Jaroslav Velinský: Mrtvý z Olivetské hory

Deštivou nocí uprostřed hor spěchá muž v lesnickém klobouku a se psem na vodítku. Ve tmě u skalního převisu se mihotá zář ohně trampského tábora a na lesní cestě leží mrtvé tělo se šerifskou hvězdou na košili.

Mokrým lesem zatím brouzdají účastníci stokilometrového turistického pochodu – mezi nimi kriminalista na penzi Augustin Veliký, jeho přítel v činné službě nadporučík Dvořák a jejich společný známý, malíř Jozífek Smetana. Nevědí, že je kromě únavné túry čeká vyšetřování vraždy, jejíhož pachatele odhalí za jedinou noc…

V příbězích odehrávajících se v padesátých a šedesátých letech ve fiktivním severočeském městě (v němž se dá snadno rozpoznat Liberec) uvedl Jaroslav Velinský na scénu penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a jeho přátele: malíře Jozífka Smetanu, sochařku Grétu Hornovou a nadporučika VB Antonína Dvořáka.

Třetí příběh ze série detektivek s Augustinem Velikým věnoval autor kamarádům trampům a památce jizerských lesů, kde v šedesátých letech založil trampskou osadu Island, která měla svůj kemp právě na vrcholu Olivetské hory. V roce 1990 se stal román prvním sešitem obnoveného Rodokapsu, nyní vychází podruhé.

Nakladatelství Mystery Press vydává případy Augustina Velikého & spol. v reprintech prvních vydání, a to zatím pouze v elektronické podobě. Takto už vyšly knihy Spravedlivá pistole a Hra na smrt, v květnu bude následovat Krvavá fontána (opět s působivou obálkou výtvarníka Daniela Špačka) a na předvánoční trh chystá Mystery Press jedno opravdu Veliké překvapení.

Ukázka z knihy:

Pes natáhl krk a pohnul velkou nemotornou hlavou sem a tam.

Zavětřil.

Potom se mu zježila mokrá srst na hřbetě. Tlumeně zavrčel.

Najednou se mu chtělo sednout, vztyčit čenich a zazpívat smutnou píseň, kterou zná každý pes od narození. Nevěděl, proč se mu chce výt právě teď. Neměl tušení, jak souvisejí bolestné tóny, které se mu derou z hrdla, s tím předmětem na zemi, nataženým mezi dvěma velkými loužemi. Navíc se mu zdálo, že se mezi tajemné a dráždivé pachy nočního lesa mísí něco nepatřičného. Nikoliv nepříjemného. Nějak si to spojoval s pocitem, který začínal mezi ušima a končil na břiše; tehdy se převaloval na zádech a směšně roztaženými běhy šermoval na všechny strany. Ale tady chybělo to hlavní, jediné, čemu se dokázal odevzdat beze zbytku, s celou vášní psího srdce, které ještě nezapomnělo vůni a teplo rodného kotce, drsné mazlení matky a pranice se sourozenci.

Pokusil se zakňučet.

„Fuj,“ řekl mu dvounohý pěstoun.

Ohlédl se. Rozumím, říkaly jeho oči. Nebudu zpívat.

„Kupředu.“

Ano, to znám, souhlasil. Mohu ti udělat radost, neboť i ty jsi služebníkem mého psího boha. Rozběhnu se, spojen s tebou tou dlouhou věcí, kterou jsem nejdřív tak nenáviděl a kterou jsem se dlouho učil snášet. Poběžím rád. Tak, že mi nepostačíš. Jsi nedokonalý; nedokážeš skákat jako já, neumíš zpívat smutnou píseň psů. Nerozumíš ničemu z toho, co bych ti chtěl říct.

A přesto poslouchám.

Kupředu…

Přeskočil s nechutí dlouhou, nehybnou věc. Ten za ním ji obešel.

Vodítko se napjalo.

Pes šel, naléhaje hrudí na široký obojek. Člověk za ním klopýtal, vyhýbaje se kalužím, a polohlasně bručel. Snad kletby na účet deště, který bublal, hučel a lomozil.

* * *

„Jenerál Vindiškréc a vojanští páni,“ zanotoval nastydlým hlasem vousáč v celtovém tříčtvrťáku.

Několik mladých mužů v šortkách a maratónkách se po něm ohlédlo.

„Do kopce se nezpívá,“ zabručel jeden z nich.

„Zpívat z kopce je stejná pitomost,“ odpověděl vousáč. „Ostatně, proč bych nezpíval do kopce, hochu. Sto kilometrů se přece taky normálně nechodí. Ani po rovině, natožpak křížem krážem pustými pralesy.“

„Ona tě legrace přejde,“ odsekl odpůrce jenerála Vindiškréce. „Na devadesátým kiláku tutově.“

Vousáč řekl, že stejně umí jen první sloku, a odmlčel se.

„Nasazujem trhák,“ ozval se někde za ním bujarý hlas. Několik dalších se zachechtalo. Chviličku nato se kolem vousáče přehnala skupina povykujících chodců. Povzbuzovali se navzájem a igelitové pláštěnky na nich rytmicky šustily.

„To jsou ti praví,“ prohlásil mužík v těžkých botách, pochodující vedle vousáče. „Nejdřív hop, potom trop. Na padesátce je dohoníme. Budou sedět ve škarpě a masírovat si lejtka.“

Vousáč mlčky souhlasil, i když neměl příliš mnoho zkušeností se stokilometrovými pochoďáky. Vlastnil staršího oplíka-kadeta, který ho s mírnými výkyvy ve spolehlivosti dopravil, kam potřeboval. Na tenhle pochod se vypravil na pozvání svého přítele, někdejšího vodního pólisty, který byl toho názoru, že malá zkouška sebeovládání nemůže nikdy škodit. Vousatý malíř Josef Smetana sice prohlásil, že si představuje sebeovládání docela jinak, například tak, že odolá a nepůjde nikam, ale nakonec se mu zželelo přítele a nechal se přesvědčit. Dokonce na pochoďák nachytal jejich dalšího společného známého, bývalého pracovníka kriminálky. Ten byl v této chvíli jediným orientačním bodem, podle něhož Smetana určoval, kde zůstal iniciátor jejich účasti na pochoďáku, bývalý vodní pólista a v současnosti esenbák, nadporučík Antonín Dvořák. Orientační bod se jmenoval Augustin Veliký a měřil něco málo ke dvěma metrům. Tyčil se mezi hloučky turistů jako maják.

„Nějak zaostáváme,“ říkal co chvíli malému zavalitému Dvořákovi. „Jozífek je někde támhle a uhání jako jelen.“

Když to řekl poosmnácté, prohlásil nadporučík, že Jozífkovi je třicet, má mladý nohy a kouká tam vpředu po holkách, který maj taky mladý nohy.

„Navíc mám na patě puchejř,“ dodal zavile.

„Konečně – nač se honit,“ řekl Augustin Veliký. „Nejsme na závodech.“

„Hlavně dojít,“ prohlásil jeden ze seniorů turistického oddílu, který pořádal stokilometrový pochod NAPŘÍČ SEVERNÍMI SMRČINAMI už třetí rok. „Upomínkové vlajčičky dostane každý.“

„To je ohromné,“ řekl Veliký.

„Poslyšte,“ zeptal se ho jiný z chodců, silný, rozložitý muž zarudlého obličeje, „ten váš přítel vpředu, to je ten známý výtvarník?“

„Ano, to je on,“ kývl Veliký. „Náš nepochopený Rembrandt. Chcete se s ním seznámit?“

„Vystavil mou dceru,“ pravil dutě turista. „Nahatou, pane. Každý ji poznal.“

„No vidíte,“ řekl Veliký. „To je pěkné. Dneska to umí málokdo, aby byl model k poznání.“

Muž na to nic neřekl a přidal do kroku. Veliký se díval na jeho kamenná lýtka, rytmicky se nadouvající pod převislými bublinami starodávných pumpek. „Zdá se mi, že jsem řekl proklatě mnoho,“ vzdychl.

„Jestli má takové šutry taky na rukou…,“ řekl Dvořák.

„Snad se s ním nebude prát na silnici! Třeba si chce objednat další obraz.“

„Neřekl bych,“ zavrtěl hlavou nadporučík.

„Já taky ne,“ souhlasil Veliký a natáhl krk jako žirafa.

Neviděl ani otce zneuctěné dcery, ani netvora Josefa Smetanu. Dlouhá šňůra turistů zabočila ze silnice na lesní cestu. Kroutila se jako had, terén začal stoupat a déšť zesílil.

„Vy nemáte pršiplášť?“ zeptal se vpředu zneuznaný Rembrandt blondýnky se zmoklými culíky, která šlapala stovku s partou několika mladých děvčat a chlapců. Na rozdíl od ostatních turistů, kteří nesli chlebníky, nebo dokonce vůbec nic, měla blondýnka stejně jako ostatní z její skupinky na zádech bytelný dlouhý vak. Vypadala křehce, ale i s tou slušnou váhou na zádech pochodovala statečně. Před chvílí se opozdila, když si něco upravovala na botě. Jen proto na ni Jozífek promluvil.

A taky proto, že měla mladé nohy, jak před chvílí podotkl nadporučík Dvořák. V těsných nohavicích to bylo znát až hrůza.

Odpověděla mu na půl úst. Ne, neměla pršiplášť. Ale nezdálo se, že by jí to příliš vadilo.

„Jste zdejší?“ zeptal se Jozífek.

„Co vás napadá,“ řekla dívka s culíky. „Vypadám na to, že bydlím v lese?“

„Ale jo,“ zasmál se malíř. „Můžu vám půjčit zrcátko.“

„Nemám ráda pány, kteří s sebou nosí zrcátka,“ odsekla dívka. „A vůbec, nemám na vás čas. Támhle mám kámoše, víte?“

„Přeškoda,“ vzdychl Jozífek. „Právě jsem vám chtěl říct, že bych pro vás učinil všechno na světě.“

„To je fajn,“ řeklo děvče. „Dejte mi teda pokoj.“

„Eh,“ vzdychl Jozífek, „má podstřešní mansarda vás není hodna.“

Dívka přidala do kroku. Jozífek naopak zvolnil a kráčel docela pomalu s očima upřenýma někam pod dolní okraj dívčina zavazadla. Z příjemných meditací ho vyrušil Veliký.

„Je tady dědek a ptá se po vás,“ prohlásil. „Snad abyste to vzal zkratkou.“

„Já mám zrovna chuť uvažovat o starých pánech,“ zabručel Smetana. „O co jde?“

„O jakousi vaši modelku,“ vysvětloval chvatně Veliký. „Tatínek.“

„Ó jé,“ vzdychl malíř a zděšeně se rozhlédl. „To bude pan Ďoublík. Nuže, zmužile vpřed.“

Po těchto slovech se vrhl do lesa. Veliký tam vrazil za ním. „Co chcete dělat,“ šeptal. „V cíli dostaneme vlajčičky.“

Jozífek prohlásil, že všecky cesty vedou do Říma.

„Tak tu moment počkejte,“ řekl Veliký. „Musím sehnat Dvořáka. Nemůžeme ho nechat Ďoublíkovi napospas. On přece tu nahatou Ďoublíkovou nemaloval.“

„Jeho škoda,“ pravil Jozífek. „I když si myslím, že by se od něj malovat nedala.“

Veliký se za chvíli vrátil s kulhajícím nadporučíkem. Řekl, že jsou na čtyřicátém kilometru. Pršelo stále víc a nevypadalo to na vyjasnění.

* * *

„Stoupněte si semhle,“ řekl Veliký. „Prší nějak šikmo nebo co.“

Blikla baterka.

„Devět hodin,“ oznámil Veliký. „A ještě nejsme na trase.“

„První tam nebudeme, to dá rozum,“ řekl Jozífek Smetana. „Jenom aby na nás počkali s těmi vlajčičkami.“

„Oni počkají,“ utěšoval ho Dvořák. „Když nikdo jiný, pan Ďoublík určitě. Jistě nám ty praporky schová.“

„Jsem z toho celý veselý,“ přiznal se malíř. „Taky se mi v kapse rozpustily cigarety.“

„Tak jsme asi na osmdesátém kilometru,“ řekl Veliký, který ve světle baterky studoval mapu. Byla už hezky rozmočená, i když se ji snažili chránit, jak nejlíp to šlo.

„Myslím, že jdeme správně,“ prohlásil nadporučík a opřel se dlaní natažené paže o kmen starého smrku. „Jenom ta pata mi dává zabrat.“

„Hlavně že vás ještě nepřešla radost z prokázaného sebeovládání,“ řekl Veliký a složil mapu.

„Radost z prokázaného sebeovládání je jenom jedna stránka věci,“ odpověděl Dvořák, tiše sykaje.

„Ta lepší, pochopitelně,“ ušklíbl se dlouhán a sundal si klobouk. Oklepal z jeho střechy vodu a znovu si ho pečlivě nasadil.

„Ta lepší,“ souhlasil nadporučík. „Do té horší počítám nešťastnou patu a kapitána Pařízka, který mi pozítří vynadá, že pajdám ve službě. Jako bych ho slyšel.“

„Jsem ochoten vyměnit vaši odřeninu za pana Ďoublíka,“ řekl Jozífek.

„Děkuji, to půjdu radši bos.“

„Dostal byste rýmu.“

„Raději dostanu rýmu než pár přes hlavu,“ zasmál se Dvořák. „Naštěstí mě hřeje pomyšlení na ubývající kilometry. Pojďme dál. Puchýř by se rozležel.“

Veliký kývl a vykročil. Nadporučík se pustil stromu a hopsavě ho následoval, opatrně našlapuje.

„Být tady trafika,“ vzdychl vousáč Smetana a vyrazil za svými společníky.

Někde vlevo od nich se táhla hladina horské přehrady. V temnotě srpnové noci bez měsíce rozmazával déšť kontury stromů do neskutečného mlhava.

Měli před sebou ještě jeden horský hřbet. Potom cesta klesala, stále opuštěnými lesy až k hájence v Jidášově dole. Odtamtud byly k cíli pochodu, nádražíčku ve Smrkové Studánce, čtyři kilometry. Proti osmdesáti, které měli za sebou, to byl pakatel.

Temnota zhoustla. Poblíž přítoku přehrady rostla spousta mladých smrčků. Odbočili a odvážně se ponořili do tmy. Veliký vytáhl baterku.

„Není to příliš zálesácké,“ poznamenal. „Ale tady někde bychom měli narazit na trasu.“

Dvořák s Jozífkem neodpověděli. Měli co dělat, aby si nezlámali nohy na cestě plné vyčnělých kořenů a příčných stružek s bublající vodou. Potom odbočili. Vodou napitý mech mlaskal pod nohama. Trochu se rozsvětlilo, dlouhán zhasl baterku a z deště se vynořil zkroucený, bezmála třímetrový samorost s prkennou stříškou.

„A jsme tady,“ pochvaloval si Dvořák. „Poslední stoupání. Upřímně se přiznám, že cítím rub a líc tohohle kopce už předem. Hlavně v levé noze.“

Stoupání nebylo tak zlé. Horší bylo, že se tady cesta změnila v mělkou a studenou bystřinu s tůňkami bezedného písku a jako sklo kluzkými balvany. Tůňkám se příliš nevyhýbali; v botách měli už dávno mokro. Zaměřili se spíš na kamení, o které škobrtali jen což. Povídat si přestali. Teprve pár metrů pod vrcholem hřebenu podotkl nadporučík, že mají další tři kilometry z krku. Smetana nato odvětil, že by dal království za koně.

Přeskočili s námahou poslední tůňku a zastavili se.

Před nimi se táhla až k černé čáře lesa stoupající zvlněná pláň. Z vysoké trávy místy vyčnívaly pahýly stromů a obludné skalní bloky.

„Tady jsem poprvé,“ řekl Dvořák.

„Moc se tudy nechodí,“ kývl dlouhán. „Víte, tady ta pláň, to je spálený polom. Mně se líbí ty skály. Támhle nahoře stojí triangl. Kóta 876.“

„Byl jsem tady jednou malovat,“ řekl Smetana. „Nevím, co mě to napadlo. Vylezla mi z toho hrozná pošmournost. Jmenuje se to tady Olivetská hora.“

„Připadá mi to spíš jako Golgota,“ vzdychl nadporučík. „Jenže vy jste se sem jistě netáhl s odřenou patou.“

„To ne,“ souhlasil Jozífek. „S Fanynkou Brůžkovou, pokud se nemýlím.“

Chvíli mlčeli.

„Ale vzduch tady je,“ pochválil si Dvořák.

„Nevím, proč by tu nebyl,“ řekl Smetana. „Tehdy tu byl taky.“

„Pst,“ udělal náhle Veliký.

Dvořák a Smetana ztichli a nastražili uši.

Nemuseli se dohadovat. Někdo spěchal po cestě proti nim. Zaslechli zarachocení kamene a tiché, nesrozumitelné zaklení.

Stáli a čekali. Nebylo prakticky možné, aby to byl někdo z účastníků stokilometrového pochodu. Šel opačným směrem. Někdo, kdo si vyšel na výlet? Bylo kolem desáté hodiny a k nejbližšímu lidskému obydlí to bylo šest kilometrů. Ale to stálo kdesi vlevo, pod severním svahem Olivetské hory. Nevedla tam odtud žádná cesta a nebylo tam prakticky o nic blíž než do Jidášova dolu.

Zvuky se změnily v černý stín, když se neznámý přiblížil na dvacet kroků. Ani teď by je snad nespatřil, byl právě na vrcholu kopce, zatímco Veliký s Dvořákem a Smetanou stáli poněkud níž, na pozadí lesa.

Ale ucítil je pes, který se zuřivě rozštěkal.

Muž se překvapeně zastavil. Pes štěkal dál.