Michal Jareš - Pavel Mandys: Dějiny české detektivky

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, až nyní vychází její základní přehled. Kniha Dějiny české detektivky od literárního historika Michala Jareše a literárního kritika Pavla Mandyse například odhaluje, proč se ve 20. a 30. letech psaly příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní české spisovatele a spisovatelky.

Autoři vypátrali, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: Bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Libují si spíš v ironizování, parodii a podvracení autority

V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Iva Procházková, Michaela Klevisová a další.

Dějiny české detektivky vydává nakladatelství Paseka.

Ukázka z knihy:

Praha jako místo činu

Dobová tendence čtyřicátých let společně s válečným vztahem okupačního nacistického Německa s různými světovými mocnostmi přispívala k tomu, že se děje detektivních románů zvolna přesouvaly do oblastí méně problematických, nebo naopak natolik exotických, aby nebyly napadnutelné jakoukoliv možnou cenzurou. V řadě děl populární literatury se zejména po vyhlášení války Spojeným státům americkým staly prostředím westernů jihoamerické pampy. V případě kriminálních próz se kromě pokusů odskočit si do historie začalo objevovat místní prostředí jako podstatné, i když přetrvávaly diskuze o tom, zda je vůbec české prostředí pro detektivku vhodné a zda se může u nás něco jako bankovní zločin a vražda vůbec odehrávat. Na jistý okamžik to vyřešily zmíněné požadavky okupační cenzury, takže se v detektivních románech zhusta objevuje místní prostředí, často ovšem zcela nezasažené dobovou válečnou situací v podobě pouhých kulis.

V této situaci lze uvažovat o specifické dobové formě toho, co jsme dnes zvyklí pojmenovávat jako drsnou školu. Město (velkoměsto) stejně jako postavy spodiny a zkorumpovaných úředníků v českých detektivkách nacházíme (zejména v románech Miloše Kosiny), ale zároveň tu stejnou měrou hrají parodické nebo odlehčující prvky situační či jazykové, které charakterizují český vklad do žánru jako máloco, případně romantizující podoby náhod a někdejších krvákových nebo cliftonovských příběhů, jejichž pevnou představu, že „tak má detektivka přece vypadat“, najdeme po celá čtyřicátá léta. Návratným pražským místem se pak stává nejen periferie, ale též pověstná pražská „Čtyřka“, obsazovaná řadou serializovaných postav detektivů, mnohdy ovšem vycházejících z již zavedeného a oblíbeného mustru v podobě klonů detektiva Klubíčka.

Mezi nově vycházejícími kriminálními romány najdeme desítky různorodých autorských přístupů, od naivity a eklektického přístupu se stylizovanou „anglickou“ detektivkou přes konverzačky až po skvěle vystavené a často nečekané příběhy. K originálním autorům bezesporu patří Karel Mečíř (1876–1947), již zde jednou zmíněný jako autor detektivních parodií na počátku století. Mečíř se k detektivnímu žánru vrátil po dlouholeté práci v diplomacii a v letech 1943 až 1947 napsal čtveřici románů (Mizící démanty, Loupež u bankéře Geislera, Pan doktor nepřichází a Zemru-li do tří dnů) s policejním komisařem Šarochem. Ačkoliv Mečířovy knihy zcela zapadly, stylem a výstavbou patří k tomu nejlepšímu. Například v knize Pan doktor nepřichází (1944) se řeší zpočátku banální situace zmizení advokáta Dr. Vobruby, který se po víkendu nevrátil do práce. Detektivka v podání Mečíře není efektní, spíše se v ní ukazuje provoz věcí „kolem“ než samotné objasnění, proč advokát zmizel. Dialogy sice mohou působit trochu staticky a divadelně, ale jsou přesně vyměřeny a dodávají pátrání rytmus a napětí, jaké jinak v české detektivce sotva nacházíme. Smrt doktora Vobruby je pak očekávaná, a i když její vyřešení může působit násilně (zabije jej jeho dávný spolužák, spolumajitel pohřebního ústavu, který ho tajně pohřbí), je díky pomalému podávání a zpochybňování vyšetřovatele uvěřitelné.

Rodokapsová podoba původní detektivní tvorby zahrnuje v letech 1942 až 1944 zejména případy odehrávající se v ryze českém prostředí. Publikovali zde spisovatelé jako redaktor Viktor O. J. Seifert, novinář František Poul (1912–1979) či spisovatel jinak dětské literatury J. K. Čemus (1895–1969), který pod pseudonymem Vladimír Jenka (v jednom případě i Vladimír Janko) publikoval v Románech do kapsy a v Rozruchu trojici románů (Pán ze čtrnáctky, 1943; Stín nad městem, 1944; a Pražská záhada, 1944), zasazených do koloritu Prahy.

V Rozruchu nacházíme mnoho dosud nerozluštěných nebo nejasných pseudonymů jako J. Svoboda, F. Jeska, O. Šrámek, Roman Rýdl, A. K. Nov nebo Dan A. Dan, za nimiž můžeme zřejmě najít i autory blízké šéfredaktorovi Eduardu Fikerovi, ne-li přímo jeho vlastní vklad. K plodným autorům patřil v průběhu protektorátu Bernard Kurka (1894–1944), který publikoval pod pseudonymem Edgar Wallhorst nebo Josef K. Bernardský. Ten například v novele Smrt v manéži (1941) přivedl policejního komisaře Duška k vyšetřování krádeže vzácného drahokamu a k vraždě v cirkusové manéži, která vypadá jako nehoda. Dušek přichází z pražské „Čtyřky“, a i když se oba případy Smrti v manéži odehrávají v nejmenovaném západočeském městě, jsou společně s dalším Duškovým románem (Jednoduchý případ, 1943) dokladem postupného pronikání a usazování českého prostředí v kriminálních románech.

Drsná škola v protektorátu

Vrchol nové podoby kriminálního románu lze pojmenovat jako českou odpověď na drsnou školu – a to zejména v románech Miloše Kosiny (1909–1966). Tento redaktor Národní politiky byl plodným autorem mnoha žánrových povídek, novel i románů, zasahujících od textů pro mládež přes westerny, letecké dobrodružné příběhy až po červenou knihovnu a v neposlední řadě též detektivky. Jeho pseudonymy zahrnují nejen škálu anglicky znějících jmen jako A. B. Andy, Stepp Gradmoore (byť se jednalo o kolektivní pseudonym, pod nímž přispíval též Bernard Kurka), Barrie Bates (opět kolektivní jméno, užívané ještě Františkem Frolíkem), Frank Brand, K. W. Drake, ale také jména česká jako Karel Martin, Miloš Zeman, Eva Černá nebo Helena Kuličová. Pod vlastním jménem vydal Kosina tři romány – Velký poplach (1943), Tváře v přítmí (1944) a Setkání o půlnoci (1948) –, v nichž se objevuje stárnoucí vyšetřovatel Bludička.¹⁵³

I když se jeho křestní jména v průběhu knih mění (od Josef Jan po Vincenc Viktorin), jedná se dle věrného spolupracovníka Šestáka a ostatních kolegů o stejnou postavu. Bludička je charakterizován mírným, tmavým pohledem a dobráckým úsměvem: „Byl menší postavy, obtloustlý, a kdyby ho chtěl někdo popsat pro policejní archiv, byl by jistě poznamenal, že vypadá sice blahobytně, ale nikoli jako peněžní magnát.“154 Zároveň ho jeho autor umisťuje do velmi akčního prostředí, ve kterém se podsvětí Prahy chová spíše jako v americkém velkoměstě. Například v románu Velký poplach – oním poplachem je myšlena policejní razie – jsme svědky pašování drog, souboje dvou znepřátelených gangů a velmi akčních scén, z nichž přestřelka v nočním Karlíně, při níž zemře jeden z pašeráků Petr Ryba, je až westernově pojatá. Vedle toho se Bludička společně se Šestákem chovají, jako by se toho zase tolik nestalo, a pomaličku rozplétají často efektní a překombinované případy (od smrti lichváře, u něhož jsou nalezeny otisky prstů již dávno zemřelého zločince, až po záměnu bratří a vraždu jednoho z nich). Přesto se Kosinovi daří zaplňovat knihy figurkami dobře odkoukanými a životnými, zejména postavičkami městských zlodějíčků, podvodníků a často i „čapkovských“ postav specialistů: například téměř geniální zaměstnanec policejního ředitelství pan Adam, který v knize Setkání o půlnoci předvede naprosto vyčerpávající a přitom obdivnou charakteristiku vykradené pokladny, je nepříliš vzdáleným příbuzným postav z Povídek z jedné a druhé kapsy.

Kosina až na výjimky naprosto nereflektuje dobu, ve které jeho detektivky vznikají – spíše udržuje náladu temných zákoutí, oživuje představy tajemných mužů v pozadí, aby své vyprávění okořenil představou o galerce. Tím ovšem vzniká na svou dobu naprosto funkční a místy dokonalý produkt profesionálně napsaného čtiva, které sice svým řešením ne vždy uspokojí (často je případ Bludičkou vysvětlen během několika posledních stránek), ale zcela jasně evokuje svět drsné školy, jaký vznikal ve stejnou dobu všude po světě. Kromě pražského podsvětí se v kriminálních románech objevují i jiné městské aglomerace a česká drsná škola nachází své pravděpodobné vyvrcholení v knihách Eduarda Fikera a Bohumíra Bartoše (1917–1981).

Bartošův vklad poválečným románem Kdo vraždil? (1948, původně na pokračování v týdeníku Haló. Nedělní noviny) spočívá již v tom, že vraždu taxikáře Josefa Sykyty a obchodníka s textilem Alberta Friedla rámuje jednak dobovými problémy (šmelina, černý trh, zlatá mládež), do nichž přidává v české literatuře dosud spíše řídké postavy prostitutek a jejich spolupracovníků i milenců a s nimi spojeného nihilismu a cynismu. Vrahem, jehož odhalí sympatický inspektor Bohdan, je devatenáctiletý mladík, který je v závěru románu přesvědčivě usvědčen, a při doznání mu je dána ještě jistá rána z milosti v podobě nenabitého revolveru, kterým chce labilní mladík v pohnutí mysli spáchat sebevraždu. Cynismus je pak oboustranný – policie a SNB (již je zde běžnou součástí vyšetřování) si s bezcitným vrahem po přiznání hraje až zbytečně, naproti tomu vrah nemá svědomí, což se mimo jiné projevuje i odstupem mezi oběma zločiny, který vyplnil krádeží peněz v Karlových Varech.

Poznámky v textu:

153 — Sérii předchází novela Mrtvý odpovídá (1941), ve které Kosina teprve zkouší zasadit detektivku do českého prostředí.

154 — M. Kosina: Velký poplach, Praha, Čin 1943, s. 64.

© Pavel Mandys, Michal Jareš, 2019

ISBN 978-80-7432-977-7

Marceli Kosman (ed.): Henryk Sienkiewicz ve světě politiky

V roce 2016 si Polsko připomnělo sté výročí úmrtí Henryka Sienkiewicze, známého autora historických románů, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, ale ve své době také významného publicisty. Zatímco Sienkiewiczova beletristická tvorba je v českém prostředí dostatečně známá, výbor z jeho tvorby publicistické se k rukám českých čtenářů dostává poprvé. Tvoří jej texty věnované polsko-německým vztahům a formování polské národní identity v době po tzv. trojím dělení Polska, texty reflektující situaci Polska (a šířeji Evropy) na prahu první světové války a materiály související se Sienkiewiczovou charitativní aktivitou během prvních let války. Celek je doplněn o úvodní studii editora svazku Marceliho Kosmana, polského historika a politologa, emeritního profesora Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani a čestného doktora Opolské univerzity.

Kosman, vynikající znalec polských a evropských dějin od středověku do současnosti, autor několika desítek monografií a bezpočtu studií, tvůrce syntézy Dějiny Polska (jež vyšly v českém překladu v pražském nakladatelství Karolinum roku 2011) je zároveň celoživotně spjat se Sienkiewiczovým dílem. Už jako chlapec jím byl fascinován a později se jako vědec soustavně zabýval interpretací reálných i fiktivních stránek Sienkiewiczových románů, shledáváním jeho motivace ve vztahu k událostem 15. a 17. století, ale i ke společenskému pohybu a politickému dění v 19. a 20. století. Napsal na toto téma řadu knih, vzbudily nevšední ohlas u polských čtenářů a některé z nich vyšly v řadě vydání. Nejnověji, při příležitosti stého výročí romanopiscova úmrtí, napsal Marceli Kosman rozsáhlejší knihu Henryk Sienkiewicz a politika (2016), z níž vychází i tento výbor.

Vydává Academia jako 56. Svazek edice Europa. Z polštiny přeložila Michala Benešová. Citáty z latiny přeložila Marcela Slavíková, citáty z francouzštiny Michal Novotný.

Ukázka z knihy:

Ke grunwaldskému výročí

S tím, jak se blíží pětisetleté výročí grunwaldské bitvy¹⁵ a tehdejšího vítězství, stále častěji vyvstává otázka, jak bychom toto výročí měli oslavit. Ještě nedávno nechyběly ani hlasy, které se ptaly, zda by se vůbec slavit mělo – takovéto hlasy se zdaleka neozývaly pouze z konzervativního tábora. Odpůrci oslav tvrdili, že Grunwald je z historického hlediska obrovským vítězstvím, avšak pro dnešní generace spíše bolestnou vzpomínkou, neboť – jak praví Dante – „není větší bolesti než vzpomínat na šťastné okamžiky“. Němci, kteří byli v památné bitvě rozdrceni, však v průběhu staletí vybudovali obrovskou moc, zatímco my jsme v jejich prospěch přišli nejen o tehdy získaná území, ale – spolu s politickou existencí – i o ta, jež byla odvěkou domovinou našeho národa. Slyšel jsem i názor, že kdybychom si 15. července 1910 posypali hlavy popelem, byl by to ten nejvhodnější způsob, jak naše vítězství oslavit.

Na druhou stranu významní politici, zejména v Poznaňském velkoknížectví, nepřestávají upozorňovat, že vzhledem k obecnému stavu věcí v Prusku může grunwaldská manifestace zhoršit už beztak těžkou situaci našich bratří v pruském záboru. To je skutečně okolnost, kterou je třeba brát v úvahu.

Vyplývá však z toho, abychom grunwaldské výročí neslavili vůbec? Protože z mnoha stran dostávám otázky, co si o tom všem myslím, načrtávám těchto několik slov odpovědi jako informaci pro ty, kteří se jí dožadují.

Především bychom z praktického hlediska neměli brzdit vzepětí národních emocí v okamžiku, kdy je známo, že je zabrzdit nelze a že si tyto emoce najdou v každém případě a přes všechny snahy svůj vnější výraz. Je to politická chyba, které se konzervativci často dopouštějí a díky níž ztrácejí vliv na průběh a směr národního života. Kromě toho však existuje ještě stokrát důležitější důvod, proč by bylo zrušení oslav grunwaldského výročí přímo národním hříchem. Grunwald byl velkým vzepětím polské duše a velkou krvavou obětí pro vlast – je proto nezapomenutelným příkladem toho, jak se ve zlomových dějinných okamžicích vykupuje národní existence.

Grunwald, jak si správně povšiml biskup Teodorowicz, mohl být polským hrobem, avšak stal se počátkem nového, silnějšího života. Grunwald nám především dovolil spojit se s Litvou, umožnil Horodelskou unii, díky níž došlo k čemusi v dějinách světa dosud nevídanému – ke sňatku dvou národů na dlouhá staletí společného štěstí i neštěstí.

Zapomínat na to vše by bylo malověrností a rezignací na právo na národní život. Zříkání se minulosti a zapomínání na ni ve chvílích úpadku a slabosti totiž není ničím jiným než rezignací.

Nikdo by proto k tomu neměl vyzývat a nikdo nemá právo, byť i ze strachu, nedráždit nám nepřátelské síly.

Nedráždit! Píše se o tom mnohé a slyšíme o tom často, zejména jde-li o vztahy s Pruskem. K čemu vlastně může vést přílišná opatrnost v těchto věcech a strkání hlavy do písku v okamžiku, kdy nad námi krouží zlověstný jestřáb, což je chování hodné spíše koroptví než potomků rytířského národa?

Bezpochyby bychom měli pamatovat na situaci našich bratří v pruském záboru a na jejich hlasy, ale stejně tak bychom měli mít na paměti, že hakatisty si nikdy neusmíříme a brát na ně ohledy nemá cenu, neboť oni budou každý náš čin považovat za výzvu – a absenci činů za důkaz, že je jejich politika úspěšná.

Naopak jiní, slušnější Němci se jistě nedovedou zbavit myšlenky, že i oni slaví velká výročí svých vítězství a neslavili by je pouze v případě, že by jejich duše zdegenerovaly a vlastenectví vyprchalo. Ti z nich, kteří znají dějiny nejen z hakatistických novin, si možná dokonce vzpomenou, že křižáckou armádu u Grunwaldu sice rozprášili Poláci, ale že za zkázu křižáckého řádu v Prusku mohla braniborská markrabata…

Bez ohledu na to, co by si kdo mohl pomyslet nebo jaké pocity by v něm mohla vyvolat vzpomínka na grunwaldskou porážku, my, jejichž duše nezdegenerovala a jejichž vlastenectví nevyprchalo, musíme výročí našeho vítězství a osvobození slavit a učiníme tak.

Zůstává tak pouze druhá otázka: jak je oslavit? Na ni odpovídám s celou otevřeností těm, kteří chtějí znát můj názor: tak, aby se slavnost nezměnila v chvilkovou a křiklavou protiněmeckou manifestaci. Bylo by pokořující odpovědět na těžké rány, jaké dopadly na naše bratry v pruském záboru, pouze levným křikem, pouze vnějším patosem, pouze prázdnými slovy, pouze bezmocným rozčilováním se a hraním jednotlivých stran na politickou notu... Existuje ještě jiná, hlubší příčina, proč bychom se tomu měli vyhnout, a sice dnešní vztahy na polských územích patřících k Rusku. Hrozí nebezpečí, na něž již mnohé upozorňuje, že jakákoli protiněmecká či dokonce protipruská manifestace by byla v ruských kruzích, jejichž orgánem je například list Novoje vremja či jemu podobné deníky, považována za důkaz, že v případě nutnosti bychom si vybrali takové podmínky, jaké dnes panují v Království a na jiných polských územích pod ruskou vládou… Nikdy nebylo méně důvodů než dnes, abychom tyto kruhy, díky nimž jsou polsko-ruské vztahy každým dnem komplikovanější a nesnesitelnější, v podobném domnění utvrzovali. Právě naopak! Mělo by nám záležet spíše na tom, abychom těm méně zaslepeným lidem v Rusku ukázali, kam až může vést taková politika, jaká u nás byla v poslední době praktikována. Je jasné, že se o tom nemohu rozepsat ani podrobněji, ani jasněji, myslím si však, že jsem řekl dost, abych přiměl naše bratry v Haliči k co nejhlubšímu zamyšlení se nad touto věcí a k uspořádání oslav tak, aby nemohly být chápány jako příklon Poláků na jakoukoli stranu.

Grunwald by měl být podle mého názoru velkým, důstojným a významným národním svátkem o dvou tvářích, z nichž jedna se obrací k minulosti se smutnými slovy na rtech: nessun maggior dolore,¹⁶ a druhá hledí do budoucna s nadějí a vírou, že se dějiny našeho národa dosud neuzavřely a že po přechodném úpadku musí dojít ke znovuzrození.

Cestou k tomu je práce, veřejná uctivost, velká obětavost, rozněcování ohňů osvěty pro lid, v jejichž záři:

… až bratr pozná bratra

a nesmrtelnost vstoupí jako anděl v člověka,

budeme lidem světa!¹⁷

(1910)

Poznámky v textu:

¹⁵ S blížícím se výročím pěti set let od vítězství Vladislava II. Jagella nad vojsky Řádu německých rytířů u Grunwaldu se v Polsku horečnatě diskutovalo o oslavách tohoto výročí, jež byly na území autonomní Haliče dlouho připravovány. Hlavní oslavy měly být uspořádány v Krakově, někdejším hlavním městě Jagellonců. Někteří lidé nicméně navrhovali oslavy zrušit, aby nebyli Poláci v pruském záboru vystaveni pronásledování ze strany německé vlády. Sienkiewicz se do debaty vložil krátce před 15. červencem, když na stránkách deníku Gazeta Warszawska (č. 155 z roku 1910) uveřejnil uvážlivý článek nazvaný Ke grunwaldskému výročí.

Autor Křižáků měl být jedním z hlavních aktérů krakovských oslav a živě se o jejich přípravu zajímal. Krátce před výročím však sdělil primátorovi Krakova Juliuszi Leovi, že ze zdravotních důvodů (kvůli chronickým problémům s krkem) musel odjet na léčení do zahraničí a nebude se moci oslav osobně zúčastnit. Není vyloučeno, že se jednalo o „diplomatickou nemoc“, na oslavách však byl přítomen alespoň duchem, díky svému „křižáckému románu“, jenž formoval povědomí Poláků o událostech z doby vlády Vladislava Jagella. O jeho napsání snil od mládí a svůj záměr uskutečnil s desetiletým předstihem před rokem 1910. Přispěl tak jako jeden ze dvou velkých národních umělců k pětisetletému výročí bitvy.

Oním druhým umělcem byl světoznámý pianista a skladatel Ignacy Jan Paderewski, jenž se zasloužil o vybudování monumentálního grunwaldského pomníku, na němž dominuje postava Vladislava II. Jagella na koni. Vpředu stojí opřený o meč jeho bratranec, litevský velkokníže Witold (Vytautas), a pod ním leží mrtvé tělo padlého vůdce křižáckých vojsk Ulricha von Jungingena. Na pravé straně pomníku stojí polský rytíř se zbrojnošem držícím ukořistěné řádové korouhve a na levé straně litevský bojovník hrající na roh, vedle něhož klečí křižácký zajatec. Na zadní straně pomníku se nachází socha rolníka roztrhávajícího pouta. Na podstavci jsou umístěny erby Polska, Litvy, Rusi a bratrských slovanských zemí Čech a Moravy. Autorem pomníku se stal talentovaný sochař Antoni Wiwulski, který na něm pracoval několik let. Celek byl zhotoven v jedné z pařížských slévačských dílen a v předvečer výročí po železnici přepraven do Krakova.

Pomník byl za účasti velkého počtu Poláků ze všech tří záborů i samotného Paderewského odhalen haličským zemským maršálkem Stanisławem Badenim 15. července 1910 na Matejkově náměstí. Kromě obyvatel Krakova (Krakov měl v té době kolem sta tisíc obyvatel) se třídenních oslav zúčastnilo sto tisíc hostů zejména z rakouského záboru. Početné byly i delegace ze sousedních českých zemí i z Chorvatska a Maďarska. Druhý den se konala cvičení sportovních družstev Sokola ze tří záborů a třetí den se lidé vydali na Wawel, kde zástupci haličských stavů, krakovské a lvovské univerzity, Polského království (v rámci Ruska), Poznaňského velkoknížectví (v rámci Německa), celého pruského záboru a Poláků žijících v exilu položili věnce na náhrobek Vladislava II. Jagella.

V nedalekých Niepołomicích, oblíbeném sídle Vladislava Jagella, bylo zahájeno budování kopce, do něhož byla zakopána mimo jiné půda z místa, kde se bitva u Grunwaldu odehrála.

Oslavy se – jak doporučoval Sienkiewicz – odehrávaly v důstojné atmosféře a našly ohlas v řadě míst na území někdejšího polského státu, zejména v Haliči, která byla na rozdíl od ostatních dvou záborů už po několik desetiletí vybavena značnou politickou autonomií.

¹⁶ Dante, Divina commedia V,121: Nessun maggior dolore che ricordarsi del tempo felice ne la miseria. Neexistuje žádná větší bolest než v trápení vzpomínat na šťastné doby. (pozn. překladatelky)

 ¹⁷ Citát pochází z poémy Juliusze Słowackého Odpověď na „Žalmy budoucnosti“ (Odpowiedź na „Psalmy przyszłości”) ze čtyřicátých let 19. století. Poéma byla polemikou s dílem jiného polského romantika Zygmunta Krasińského, autora Žalmů budoucnosti (Psalmy przyszłości). (pozn. překladatelky)

Editor © Marceli Kosman, 2018

Preface © Jaroslav Pánek, 2018

Translation © Michala Benešová, 2018

Translation © Marcela Slavíková, 2018

Translation © Michal Novotný, 2018

ISBN 978-80-200-2763-4

Henryk Sienkiewicz

Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy

Na svých literárně-historických toulkách prochází Martin Putna širokým územím někdejšího rakousko-uherského mocnářství, od Čech, Moravy a Slezska přes území Rakouska a Uher až do Sedmihradska, Chorvatska, Dalmácie, Haliče, Bukoviny a Bosny. Jeho kniha je galerií obrazů a zemí, náboženských proudů a myšlenkových konceptů, autorů a děl, jejímž cílem je nové vysvětlení a osmyslení Střední Evropy, tohoto „duchovního prostoru proměnlivých hranic“. Vzdor oné „jakoby nekonečné mnohosti a pestrosti“ nakonec v této oblasti nalézá zřetelné rysy společných duchovních dějin. Jejich počátek splývá s počátkem vlády Habsburků nad středoevropským prostorem a s jejich snahou bránit jej před tureckým a posléze i protestantským nebezpečím.

Skutečná Střední Evropa se však podle Martina Putny neutváří v době barokního mocenského tlaku na náboženskou jednotu a rezistence proti němu, ale v „umírněném rakouském osvícenství“, které „pokládá náboženskou toleranci nikoliv za vynucenou slabost, nýbrž za výsostnou křesťanskou ctnost“ a snaží se postupnými proměnami odpovídat na potřeby doby. „Rakouská civilizační mise“ pak není nic jiného než sice pomalé a váhavé, ale přitom soustavné přenášení modernizačního procesu ze Západu na Východ. Právě v tom spatřuje autor jádro toho, oč v duchovních dějinách Střední Evropy šlo a jde.

Martin C. Putna (1968) je literární historik a kritik. Vystudoval klasickou filologii a slavistiku v Praze a teologii v Českých Budějovicích. Od roku 1991 přednáší na Karlově univerzitě v Praze, od roku 2013 je profesorem kulturní antropologie. Působil rovněž jako redaktor revue Souvislosti a jako ředitel Knihovny Václava Havla. Odborně se zabývá především vztahem kultury a náboženství. Vydal knihy Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998), Órigenés z Alexandrie: Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím (2001), Řecké nebe nad námi a antický košík: Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře (2006), Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010), Duchovní portrét Václava Havla v rámu české kultury (2011) a několik dalších knih odborných i esejistických. Překládá z latiny, řečtiny, ruštiny, němčiny a angličtiny. 

Nejnovější kniha – kterou vydává Vyšehrad - volně navazuje na jeho rané práce, které vydal spolu s Miluší Zadražilovou: Rusko mimo Rusko. Dějiny a kultura ruské emigrace 1917–1991 (1993–1994) a U řek babylonských. Antologie ruské emigrační poezie (1996). Současně tvoří pendant k jeho knihám (rovněž vydaným Vyšehradem) Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010) a Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity (2015).

Ukázka z knihy:

Proč má Babička Boženy Němcové (1820–1862) tak mimořádné posta­vení v české kultuře, proč vstoupila i do povědomí lidí, kteří jinak nečtou obrozenskou literaturu, ba i těch, kteří nečtou téměř vůbec? Jistě to není proto, že jde o pouhou biedermeierovskou idylu. Babička je v kontextu ostatní původní prózy této autorky zcela výjimečná. Jednak proto, že je to kniha jejího života, a každý spisovatel nosí v sobě jen jednu skutečnou knihu, knihu svého vlastního života, ať už jí dá jakýkoli tvar v jakémkoli počtu svazků. Jednak ale proto, že Němcová do této „knihy svého života“, do historické i literární postavy babičky, promítla ideál české svatosti, speciálně svatosti ženské – aniž by to měla v úmyslu, aniž by zřejmě byla ochotna to takto pojmenovat.

Babička je hagiografie. Je to hagiografie pro dobu, která už není ochotna tradiční církevní hagiografii akceptovat, a přece touží po jakési svatosti. Notoricky známá věta knihy, kterou pronáší paní kněžna neboli nejvyšší světská autorita knihy, je vlastně finálním rozsudkem v neviditel­ném procesu svatořečení: „Šťastná to žena.“ Když se tato nenábožensky znějící věta přeloží do latiny, zazní buď „felix mulier“ – nebo také „beata mulier“. Ale „beata“, „blažená“, je také alternativní církevní označení pro „svatá“: „Beata“ překládá se též „blahoslavená“. Felix-beata-sancta: Šťastná-blažená-svatá. Proč ne rovnou „svatá“? Protože Němcová slovo „svatá“ nechce použít: Buď by sugerovalo starý církevní smysl svatosti úředně uznané a pro moderní společnost už nepřitažlivé – nebo nový, přenesený smysl svatosti sekularizované, nacionální, a tedy zase v jiném smyslu oficiálně, obrozenskou společností, uznané (jazyk, národ, Hus).

Co tedy znamená, řekne-li se, že babička je svatá? Katolická tradice zakotvila různé typy svatosti – panna, mučednice, bojovnice, královna, poustevnice. Babička není nic z toho. Pochopit, v čem tkví babiččina sva­tost, snad lze lépe „oklikou“ přes terminologii mahájánového buddhismu, jak to navrhl bývalý skrytý myslitel Aleš Roleček. Ten na babičku vztáhl pojem „bódhisattva“, to znamená bytost, která se z lásky ke všem živým tvorům znovu a znovu vtěluje, pomáhá jim s nekonečným milosrden­stvím a nedá si pokoj, dokud nebudou vysvobozeny všechny bytosti. A přesně takto se chová babička.

Babička činí dobrodiní: Kdyby na Štědrý den nepřišel host, „babič­ka byla by šla hledat hosta na rozcestí“. Babička není schopna nikoho nenávidět: „Ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkna v očích, a sice proto, že se nesla výše, než narostla.“ Hro­zící kolizi se správcovou řeší tedy tiše a pokorně – vyklizením prostoru: Když má správcová přijít, babička s dětmi sama odejde. Babička zjevuje řád světa, a to jak svým příkladem (viz popis babiččina dne od zbožné­ho jitra po zbožné usínání), tak výkladem, a to zvláště v situacích, kdy se řád světa zdá nespravedlivý. Když jí kněžna ukáže dítě předčasně zemřelé Hortensie, babička nachází i v této události dobro pro všechny strany: „Neplačme, přejme jí nebe, pro ni svět nebyl, proto ji Bůh s něho vzal. Toho má Bůh zvláště rád, koho vezme k sobě, kdy je nejšťastnější. A milostivá paní neosiřela.“

Babiččina všeobjímající láska se netýká jen lidí, ale i zvířat – a zvířata tomu rozumějí: „Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je.“ Když babička vypravuje, jak se kdysi po manželově smrti vracela z Kladska k rodičům, zdůrazňuje ve svém vyprávění, že ji nejdřív uviděl a poznal pes: „Z boudy vylezl starý pes napolo slepý. ‚Chlupáčku, znáš mne?‘ volám na něho, a on se mi začal třít okolo nohou. Já myslela, že mi srdce lítostí pukne, když mne ta němá tvář poznala a vítala.“ Zvířát­ka, konkrétně ovce a pes, jsou také v páté kapitole účastny vyprávěného zázraku na Boušíně. I zvířátka jsou ovšem podrobena témuž božskému etickému řádu „vina – trest – pokání – odpuštění“: To je smysl historie o roztrhaných káčátkách. Provinilí psi nejdřív dostanou holí, což babič­ka komentuje: „Co je platno, musí to být, ať si to pamatujou!“, a pak jim odpustí – když se jí plazí u nohou a tak projeví lítost! „Je vám toho teď líto, viďte?“

Řečeno-li „všichni živí tvorové“, tedy skutečně všichni: Babička svou řečí připodobňuje člověku stromy: „Když stromy v květu se líbají a objímají, bude hojná úroda.“ Spojení babiččina života s přírodními tvory vyvstane nejsilněji při její smrti. O staré jabloni praví: „My jsme si rovny, půjdeme asi zároveň také spat.“ Ještě ke smrtelné posteli si nechá přivést kočky a znovu nabádá k lásce k nim – a první zpráva o její smrti se musí dát včeličkám, „aby nepomřely“.

Mimořádnou sílu babičky spontánně uznávají všichni, kdo s ní přijdou do styku. Nejprve v Proškovic domácnosti: „Brzy se v domě řídilo všecko dle babiččina slova, každý ji jmenoval ‚babičko‘, a co babička řekla a udě­lala, bylo dobře.“ – a to poté, kdy ona si prosadí svou, že bude chodit ve starých šatech: „Pro mne takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil…“ Poté se babiččina autorita prosadí v celém údo­lí i směrem nahoru, ke kněžně: „To je pravda, že by si málokdo troufal s paní kněžnou tak mluvit jako naše babička.“ Obyvatelé mikrosvěta uznávají babičku jako svrchovanou, vlastně nadlidskou bytost. Adélka se u ní ujišťuje: „Ale babičko, vy neumřete, viďte že ne?“ Babička to pochopitelně ihned popře – ale vyznání víry v babiččinu nesmrtelnost bylo vysloveno! Přímo náboženská autorita babičky je diskutována, zpo­chybněna a znovu potvrzena v rozhovoru Anči a Kristly: „Vždyť babička není evangelium. – Já věřím babičce jako Zákonu, ona člověku upřímně poradí a každý to říká, že je žena dokonalá; co ona řekne, je pravda sva­tosvatá. – Však ji též za to mám.“ Dívčí spor pak končí větou: „Teď ale poručme se pod ochranu Matky Boží a spěme.“

Jistě, lze říci, že dívky používají obecnou zbožnou frázi, navíc se právě nacházejí na mariánské pouti. Ale přece nelze přehlédnout tuto juxtapozici babičky a Matky Boží. A vskutku, babička v úhrnu svého jednání i v úhrnu vztahu lidí k ní nese zřetelné rysy mariánské, rysy neko­nečně milosrdné slitovnice a orodovnice. I tento eminentně mariánský výraz „orodovat“ je pro babičku použit: „Drahá kněžno, babička chce také orodovat za nešťastné milence, vyslyš ji a prosím tě, drahá kněžno, pomoz!“ Vládne a rozhoduje kněžna, v tomto mikrosvětě obraz Boha – ale rozhoduje se podle toho, oč u ní prosí, „oroduje“, velká přímluvkyně, mariánská postava, babička. Babička sama věří v Pannu Marii coby oro­dovnici – ale autorka knihy Babička a novodobí čtenáři knihy Babička už většinou nikoliv. A právě proto je zde babička, jako postava, která Pannu Marii zastupuje, ba: je čímsi jako jejím vtělením v tomto koutu země.

Důkazem, že babička byla přijata v této roli i čtenáři, je fakt, nakolik se Babiččino údolí, proměněné „sémiózou“ v rozsáhlý přírodní památník knihy, stalo poutním místem, kam přicházejí nejen poutníci literárně poučení, ale především poutníci prostí a zcela sekularizovaní, aby každý na své úrovni poznání prožil onen sakrální zážitek „tady to bylo“, „tudy babička chodila“.

Není v české zemi žádné místo, kam by se takto masově konaly zbožné poutě za literární postavou, navíc za postavou, která měla sice historic­kou předlohu – ale předlohu z hlediska „velké“ historie dokonale bez­významnou. Rakouský novinář Dietmar Grieser v knize Česká babička (2005) napsal lehce ironicky, že „platí návštěva Babiččina údolí s pro­hlídkou všech domů, nostalgickými procházkami, regionální stravou a fotografiemi na památku před pomníkem Babičky k povinnostem, bez jejichž splnění žádný dobrý Čech nesmí odejít z tohoto světa“. Jakub Deml volá o takovémto výletu pateticky ve Šlépějích XXV (1940): „A věru, nebyl to turistický výlet, to byla velmi zbožná pouť, my jsme tam celou Babičku vroucně prožívali, naše duše ji tam viděla, s ní mluvila, se radovala, trpěla, naše duše bolestně říkala: neboj se, Boženo Němcová, neboj ty se, Babičko, neboj se Viktorko, my jsme tady s tebou a my tě nedáme.“ Tak! Zbožná pouť. Čeští lidé chodí do Babiččina údo­lí za babičkou tak, jako babička sama chodívala na pouť do Svatoňovic nebo do Vambeřic za Pannou Marií.

Důkazem tohoto povýšení Babičky na archetypální, božskou postavu je její druhý život. Dosud nejpůsobivějším příkladem je film Babička, který natočila Československá televize roku 1971, na samém počátku nor­malizace, podle scénáře (toho času již zakázaného) dramatika Františka Pavlíčka (1923–2004). Příběh je uchopen jako nadčasový mýtus, v němž se jednotlivé erbovní motivy znovu a znovu vracejí (ke zmatení konzervativních diváků socialistické televize) v kruhu, tak jako se znovu a znovu obrací a vrací kosmobiologický i (alespoň v náznacích) liturgický rok.

Avšak svatost se projevuje nejen „lícem“, nýbrž i „rubem“ – nejen ctě­ním, nýbrž i výsměchem. Parodickým pendantem k Pavlíčkově filmové Babičce je jiná filmová Babička: Soused, který se za domněle mrtvou stařenku vydává (náhodou či tajemnou logikou byla parodická Babička natočena ve skanzenu lidových staveb v Kouřimi, tedy v krajině Prokopově…). Vrcholem všech parodií je ale bezpochyby anonymní text Babička vulgaris. Úryvky tohoto textu odedávna kolovaly a dodnes ústně kolují na českých základních školách. Věty jako „na Starém Běli­dle bylo lautr hovno co dělat“ nebo „Babička šla, co krok, to prd“ jsou stejně dobře známy jako základní obrazy z původní Babičky. „Svatoře­čící“ kněžnina věta o šťastné ženě je zde reakcí na babiččino vyznání: „Já už viděla něco čuráků, ale všechny byly nahoru!“

Jistě, parodie se obrací proti povinné školní četbě, proti ustrnule obro­zenským školním výkladům Babičky. Ale takto drastická a populární parodie je něčím víc: Je rouháním tomu neuvěřitelně silnému obrazu mravní čistoty. Symbolické pomazávání hovny a vkládání sexuálních, a zvláště incestních významů je přirozenou reakcí na silnou blízkost posvátností. Je dokonce reakcí velmi slovanskou, viz ruské „rugatělstvo po matěri“, jež je neoddělitelnou rubovou stránkou vnímání mateřské, mariánské svatosti.

© Martin C. Putna, 2018

ISBN 978-80-7429-977-3

Andrew Baruch Wachtel: Po komunismu stále důležití? Role spisovatelů ve východní Evropě

Autor vychází ze své akademicky teoretické i vydavatelsky praktické zkušenosti dvou desetiletí, kdy se profesně věnoval literatuře východní Evropy jako překladatel, literární kritik i vydavatel. Studie rekapituluje literární život a roli spisovatelů ve východní Evropě v posledním půlstoletí. Wachtel zkoumá politické, sociologické i literární podmínky spisovatelů za komunismu a po jeho pádu. Podle něj po roce 1989 skončila „spisovatelská utopie“ vytvořená komunistickými režimy (spolu s nespornou politickou represí zažívali jak oficiální, tak i neoficiální autoři relativně vážené postavení a byli součástí politického a kulturního diskurzu) a autoři se ocitli v realitě, kde si mnozí z nich musí vydělávat jinak než perem a kde se kultivovaná spisovatelská prestiž postupně zhroutila.

Andrew Baruch Wachtel vyučoval v letech 1988-1991 na Stanfordské univerzitě. Od roku 1991 působil na Northwestern University, kde vedl mj. katedru slovanských jazyků a literatury. Publikoval širokou škálu knih a článků o ruské a jihoslovanské literatuře, kultuře a společnosti. Vedle své akademické práce působil Andrew Baruch Wachtel jako redaktor a překladatel současné ruské a slovinské poezie a prózy. V současné době pracuje jako prezident Americké univerzity ve střední Asii, která sídlí v Biškeku v Kyrgyzské republice.

Knihu vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Jako editora knižní řady věnované překladům současné východoevropské literatury (Writings from an Unbound Europe – Psaní z nespoutané Evropy, pozn. překl.) se mě lidé často ptají: „Jak to, že se po pádu komunismu ve východní Evropě neobjevil nový Milan Kundera?“ I když se otázka zdá jasná, odpověď není. Především už v sobě samé zahrnuje určitou pojmovou neuchopitelnost, kde slova „Milan Kundera“ zastupují spisovatele zároveň velmi talentovaného a světově proslulého. Když si dovolím otázku rozdělit, odpověď na tu první část jednoduchá je. Od roku 1989 se ve východní Evropě objevilo hodně talentovaných spisovatelů. Koneckonců jedním z úkolů této studie je se několika z nich zabývat, abychom alespoň částečně posílili čtenářské povědomí o tom, že literatura na úrovni Milana Kundery, Alexandra Solženicyna, Wisławy Szymborské a Danila Kiše ve východní Evropě nadále i po pádu komunismu vzniká.

Odpověď na druhou část otázky je ovšem složitější, protože více souvisí s rolí a postavením literatury ve společnosti než s literaturou samotnou. Spisovatelé se nestávají tak slavnými jako Kundera prostě proto, že jsou talentovaní (i když jistá míra talentu jistě nutná je), ale také proto, že místní a mezinárodní kulturní podmínky jejich talent rozvinou, zajistí odhalení jejich talentu a také rozšíří uznání. Nakladatelé si musí přát Kunderu publikovat, kritici se musí rozhodnout, že budou jeho knihy číst a posuzovat, státní i soukromé spolky mu musí udělovat ocenění a čtenáři (ve vlasti i v zahraničí) si ho musí koupit a přinejmenším v několika případech přečíst. Fenomén „Milan Kundera“ je stejně tak společenskokulturní jako literární. S velkou mírou jistoty mohu říct, že takové společenskokulturní podmínky, jež kdysi umožnily vznik fenoménu „Milan Kundera“, dnes již ve většině zemí postkomunistické Evropy neexistují a patrně se v blízké budoucnosti nevrátí. Zánik těchto podmínek byl nepřímým a nečekaným důsledkem pádu berlínské zdi v roce 1989, který vedl k největšímu a nejúspěšnějšímu experimentu v demokratizaci a vybudování volného trhu v dějinách. Země, původně nepřátelské vůči západní Evropě a Spojeným státům a téměř padesát let ovládané (v případě Sovětského svazu více než osmdesát let) ideologií, jež omezovala osobní svobodu ve jménu kolektivu a vymýtila soukromé podnikání na úkor státem řízeného hospodářství, byly během patnáct let trvajícího shonu integrovány do euroatlantické strategické aliance prostřednictvím členství nebo partnerství v NATO a většina těchto zemí také vstoupila do Evropské unie. Tato transformace měla široký dopad na kulturní sféru, třebaže ten se nedostal do středu akademického zájmu nebo diskuse. Jeden z klíčových závěrů této knihy je, že z mnoha důvodů, kterým se zde budeme detailně věnovat, už literatura východní Evropy není považována za tak důležitou jako kdysi, alespoň v tradičním pojetí vážné prózy, dramatu a poezie. Slovy srbského kritika Mihaila Pantiće, tak jak je vyslovil v jedné diskusi o literatuře vlastní země: „Z toho, co kdysi byla elitní forma umění, které syntetickým způsobem rekapitulovalo životní pravdy lidské zkušenosti a prohlubovalo pochopení reality (…) se umělecká literatura v postsocialistickém kulturním modelu stala společensky nepotřebnou a téměř úplně soukromou záležitostí, která postrádá jakoukoli společenskou důležitost a jež je zajímavá pouze pro úzké akademické kruhy, pro spisovatele a vzácně oddané čtenáře, kteří pěstují svou vášeň stejně jako jiné marginální skupiny pěstují tu svou. Někteří lidé se hlásí k satanistickému kultu, někteří ke Společnosti milovníků buldoků a jiní čtou překvapivě srbskou poezii.“

Pantićovo ironické tvrzení obsahuje řadu důležitých postřehů. Nejdůležitějším je, že ve východoevropské kultuře období socialismu (a dodal bych: rovněž v předsocialistické východní Evropě) široká veřejnost připisovala důležitost i tak exkluzivním literárním žánrům, jako je lyrická poezie. Neznamená to, že by každý člen společnosti trávil svůj volný čas četbou Alexandra Puškina nebo Kundery. Nicméně díky literatuře se velká část společnosti naučila znát sebe samu právě proto, že panovala obecná víra, že literární díla „rekapitulují obecnou pravdu lidské existence“. A i ta část společnosti, která nikdy nic nečetla, měla sklon poukazovat na národní literaturu, především klasickou literaturu, jako na zdroj pýchy. Jinými slovy, ve východní Evropě byla literatura důležitá.

(...)

Následkem zhroucení komunistických států, tj. v období let 1989 –1991, se situace spisovatelů a literatury dramaticky změnila. Navíc zrod občanské společnosti, demokratických vlád a tržní ekonomiky ve východoevropských zemích způsobil zmizení „objektivních podmínek“, kvůli nimž byli spisovatelé po jedno a půl století na piedestalu. Už nebyli zapotřebí, aby bránili právo národů na holou existenci (tato úloha přetrvala déle především v sovětských a jugoslávských republikách, třebaže v zemích východní Evropy postupně vybledla), a nebyli již potřeba ani jako hlas svědomí utlačeného národa. Na počátku byli spisovatelé stejně jako většina populace s novou situací spokojeni. Poměrně rychle však pochopili, že i když demokratická společnost a volný trh jsou pro dobro jejich zemí (vzhledem k tomu, jak transformace v některých zemích východní Evropy proběhla, by s tímto tvrzením ne všichni souhlasili), nové podmínky přinesly spisovatelům vážné literatury velké těžkosti. Zejména spisovatelé zjistili, že vládám provádějícím ekonomickou transformaci nezbývá příliš peněz na velkorysé dotace, jež byly k dispozici za komunismu. S poklesem příjmu na hlavu se propadl i prodej knih. Kupní síla obyvatel v postkomunistických zemích klesla. A co hůř: když už si lidé ušetřili peníze na knihy, měli potenciální čtenáři najednou na výběr. S nástupem soukromých nakladatelů, kteří se řídili podle trhu, a se zrušením cenzury si na knihkupecké pulty našly cestu i dříve zakázané formy literatury, zejména překladové a pak i domácí populární literatury. A konečně s koncem studené války ztratili západní nakladatelé i čtenáři zájem o literaturu z postkomunistického světa, který již nepředstavoval ohrožení. Spisovatelé se záhy cítili marginalizovaní, intelektuálně i ekonomicky. Prestiž vážné literatury v prvním desetiletí po pádu komunismu drasticky poklesla.

© Originally published as of Remaining Relevant after Communism: The Role of the Writer in Eastern Europe (University of Chicago Press, 2006)

Cover photo © ČTK/Mucha Josef, 2017

Translation © Martina Kerlová, 2017

ISBN 978-80-200-2778-8

Patrycjusz Pajak: Hrůza v české literatuře

Kniha je vůbec první komplexní monografií věnovanou české hrůzostrašné literatuře. Na téměř pěti stech stránkách mapuje její autor vývoj tohoto žánru v širším kontextu dějin české literatury 19. a 20. století i jeho balancování na pomezí populární a umělecky náročné tvorby, včetně řady přesahů do jiných vědních disciplín, například filozofie či filmové vědy. Předmětem analýzy se staly klíčové texty tzv. literatury hrůzy – od obrozeneckých knížek lidového čtení a tzv. krvavých románů přes vybrané Máchovy, Erbenovy či Sabinovy texty a avantgardní prózy Ladislava Klímy, Josefa Váchala nebo Vítězslava Nezvala až po proměny literární hrůzy ve 20. století (Ladislav Fuks, Jiří Gruša, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Jan Křesadlo aj.) včetně současné literatury (Miloš Urban).

Patrycjusz Pająk (1972), bohemista a literární historik. Působí v Institutu západní a jižní slavistiky Varšavské univerzity. Kromě dějin české (a chorvatské) literatury se badatelsky věnuje například středoevropské kinematografii.

Hrůzu v české literatuře vydává nakladatelství Academia

Ukázka z knihy:

V CELE SMRTI

Po smrti Václava Matěje Krameria v roce 1808 vedla nakladatelství Česká expedice jeho žena Jenovéfa Krameriusová a syn Václav Rodomil Kramerius. Kvůli finančním problémům a organizačním nedostatkům nakladatelství postupně upadá a proměňuje se – jak píše Jan Novotný – v podřadné knihkupectví. Když v roce 1829 Jenovéfa Krameriusová zemřela, její syn ještě téhož roku majetek nakladatelství prodal tiskaři, knihkupci a vydavateli Aloisi Josefu Landfrasovi z Jidřichova Hradce.¹⁴⁹

Václav Rodomil Kramerius, ačkoli po svém otci nezdědil obchodní ani organizační talent, přispěl k popularizaci goticismu v Čechách jako literát. Překládal a redigoval texty nevelkého rozsahu a posléze je publikoval v nakladatelství již zmíněného Landfrase. Osm adaptovaných německých gotických povídek vyšlo v roce 1861 v Krameriově souboru Nástiny temné půlnoci. Příběhy z času rytířstva starověkého, zákeřnictva a podobných dobrodružství. Texty hlásící se ke gotickému žánru publikoval Kramerius i v dalších souborech krátkých próz, které redigoval, například Motýlové. Zábavné čtení pro každého (1850).

Z tehdy adaptovaných děl je literárně nejhodnotnější Železná košile. Vypravování z roku 1831. V tomto samostatně publikovaném textu líčí Kramerius příběh Itala s výmluvným jménem Vivenčio (vivere znamená v italštině žít) zavřeného v místnosti, jejíž strop pomalu klesá, až vězně nakonec rozdrtí. Tuto past spojuje s vnějším světem sedm vysoko umístěných oken, z nichž se každý den jedno uzavírá. Sedm dní tak Vivenčia dělí od smrti. V posledním okamžiku je nakonec osvobozen vojskem, které na vězení zaútočí.

Železná košile je parafrází povídky Williama Mudforda se stejným názvem (The Iron Shroud) otištěné v srpnu 1830 v časopise anglických romantiků Blackwood’s Edinburg Magazine. Krameriova adaptace má zvláštní význam ze dvou důvodů. Autor zaprvé využívá anglického, a nikoli německého vzoru, což bylo v té době v Čechách výjimkou. Zadruhé, parafrázi Mudfordovy povídky napsal v roce 1842, tedy jedenáct let po Krameriovi, i nejznámější autor hororů 19. století Edgar Allan Poe. Nazval ji Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum).¹⁵⁰

Na podobnost Krameriových a Poeových děl upozornil jako první na konci 19. století Jakub Arbes. V několika po sobě následujících číslech kulturního týdeníku Světozor otiskl text, v němž cituje celou Krameriovu povídku a detailně ji srovnává s povídkou Edgara Allana Poea. Došel k závěru, že vycházejí z téhož literárního základu, ten však nedokázal identifikovat. Děj povídky Václava Rodomila Krameria se odehrává v Itálii, takže Arbes připouštěl, že vzorem mu mohl být nějaký italský text.¹⁵¹ V osmdesátých letech 20. století tato Arbesova poznámka inspiruje Miroslavu Hubáčkovou k novému srovnání zmíněných textů.

Hubáčková zjistila, že základem Krameriova i Poeova textu je Mudfordova povídka. Vylučuje přitom možnost, že by Kramerius vycházel z nějakého německého překladu Mudfordovy Železné košile. S největší pravděpodobností se mu dostalo do ruky číslo Blackwood’s Edinburg Magazine s Mudfordovou povídkou (v době národního obrození bylo v Čechách včetně zmiňovaného dostupných několik anglických časopisů). Některé pasáže Mudfordova textu přeložil Kramerius doslovně z angličtiny, jiné zčásti pozměnil (tyto změny spočívají buď v detailnějším rozvedení překládaného fragmentu, nebo naopak v jeho zkrácení a zobecnění). Oba texty se liší především zakončením – Mudfordova povídka končí smrtí vězně, zatímco Krameriova jeho osvobozením. Miroslava Hubáčková na závěr konstatuje, že Krameriova adaptace je na rozdíl od anglického originálu sentimentálnější a má pohádkovější atmosféru.¹⁵²

Česká verze Železné košile obsahuje morální ponaučení: pronásledovatel je potrestán a jeho vražedný nástroj zničen. Kramerius nevypráví ani tak o síle života, jako spíše o síle víry v konečnou spravedlnost osudu. Kanonickou charakteristikou literárního hororu je v jeho díle zlo nabývající rafinované podoby – vězeň je odsouzen k smrti rozdrcením, k němuž má dojít po několika dnech psychického mučení, kdy je nucen sledovat zmenšující se rozměry své pasti. Zdrojem hrůzy je tedy – což je pro horory charakteristické – děsivý prostor. Cela, v níž se hrdina ocitá, je „živým“, a proto vražedným mechanismem.

Vězení je jedním z klíčových motivů gotické literatury. Nabývá v ní konkrétní podoby hradu, tajemné komnaty, labyrintu, sklepení nebo například věže, jako v Zazděné slečně či Krásné Olivii. Gotický hrdina má k tomuto místu často ambivalentní vztah: chce do něj proniknout a poznat jeho tajemství, ale stejně silně z něj touží uniknout, protože pobyt v něm je mnohdy spojen s utrpením (fyzickým i psychickým) a s perspektivou blížící se smrti. Je to tedy prostor mezi životem a smrtí. Uvěznění se proměňuje v okamžik symbolické smrti gotického hrdiny, po níž může dojít k jeho obrození. Vězení se pro něj stává místem iniciační zkoušky, s níž souvisí i jeho vnitřní přerod. Izolován od světa se obrací sám k sobě, bilancuje svůj dosavadní život a je připraven začít jej znovu.

Fabule Mudfordova i Krameriova textu je založena na opakování nabývajícím podoby gradace – každý den strávený vězněm v cele se podobá tomu předchozímu, ale současně se vězňova situace neustále zhoršuje. Tím je v obou dílech dodrženo pravidlo odročené smrti, pro horory charakteristické. Psychické i fyzické úsilí vězně Vivenčia se soustředí na to, jak se vyhnout smrti a jak poznat princip, na němž vražedný mechanismus funguje. V souladu s pravidlem odročené smrti je však jeho snaha marná. Může si prodloužit život, ale smrti uniknout nelze (záchrana může přijít jedině zvnějšku). Mudford i Kramerius dovádějí do krajnosti starořecký motiv zdánlivé smrti, neboť vyprávějí o odsouzení k smrti zaživa (hrdina chce za každou cenu přežít, ale už se nachází „v hrobě“). Život představují symbolicky jako marnou snahu uniknout smrti. Krameriův hrdina je nakonec osvobozen a jeho smrt je tak znovu odročena. Mudford svému hrdinovi takovou šanci nedává.

Povídka Edgara Allana Poea je ve srovnání s Mudfordovým a Krameriovým textem komplikovanější, zejména díky hlubší psychologické prokreslenosti hlavního hrdiny a různorodějšímu i rafinovanějšímu trýznění (fyzickému i psychickému), jemuž je v cele smrti podroben. K větší psychologické prokreslenosti přispívá nahrazení vyprávění ve třetí osobě (jehož využili Mudford i Kramerius) osobou první. To vyprávění subjektivizuje, umožňuje čtenáři snáze se ztotožnit s hrdinou a stírá hranice mezi vnitřním světem postavy a světem, jaký tato postava zakouší svými smysly. Cela smrti je u Poea zbavena oken, což ještě umocňuje introspektivní charakter textu. Mudford i Kramerius popisují bitvu poblíž vězení a k vězni navíc doléhá její hluk, jenž mu dává naději na záchranu. V Poeově verzi nic z toho nenajdeme. Myšlenková aktivita vězně má podobu analýzy omezených smyslových podnětů a rozvinutých úvah. Poe vypráví o způsobu myšlení člověka podrobeného tlaku neznámého rovnajícího se smrti, kterou symbolizuje jáma. Zmenšující se cela, v níž se vězeň nachází, je její pekelnou předsíní (na zdech cely jsou vyryty obrazy pekla).

V Mudfordově a Krameriově povídce je čas odměřován zavírajícími se okny. Vězeň si navíc uchovává orientaci, v jaké fázi dne se právě nachází, neboť okny proniká do vězení denní světlo. Temporálním ukazatelem je i strop, jenž postupně, spolu se zavírajícími se okny, klesá. Naopak v Poeově povídce je čas neurčitý a abstraktní – víme pouze, že plyne. Tuto jeho vlastnost odráží symbol kyvadla. Plynutí času je tudíž subjektivní, je ztotožňováno s uplýváním života a přibližující se smrtí. Vězeň se stává sám sobě hodinami. Mírou času je jeho život. Poeova povídka však končí stejně jako Krameriova adaptace – na rozdíl od Mudfordovy povídky je vězeň v posledním okamžiku zachráněn.

Poznámky v textu:

¹⁴⁹ Novotný, Jan: Matěj Václav Kramerius, op. cit., s. 224–225.

¹⁵⁰ Poeův text vyšel v rámci edice The Gift. A Christmas and New Year’s Present for 1843. Když jej Poe psal, pravděpodobně se nechal inspirovat také povídkou Člověk ve zvonu (The Man in the Bell) Williama Maginna, otištěnou v listopadovém čísle Blackwood’s Edinburg Magazine z roku 1821. V českém překladu vyšla povídka Jáma a kyvadlo v roce 1874 pod změněným názvem V žaláři inkvisice. Autorem překladu byl Bohumil Havlasa. Nevycházel však z anglického originálu, ale z německého překladu. Na motivy Jámy a kyvadla natočil Jan Švankmajer roku 1983 krátkometrážní, zčásti hraný a zčásti animovaný film nazvaný Kyvadlo, jáma a naděje. Švankmajer se neinspiroval pouze Poeovou povídkou, ale také povídkou Augusta de Villierse de l’Isle-Adama Naděje (Torture par l’espérance) ze souboru Nové kruté povídky (Novueaux Contes cruels, 1888), která na Poeův text navazuje.

¹⁵¹ Arbes, Jakub: Edgar Allan Poe a Václav Rodomil Kramerius. Z porovnávacích literárních studií, Světozor, roč. 31, 1897, č. 41–46.

¹⁵² Hubáčková, Miroslava: V. R. Kramerius a E. A. Poe, Česká literatura, roč. 29, 1981, č. 5.

Groza po czesku. Przypadki literackie

© Patrycjusz Pająk, University of Warsaw, 2014

Translation © Michala Benešová, 2017

ISBN 978-80-200-2678-1