Marceli Kosman (ed.): Henryk Sienkiewicz ve světě politiky

V roce 2016 si Polsko připomnělo sté výročí úmrtí Henryka Sienkiewicze, známého autora historických románů, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, ale ve své době také významného publicisty. Zatímco Sienkiewiczova beletristická tvorba je v českém prostředí dostatečně známá, výbor z jeho tvorby publicistické se k rukám českých čtenářů dostává poprvé. Tvoří jej texty věnované polsko-německým vztahům a formování polské národní identity v době po tzv. trojím dělení Polska, texty reflektující situaci Polska (a šířeji Evropy) na prahu první světové války a materiály související se Sienkiewiczovou charitativní aktivitou během prvních let války. Celek je doplněn o úvodní studii editora svazku Marceliho Kosmana, polského historika a politologa, emeritního profesora Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani a čestného doktora Opolské univerzity.

Kosman, vynikající znalec polských a evropských dějin od středověku do současnosti, autor několika desítek monografií a bezpočtu studií, tvůrce syntézy Dějiny Polska (jež vyšly v českém překladu v pražském nakladatelství Karolinum roku 2011) je zároveň celoživotně spjat se Sienkiewiczovým dílem. Už jako chlapec jím byl fascinován a později se jako vědec soustavně zabýval interpretací reálných i fiktivních stránek Sienkiewiczových románů, shledáváním jeho motivace ve vztahu k událostem 15. a 17. století, ale i ke společenskému pohybu a politickému dění v 19. a 20. století. Napsal na toto téma řadu knih, vzbudily nevšední ohlas u polských čtenářů a některé z nich vyšly v řadě vydání. Nejnověji, při příležitosti stého výročí romanopiscova úmrtí, napsal Marceli Kosman rozsáhlejší knihu Henryk Sienkiewicz a politika (2016), z níž vychází i tento výbor.

Vydává Academia jako 56. Svazek edice Europa. Z polštiny přeložila Michala Benešová. Citáty z latiny přeložila Marcela Slavíková, citáty z francouzštiny Michal Novotný.

Ukázka z knihy:

Ke grunwaldskému výročí

S tím, jak se blíží pětisetleté výročí grunwaldské bitvy¹⁵ a tehdejšího vítězství, stále častěji vyvstává otázka, jak bychom toto výročí měli oslavit. Ještě nedávno nechyběly ani hlasy, které se ptaly, zda by se vůbec slavit mělo – takovéto hlasy se zdaleka neozývaly pouze z konzervativního tábora. Odpůrci oslav tvrdili, že Grunwald je z historického hlediska obrovským vítězstvím, avšak pro dnešní generace spíše bolestnou vzpomínkou, neboť – jak praví Dante – „není větší bolesti než vzpomínat na šťastné okamžiky“. Němci, kteří byli v památné bitvě rozdrceni, však v průběhu staletí vybudovali obrovskou moc, zatímco my jsme v jejich prospěch přišli nejen o tehdy získaná území, ale – spolu s politickou existencí – i o ta, jež byla odvěkou domovinou našeho národa. Slyšel jsem i názor, že kdybychom si 15. července 1910 posypali hlavy popelem, byl by to ten nejvhodnější způsob, jak naše vítězství oslavit.

Na druhou stranu významní politici, zejména v Poznaňském velkoknížectví, nepřestávají upozorňovat, že vzhledem k obecnému stavu věcí v Prusku může grunwaldská manifestace zhoršit už beztak těžkou situaci našich bratří v pruském záboru. To je skutečně okolnost, kterou je třeba brát v úvahu.

Vyplývá však z toho, abychom grunwaldské výročí neslavili vůbec? Protože z mnoha stran dostávám otázky, co si o tom všem myslím, načrtávám těchto několik slov odpovědi jako informaci pro ty, kteří se jí dožadují.

Především bychom z praktického hlediska neměli brzdit vzepětí národních emocí v okamžiku, kdy je známo, že je zabrzdit nelze a že si tyto emoce najdou v každém případě a přes všechny snahy svůj vnější výraz. Je to politická chyba, které se konzervativci často dopouštějí a díky níž ztrácejí vliv na průběh a směr národního života. Kromě toho však existuje ještě stokrát důležitější důvod, proč by bylo zrušení oslav grunwaldského výročí přímo národním hříchem. Grunwald byl velkým vzepětím polské duše a velkou krvavou obětí pro vlast – je proto nezapomenutelným příkladem toho, jak se ve zlomových dějinných okamžicích vykupuje národní existence.

Grunwald, jak si správně povšiml biskup Teodorowicz, mohl být polským hrobem, avšak stal se počátkem nového, silnějšího života. Grunwald nám především dovolil spojit se s Litvou, umožnil Horodelskou unii, díky níž došlo k čemusi v dějinách světa dosud nevídanému – ke sňatku dvou národů na dlouhá staletí společného štěstí i neštěstí.

Zapomínat na to vše by bylo malověrností a rezignací na právo na národní život. Zříkání se minulosti a zapomínání na ni ve chvílích úpadku a slabosti totiž není ničím jiným než rezignací.

Nikdo by proto k tomu neměl vyzývat a nikdo nemá právo, byť i ze strachu, nedráždit nám nepřátelské síly.

Nedráždit! Píše se o tom mnohé a slyšíme o tom často, zejména jde-li o vztahy s Pruskem. K čemu vlastně může vést přílišná opatrnost v těchto věcech a strkání hlavy do písku v okamžiku, kdy nad námi krouží zlověstný jestřáb, což je chování hodné spíše koroptví než potomků rytířského národa?

Bezpochyby bychom měli pamatovat na situaci našich bratří v pruském záboru a na jejich hlasy, ale stejně tak bychom měli mít na paměti, že hakatisty si nikdy neusmíříme a brát na ně ohledy nemá cenu, neboť oni budou každý náš čin považovat za výzvu – a absenci činů za důkaz, že je jejich politika úspěšná.

Naopak jiní, slušnější Němci se jistě nedovedou zbavit myšlenky, že i oni slaví velká výročí svých vítězství a neslavili by je pouze v případě, že by jejich duše zdegenerovaly a vlastenectví vyprchalo. Ti z nich, kteří znají dějiny nejen z hakatistických novin, si možná dokonce vzpomenou, že křižáckou armádu u Grunwaldu sice rozprášili Poláci, ale že za zkázu křižáckého řádu v Prusku mohla braniborská markrabata…

Bez ohledu na to, co by si kdo mohl pomyslet nebo jaké pocity by v něm mohla vyvolat vzpomínka na grunwaldskou porážku, my, jejichž duše nezdegenerovala a jejichž vlastenectví nevyprchalo, musíme výročí našeho vítězství a osvobození slavit a učiníme tak.

Zůstává tak pouze druhá otázka: jak je oslavit? Na ni odpovídám s celou otevřeností těm, kteří chtějí znát můj názor: tak, aby se slavnost nezměnila v chvilkovou a křiklavou protiněmeckou manifestaci. Bylo by pokořující odpovědět na těžké rány, jaké dopadly na naše bratry v pruském záboru, pouze levným křikem, pouze vnějším patosem, pouze prázdnými slovy, pouze bezmocným rozčilováním se a hraním jednotlivých stran na politickou notu... Existuje ještě jiná, hlubší příčina, proč bychom se tomu měli vyhnout, a sice dnešní vztahy na polských územích patřících k Rusku. Hrozí nebezpečí, na něž již mnohé upozorňuje, že jakákoli protiněmecká či dokonce protipruská manifestace by byla v ruských kruzích, jejichž orgánem je například list Novoje vremja či jemu podobné deníky, považována za důkaz, že v případě nutnosti bychom si vybrali takové podmínky, jaké dnes panují v Království a na jiných polských územích pod ruskou vládou… Nikdy nebylo méně důvodů než dnes, abychom tyto kruhy, díky nimž jsou polsko-ruské vztahy každým dnem komplikovanější a nesnesitelnější, v podobném domnění utvrzovali. Právě naopak! Mělo by nám záležet spíše na tom, abychom těm méně zaslepeným lidem v Rusku ukázali, kam až může vést taková politika, jaká u nás byla v poslední době praktikována. Je jasné, že se o tom nemohu rozepsat ani podrobněji, ani jasněji, myslím si však, že jsem řekl dost, abych přiměl naše bratry v Haliči k co nejhlubšímu zamyšlení se nad touto věcí a k uspořádání oslav tak, aby nemohly být chápány jako příklon Poláků na jakoukoli stranu.

Grunwald by měl být podle mého názoru velkým, důstojným a významným národním svátkem o dvou tvářích, z nichž jedna se obrací k minulosti se smutnými slovy na rtech: nessun maggior dolore,¹⁶ a druhá hledí do budoucna s nadějí a vírou, že se dějiny našeho národa dosud neuzavřely a že po přechodném úpadku musí dojít ke znovuzrození.

Cestou k tomu je práce, veřejná uctivost, velká obětavost, rozněcování ohňů osvěty pro lid, v jejichž záři:

… až bratr pozná bratra

a nesmrtelnost vstoupí jako anděl v člověka,

budeme lidem světa!¹⁷

(1910)

Poznámky v textu:

¹⁵ S blížícím se výročím pěti set let od vítězství Vladislava II. Jagella nad vojsky Řádu německých rytířů u Grunwaldu se v Polsku horečnatě diskutovalo o oslavách tohoto výročí, jež byly na území autonomní Haliče dlouho připravovány. Hlavní oslavy měly být uspořádány v Krakově, někdejším hlavním městě Jagellonců. Někteří lidé nicméně navrhovali oslavy zrušit, aby nebyli Poláci v pruském záboru vystaveni pronásledování ze strany německé vlády. Sienkiewicz se do debaty vložil krátce před 15. červencem, když na stránkách deníku Gazeta Warszawska (č. 155 z roku 1910) uveřejnil uvážlivý článek nazvaný Ke grunwaldskému výročí.

Autor Křižáků měl být jedním z hlavních aktérů krakovských oslav a živě se o jejich přípravu zajímal. Krátce před výročím však sdělil primátorovi Krakova Juliuszi Leovi, že ze zdravotních důvodů (kvůli chronickým problémům s krkem) musel odjet na léčení do zahraničí a nebude se moci oslav osobně zúčastnit. Není vyloučeno, že se jednalo o „diplomatickou nemoc“, na oslavách však byl přítomen alespoň duchem, díky svému „křižáckému románu“, jenž formoval povědomí Poláků o událostech z doby vlády Vladislava Jagella. O jeho napsání snil od mládí a svůj záměr uskutečnil s desetiletým předstihem před rokem 1910. Přispěl tak jako jeden ze dvou velkých národních umělců k pětisetletému výročí bitvy.

Oním druhým umělcem byl světoznámý pianista a skladatel Ignacy Jan Paderewski, jenž se zasloužil o vybudování monumentálního grunwaldského pomníku, na němž dominuje postava Vladislava II. Jagella na koni. Vpředu stojí opřený o meč jeho bratranec, litevský velkokníže Witold (Vytautas), a pod ním leží mrtvé tělo padlého vůdce křižáckých vojsk Ulricha von Jungingena. Na pravé straně pomníku stojí polský rytíř se zbrojnošem držícím ukořistěné řádové korouhve a na levé straně litevský bojovník hrající na roh, vedle něhož klečí křižácký zajatec. Na zadní straně pomníku se nachází socha rolníka roztrhávajícího pouta. Na podstavci jsou umístěny erby Polska, Litvy, Rusi a bratrských slovanských zemí Čech a Moravy. Autorem pomníku se stal talentovaný sochař Antoni Wiwulski, který na něm pracoval několik let. Celek byl zhotoven v jedné z pařížských slévačských dílen a v předvečer výročí po železnici přepraven do Krakova.

Pomník byl za účasti velkého počtu Poláků ze všech tří záborů i samotného Paderewského odhalen haličským zemským maršálkem Stanisławem Badenim 15. července 1910 na Matejkově náměstí. Kromě obyvatel Krakova (Krakov měl v té době kolem sta tisíc obyvatel) se třídenních oslav zúčastnilo sto tisíc hostů zejména z rakouského záboru. Početné byly i delegace ze sousedních českých zemí i z Chorvatska a Maďarska. Druhý den se konala cvičení sportovních družstev Sokola ze tří záborů a třetí den se lidé vydali na Wawel, kde zástupci haličských stavů, krakovské a lvovské univerzity, Polského království (v rámci Ruska), Poznaňského velkoknížectví (v rámci Německa), celého pruského záboru a Poláků žijících v exilu položili věnce na náhrobek Vladislava II. Jagella.

V nedalekých Niepołomicích, oblíbeném sídle Vladislava Jagella, bylo zahájeno budování kopce, do něhož byla zakopána mimo jiné půda z místa, kde se bitva u Grunwaldu odehrála.

Oslavy se – jak doporučoval Sienkiewicz – odehrávaly v důstojné atmosféře a našly ohlas v řadě míst na území někdejšího polského státu, zejména v Haliči, která byla na rozdíl od ostatních dvou záborů už po několik desetiletí vybavena značnou politickou autonomií.

¹⁶ Dante, Divina commedia V,121: Nessun maggior dolore che ricordarsi del tempo felice ne la miseria. Neexistuje žádná větší bolest než v trápení vzpomínat na šťastné doby. (pozn. překladatelky)

 ¹⁷ Citát pochází z poémy Juliusze Słowackého Odpověď na „Žalmy budoucnosti“ (Odpowiedź na „Psalmy przyszłości”) ze čtyřicátých let 19. století. Poéma byla polemikou s dílem jiného polského romantika Zygmunta Krasińského, autora Žalmů budoucnosti (Psalmy przyszłości). (pozn. překladatelky)

Editor © Marceli Kosman, 2018

Preface © Jaroslav Pánek, 2018

Translation © Michala Benešová, 2018

Translation © Marcela Slavíková, 2018

Translation © Michal Novotný, 2018

ISBN 978-80-200-2763-4

Henryk Sienkiewicz