudy smrtelníků neurčuje, ač od počátku věčnosti přesně zná každý okamžik našich životů. Kdo stojí za odpornou vraždou Filomatia? Síla závisti? Nebo snad sám ďábel? Jedna věc byla jistá: rozcuchaný muž, který hned po západu slunce táhl za sebou zdechlého psa, mířil opačným směrem, než se teď zdechlina nachází. Takže se musel později schválně vrátit a nechat ji ležet naproti oknu Leonovy ložnice. Musel tedy o vraždě něco vědět. Protospatharios si povzdechl a uvědomil si, že celou tu dobu upírá pohled na useknutou ruku ležící na lavici. Odvrátil jej a v hlavě se mu mezitím vylíhlo nepříjemné podezření. Zahnal je a vyšel ven.

Panagiotis Agapitos: Ο χάλκινος οφθαλμός

Copyright © 2006 by AGRA Publications and Panagiotis Agapitos

Translation © Markéta Kulhánková, 2017

ISBN 978-80-7429-889-2

Jaap Robben: Birk

  

Mikaelův táta Birk zmizel. Zůstaly po něm na pláži jen sluneční brýle, žabky a ručník. Policejní pátrání na malém ostrově je bezvýsledné. A devítiletý kluk, který jediný zná pravdu, se na ni bojí jen pomyslet...

Atmosféra románového debutu nizozemského autora je plná pocitu osamělosti a nevyřčených slov – taková, jakou známe z filmů Bergmanových či z Dobrodružství Michelangela Antonioniho. Těsnost vztahů zde neznamená blízkost, ale spíše tíseň.

Drsná atmosféra ostrova odtrženého od halasu pevniny je skvěle zachycena v lapidárních, chladných popisech stejně jako v úsečných dialozích. Jako by tato atmosféra neuměla zplodit nic jiného než citovou zaraženost či neohrabanost – a tak spíš než aby bylo něco chlácholivého vyřčeno, se něco strašného tiše děje.

Jaap Robben (*1984) je mužem mnoha talentů. Birk je sice jeho románovým debutem, na kontě má však již i básnická a dramatická díla. Vysoce ceněny jsou jeho knihy pro děti. V minulosti se též věnoval herectví. Za román Birk získal mj. ocenění cenu Kniha roku 2014 od nizozemských knihkupců a cenu Dioraphte, každoročně udělovanou za nejlepší knihu pro čtenáře starší patnácti let.

Z holandského originálu román přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková. Vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Ručníkem otírám zamžené zrcadlo v koupelně. Když za­kloním hlavu, vyčouhne mi špička ohryzku. Zrcadlo se zase zamží.

Najednou sjede klika u dveří níž. Zámek zarachotí. „Proč se zamykáš?“

„Počkej.“

„Co tam vyvádíš?“

„Už jsem hotový.“ Když odháčkuju dveře, okamžitě se rozletí. Máma na mě zvědavě hledí s rukou na klice. Na sobě má vytahané triko na spaní a spodní kalhotky.

„Co si tu vyváděl?“

„Lezu z vany.“

„Nějak dlouho ti to trvá.“

„Jak to?“ Do tváří mi vrazí horko.

„Po koupání otvírej okýnko.“ Máma se protáhne kolem mě, kalhotky spustí ke kotníkům a sedne si na záchod. Zatímco moč prší do mísy, s úsměvem se na mě dívá. Zurčící proud její moči patří pro mě už odmala mezi zvuky, ze kterých se mi zvedá žaludek.

„Mám to udělat?“

„Co?“

„Oholit ti ten knír.“

Sáhnu si na horní ret. „Nejvyšší čas,“ řekne, rukou utrhne kus papíru z role, zmačká ho do kuličky a utře si s ním mezi nohama. Pohledem uhnu příliš pozdě.

‥

Za zrcadlovými dvířky vezme tátovo staré holítko a zhoupne jím párkrát mezi prsty. „Ale Karl říkal, že pak budu vypadat mnohem mladší.“

„A teď mě tím knírem pícháš.“

Pokrčím rameny.

„Dovolíš?“

Nerozhodně přikývnu.

„Fajn,“ řekne a pustí kohoutek tak, až voda stříká z umý­vadla. Zápěstím zkouší, jestli je už dost teplá. Pod proudem vody podrží vyschlý kousek mýdla na holení, který také ležel ve skříňce, dokud nezačne pěnit.

„Pokrč kolena, jinak na to pořádně nedosáhnu.“ Teď, když má obličej blízko mého, cítím všechno, co říká. Jednou rukou mi pevně svírá zátylek, zatímco druhou mi soustředěně pěnou mydlí horní ret. Dech jí píská nosem a šimrá mě na krku a hrudi, nejraději bych se otřásl. Holítko mi krátkými tahy přejíždí po horním rtu a tahá mě za chlupy. „Ta holítka jsou stará,“ mumlá, ale holí dál.

Místo, aby mi řekla, co mám dělat, popotahuje nosem, kroutí pusu do strany nebo napíná horní ret. Napodobuju ji.

Pak mi pomaže trochu i tváře. „Až se budeš příště holit sám, vždycky dvakrát po směru a jednou proti.“

„Dobrá,“ brouknu.

„Jinak se ti to zanítí.“

Kývnu.

„Nehýbej se.“

„Promiň.“

Rukou mi stiskne zátylek ještě silněji.

‥

„To se mi povedlo,“ řekne nakonec. „Co ty na to?“

„Dobrý,“ řeknu. Těsně pod rtem mi z malé ranky teče krev. Vidí, že jsem si toho všiml.

„Ta holítka jsou stará,“ vysvětlí.

„To nevadí.

„Bylo to tím holítkem.“

„Dobře.“

Přitiskni si na to tohle.

Olíznu krev a zmuchlám útržek toaletního papíru, který mi podává.

„Vážně se ti to líbí?“

Začnu přikyvovat, jako by udělala něco úžasného. „Je to vážně moc dobrý.“

Máma se usmívá. „Vždyť jsem ti říkala, že na holení jsem přebornice.“ Rychle mi strčí dva prsty za gumu ve slipech a pustí ji, aby mi pleskla do boku. Beze slova pak vyjde z kou­pelny a zavře za sebou dveře.

Prohlédnu se zblízka v zrcadle a spláchnu mýdlovou vodu. Zůstane po ní v umývadle obruba téměř neviditelných ště­tinek a pěny.

Jak hladkou mám kůži kolem rtů, ucítím nejlépe jazykem. Drsnou a hladkou zároveň, trochu voní po tátovi.

‥

Na chodbě stojí máma. Zastoupí mi cestu do pokoje a drží něco za zády. Oči se jí lesknou, má něco za lubem. „Teď si obleč tenhle.“ Ukáže mi tátův svetr.

Leknu se ho.

„Hezky ti ladí k vlasům.“

„Já už svetr mám,“ je jediné, co mě napadne. „Ještě je čistý, je ze včerejška.“

Přitiskne na mě svetr, jako by to byla samolepka, kterou se snaží nalepit. „Přece jsem ho nepletla pro nic za nic.“

„Je mi velký.“

„Obleč. Si. Ho.“ Začne mi přetahovat svetr přes hlavu. Ve své surovosti mě škrábne u oka.

„Au. Nech toho!“ Vykřiknu hlasitěji, než je třeba. „Já nechci.“

„Ty nevděčníku!“

„Není můj.“

Kolenem mě přirazí ke zdi. „Okamžitě si to obleč!“

Snažím se ji odstrčit, ale nedaří se mi to. „Nesahej na tátovy věci, ty zůstanou jeho.“

Ztuhne, pustí mě. Stáhnu si svetr z hlavy. Máma má oči vytřeštěné, tváře propadlé v obličeji. Zmizí v koupelně a praští za sebou dveřmi, až zárubeň zapraská. Stojím na chodbě se zvadlým svetrem v ruce. Dostal ho k narozeninám. Máma ho pletla potají. Každý večer, když mě šla uložit, kousek přidě­lala. Pak jsem ho měl zase schovat pod postel. Když byl dárek hotový, chtěl jsem, aby mi upletla taky takový. Ale s letadlem vepředu, ne s kotvou. V jednom z časopisů o pletení, které jsem našel u Pernille, jsem jí ukázal vzor. Pustila se do rukávů. O moc dál se nedostala, došla vlna a ona vždycky zapomněla objednat novou. Nakonec kousky zase rozpárala a vlnu smo­tala do klubíčka.

‥

Svetr svědí a škrábe, jako by mi někdo drhl břicho kopřivami. Je moc široký, ruce mi nekoukají z rukávů. „Mám ho na sobě,“ řeknu potichu. „Podívej.“

V koupelně je ticho.

„Je mi to líto. Teď jsem si ho oblíkl.“ Opatrně, pro případ, že by najednou otevřela, přitisknu ucho na dveře. „Mami?“ Šeptám to tak blízko u dveří, až skoro líbám dřevo.

Vypadá to, jako by tam nebyla, jako by vyšplhala ven vyklá­pěcím okénkem. „Mami?“ Do vyklápěcího okénka se nevejde, musí být vevnitř.

„Mami?“ Možná sedí na záchodě nebo si holí nohy nebo… „Mamimamimami.“ Dveře se rozletí, dech se mi úlekem zlomí vedví.

„Sundat!“ vyjede. „Koukej si ten svetr sundat.“

Couvám. „Ale já si ho chci nechat na sobě. Mrzí mě to předtím.“

Začne mě tahat za rukávy. „Nevděčníku jeden.“ Rukávy se natahují, až se bojím, že je utrhne. „Ty si tenhle svetr neza­sloužíš,“ vyštěkne na mě.

„Musel jsem si na něj zvyknout, ale teď už se mi líbí.“

„Mám tě praštit?“

„Můžu si ho nechat na sobě, prosím?“

„Varovala jsem tě. Nechtěj, abych tě praštila.“

Předkloním se, aby mi ho mohla přetáhnout přes hlavu. Vlna mi drhne po zádech.

„A teď padej.“ Se svetrem u hrudi jde pozadu do koupelny.

Polknu.

„Ty mě neslyšíš?“

„Mrzí mě to, mami,“ třese se mi hlas. „Já si ho obleču.“

„Neopovažuj se ho ani dotknout.“

Ustupuju dozadu.

„Kšic,“ syčí, jako by vyháněla krysu z kůlny. „Padej z mého domu.“

© Jaap Robben, 2014

First Published by Uitgeverij De Geus.

Translation © Veronika ter Harmsel Havlíková, 2017

ISBN 978‑80‑7429‑894-3 

Jaap Robben / foto: © Marc Brester/AQM

John Hart: Železný dům

Než se stal Železný dům sirotčincem, sloužil jako ústav pro choromyslné zločince a vyšinuté vojáky. Velký a pevný, daleko od všeho důležitého. Spousta utrpení. Spousta bolesti. Nyní tu žijí děti, obklopené necitelností a lhostejností dospělých, vydané napospas tyranii tlupy starších kluků. Neduživý Julian, outsider s ptačím hrudníkem, přežívá jen díky odolnějšímu bratrovi Michaelovi, který ho bezvýhradně brání. Když je jeden z násilníků brutálně zavražděn, Michaelovi nezbývá než uprchnout ze sirotčince a odnést si obvinění s sebou… Po třiadvaceti letech se bratři znovu setkávají – z Juliana je spisovatel dětských knih, trpící duševní chorobou, a z Michaela zabiják, který má v plánu skončit s kriminální minulostí. Stejně jako kdysi musí silnější bojovat za záchranu slabšího. A vydat se na místo, před nímž celý život utíkal – do Železného domu.

John Hart (1965) vyrůstal a žije v Severní Karolíně, kam umístil své dosavadní romány. Za první dva z nich dostal jako jediný autor v historii dvakrát za sebou ocenění Edgar Allan Poe Award, udělované největším sdružením profesionálních autorů detektivek ve Spojených státech. Rovněž získal ceny Barry Award, SIBA Book Award a Ian Fleming Steel Dagger. Jeho knihy vyšly ve třiceti jazycích a znají je čtenáři ve více než sedmdesáti zemích. 

Českým čtenářům se John Hart poprvé představil knihou Tíha nenávisti, za kterou získal překladatel Jindřich Manďák Výroční cenu Vyšehradu za rok 2016. Také Železný dům vydává Vyšehrad, opět v překladu Jindřicha Manďáka.

Ukázka z knihy:

 

Elena seděla se sklopenýma očima a Michael vyprávěl o dvou chlapcích pohozených v lese jako odpadky, o studené vodě a lovcích, kteří je odnesli, o dlouhých letech v sirotčinci a narůstajících potížích svého bratra. Vyprávěl o přeplněných pokojích a nemocech, o konfliktech a nudě a o lhostejnosti vůči podvýživě. Vysvětloval, jak se silné děti naučily krást a slabé utíkat; jak starší kluci mohli mladším ubližovat. „Neumíš si to představit.“

Elena jeho vyprávění pozorně poslouchala. Poslouchala, jestli neuslyší lži a polopravdy a výroky, které by je odhalily. Dělala to proto, že byla bystrá a ostražitá a že čekala dítě, jež pro ni znamenalo víc než její vlastní život. Ale jeho řeč zněla poctivě: záblesky hněvu a smutku, požáru, který v jeho srdci už dlouho zuřil. „Hennessey zemřel na podlaze na toaletách. Sebral jsem ten nůž a utekl jsem.“

„Abys chránil svého bratra?“

„Protože jsem byl starší.“

„Ty jsi utekl a vzal tak vinu na sebe?“ Michael mlčel, ale z tváře mu vyčetla, že mluví pravdu. „Co se stalo pak?“

Michael pokrčil rameny. „Juliana adoptovali.“

„A tebe ne.“

Zavrtěl hlavou.

„Nevím, co na to říct.“

„Je to tak, jak to je.“

„A když ses pak dostal do New Yorku?“

Michael se ošil. „To město není dobré místo pro osamělého chlapce.“

„Co tím myslíš?“

Michael přejel do levého pruhu a předjel pomalu jedoucí auto. „Devět dní po tom, co jsem vystoupil z autobusu, jsem zabil člověka.“

„Proč?“

„Protože jsem byl malý a on byl silný. Protože svět je krutý. Protože byl opilý a praštěný a chtěl mě zapálit jen tak pro potěšení.“

„Ach, Bože.“

„Našel mě, jak spím poblíž doků, a dřív než jsem mohl vstát, mě polil benzinem. Jednou nohou mi šlápl na prsa a pokoušel se škrtnout zápalkou. Vzpomínám si na jeho boty, černé zavázané bílou šňůrkou; kalhoty zkornatělé špínou, až mi pod prsty křupaly. První zápalka nechytila, myslím, že byla zvlhlá. Nebo strhl hlavičku. Nevím. Snad zasáhl Bůh. Držel v rukou druhou zápalku, když jsem mu vrazil do nohy nůž. Ze strany hned nad koleno. Narazil na kost a já jsem jím kroutil, dokud chlap neupadl. Pak jsem mu ho vrazil do břicha a utekl jsem.“

Elena beze slov zavrtěla hlavou.

Desetiletý…

Michael si odkašlal. „To bylo na ulici běžné,“ řekl. „Šílenství. Násilí bez příčiny. To se nedá předvídat. Ostatní už není těžké uhádnout. Lidé se tě pokoušejí vlastnit. Pokoušejí se tě ovládat, zaměstnat tě, využít, znásilnit tě. Cokoli. Jestliže se dítě na ulici nemůže obrátit na úřady, moc mu toho nezbývá. Myslím, že já jsem měl štěstí.“

„Jaké?“

„Byl jsem silný, rychlý, uměl jsem se rvát. To mi dal Železný dům. Díky tomu jsem byl ostražitý a nemilosrdný. Ale dokud jsem neskončil na ulici, nevěděl jsem, že jsem i chytrý. Že to lidé na mně poznají a že toho budu moct využít.“

„Nechápu.“

„Samo dítě na ulici je zranitelné. Dvě, které jsou spolu, jsou na tom líp, ale pořád ještě nejsou mimo nebezpečí. Ovšem tucet nebo dvacet, to už je armáda. Deset měsíců poté, co jsem vystoupil z autobusu, pro mě pracovalo šest kluků. O dalších šest měsíců později jsem jich měl dalších deset. Někteří byli mladší než já, některým bylo až sedmnáct či osmnáct. Spávali jsme pohromadě, společně jsme jedli. A příležitostně jsme si přivydělávali. Rozbij a popadni. Vloupačky. Turisté byli odjakživa snadným cílem. Nakonec si lidé začali naši existenci uvědomovat.“

„Policie?“

Michael zavrtěl hlavou. „Většinou gangy. Podřadní gangsteři. Nebohatli jsme, ale měli jsme cenné věci. Elektroniku, šperky, peníze. Našli se lidé, kteří si představovali, že bude snadné přijít a převzít, co jsem vybudoval. Kluky, mysleli si, nebude těžké zastrašit, nebude těžké je převzít do gangu. Byl to nevyužitý trh, příležitost s nízkým rizikem. Zvrhlo se to v násilí.“

Dotkl se bílé jizvy na krku a Elena řekla: „Nebyly to skleněné dveře.“

„Další lež. Omlouvám se.“

Znala jizvy, které měl po těle: dvě na břiše, tři na žebrech a tu dlouhou

na krku. Byly bledé, lehce naběhlé a ona věděla, jaké jsou na omak, jak jsou chladné pod jejími rty.

„Žili jsme pod jedním mostem ve španělském Harlemu, bylo nás tehdy snad sedm. Už jsme se tam zdržovali několik týdnů. Občas jsme měnili místo, chápeš? Týden na jednom místě, měsíc na druhém. Myslím, že jsme tam zůstali o den déle, než jsme měli, poněvadž se jednou odpoledne ukázali hoši z jednoho místního gangu. Jejich jediným cílem bylo vymlátit z nás duši. Byli jenom čtyři, jenže všichni ostatní před nimi utekli.“

„Ostatní kluci?“

„Ano.“

„Co se stalo?“

„Já jsem zůstal.“

„A?“

Michael pokrčil rameny. „Pobodali mě, já jsem pobodal je, ale byla to jen otázka času. Nakonec mě srazili na zem. Jeden z nich mi dupl na zápěstí, až mi ho zlámal. Přimáčkli mě k zemi. Moc nechybělo a přišel bych o život.“

„Co se stalo?“

„Někdo přišel.“

Něco v jeho hlasu přivedlo Elenu k úvaze, že zde je klíčový bod všeho. Bezmála kilometr průmyslové zóny klouzal kolem nich jako na namazaných ližinách: kovové stěny na tmavém asfaltu, drátěné oplocení a sodíkové lampy na vysokých stožárech. Elena řekla: „Michaeli?“

„Už jsem o něm slyšel, ale nikdy jsem ho neviděl. Byl pro mě tehdy jenom jménem, někdo, o kom bylo třeba vědět, člověk, jemuž bylo třeba se vyhnout. Říkalo se, že je bezohledný. Zločinec. Zabiják.“

„Mafie?“

„Ne. Nebyl Ital. Nikdo doopravdy neznal jeho původ, i když někteří tvrdili, že je Polák; jiní, že je Rumun. Ve skutečnosti to byl Američan, který se narodil v Queens srbské prostitutce. Sirotek, jak jsem se později dověděl. Byl u toho, když rvačka začala, v dlouhém autě na druhé straně ulice. Měl stažené okénko. Díval se.“

„Zatímco ty ses rval?“

„Srazili mě a přiložili mi nůž sem.“ Dotkl se čáry na krku. „Byl osmnáct centimetrů dlouhý a uprostřed byl ozubený. Byl jsem si naprosto jistý, že mě zabijí. Krvácel jsem. Hecovali se. Viděl jsem jim to ve tvářích. Chystali se to provést. Pak tam najednou stál on.“

Michael zamrkal a znovu to prožíval. Křivé nohy v tmavomodrém obleku. Tmavé vlasy protkané šedinami.

„Vypadal zmateně,“ řekl Michael. „To mě napadlo jako první. Ten chlap je bezradný a tak hloupý, že se tomu usmívá. Pak jsem si všiml, jak na muže, kteří mě tloukli, padl strach. Ustoupili s rukama nahoře. Jeden z nich upustil nůž…“

Víš, kdo jsem?

Michael dosud slyšel ocelový tón v hlase starého muže, ale nedalo se to nijak objasnit. Nikdo jiný nemohl bezezbytku pochopit, co ten hlas toho dne znamenal, co znamená i teď.

Měli byste vypadnout.

„Nezůstali tam, aby se domluvili.“ Michael si odkašlal. „Prostě utekli.“

„Michaeli, potíš se.“

Michael si setřel dlaní pot z čela. Stále viděl tvář starého pána: úzkou čelist a oči tak temné a bezvýrazné jako kámen. Byli s ním dva muži. Stáli, zatímco si starý pán dřepl k Michaelovi. Bylo mu přes čtyřicet, byl štíhlý, s městsky bledou pokožkou a úzkýma, zmrzačenýma rukama. Zuby měl u kořenů křivé a bílé.

Ostatní utekli. Proč jsi neutekl i ty?

Já nevím. Prostě jsem nemohl.

Kolik je ti?

Dvanáct.

Jmenuješ se Michael?

Ano.

Už jsem o tobě slyšel.

Ale Michael ztrácel vědomí. Modrý oblek zašustil, jak starý pán vstal. Co myslíš, Jimmy?

Myslím, že je to pěkně tvrdý hajzlík.

Na betonu zavrzaly boty. Světlo sláblo a Michael krvácel. Slova na něj padala jako říční mlha.

Kéž by můj syn byl takový chlapec, jako je tenhle…

Michael se silně potil, v autě bylo najednou horko. Cítil pod rukou tenoučkou a horkou tvář starého pána. Cítil křehká žebra a propadající se hrudník, poslední pokus starce nasát vzduch. „Naučil mě všechno, co umím,“ řekl Michael. „Udělal ze mě to, co jsem.“

„Jsi bledý. Prokrista, Michaeli. Jsi bílý jako papír.“

„Dal mi domov.“ Michaelův hlas slábl a auto sjíždělo do levé strany. „Dal mi domov a já jsem ho zabil.“

Copyright © 2011 by John Hart

Published by arrangement with St. Martin’s Press.

All rights reserved.

Translation © Jindřich Manďák, 2017

ISBN 978-80-7429-599-7