Jaroslav Velinský: Mrtvý z Olivetské hory

Deštivou nocí uprostřed hor spěchá muž v lesnickém klobouku a se psem na vodítku. Ve tmě u skalního převisu se mihotá zář ohně trampského tábora a na lesní cestě leží mrtvé tělo se šerifskou hvězdou na košili.

Mokrým lesem zatím brouzdají účastníci stokilometrového turistického pochodu – mezi nimi kriminalista na penzi Augustin Veliký, jeho přítel v činné službě nadporučík Dvořák a jejich společný známý, malíř Jozífek Smetana. Nevědí, že je kromě únavné túry čeká vyšetřování vraždy, jejíhož pachatele odhalí za jedinou noc…

V příbězích odehrávajících se v padesátých a šedesátých letech ve fiktivním severočeském městě (v němž se dá snadno rozpoznat Liberec) uvedl Jaroslav Velinský na scénu penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a jeho přátele: malíře Jozífka Smetanu, sochařku Grétu Hornovou a nadporučika VB Antonína Dvořáka.

Třetí příběh ze série detektivek s Augustinem Velikým věnoval autor kamarádům trampům a památce jizerských lesů, kde v šedesátých letech založil trampskou osadu Island, která měla svůj kemp právě na vrcholu Olivetské hory. V roce 1990 se stal román prvním sešitem obnoveného Rodokapsu, nyní vychází podruhé.

Nakladatelství Mystery Press vydává případy Augustina Velikého & spol. v reprintech prvních vydání, a to zatím pouze v elektronické podobě. Takto už vyšly knihy Spravedlivá pistole a Hra na smrt, v květnu bude následovat Krvavá fontána (opět s působivou obálkou výtvarníka Daniela Špačka) a na předvánoční trh chystá Mystery Press jedno opravdu Veliké překvapení.

Ukázka z knihy:

Pes natáhl krk a pohnul velkou nemotornou hlavou sem a tam.

Zavětřil.

Potom se mu zježila mokrá srst na hřbetě. Tlumeně zavrčel.

Najednou se mu chtělo sednout, vztyčit čenich a zazpívat smutnou píseň, kterou zná každý pes od narození. Nevěděl, proč se mu chce výt právě teď. Neměl tušení, jak souvisejí bolestné tóny, které se mu derou z hrdla, s tím předmětem na zemi, nataženým mezi dvěma velkými loužemi. Navíc se mu zdálo, že se mezi tajemné a dráždivé pachy nočního lesa mísí něco nepatřičného. Nikoliv nepříjemného. Nějak si to spojoval s pocitem, který začínal mezi ušima a končil na břiše; tehdy se převaloval na zádech a směšně roztaženými běhy šermoval na všechny strany. Ale tady chybělo to hlavní, jediné, čemu se dokázal odevzdat beze zbytku, s celou vášní psího srdce, které ještě nezapomnělo vůni a teplo rodného kotce, drsné mazlení matky a pranice se sourozenci.

Pokusil se zakňučet.

„Fuj,“ řekl mu dvounohý pěstoun.

Ohlédl se. Rozumím, říkaly jeho oči. Nebudu zpívat.

„Kupředu.“

Ano, to znám, souhlasil. Mohu ti udělat radost, neboť i ty jsi služebníkem mého psího boha. Rozběhnu se, spojen s tebou tou dlouhou věcí, kterou jsem nejdřív tak nenáviděl a kterou jsem se dlouho učil snášet. Poběžím rád. Tak, že mi nepostačíš. Jsi nedokonalý; nedokážeš skákat jako já, neumíš zpívat smutnou píseň psů. Nerozumíš ničemu z toho, co bych ti chtěl říct.

A přesto poslouchám.

Kupředu…

Přeskočil s nechutí dlouhou, nehybnou věc. Ten za ním ji obešel.

Vodítko se napjalo.

Pes šel, naléhaje hrudí na široký obojek. Člověk za ním klopýtal, vyhýbaje se kalužím, a polohlasně bručel. Snad kletby na účet deště, který bublal, hučel a lomozil.

* * *

„Jenerál Vindiškréc a vojanští páni,“ zanotoval nastydlým hlasem vousáč v celtovém tříčtvrťáku.

Několik mladých mužů v šortkách a maratónkách se po něm ohlédlo.

„Do kopce se nezpívá,“ zabručel jeden z nich.

„Zpívat z kopce je stejná pitomost,“ odpověděl vousáč. „Ostatně, proč bych nezpíval do kopce, hochu. Sto kilometrů se přece taky normálně nechodí. Ani po rovině, natožpak křížem krážem pustými pralesy.“

„Ona tě legrace přejde,“ odsekl odpůrce jenerála Vindiškréce. „Na devadesátým kiláku tutově.“

Vousáč řekl, že stejně umí jen první sloku, a odmlčel se.

„Nasazujem trhák,“ ozval se někde za ním bujarý hlas. Několik dalších se zachechtalo. Chviličku nato se kolem vousáče přehnala skupina povykujících chodců. Povzbuzovali se navzájem a igelitové pláštěnky na nich rytmicky šustily.

„To jsou ti praví,“ prohlásil mužík v těžkých botách, pochodující vedle vousáče. „Nejdřív hop, potom trop. Na padesátce je dohoníme. Budou sedět ve škarpě a masírovat si lejtka.“

Vousáč mlčky souhlasil, i když neměl příliš mnoho zkušeností se stokilometrovými pochoďáky. Vlastnil staršího oplíka-kadeta, který ho s mírnými výkyvy ve spolehlivosti dopravil, kam potřeboval. Na tenhle pochod se vypravil na pozvání svého přítele, někdejšího vodního pólisty, který byl toho názoru, že malá zkouška sebeovládání nemůže nikdy škodit. Vousatý malíř Josef Smetana sice prohlásil, že si představuje sebeovládání docela jinak, například tak, že odolá a nepůjde nikam, ale nakonec se mu zželelo přítele a nechal se přesvědčit. Dokonce na pochoďák nachytal jejich dalšího společného známého, bývalého pracovníka kriminálky. Ten byl v této chvíli jediným orientačním bodem, podle něhož Smetana určoval, kde zůstal iniciátor jejich účasti na pochoďáku, bývalý vodní pólista a v současnosti esenbák, nadporučík Antonín Dvořák. Orientační bod se jmenoval Augustin Veliký a měřil něco málo ke dvěma metrům. Tyčil se mezi hloučky turistů jako maják.

„Nějak zaostáváme,“ říkal co chvíli malému zavalitému Dvořákovi. „Jozífek je někde támhle a uhání jako jelen.“

Když to řekl poosmnácté, prohlásil nadporučík, že Jozífkovi je třicet, má mladý nohy a kouká tam vpředu po holkách, který maj taky mladý nohy.

„Navíc mám na patě puchejř,“ dodal zavile.

„Konečně – nač se honit,“ řekl Augustin Veliký. „Nejsme na závodech.“

„Hlavně dojít,“ prohlásil jeden ze seniorů turistického oddílu, který pořádal stokilometrový pochod NAPŘÍČ SEVERNÍMI SMRČINAMI už třetí rok. „Upomínkové vlajčičky dostane každý.“

„To je ohromné,“ řekl Veliký.

„Poslyšte,“ zeptal se ho jiný z chodců, silný, rozložitý muž zarudlého obličeje, „ten váš přítel vpředu, to je ten známý výtvarník?“

„Ano, to je on,“ kývl Veliký. „Náš nepochopený Rembrandt. Chcete se s ním seznámit?“

„Vystavil mou dceru,“ pravil dutě turista. „Nahatou, pane. Každý ji poznal.“

„No vidíte,“ řekl Veliký. „To je pěkné. Dneska to umí málokdo, aby byl model k poznání.“

Muž na to nic neřekl a přidal do kroku. Veliký se díval na jeho kamenná lýtka, rytmicky se nadouvající pod převislými bublinami starodávných pumpek. „Zdá se mi, že jsem řekl proklatě mnoho,“ vzdychl.

„Jestli má takové šutry taky na rukou…,“ řekl Dvořák.

„Snad se s ním nebude prát na silnici! Třeba si chce objednat další obraz.“

„Neřekl bych,“ zavrtěl hlavou nadporučík.

„Já taky ne,“ souhlasil Veliký a natáhl krk jako žirafa.

Neviděl ani otce zneuctěné dcery, ani netvora Josefa Smetanu. Dlouhá šňůra turistů zabočila ze silnice na lesní cestu. Kroutila se jako had, terén začal stoupat a déšť zesílil.

„Vy nemáte pršiplášť?“ zeptal se vpředu zneuznaný Rembrandt blondýnky se zmoklými culíky, která šlapala stovku s partou několika mladých děvčat a chlapců. Na rozdíl od ostatních turistů, kteří nesli chlebníky, nebo dokonce vůbec nic, měla blondýnka stejně jako ostatní z její skupinky na zádech bytelný dlouhý vak. Vypadala křehce, ale i s tou slušnou váhou na zádech pochodovala statečně. Před chvílí se opozdila, když si něco upravovala na botě. Jen proto na ni Jozífek promluvil.

A taky proto, že měla mladé nohy, jak před chvílí podotkl nadporučík Dvořák. V těsných nohavicích to bylo znát až hrůza.

Odpověděla mu na půl úst. Ne, neměla pršiplášť. Ale nezdálo se, že by jí to příliš vadilo.

„Jste zdejší?“ zeptal se Jozífek.

„Co vás napadá,“ řekla dívka s culíky. „Vypadám na to, že bydlím v lese?“

„Ale jo,“ zasmál se malíř. „Můžu vám půjčit zrcátko.“

„Nemám ráda pány, kteří s sebou nosí zrcátka,“ odsekla dívka. „A vůbec, nemám na vás čas. Támhle mám kámoše, víte?“

„Přeškoda,“ vzdychl Jozífek. „Právě jsem vám chtěl říct, že bych pro vás učinil všechno na světě.“

„To je fajn,“ řeklo děvče. „Dejte mi teda pokoj.“

„Eh,“ vzdychl Jozífek, „má podstřešní mansarda vás není hodna.“

Dívka přidala do kroku. Jozífek naopak zvolnil a kráčel docela pomalu s očima upřenýma někam pod dolní okraj dívčina zavazadla. Z příjemných meditací ho vyrušil Veliký.

„Je tady dědek a ptá se po vás,“ prohlásil. „Snad abyste to vzal zkratkou.“

„Já mám zrovna chuť uvažovat o starých pánech,“ zabručel Smetana. „O co jde?“

„O jakousi vaši modelku,“ vysvětloval chvatně Veliký. „Tatínek.“

„Ó jé,“ vzdychl malíř a zděšeně se rozhlédl. „To bude pan Ďoublík. Nuže, zmužile vpřed.“

Po těchto slovech se vrhl do lesa. Veliký tam vrazil za ním. „Co chcete dělat,“ šeptal. „V cíli dostaneme vlajčičky.“

Jozífek prohlásil, že všecky cesty vedou do Říma.

„Tak tu moment počkejte,“ řekl Veliký. „Musím sehnat Dvořáka. Nemůžeme ho nechat Ďoublíkovi napospas. On přece tu nahatou Ďoublíkovou nemaloval.“

„Jeho škoda,“ pravil Jozífek. „I když si myslím, že by se od něj malovat nedala.“

Veliký se za chvíli vrátil s kulhajícím nadporučíkem. Řekl, že jsou na čtyřicátém kilometru. Pršelo stále víc a nevypadalo to na vyjasnění.

* * *

„Stoupněte si semhle,“ řekl Veliký. „Prší nějak šikmo nebo co.“

Blikla baterka.

„Devět hodin,“ oznámil Veliký. „A ještě nejsme na trase.“

„První tam nebudeme, to dá rozum,“ řekl Jozífek Smetana. „Jenom aby na nás počkali s těmi vlajčičkami.“

„Oni počkají,“ utěšoval ho Dvořák. „Když nikdo jiný, pan Ďoublík určitě. Jistě nám ty praporky schová.“

„Jsem z toho celý veselý,“ přiznal se malíř. „Taky se mi v kapse rozpustily cigarety.“

„Tak jsme asi na osmdesátém kilometru,“ řekl Veliký, který ve světle baterky studoval mapu. Byla už hezky rozmočená, i když se ji snažili chránit, jak nejlíp to šlo.

„Myslím, že jdeme správně,“ prohlásil nadporučík a opřel se dlaní natažené paže o kmen starého smrku. „Jenom ta pata mi dává zabrat.“

„Hlavně že vás ještě nepřešla radost z prokázaného sebeovládání,“ řekl Veliký a složil mapu.

„Radost z prokázaného sebeovládání je jenom jedna stránka věci,“ odpověděl Dvořák, tiše sykaje.

„Ta lepší, pochopitelně,“ ušklíbl se dlouhán a sundal si klobouk. Oklepal z jeho střechy vodu a znovu si ho pečlivě nasadil.

„Ta lepší,“ souhlasil nadporučík. „Do té horší počítám nešťastnou patu a kapitána Pařízka, který mi pozítří vynadá, že pajdám ve službě. Jako bych ho slyšel.“

„Jsem ochoten vyměnit vaši odřeninu za pana Ďoublíka,“ řekl Jozífek.

„Děkuji, to půjdu radši bos.“

„Dostal byste rýmu.“

„Raději dostanu rýmu než pár přes hlavu,“ zasmál se Dvořák. „Naštěstí mě hřeje pomyšlení na ubývající kilometry. Pojďme dál. Puchýř by se rozležel.“

Veliký kývl a vykročil. Nadporučík se pustil stromu a hopsavě ho následoval, opatrně našlapuje.

„Být tady trafika,“ vzdychl vousáč Smetana a vyrazil za svými společníky.

Někde vlevo od nich se táhla hladina horské přehrady. V temnotě srpnové noci bez měsíce rozmazával déšť kontury stromů do neskutečného mlhava.

Měli před sebou ještě jeden horský hřbet. Potom cesta klesala, stále opuštěnými lesy až k hájence v Jidášově dole. Odtamtud byly k cíli pochodu, nádražíčku ve Smrkové Studánce, čtyři kilometry. Proti osmdesáti, které měli za sebou, to byl pakatel.

Temnota zhoustla. Poblíž přítoku přehrady rostla spousta mladých smrčků. Odbočili a odvážně se ponořili do tmy. Veliký vytáhl baterku.

„Není to příliš zálesácké,“ poznamenal. „Ale tady někde bychom měli narazit na trasu.“

Dvořák s Jozífkem neodpověděli. Měli co dělat, aby si nezlámali nohy na cestě plné vyčnělých kořenů a příčných stružek s bublající vodou. Potom odbočili. Vodou napitý mech mlaskal pod nohama. Trochu se rozsvětlilo, dlouhán zhasl baterku a z deště se vynořil zkroucený, bezmála třímetrový samorost s prkennou stříškou.

„A jsme tady,“ pochvaloval si Dvořák. „Poslední stoupání. Upřímně se přiznám, že cítím rub a líc tohohle kopce už předem. Hlavně v levé noze.“

Stoupání nebylo tak zlé. Horší bylo, že se tady cesta změnila v mělkou a studenou bystřinu s tůňkami bezedného písku a jako sklo kluzkými balvany. Tůňkám se příliš nevyhýbali; v botách měli už dávno mokro. Zaměřili se spíš na kamení, o které škobrtali jen což. Povídat si přestali. Teprve pár metrů pod vrcholem hřebenu podotkl nadporučík, že mají další tři kilometry z krku. Smetana nato odvětil, že by dal království za koně.

Přeskočili s námahou poslední tůňku a zastavili se.

Před nimi se táhla až k černé čáře lesa stoupající zvlněná pláň. Z vysoké trávy místy vyčnívaly pahýly stromů a obludné skalní bloky.

„Tady jsem poprvé,“ řekl Dvořák.

„Moc se tudy nechodí,“ kývl dlouhán. „Víte, tady ta pláň, to je spálený polom. Mně se líbí ty skály. Támhle nahoře stojí triangl. Kóta 876.“

„Byl jsem tady jednou malovat,“ řekl Smetana. „Nevím, co mě to napadlo. Vylezla mi z toho hrozná pošmournost. Jmenuje se to tady Olivetská hora.“

„Připadá mi to spíš jako Golgota,“ vzdychl nadporučík. „Jenže vy jste se sem jistě netáhl s odřenou patou.“

„To ne,“ souhlasil Jozífek. „S Fanynkou Brůžkovou, pokud se nemýlím.“

Chvíli mlčeli.

„Ale vzduch tady je,“ pochválil si Dvořák.

„Nevím, proč by tu nebyl,“ řekl Smetana. „Tehdy tu byl taky.“

„Pst,“ udělal náhle Veliký.

Dvořák a Smetana ztichli a nastražili uši.

Nemuseli se dohadovat. Někdo spěchal po cestě proti nim. Zaslechli zarachocení kamene a tiché, nesrozumitelné zaklení.

Stáli a čekali. Nebylo prakticky možné, aby to byl někdo z účastníků stokilometrového pochodu. Šel opačným směrem. Někdo, kdo si vyšel na výlet? Bylo kolem desáté hodiny a k nejbližšímu lidskému obydlí to bylo šest kilometrů. Ale to stálo kdesi vlevo, pod severním svahem Olivetské hory. Nevedla tam odtud žádná cesta a nebylo tam prakticky o nic blíž než do Jidášova dolu.

Zvuky se změnily v černý stín, když se neznámý přiblížil na dvacet kroků. Ani teď by je snad nespatřil, byl právě na vrcholu kopce, zatímco Veliký s Dvořákem a Smetanou stáli poněkud níž, na pozadí lesa.

Ale ucítil je pes, který se zuřivě rozštěkal.

Muž se překvapeně zastavil. Pes štěkal dál.

Jaroslav Velinský: Hra na smrt

Ptáci roznášejí městem ostatky mrtvé dívky, jejíž tělo se nakonec najde na nejméně pravděpodobném místě, které mají všichni na očích. Jen stará kartářka, kostelník a kroužek spiritistů vědí zřejmě víc, než kdo jiný. Do vyšetřování případu se kriminalistům z okresu pod velením kapitána Pařízka a nadporučíka Dvořáka připlete bývalý kolega Augustin Veliký a jeho bohémští přátelé, malíř Jozífek Smetana a sochařka Gréta Hornová. Tajemství vraždy, která svým mystickým pozadím připomíná jakýsi sektářský rituál, hrdinům dokonale znechutí jejich oblíbený vermut...

Jméno Jaroslava Velinského (1932-2012) je synonymem pro kvalitní českou detektivku. Detektivku vtipnou, svižnou a napínavou. Nakladatelství Mystery Press se rozhodlo potupně vydat všechny Velinského detektivky v elektronické podobě – začíná čtyřmi případy Augustina Velikého. Po románu Spravedlivá pistole, který vyšel loni v listopadu - ukázka viz https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/11/jaroslav-velinsky-spravedliva-pistole.html, přichází tedy na řadu případ druhý. Během letošního roku pak vyjdou (všechny s nezaměnitelnými obálkami výtvarníka Daniela Špačka) romány Mrtvý z Olivetské hory (v březnu) a Krvavá fontána (v květnu). A na předvánoční trh chystá Mystery Press jedno opravdu Veliké překvapení.

Ukázka z knihy:

Plesk!

Něco sletělo shora a odrazilo se to od ramene osamělého chodce. Rozpláclo se to na zemi a Vincenc Kabrhel se rozhlédl.

Nikde nikdo a nahoře šedivé nebe, tmavnoucí v odpoledním soumraku. Řekl si, že to po něm někdo hodil. Považoval se po devíti pivech za dost důležitého, aby po něm někdo hodil – ač neznámo odkud – ten kus páchnoucí flákoty.

Chvíli nad tím stál a bručel. Pak do toho strčil špičkou boty a šel dál po vyasfaltovaném chodníku, který rozděloval park na dvě skoro stejné části. Hlídku konajícího příslušníka VB Habáska potkal po dvaceti krocích a snad jen tomu vděčíme za následující události, temné a páchnoucí přinejmenším stejně jako ona beztvará věc na asfaltu.

„Helejte, echrvrhrm,“ řekl a vytáhl kapesník velikosti značně posmrkané vratiplachty, „ňáký hovado po mně mejklo smradlavým biftekem, víme?“

„Jméno,“ řekl suše Habásek, počítaje v duchu Kabrhelova piva. Odhadl to na deset. Habásek byl vůbec talentovaný chlapec a dalo se předpokládat, že to dotáhne daleko.

„Já ho neviděl,“ řekl nechápavě Kabrhel. „Vidět ho, dostal po hubě a nemuseli bysme se tady unavovat.“

„Vaše jméno,“ vysvětlil mu Habásek blíže svou otázku. „Povolání, bydliště. Občanský průkaz.“

Na počet piv se nezeptal, ale napadlo ho to. Zatímco se těšil ze svého smyslu pro humor, hledal Vincenc Kabrhel po kapsách.

„Kdybych já věděl, kde mám tu vobčanku…“

Ještě v této chvíli se nemuselo stát vůbec nic. Habásek mohl poslat fasádníka do kanafasu a pokračovat v obchůzce. Leč od Habáska se nic takového čekat nedalo. Měl takový nos, že ho náčelník Pařízek v některých případech div nepoužil jako čuchacího psa.

Chodec nakonec průkaz našel a podal Habáskovi. Ten ho uchopil s lačností vzhledem k vydedukovanému počtu piv zcela omluvitelnou a zahloubal se do jeho první stránky.

„Tak Vincenc Kabrhel,“ řekl káravě. „Fasádník. Vida.“

„Mám se vám za to méno snad vomluvit?“ zeptal se výhružně delikvent a ukázal prstem na své levé rameno. „Semhle mě to fláklo, cejtíte to? Smrdí to jak psí kšíry.“

„Tak mi to pojďte ukázat,“ pravil Habásek a sklapl občanský průkaz. „Ópé máte v pořádku, naštěstí. S ledvinami to bude horší, co?“

Ušli pár kroků zpět.

„Tuhle je to,“ ukázal Kabrhel.

Habásek se naklonil a pozoroval. Musel mít oči všude. Občas i v různých neestetických předmětech. Tohle bylo dost eklhaft; páchlo to velice a mělo to šedavou barvu rozkladu.

„Myslíte, že je to biftek?“ zeptal se nejistě fasádníka.

„Ňáká zkažená flákota,“ řekl Kabrhel. „Je mi fuk, jestli je to biftek nebo roštěnka. Někdo to po mně hodil. Z vejšky.“

„No no, soudruhu,“ napomenul ho Habásek. „Z jaké výšky? Nahoře přece nikdo není.“

Oba zvedli zraky nahoru. Honila se tam šedivá, nízká oblaka. Jestli to někdo hodil shora, musel měřit dvacet metrů. Spíš to přiletělo z křoví u cesty.

Habásek tam poctivě vlezl, ale nic nenašel.

„Povídám, že to spadlo shora,“ řekl Kabrhel. „Fláklo mě to do ramene. Byla to pořádná rána.“

„Tak mi vysvětlete, odkud to spadlo,“ namítl Habásek.

„Od toho jste tady vy,“ zachrchlal fasádník.

„No no,“ děl Habásek a vytáhl ze služební brašny igelitový pytlík od svačiny. „Já to ohlásím a pak si vás předvoláme jako svědka.“

Za huhlavých protestů Vincence Kabrhela všoupl páchnoucí kus masa do sáčku, pořádně zakroutil okraj a navlékl na to červenou gumičku. Celek zasunul do brašny a ťukl se do čepice.

Potom se rozešli na různé strany, bručíce si velice rozdílné poznámky.

* * *

Nadporučík Antonín Dvořák choval vřelé přátelské city k bývalému náčelníkovi, s nímž se dělil i po jeho odchodu mezi důchodce o dobré i zlé, což přinášela služba zhruba ve stejném množství. To zlé většinou nebyly zločinné rejdy gangsterských band, ale nekonečná otrava ve městě, které ožilo jen jednou do roka pravidelnou výstavou odívání. Konala se v létě; takže se právě teď nedělo nic, co by stálo za řeč.

Proto se Dvořák nevzrušil ani Habáskovým igelitovým pytlíkem. Páchlo to hrozně, to ano. Ale i když se tím hnusem někdo pokusil inzultovat počestného fasádníka Kabrhela, nemuselo to znamenat víc než zamazaný svrchník oběti.

Je pravda pravdoucí, že se Dvořák nad tou nešťastnou flákotou zadumal jen z nudy, a pokud ho nakonec na celé věci něco zaujalo, bylo to tvrdošíjné tvrzení napadeného, že maso spadlo shora, kde podle Habáskových slov nebylo nic, z čeho by se dalo házet smradlavými bifteky po chodcích.

„Byl hodně ožralý?“ zeptal se Habáska.

„Nebyl, soudruhu nadporučíku,“ zavrtěl hlavou Habásek. „Měl asi pár piv, táhlo to z něj. Ale ožralý nebyl, to bych nemohl tvrdit.“

„A co o tom říkal? Nezmínil se, proč by to po něm někdo měl hodit? Nesváděl to na někoho?“

„Ne, v tomhle byl úplně věcný, soudruhu nadporučíku. Spadlo to shora, pláclo ho to do levého ramene a odrazilo se to na zem. Prý to byla dost velká rána.“

„Takže to spadlo z velké výšky, co?“

„On to říkal,“ kývl Habásek.

„Pojďte se tam podívat,“ ožil Dvořák a vzal si z věšáku kabát. Připadal si, jako když luští křížovku.

Za chvíli už stáli na místě, kde se na asfaltu ještě před chvílí leskla páchnoucí stopa.

„Támhle odtud,“ řekl Habásek a ukázal prstem do oblak.

„Tak pokračujte v obchůzce,“ pravil Dvořák dobromyslně. „Já se tady porozhlédnu sám.“

Habásek pozdravil a pomalu se vzdálil.

Dvořák se za ním chvíli díval, spílaje si pitomců. Navíc dostal hroznou chuť na pivo a kafe zároveň. Překonal se a vlezl na trávník, kde předpokládal nějaké stopy. Travička ještě nerašila, naopak se po záhonech povalovaly špinavé zbytky sněhu.

Prošel se dvacet metrů tam a dvacet zpátky, předpokládaje, že by nikdo na větší vzdálenost tím sajrajtem nehodil. Potom byl jat pochybnostmi o svém odhadu. Nakonec vytáhl ošklivý pytlík z hluboké kapsy kabátu a z místa, kde ta věc spadla na fasádníkovu vycpávku, hodil vší silou pytlíkem někam pryč. V houstnoucím šeru to plesklo o zem a Dvořák se tam rozběhl. Hodil mnohem míň, než odhadoval, a spokojeně sebral pytlík.

Potom se dlouho šoural sem a tam, ale ve škraloupech zledovatělého, tajícího sněhu kolem cestičky nenašel jedinou šlépěj.

Musel vytáhnout baterku.

Několik chodců na něj zavolalo z cesty, jestli něco neztratil. Všichni po jeho zamítavé odpovědi pokračovali v cestě s radostí, že mu nemusí pomáhat hledat.

„Stejně si mysleli, že zažijí nějakou srandu,“ zabručel Dvořák a pomalu se vracel na cestu. Přitom si všiml malé hnědavé skvrny na sněhu. Když si pořádně posvítil, zjistil, že je to část neřádu, který měl v kapse. Jako by to tam někomu upadlo ve chvíli, kdy se rozmáchl. Vada byla v absolutním nedostatku stop toho, kdo by tím hodil.

Dvořáka ani nenapadlo, aby tu ošklivou věc sbíral. Jenom zavrtěl hlavou a vyšel z parku. Chvíli nato už seděl v tramvaji a kodrcal se ještě s několika cestujícími na konečnou stanici.

Stála tam budova Parku kultury, v jejímž přízemí byla příjemná restaurace V sadech. Dvořák doufal, že tam najde vedle uspokojení svých chutí jistého Augustina Velikého.

* * *

„Řekněte, jestli to není zajímavé,“ pravil širokoramenný vousáč s lulkou světlovlasému dlouhánovi, který melancholicky popíjel tesavelu vermouth bianco. „Dneska přišel od Gréty dopis, že přijede – a támhle se řítí Dvořák s očima jako pětikoruny. Vzhledem ke Grétině příjezdu lze doufat, že přináší příjemné zprávy. O nějaké vraždě, příkladně.“

„Nevím, nevím,“ zavrtěl hlavou blonďák. „Vypadá spíš, jako by mu někdo nakakal do kapsy.“

„To by nešel za námi,“ podotkl vousatý.

„A za kým by mohl v této noční době jít?“ otázal se blonďák a pokynul velebně Dvořákovi, který právě dorazil ke stolu. „Těbůh,“ pravil přitom.

Nadporučík si pověsil kabát na věšák a padl na židli. Pro tuto chvíli byl spokojen. Už mu nesli pivo a u stolu s ním seděl bývalý náčelník kriminálky, Dvořákův někdejší šéf, Augustin Veliký. Pokud si člověk zvykl brát to jméno jako soustavu hlásek, muselo mu to připadat jako vtip. Veliký totiž veliký byl. Měřil něco málo ke dvěma metrům a kolovaly pověsti, že mnohý vylupovač pokladen doplatil na záchvat hrůzy, když se tehdy ještě inspektor Veliký narovnal v tmavém koutě vylupovaného interiéru. Tento dvoumetrový muž měl obličej dobromyslného filozofa; bledé, namodralé oči se usmívaly ze soustavy vrásek, pokrývajících opálenou, úzkou tvář. Vlasy měl tak světlé, že se marně snažily zešedivět. Veliký si je česal do přesné, jako podle pravítka nalinkované pěšinky.

Vousatým spolustolovníkem bývalého náčelníka byl Jozífek Smetana, akademický malíř, kterému občas říkali Grand. Není jasné, zda proto, že věčně vysedával s Velikým u vermutu, ačkoliv měl měsíčně asi tolik jako lépe placená myčka nádobí. Díval se na svět stejně dobromyslně jako jeho přítel, ale dovedl v jistých případech zapracovat pěstmi stejně dobře jako štětcem. Čert ví, kde se to v něm při jeho způsobu života vzalo.

Veliký a Smetana bydleli v podkroví obludného secesního baráku v Lobéliově ulici; Jozífek tam měl ateliér, Veliký mládenecký byt. Oba byli svobodní; malíř proto, že si chtěl ještě něco užít, policejní vysloužilec proto, že si myslel, že si v životě užil dost.

Přítelkyní obou byla pražská sochařka Gréta Hornová, kterou právě drbali. Že se v téže chvíli dostavil nadporučík, považovali za dobrou konstelaci proto, že se za Grétou táhla dobrodružství jako mouchy za medem. Strkala zásadně nos, kam neměla, a vždycky měla pekelné štěstí. Jozífek, který s ní kdysi navštěvoval akademii, do ní byl mírně zamilován; Veliký k ní cítil podezřelý strýčkovský vztah a Dvořák se jí trochu styděl, protože názory na jisté věci říkala příliš nezaobaleně. Dvořák byl shodou okolností také starým mládencem. Gréta tvrdila, že může mít svérázné názory na vztahy mezi lidmi různých pohlaví už vzhledem ke svému povolání. Kdo ví, jak to myslela; většinou pracovala jako opravářka hřbitovních plastik. Jelikož právě dnes došel do Lobéliovy ulice dopis, v němž oznamovala svůj příjezd, dalo se předpokládat, že se záležitost nesmrskne v provincionální zanedbatelno.

„Hurrah,“ prohlásil Jozífek, když se Dvořák usadil. „Vypadáte, že jste na stopě zlého činu.“

Veliký si objednal další vermut. „Dejte mi tam kolečko nějakého citrusového plůdku,“ řekl vrchnímu. „Je to nějaké mdlé.“

„Citrónek, prosím,“ pravil vrchní.

„A kousek ledové kříčky, sklepníče,“ doplnil to Jozífek.

Číšník se neusmál, neboť mu tyto zdrobnělinové fóry Jozífek a Veliký servírovali při každé příležitosti pár let. Nehledě na to, že měl fofr. Vždycky.

Veliký upřel zrak na Dvořáka.

Nadporučík se do těch vyčkávajících studánek zadíval. Potom si lokl ze svého půllitru a otřel si ústa hřbetem ruky. Chvíli si mnul dolní ret.

„Co je?“ vybafl na něj Smetana. „Vypadáte, jako byste chtěl začít nějakou koledu.“

„Někdo shodil z velké výšky kus zasmrádlého masa na levé rameno fasádníka Vincence Kabrhela, Za poštou jedenáct,“ řekl Dvořák.

„Matka i dítě zdrávi,“ dodal Jozífek.

Veliký stále mlčel. Čekal, až přijde to hlavní.

„Stalo se to v parku u vodárny,“ pokračoval Dvořák. „Nad místem, kde to spadlo, je akorát nekonečno. Tak jsem si myslel, že by vás to mohlo zaujmout.“

„Spadlo to z montgolfiéry,“ hádal Jozífek, tváře se jako absolvent prvního ročníku zvláštní školy.

Veliký se zeptal na něco, co ještě nikoho nenapadlo. „Co to bylo za maso?“

Dvořák se natáhl ke kabátu, sáhl do kapsy a vytáhl igelitový sáček. „Tohle,“ pravil a položil to na stůl vedle popelníčku.

Augustin Veliký si klidně zapálil partyzánku.

„Smrdí to,“ konstatoval Smetana. „Dejte to pryč, než nás vyvedou. Ani policajti si tohle nemohou dovolovat ve slušných hospodách.“

Veliký do sáčku píchl špičkou malíčku.

„Je to celé?“ zeptal se.

„Všechno, co sebral Habásek,“ kývl Dvořák. „Naštěstí byl pár kroků od Kabrhela, když to na něj spadlo. Kousek od cesty jsem našel ještě ždibec, ale nechal jsem to tam.“

„Zajímalo by mě, jestli je to hovězí, nebo vepřové,“ prohlásil Veliký. „A odkud. To nebude biftek. Připomíná to spíš játra.“

„Já s tím skočím do kuchyně,“ nabídl se Jozífek.

„Schválně,“ kývl Dvořák. „Jsem zvědav, jestli vyletíte dřív vy, nebo ten pytlík.“

Smetana vzal sáček dvěma prsty a zmizel ve dveřích s tabulkou VSTUP ZAKÁZÁN. Chodil sem už dlouho a s kuchařem se znal. Proto vyšel za pět minut bez úhony a vrátil se ke stolu.

„Musel jsem mu dát frťana myslivce,“ řekl. „Už dlouho prý neviděl něco tak zasmrádlého. Je to srdíčko, povídal.“

„Počkejte,“ ožil náhle Veliký. „Támhle sedí doktor Machotka.“

„Machotka není veterinář,“ podotkl Dvořák. „Je to chirurg.“

Ale Veliký už se zvedl a kráčel s obskurním pytlíkem ke stolu doktora Machotky. Řekli si pár slov, pak se Machotka zvedl a zmizel s Velikým ve dveřích pánské toalety.

„Taky řešení,“ prohlásil Jozífek. „Jen aby se to neucpalo.“

„Neblázněte,“ lekl se Dvořák. „Habásek už tomu určitě dal inventární číslo.“

Nadporučíkovy obavy byly bezpředmětné. Než mu stačili přinést další pivo, vynořil se Veliký ze dveří, označených panáčkem. Doktor nešel.

„Kde jste nechal Machotku?“ staral se Dvořák. „Dejte sem ten pytlík.“

„Doktor si teď bude pět minut mýt ruce v teplé vodě,“ pousmál se Veliký. „Vy říkáte, že nad kritickým místem není nic jiného než obloha?“

„Na mou duši,“ pravil Dvořák.

„Tak si tedy představte, že vám vrány roznášejí po městě docela slušně rozloženou mrtvolu, o které nevíte,“ děl Veliký a podal Dvořákovi sáček. „Nosíte po kapsách lidskou srdeční komoru, říkal doktor Machotka. Nuže – jedná se buď o hinduistický pohřeb, nebo máte v rajónu pěkný chlívek.“

„Zatracená Gréta,“ komentoval to Jozífek.

Jaroslav Velinský: Spravedlivá pistole

Parta trampů najde v chatě nad městem pistoli a chata pak v noci i s kusem lesa za záhadných okolností vyhoří. V parku kdosi postřelí mladou dívku, tajemný Kalous věští po telefonu smrt a nad vším se vznáší temné stíny zločinů ještě mnohem vzdálenějších. Komu se smrt vyhne – a koho ztrestá Spravedlivá pistole?

První případ Augustina Velikého, kriminalisty na penzi, jeho bohémských přátel malíře Jozífka Smetany a sochařky Gréty Hornové a také nadporučíka VB Dvořáka, který u nich často hledá inspiraci k dalšímu pátrání, nabízí i půl století po svém vzniku svižnou četbu plnou napětí a svérázného humoru, okořeněnou dobovou atmosférou šedesátých let a města pod horami, v němž i dnešní čtenář může poznat Liberec...

Jaroslav Velinský (alias Kapitán Kid, jak zněla jeho trampská přezdívka) se už za svého života (1932-2012) stal mezi českými autory detektivek nezpochybnitelnou legendou. Vždyť kdo by neznal jeho detektiva-amatéra Otu Finka či penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a jeho svérázné přátele?

Nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) se domluvilo s autorovou rodinou na nových vydáních Velinského knih, a to zatím v podobě e-booků, přičemž nejdříve se ke čtenářům dostane druhý z výše zmíněných hrdinů, Augustin Veliký. Ten vystupuje ve čtyřech vynikajících detektivkách plných svižně odsýpajícího děje, napětí a svérázného černého humoru.

Počínaje právě vydanou Spravedlivou pistolí (listopad 2017) vyjde celá série v průběhu několika měsíců v elektronické podobě (k dostání bude u všech největších distributorů ebooků), a to v reprintech prvních vydání: Hra na smrt letos v prosinci, Mrtvý z Olivetské hory v lednu 2018 a Krvavá fontána v dubnu téhož roku. Na Vánoce 2018 pak pro fanoušky Augustina Velikého chystá Mystery Press jedno Veliké překvapení.

Nové vydání Spravedlivé pistole doprovází zasvěcený doslov autorova syna Frederika Velinského. Obálka je dílem Daniela Špačka.

Ukázka z knihy:

Nekonečně dlouhý muž se slámovými vlasy pil melancholicky vermut na zastřešené terase restaurace V sadech.

Byla to budova jako vystřižená z pohádkové knížky vydané v nakladatelství, které nemá peníze na pořádně ilustrátory. V místě, kde by člověk očekával hlásného s troubou, visel panel s nápisem „Nedělní taneční čaje v PKO – hraje Velký taneční orchestr Závodního klubu ROH Živičné vozovky, řídí Josef Bartoníček“. Před budovou s vysokou věží a zelenými střechami byla konečná tramvaje. O kus dál začínal veliký park, táhnoucí se doprava, směrem k městu až k textilce a doleva plavně přecházející v les. Není nutno vysvětlovat, že se o budovu dělil Park kultury s restaurací. Zatímco okna velkého sálu Parku kultury vedla směrem k tramvaji, okna restaurace poskytovala výhled na zastřešenou terasu a na trávníky, zastíněné korunami vysokých kaštanů.

Byla červnová neděle. Odpoledne.

Svítilo slunce, ale jako skrz záclonu na kuřákově okně.

„Počítám, že zaprší,“ řekl zpocený vrchní na adresu nekonečně dlouhého muže se slámovými vlasy. „Neškodilo by to, pane kapitáne.“

„Jo,“ kývl dlouhán. „A toho pana kapitána si laskavě zasuňte za klobúček. Připadám si jako pirát na penzi.“

„Hehehe,“ udělal vrchní a odpitvořil se vlevo.

„Kdybych byl pirát na penzi,“ zabručel pro sebe dlouhý muž, „tak bych mu tuhle přiteplalou břečku vylil do kapsy.“

Pak si zapálil partyzánku a odmlčel se. Vypadal, že si něco myslí.

Drobná blondýnka s obrovitým drdólem, půvabně pokyvujíc zadečkem, vystoupila z tramvaje, přeběhla ulici a vešla skleněnými dveřmi do restaurace.

„Sorry,“ řekla dobře vyhlížejícímu muži, který u krajního stolu četl noviny. „Ujela mi tramvaj.“

Muži to nevadilo; zaplatil a oba odešli.

Před restaurací řekl jeden starší gentleman druhému staršímu gentlemanovi: „To byla prdýlka, co?“

Každý měl nějaké starosti, dá se říci.

Například Frédy Šefr, který měl v teleti spravedlivou pistoli.

Nebo Gréta Hornová, která ne a ne kápnout na to pravé.

A kapitán Pařízek, s vermutovým dlouhánem nikterak totožný, náčelník z boží milosti, který ani neměl na co kápnout.

A na to všechno najednou začalo kapat a v kopcích za městem zahuhlal nedočkavý hrom.

A kapalo a kapalo, lilo, prostě svinskej čas.

Aspoň to tak ohodnotil vrchní z restaurace V sadech. Na ubrečené město se posléze snesl milostivý večer.

Poručík Šedivý, zneuznaný detektiv a kádrově znemožněný okrskář, vlezl do lesa u Parku kultury, prošel se mokrými pěšinkami, otočil se u textilky, zahromoval na špatně zářící zářivky, podíval se na hodinky a rozhodl se, že zajde na jedno do restaurace V sadech. Tím dostal život zase nějaký smysl. Šedivý sklepl z brigadýrky vodu, znovu si ji nasadil, posunul pistoli ze zadku na bok a vzal to zkratkou.

No – a najednou to prásklo a zadunělo, v lese to udělalo „chá–chá–á“ a bylo po pivu.

Šedivý vletěl do záhonů, polámal pár pámelníků a zastavil se. Kousek dál od něho bylo místo osvětlené hodinami se čtyřmi ciferníky, pod tím kulatý sloup s plakáty a lavička. A právě tam před třiceti vteřinami někdo vystřelil. Z čeho a kam, na to Šedivý nepřišel. Ale hrom to nebyl.

Tak si napsal, že to bylo ve čtvrt na jedenáct.

Pak to škrtl a opravil na dvaadvacet patnáct.

Stejně to bylo na pendrek.

Možná že by se něco dalo najít v trávě. Patrona, nebo tak. Kdyby lezl po čtyřech. V tom mokru.

Posunul si pistoli ze zadku na bok a šel. Na jeho obhajobu možno uvést, že se podezíravě otočil. Ale až u dveří restaurace V sadech, takže to spíš vypadalo, že se bojí, aby ho někdo neviděl.

„Dneska tu máte ňáký slivky,“ zabručel na výčepního.

„Stejný jako včera,“ odsekl onen muž.

Šedivý se podrbal za uchem. Třeba tam přece jen něco přehlédl. V tom dešti…

Tak si ty slivky dal ještě jednou.

A v lese u hodin, ukazujících už dvaadvacet čtyřicet pět, zůstaly dvě oči hledící bezvýrazně jedním směrem. To třetí, to nebylo oko.

* * *

Gréta Hornová proflákala odpoledne s rukama vraženýma do kapes měňavého utíkáčku.

Ve městě se nehorázně nudila. Nebýt výstavy odívání, která sem každoročně přilákala milión návštěvníků, v celém tomhle městysu chcíp pes. Včera byla na koncertu v PKO. Pěkně zfušovaná Dvořákova Osmá. Ve volné větě jela kolem tramvaj naložená nedbale složenými mlékařskými konvemi a popelnicemi. Aspoň podle zvuku to tak vypadalo.

Když se Gréta před týdnem hlásila na radnici, stála před skupinovým portrétem konšelů města Antverp. Konšelé zase zírali na Pannu Orleánskou, třímající v ruce pověření z Prahy. Nakonec ji poslali do Pohřební služby, odkud ji růžolící dědeček odvedl ke krematoriu.

Potom pár hřmotných vysloužilých spalovačů mrtvol postavilo lešení kolem kamenného strážce, opřeného o třímetrový meč. Nedávno mu upadla půlka hlavy a to úzce souviselo s Grétinou profesí. Do kádrových dotazníků s gustem psala, že je údržbářkou hřbitovních plastik, a s radostí ukazovala kdekomu svůj občanský průkaz. Byla stále na cestách, protože není místa, na němž by se nenašla hřbitovní plastika. Gréta jim tesala protézy ze všech možných materiálů, pohvizdujíc si přitom symfonické variace.

Konšelé jí zajistili ubytování v hotelu, kde vydržela dva dny. Nesnesla, aby jí někdo stlal postel, když měla chuť ji nechat rozestlanou. Naštěstí se ve městě setkala se spolužákem, Jozífkem Smetanou, kterému na akádě říkali Grand. Smetana zařičel, když mu ukázala občanku, a opatřil jí bleskově podnájem u paní Kořínkové na Husitském náměstí. Gréta se tam nastěhovala s kufrem majzlíků a báchamrů. Pak to šli zapít a skončili k ránu v nádražní restauraci. Smetana byl úplně namol a Gréta úplně střízlivá.

„Trénuju to při práci,“ pravila Jozífkovi. „Když dělám na hrobkách, fasuju rum.“

Protože nemohli najít svá bydliště, neunikli pozornosti sličně prouhatého auta s anténou jako na ryby. Když se posádka vozu dosyta vychechtala po zhlédnutí Grétina občanského průkazu, dopravila je milostivě ke Smetanovu ateliéru. Gréta tam ztvrdla, a tak měla hned první den bydlení v novém bytě pěkný průšvih s paní bytnou. Nevěděla, že ji čeká další.

Když přišla neděle, měl Smetana nějaký melouch a Grétě nezbylo než vyrazit do ulic.

Největší zážitek odpoledne bylo hodinové sledování brouka hrobaříka, který si vzal do hlavy, že vyleze po schodech až k bráně městského krematoria. Zdálo se, že pospíchá do zaměstnání.

Gréta se podívala na načaté ucho, kvůli kterému vlastně ke krematoriu zašla, a vrátila se do města.

Lajdala otráveně ulicemi, až začalo pršet. Ukryla se do kina a zhlédla sovětský hudební film. Náležitě pobavena se odebrala domů.

Paní Kořínková byla ještě kdes; Gréta se vykoupala, pro jistotu se otřela vlastním ručníkem a podívala se do zrcadla na své ucourané vlasy. Vypadala příšerně, což ji naplnilo spokojeností, a jako anděl světlem oděný vyrazila do předsíně, aby uspokojila vyzvánějící telefon.

„Haló,“ řekla abstraktně.

„Kalous věští smrt,“ pravil kdosi na druhém konci drátu.

„U hřbitova vrzly dveře,“ odvětila Gréta.

„Viděl jsem, jak jste ho zakopávali vedle Magdalény,“ oznámil hlas ve sluchátku.

„Snad to bude hyena,“ nedala se zmást nahatá dívka.

V telefonu cvaklo.

V zámku cvaklo hned nato.

„No fuj, slečno,“ děla paní Kořínková ve dveřích.

„Echm, echm,“ udělal ajznboňák, který otevřel dveře naproti a vyvalil oči.

Paní Kořínková zabouchla dveře a nadmula se.

Gréta se vzdálila do svého pokoje a praštila sebou na postel.

Chechtala se asi půl hodiny.

Takže na žertovný telefonní rozhovor dočista zapomněla.

* * *

Pan Šefr přišel ze sleziny starých osadníků z Tornáda a zastihl paní Šefrovou nad vystydlou večeří. Syn Otakar víc trampoval, než se učil. Pan Šefr ho mohl těžko napomínat v bytě plném vypalovaných placek, samorostů a šerifských hvězd, pamatujících Šefrovic bohatou kovbojskou minulost. Seznámili se kdesi na chatě, Pedro a Anita, a jejich láska nezůstala bez následků. Patnáctiletý následek hrál na kytaru, házel kudlou, točil prádelní šňůrou zvanou spinning a zdárně tak řešil generační problém českého trampingu. Slovo chuligán, v těch letech velmi populární, považoval za smrtelnou urážku.

Panu Šefrovi občas těsně před pohlavkem klesla ruka a paní Šefrová tu a tam ušila vlajku pro Otakarovu osadu, která měnila jména jako psanec na útěku. Nyní se jmenovala Spravedlivá pistole.

Jenže Otakar alias Frédy nebyl v půl jedenácté doma z vandru, a to nebylo normální. Z toho důvodu Pedro Šefr oblékl gumák a mlčky se vydal do deštivé noci s rozžatou smolnicí s dynamkem. Před barákem už týden nesvítila lucerna a chodník vypadal jako scéna z Mlh na blatech. Teď do toho ještě zakvíkala svítilna. Hotová Noc na Lysé hoře.

Dvacet minut cesty od domu č. 27 ve Stanicově ulici končilo město a začínal les. Celá pahorkatina za městem byla panenskou zemí, kam noha turistova nevkročila. Bahniska, balvany, klikaté potůčky, rokle, holé vršky, polomy a minimální počet vládních zvědů, to všechno tvořilo bytelnou rezervaci pro kluky v maskovaných kabátech. Středem toho Eldoráda se klikatila říčka, která se díky svému nesmyslnému směru jmenovala Klikatice; asi deset kilometrů za městem protékala kouzelnou strží. To bylo Colorado Spravedlivé pistole. Nahoře nad údolím, v lese plném podezřelých houštin a zpuchřelých kmenů, stála od všech lidí opuštěná stará chata, pod prohnilým posedem, z něhož bylo vidět údolí Klikatice jako na dlani. To byl Fort Adamson.

Z údolí vedla k chatě jediná cesta, zkroucená a v noci potměšilá, plná nástrah a léček, bludných kořenů a vlčích jam. To byl Šošonský trail.

Lupiči tam bohužel nebyli.

Můžeme se zmínit ještě o další cestě, sjízdné i pro wartburg polesného inženýra Krajiny, ale ta neplatí. Aspoň pro trampy ne. Je prostě moc široká a rovná.

Pan Šefr nedošel ani na konec ulice a potkal Frédyho, takže k přepadení na Šošonském trailu nedošlo. Sugestivní otázka pana Šefra zněla „kdes byl tak dlouho“ a Frédy na to promyšleně odvětil „normálně“.

Potom panu Šefrovi klesla ruka a baterka znovu zakníkala. Vešli do domu a pohrdajíce nebezpečím, vyjeli výtahem do třetího poschodí.

Paní Šefrová postavila ohřát vystydlou bílou polévku s pórkem, naskládala do pařáku knedlíky a Frédy se zeptal otce, jestli se říká Oskalona nebo Askalona. „Kluci se se mnou hádali,“ zdůvodnil to.

Vypukla přednáška.

Frédy zatím usedl k polévce a srkal.

„Nesrkej,“ řekla matka Anita.

„Hergot, teď se mi přetrhla nit,“ pravil otec Pedro. „Chtěl jsem říct, že teda Askalona byla osada –“

Paní Šefrová vzala Otakarův maskovaný hacafrak, že ho dá usušit, a z kapsy přitom s dutým bouchnutím něco vypadlo.

„Ty pitomče,“ děl pan Šefr Otovi a ruka mu poprvé neklesla.

Ota ani nepípl.

Ve světle kuchyňské lampy se to modravě blýskalo a všichni členové Šefrovic gangu měli dostatek odborného vzdělání, aby poznali automatickou pistoli.