Petr Stančík: Nulorožec

Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W. Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady.

Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům pytláky, ale i na „vynulovanou“ podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než řídit společnost „jedinečných jednorožců“.

Petr Stančík (1968) vstoupil do literatury pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic, od roku 2007 publikuje pod svým občanským jménem... Pro dospělé vydal mimo jiné příběh o prvním českém superhrdinovi Pérák nebo gastronomicko-pornograficko-filozofický thriller Mlýn na mumie (Magnesia Litera 2015 za prózu, Nejlepší audiokniha roku 2015), pro děti zase juvenilní horor Mrkev ho vcucla pod zem a sérii pohádek s jezevcem Chrujdou. Napsal také historickou monografii Kaple Božího Těla a Krve a Bratrstvo obruče s kladivem o zničeném Šalomounové chrámu ve středu Nového Města pražského. Je rovněž autorem několika vynálezů, například raketového pluhu nebo kyvadla, poháněného tangenciálně vrtulí. Zabývá se též perifyzikou a experimentální eschatologií.

Vydává nakladatelství Druhé město.

Ukázka z knihy:

Vzácný sešit jsem otevřel pod lampou na psacím stole. Listy jemného velínového papíru, z obou stran hustě popsané vybledlým fialovým inkoustem, knihař svázal do měkkých desek potažených černou kožešinou. Nejspíše kočičí. Goethův rukopis sice vypadal pečlivě a pravidelně, to ale nic neměnilo na tom, že mi německý Kurrentschrift spíše než písmo připomíná elektrokardiogram hodně nemocného srdce.

Přešel jsem k sekretáři a zamyslel se nad svou sbírkou alkoholů. Jaký šnaps se nejlépe hodí k německé klasice? Váhal jsem mezi pálenkou Dirndlbrand z plodů dřínu a likérem Blutwurz z krvavě rudé šťávy byliny mochny nátržníku. Nakonec však v soutěži zvítězila nazlátlá Vieille Kirschwasser z pohoří Schwarzwald, dvojnásobně destilovaná z malých a voňavých divokých třešní, fermentovaných spolu s pecičkami. Právě pecičky totiž třešňovici dodávají pikantně nahořklou dochuť.

Ukápnul jsem si do skleničky trochu té dobroty a pustil se do luštění mistrova rukopisu.

Frankfurt nad Mohanem, neděle 28. srpna 1774

Předsevzal jsem si, že vedle svého řádného deníku, který se po mém skonu stane bezedným zdrojem poučení a inspirace pro budoucí generace, začnu si psát tento tajný deník, jenž před svou smrtí spálím. Příčiny onoho rozhodnutí vzápětí vyjdou najevo.

Dnešního dne, přesně na své 25. narozeniny, jsem dopsal milostný román „Utrpení mladého Werthera“. Rukopis jsem poslal svému nakladateli do Lipska a teď už zbývá jen čekat. Jsem si naprosto jist, že Werther mě učiní světoznámým spisovatelem.

Rozhodl jsem se, že si u říšského komorního soudu ve Wetzlaru, kde otrocky dřu jako praktikant, vezmu volno a pojedu svoji budoucí proslulost oslavit někam, kde je to krásné. Třeba do lázní Karlovy Vary, tam se prý schází společenská smetánka z celé Evropy.

Karlovy Vary, úterý 30. srpna 1774

Pověsti vskutku nelhaly. Karlovy Vary jsou půvabná vesnička v údolí říčky Teplá, zaříznutém mezi ňadra příkrých skal, zachumlaná do mysliveckého kabátu šumných hvozdů.

Ihned po příjezdu poštovním dostavníkem jsem se ubytoval v laciném pokojíku nad hostincem U Kamenné růže, který mi doporučil sám Friedrich Schiller. Má finanční situace — nebo mám raději použít slovo katastrofa? — mi bohužel nic lepšího nedovoluje. Převlékl jsem se z cestovního obleku a vyšel na kolonádu.

U zřídla zvaného Mlýnský pramen jsem byl poznán a polichocen. Přistoupil ke mně totiž starší manželský pár, on se představil jako svobodný pán tajný rada August von Dolce a ona jako jeho choť Hortensie. Zatímco pan tajný rada je zjevně pitomec, Hortensie je vášnivou ctitelkou mé literární tvorby a požádala mě o rozhovor, k čemuž se prý osmělila jen proto, že viděla na divadle mou tragoedii Götz von Berlichingen se železnou rukou. Byl jsem připraven podobně nezasloužené důvěrnosti se vší zdvořilostí odmítnout, avšak cosi nepopsatelného mě na paní Hortensii mocně přitahovalo, takže jsem přijal jejich pozvání do nedaleké kavárny Elefant.

Seděli jsme tu u stolku až do večera a vyprázdnili nejeden džbánek výtečného mělnického vína. Pan tajný rada brzy začal dřímat, kdežto já s Hortensií jsme duchaplně konverzovali. Podivoval jsem se nad tím, že ač jejich panství leží v Čechách, nese tak rozkošné vlašské jméno. Hortensie mi však objasnila, že slovo „dolce“ sice vlašsky znamená sladký, česky však označuje jakési jamky v zemi.

Paní Hortensie pak vyjádřila obavu, že můj Götz von Berlichingen se železnou rukou u Němců dosáhne proslulosti nikoli pro své dramatické kvality, nýbrž pro jadrný výraz ve třetím dějství. Oním „jadrným výrazem“ mínila samozřejmě Götzovu repliku „er kann mich im Arsche lecken!“ Načež se mě zeptala, zda to Götz vůči poručíkovi, který jej přišel zatknout, mínil jako nadávku, nebo vyznání lásky.

Hortensiina otázka mě poněkud vyvedla z míry. Nikdy mě nenapadlo, že by se dala prdel doopravdy lízat, a navíc ještě z lásky. Potom Hortensie s tajemným úsměvem zašeptala slovo Anilingus a pan tajný rada von Dolce zapravil útratu.

Doprovodil jsem Hortensii s chotěm do jejich luxusní rezidence v domu U Tří mouřenínů a rozloučili jsme se. Když Hortensie odcházela, ještě se na mě obrátila a zúžila rty do náznaku polibku.

Ani nevím, jak jsem se vrátil do svého nuzného pokojíku U Kamenné růže, kde jsem se pak většinu noci opájel něžnými city k Hortensii. Ač je téměř dvakrát starší než já, nedokázal jsem spustit svůj vnitřní zrak z její vznosné šíje, vosího pasu, antického nosu a hlubokých hnědých očí ve tvaru mandlí.

Teprve k ránu se mi na okamžik pootevřela blažená brána Limbu.

Karlovy Vary, středa 31. srpna 1774

Ihned po probuzení, napůl ještě v snách, napsal jsem pro Hortensii následující báseň:

Praláska

Když se objímáme ve snu, jsi to ty?

Nebo podvádím tě s věrným obrazem?

Vždyť i v bdění postrádáme jistoty,

že nám bytí pravý zdroj byl prozrazen.

Jsme jen pestré pohyblivé obrázky

promítané lucernou, v níž plane tou

nekonečnou září svíce pralásky,

propalující se celou planetou.

Bohyně Příroda zříc sen,

v němž jsem sám do sebe zřícen,

propadá zvolna mé touze.

Skříňka, v ní nejhlubší tajemství.

Odemkne se, až se hájem stmí

a při vyvrcholení pouze.

Sotva na papíru zaschnul inkoust, vyrazil jsem na kolonádu hnán nadějí, že u horkých pramenů Hortensii von Dolce potkám znovu. Ani ona, ani její manžel se tu však k mému zklamání neobjevili. Zato se mi postavil do cesty neznámý muž, celý zahalený do černé peleríny a s černým trikornem vtisknutým do čela, aby mu nebylo vidět do tváře. Podal mi ruku a tajným stiskem se prokázal jako svobodný zednář. Beze slova mi předal zapečetěný dopis a zmizel v davu.

Vrátil jsem se ke Kamenné růži a zlomil pečeť. V listu psaném Hiramovou šifrou mě zvali na návštěvu bratři z lóže „Zu der wie Topf siedenden Tiefen See“ v nedalekém městě Chebu. Prý se scházejí každý pátek v tajné komnatě nad hostincem U Orajícího jednorožce na náměstí ve Špalíčku.

Zavřel jsem deník a promnul si unavené oči. V životě jsem neslyšel o tom, že by v Chebu bývala byla nějaká zednářská lóže. Proč právě v Chebu?

V tu chvíli mě přemohla únava a já na místě usnul s hlavou opřenou o stůl.

Probudil mě ženský hlas, který mi přímo do ucha říkal:

„Protože Chebsko sice patřilo do svazku zemí Koruny české, avšak jakožto zástava Svaté říše římské nebylo součástí Českého království, ani nespadalo pod pražské arcibiskupství.“

S leknutím jsem se narovnal v křesle. Přímo přede mnou na stole stál telefonní aparát se svěšeným sluchátkem, z něhož stále někdo mluvil. V kůži na čele mě svrběl obtisknutý otočný číselník telefonu.

„Haló, o čem to mluvíte?“ řekl jsem zmateně do sluchátka.

„Ptal jste se přece, proč založili zednářskou lóži právě v Chebu,“ odpověděl hlas.

Konečně mi to došlo. V noci jsem si zřejmě přitáhl telefon pod hlavu místo polštářku. Při převracení jsem hlavou shodil sluchátko z vidlice a nosem vytočil číslo.

„Promiňte, kdo jste?“

„Tady je Isis,“ odvětila s náznakem úsměvu v hlase.

„Isis? Ta staroegyptská bohyně?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem si uvědomil, že říkám pyramidální hloupost.

„Nikoliv Isis, nýbrž ISIS, psáno velkými písmeny. Je to zkratka: Informační služba informačních služeb. Víme všechno, co ostatní nevědí.“ Mluvila dobře posazeným, maličko chraplavým altem, jaký vám naladí jedině dlouholeté kouření silných cigaret bez filtru.

„Myslel jsem, že veškeré informační služby po telefonu už dávno odešly do věčných lovišť,“ ozval se ve mně jako obvykle pan Skeptik.

„Máte pravdu, všechny ostatní zrušili. Nás ale zrušit zapomněli. Vlastně jaképak nás. Všichni moji kolegové už dávno odešli do důchodů nebo do krematorií. Zůstala jsem tu sama. Abych to všechno stihla, musela jsem se přestěhovat do práce a bydlím tady, takže mi můžete telefonovat kdykoliv, čtyřiadvacet hodin denně. Nikdo jiný mi stejně nevolá. Jste první asi po sedmi letech.“

„A jaké máte číslo?“

„To přece musíte vědět, když mi voláte. Ne, počkejte, už rozumím. Vytočil jste mě náhodou. Možná dokonce ze spaní. To dává smysl. Číslo ISIS je tři nuly a jedna.“

„Takže děkuji za rozhovor a někdy vám zase zavolám.“

„Budu se těšit,“ řekla a zavěsila.

Evžen Boček: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka

Čtvrtý titul ze série humoristických románů o „poslední aristokratce“.

Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice, kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté ploténky a ulámané umělé nehty.

Autor své knize předeslal: „Popsané situace se skutečně staly. Různým lidem, na různých místech a v různém čase — pochopitelně.“

Vydává nakladatelství Druhé město.

Ukázka z knihy:

31. 8., 22.45

Milý Maxi,

protože si nejsem jistá, kolik — jestli vůbec něco — si z dnešního odpoledne budeš pamatovat, oznamuji Ti, žes mě požádal o ruku. Stalo se pár minut po mém příjezdu do vaší (schwarzenberské) hájovny. Popravdě řečeno, když ses přede mnou vrhl na kolena, myslela jsem si, že Tě postihla nějaká kloubní křeč. Pro jistotu uvádím, že jsem řekla ANO, ačkoliv se zřejmě shodneme, že to mohlo počkat, až se vyléčíš z té boreliózy.

Tvoje rozpálené tváře a lesknoucí se oči bohužel nebyly příznakem vzrušení, jak jsem se zprvu domnívala, ale vysoké horečky. V dějinách našeho rodu budu nejspíš jediná, která musela po žádosti o ruku zvednout svého nastávajícího z pokleku. Následně jsem Tě dovlekla na starý otoman, jelikož se Ti točila hlava a slabostí podklesávala kolena.

Podle mého názoru to mělo být obráceně.

Nicméně pořád lepší než Johana Kostková, která bezprostředně po žádosti o ruku musela se svým novopečeným snoubencem ládovat kanóny, protože Kostku napadl řád německých rytířů. Musely to být vzrušující zásnuby.

Do deníku si ten den zapsala: Odpráskli jsme jich devatenáct. Po dobytí Kostky ještě německým rytířům pokousala jejich velmistra. Jestli měl na sobě brnění, tak musela mít chrup jak tyranosaurus.

Ale to jsem odbočila. Tento dopis Ti píšu na chodbě před jednotkou intenzivní péče, kam jsem Tě odvezla poté, co přestaly fungovat studené obklady a Ty jsi začal blouznit, že Tě pronásledují srnky.

Když pominu osobní setkání s Hillary Clintonovou, byla cesta do nemocnice nejhorším zážitkem v mém životě.

Jako rodilá Newyorčanka se stěží dokážu v lese orientovat za denního světla, natož v noci. Zabloudila jsem už pár metrů za hájovnou. Šílela jsem strachy. S ohledem na desítky zhlédnutých hororů jsem každou chvíli očekávala chlápka v gumovém plášti, který nám do kapoty zasekne hák, útok vlkodlaka nebo holčičku v noční košili s břitvou v ruce. Po nárazu do něčeho, co potom odešlo, nám přestal svítit pravý reflektor. Ještě teď bych byla ochotná přísahat, že to byl trpaslík. Pokud Tě tedy bude po probuzení bolet hlava, tak je to z toho třísknutí o přední sklo. Trochu naprasklo. Mně zase nafackoval airbag. Pak už jsem pro jistotu jela s rukou na klaksonu. I tak nám každou chvilku něco chodilo po střeše.

Po hodině už jsem nevěřila, že se z toho lesa dostaneme živí. Úplně jasně jsem viděla titulek v Blesku: Místo hříbků objevil šokovaný houbař dvě ohlodané kostry.

Zachránil nás knížecí hajný. Považoval nás za pytláky, takže moje vysvětlování probíhalo s rukama nad hlavou před namířenou brokovnicí. (Otázka: V Čechách se při pytlačení troubí?)

Než si k nám nasedl do auta, vystřelil po čemsi do tmy a spokojeně řekl: „Máš dost.“ Snad tam nebyl člověk. Ta obava nebyla zas tak od věci. Když jsme přijeli do nemocnice a rozespalý vrátný uviděl v autě Tvoje bezvládné tělo a na zadním sedadle ozbrojeného navigátora, na nic se neptal, zvedl telefon a komusi řekl, že „starý Hejkal zas někoho sejmul“. Po mém hlášení, že Tvůj stav nezpůsobila dávka broků, ale horečka, se personálu, který nás už očekával před chirurgickým pavilonem, viditelně ulevilo.

Jakmile Tě na pojízdném lehátku odvezli (ten pohled mi rval srdce), starý Hejkal prohlásil, že se musí vrátit, protože les je v noci plný šmejdů. Naštěstí si všiml, jak se klepu, takže po mně nechtěl, abych ho zavezla zpátky. Něco si prý stopne. Nevím, jak v Čechách, ale v Americe by chlapovi s puškou zastavil málokdo. Na rozloučenou mi oznámil, že dnes určitě něco „práskne“.

Možná už se stalo. Před chvílí jsem slyšela houkající sanitku.

Ačkoliv je pan Hejkal (je to jméno, přezdívka, nebo funkce?) zřejmě psychopat, měl bys mu po propuštění z nemocnice poděkovat. A dej mu tu ořechovku, kterou jsem nechala na stole v kuchyni. Pokud ji ovšem nevyzunkne Tvoje matka. To byl vtip! Věz, že se za ni občas modlím, aby do toho zas nespadla. Jinak doufám, že Tvoji rodiče mají klíč a po návratu z Prahy nebudou muset rozbít okno, aby se do hájovny dostali. Pro Tvoji informaci — na stole jsem nechala vzkaz, že Tě vezu do první nemocnice, kterou najdu. Abych nezapomněla: Kdybyste se náhodou začali shánět po vašem rodovém zásnubním prstenu, tak ho najdete na prsteníčku mojí levé ruky, kams mi ho na třetí pokus nasadil.

Předpokládám, že ten diamant je pravý.

© Evžen Boček, 2018

© Druhé město – Martin Reiner, 2018

ISBN 978-80-7227-410-9  

Ondřej Hübl: Hod mrtvou labutí

Operní pěvec a režisér Líbezný se stane aktérem mezinárodního byznysu a politiky. Na Nuselském mostě však spěje k činu, který má ukončit jeho trápení. Jedenáctiletý Afričan Odongo, jehož adoptovali na dálku bezdětní manželé Peter a Nikol, stojí tváří v tvář střelné zbrani v očekávání konce svého života. Všichni se stali kolečky ve špinavé hře, narýsované ve vysokých patrech bruselské byrokracie. Režisér Dejvického divadla Krobot se pod tíhou nedostatku financí uchýlí s celým souborem k pokoutnímu prodeji kuchyňského nádobí ve stylu „šmejdů“. Ne že by si za to on, Odongo, Peter či Nikol, stejně jako pěvec Líbezný nemohli sami…

Všechny Hüblovy povídky mají dvojznačné hrdiny, napůl záporné, napůl kladné, a vždy nepříjemně a dotěrně blízké. Je to zneklidňující, drsné i zábavné čtení, protože Hübl disponuje originálním smyslem pro humor i nakažlivou chutí vymýšlet neotřelé situace a spojení.

Ondřej Hübl (* 1976) je český textař, scenárista a kreativec. Je autorem a spoluautorem mnoha úspěšných reklamních kampaní, mezi nimi i několikaleté série s Ivanem Trojanem. Podle povídky Divotvorné hrnce, která je součástí této sbírky, napsal s režisérem Miroslavem Krobotem televizní seriál Zkáza Dejvického divadla. Soubor nekorektních povídek Hod mrtvou labutí je jeho literárním debutem. Knihu vydává nakladatelství Druhé město.

Ukázka z povídky Hod mrtvou labutí:

Nikol se přestala dívat do stropu a začala hledět do blízké budoucnosti: z diskrétní vzdálenosti viděla sama sebe v kavárně, jak se rozhoduje, jestli si dá Etiopii nebo Peru (obě kávy měly něco do sebe), a nebyla si jistá, jestli má mít na sobě volné lněné kalhoty a tričko, nebo nějaký oděv z období pozdní batiky. Nakonec se rozhodla pro lněné kalhoty (pohodlná skromnost) a etiopii (vyšší kyselost a lepší hodnota fair trade).

Seděla tedy v kavárně, před sebou tenoučký MacBook Air a odpovídala na všechny komenty a lajky. Do práce dnes naštěstí nemusela.

Sluší vám to s rejžou :-)

Co blbneš, to je jen práce :-) :-)

V podobném duchu byly víceméně všechny komenty a odpovědi na ně. Takové jsou sdílené životy. Prázdné samy o sobě, ale plné emotikonů.

Do kavárny vešel bezdomovec. Chvíli okouněl a čenichal, jestli by mu tady někdo něco nedal zadarmo. Spolu s ním se dovnitř vplížil i nefalšovaný biozápach. Nikol si vzpomněla, že chtěla ráno někoho potřebného obdarovat, sáhla do kapsy pro padesátikorunu, ale pak si to rozmyslela. Došlo jí, že by se s ním pak musela chvíli bavit, a na to teď neměla náladu. Chtěla někomu pomoct, to ano, ale pomoct tak nějak sterilně. Proto počkala, až bezďáka vyhodí ven, a hned potom poslala z Petrovy kreditky pětikilo na účet Člověka v tísni.

Že už má dopito, se dozvěděla od dívky s dredy, která tu byla jen na brigádě. Ve svém hlavním čase studovala gender studies na Fakultě sociálních věd UK a čekala ji bezstarostná budoucnost v neziskovém sektoru:

„Dáte si ještě tu etiopii? Zapomněla jsem vám říct, že zakoupením této kávy pomáháte opravovat synagogu etiopských Židů.“

„Ráda.“

Dobro opět zvítězilo. Dívka s dredy odešla a posunkem naznačila druhému baristovi, že konzumace u stolku bude pokračovat a že tedy wi-fi ještě nemá vypínat. Zas taková charita nebyli, aby tady někdo sosal wi-fi zadara.

Nikol dál odpovídala na komentáře, když jí na Messengeru blikla něžná zpráva od Petra, samozřejmě v jeho mateřském jazyce:

Na hangover odporúčam pho bo tai, ve 12 our place v tržnici, ok, honey?

Ok.

Setkali se ve frontě u stánku č. 22, což byla vyhlášená vietnamská restaurace. Had lidí čekajících na polévku a jarní závitky se točil až k dalším stánkům, ve kterých se prodávaly pestrobarevné nesmysly. Spiklenci chuti na sebe vědoucně pomrkávali a nesnesitelně pomalu se sunuli k okénku. Čekal tam s nimi i Hemza.

„S tímhle prostorem bych chtěl někdy něco udělat…“ rozhlédl se a promnul si vous. Tím prostorem měl na mysli celou holešovickou tržnici a tím něco nemyslel vůbec nic, ale to nikdo kromě něj nevěděl.

„Byly by tady fajn komunitní sdílený ateliéry mladejch umělců, viď?“ chytla se Nikol na háček.

Hemza svraštil obočí, podíval se do dáli a vrásky na čele prozrazovaly, že to vůbec není tak jednoduché:

„Já teď žil chvíli v New Yorku a…“ začal, aby dodal svým slovům váhu, a pak zcela logicky pokračoval s něčím, co s tím vůbec nesouviselo: „…spíš bych to viděl jako takovou poctu zabitýmu dobytku, víš? Tohle byla dřív jatka. Takový setkávací místo pro vegany i masojedy, třeba…“ řekl Hemza, moudře pokýval hlavou a posunul se ve frontě.

„Ale to jsou jenom takový první nápady, neberte mě vážně, já si vždycky v neděli sednu a snažím se tak nějak uzavřít týden a pokouším se zapsat takových pět okamžiků, situací, kdy jsem cítil nějakou obzvláštní náležitost, vděčnost. Prej se to pak víc fixuje v mozku. A je to ozdravný,“ zacitoval homosatyr svůj týden starý status z Facebooku a konečně na něj přišla řada.

„Závitek a pho bo tai lan.“

„Anó pané, chilli tady máš, jó,“ odpověděl usměvavý Vietnamec, aniž tušil, že v Hemzově mozku se právě rozhoduje o osudu jeho podnikání tady v holešovické tržnici.

Peter a Nikol si dali to samé, udělali společné selfíčko (Peter a Nikol se smáli, Hemza zůstal moudře zamyšlen, hledě někam za horizont běžných událostí) a každý k němu napsal jiný text.

Peter: The best of Holešovice, miss China town in NYC.

Nikol: S mým klukem a básníkem pražských ulic Jirkou Hemzou řešíme budoucnost holešovický tržnice, Praha se má na co těšit!

Hemza: Stánek č. 22. Vždy, když si tady dávám tu lahodnou polévku, nemohu nemyslet na oběti války ve Vietnamu. Modlím se za ně… Kdy se už náš prezident přestane lísat k těm komunistickým pohlavárům? Pište.

Na jejich posty ještě nestihly dopadnout první lajky, když k jejich sezení připlul obrovský černý měsíc. Byla to hlava Fredericka Rémyho, mladého nadějného politika, který svou kariéru vybudoval na tom, že vypadal jinak, a tvářil se, že to je normální. Některým voličům (hlavně prvovoličkám 18–22) to ale evidentně stačilo. Byl zastupitelem v Ústí, ale studoval v Praze.

„Ahoj parto, jdete večer?“

„Jé, ahoj Fredy, co je večer?“

„Vy to nevíte?“

Fredy chvíli znejistěl — nevyškrtli je z Události? To by bylo trapný. Ale nedal na sobě nic znát a risknul to: „Jindra má zásnuby s Vaškem a je to spojený s oslavou toho návrhu zákona, kterej by měl konečně umožnit homosexuálům adoptovat děti!“

Křup! V tu chvíli se ozvalo rozbití skla.

„Mazal tov!“ vykřikl Hemza a všichni to okamžitě vysdíleli.

Ne, nikdo je nevyškrtl. Teď už stačilo jen zmáčknout tlačítko Účastním se Události a jejich program na večer se zbarvil všemi barvami duhy.

© Ondřej Hűbl, 2018

© Druhé město — Martin Reiner, 2018

ISBN 978-80-7227-409-3

Irena Dousková: Rakvičky

Hned v úvodu této vtipné, ale i dojemné perestrojkové „road-movie“ definuje dvacetiletá Róza svůj osudový plán zcela jasně. Musí „najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje“. V tu chvíli ještě netuší, jak těžký úkol to bude…

Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů. Je také originálním zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků.

Irena Dousková se narodila roku 1964 v Příbrami. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Nyní je na volné noze. Žije v Praze. Začínala s poezií (Pražský zázrak, 1992), svoji první prózu Goldstein píše dceři, stylizovanou jako novela v dopisech otce a dcery, publikovala v roce 1997. Od té doby vydala dalších osm knížek (poezie, povídek, novel, románů). Tematicky těží z české poválečné zkušenosti, zejména z její normalizační fáze; střídá komedii s tragédií stejně jako autobiografický tón s polohou nadosobní metafory či apokryfu. Nejvýrazněji se prosadila volnou trilogií Hrdý Budžes (1998), Oněgin byl Rusák (2006) a Darda (2011).

Rakvičky vydává její domovské nakladatelství Druhé město.

Ukázka z knihy:

Vyndala nákup. Něco do ledničky, něco do špajzu, léky rovnou do šuplete secesní toaletky, co stála v ložnici. Už se tu vyznala, nebylo to nic složitýho. Jako by spolu hospodařily věky. K obědu bylo kuře, nedělní oběd ve všední den. Jen ještě velkolepější. Místo vařenejch brambor bramborovej salát. Prej aby byla změna. Řekla tetě, že se zbláznila, tolik práce v tom horku. Odpověděla, ať si políbí prdel. Bylo to dojemný. Chápala, proč ta sláva, zítra odjíždí, tak ji teta chtěla uctít. Asi se jí bude stýskat. To je blbý, ale na věci to samozřejmě nic nemění. Musí odjet, nemá času nazbyt. Deset dní a nazdar. Nástup do práce. Žádný tříměsíční vysokoškolský prázdniny, ani tentokrát. Ani napodruhý. Takže asi už nikdy. Jenom krátká pauza mezi jednou a druhou prací. Dala výpověď, aby urvala aspoň kus léta. Od srpna musí zase zařezávat, jestli chce to místo. A to holt chce, i když nechce. Aby to neskončilo ještě hůř. Teta Marie v jistým smyslu asi taky nemá času nazbyt, s tou rakovinou. Operace, ozařování a ještě nějaký další hnusy. Přes měsíc už je z nemocnice doma. Tváří se normálně. Ale kdoví jak to bude. Rakovina to je jasná smrt, to ví každej. I když to nikdo neřekne. Teta občas jo, to jsou ty její fórky. Ale většinou o tom nemluví vůbec nebo řekne, že dobrý. Róza dělá, že tomu věří, na nic se nevyptává. Matka a ostatní byli rádi, že za tetou jede, že nemusej oni. Tak jí to aspoň přišlo. Zaplať pánbůh za to, jinak by sem nejela. S matkou ne. To by nepřežila a teta možná taky ne. Ne, blbost, určitě by svou sestru ráda viděla. Matka je idealistka, vciťuje se, radí, pomáhá… Hrůza. Tetu člověk celkem snese, i když umírá. Asi. Možná. To by bylo špatný, radši na to nemyslí. Na druhou stranu co, je stará. O dvanáct let starší než matka. V květnu jí bylo třiašedesát. Život má za sebou, dobře to ví. Zdá se, že se na nikoho a na nic nezlobí. Leda na komunisty, že jí kus toho života ukradli. To občas říká. Ale stejně se moc nezlobí, míň než jiní. Říká, že ne ten podstatnej. Že to nejdůležitější jí ani oni vzít nemohli. Čímž asi myslí strejdu Jiřího. Děti neměli. Jirka umřel před sedmi lety. Od tý doby žije sama.

U kuřete Róza nadhodila, že si připadá strašná. Pořád to v ní bylo, nejen kvůli Vízkovi, tlusťochům a Báce. Připadala si tak často. Teta se na nic nezeptala, jen trochu zdvihla obočí. Skoro neznatelně. Tak musela pokračovat sama, i když už se jí vlastně nechtělo. Dětinsky čekala, že vyvolá odpor. Nebo že aspoň vzbudí zájem.

„Furt si něco představuju.“

Hned věděla, jak hloupě to zní.

„A…?“

„Nevím. Promiň.“

„Chceš kompot? Přinesla bych plechovku. Jsou tam mandarinky.“

Na vteřinu se jí vybavila vůně skořice a rozvařených jablek. Kašovitá pochutina, ještě vlažná, co dělávala babička k řízkům. Kompot an sich, už navždy. Ačkoli jí vlastně nikdy moc nechutnal. S díky odmítla.

„Co jsem sama, domácí už nedělám,“ řekla teta. „Včera prej bylo na Velehradě na tom shromáždění sto tisíc lidí! Říkali to na Svobodce. Ani tomu nemůžu uvěřit.“

Začala sbírat talíře.

„Představuješ si — žiješ. Když nezůstane jen u těch představ. Sto tisíc… Je to vůbec možný?“

To byla skvělá zpráva. Nechala tetu sklízet a na chvíli se posadila k rádiu. Snažila se jí pomáhat, pokud měla dojem, že s tím souhlasí. Jinak to nemělo smysl, to už pochopila. Jeden večerní výbuch bůhvíčeho k tomu úplně stačil.

„Nejsem kripl, ještě ne!“ křičela na ni, jinak klidná až na zabití, když tehdy naléhala.

To bylo hned na začátku. Teď už věděla, že může jen nabízet. A že když teta něco chce, tak to řekne. Bez problémů, úplně normálně. To poznání jí nesmyslně rozrušilo. Nemohla usnout, dokonce vyšla ven. Byla to tmavá noc, z jezera nebylo nic vidět, jen cítit. Všechno se slilo v dusnou temnotu, která přinesla déšť. Druhej den začaly ty vedra. Vrátila se dovnitř, vytloukla komáry, znovu si lehla a přišla na to. Nezná, opravdu nezná nikoho takového. Nikoho, kdo by říkal to, co opravdu chce. Co si opravdu myslí. Ani mezi kamarádama. O sobě škoda mluvit. Potom konečně usnula.

Udělala kafe, s tím byla teta svolná, vzaly si ho na zápraží. Nepřestávalo ji fascinovat, že k vodě je to od chalupy pár kroků, ale nechápala, jak tady někdo, kdokoli, může žít. S obchůdkem, kterej je víc zavřenej než otevřenej a kde stejně nic nemaj. Bez telefonu, s výjimkou toho v permanentně zavřeným krámu a druhýho na hájovně, která nejen že byla kilometr cesty lesem, ale podle toho, co o ní slyšela, se zřejmě ze všeho nejvíc podobala kabinetu doktora Caligariho. Ale hlavně bez knihkupectví, bez divadla, bez koncertů, bez kultury prostě. Jasně, většina za moc nestála, ale přece jen. Dalo se hledat, obezřetně vybírat a občas leccos zajímavýho najít. Byla alespoň nějaká možnost. Tady nebyla žádná. Jenom televize, tu měli všichni, všech těch padesát nebo kolik zoufalců. Ale copak to je nějaká kultura? Ztracená varta. Utopená kromě vody ještě v lesích. To bylo leckde, jenže málokde v takové míře. Lesy snad, ale větší vodu bylo zřejmě v Čechách sotva možný najít. A musela připustit, že ta voda má něco do sebe. Ona by se tomu jen tak nepoddala, ale když je člověku čtyřicet, padesát nebo jako tetě a stejně už nic nemá cenu, tak se to dalo pochopit.

Zapálila si, teta taky. Ani předtím by si to asi nedovolila, ale po tom výbuchu už ji ani nenapadlo pokoušet se jí něco rozmlouvat. Radši se zeptala, jak dlouho už tady žije. Od osmačtyřicátýho čili nějakejch třicet sedm let.

„Je po Němcích ten barák?“

„Kdepak. To by byl Jiří nechtěl. Spousta lidí, i našich známejch, v tý době takhle výhodně nakoupila. Jemu to ale bylo protivný.“

„A čí teda byl? Žili tu samí Němci, ne?“

„Samí ne, většina. Na třicet chalup dejme tomu tři český rodiny. Tak nějak. Ten dům patřil Kyliánovým. Po Mnichovu je odsud vyhnali a oba pak za protektorátu popravili. Někdy kolem heydrichiády. No a Jirka se skamarádil s jejich synem, Pavel se jmenoval. Vychovávali ho pak ještě se starší sestrou jejich příbuzný. Ona po válce dostala stipendium v cizině, takovej program pro sirotky to byl, a už tam zůstala. Pavel se po několika letech rozhod, že tu chalupu prodá. Nechtěl se sem vracet, ani jako chalupář.“

„Jasně.“

„Nejen kvůli rodičům, to samozřejmě taky, ale měl takovou strašidelnou vzpomínku. Ještě z osmatřicátýho, než museli odejít. Jak ta atmosféra postupně houstla, jak narůstala nenávist, už i děti toho byly plný. To není tak těžký zblbnout děti a mladý lidi vůbec. Potom s komunistama to bylo podobný, mládež v prvních řadách. To je tak vždycky. Ideály, hormonální přetlak, nedostatek životní zkušenosti a zaměňování zdravýho rozumu s cynismem. Planoucí srdce prostě. Není nic horšího než planoucí srdce.“

© Irena Dousková, 2018

Illustrations © Karolína Kotrbová, 2018

© Druhé město — Martin Reiner, 2018

ISBN 978-80-7227-404-8

Ludvík Němec: Žena v závorce

Příběh ženy, která věří, že se celý svět odehrává jen v její hlavě, a příběh muže, který se snaží z tohoto labyrintu uniknout. Pro něj je Ariadninou nití jeho vlastní milostný příběh, možná se však nevyhne ani brutálnějším metodám. Lze ale přijmout podobu lásky, díky níž jeden život vzniká, zatímco jiný má být ukončen?

Němcův román je utkán z desítek příběhů: některé si vymýšlí pomatená spisovatelka, jiné vkládá do počítačových her její obdivovatel. Tím hlavním je ale příběh mladé ženy a jejího milence, kteří ještě doufají v ten nejdůležitější příběh našich životů. Próza však není postmoderní hrou, v níž hrají roli alternativní linie a falešné identity. Na to se dotýká příliš citlivých míst v bytí většiny z nás.

„Mezi zapraseným rohem nosorožcovým a zlatým rohem jednorožcovým je napjata struna, na níž si brnkám své milostné romance… to provazolezecké lano nad Macochou, po němž balancuji k vám,“píše spisovatelka Barbora ve svých pamětech. A zatímco vysoko na tom laně se chvěje její syn se svou milenkou, hloubka pod nimi temní a záchranná síť nikde. Nepokládáme-li ovšem (spolu s autorem) za takovou síť samotnou literaturu.

Ludvík Němec se narodil roku 1957 v Kyjově, vyrůstal na Ostravsku, psát začal na gymnáziu v Mikulově. Po iniciační čtyřleté práci průvodce v mučírnách hradu Špilberk strávil většinu profesního života v brněnském studiu Českého rozhlasu: dvakrát byl literárním redaktorem a redaktorem zábavy, i ředitelem stanice je už podruhé. Napsal deset knih, pod svým jménem vydal polovinu z nich; na milost by dnes ovšem vzal už jen román Hra na slepo (1982) a sbírku povídek Já jsem ta tma (1996). Kromě svých blízkých miluje kočky, snění a déšť.

Jeho nový román vydává brněnské nakladatelství Druhé město.

Ukázka z knihy: 

Prolog

Je to jen branka ve zdi.

Taková romantická představa.

Stará rezavá branka ve staré zámecké zdi.

Ale já mám ráda romantické představy a mám ráda romantické příběhy, a což tohle není jeden z nich? Z mých nejoblíbenějších? Jen hleďte, můj princi, můj motorový anděli: vy přece ze své výšky vidíte celou tu scénu jako na dlani, jako na třesoucí se dlani.

Ta žena a ten muž.

Jdou k té brance.

Každý z opačné strany.

Každý sám.

(A kéž by to tak i zůstalo.)

Ona spěchá ze své zámecké zahrady, úzkou pěšinou mezi zdivočelými rododendrony. Sama k tomu nemá daleko, aby zdivočela. Ještě si myslí, že žije ve svém načančaném francouzském parku, přehledném a elegantně střiženém; ale žulová vana barokní fontány před zámkem už zespodu praskla, voda odtéká a velká stará kočka, co se každý den vyhřívá na pískovcovém roubení, už brzy konečně dostane ty okrasné červené ryby, na něž tu už sto roků číhá. Že bych to byla já, ta línající kočka, shlížející do kalné vody? Kdoví; a možná jsem i ten muž, který už čeká na druhé straně rezavé branky.

Vidíte toho muže, můj princi? Z těch výšin, v nichž se vznášíte ve svém vrtulníčku jako motorový anděl? Určitě vidíte aspoň jeho auto, snad že jste na ně taky přispěl. Přirazil s tím autem ke staré brance jako pašerácká loď k molu v tajném přístavišti. Je v těch flaškách metyl, nebo etyl? Každopádně nenápadná dodávka ve vojenské barvě, mizerně přelakovaná, takže kdo vidí pod povrch věcí jako já, hned tuší, že to původně bylo funebrácký auto. Výborná volba, ten muž je stejně napůl mrtvý, už dávno. A další romantická představa: šukání v rakvi. Pokud s tím něco neuděláme, pokud na ty dva neshodíte sto kubíků vody jako na lesní požár, už brzy na ně dojde. Víte, o čem mluvím, o čem tady zpívám, vy zloději příběhů?

O muži ve funebráckým autě přece. Znám každou jeho buňku i muňku, sama jsem ho těch filcek jednou zbavovala postřikem proti mšicím, následkem čehož skončil na áru — s pérem tak rudým a nateklým, že si ho sám primář osobně vyfotografoval. Fotografujete teď i vy, můj motorový anděli, v tom vašem špionážním letadle? Máte-li infrakameru, možná vidíte, že ten muž u volantu má i teď nateklý penis. Tentokrát ne

po postřiku, ale naopak. Přeberte si to sám, znáte mou zálibu v laciné doslovnosti. O touze mluvím. O zdivočelých rododendronech.

Jenže vy radši šmírujete tu spěchající ženu. Myslíte si, že ji znáte, když jste na ni taky přispěl. Že znáte každý její pohyb, když máte její pohybové algoritmy uložené ve svém počítači. I já mám svůj počítač, prastarý acer travelmate, píšu na něm své romantické příběhy, teď zrovna tento. Tak bacha, ať nestisknu delete!

Pozdě.

Už jsou si blízko.

Ten muž a ta žena.

Vy to vidíte, a já to cítím.

Cítím jejich pach. Jejich strach. Jejich touhu, jejich ouhu. (Ouha: citoslovce pro pozdní údiv.) A brzy už bude opravdu pozdě, jestli hned odpovědně nezasáhneme, jestli na ty dva neshodíte ze své výšky neutronovou bombu, kterou vymyslel muž s povědomým jménem Cohen, nebo aspoň balíček prezervativů, co shazuje neziskovka Stop AIDS z pronajatých ruských bombardérů nad rovníkovou Afrikou, za zběsilého ostřelování katolickým flakem. Ta žena v parku je katolička, nevím, proč to říkám zrovna teď. Nějaký smysl tomu ale najdeme.

Právě na ty šprcky si zrovna vzpomněl ten muž na opačné straně zámecké zdi. Nemá je totiž, marně prohledává svůj batůžek. Zapomněl? Vydělala jsem mu je, když se ráno sprchoval? Už nevím; každopádně mu ale vnuknu záchrannou myšlenku (celý život ho zachraňuju, chlapečka malýho ubohýho!), že by si pro ty šprcky ještě stačil zajet k nedaleké benzínové pumpě. A koupit místo nich něco úplně jiného — jako to udělal v sedmnácti v Rajeckých Teplicích, kde byl se svou první dívkou na milostném víkendu. Nedokážu odolat příběhu ani historce, když vystrčí — jako ti lekající karmínoví kapříci — tlamičku z kalné a vysychající vody vzpomínek: byv vyslán svou zodpovědnou dívkou pro ochranu, vešel tehdy na kolonádě do drogerie, která bohužel nebyla samoobsluhou, a když na něj tlustá prodavačka za pultem přísně pohlédla, koupil si sluneční brýle. Marně pak své dívce vysvětloval, že je to taky ochrana; a když odjela nejbližším vlakem, musel se ve stanu uchýlit k samoobsluze. Kdysi tu historku rád vyprávěl, snad doufal, že ji včlením do svého díla. I teď si na ni vzpomene, zrovna teď, když chce v tom funebráckém autě ulehnout do jiné ženy jako do rakve. Na ten pocit smutku a úlevy zároveň, když jeho nasraná holka odešla na vlak do Žiliny. Teď už je dospělý, ale stejně by si mohl na benzínce zase koupit radši ty černý brýle. Nasadit si je jako slepec. A odjet přímo proti slunci, opačným směrem, než je ta stará branka v zámecké zdi. A nikdy se už nevrátit: k té rezavé brance, ani k té ženě, v jejíž brance už taky začíná být rzivo.

Jeď, říkám mu. Jeď. Zmizni odsud.

Kupodivu mě neslyší… ale vím, že na to myslí. Že o tom sní. Že dokonce položí dlaň na ruční brzdu a pohlédne do zpětného zrcátka. V tom zrcátku vidí jen pustou okresní silnici, vycházející z pustého malého města. Vidí v tom zrcátku dokonce ceduli Předmostí u Brna. A před sebou tutéž ceduli, jenže přeškrtnutou. To je meziprostor, v němž teď žije. Mezi dvěma městy, mezi dvěma ženami, mezi dvěma příběhy. Znovu pohlédne do zrcátka, do všech zrcátek. Ale nevidí ani tu ženu, ani váš vrtulník nad sebou, ani mě. Mě, kterou jindy vidí v každém svém zpětném zrcátku.

Ale všechny nás cítí.

Jako plaché zvíře.

A on je tak plachý, lasička nebo tchoř, troufne si nanejvýš lovit v kurníku.

(Já jsem mimochodem jednorožec. Aspoň v téhle závorce. Nebo nosorožec? Záleží jen na úhlu pohledu a úhlu mého rohu, jímž ryji tyto runy. Ale taky jsem kočka, číhající na vyhřátém žulovém rantlu fontány — odkud je tak dobře vidět na červené kapříky, kteří jsou dosud nejistí, a také na zámek, kde whiskas je jistá.)

A ta žena na pěšině v divokých rododendronech, co ta je za zvíře? Víte o ní aspoň tohle, můj princi, když už ji stopujete tak dlouho? Jak byste si ji tipl, můj motorový anděli, když ji máte v hledáčku pod sebou jako na ilegálním safari? Vystřelíte ostrýma — nebo ji zase jen zasáhnete vystřelovací sítí, která ji znehybní?

Pozdě.

Už zase jste to prosral.

Už je u branky.

Už sahá na kliku.

Ta žena.

Ten příběh.

A ten muž si levou rukou posune napůl ztopořený pyj v džínách doleva (všechno dělá tak jaksi napůl, chlapeček můj) a pravou rukou povolí ruční brzdu.

Příběh je odbrzděn.

Ale nikdo ještě netuší (dokonce ani vy, můj motorový anděli, který nás všechny vidíte na svých monitorech), že jen já mám od té branky klíč.

© Ludvík Němec, 2018

© Druhé město – Martin Reiner, 2018

ISBN 978-80-7227-403-1

Stanislav Biler: Nejlepší kandidát

Na stránkách literárního debutu sociologa a spoluzakladatele (původně recesistického) hnutí Žít Brno, sledujeme kariéru muže, který je poněkud obskurním uchazečem o post prezidenta. Od samého počátku mu stojí v cestě prostý fakt, že nedokáže vyslovit dvě smysluplné věty. Dětinská žvanivost však překvapivě sbírá body a stává se jeho nejsilnější zbraní. Navíc vyjde najevo, že kandidát je úspěšný a bohatý člověk. Proč by nemohl udělat úspěšnou a bohatou celou zemi? Co by se mohlo pokazit?

„Příběh, který by se v normální zemi sotva mohl uskutečnit, sledujeme z pohledu milé a krásné asistentky Johanny, která hledá své místo na světě,“ říká o knize překladatelka, nakladatelka a politička, od roku 2014 předsedkyně hnutí Žít Brno Barbora Antonová. „Zavede čtenáře do zákulisí politických kampaní a poodhalí zbraně, jimiž marketéři nahánějí voliče jako slepice na dvorku. Nejlepší kandidát stojí někde na pomezí etnografické studie a investigativní reportáže. Johanna s empatií hodnou Karoliny Světlé vykresluje každodennost lidí v zapomenutých krajích této republiky. Svou atmosférou i událostmi však kniha znepokojivě evokuje pád Říma. Nastavuje také kritické zrcadlo mladé generaci, která odmítá převzít odpovědnost a vyhýbá se poctivé práci. Ukazuje, jak tradice, moudrost předků a selský rozum mohou pomoci nalézt cestu k životní spokojenosti. Jak pomocí byť i drobných životních příhod vytěsnit pocity vlastní zbytečnosti. Budoucí kritici a méně pozorní čtenáři možná použijí v souvislosti s tímto dílem termíny jako satira nebo sžíravý humor. Než jim však dojde, že si Stanislav Biler, uznávaný mluvčí své generace, legraci nedělá, nastává neodvratný konec.“

Nejlepšího kandidáta vydává nakladatelství Druhé město (ISBN  978-80-7227-401-7).

Ukázka z knihy:

22. února

Analytici se shodli: o příštím prezidentovi rozhodnou voliči

Hory zasáhla obleva: vlekaři jsou smutní

Zemědělci varují: úroda zmrzne

Sice byl v plánu další program, ale ten se musel zrušit. Novák se opil až příliš. U snídaně v hotelu byl sotva schopen udržet se na židli. Několikrát se mě nepřítomně zeptal, jestli chci pracovat v drůbežárně. Pak si mumlal sám pro sebe, že někdo se o ty slepice bude muset postarat. S pomocí číšníka jsem ho odtáhla do výtahu a dostala zpátky do postele. Procházela jsem se po lázeňské promenádě. Střídavě svítilo oslnivé slunce, foukal vítr, padal déšť, létaly vločky sněhu a mezi nimi pobíhaly smějící se děti. V botách začínalo zase čvachtat. Plán na dnešek. Boty. Rozbředlý sníh, který se mísí s hlínou. Takhle voní jaro. Už je blízko. I když tady v horách to ještě potrvá. Máme zde strávit snad půl roku. Hlavně že nemusím sedět v kanclu a čekat, až mi zadek sroste s ergonomickou židlí. V obličeji mi přistála sněhová koule. Tající led na tváři je podle všeho mnohem příjemnější než libovolná powerpointová prezentace. Uklidňuju rozčílenou mámu, že mi to nevadí.

Zavrněl telefon… pořád mi píše bývalý kluk. Rozešla jsem se s ním zároveň s podáním výpovědi v bývalý práci. Tak dlouho mi říkal, že musím svůj život konečně změnit a začít žít, až jsem ho poslechla a poslala ho k vodě. Trochu ho to zaskočilo. Mě vlastně taky. Nebyla jsem schopná neustále naslouchat řečem o jeho dalším nápadu na geniální startup, zatímco mi vyčítal, že marním svůj potenciál v dalším korporátním kanclu. Jistě, něco na tom bylo. Na všem něco je. Něco taky bylo na tom, že jsem mohla celý den z okna pozorovat několikaproudou výpadovku, a když byl dobrý den, někdo se naboural. Skoro celej rok po mně vlastně nikdo nic nechtěl, krom vyplňování tabulek docházky a odvedené práce, což jsem kopírovala den za dnem. Někdy jsem to psala ve verších. Každopádně jeho touha mě ohromit, a asi i získat zpět, stále ještě nevychladla. Ale třeba jen vzpomíná na doby, kdy jsem lepila nájem, jídlo a útratu v hospodě…

Ahoj J. Jakpak se vede? Já padám únavou na hu-
bu, ale myslím, že tentokrát to vyjde. Máme novej startup. Sehnali jsme dobrýho investora (Davidovu mámu asi znáš), takže se můžeme soustředit jen na práci. Vymysleli jsme skvělou věc. Lidi jsou furt naštvaní, že se jim ztrácejí ponožky, tak jsme vymysleli, že jim je budeme prát a postaráme se o to, aby se jim už žádná neztratila. Super, co? Jestli chceš bejt bohatá, pořád ještě hledáme pár investorů. Papík. Pája.

Pája. Pája dopadne jako vždycky, ale já už mu slzy zklamání utírat nebudu. Zapůjčila jsem si koloběžku a spustila se z kopce do centra Jeseníku. Nový boty. Ať mám v čem vykročit do novýho života.

Ve stánku jsem zahlídla známou tvář. Novák. Pravda z hor.

JAN NOVÁK OKOUZLIL MASARYKOVO NÁMĚSTÍ V JESENÍKU

Hlava na hlavě. Přátelská a vřelá atmosféra. Naděje. Takové jsou hlavní dojmy, které za sebou zanechal prezidentský kandidát Jan Novák. Úspěšný a respektovaný podnikatel se rozhodl napravit naši zemi. Po Ústecku a Mostecku zavítal na Jesenicko. Zaplněné náměstí mu leželo u nohou. Starší generace vzpomínaly na Masaryka, který střílel do dělníků.

Obyvatelé našeho kraje si už zvykli, že je zbytek země ignoruje. Že v dalekém hlavním městě ani netuší, že jsme součástí České republiky, a ne Polska nebo Mongolska. O to větším překvapením je kampaň prezidentského kandidáta Nováka, který slíbil, že navštíví každou obec v našem kraji. V Jeseníku rozhodně dokázal, že má co říct. Mluvil velmi dlouho, ale přítomný dav by jej dokázal poslouchat ještě déle.

Novák nekompromisně pojmenoval problémy a neduhy, o kterých ostatní jen mlčí. Místo chození okolo horké kaše šel rovnou k věci a mluvil o nich přesně tak, jak jsou. Bylo vidět, že lidé na takovou upřímnost nejsou zvyklí. Po počátečním šoku však všichni pochopili, že je Novák na jejich straně. Na straně nás všech. Současně však Novák překvapil svou neuvěřitelnou skromností. Přiznal se, že svým zaměstnancům ve svém podniku myl hrnky od kávy nebo jim chodil nakoupit. Řekl, že nepřijel nikoho poučovat, ale přijel především naslouchat a učit se. Učit se, o čem je život a co to vůbec je, ten život. Tak to má být.

Například důchodkyně paní Barbora řekla: Já nic nemám a nikdy jsem neměla, a teď navíc umřu. Novák poděkoval za její moudrá slova a řekl, že by zvláště mladí měli starým lidem naslouchat, protože jsou nositeli moudrosti a pravdy. Mladí lidé mu dali za pravdu. Pan Petr, který nedávno vyšel z učení a nyní nemá práci, na to řekl: Je to pravda. Ostatní mladí lidé na znamení souhlasu kývali hlavou.

Bylo to možná poprvé, co si lidé mezi sebou takto upřímně promluvili a nahlas řekli, co je trápí. Mladí naslouchali starším a uctivě jim děkovali za jejich rady a životní moudrost. Všem naslouchal Novák a všichni na oplátku naslouchali jemu. Nakonec se všichni objali a za zpěvu národní hymny se vydali do svých domovů.

Slušný. Hádám, že editovat noviny po pixle ředidla a úderu lahví do hlavy není žádný med. Zvlášť když u toho ještě musíte chodit na tenis.

24. února

Česká republika je větší, než se myslelo

Velká grafická příloha: Kde leží Jesenicko a proč

Rozhovor s psychologem: Proč nežijí všichni v okolí Prahy?

Johanko, co to je, toto? Kam to jedem? Dala jste ráno slepicím? Musíme sehnat nové dělníky, jinak nás Poláci zruinují. Dereme se do kopců nad městem Lipová-lázně. Sedím vpředu, protože na zadním sedadle bych musela čelit Novákově náhodně poletující ruce, která jednou trefí mý koleno, pak zase ruku či rameno, takže jsem zjistila, že se mi vzadu dělá nesnesitelně špatně. Novák to chápal. Prý je každá slepice jiná.

Serpentiny s námi lomcují ze strany na stranu a Novákovy nebohé ruce marně tápou v prázdném prostoru a hledají lidské teplo. Déšť zkrápí auto, sil­nici, louky, lesy, celý kraj. Všeprostupující prázdnota a osamělost jsou návykové. Zlomila jsem si nehet. Náš obrovský řidič hledí upřeně před sebe, oči vytřeštěné. Snad vidí něco jiného než já, možná brázdí úplně jiný svět. Okolo cesty jsou haldy špinavého sněhu.

Poté, co polevilo sevření kopců, se prostor otevírá v nekonečné rovině táhnoucí se daleko do Polska. Nekonečná planina připomíná oceán pokračující daleko za matně tušeným obzorem. Rychlebské hory zůstávají za zády a tvoří hradbu po levici. Oddělují dvě země na hranici, která se mění každých sto let. Po půlhodině přijíždíme do Vidnavy. Na samé hranici s Polskem.

Johanko, co to je, toto?

Vysvětlím Novákovi, kde se nachází. Že jdeme navštívit domov pro důchodce, že se tomu už neříká domov důchodců, ale domov pro seniory. V tašce mám pro Nováka připraven projev od jeho agentury, která si zkouší představit, kdo tady asi tak žije a co by tak od svého budoucího prezidenta mohl chtít slyšet. Po nedávných světových událostech vzniklo podezření, že o vítězích voleb už se nerozhoduje v hlavních městech, ale na okrajích, ve stínu, v krajích na okrajích. Kluci nejspíš pohlédli na mapu a zabořili prst do míst, kde nikdy nebyli a neznali ani 
nikoho, kdo by si tato místa kdy zblízka prohlédl. A poslali tam svého kandidáta. Mě s ním.

Zblízka vidím, že tady nikdo žádnou revoluci neplánuje, leda tak proti sobě samému, že revoluce na každého hledí ze dna jeho osamělé prázdné lahve. Že už je každý dávno smířený se vším. Ale komu bych to říkala. Su jen holka, co vaří kafe a nosí letáky.

Vidnava působí jako surreálné zjevení. Středově-
ké osamělé město s morovým sloupem, měšťanskými domy, kamenným náměstím dimenzovaným pro tisíce lidí, náměstím, na kterém není skoro vůbec nikdo. Pozdrav z jiných časů, kdy bylo vše jednoduché a přehledné. Kdy se lidé nebáli smrti, ale boha. Kdy život nekončil, ale byl jen přípravou na nekonečnost.

Před normalizační budovou samoobsluhy postávají s půllitrem dva alkoholici. Sníh zde v nížině takřka zmizel a jeho místo zaujaly kaluže bláta. Pomalu projíždíme náměstím a dokonce i na Nováka jako by ta prázdnota deroucí se ze středověku promluvila, byť se zmůže jen na své obvyklé: Johanno, co to je, toto? A rozhlíží se za ploty domů, zda někde neuvidí sle­pice.

Vešli jsme do zšeřelý místnosti. Novák šel s napřaženou pravicí, aby nepromeškal příležitost někomu potřást rukou, ale nikdo se k němu nehrnul. Personál měl dost práce s důchodci, kteří už nebyli v úplně nejlepším stavu. Spíš tak různě pajdali, a pokud je někdo nevedl přímo za ruku, točili se v kruhu, padali na zadek nebo vráželi do zdí, ale moc je to samotný nepřekvapovalo. Nakonec Novák chytl nějakou stařenu o holích, lomcoval jí rukou, hledal očima někoho, kdo by ho s ní vyfotil, a zatímco se rozhlížel, paní spadly hole, načež své hole následovala, což Nováka nerozhodilo, pochválil jí účes. Řekl, že je prostě výborná a on má výborný lidi rád a zda měla k snídani vajíčka, ty že dodají člověku energii na celý den a obsahují mnoho bílkovin. Nakonec se všichni někam posadili. Já taky. Novák se postavil doprostřed, jak to má nejraději, nebo jak ho to naučili, nevím, vytáhl projev a začal číst, co mu analytici vymysleli.

Čau lidi, jak se máte? Když tady stojím a dívám se kolem sebe, vidím kus historie. Vidím obyčejné, poctivé, slušné lidi, výborné lidi, kteří celý život tvrdě pracovali, aby něco velkého vybudovali. Mám k vám velký respekt. Myslím, že jste něčeho dosáhli. Cestou sem jsem viděl hodně továren a velkých domů. Myslím, že jste vybudovali něco opravdu velkého, že za to ten život prostě stál. Když dnes na to vše pohlédnete a vidíte, že všechny ty továrny jsou opuštěné ruiny, co se pomalu sunou k zemi, tak já se přiznám, že bych se asi zabil, ale vy ne. Vy tady klidně sedíte jakoby nic. Určitě spousta z vás bojovala proti Hitlerovi. Nebo s Hitlerem, to je jedno. Je to nekorektní, já si toho cením. Jste velcí lidé. Většina lidí na vašem místě by už jen tak čekala na smrt, ale vy ne, vy jste velcí lidé. Vidím ve vašich tvářích otázku, copak mě ještě tak v životě čeká? A mně se tenhle váš přístup líbí. A já vám říkám, nečekejte, co vám život přinese! Já taky nečekal a přijel jsem za váma a ne vy za mnou. Chytněte první příležitost a začněte budovat své vlastní impérium. Založte startup, malou dílnu, protože i z malé dílny může být zítra metalurgický koncern. Vždyť továren, které nakonec zkrachovaly, jste za svůj život evidentně vybudovali dost, tak proč ne ještě jednu. Hlavně vám chci říct jednu věc: Nenechte se vodit za ručičku. Nenechte se krmit a nenechte si utírat zadky. Řekněte naprosto jasně: Já pomoc státu nepotřebuju, udělám svůj život zase velký. Jste tady vězni nějaké neziskovky, zajatci lidí, kteří vám chtějí říkat, jak máte žít, ale proč byste vůbec měli žít? Co je komu do toho? Pokud si chcete kadit do kalhot, tak to dělejte, jsme svobodná země! Já chci, aby i vy jste byli svobodní lidé.

Z toho záchvatu kreativity jsem byla docela překvapená, nicméně mé kolegy a kolegyně posluchače to nepřekvapilo nijak. Seděli tam, kam je posadili, a poslušně koukali náhodně zvoleným směrem. Jelikož nikdo netleskal, Novák si zatleskal sám, a kdyby předtím seděl, tak teď by se i sám postavil a tleskal si vestoje. Vypadalo to, že ho ta činnost baví, takže tleskal docela dlouho. Pak šel k nějakýmu dědovi a ptal se ho, na čem teď zrovna dělá a v jakým oboru. Děda odvětil, že by si dal rohlík, na což mu Novák řekl: Výborně, pekáren není nikdy dost. Pak jsme šli. Pryč.