Mons Kallentoft: Zeměbouře

Jednoho květnového rána je v příkopu blízko kanálu Göta nalezena mrtvola mladého muže. Je nahý, ale jeho tělo nenese žádné viditelné stopy násilí. Když na místo přijede inspektorka Malin Forsová se svými kolegy, výjev dokresluje zvláštní ticho. Jako by někdo ztlumil všechny zvuky. Muž je brzy identifikován jako Peder Åkerlund, bývalý švédský demokrat vyloučený ze strany za rasistické komentáře. Pitva ukáže, že byl zavražděn. Téhož večera je nahlášena jako nezvěstná — pravděpodobně unesená — šestnáctiletá Nadja Lundinová a některé okolnosti naznačují, že by oba případy mohly být propojené. Malin Forsová postupně zjišťuje, že vrah s ní hraje zvrácenou hru — mluví k ní skrze vraždy a nedá se umlčet. A Nadja Lundinová může být stále naživu…

Mons Kallentoft (nar. 1968) pracoval v novinách a v reklamě. Debutoval románem Pesetas (Pesety, 2000), za nějž získal prestižní cenu Katapultpriset za nejlepší švédskou prvotinu roku 2000. Proslavil se sérií o kriminální inspektorce Malin Forsové, jež byla přeložena do šestadvaceti jazyků. V češtině byla vydána také kniha Food Junkie — Posedlý jídlem (2013; česky Host 2014) a první dva díly nové krimi série čerpající z řecké mytologie Zack (2014; česky Host 2015 a Leon (2015; česky Host 2016), kterou píše společně s novinářem Markusem Luttemanem.

I tuto novou knihu vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Malin hraje novou hru, aby zvládla běžet rychleji. Aby zapomněla na protest těla a neustále pokračovala vpřed.

Představuje si své kolegy.

Běží podél řeky Stångån, kolem zarostlých vil v Tanneforsu, pod hustými korunami starých bříz, cítí, jak jí buší srdce a podrážky bot se dotýkají cesty. Nejdříve asfaltu, pak písku, v rychlosti pohlédne na hodinky na zápěstí.

6.20.

Stalo se této noci ve městě něco? Budou mít něco na práci? Od března neměli žádné větší vyšetřování, od té doby, co jednoho pozdního večera v Berze málem ubili k smrti homosexuála. Pustili se do něho jeho bratři, otec je povzbuzoval.

Nešlo o jeho sexuální orientaci, ale o to, že ji musí tajit, aby nezneuctil celou rodinu. On se s tím však nechtěl schovávat, protože to v této svobodné duhové zemi nemusí.

Byl to poslední případ Svena Sjömana.

Teď už je v důchodu a Malin si je jistá, že v této chvíli stojí doma ve sklepě u svého soustruhu a vyrábí něco krásného, co může prodat v obchodě s ručními pracemi. Jistě posnídal krajíček křupavého chleba s uleželým nízkotučným sýrem.

Zdálo se, že Sven důchod dlouho odkládá, ale když se pak konečně rozhodl, bylo mu to pomyšlení jen příjemné. Nebyl ani trochu dojatý, když mu na rozloučení koupili jahodový dort a Henkell Trocken.

Do poslední chvíle mluvil o tom, že by to po něm měla převzít, ale odmítla. Nechtěla být šéfkou. Snažil se ji popíchnout tvrzením, že nemá dost odvahy, ale tak to nebylo. Nejlíp jí bylo, když cítila odpovědnost jen za sebe. Alespoň v práci. Ráda pracovala v terénu. Kdyby převzala Svenovu funkci, znamenalo by to pro ni hodně času u psacího stolu.

V hrudníku jí hlasitě buší srdce. Pracuje, místo aby jen toužilo.

Do čela povolali člověka odjinud. Nějakého Görana Möllera. Začal u nich před několika měsíci a Malin k přímému, uměnímilovnému pětapadesátníkovi okamžitě pocítila sympatie. Přestože to Sven Sjöman nebyl. Nezaplnil prázdno po předešlém prozíravém, moudrém šéfovi, který je svou hlubokou zkušeností provedl všemi úskalími.

Göran Möller žije sám. Manželka opustila jeho i děti, když byly ještě malé, a znovu se provdala za nějakého Němce z Berlína.

Několik týdnů poté, co u nich začal pracovat, ji Göran Möller pozval na oběd. Zašli do Stora Hotellet, seděli na prosklené verandě vedoucí k náměstí a on jí vyprávěl, že když mluvil se Svenem, pochopil, že ona, Malin, je hlavou týmu. A že to tak klidně může zůstat. Na většině míst, kde dosud pracoval, udával tón silný a kompetentní policista. A že to zpravidla přinášelo výsledky.

„Ale,“ řekl tehdy, „musí ti být jasné, že šéfem jsem já.“

Malin spolkla pořádnou porci vzteku a napíchla si na vidličku kousek masa. Pohlédla na nového šéfa zelenýma očima a zeptala se:

„A co dalšího ti Sven řekl?“

„O čem?“

„O mých problémech.“

„Myslím, že mluvil zhruba o všem,“ odpověděl jí, „ale řekl, že se ti už daří líp.“

„A co jsi slyšela ty o mně?“ zeptal se pak.

Görana Möllera jeho pověst předcházela. Musel odejít z Landskrony po několika nešikovných vyjádřeních o imigrantech při nepokojích v Malmö na jaře 2010. Řekl, že není v pořádku zapalovat auta, i když se někdo jmenuje Mustafa a zažil traumatizující události v Iráku. Že se prostě musí vzchopit a přizpůsobit. Když ho pak přemístili do Helsingborgu, zastal se policisty, který křičel do policejní vysílačky „zatracení přičmoudlí parchanti“, poté co nějaký darebák hodil molotovův koktejl na jejich rádiový vůz.

Pak už svou pozici ve Skåne neudržel. Nikdo nemůže beztrestně obhajovat kolegy, když se vyjádří rasisticky.

„Na to ti kašlu,“ odpověděla Malin. „Pokud vím, máš k rasismu tak daleko, jak jen je to možné. V určité situaci může člověk něco říct nebo udělat, aniž to tak myslí. To přece my policisté chápeme. Ať už jde o nás, nebo o někoho jiného.“

Göran Möller se usmál.

„Asi jsi to místo měla vzít. Vidíš lidem pod kůži.“

Když sevřel ústa, vypadal mladší než na svých pětapadesát let. Jinak mu maličko visely tváře, tak trochu jako štěněti boxera, a nos měl nepřiměřeně dlouhý a špičatý.

Göran Möller má charakter, napadlo ji. Dobře se poslouchá. Ale přesto jí u toho stolu něco scházelo, aniž by přesně věděla co.

„Pokud jde o mě,“ řekl nakonec Göran, „další šanci už nedostaneš. Tu ti dal Sven.“

Ke svému překvapení Malin necítila zlost. Jeho slova ji jen polekala.

Je to ďábel, říká si teď. Vystrčil růžek.

Musí se zastavit, aby neklopýtla.

Člověk musí mít v životě trvalé hodnoty, říká si Göran Möller a naplno pouští horkou sprchu. Má rád horkou vodu. Probudí ho líp než studená.

Jeho konstantou je umění. Klasická malba.

Je rád, že dostal místo v Linköpingu. Po debaklu v Helsingborgu byl dlouho odstavený na vedlejší koleji a jednu dobu si už myslel, že se až do důchodu stane jen číslem ve statistice zaměstnaných.

Ale nakonec mu pomohl Sven, jeho starý známý.

Horká voda mu teče po zádech. V ústech dosud má chuť ranní kávy a uvažuje: Vím, že jsem dobrý policista. Nejsem rasista. Ale někdy opravdu není snadné poznat, jestli něčí myšlenky a pocity nejsou rasistické, i když jen podvědomě.

Lepší je mlčet.

Naučit se držet hubu.

Göran Möller zastavuje sprchu, kolem těla ovine ručník a postaví se před zrcadlo.

Líbí se mu jeho nový tým na oddělení vyšetřování násilných trestných činů.

Börje, Waldemar, Johan, Elin, Zeke a Malin. Lepší partě vyšetřovatelů dosud nešéfoval.

Sven ho varoval před Malin kvůli jejímu alkoholismu, ale také řekl: „Skvělejší vyšetřovatelku nenajdeš. Dej jí velký manévrovací prostor.“

Göran si její schopnosti všiml okamžitě. Ale i potřeby hranice. Nebude jí dělat tatínka, jímž pro ni zřejmě byl Sven.

Upozornil ho i na Waldemara Ekenberga, který mívá sklony k násilí.

„Ale občas se to může hodit.“

Násilí je tu a tam dobré, říká si Göran a obléká si bílou košili. Ale vždycky vede k horšímu násilí a nikdy se nedá předpovědět, kde skončí.

Sklonů Waldemara Ekenberga si dosud nevšiml. Přestože tento starý, opotřebovaný vyšetřovatel přestal kouřit a nepoužívá ani nikotinové náplasti, bývá v dobré náladě.

Zdá se, že ostatní v týmu se o to nestarají. Lidé ledacos říkají a dělají. Někdy to myslí dobře, ale dopadne to špatně. Někdy naopak. Jako když jeho a děti opustila manželka. Měli to bez ní lepší a z dětí vyrostli správní lidé.

Göran Möller se nejlíp cítí sám. V práci vídá spoustu špatností a těmi nechce nikoho dalšího zatěžovat.

Bojuj, Malin. Namáhej srdce.

Doběhla ke zdymadlům u Braskenského mostu. Na pět set metrů zvýšila tempo a teď cítí, že ji tělo táhne k lavičkám na malém ostrůvku uprostřed řeky.

Ale nepodlehne. Lupe jí v kolenou a vzpomněla si na Johana Jakobssona.

Před půl rokem začalo jeho dceru bolet tělo. Oteklo jí koleno a v noci někdy křičela bolestí. V Univerzitní nemocnici lékaři konstatovali, že ji napadla agresivní forma dětského revmatismu. Malin vidí, jak Johana bolí, když o dceři promluví. Jak strašně se cítí, protože jeho dcera trpí a on by si přál vzít její bolest na sebe, ale ví, že to nejde.

V bolesti jsme vždycky osamocení.

Šéfovi policie Karimu Akbarovi a státní zástupkyni Vivianne Södergranové se narodil syn. Karim je teď na otcovské dovolené a nedávno se na ně přišel podívat. Kočárek od Louise Vuittona musel stát jmění a nepochybně se hodil ke Karimovu obleku s křídově bílými proužky.

Malin běží zpět k centru.

Znovu zrychlí, cítí, že může, že její tělo dnes zvládne cokoliv.

I když ani ono není nekonečně silné. Sven udělal dobře, že skončil včas.

Její parťák Zeke Martinsson vypadá harmoničtěji, než ho kdy viděla. Zdá se, že je mu s Karin dobře a nelituje svého rozvodu.

Elin Sandová zapadla do týmu dobře, ale onehdy se zmínila, že se rozešla s lékařkou, s níž žila.

„Byly jsme příliš různé.“

Možná vám to už vázlo se sexem? pomyslela si Malin a uvědomila si, že je cynická. Jak můžu takhle uvažovat? pokárala se.

Elin pokračovala:

„Chtěla mít dítě, ale já ne. A sex už nestál za nic.“

Malin se pořádně nadechuje, snaží se potlačit bolest svalů naplněných mléčnou kyselinou a běží dál, vidí svět v tunelu keřů, listí, písku, který se mění v asfalt, obloha nad ní je z poloviny pokrytá mráčky.

Snaží se představit si Börjeho Svärda.

Věnuje mu pět set metrů.

Ale stačí pomyslet jen na jeho psy. Na jeho dva vlčáky a pověsti o jeho milenkách, na jeho nápadné oblečení s dlouhým kabátem značky Marlboro a kloboukem s širokou krempou, strašně sexy podle linköpingských dam.

Pak se jí zatmí před očima.

Už nezvládnu ani jeden krok.

Ale ano, zvládnu.

Malin běží kolem sportovní haly, dál k Hamngatan, kolem McDonaldu, ke kostelu a už vidí vývěsní štít restaurace, okna svého bytu, zapotácí se, ale na nohou se udrží.

Před vchodem do domu se zkroutí. Cítí, že se jí stahuje břicho, a je ráda, že předtím nic nejedla, ale žaludek stejně neudrží a na chodník vyplivuje žluč.

„S tímhle musíš skončit,“ slyší něčí hlas. „Jsi příliš hezká na to, aby ses takhle trápila.“

Malin zvedne hlavu.

Vidí Danielův unavený obličej a přemýšlí, co teď vlastně cítí.

Jordstorm

Copyright © Mons Kallentoft, 2014

First published by Forum Bokförlag, Sweden

Published by arrangement with Nordin Agency AB, Sweden

Translation © Eva Nováčková, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-001-1