Příběh ženy, která věří, že se celý svět odehrává jen v její
hlavě, a příběh muže, který se snaží z tohoto labyrintu uniknout. Pro něj je
Ariadninou nití jeho vlastní milostný příběh, možná se však nevyhne ani
brutálnějším metodám. Lze ale přijmout podobu lásky, díky níž jeden život
vzniká, zatímco jiný má být ukončen?
Němcův román je utkán z desítek příběhů: některé si vymýšlí
pomatená spisovatelka, jiné vkládá do počítačových her její obdivovatel. Tím
hlavním je ale příběh mladé ženy a jejího milence, kteří ještě doufají v ten
nejdůležitější příběh našich životů. Próza však není postmoderní hrou, v níž
hrají roli alternativní linie a falešné identity. Na to se dotýká příliš
citlivých míst v bytí většiny z nás.
„Mezi zapraseným rohem nosorožcovým a zlatým rohem
jednorožcovým je napjata struna, na níž si brnkám své milostné romance… to
provazolezecké lano nad Macochou, po němž balancuji k vám,“píše spisovatelka
Barbora ve svých pamětech. A zatímco vysoko na tom laně se chvěje její syn se
svou milenkou, hloubka pod nimi temní a záchranná síť nikde. Nepokládáme-li
ovšem (spolu s autorem) za takovou síť samotnou literaturu.
Ludvík Němec se narodil roku 1957 v Kyjově, vyrůstal na
Ostravsku, psát začal na gymnáziu v Mikulově. Po iniciační čtyřleté práci
průvodce v mučírnách hradu Špilberk strávil většinu profesního života v
brněnském studiu Českého rozhlasu: dvakrát byl literárním redaktorem a
redaktorem zábavy, i ředitelem stanice je už podruhé. Napsal deset knih, pod
svým jménem vydal polovinu z nich; na milost by dnes ovšem vzal už jen román
Hra na slepo (1982) a sbírku povídek Já jsem ta tma (1996). Kromě svých
blízkých miluje kočky, snění a déšť.
Jeho nový román vydává brněnské nakladatelství Druhé město.
Ukázka z knihy:
Prolog
Je to jen branka ve
zdi.
Taková romantická
představa.
Stará rezavá branka
ve staré zámecké zdi.
Ale já mám ráda
romantické představy a mám ráda romantické příběhy, a což tohle není jeden z
nich? Z mých nejoblíbenějších? Jen hleďte, můj princi, můj motorový anděli: vy
přece ze své výšky vidíte celou tu scénu jako na dlani, jako na třesoucí se
dlani.
Ta žena a ten muž.
Jdou k té brance.
Každý z opačné
strany.
Každý sám.
(A kéž by to tak i
zůstalo.)
Ona spěchá ze své
zámecké zahrady, úzkou pěšinou mezi zdivočelými rododendrony. Sama k tomu nemá
daleko, aby zdivočela. Ještě si myslí, že žije ve svém načančaném francouzském
parku, přehledném a elegantně střiženém; ale žulová vana barokní fontány před
zámkem už zespodu praskla, voda odtéká a velká stará kočka, co se každý den
vyhřívá na pískovcovém roubení, už brzy konečně dostane ty okrasné červené
ryby, na něž tu už sto roků číhá. Že bych to byla já, ta línající kočka,
shlížející do kalné vody? Kdoví; a možná jsem i ten muž, který už čeká na druhé
straně rezavé branky.
Vidíte toho muže,
můj princi? Z těch výšin, v nichž se vznášíte ve svém vrtulníčku jako motorový
anděl? Určitě vidíte aspoň jeho auto, snad že jste na ně taky přispěl. Přirazil
s tím autem ke staré brance jako pašerácká loď k molu v tajném přístavišti. Je
v těch flaškách metyl, nebo etyl? Každopádně nenápadná dodávka ve vojenské
barvě, mizerně přelakovaná, takže kdo vidí pod povrch věcí jako já, hned tuší,
že to původně bylo funebrácký auto. Výborná volba, ten muž je stejně napůl mrtvý,
už dávno. A další romantická představa: šukání v rakvi. Pokud s tím něco neuděláme,
pokud na ty dva neshodíte sto kubíků vody jako na lesní požár, už brzy na ně
dojde. Víte, o čem mluvím, o čem tady zpívám, vy zloději příběhů?
O muži ve
funebráckým autě přece. Znám každou jeho buňku i muňku, sama jsem ho těch
filcek jednou zbavovala postřikem proti mšicím, následkem čehož skončil na áru
— s pérem tak rudým a nateklým, že si ho sám primář osobně vyfotografoval.
Fotografujete teď i vy, můj motorový anděli, v tom vašem špionážním letadle?
Máte-li infrakameru, možná vidíte, že ten muž u volantu má i teď nateklý penis.
Tentokrát ne
po postřiku, ale
naopak. Přeberte si to sám, znáte mou zálibu v laciné doslovnosti. O touze
mluvím. O zdivočelých rododendronech.
Jenže vy radši
šmírujete tu spěchající ženu. Myslíte si, že ji znáte, když jste na ni taky
přispěl. Že znáte každý její pohyb, když máte její pohybové algoritmy uložené
ve svém počítači. I já mám svůj počítač, prastarý acer travelmate, píšu na něm
své romantické příběhy, teď zrovna tento. Tak bacha, ať nestisknu delete!
Pozdě.
Už jsou si blízko.
Ten muž a ta žena.
Vy to vidíte, a já
to cítím.
Cítím jejich pach.
Jejich strach. Jejich touhu, jejich ouhu. (Ouha: citoslovce pro pozdní
údiv.) A brzy už bude opravdu pozdě, jestli hned odpovědně nezasáhneme, jestli
na ty dva neshodíte ze své výšky neutronovou bombu, kterou vymyslel muž s
povědomým jménem Cohen, nebo aspoň balíček prezervativů, co shazuje neziskovka
Stop AIDS z pronajatých ruských bombardérů nad rovníkovou Afrikou, za zběsilého
ostřelování katolickým flakem. Ta žena v parku je katolička, nevím, proč to říkám
zrovna teď. Nějaký smysl tomu ale najdeme.
Právě na ty šprcky
si zrovna vzpomněl ten muž na opačné straně zámecké zdi. Nemá je totiž, marně
prohledává svůj batůžek. Zapomněl? Vydělala jsem mu je, když se ráno sprchoval?
Už nevím; každopádně mu ale vnuknu záchrannou myšlenku (celý život ho
zachraňuju, chlapečka malýho ubohýho!), že by si pro ty šprcky ještě stačil
zajet k nedaleké benzínové pumpě. A koupit místo nich něco úplně jiného — jako
to udělal v sedmnácti v Rajeckých Teplicích, kde byl se svou první dívkou na
milostném víkendu. Nedokážu odolat příběhu ani historce, když vystrčí — jako ti
lekající karmínoví kapříci — tlamičku z kalné a vysychající vody vzpomínek: byv
vyslán svou zodpovědnou dívkou pro ochranu, vešel tehdy na kolonádě do
drogerie, která bohužel nebyla samoobsluhou, a když na něj tlustá prodavačka za
pultem přísně pohlédla, koupil si sluneční brýle. Marně pak své dívce
vysvětloval, že je to taky ochrana; a když odjela nejbližším vlakem, musel se
ve stanu uchýlit k samoobsluze. Kdysi tu historku rád vyprávěl, snad doufal, že
ji včlením do svého díla. I teď si na ni vzpomene, zrovna teď, když chce v tom
funebráckém autě ulehnout do jiné ženy jako do rakve. Na ten pocit smutku a
úlevy zároveň, když jeho nasraná holka odešla na vlak do Žiliny. Teď už je
dospělý, ale stejně by si mohl na benzínce zase koupit radši ty černý brýle.
Nasadit si je jako slepec. A odjet přímo proti slunci, opačným směrem, než je
ta stará branka v zámecké zdi. A nikdy se už nevrátit: k té rezavé brance, ani
k té ženě, v jejíž brance už taky začíná být rzivo.
Jeď, říkám mu. Jeď. Zmizni odsud.
Kupodivu mě neslyší…
ale vím, že na to myslí. Že o tom sní. Že dokonce položí dlaň na ruční brzdu a
pohlédne do zpětného zrcátka. V tom zrcátku vidí jen pustou okresní silnici,
vycházející z pustého malého města. Vidí v tom zrcátku dokonce ceduli Předmostí
u Brna. A před sebou tutéž ceduli, jenže přeškrtnutou. To je meziprostor, v
němž teď žije. Mezi dvěma městy, mezi dvěma ženami, mezi dvěma příběhy. Znovu
pohlédne do zrcátka, do všech zrcátek. Ale nevidí ani tu ženu, ani váš vrtulník
nad sebou, ani mě. Mě, kterou jindy vidí v každém svém zpětném zrcátku.
Ale všechny nás cítí.
Jako plaché zvíře.
A on je tak plachý,
lasička nebo tchoř, troufne si nanejvýš lovit v kurníku.
(Já jsem mimochodem
jednorožec. Aspoň v téhle závorce. Nebo nosorožec? Záleží jen na úhlu pohledu a
úhlu mého rohu, jímž ryji tyto runy. Ale taky jsem kočka, číhající na vyhřátém
žulovém rantlu fontány — odkud je tak dobře vidět na červené kapříky, kteří
jsou dosud nejistí, a také na zámek, kde whiskas je jistá.)
A ta žena na pěšině
v divokých rododendronech, co ta je za zvíře? Víte o ní aspoň tohle, můj
princi, když už ji stopujete tak dlouho? Jak byste si ji tipl, můj motorový
anděli, když ji máte v hledáčku pod sebou jako na ilegálním safari? Vystřelíte
ostrýma — nebo ji zase jen zasáhnete vystřelovací sítí, která ji znehybní?
Pozdě.
Už zase jste to
prosral.
Už je u branky.
Už sahá na kliku.
Ta žena.
Ten příběh.
A ten muž si levou
rukou posune napůl ztopořený pyj v džínách doleva (všechno dělá tak jaksi
napůl, chlapeček můj) a pravou rukou povolí ruční brzdu.
Příběh je odbrzděn.
Ale nikdo ještě
netuší (dokonce ani vy, můj motorový anděli, který nás všechny vidíte na svých
monitorech), že jen já mám od té branky klíč.
© Ludvík
Němec, 2018
© Druhé
město – Martin Reiner, 2018
ISBN
978-80-7227-403-1
Žádné komentáře:
Okomentovat