Irena Dousková: Rakvičky

Hned v úvodu této vtipné, ale i dojemné perestrojkové „road-movie“ definuje dvacetiletá Róza svůj osudový plán zcela jasně. Musí „najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje“. V tu chvíli ještě netuší, jak těžký úkol to bude…

Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů. Je také originálním zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků.

Irena Dousková se narodila roku 1964 v Příbrami. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Nyní je na volné noze. Žije v Praze. Začínala s poezií (Pražský zázrak, 1992), svoji první prózu Goldstein píše dceři, stylizovanou jako novela v dopisech otce a dcery, publikovala v roce 1997. Od té doby vydala dalších osm knížek (poezie, povídek, novel, románů). Tematicky těží z české poválečné zkušenosti, zejména z její normalizační fáze; střídá komedii s tragédií stejně jako autobiografický tón s polohou nadosobní metafory či apokryfu. Nejvýrazněji se prosadila volnou trilogií Hrdý Budžes (1998), Oněgin byl Rusák (2006) a Darda (2011).

Rakvičky vydává její domovské nakladatelství Druhé město.

Ukázka z knihy:

Vyndala nákup. Něco do ledničky, něco do špajzu, léky rovnou do šuplete secesní toaletky, co stála v ložnici. Už se tu vyznala, nebylo to nic složitýho. Jako by spolu hospodařily věky. K obědu bylo kuře, nedělní oběd ve všední den. Jen ještě velkolepější. Místo vařenejch brambor bramborovej salát. Prej aby byla změna. Řekla tetě, že se zbláznila, tolik práce v tom horku. Odpověděla, ať si políbí prdel. Bylo to dojemný. Chápala, proč ta sláva, zítra odjíždí, tak ji teta chtěla uctít. Asi se jí bude stýskat. To je blbý, ale na věci to samozřejmě nic nemění. Musí odjet, nemá času nazbyt. Deset dní a nazdar. Nástup do práce. Žádný tříměsíční vysokoškolský prázdniny, ani tentokrát. Ani napodruhý. Takže asi už nikdy. Jenom krátká pauza mezi jednou a druhou prací. Dala výpověď, aby urvala aspoň kus léta. Od srpna musí zase zařezávat, jestli chce to místo. A to holt chce, i když nechce. Aby to neskončilo ještě hůř. Teta Marie v jistým smyslu asi taky nemá času nazbyt, s tou rakovinou. Operace, ozařování a ještě nějaký další hnusy. Přes měsíc už je z nemocnice doma. Tváří se normálně. Ale kdoví jak to bude. Rakovina to je jasná smrt, to ví každej. I když to nikdo neřekne. Teta občas jo, to jsou ty její fórky. Ale většinou o tom nemluví vůbec nebo řekne, že dobrý. Róza dělá, že tomu věří, na nic se nevyptává. Matka a ostatní byli rádi, že za tetou jede, že nemusej oni. Tak jí to aspoň přišlo. Zaplať pánbůh za to, jinak by sem nejela. S matkou ne. To by nepřežila a teta možná taky ne. Ne, blbost, určitě by svou sestru ráda viděla. Matka je idealistka, vciťuje se, radí, pomáhá… Hrůza. Tetu člověk celkem snese, i když umírá. Asi. Možná. To by bylo špatný, radši na to nemyslí. Na druhou stranu co, je stará. O dvanáct let starší než matka. V květnu jí bylo třiašedesát. Život má za sebou, dobře to ví. Zdá se, že se na nikoho a na nic nezlobí. Leda na komunisty, že jí kus toho života ukradli. To občas říká. Ale stejně se moc nezlobí, míň než jiní. Říká, že ne ten podstatnej. Že to nejdůležitější jí ani oni vzít nemohli. Čímž asi myslí strejdu Jiřího. Děti neměli. Jirka umřel před sedmi lety. Od tý doby žije sama.

U kuřete Róza nadhodila, že si připadá strašná. Pořád to v ní bylo, nejen kvůli Vízkovi, tlusťochům a Báce. Připadala si tak často. Teta se na nic nezeptala, jen trochu zdvihla obočí. Skoro neznatelně. Tak musela pokračovat sama, i když už se jí vlastně nechtělo. Dětinsky čekala, že vyvolá odpor. Nebo že aspoň vzbudí zájem.

„Furt si něco představuju.“

Hned věděla, jak hloupě to zní.

„A…?“

„Nevím. Promiň.“

„Chceš kompot? Přinesla bych plechovku. Jsou tam mandarinky.“

Na vteřinu se jí vybavila vůně skořice a rozvařených jablek. Kašovitá pochutina, ještě vlažná, co dělávala babička k řízkům. Kompot an sich, už navždy. Ačkoli jí vlastně nikdy moc nechutnal. S díky odmítla.

„Co jsem sama, domácí už nedělám,“ řekla teta. „Včera prej bylo na Velehradě na tom shromáždění sto tisíc lidí! Říkali to na Svobodce. Ani tomu nemůžu uvěřit.“

Začala sbírat talíře.

„Představuješ si — žiješ. Když nezůstane jen u těch představ. Sto tisíc… Je to vůbec možný?“

To byla skvělá zpráva. Nechala tetu sklízet a na chvíli se posadila k rádiu. Snažila se jí pomáhat, pokud měla dojem, že s tím souhlasí. Jinak to nemělo smysl, to už pochopila. Jeden večerní výbuch bůhvíčeho k tomu úplně stačil.

„Nejsem kripl, ještě ne!“ křičela na ni, jinak klidná až na zabití, když tehdy naléhala.

To bylo hned na začátku. Teď už věděla, že může jen nabízet. A že když teta něco chce, tak to řekne. Bez problémů, úplně normálně. To poznání jí nesmyslně rozrušilo. Nemohla usnout, dokonce vyšla ven. Byla to tmavá noc, z jezera nebylo nic vidět, jen cítit. Všechno se slilo v dusnou temnotu, která přinesla déšť. Druhej den začaly ty vedra. Vrátila se dovnitř, vytloukla komáry, znovu si lehla a přišla na to. Nezná, opravdu nezná nikoho takového. Nikoho, kdo by říkal to, co opravdu chce. Co si opravdu myslí. Ani mezi kamarádama. O sobě škoda mluvit. Potom konečně usnula.

Udělala kafe, s tím byla teta svolná, vzaly si ho na zápraží. Nepřestávalo ji fascinovat, že k vodě je to od chalupy pár kroků, ale nechápala, jak tady někdo, kdokoli, může žít. S obchůdkem, kterej je víc zavřenej než otevřenej a kde stejně nic nemaj. Bez telefonu, s výjimkou toho v permanentně zavřeným krámu a druhýho na hájovně, která nejen že byla kilometr cesty lesem, ale podle toho, co o ní slyšela, se zřejmě ze všeho nejvíc podobala kabinetu doktora Caligariho. Ale hlavně bez knihkupectví, bez divadla, bez koncertů, bez kultury prostě. Jasně, většina za moc nestála, ale přece jen. Dalo se hledat, obezřetně vybírat a občas leccos zajímavýho najít. Byla alespoň nějaká možnost. Tady nebyla žádná. Jenom televize, tu měli všichni, všech těch padesát nebo kolik zoufalců. Ale copak to je nějaká kultura? Ztracená varta. Utopená kromě vody ještě v lesích. To bylo leckde, jenže málokde v takové míře. Lesy snad, ale větší vodu bylo zřejmě v Čechách sotva možný najít. A musela připustit, že ta voda má něco do sebe. Ona by se tomu jen tak nepoddala, ale když je člověku čtyřicet, padesát nebo jako tetě a stejně už nic nemá cenu, tak se to dalo pochopit.

Zapálila si, teta taky. Ani předtím by si to asi nedovolila, ale po tom výbuchu už ji ani nenapadlo pokoušet se jí něco rozmlouvat. Radši se zeptala, jak dlouho už tady žije. Od osmačtyřicátýho čili nějakejch třicet sedm let.

„Je po Němcích ten barák?“

„Kdepak. To by byl Jiří nechtěl. Spousta lidí, i našich známejch, v tý době takhle výhodně nakoupila. Jemu to ale bylo protivný.“

„A čí teda byl? Žili tu samí Němci, ne?“

„Samí ne, většina. Na třicet chalup dejme tomu tři český rodiny. Tak nějak. Ten dům patřil Kyliánovým. Po Mnichovu je odsud vyhnali a oba pak za protektorátu popravili. Někdy kolem heydrichiády. No a Jirka se skamarádil s jejich synem, Pavel se jmenoval. Vychovávali ho pak ještě se starší sestrou jejich příbuzný. Ona po válce dostala stipendium v cizině, takovej program pro sirotky to byl, a už tam zůstala. Pavel se po několika letech rozhod, že tu chalupu prodá. Nechtěl se sem vracet, ani jako chalupář.“

„Jasně.“

„Nejen kvůli rodičům, to samozřejmě taky, ale měl takovou strašidelnou vzpomínku. Ještě z osmatřicátýho, než museli odejít. Jak ta atmosféra postupně houstla, jak narůstala nenávist, už i děti toho byly plný. To není tak těžký zblbnout děti a mladý lidi vůbec. Potom s komunistama to bylo podobný, mládež v prvních řadách. To je tak vždycky. Ideály, hormonální přetlak, nedostatek životní zkušenosti a zaměňování zdravýho rozumu s cynismem. Planoucí srdce prostě. Není nic horšího než planoucí srdce.“

© Irena Dousková, 2018

Illustrations © Karolína Kotrbová, 2018

© Druhé město — Martin Reiner, 2018

ISBN 978-80-7227-404-8

Nora Eckhardtová: Sen letící želvy

Román o filmech, snech, lásce, kočkách a psech, a o vrahovi mladých žen.

Viktor, dramaturg kina Obzor, má sklony k melancholii, trpí nespavostí a touží natočit velký film. Jeho žena Elena, krásná a věčně optimistická učitelka jógy, má svého muže ráda, ale na jedné premiéře potká někoho, kdo ji zcela okouzlí. Do příběhu vstupuje Oskar, kuchař, který ve volném čase venčí cizím lidem psy a má s nimi zjevně své záměry. Vztahy se komplikují a počet vražd zatím narůstá.

Jak s tím vším souvisí tajemný Pan Z., který ve své podzemní skrýši provádí věci, které se nesmí dostat na povrch? V magické atmosféře plné snů, nadějí ale také osobních selhání, podvodů a provinění se rodí drama, které změní životy všech. Neotřelá kniha ukáže, jak je důležité umět odlišit (Schrödingerovu) kočku od psa, červenou od zelené a život od filmu.

Nora Eckhardtová (1979) vystudovala filosofii a statistiku na Vysoké škole ekonomické. Řadu let působila jako PR a marketingová manažerka v různých kulturních institucích, mimo jiné v pražských kinech Aero, Světozor a Bio Oko. Práce v kině a vášeň pro filmy ovlivnily téma její knižní prvotiny.  V současné době také přispívá povídkami do časopisu Nový prostor.

Sen letící želvy vydává nakladatelství Kniha Zlín v edici Walt.

Ukázka z knihy:

Oblékám si přiléhavé bleděmodré šaty s cákanci barev tvo­řícími jakési psychedelické obrazce. Všichni mi tyhle šaty vždycky chválí, muži obdivně a ženy závistivě, a hned se ptají na značku. Jsou mé nejoblíbenější, obzvlášť se mi líbí sbíhající se barevné paprsky na zadku – zdá se mi, že až hyp­noticky přitahují pohledy na tuto část šatů. Lakuju si nehty rychleschnoucím lakem šťavnaté malinové barvy, který ladí s jedním z mnoha odstínů růžové na šatech, vím, že vydrží přesně do příštího mytí nádobí. To mi ale stačí – chystám se na slavnostní premiéru Volver v kině Obzor dnes večer. Bude tam spousta vlivných a snad i zajímavých lidí, partnerů fil­mu, sponzorů, VIP hostů, a také můj manžel, který premiéru připravuje.

Přejedu rty lehkým leskem, vonícím po lesních plodech, prohrábnu vlasy rukama a nazouvám šedé lodičky na pěti­centimetrovém podpatku – to je maximum, které dokážu zvládnout s grácií a bez pádů. Nakonec přes sebe přehodím krátký teplý kabátek a vyrazím.

Po cestě od tramvaje míjím mladý pár zabraný do hovoru. Hoch až do této chvíle zaujatý živým popisem jakéhosi ve­čírku rázem zmlkne. Opět naváže po pár vteřinách. Usměju se – chudák holka. Muži jsou veskrze jednodušší, a jak se s oblibou tvrdí, nejsou schopni zvládnout dvě činnosti záro­veň. Takže pokud někoho míjíte v přiléhavém oblečení a on přestane na chvíli mluvit, znamená to jediné – odmlčel se, protože vám kouká na zadek.

Prima, zamnu si v duchu ruce.

U vchodu stojí hosteska s guest listem, mě už zná, takže mě s naučeným úsměvem pouští dovnitř, aniž by listovala v pa­pírech. Sedám si na své oblíbené místo nejdál od vchodových dveří, ale nejblíže černému sametovému závěsu na opačné straně sálu, který skrývá dveře vedoucí do druhého foyer, kde bude po projekci probíhat večírek.

„Vítám vás na slavnostní premiéře filmu Volver režiséra Pedra Almodóvara,“ začíná se na pódiu před plátnem rozehřívat

můj muž. Premiéry či festivaly už uváděl tolikrát, že tréma v jeho hlase vůbec není znát a působí zcela suverénně. Proto­že měl na přípravu minimum času – plánovaný moderátor to na poslední chvíli odřekl kvůli nemoci (ha, jaká nemoc vás asi přepadne hodinu a půl před moderováním?) –, byl trochu ve stresu, ale já jsem ho uklidnila. Mám ten dar. Viktor se po mých slovech uvolní jako při duševní masáži a za chvíli už je úplně vyrovnaný.

„Volver byl nominován na čtrnáct cen Goya, získal jich nakonec pět: za nejlepší snímek, dále za režii pro Pedra Al­modóvara, za herečku v hlavní roli, kterou ztvárnila překrás­ná… , obrátím oči v sloup, to si nemohl odpustit, samozřejmě, „Penélope Cruzová, dále za herecký výkon ve vedlejší roli, jíž se zhostila Carmen Maurová, a nakonec za originální hudbu. Penélope Cruzová byla nominována za svůj herecký výkon v této roli i na další ceny, například na Zlaté Glóby či na Osca­ra. Jednu zajímavost na závěr si neodpustím… , proboha ne, co to zase bude, doufám, že nic o jejím zadku, „Pedro Almo­dóvar se údajně vyjádřil o herečce Penélope Cruzové, že je dokonalá, ale jediná věc na jejím těle je falešná – její“

– zavírám oči –

„zadek. Prý by mělo být na takovémto typu ženy větší po­zadí, tak jí ho v této roli museli uměle zvětšit. Můžeme si po skončení filmu popovídat o tom, jestli jí to prospělo, nebo ne.“

Smích. Jako vždycky. To si pak popovídáme, to si piš.

Místo toho, abych se po závěrečných titulcích a vlažném po­tlesku s ostatními lokty strkala u rautových stolů, vystojím si frontu na víno a pak postávám se skleničkou ležérně na schodech, odkud mám rozhled na celou společnost. Viktor na mě zamává a usměje se, dál se ale baví s pánem v šedivém obleku s přísně zastřiženými šedými vlasy a černými vousy, kterého jsem zahlédla ve VIP prostřední řadě – asi někdo důležitý. Těsně vedle Viktora stojí Ema a přikyvuje s nosíkem

zabořeným do skleničky s vínem. Ema je dokonalá. Nádher­ná, malinká, vtipná, chytrá. Má na sobě bleděmodré šatičky připomínající baletní kostýmek, které ostře kontrastují s tím, co si teď určitě myslí („Kdy se ten starej páprda konečně vy­kecá a nechá mě jít si pro kus žvance?“). Znám ji dobře, ví­dáme se na pravidelných akcích. Kdybych si mohla vybírat, chtěla bych být jako ona. No vážně! Je tak roztomilá – já jsem vždycky chtěla být o hlavu menší, žádná žirafa nejsem, to ne, ale přece jen, co je malé, to je hezké, jak se říká, a když je to ošklivé, aspoň toho není moc. Líbí se mi, jak teď se zaujatým výrazem zvedá svůj obličejík k Viktorovi a visí mu na rtech. Už dlouho je podezřívám, že spolu něco mají. Ale já nejsem ten typ stíhačky, takže si své podezření nechávám pěkně pro sebe, tvářím se, že vlastně neexistuje, dokud se nezmění v jis­totu prostřednictvím nějakého nezvratného důkazu. Jakého asi? Že bych je přistihla, jak to dělají u nás doma, když mám lekci jógy? To sotva. Dobrá, je to stejně zvláštní, měla bych ji nenávidět, i když nemám zatím dostatek důkazů, ale mozek na presumpci neviny nehraje a zatím ji spíš obdivuju. Je he­zounká. Skoro lituju, že nejsem na holky. Ach bože, co to zase meleš, okřikuji se v duchu.

Pozdravím Žvejka, který se pomalu klátí kolem se skle­ničkou vína. V jeho ruce vypadá jako náprstek. Přemýšlím, kolik takových decinek musí asi vypít, aby to aspoň trochu pocítil. Počítám tak deset. Minimálně. Ostatně jsem ho nikdy opilého neviděla.

„Prima,“ odpoví, když se zeptám, jak je spokojený s pre­miérou.

Chvíli se zastavím i s Janou, Empírovou ženou. „Tak jak se má Josefínka? Hlídá vám teď babička?“

„No jo. Teď už, doufám, spí – teda Josefína, ne babička,“ směje se Jana. Je zjevně už trochu přiopilá, vůbec se jí nedivím. Vlastně je lízlá pokaždé, když ji vidím bez malé. Asi nějaký instinkt, zbavím se haranta a šup tam s něčím alkoholickým.

Ale nikdy to nepřehání, to ne – skončí u několika dvojek. Předpokládám, že to je u matek takové nepsané pravidlo a že bych se, na jejím místě, chovala úplně stejně.

Vzpomenu si, jak byla Jana vyřízená do doby, než bylo Josefínce rok a půl. Nespala, nejedla, po porodu zhubla asi ještě deset kilo pod svoji běžnou váhu. Vždycky mi tvrdila, že netušila, co všechno je možné vydržet. Vyprávěla hrůzo­strašné historky ze svého čtyřiceti osmi hodinového porodu, ukazovala mi dokonce do krve rozpraskané nebo rozkousa­né bradavky od kojení a pod očima měla už nastálo obří tma­vé kruhy. Připomínala oživlou mrtvolu a dle svých vlastních slov se cítila ještě hůř. Jediná otázka mi vrtala hlavou. „Řekni mi, jak je možné, že ty matky svoje děti tak strašně milují? Když kvůli nim nespí, nejedí, celé těhotenství prozvrací nebo proomdlívají a děti je stojí víc stresu, než zažily za celý před­chozí život. A porod, to je už vůbec jenom mučení. Řekni mi: jak je to možné?“ ptala jsem se sedíc s ní na lavičce na dět­ském hřišti, kousek od hejna řvoucích dětí a jejich zoufalých matek.

„Je to jednoduché. Stačí dvě slova.“

„No jasně, už vím. Mateřská láska. Ne, ne, počkej: první úsměv. Roztomilé miminko. Malinká nožička. Něco takové­ho, viď?“

„Stockholmský syndrom,“ ucedila a rozběhla se za malou, která právě házela do obličeje písek nějakému chlapečkovi.

Ano. A stejně to lidi dělají, pořád znova a znova. Po prv­ním malém tyranovi, jen co se trochu oklepou, hned chtějí znova někoho malého bezzubého roztomilého, kdo je bude šikanovat.

Závidím jim občas jejich spořádaný rodinný život – Em­pír a Jana jsou spolu snad patnáct let, poznali se na vysoké škole a hned se do sebe zamilovali. Jejich manželství je bez­mála dokonalé, přinejmenším tak navenek působí – i to je ale úspěch, i kdyby to tak ve skutečnosti nebylo, tak i zdání doko­

nalosti je částečně dokonalost sama; a mají zcela dokonalou dcerušku. Občas s nimi s Viktorem jedeme na výlet nebo je pozveme na večeři, myslím, že Empír je Viktorův dobrý ka­marád. Znám ho vlastně o moc líp než Žvejka, zdá se mi, že s tím si Viktor moc nerozumí. Asi proto, že Žvejk je takový uzavřený a nemluvný. Ale je milý, to se mu nemůže upřít.

„Dětičky jsou radost, viď,“ říkám to, co všichni chtějí slyšet. „Obzvlášť, když jsou tak hodné a roztomilé jako Josefínka.“ Pepička mi prostě nejde přes pusu, ne a ne, i když bych to řekla moc ráda, nemůžu.

„No to je jasné,“ prohodí rezignovaně. „A vy se zatím k ni­čemu nechystáte?“ ptá se s tikem v oku, jenž má snad předsta­vovat spiklenecké mrknutí. Představuju si, jak jí to mrkající oko vypadne a skáče po podlaze jako hopík.

„Ale prosím tě, ani mi nemluv. Ne, zatím ne, Viktor má moc práce a ještě se na to nějak necítí.“ Lež. Nikdy jsme o dětech nemluvili. Moc práce? Kdepak, je to jen obstojná výmluva, která je obecně přijímaná. Ale všichni stejně vědí, že v tom to není. Viktor prostě nemá děti rád. A nespí se mnou.

Jana, očividně v rozpacích, se omlouvá a jde si pro sklenič­ku s vínem. Taky potřebuju další.

Kloužu dál pohledem po davu a zastavuju se u mladého kluka s rozčepýřeným účesem, oblečeného do džínů a mi­kiny – svým outfitem jednoznačně vystupuje z řady, jinak působí spíš tuctově, asi bych ho na ulici přehlédla. Zaujmou mě jeho oči – tmavé jak trnky (proč se to vlastně říká, jsou trnky černé?) a neuvěřitelně výrazné. Právě mě doslova – ale ne, doslova přece ne! – probodly pohledem. Sklopím zrak a zčervenám, zastydím se, že mě přistihl při tom nestoudném očumování, a navíc mě teď donutil sklopit oči jako nějakou patnáctku. Podívám se zpět, a hele, už se dívá jinam. Stojí sám, mimo povídající si hloučky, a ani nevypadá, že by ně­koho vyhlížel. Pak se, zcela bez varování, vydá mým směrem. Rychle si nenápadně olíznu rty a nasadím ležérní úsměv. To

se mi už dlouho nestalo, už řadu let, bože, tohle napětí a bu­šení srdce mi chybělo!

„Ahoj, ty jsi tu sama? Že tady tak postáváš…“ Asi je taky nervózní, chudáček, jinak se ta banální fráze nedá vysvětlit ani omluvit.

„No, mám tu… známé, ale teď jsem sama,“ odpovídám du­chaplně. Slovo manžel mi nějak přes rty neprošlo, ani nevím proč. Na tuhle informaci bude dost času později – a pokud žádné později nebude, tak nevadí, že jsem to neřekla hned. Vida, jak si dokážu všechno hezky logicky zdůvodnit!

„Já jsem Egon,“ napřahuje ke mně ruku. Zblízka vidím, že má zelené oči s obřími zornicemi, proto zdálky působily jako černé.

„Elena,“ přehodím si rychle skleničku do druhé ruky, on svoji drží v levé. Má pevný, sebevědomý chlapský stisk.

„Líbila se ti projekce? Měl jsem jít s kamarádem, ale něco mu do toho přišlo a na poslední chvíli mi to odřekl, tak už jsem ani nesháněl nikoho místo něj. A to měl na premiéru pozvánku on, já bych se sem sám asi nedostal,“ řekl s pohle­dem na postávající hloučky mužů v oblecích a žen ve slavnost­ních šatech. K dobru mu budiž přičteno, že ani nezčervenal, ani nesklouzl zrakem na své (teď vidím zblízka, že dokonce špinavé a okopané) tenisky a vytahané džíny. Všiml si mého pohledu, protože jsem se dolů podívala místo něj, a usmál se – asi nebylo těžké číst mi myšlenky. Sakra. Usměju se nej­zářivějším úsměvem, jakého jsem schopna. Na mě si jen tak nepřijde.

Dobře, takže žádná přítelkyně, jen kamarád. Ale jako homosexuál nevypadá. Proč by mě to vlastně mělo zajímat? Jsem vdaná, proboha, můj manžel stojí… Mimoděk se ohléd­nu. Egon se tváří, že si ničeho nevšiml.

A můj prsten. Nenosím snubní prsten, ale ten zásnubní. Je to překrásný šperk, nádherný zásnubní art deco kousek: klasická podlouhlá hlava prstenu z bílého zlata, uprostřed

veliký safír obkroužený diamantíky a perličkami. Jednodu­chý a přesto rafinovaný. Tenhle prstýnek jsem si sama vyhléd­la a nenápadně naznačila Viktorovi, že se mi líbí. Samozřejmě tak, jak to my ženy umíme, podprahově, aby si myslel, že to vlastně byl jeho nápad. Prsten je překrásný, jak jsem už řekla, ale i přes umístění na prsteníčku levé ruky vůbec nevypadá jako zásnubní nebo snubní. Chtěla jsem snad takový právě kvůli tomu? Absurdní.

„Mohli bychom se bavit o filmu, ale mám pocit, že to tady dělají úplně všichni, tak nějak se to nabízí. Co třeba, kdybys mi místo toho vyprávěla svůj největší trapas?“

No, tak to už je originální. Lovím v hlavě z toho zástupu trapasů takový, který je zajímavý, nijak mě vyloženě nesha­zuje a vlastně to ani trapas není, spíš vtipná historka.

„Tak to si budu muset promyslet u cigarety. Přidáš se?“

„Ne, já nekouřím. Ale rád tě doprovodím,“ nabídne se ga­lantně. V předsálí se kouřit nesmí, je třeba vyjít nahoru, ven před kino, kde jsou nachystané obří popelníky o objemu asi tak dvacet litrů pro náruživé kuřáky, jimiž milovníci filmu a intelektuálové často bývají.

„Tak. Už vím.“ Nápad na historku přijde jen chvíli poté, co si zapálím cigaretu a pomalu potáhnu. Dám si při tom záležet na rozkošnicky přivřených víčkách (lemovaných dlouhatán­skými řasami, které mi dopřála sama příroda) a našpulených rtech. Běžně nekouřím, schovávám si cigarety pro zvláštní chvíle jako je tato – vlastně mi to ani moc nechutná, nepo­třebuju to, jen zkrátka vím, že mi cigareta ležérně umístěná mezi rty sluší.

„To jsme takhle šli jednou s kamarády na výlet, chodíme často, s partičkou, teda chodila jsem dřív, než jsem (ajaj, tak tohle je trapas – než jsem se vdala? ach, jo), než se ostatní oženili, vdaly, měli děti, a tak, znáš to, jak to chodí, v našem věku. Zkrátka jsme byli na výletě a šli jsme přes nějaké pole, byl krásný letní horký den, všechno kvetlo, ptáčci zpívali a na

té louce se pásly krávy.“ Mrknu na něj, jestli ho to baví – za­tím se usmívá a přikyvuje. „Museli jsme přelézt takový ten elektrický ohradník, který je pod proudem, aby krávy neutí­kaly. Všichni to zvládli bez problémů, sešlápli si ho dole bo­tou a překročili ho. Já jsem šla poslední, trochu jsem se bála, přece jen, jedna chyba a dostaneš dvě stě dvacet voltů, nebo kolik v tom je. Měla jsem na sobě sukni a tričko, takže jsem se odhodlala, nadzdvihla sukýnku, sešlápla drát – a ve chvíli, kdy jsem ho měla překročit na druhou stranu, vystřelil mi přímo mezi nohy. Ztuhla jsem úlekem, ale samozřejmě se nic nestalo, žádný proud v tom nebyl. Ale já tam stojím jak socha, asi jsem byla trochu v šoku, ten drát až úplně nahoře na kal­hotkách a všichni se můžou potrhat smíchy. To bys musel sly­šet těch komentářů: ‚Jaký to je? ... To je panečku vibrátor, co? ... Dej vědět, až budeš chtít odpojit!‘ ... a tak. No, pak mi teda pomohli přelézt, ale utahovali si ze mě ještě i cestou zpátky do Prahy.“ Zjevně jsem prošla, myslím, že ho můj výběr jemně lechtivého a vtipného trapasu potěšil. Mám v záloze ještě pár podobných, takže můžu v průběhu večera případně dát ještě něco k lepšímu.

Copyright © Nora Eckhardtová, 2018

ISBN 978-80-7473-648-3

Ceridwen Doveyová: Jen zvířata

Jen zvířata nám dokážou vysvětlit, co vlastně znamená být člověkem. Kočka na západní frontě první světové války, šimpanz ve válečném Německu, sloní dvojčata v Mosambiku, medvěd v Sarajevu…

Duše zvířat, která se během uplynulého století stala oběťmi lidských konfliktů, vypráví dojemné, tragické a nádherně podivné příběhy o svém životě a smrti. Zvířecí hrdinové a vypravěči současně nepřímo vzdávají poctu spisovatelům, kteří během téhož období o zvířatech psali. Během studené války se setkáme s ruskou želvou, která byla mazlíčkem Tolstého dcery (z této části je i naše ukázka), americký delfín v Iráku píše dopis Sylvii Plathové, příběh ústřice v Pearl Harboru je variací na Kerouacův kultovní román Na cestě. Originální kniha elegantně splétá historii, mytologii, folklór i astrologii. Ukazuje, že dokud budou existovat zvířata, lidé o nich budou přemýšlet, psát a snít.

Ceridwen Doveyová (1980) vyrůstala v Jižní Africe a Austrálii, dnes žije v Sydney. Na Harvardu a Newyorské univerzitě vystudovala obor sociální antropologie, její románový debut Blood Kin (2007) byl přeložen do čtrnácti jazyků, zařazen do užší nominace na Cenu Dylana Thomase a v USA do výběru „5 Under 35“. Kniha Jen zvířata (2014) byla vyznamenána cenou Readings New Australian Writing Award za rok 2014 a zařazena mezi finalisty cen NSW Premier´s Literary Award a Australian Book Industry Award.

Českým čtenářům australská autorka se poprvé představuje díky nakladatelství Paseka. Kniha Jen zvířata je dalším odkazem zesnulého redaktora Milana Macháčka, který připravoval prózy autorů jako Salman Rushdie, Alice Munroová, Helle Helle, Vladimir Nabokov, Amos Oz nebo Ljudmila Ulická. V redaktorském návrhu titulu Jen zvířata mimo jiné napsal: „Stručná charakteristika snad může vzbudit dojem ušlechtilého, ale tezovitého literárního experimentu, pravdou je však pravý opak: mimořádně talentovaná autorka dokáže podat v zásadě tragické příběhy svých zvířecích hrdinů věcně, bez sentimentality a nezřídka i se svérázným humorem. Téměř bezděčně přitom jejich prostřednictvím sděluje mnoho nejen o zvířecí, ale i lidské duši.“

Pro Paseku knihu přeložila Dominika Křesťanová. „Ráda překládám povídky, protože člověk dohlédne konce, ale líbí se mi i jako ucelený útvar s trochu jinými nároky na uzavřenost a pointu než romány. A tahle knížka byla zajímavá právě tím, že se každá povídka inspiruje jiným autorem a napodobuje jeho styl,“ říká překladatelka. „Asi nejvíc mě zaujala hned první. Australského básníka a spisovatele Henryho Lawsona jsem dřív neznala a Doveyová dobře vystihuje atmosféru jeho povídek, cítila jsem z ní melancholii noci v prašné buši, kam mě dokázala přenést, i když jsem tam nikdy nebyla. Navíc bylo zajímavé dohledat si historické pozadí událostí, které jsou v knize jen naznačeny, tady šlo konkrétně o masakr Aboriginců.“

Právě kvůli proměnám stylu byl překlad výzvou, například v beatnické povídce musela Křesťanová pečlivě zvolit lexikum, kafkovská povídka má podobu dopisů mezi opicemi, které jsou kvůli pokusům na různé úrovni polidštění. „Spíš jsem dohledávala okolnosti a reálie, než že bych přímo četla knihy autorů, na které se v povídkách odkazuje,“ říká Křesťanová. „Výjimkou byla Kafkova povídka Zpráva pro jistou Akademii, jejíhož hrdinu Doveyová přebírá a domýšlí jeho příběh do tragického konce. Chvíli jsem také listovala v překladech Jacka Kerouaca, abych chytila ten správný styl a rytmus pro vyprávění mlže přichyceného na bitevní lodi, ale jinak jsem se spíš snažila kopírovat autorčin způsob vyjadřování.“

Ukázka z knihy:

Když Virginia Woolfová otevřela krabici, která jí přišla z Ruska, a uvnitř našla mě, okamžitě vycítila, že trpím, a jala se podnikat příslušné kroky. Den co den mě koupala v teplé slané vodě, která ulevovala mému zanícenému krunýři, a několik týdnů mě krmila jen vodou a čerstvými listy. Chápala, že můj krunýř je živá a nadmíru citlivá součást mého těla, ne něco jako lidské nehty, a děsilo ji, že někdo mohl být tak hloupý, aby do něj přes hrboly a štítky vyryl slova. V krabici, v níž jsem přicestovala, našla jedinou stopu odkazující na můj původ, a to ruský výtisk povídky Lva Tolstého Cholstoměr: Historie koně.

Když jí ji jeden z jejích přátel-emigrantů přeložil, ukázalo se, že vůbec nejde o Tolstého povídku líčenou z perspektivy koně Cholstoměra, ale vězeňský deník Alexandry, kterou po ruské revoluci několikrát zatkli a uvěznili, a ona požádala svého manžela, aby její deník propašoval ze země, přičemž jsem jako zástěrka měla posloužit já. Pod mým zaníceným krunýřem byl zastrčený srolovaný vzkaz, v němž Alexandra Virginii anglicky psala, že je velkou obdivovatelkou jejích knih, a prosila, aby se jak o mě, tak o její deník postarala, dokud se Alexandře nepodaří z Ruska uprchnout.

Alexandřin manžel – který netušil, že mě to bude bolet – se rozhodl dát mi do živé tkáně krunýře vyrýt slova ruského velikána Tolstého a doufal, že mi tím v Londýně zajistí dostatečnou pozornost, abych přežila jak já, tak Alexandřin deník, a v tom se nemýlil.

Virginia mě ve svém saloně v Bloomsbury vystavila na čestné místo a zanedlouho se všichni, kdo znali ji nebo jejího manžela Leonarda, chodili seznámit se mnou, Tolstého želvou, jež má v krunýři v překladu vyrytá slova, jež onen velikán údajně pronesl na smrtelném loži: Mám rád mnohé věci, mám rád všechny lidi.

Když mě tehdy v krabici našla, zachovala se Virginia stejně jako pokaždé, když narazila na nový úkaz – v tomto případě na živou želvu –, totiž obrátila se k literatuře. Vytahala z knihovny všechny knihy o želvách, na které narazila, a vybrané pikantérie pak večer po jídle předčítala Leonardovi. V příkladně vstřícném rozpoložení přečkal celou řadu jejích monologů o zázracích želvího rozmnožování: o tom, že želví samička má svůj reproduktivní proces plně pod kontrolou a může se rozhodnout, jestli svoje vejce oplodní (sperma v jejím těle přežívá až dva roky a celou tu dobu má možnost ho využít); i po oplodnění se ovšem může rozmyslet, a buď vejce vstřebat, nebo odložit jeho nakladení na vhodnější dobu. Virginia se rovněž dobře bavila netečností želvích samiček k samečkově úsilí při milování. Jedna z knih obsahovala i popis jakéhosi přírodovědce, který pozoroval, jak si samička líně pochutnávala na pampelišce, aniž si vůbec všimla, že se jí sameček zmocnil, dokud se se syčením a vřeštěním (protože ano, oni u toho vřeští), nepropracoval k vyvrcholení.     

Málokdo to ví, ale Leonard v soukromí nazýval Virginii láskyplnou přezdívkou, kterou převzal od jejích sourozenců: Koza. Své sestře Virginia říkala Delfín a její nejbližší přátelé potají pokládali za čest, když od ní dostali zvířecí přezdívku, protože to byl projev nejvyššího uznání. Jako dítě měla Virginia svůj vlastní malý zvěřinec, kde chovala myš, kosmana a veverku. První text, který kdy uveřejnila, byl nekrolog milovaného psa, a když jsem do jejího života vešla já, pracovala právě s přestávkami na biografii psa Flushe, kokršpaněla, jehož majitelkou byla básnířka Elizabeth Barrettová z devatenáctého století. Flush byl Elizabetiným společníkem v letech, kdy byla invalidní, a doprovázel ji do Itálie, kam uprchla s Robertem Browningem.

Virginia s oblibou zkoušela úryvky z knihy o Flushovi na mně, protože jsme se záhy sblížily. Vycítila, že mi vadí, když lidé při psaní ze zvířecí perspektivy automaticky zaujímají ironický, povýšený postoj. Byla to nestoudná kniha, to jistě, ba přímo provokativní – Virginia měla tou dobou potřebu zahrávat si s konvencemi tradičního životopisu –, ale to neznamenalo, že by nemohla být zároveň dojemná. Virginia měla jisté problémy s otcem, podobně jako Alexandra. I ten její byl nejlepší z nejlepších (inspirující a mimořádný), neboť připravil k vydání Encyklopedii biografií národních velikánů a on i její krásná, umělecky založená matka byli bez ustání obklopeni spisovateli a výtvarníky. Teď ovšem měli kolem sebe ty nejzajímavější současné malíře a básníky oni, Virginia a Leonard, a Virginia planula tvůrčí zvídavostí.

Největší dojem z knihy Flush: Životopis na mě udělaly pasáže, kdy se Virginia pokusila na úrovni smyslů pochopit, jaké to asi je, když pes vnímá svět čichem. Dost možná se v tom odrážela i moje vlastní hierarchie smyslů, kde čich hrál nejhlavnější roli. Popsala nejvýznačnější místa Florencie tak, jak to žádný spisovatel nikdy neudělal a neudělá, protože se zaměřila na představu, jak asi voní psu Flushovi:

Usnul zde v horké záplavě slunce; jak v tom slunci čpěl kámen! Vyhledal si stín v podloubí – jak jinak páchl kámen v kyselém stínu! Hltal celé hrozny zralého vína, především pro jejich purpurovou vůni; přežvýkal a vyplivl každý tuhý odřezek skopového či zbytek makarónů, které italská hospodyně vyhodila z balkónu – skopové a makaróny patřily k silným purpurovým vůním. Následoval nyvou sladkost kadidla do nepřehledných fialových hloubek katedrál; čenichal po stopě a snažil se slízat zlato z hrobky v kapli s barevnými okny.

Když kniha za několik let po mém příjezdu do Londýna vyšla, vzala mě Virginia na malou šňůru veřejných i soukromých čtení a diskusí. Začínala obvykle zmínkou o dvou ruských autorech, které obdivovala, což bylo duo Gogol – Tolstoj, ale pak zádumčivou atmosféru, která se v místnosti rozhostila po zaznění oněch dvou ctihodných jmen, odlehčila dotazem, co asi měli tihle dva muži společného, pokud pomineme, že oba byli Rusové a žili v přibližně stejné době. Oba dva, pokračovala pak, se opovážili vcítit se do zvířecí mysli, oba dva neviděli v jisté fázi jinou možnost než vyjádřit to, co chtějí říct, prostřednictvím zvířecího hrdiny. Pak pověděla posluchačům historku o mně, ruské želvě, kterou jí poslala Tolstého dcera, jíž se nedávno podařilo uprchnout z Ruska a spolu s manželem se chtějí usadit v Americe, a o tom, jak často přemítá, jaké historky o Tolstém bych jí asi mohla vyprávět (neměla tušení, že zemřel dřív, než si mě rodina osvojila). Obecenstvo se zasmálo a v navozené atmosféře mohla přečíst svou ukázku z knihy o psovi, aniž by působila nanejvýš směšně; tímhle chytrým tahem si pro sebe vyhradila v dějinách kousek místa a podstoupeným rizikem se postavila po bok těm největším. Podívala se pak na mě – ráda si představuji, že mi tím pohledem vzdala čest – a přečetla můj nejoblíbenější odstavec z celé knihy, okamžik, který vystihuje jak básnířku Elizabeth, tak jejího psa Flushe jako dva rovnocenné jedince neschopné toho druhého plně pochopit; v tomto ohledu se tudíž ani jeden z nich neliší od životopisců pokoušejících se proniknout pod kůži předmětu svého zkoumání.

A jak jeden na druhého hleděli, oba měli pocit: zde jsem já, a zároveň: ale jak docela jiný! Ona měla obličej bledého nemocného člověka, strádajícího nedostatkem vzduchu, světa, volnosti. On měl zemitý, teplý obličej mláděte, prozrazující instinkt, zdraví, energii. Odtrženi jeden od druhého, a přece sobě podobní? Bylo možné, že každý z nich doplňoval to, co dřímalo v tom druhém? Ona mohla být – tím vším; a on… ale ne. Ležela mezi nimi největší propast, jaká může dělit jedno stvoření od druhého. Ona měla dar řeči. On byl němý. Ona byla ženou; on psem. Tak blízce spojeni, tak nesmírně vzdáleni zírali jeden na druhého.

Během těch šťastných let s Virginií jsem byla vděčná za přízeň osudu, který mě přivedl na práh právě jí a nikomu jinému, protože se psala třicátá léta a Londýn šílel po domácích želvičkách. Virginia sledovala celou tu frašku kolem obchodu se želvami v novinách: každoročně nás ze severní Afriky dováželi miliony, s údy a krunýři zlámanými od toho, jak nás hlava nehlava cpali do beden, a v koších na pláži u Barkingu se našlo tisíc uhynulých želv žlutohnědých. Jen málo z těch, které přežily cestu, přečkalo svoji první britskou zimu. Před školami se prodávalo želví mládě a zlatá rybka za šest pencí, a pokud obě umřely – což se dalo očekávat –, mohli jste si za týden koupit novou dvojici. Nebyla hospoda, ve které by se na biliárovém stole nepořádaly závody želv, přičemž na konci dráhy čekala odměna v podobě loužičky piva. Opačným extrémem pak byl nález živé želvy, kterou jakýsi bohatý cestující zapomněl v letadle na trase z Paříže do Londýna. Byla zabalená v růžové bavlně a krunýř měla bezohledně posázený smaragdy a rubíny.

V Bloomsbury mě ovšem v letech před vypuknutím další války brali nejen jako zvířecího mazlíčka, ale jako hodnotný literárně- umělecký předmět. Veškeré předměty ze slonoviny – hřebeny, pouzdra na navštívenky i vzácné šňupací tabatěrky – byly v mé přítomnosti zakázané, na to Virginia přísně dohlížela. Oslavné básně se naopak vítaly. Nejeden z hostů mě pozdravil slovy, která o mém druhu napsal D. H. Lawrence:

Dál a dál kráčí, maličká,

poupátko vesmíru,

průčelí života.

Celou tu dobu, kdy jsem u ní žila, jsem Virginii pozorovala při psaní, stejně jako psíček Flush pozoroval, jak Elizabeth Barrettová Browningová neúnavně křižuje dlouhou hůlkou v prstech po stránce, a toužil začernit stránku svými tlapkami.

Můj líbezný literární život s Virginií a její partičkou z Bloomsbury ukončil blitz. A to myslím doslova. V jednu chvíli jsem se vyhřívala na slunci v saloně Woolfových a v příští jsem byla zavalená sutí z jejich domu, na který spadla bomba, zatímco oni sami byli pryč. První den jsem strávila naprosto klidná v příšeří trosek a ukrytá ve svém krunýři. Přemýšlela jsem o cedulce, kterou Woolfovi připevnili na sloupek u branky: nabízeli na ní útočiště všem zvířatům a jejich majitelům, kteří při náletech přišli o domov, a hned vedle viselo upozornění, že v domě žije želva, a pokud by na dům spadla bomba, bude ze všeho nejspíš k nalezení v obývacím pokoji, a záchranáři mají tudíž hledat tam. Virginia se velice zajímala o výcvik záchranářských psů a já chvíli myslela i na ně, představovala jsem si, jak se kdesi nade mnou s psí urputností prohrabávají dolů, protože vědí, že pod hromadou sutin čeká na vysvobození živý tvor, totiž já. Věděla jsem, že Virginia je bude zoufale pobízet, aby mě vyprostili, že se bude na místo, kde stával její dům, vracet tak dlouho, dokud mě nenajdou, a že tu bude trávit každičkou chvíli mezi odvoláním poplachu a kvílením další sirény.

Síla, s níž bomba dům rozmetala, mi do trosek vehnala živého papouška v kleci ze sousedního domu. Pořád dokola opakoval: „Dneska večer to roztočím! Dneska večer to roztočím! Dneska večer to roztočím!“, dokud neumřel. Začínala jsem slábnout. Vzpomněla jsem si, že ráno předtím Virginia vyprávěla Leonardovi, jak nacisté vypalují želvám do krunýřů svastiku. Tolstého slova na zádech mě trochu bolela, ale nepoznala jsem, jestli jsou to dozvuky starých ran, nebo nový úraz.

O čem dalším jsem přemýšlela, zatímco jsem uvězněná pod troskami londýnského domu Woolfových čekala, až mě vysvobodí cvičený záchranářský voříšek jménem Beauty? Myslela jsem na to, jak mě Virginia krmila okvětními plátky v souladu se svojí náladou a emocionálními asociacemi, které ta která květina během staletí nabrala: narcis byl sobectví, pampeliška všeobjímající sdílení, pelyněk představoval hořkost, orlíček smutek, hledík touhu, leknín lhostejnost a růže, jak jinak, růže znamenala lásku. Představovala jsem si ji, jak sedí s otevřeným výtiskem nové knihy francouzského spisovatele Batailla na klíně a čte jeho protisentimentalistickou esej „Řeč květin“: „Květiny totiž nestárnou poctivě jako listy, které ani mrtvé neztrácejí nic ze své krásy; květiny uvadají jako staré zmalované matróny, směšně umírají na stoncích, které je prve vynášely do oblak… pach lásky je pach smrti.“

Pach lásky je pach smrti, přesně to jsem si opakovala, když jsem byla pohřbená v rozvalinách. V duchu jsem se tehdy s Virginií rozloučila, oplakala jsem její ztrátu a oplakala jsem její smutek nad ztrátou mě. Když se o pět měsíců později utopila v řece Ouse, už jsem netruchlila. Nechala po sobě vzkaz Leonardovi, vzkaz, který jsem ji viděla psát před tím, než začala na zahradě jejich venkovského domu v Rodmellu sbírat kameny, které si pak dala do kapes kabátu.

ONLY THE ANIMALS

Copyright © 2014 by Ceridwen Dovey

Illustrations copyright © 2014 by Teresa Dovey

Cover illustration © Liana Finck, 2015

All rights reserved.

Translation © Dominika Křesťanová, 2017

ISBN 978-80-7432-854-1

Ivo Fencl: Lektorka z galerie na rohu

Jednou mě pozvali do galerie na rohu. Nebyla to náhoda. Napsal jsem čtyři roky předtím knihu a zbytek nákladu zabíral místo ve skladišti; takže mi doputoval do Vrchlického 633 ve Starém Plzenci e-mail s prosbou, abych si publikace odvezl; ať už svým rollsem nebo jakkoli. Dostavil jsem se pěšky a zazvonil. „Hezký den,“ stála ve dveřích svěží dáma s pletí jako francouzský sýr a křivkami dívky. Měla těsnější kalhoty, které jí slušely, a zaujala náušnicemi z korku, plyše a stříbra. Taky boty měla zajímavé. Jako by mě pohltilo moře barev, které snad musely pocházet z vesmíru, tak hezky byla ta lektorka oblečená. Představovala pro hodně lidí sluníčko...

Tak začíná nová próza plzeňského autora Ivo Fencla, kterou vydalo plzeňské nakladatelství Nava.

Ivo Fencl (1964) studoval ČVUT a Univerzitu Karlovu, učil a byl geodetem či zaměstnancem vlakové pošty i evropské firmy Kuvert. Je redaktorem magazínu Čítárny. A také autorem takřka dvaceti knižních titulů včetně Smíš zůstat mrtev, Norman Bates kontra Fantomas, Zabiju Putina v Karlových Varech, Američan zemře v Brdech, Rok Joriky, Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít, Styky s Jorikou, Domek pana Stilburyho, Idealista, romantik, kritik a Marie, Pipi vypídí Šangri-La; „Žiju!“ Ježek v kleci; Dvě tváře doktora Jekylla, Královská zábava (s Neffem), Básnické mezisvěty... (s otcem), Ranní sny (s Jiřím Navrátilem) a Zdánlivé maličkosti (s Janem Kameníčkem).

Psal či píše mimo jiné pro Tvar, Plž, Čítárny, Literární noviny nebo Pozitivní noviny a takřka pět set povídek a článků uveřejnil v deníku Neviditelný pes. Prózy mu vyšly také italsky a německy. Získal řadu cen, je členem Sdružení přátel Jaroslava Foglara a tří organizací spisovatelů.

Ukázka z knihy:

Ahoj, smáli se oba

V těch časech už jsem několik let uváděl cykly pořadů v takzvané Polanově síni a jeden se týkal záhad a ten zbývající spisovatelů. Po jednom tom výkladu a potlesku za mnou přišel muž, který mi připadal spíš jako mladík, a představil se Erik. Zatímco se síň knihovny vyprazdňovala, ptal se na některé detaily ze života Howarda Phillipse Lovecrafta.

Třeba zda byl ženatý, co jeho matka, co jeho starostlivé tety, a tak. Při třetí otázce jsem to nevydržel, usmál jsem se a povídám: „Ale já nejsem ten pravý expert na tuhle problematiku, Eriku. Neříkám, že takovýhle pořad dokáže připravit každý, ale kdybyste si přečetl pár doslovů a článků, a to i jen těch uveřejněných v češtině, taky byste dal podobnou relaci dohromady.“

„O Lovecraftovi?“

„Třeba i o mně,“ zasmál jsem se. „Když mi bylo pětadvacet a Lovecraft se v Československu vynořil skoro poprvé, nadchl mě, to sedí. To je pravda. Ale dnes už na mě takový dojem nedělá. Tu přednášku tady jsem si připravil spíš z nostalgie po onom krásném období svého života, kdy jsem se pokoušel psát jako on; ale třeba takový Martin Jiroušek z Ostravy by si připravil tu věc stejně dobře nebo ještě líp - a především tím žije. Nedávno ostatně v našem městě byl. Ba i v Plzenci.“

„I tady v Síni?“

„To ne. Ale přednášel v Galerii na rohu a v Divadle pod Lampou.“

To už jsem ovšem neřekl já, nýbrž manažerka Síně Jana, když k nám přistoupila spolu s kritikem Vladimírem Gardavským. „A protože Martin Jiroušek nemůže být všude,“ dodala Jana, „tady jsme nechali o Lovecraftovi vykládat Lorence. Podle mě to zvládl.¨

„Taky se mi to líbilo,“ povídá Erik. „Už jdete domů?“

To se přeptal mě. „Můžu vás doprovodit?“ připojil.

Vyšli jsme z teplé budovy městské knihovny do chladu toho místa, kterému se říká U Branky, a stál tam žebrák se Stradivariho houslemi a hrál melodii z Fantoma opery od Francise Lloyda Webera. Erik mě na to pohotově upozornil, neboť by mi věc nedošla; můj hudební sluch není totiž z nejlepších na planetě a měl jsem za to, že muž vyluzuje ústřední téma z Titanicu.

„Ne, to je Lloyd Weber,“ vyhrkl Erik s mincí pohotově ve dlani. Houslista za ni poděkoval a hrál dál. Buď byl skutečně slepý, nebo to zdařile předstíral. Jak fičel vítr ulicí, jíž je vidět až ke Galerii na rohu, zvedal žebrákovi plášť a on koneckonců mohl být i samotným Fantomem.

„Zajdem na pivo?“ zaslechl jsem v tom snu Erika.

„Proč ne?“ A vedl jsem jej sebevědomě Bezručovou ulicí okolo krámku, ve kterém hadříky prodává hezká Kristýna, a do patra činžáku, kde je kavárna Regner. „Ještě radši chodím do Rock´n´Wallu v Sadech 5. května, ale připomíná mi to tam Joriku, do které jsem byl nešťastně zamilovaný; tak pojďme radši sem.“

Kavárna Regner vznikla v obyčejném bytě, který disponuje dlouhým balkónem, na nějž v létě dávají stolky. Ten balkón se nebezpečně táhne nad Bezručovou ulicí a láká. Je specifikem oné kavárny. „Tady by se Jorice líbilo,“ věděl jsem už dávno. „Víte, ona je barmankou. Teď ovšem zdárně vede kavárnu Šangri La.“

„Ale žádná taková v Plzni není,“ namítl Erik.

„Ale je. Zdá se, že nejste místní.“

„A kdepak ta kavárna prosperuje, vy mluvko?“

„Záleží na tom? Já tam chodím a vy už si to budete muset nějak vynalézt.“

Neodpověděl.

Usedli jsme u okna, protože ten balkón v zimě zavírali. Ani jsem se nedivil.

„Takže Jorika vede kavárnu?“

„Sama ne. S Jakubem. To je její kluk, tedy pokud se dokonce už nevzali. Na tohle já se jich neptám, ale jsou to vlastně dnes moji přátelé. I když… Musím se vám, Eriku, s něčím svěřit. Už před šesti lety jsem si je oblíbil a už tenkrát spolu chodili, ale skutečně zůstává otázkou, zda si přátelství s nimi jenom pustě nepředstavuji.“

„Cože? Vy to nevíte?“ zvedl Marek obočí nad pivní pěnu.

„Vím, nevím; záleží na tom? Ti dva milenci, tedy Jorika a Jakub, se kdysi rozešli, ale možná to byl jen dočasný rozchod, jak si rád představuji. Mám pocit, že se dali po nějaké době znovu dohromady a po nějaké další době oboustranně hezkého soužití (a to i kdyby ta doba měla trvat roky) si na mě vzpomněli.“

„Logicky?“

„Spíš intuitivně.“

„Že si na vás vzpomněli?“ pousmál se. „Ale proč by měli?“

„Protože jsem byl u toho, když spolu chodili ještě teprve krátce a byli nejšťastnější; a protože jsem pozoroval, jak a proč se potom opustili. Jak si vzpomínám, byla podle jeho názoru falešná, ale to je samozřejmě nesmysl; vždyť všichni občas něco falšujeme a Jorika si chtěla Jakuba jen mocí silou udržet. Já to vím. Tak to bylo. Je to pravda a byl jsem do Joriky bláznivě zamilovaný a napsal o ní postupně čtyři knihy.“

„Dokonce čtyři? No, to ujde. - Ale co tomu říkal Jakub?“

„Správná otázka. Hned na začátku nějak musel přijít na to, že nemám u téhle jeho dámy pražádnou šanci, tak se vlastně od první chvíle bavil. Čím? Když mě tak pozoroval. Když sledoval, jak se za ní pachtím. A protože je mu dáno, že chápe, co obnáší láska, když je opravdu, vždycky se ke mně choval přátelsky.“

„Taky mi připadáte ještě živý.“

„Neodpravili mě kupodivu ani jeden. Ani on, ani ona. Mám štěstí. A je pravdou, fantome, že jsem si často říkal, že se ke mně možná Jakub chová jen korektně (jak to má bezpochyby zafixované z hotelové školy v Mariánských Lázních), ale korektnost a přirozená schopnost být přátelský, v tom je rozdíl.“

„Jemnej.“

„Ne jemnej, Eriku. Podstatnej.“

Erik se zasmál. „Snad vás dokonce nepřitahoval?“

„Eroticky ne. Ale jeho má každý rád. Já tím spíš. Proč? To jeden vlastně nikdy přesně neví, ale něco je na tom, co vám říkám: Vždycky se ke mně choval dobře, a to jsem Joriku někdy dost vytáčel.“

„Ale nedělal Jakub chybu, když vám věřil?“

„Ne, a nikdy jsem je nechtěl rozdělit. Podle mě to poznal. Třeba to pochopil instinktivně, co já vím. Ti dva mi vždycky připadali jako dokonalý pár a stýská se mi. To jo. Ale když se tenkrát dočasně rozešli, byla to pro mě paradoxně úleva.“

„Jak to?“

„Bylo by docela hrozný pořád jen vědět, že jsou spolu, zatímco já pro ně nejspíš už neexistuji.“

„Ale dali se zase dohromady; nebo snad ne?“

„Dali. Nebo si to musíme představovat a představuju si, Eriku, že si pak, po nějakém čase od chvíle, co se k sobě vrátí, zničehonic vzpomenou, že existuji a napíší ono jak se máš?

Představuji si, že se občas vídáme, a když je něco blbě, mohu jim to říct. Nebo obráceně. Taky jim se přece může něco špatného stát.“

„Takže komunikujete?“

„Určitě. Víme o sobě. Dopředu i dozadu v čase, jak by řekl Lovecraft. Není to prostě nejhorší. To kouzlo by mi strašně chybělo. Ale ve skutečném životě to tak není, i když si to zatroleně nerad připouštím, a Jakub a Jorika v reálu žijí každý zvlášť a s novým partnerem. Svých starostí a svého štěstí mají určitě dost a na mě určitě nevzpomínají.“

„Vy na ně jo?“

„Jasně. A vždycky si říkám, že prostě jenom nemají čas, a kdyby toho času na světě bylo obecně víc, zase by se ozvali; a mám dokonce takovou krátkou větu, u které si představuju, že asi nejlíp vyjadřuje podobné setkání těch dvou a mě.“

„Slečno, dejte nám ještě dvě piva,“ poprosil. „Jakou větu?“

„Ahoj, smáli se oba.“

„Což znamená?“

„Je to jednoznačně nejkratší možné vyjádření té věci. Ahoj, to se rovná kontaktu a setkání prvního druhu. Smáli se, to znamená, že máme dobrou náladu, když už se konečně zase jednou potkáme, a budem tudíž asi přátelé. No... A slovo oba rozhodně není jen zkratkou příjmení předposledního amerického prezidenta.“

„Ale není to všecko sen, Lorenci? A terapie? Jak je to? Stýkáte se?“

„Můžeme si možná tykat, ne?“

„Jistě. Řekni mi ale: V reálu jsi nebo nejsi s Jakubem a Jorikou v kontaktu?“

Na to jsem nedokázal odpovědět a vstal jsem a šel na balkón. Servírka sice něco volala, ale zamčeno přece jenom nebylo; Erik tam přišel za mnou. „Nebrečíš?“

„Ne,“ zahodil jsem cigaretu. „Musíme zpátky, protože sem se chodí až zjara.“

„Dobře. Ale než půjdeme zpátky, rád bych se tě zeptal…“

„Na co?“

„Co si myslíš o Mikol?“

Ztuhl jsem.

Doléhal nám k uším ruch Bezručovy ulice. Té dole.

„Jak to víš? Jak víš, že ji znám?“

„Je to má sestra.“

© Ivo Fencl, 2017

ISBN 978-80-7211-513-6

Antonio Moresco: Světýlko

„Tenhle příběh vytryskl z velice hluboké vrstvy mého života, je jako taková malá černá skříňka,“ píše o své sugestivní novele italský prozaik Antonio Moresco.

„Kde to jsem? Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje?“ táže se zprvu vypravěč. Zpočátku je jeho jediným přáním zmizet, odejít „kamkoli mimo tento svět“, jeho zvědavost však upoutá záhadné, pravidelně se rozsvěcující světýlko, zářící z hlubin rostlinné říše… Kdo ho rozsvěcí? Kde? A proč?

Antonio Moresco (1947, Mantova) po dlouhých letech nepochopení a odmítání ze strany nakladatelů, která zachytil v knize Dopisy bez adresáta (1998, Lettere a nessuno) debutoval až v roce 1993 sbírkou tří povídek Ilegalita (Clandestinità). Jádrem jeho formálně brilantního prozaického díla, jehož originální, sugestivní a hluboká výpověď se živí jak autorovými zkušenostmi a zážitky, tak i jeho čtenářskými vášněmi, je monumentální trilogie Nestvořený svět (L’increato), tvořená romány Počátky (1998, Gli esordi), Zpěvy chaosu (2001; 2003, Canti del caos) a Nestvoření (2015, Gli increati). Je autorem dvou divadelních textů: Světice (2001, La santa), Hovno a světlo (2007, Merda e luce). Pro dceru napsal Mariiny pohádky (2007, Le favole della Maria), za které získal Andersenovu cenu.

V roce 2003 stál u zrodu kolektivního kulturního blogu Nazione Indiana (Národ indiánů), o dva roky později založil literární časopis Primo amore (První láska) a v roce 2014 se stal iniciátorem vzniku sdružení Repubblica Nomade (Nomádská republika), které organizuje kolektivní pěší cesty napříč Evropou.

Morescovo Světýlko vydává v českém překladu Alice Flemrové nakladatelství Dybbuk.

Ukázka z knihy:

„Co je to asi za světýlko? Kdo ho asi rozsvěcí?“ ptám se v duchu, když kráčím po kamenných cestách téhle malé osady, kde nezůstala živá duše. „Že by to bylo světlo pronikající z nějakého osamělého domku v lesích? Že by to bylo světlo pouliční lampy, která stojí tam nahoře v nějaké jiné malé neobydlené osadě, jako je tahle, ale zjevně je dosud připojená k elektrické síti, jež se rozsvěcí pokaždé ve stejnou hodinu jen díky pouhému impulzu?“

Je slyšet jen zvuk mých kroků, jak se odrážejí v uličkách, zahlédnu kamenné stupínky nějakých polorozpadlých schůdků, rozbité dveře od chléva, rozvaliny s propadlými břidlicovými střechami, porostlými popínavými rostlinami, ze kterých trčí vršky fíkovníků nebo vavřínů rostoucích v sutinách, dva kamenné žlaby po okraj plné vody, vrata se zářivým a oprýskaným lakem.

„Kde to jsem?“ říkám si. „Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje? Třebaže o něm v celém vesmíru nikdo kromě mě neví, neví, že v téhle chvíli je tu dokonale osamocený muž, jehož tělo se pohybuje mezi těmito prázdnými kamennými schránkami, na nichž ani na okamžik, ve dne ani v noci, neustávají rostlinná muka popínavé vegetace.“

Zahnu na svažující se stezku, která vede k malému hřbitovu. Když vyjde měsíc, je jasně vidět, osvětlený jako ve dne tou jeho přízračnou září, okraj pěšiny zaplevelený vegetací, strž, odkud stoupá hluk vody, jež si hloubí lůžko ve zvučných průrvách hor nacucaných deštěm a v roklích, veliké obrysy stromů tyčících se proti nebi. Jen v noci, ve světle měsíce, lze pochopit, co jsou vlastně stromy zač, ty sloupy ze dřeva a pěny, které se natahují k prázdnotě oblohy.

Když měsíc nesvítí, musí se jít poslepu ve tmě pod ohromující nebeskou klenbou provrtanou myriádami neobydlených hvězd a jinými světelnými vlasci.

Když jsem jednou v noci kráčel po téhle pěšině, hned za zatáčkou, kde je tma ještě hustší, jsem v listí zaslechl lehký šelest. Ohlédl jsem se tím směrem. Byli tam dva jezevci. Upřeně se na mě dívali těma svýma bíle lemovanýma očima, které ve tmě vypadaly skoro jako odrazky. Užasle jsem se zastavil. Jeden z jezevců rychle přeběhl přes cestu, a dokončil tak to, co pravděpodobně začal, než jsem se tam objevil. Ten druhý se nehýbal a dál na mě upíral zrak, vyděšený lidskou přítomností na svém území.

I já jsem zůstal stát; chtěl jsem mu dopřát čas, aby taky přeběhl a dohonil druhého jezevce, který už byl na protější straně. Ale on se nehýbal. Dál se na mě díval svýma bíle lemovanýma očima, dál stál na kraji cesty, nekrytý, tak vyděšený, že se ani nedokázal schovat mezi listím.

„No tak!“ pobídl jsem ho potichu. „Přejdi taky! Na druhé straně na tebe někdo čeká. Já se ani nehnu, neboj se, neublížím ti.“

Ale jezevec se nehýbal. Dál jsem ve tmě viděl ty dva bílé kruhy. Ustoupil jsem o pár kroků, abych zvětšil vzdálenost mezi námi a uklidnil ho. Jenže vypadal, jako by byl přibitý. Couvl jsem ještě dál. Nestačilo to. Vrátil jsem se až za první zatáčku, aby mě už neviděl a odhodlal se přejít přes cestu. Chvílemi jsem vykukoval, abych zjistil, jestli se k tomu už konečně rozhoupal. Ale pořád tam byly ty dva velké bílé kruhy a uprostřed těch kruhů dvě lesklé oči, jež upřeně hleděly mým směrem a tušily ve tmě mou přítomnost.

Té noci jsem se musel vrátit až do osady, aby se jezevec, až uslyší zvuk mých vzdalujících se kroků, konečně odhodlal dohonit druhého jezevce, který na něj čekal schovaný v listoví.

Dnes v noci je všechno černé, měsíc nevyšel. Kráčím po té svažující se cestě až k poslední zatáčce, za níž se znenadání objeví lampičky jakéhosi hřbitova. Sestoupím ještě o kus níž, dívám se zdálky na tu malou galaxii světel ve tmě. Dojdu až k zavřené bráně. Hledím zblízka na lampičky svítící ve výklencích kolumbária, mají nedefinovatelnou oranžovočervenou barvu a prudce se mihotají v temnotě téhle bezměsíčné noci. „Odněkud asi přichází impulz, který rozsvěcuje i tyhle lampičky…,“ říkám si. „Ale jak to, že je tak blízko téhle neobydlené osady hřbitov? Co je tu asi pohřbeno za lidi, pod zemí a v kolumbáriu? Odkud asi pocházejí? Muži, ženy, dokonce i děti, jak soudím podle mohyl, které jsou kratší než ostatní, a podle malých fotografií sotva osvětlených těmi lampičkami…“

Vracím se domů temnou pěšinou pod změtí hvězd. Vedle kamenných žlabů zahlédnu zavalitý a tmavý obrys ropuchy, která asi prolezla starou kovovou mříží, zpod níž se ozývá zurčení vody, a těžkopádně skáče pryč, jakmile zaslechne mé kroky.

Přijdu domů. Zavřu vrátka, i když tu nikdo není. V kuchyni vypiju dvě sklenice vody. Vystoupám po krátkém dřevěném schodišti. Vejdu do svého pokojíku. Převléknu se do pyžama. Vlezu si do malé postele, která trochu zavrže, když se natáhnu. V té naprosté absenci zvuků mi zvoní v uších. Chvíli tak zůstanu, s očima vytřeštěnýma do tmy. Nedokázal bych odhadnout, jak dlouho. Možná už jsem v polospánku, když se mi najednou zdá, že zezdola slyším skřípání: suché tiché zvuky, nečekané – to se možná ve tmě smršťuje a roztahuje dřevo nábytku a zásuvek.

Vstanu. Slezu po schůdkách, chvíli obcházím dolní patro, rozsvítím, abych zkontroloval, že je všechno v pořádku a že dovnitř nikdo nevlezl, třebaže vím, že tu nikdo není. Jdu se podívat i na záchod. Spláchnu, protože vinou uvolněného plováku trochu kapala voda, což zní v tichu a noční tmě mnohem hlasitěji.

Vrátím se do postele. Znovu usínám. Jenže se ozvou další drobné zvuky, tentokrát přicházejí shora, z prázdného prostoru mezi stropem a střechou. Mezi taškami nebo komínem tam totiž lezou i dost velká zvířata, nejen ptáci, ale i ta čtyřnohá, která se pak tam nahoře ve tmě procházejí nad mou hlavou.

Rozsvítím a znovu vylezu z postele. Vezmu si baterku. O stěnu opřu žebřík. Vylezu po něm. Nadzvednu poklop, rozkašlu se z prachu sypoucího se dolů. Prohlížím si zespodu to temné místo plné nehybných věcí, kusů prken, celofánu skoro zkamenělého pod vrstvou vápna.

Svítím baterkou sem a tam. Ale není nic vidět, nejsou tu žádné oči, které by na mě slepě mžouraly ze tmy.

Vrátím se zase do postele. Zhasnu lampičku na nočním stolku. Ale hned vzápětí znovu vstanu, protože si nemůžu vzpomenout, jestli jsem zavřel dřevěnou okenici. Udělám pár kroků, bos po prkenné podlaze. Na okamžik vyhlédnu ven na černé hory porostlé lesy. Naposledy se podívám na to světýlko zářící na druhé straně rokle, ve tmě.

„Copak je to asi za světýlko?“ ptám se znovu sám sebe.

Zavřu okýnko. Vrátím se do postele. Krátce nato usnu.

Copyright © 2015 Mondadori Libri S.p.A., Milano

Translation © Alice Flemrová, 2016

Czech edition © dybbuk, 2016

ISBN 978-80-7438-158-4