„Tenhle příběh vytryskl z velice hluboké vrstvy mého života,
je jako taková malá černá skříňka,“ píše o své sugestivní novele italský
prozaik Antonio Moresco.
„Kde to jsem? Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo
svět, které teď vidí moje oči, existuje?“ táže se zprvu vypravěč. Zpočátku je
jeho jediným přáním zmizet, odejít „kamkoli mimo tento svět“, jeho zvědavost
však upoutá záhadné, pravidelně se rozsvěcující světýlko, zářící z hlubin
rostlinné říše… Kdo ho rozsvěcí? Kde? A proč?
Antonio Moresco (1947, Mantova) po dlouhých letech
nepochopení a odmítání ze strany nakladatelů, která zachytil v knize Dopisy bez
adresáta (1998, Lettere a nessuno) debutoval až v roce 1993 sbírkou tří povídek
Ilegalita (Clandestinità). Jádrem jeho formálně brilantního prozaického díla,
jehož originální, sugestivní a hluboká výpověď se živí jak autorovými
zkušenostmi a zážitky, tak i jeho čtenářskými vášněmi, je monumentální trilogie
Nestvořený svět (L’increato), tvořená romány Počátky (1998, Gli esordi), Zpěvy
chaosu (2001; 2003, Canti del caos) a Nestvoření (2015, Gli increati). Je
autorem dvou divadelních textů: Světice (2001, La santa), Hovno a světlo (2007,
Merda e luce). Pro dceru napsal Mariiny pohádky (2007, Le favole della Maria),
za které získal Andersenovu cenu.
V roce 2003 stál u zrodu kolektivního kulturního blogu
Nazione Indiana (Národ indiánů), o dva roky později založil literární časopis
Primo amore (První láska) a v roce 2014 se stal iniciátorem vzniku sdružení
Repubblica Nomade (Nomádská republika), které organizuje kolektivní pěší cesty
napříč Evropou.
Morescovo Světýlko vydává v českém překladu Alice
Flemrové nakladatelství Dybbuk.
Ukázka z knihy:
„Co je to asi za světýlko? Kdo ho asi rozsvěcí?“ ptám se v
duchu, když kráčím po kamenných cestách téhle malé osady, kde nezůstala živá
duše. „Že by to bylo světlo pronikající z nějakého osamělého domku v lesích? Že
by to bylo světlo pouliční lampy, která stojí tam nahoře v nějaké jiné malé
neobydlené osadě, jako je tahle, ale zjevně je dosud připojená k elektrické
síti, jež se rozsvěcí pokaždé ve stejnou hodinu jen díky pouhému impulzu?“
Je slyšet jen zvuk mých kroků, jak se odrážejí v uličkách,
zahlédnu kamenné stupínky nějakých polorozpadlých schůdků, rozbité dveře od
chléva, rozvaliny s propadlými břidlicovými střechami, porostlými popínavými
rostlinami, ze kterých trčí vršky fíkovníků nebo vavřínů rostoucích v sutinách,
dva kamenné žlaby po okraj plné vody, vrata se zářivým a oprýskaným lakem.
„Kde to jsem?“ říkám si. „Na co se to dívám? Opravdu tohle
místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje? Třebaže o něm v celém
vesmíru nikdo kromě mě neví, neví, že v téhle chvíli je tu dokonale osamocený
muž, jehož tělo se pohybuje mezi těmito prázdnými kamennými schránkami, na
nichž ani na okamžik, ve dne ani v noci, neustávají rostlinná muka popínavé
vegetace.“
Zahnu na svažující se stezku, která vede k malému hřbitovu.
Když vyjde měsíc, je jasně vidět, osvětlený jako ve dne tou jeho přízračnou
září, okraj pěšiny zaplevelený vegetací, strž, odkud stoupá hluk vody, jež si
hloubí lůžko ve zvučných průrvách hor nacucaných deštěm a v roklích, veliké
obrysy stromů tyčících se proti nebi. Jen v noci, ve světle měsíce, lze
pochopit, co jsou vlastně stromy zač, ty sloupy ze dřeva a pěny, které se natahují
k prázdnotě oblohy.
Když měsíc nesvítí, musí se jít poslepu ve tmě pod
ohromující nebeskou klenbou provrtanou myriádami neobydlených hvězd a jinými
světelnými vlasci.
Když jsem jednou v noci kráčel po téhle pěšině, hned za
zatáčkou, kde je tma ještě hustší, jsem v listí zaslechl lehký šelest. Ohlédl
jsem se tím směrem. Byli tam dva jezevci. Upřeně se na mě dívali těma svýma
bíle lemovanýma očima, které ve tmě vypadaly skoro jako odrazky. Užasle jsem se
zastavil. Jeden z jezevců rychle přeběhl přes cestu, a dokončil tak to, co
pravděpodobně začal, než jsem se tam objevil. Ten druhý se nehýbal a dál na mě
upíral zrak, vyděšený lidskou přítomností na svém území.
I já jsem zůstal stát; chtěl jsem mu dopřát čas, aby taky
přeběhl a dohonil druhého jezevce, který už byl na protější straně. Ale on se
nehýbal. Dál se na mě díval svýma bíle lemovanýma očima, dál stál na kraji
cesty, nekrytý, tak vyděšený, že se ani nedokázal schovat mezi listím.
„No tak!“ pobídl jsem ho potichu. „Přejdi taky! Na druhé
straně na tebe někdo čeká. Já se ani nehnu, neboj se, neublížím ti.“
Ale jezevec se nehýbal. Dál jsem ve tmě viděl ty dva bílé
kruhy. Ustoupil jsem o pár kroků, abych zvětšil vzdálenost mezi námi a uklidnil
ho. Jenže vypadal, jako by byl přibitý. Couvl jsem ještě dál. Nestačilo to.
Vrátil jsem se až za první zatáčku, aby mě už neviděl a odhodlal se přejít přes
cestu. Chvílemi jsem vykukoval, abych zjistil, jestli se k tomu už konečně
rozhoupal. Ale pořád tam byly ty dva velké bílé kruhy a uprostřed těch kruhů
dvě lesklé oči, jež upřeně hleděly mým směrem a tušily ve tmě mou přítomnost.
Té noci jsem se musel vrátit až do osady, aby se jezevec, až
uslyší zvuk mých vzdalujících se kroků, konečně odhodlal dohonit druhého
jezevce, který na něj čekal schovaný v listoví.
Dnes v noci je všechno černé, měsíc nevyšel. Kráčím po té
svažující se cestě až k poslední zatáčce, za níž se znenadání objeví lampičky
jakéhosi hřbitova. Sestoupím ještě o kus níž, dívám se zdálky na tu malou
galaxii světel ve tmě. Dojdu až k zavřené bráně. Hledím zblízka na lampičky
svítící ve výklencích kolumbária, mají nedefinovatelnou oranžovočervenou barvu
a prudce se mihotají v temnotě téhle bezměsíčné noci. „Odněkud asi přichází
impulz, který rozsvěcuje i tyhle lampičky…,“ říkám si. „Ale jak to, že je tak
blízko téhle neobydlené osady hřbitov? Co je tu asi pohřbeno za lidi, pod zemí
a v kolumbáriu? Odkud asi pocházejí? Muži, ženy, dokonce i děti, jak soudím
podle mohyl, které jsou kratší než ostatní, a podle malých fotografií sotva
osvětlených těmi lampičkami…“
Vracím se domů temnou pěšinou pod změtí hvězd. Vedle
kamenných žlabů zahlédnu zavalitý a tmavý obrys ropuchy, která asi prolezla
starou kovovou mříží, zpod níž se ozývá zurčení vody, a těžkopádně skáče pryč,
jakmile zaslechne mé kroky.
Přijdu domů. Zavřu vrátka, i když tu nikdo není. V kuchyni
vypiju dvě sklenice vody. Vystoupám po krátkém dřevěném schodišti. Vejdu do
svého pokojíku. Převléknu se do pyžama. Vlezu si do malé postele, která trochu zavrže,
když se natáhnu. V té naprosté absenci zvuků mi zvoní v uších. Chvíli tak
zůstanu, s očima vytřeštěnýma do tmy. Nedokázal bych odhadnout, jak dlouho.
Možná už jsem v polospánku, když se mi najednou zdá, že zezdola slyším
skřípání: suché tiché zvuky, nečekané – to se možná ve tmě smršťuje a roztahuje
dřevo nábytku a zásuvek.
Vstanu. Slezu po schůdkách, chvíli obcházím dolní patro,
rozsvítím, abych zkontroloval, že je všechno v pořádku a že dovnitř nikdo
nevlezl, třebaže vím, že tu nikdo není. Jdu se podívat i na záchod. Spláchnu,
protože vinou uvolněného plováku trochu kapala voda, což zní v tichu a noční
tmě mnohem hlasitěji.
Vrátím se do postele. Znovu usínám. Jenže se ozvou další
drobné zvuky, tentokrát přicházejí shora, z prázdného prostoru mezi stropem a
střechou. Mezi taškami nebo komínem tam totiž lezou i dost velká zvířata, nejen
ptáci, ale i ta čtyřnohá, která se pak tam nahoře ve tmě procházejí nad mou
hlavou.
Rozsvítím a znovu vylezu z postele. Vezmu si baterku. O
stěnu opřu žebřík. Vylezu po něm. Nadzvednu poklop, rozkašlu se z prachu
sypoucího se dolů. Prohlížím si zespodu to temné místo plné nehybných věcí,
kusů prken, celofánu skoro zkamenělého pod vrstvou vápna.
Svítím baterkou sem a tam. Ale není nic vidět, nejsou tu
žádné oči, které by na mě slepě mžouraly ze tmy.
Vrátím se zase do postele. Zhasnu lampičku na nočním stolku.
Ale hned vzápětí znovu vstanu, protože si nemůžu vzpomenout, jestli jsem zavřel
dřevěnou okenici. Udělám pár kroků, bos po prkenné podlaze. Na okamžik vyhlédnu
ven na černé hory porostlé lesy. Naposledy se podívám na to světýlko zářící na
druhé straně rokle, ve tmě.
„Copak je to asi za světýlko?“ ptám se znovu sám sebe.
Zavřu okýnko. Vrátím se do postele. Krátce nato usnu.
Copyright © 2015
Mondadori Libri S.p.A., Milano
Translation © Alice
Flemrová, 2016
Czech edition ©
dybbuk, 2016
ISBN
978-80-7438-158-4
Žádné komentáře:
Okomentovat