Jaroslav Velinský: Hra na smrt

Ptáci roznášejí městem ostatky mrtvé dívky, jejíž tělo se nakonec najde na nejméně pravděpodobném místě, které mají všichni na očích. Jen stará kartářka, kostelník a kroužek spiritistů vědí zřejmě víc, než kdo jiný. Do vyšetřování případu se kriminalistům z okresu pod velením kapitána Pařízka a nadporučíka Dvořáka připlete bývalý kolega Augustin Veliký a jeho bohémští přátelé, malíř Jozífek Smetana a sochařka Gréta Hornová. Tajemství vraždy, která svým mystickým pozadím připomíná jakýsi sektářský rituál, hrdinům dokonale znechutí jejich oblíbený vermut...

Jméno Jaroslava Velinského (1932-2012) je synonymem pro kvalitní českou detektivku. Detektivku vtipnou, svižnou a napínavou. Nakladatelství Mystery Press se rozhodlo potupně vydat všechny Velinského detektivky v elektronické podobě – začíná čtyřmi případy Augustina Velikého. Po románu Spravedlivá pistole, který vyšel loni v listopadu - ukázka viz https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/11/jaroslav-velinsky-spravedliva-pistole.html, přichází tedy na řadu případ druhý. Během letošního roku pak vyjdou (všechny s nezaměnitelnými obálkami výtvarníka Daniela Špačka) romány Mrtvý z Olivetské hory (v březnu) a Krvavá fontána (v květnu). A na předvánoční trh chystá Mystery Press jedno opravdu Veliké překvapení.

Ukázka z knihy:

Plesk!

Něco sletělo shora a odrazilo se to od ramene osamělého chodce. Rozpláclo se to na zemi a Vincenc Kabrhel se rozhlédl.

Nikde nikdo a nahoře šedivé nebe, tmavnoucí v odpoledním soumraku. Řekl si, že to po něm někdo hodil. Považoval se po devíti pivech za dost důležitého, aby po něm někdo hodil – ač neznámo odkud – ten kus páchnoucí flákoty.

Chvíli nad tím stál a bručel. Pak do toho strčil špičkou boty a šel dál po vyasfaltovaném chodníku, který rozděloval park na dvě skoro stejné části. Hlídku konajícího příslušníka VB Habáska potkal po dvaceti krocích a snad jen tomu vděčíme za následující události, temné a páchnoucí přinejmenším stejně jako ona beztvará věc na asfaltu.

„Helejte, echrvrhrm,“ řekl a vytáhl kapesník velikosti značně posmrkané vratiplachty, „ňáký hovado po mně mejklo smradlavým biftekem, víme?“

„Jméno,“ řekl suše Habásek, počítaje v duchu Kabrhelova piva. Odhadl to na deset. Habásek byl vůbec talentovaný chlapec a dalo se předpokládat, že to dotáhne daleko.

„Já ho neviděl,“ řekl nechápavě Kabrhel. „Vidět ho, dostal po hubě a nemuseli bysme se tady unavovat.“

„Vaše jméno,“ vysvětlil mu Habásek blíže svou otázku. „Povolání, bydliště. Občanský průkaz.“

Na počet piv se nezeptal, ale napadlo ho to. Zatímco se těšil ze svého smyslu pro humor, hledal Vincenc Kabrhel po kapsách.

„Kdybych já věděl, kde mám tu vobčanku…“

Ještě v této chvíli se nemuselo stát vůbec nic. Habásek mohl poslat fasádníka do kanafasu a pokračovat v obchůzce. Leč od Habáska se nic takového čekat nedalo. Měl takový nos, že ho náčelník Pařízek v některých případech div nepoužil jako čuchacího psa.

Chodec nakonec průkaz našel a podal Habáskovi. Ten ho uchopil s lačností vzhledem k vydedukovanému počtu piv zcela omluvitelnou a zahloubal se do jeho první stránky.

„Tak Vincenc Kabrhel,“ řekl káravě. „Fasádník. Vida.“

„Mám se vám za to méno snad vomluvit?“ zeptal se výhružně delikvent a ukázal prstem na své levé rameno. „Semhle mě to fláklo, cejtíte to? Smrdí to jak psí kšíry.“

„Tak mi to pojďte ukázat,“ pravil Habásek a sklapl občanský průkaz. „Ópé máte v pořádku, naštěstí. S ledvinami to bude horší, co?“

Ušli pár kroků zpět.

„Tuhle je to,“ ukázal Kabrhel.

Habásek se naklonil a pozoroval. Musel mít oči všude. Občas i v různých neestetických předmětech. Tohle bylo dost eklhaft; páchlo to velice a mělo to šedavou barvu rozkladu.

„Myslíte, že je to biftek?“ zeptal se nejistě fasádníka.

„Ňáká zkažená flákota,“ řekl Kabrhel. „Je mi fuk, jestli je to biftek nebo roštěnka. Někdo to po mně hodil. Z vejšky.“

„No no, soudruhu,“ napomenul ho Habásek. „Z jaké výšky? Nahoře přece nikdo není.“

Oba zvedli zraky nahoru. Honila se tam šedivá, nízká oblaka. Jestli to někdo hodil shora, musel měřit dvacet metrů. Spíš to přiletělo z křoví u cesty.

Habásek tam poctivě vlezl, ale nic nenašel.

„Povídám, že to spadlo shora,“ řekl Kabrhel. „Fláklo mě to do ramene. Byla to pořádná rána.“

„Tak mi vysvětlete, odkud to spadlo,“ namítl Habásek.

„Od toho jste tady vy,“ zachrchlal fasádník.

„No no,“ děl Habásek a vytáhl ze služební brašny igelitový pytlík od svačiny. „Já to ohlásím a pak si vás předvoláme jako svědka.“

Za huhlavých protestů Vincence Kabrhela všoupl páchnoucí kus masa do sáčku, pořádně zakroutil okraj a navlékl na to červenou gumičku. Celek zasunul do brašny a ťukl se do čepice.

Potom se rozešli na různé strany, bručíce si velice rozdílné poznámky.

* * *

Nadporučík Antonín Dvořák choval vřelé přátelské city k bývalému náčelníkovi, s nímž se dělil i po jeho odchodu mezi důchodce o dobré i zlé, což přinášela služba zhruba ve stejném množství. To zlé většinou nebyly zločinné rejdy gangsterských band, ale nekonečná otrava ve městě, které ožilo jen jednou do roka pravidelnou výstavou odívání. Konala se v létě; takže se právě teď nedělo nic, co by stálo za řeč.

Proto se Dvořák nevzrušil ani Habáskovým igelitovým pytlíkem. Páchlo to hrozně, to ano. Ale i když se tím hnusem někdo pokusil inzultovat počestného fasádníka Kabrhela, nemuselo to znamenat víc než zamazaný svrchník oběti.

Je pravda pravdoucí, že se Dvořák nad tou nešťastnou flákotou zadumal jen z nudy, a pokud ho nakonec na celé věci něco zaujalo, bylo to tvrdošíjné tvrzení napadeného, že maso spadlo shora, kde podle Habáskových slov nebylo nic, z čeho by se dalo házet smradlavými bifteky po chodcích.

„Byl hodně ožralý?“ zeptal se Habáska.

„Nebyl, soudruhu nadporučíku,“ zavrtěl hlavou Habásek. „Měl asi pár piv, táhlo to z něj. Ale ožralý nebyl, to bych nemohl tvrdit.“

„A co o tom říkal? Nezmínil se, proč by to po něm někdo měl hodit? Nesváděl to na někoho?“

„Ne, v tomhle byl úplně věcný, soudruhu nadporučíku. Spadlo to shora, pláclo ho to do levého ramene a odrazilo se to na zem. Prý to byla dost velká rána.“

„Takže to spadlo z velké výšky, co?“

„On to říkal,“ kývl Habásek.

„Pojďte se tam podívat,“ ožil Dvořák a vzal si z věšáku kabát. Připadal si, jako když luští křížovku.

Za chvíli už stáli na místě, kde se na asfaltu ještě před chvílí leskla páchnoucí stopa.

„Támhle odtud,“ řekl Habásek a ukázal prstem do oblak.

„Tak pokračujte v obchůzce,“ pravil Dvořák dobromyslně. „Já se tady porozhlédnu sám.“

Habásek pozdravil a pomalu se vzdálil.

Dvořák se za ním chvíli díval, spílaje si pitomců. Navíc dostal hroznou chuť na pivo a kafe zároveň. Překonal se a vlezl na trávník, kde předpokládal nějaké stopy. Travička ještě nerašila, naopak se po záhonech povalovaly špinavé zbytky sněhu.

Prošel se dvacet metrů tam a dvacet zpátky, předpokládaje, že by nikdo na větší vzdálenost tím sajrajtem nehodil. Potom byl jat pochybnostmi o svém odhadu. Nakonec vytáhl ošklivý pytlík z hluboké kapsy kabátu a z místa, kde ta věc spadla na fasádníkovu vycpávku, hodil vší silou pytlíkem někam pryč. V houstnoucím šeru to plesklo o zem a Dvořák se tam rozběhl. Hodil mnohem míň, než odhadoval, a spokojeně sebral pytlík.

Potom se dlouho šoural sem a tam, ale ve škraloupech zledovatělého, tajícího sněhu kolem cestičky nenašel jedinou šlépěj.

Musel vytáhnout baterku.

Několik chodců na něj zavolalo z cesty, jestli něco neztratil. Všichni po jeho zamítavé odpovědi pokračovali v cestě s radostí, že mu nemusí pomáhat hledat.

„Stejně si mysleli, že zažijí nějakou srandu,“ zabručel Dvořák a pomalu se vracel na cestu. Přitom si všiml malé hnědavé skvrny na sněhu. Když si pořádně posvítil, zjistil, že je to část neřádu, který měl v kapse. Jako by to tam někomu upadlo ve chvíli, kdy se rozmáchl. Vada byla v absolutním nedostatku stop toho, kdo by tím hodil.

Dvořáka ani nenapadlo, aby tu ošklivou věc sbíral. Jenom zavrtěl hlavou a vyšel z parku. Chvíli nato už seděl v tramvaji a kodrcal se ještě s několika cestujícími na konečnou stanici.

Stála tam budova Parku kultury, v jejímž přízemí byla příjemná restaurace V sadech. Dvořák doufal, že tam najde vedle uspokojení svých chutí jistého Augustina Velikého.

* * *

„Řekněte, jestli to není zajímavé,“ pravil širokoramenný vousáč s lulkou světlovlasému dlouhánovi, který melancholicky popíjel tesavelu vermouth bianco. „Dneska přišel od Gréty dopis, že přijede – a támhle se řítí Dvořák s očima jako pětikoruny. Vzhledem ke Grétině příjezdu lze doufat, že přináší příjemné zprávy. O nějaké vraždě, příkladně.“

„Nevím, nevím,“ zavrtěl hlavou blonďák. „Vypadá spíš, jako by mu někdo nakakal do kapsy.“

„To by nešel za námi,“ podotkl vousatý.

„A za kým by mohl v této noční době jít?“ otázal se blonďák a pokynul velebně Dvořákovi, který právě dorazil ke stolu. „Těbůh,“ pravil přitom.

Nadporučík si pověsil kabát na věšák a padl na židli. Pro tuto chvíli byl spokojen. Už mu nesli pivo a u stolu s ním seděl bývalý náčelník kriminálky, Dvořákův někdejší šéf, Augustin Veliký. Pokud si člověk zvykl brát to jméno jako soustavu hlásek, muselo mu to připadat jako vtip. Veliký totiž veliký byl. Měřil něco málo ke dvěma metrům a kolovaly pověsti, že mnohý vylupovač pokladen doplatil na záchvat hrůzy, když se tehdy ještě inspektor Veliký narovnal v tmavém koutě vylupovaného interiéru. Tento dvoumetrový muž měl obličej dobromyslného filozofa; bledé, namodralé oči se usmívaly ze soustavy vrásek, pokrývajících opálenou, úzkou tvář. Vlasy měl tak světlé, že se marně snažily zešedivět. Veliký si je česal do přesné, jako podle pravítka nalinkované pěšinky.

Vousatým spolustolovníkem bývalého náčelníka byl Jozífek Smetana, akademický malíř, kterému občas říkali Grand. Není jasné, zda proto, že věčně vysedával s Velikým u vermutu, ačkoliv měl měsíčně asi tolik jako lépe placená myčka nádobí. Díval se na svět stejně dobromyslně jako jeho přítel, ale dovedl v jistých případech zapracovat pěstmi stejně dobře jako štětcem. Čert ví, kde se to v něm při jeho způsobu života vzalo.

Veliký a Smetana bydleli v podkroví obludného secesního baráku v Lobéliově ulici; Jozífek tam měl ateliér, Veliký mládenecký byt. Oba byli svobodní; malíř proto, že si chtěl ještě něco užít, policejní vysloužilec proto, že si myslel, že si v životě užil dost.

Přítelkyní obou byla pražská sochařka Gréta Hornová, kterou právě drbali. Že se v téže chvíli dostavil nadporučík, považovali za dobrou konstelaci proto, že se za Grétou táhla dobrodružství jako mouchy za medem. Strkala zásadně nos, kam neměla, a vždycky měla pekelné štěstí. Jozífek, který s ní kdysi navštěvoval akademii, do ní byl mírně zamilován; Veliký k ní cítil podezřelý strýčkovský vztah a Dvořák se jí trochu styděl, protože názory na jisté věci říkala příliš nezaobaleně. Dvořák byl shodou okolností také starým mládencem. Gréta tvrdila, že může mít svérázné názory na vztahy mezi lidmi různých pohlaví už vzhledem ke svému povolání. Kdo ví, jak to myslela; většinou pracovala jako opravářka hřbitovních plastik. Jelikož právě dnes došel do Lobéliovy ulice dopis, v němž oznamovala svůj příjezd, dalo se předpokládat, že se záležitost nesmrskne v provincionální zanedbatelno.

„Hurrah,“ prohlásil Jozífek, když se Dvořák usadil. „Vypadáte, že jste na stopě zlého činu.“

Veliký si objednal další vermut. „Dejte mi tam kolečko nějakého citrusového plůdku,“ řekl vrchnímu. „Je to nějaké mdlé.“

„Citrónek, prosím,“ pravil vrchní.

„A kousek ledové kříčky, sklepníče,“ doplnil to Jozífek.

Číšník se neusmál, neboť mu tyto zdrobnělinové fóry Jozífek a Veliký servírovali při každé příležitosti pár let. Nehledě na to, že měl fofr. Vždycky.

Veliký upřel zrak na Dvořáka.

Nadporučík se do těch vyčkávajících studánek zadíval. Potom si lokl ze svého půllitru a otřel si ústa hřbetem ruky. Chvíli si mnul dolní ret.

„Co je?“ vybafl na něj Smetana. „Vypadáte, jako byste chtěl začít nějakou koledu.“

„Někdo shodil z velké výšky kus zasmrádlého masa na levé rameno fasádníka Vincence Kabrhela, Za poštou jedenáct,“ řekl Dvořák.

„Matka i dítě zdrávi,“ dodal Jozífek.

Veliký stále mlčel. Čekal, až přijde to hlavní.

„Stalo se to v parku u vodárny,“ pokračoval Dvořák. „Nad místem, kde to spadlo, je akorát nekonečno. Tak jsem si myslel, že by vás to mohlo zaujmout.“

„Spadlo to z montgolfiéry,“ hádal Jozífek, tváře se jako absolvent prvního ročníku zvláštní školy.

Veliký se zeptal na něco, co ještě nikoho nenapadlo. „Co to bylo za maso?“

Dvořák se natáhl ke kabátu, sáhl do kapsy a vytáhl igelitový sáček. „Tohle,“ pravil a položil to na stůl vedle popelníčku.

Augustin Veliký si klidně zapálil partyzánku.

„Smrdí to,“ konstatoval Smetana. „Dejte to pryč, než nás vyvedou. Ani policajti si tohle nemohou dovolovat ve slušných hospodách.“

Veliký do sáčku píchl špičkou malíčku.

„Je to celé?“ zeptal se.

„Všechno, co sebral Habásek,“ kývl Dvořák. „Naštěstí byl pár kroků od Kabrhela, když to na něj spadlo. Kousek od cesty jsem našel ještě ždibec, ale nechal jsem to tam.“

„Zajímalo by mě, jestli je to hovězí, nebo vepřové,“ prohlásil Veliký. „A odkud. To nebude biftek. Připomíná to spíš játra.“

„Já s tím skočím do kuchyně,“ nabídl se Jozífek.

„Schválně,“ kývl Dvořák. „Jsem zvědav, jestli vyletíte dřív vy, nebo ten pytlík.“

Smetana vzal sáček dvěma prsty a zmizel ve dveřích s tabulkou VSTUP ZAKÁZÁN. Chodil sem už dlouho a s kuchařem se znal. Proto vyšel za pět minut bez úhony a vrátil se ke stolu.

„Musel jsem mu dát frťana myslivce,“ řekl. „Už dlouho prý neviděl něco tak zasmrádlého. Je to srdíčko, povídal.“

„Počkejte,“ ožil náhle Veliký. „Támhle sedí doktor Machotka.“

„Machotka není veterinář,“ podotkl Dvořák. „Je to chirurg.“

Ale Veliký už se zvedl a kráčel s obskurním pytlíkem ke stolu doktora Machotky. Řekli si pár slov, pak se Machotka zvedl a zmizel s Velikým ve dveřích pánské toalety.

„Taky řešení,“ prohlásil Jozífek. „Jen aby se to neucpalo.“

„Neblázněte,“ lekl se Dvořák. „Habásek už tomu určitě dal inventární číslo.“

Nadporučíkovy obavy byly bezpředmětné. Než mu stačili přinést další pivo, vynořil se Veliký ze dveří, označených panáčkem. Doktor nešel.

„Kde jste nechal Machotku?“ staral se Dvořák. „Dejte sem ten pytlík.“

„Doktor si teď bude pět minut mýt ruce v teplé vodě,“ pousmál se Veliký. „Vy říkáte, že nad kritickým místem není nic jiného než obloha?“

„Na mou duši,“ pravil Dvořák.

„Tak si tedy představte, že vám vrány roznášejí po městě docela slušně rozloženou mrtvolu, o které nevíte,“ děl Veliký a podal Dvořákovi sáček. „Nosíte po kapsách lidskou srdeční komoru, říkal doktor Machotka. Nuže – jedná se buď o hinduistický pohřeb, nebo máte v rajónu pěkný chlívek.“

„Zatracená Gréta,“ komentoval to Jozífek.