David I. Kertzer: Papež a Mussolini

Americký historik vypráví znepokojující příběh tajného spojenectví mezi papežem Piem XI. a Benitem Mussolinim. Kniha byla v roce 2015 oceněna Pulitzerovou cenou.

Papež i Mussolini se dostali k moci v roce 1922. V mnoha ohledech nemohli být rozdílnější. První byl učený, řádný a zbožný, většinu dospělého života trávil pročítáním starých rukopisů. Toužil po středověkých časech, kdy o církevních pravdách nikdo nepochyboval. Druhý byl násilnický surovec a ze své podstaty antiklerikální štváč. I přesto měli Pius XI. a italský „duce“ mnoho společného: Ani jeden nevěřil v demokracii, oba z duše nenáviděli komunismus a byli výbušné povahy. Oba byli tím druhým rozčarovaní, přesto se děsili, co by nastalo, kdyby jejich spojenectví zaniklo. Potřebovali totiž jeden druhého k tomu, aby si udrželi moc a dosáhli svých politických cílů.

Kertzer ve své nové knize přináší překvapivé důkazy o tom, že Pius XI. hrál klíčovou roli v upevnění Mussoliniho moci a pozice diktátora. Výměnou za podporu Vatikánu navrátil Mussolini církvi mnoho privilegií, o které přišla. A tak církev nejenže neprotestovala proti tomu, že se s Židy zachází jako s občany druhé kategorie, naopak ducemu poskytla nejpádnější možné argumenty, proč proti nim přijmout takto přísná opatření.

Kniha je doplněna množstvím zajímavých portrétů dalších osobností pohybujících se jak při Svatém stolci, tak kolem duceho a nechybí ani detaily z Mussoliniho soukromého života či podrobnosti týkající se vztahu s německým Vůdcem a dalšími fašistickými pohlaváry.

Rozhodnutí autora napsat tuto knihu se zrodilo v roce 2002, poté co Jan Pavel II. schválil otevření archivů týkajících se pontifikátu Pia XI. Roku 2003 byly badatelům zpřístupněny materiály o stycích Vatikánu s Německem a o tři roky později následovalo všeobecné zveřejnění vatikánských archivů. Během sedmileté archivní rešerše nashromáždil Kertzer digitální kopie pětadvaceti tisíc stran dokumentů, jež se v archivech nacházejí. Rovněž pročetl tisíce stran publikované italské, francouzské, britské, americké a německé diplomatické korespondence, včetně deníků a memoárů. Čerpal rovněž z archivu Mussoliniho špionů ve Vatikánu.

David I. Kertzer je univerzitní profesor společenských věd a profesor antropologie a italských studií na Brownově univerzitě. Od roku 2005 je členem Americké akademie umění a věd. Napsal jedenáct knih, které se setkaly s příznivým přijetím u čtenářů i odborné veřejnosti.

Ukázka z knihy:

Druhá kapitola

POCHOD NA ŘÍM

Predappio, městečko v regionu Romagna, kde se Benito Mussolini narodil, je od lombardského rodiště Achilla Rattiho vzdáleno nanejvýš dvě stě mil, přesto se dětství obou mužů nemohlo lišit víc. Nestála za tím ani tak větší zámožnost Rattiových, jako spíš rozdíl mezi rodinou náboženských konzervativců a rodinou pohrouženou do rebelantských vášní, které byly pro Romagnu charakteristické. Hrdiny Rattiových byli světci a papežové; Mussoliniovi si naproti tomu vážili buřičů

a revolucionářů.

Když se Mussolini roku 1883 narodil, šestadvacetiletý Achille Ratti už byl knězem. Romagna v těch dobách bývala italské epicentrum anarchistických a socialistických hnutí a Benitův otec Alessandro, kovář s řádně proříznutou pusou, o svém revolucionářském přesvědčení vyprávěl každému, kdo byl ochoten ho poslouchat. Syna pojmenoval po Benitu Juarezovi, ožebračeném indiánovi, který se stal prezidentem Mexika, metlou evropských koloniálních mocností a nepřítelem církve. Benitovu mladšímu bratrovi dal Alessandro jméno Arnaldo, a sice po knězi Arnaldovi z Brescii, vůdci povstání, které v roce 1146 vyústilo v papežovo vyhnání z Říma a pozdější popravu. Rosa, matka obou chlapců, obdařena božskou trpělivostí, manželovo revolucionářské zanícení nesdílela. Pravidelně chodila do kostela a učila na základní škole. Každý večer, když její děti usnuly, jim nad čely udělala křížek.

Rodina bydlela v dvoupokojovém bytě ve třetím patře. Benito a Arnaldo spali v kuchyni na železné posteli, kterou jim otec ukul, na velkém pytli vycpaném kukuřičnými plevami. Rodiče se s jejich sestrou Edvige dělili o zbývající místnost. Před vstupem do bytu se muselo projit matčinou učebnou, která zabírala zbytek podlaží. Manželství Alessandra a Rosy bylo bouřlivé. Nejenomže měl Alessandro

milenky, ale v noci se z hospody často vracel opilý a vyhledával s manželkou hádky. Rose se nicméně kdovíjak podařilo jeden spor vyhrát a vymínit si, že Benito půjde ve věku deseti let studovat do nedaleké internátní školy vedené salesiánskými mnichy. Dlouho tam ovšem nevydržel. Během potyčky se spolužákem totiž vytáhl z kapsy nůž a bodl hocha do ruky. Salesiáni mladého Mussoliniho vyloučili. Benito se neurvalých způsobů nevzdal, ale jelikož byl chytrý, nějak se mu povedlo ukončit střední školu. V roce 1901 nastoupil jako suplující učitel na jedno ze svých prvních zaměstnání, ale když vyšla na světlo jeho aférka s vdanou ženou, rychle o místo přišel. Jelikož si nedokázal najít nové, zamířil hledat práci do Švýcarska. Zde, přitahován nadšenými řečmi o revoluci, se ocitl ve světě místních socialistů a anarchistů. Švýcarská policie zakrátko sepsala o Mussolinim hlášení, a odkázala nám tak jeho popis z dob mládí: Byl sto šedesát sedm centimetrů vysoký, podsaditý, s hnědými vlasy a plnovousem, obdařený protahlým bledým obličejem, tmavýma očima, orlím nosem a velkými ústy.

Roku 1904 v Lausanne svolil, že se účastní debaty s protestantským pastorem na téma Boží existence. Poté, co se pokusil udělat na publikum dojem citováním všeho od Galilea po Robespierra, vyskočil na

stůl, vytáhl kapesní hodinky a zaburácel, že pokud Bůh existuje, do pěti minut jej srazí mrtvého k zemi. Rok nato vyšel Mussoliniho první spis, nazvaný Bůh není. Útoků na církev se ani potom nezřekl a kněze dál prohlašoval za „černé mikroby, kteří pro lidstvo představují stejnou katastrofu jako mikrobi tuberkulózy“.

Polemiku a politiku Mussolini zbožňoval, a tak se zanedlouho rozhodl, že se bude naplno věnovat obojímu. V roce 1910 už byl zpátky ve Forli, kousek od domova své rodiny v Romagni, a pracoval jako

šéfredaktor forliského socialistického týdeníku a tajemník socialistické strany, která měla ve městě odnož. Tentýž rok to zkusil s psaním beletrie a vydal erotický román Kardinálova milenka. V prvních letech jeho politické kariéry ho nebylo možné přehlédnout: zčásti levicový divoch, zčásti don Juan stavějící na odiv svůj knír, který si pěstoval příštích deset let. Zdálo se, že vždy ví, jak být středem

pozornosti. Tenhle hrubec a víc než jen mírný provokatér překračující meze slušnosti byl někdo, koho měl člověk raději na své straně než proti sobě. Už tehdy byl patrný jeden z jeho nejsnadněji zapamatovatelných rysů: Neochvějný upřený pohled, zároveň zastrašující i uchvacující, jimž dovedl přibít posluchače na místo. Jako by mu oči vylézaly z důlků. Takto ten zážitek vylíčil v roce 1910 jeden odborový předák: „Když si mě změřil, povytáhl obočí takovým tím způsobem, který odhalí všechno bělmo. Jako by chtěl obsáhnout nějaký prchavý výjev. Jeho oči i tvář měly zahloubaný výraz apoštola.“

V roce 1912, když Mussolinimu pořád bylo pod třicet, přišel k jedné z nejvlivnějších pozic v socialistické straně: Stal se šéfredaktorem celostátních stranických novin Avanti! se sídlem v Miláně. Z Forli, té skromné provinční výspy, se přestěhoval do živoucího finančního a kulturního centra Itálie.

Jako šéfredaktor Avanti! se zaměřil na boj s reformní frakcí socialistické strany. Neoblomně tvrdil, že pouze revoluční činy, nikoli parlamentní politika, mohou nastolit nové pořádky. Roku 1913, když policie na jih od Říma zabila během protestů sedm zemědělských dělníků, se Mussolini dovolával pomsty. „Smrt těm, kdo masakrují lid! Ať žije revoluce!“ pronášel na manifestaci v Miláně. Do novin napsal: „Náš pokřik je pokřikem bojovým. Ti, kdo vraždí, nechť vědí, že na oplátku mohou být i oni zavražděni.“

Když v srpnu 1914 vypukla v Evropě válka, socialisté ji odsoudili jako dílo imperialistických a kapitalistických válečných štváčů, kteří se prý třesou nedočkavostí, až budou moci poslat proletariát na smrt. Dělníci všech zemí se měli spojit, a ne se ve jménu Boha nebo vlasti navzájem pobíjet. Jaké tedy bylo překvapení socialistů, když soudruh Mussolini dva měsíce po vypuknutí války napsal článek, v němž rozumnost italské neutrality zpochybňoval. Pacifismus mu nebyl vlastní a dráždila ho představa, že Itálie bude stát stranou a mlčky přihlížet, jak spolu zbytek Evropy bojuje. Není jasné, zda si myslel, že své kolegy dovede zviklat, aby následovali jeho příkladu. Pokud ano, brzy zjistil,

že se ošklivě spletl: neuplynul totiž ani měsíc a oni ho nejenom vyhnali z Avanti!, ale rovnou vyloučili ze strany.

Bývalý vůdce socialistů se v několika příštích letech změnil v jejich nejzapřísáhlejšího nepřítele, což Mussoliniho někdejší soudruzi považovali za nevysvětlitelnou zradu. Revolucionářské pohrdání parlamentní demokracii a fascinace možnostmi násilných činů jej neopustily, ale zbytek marxistické ideologie hodil z větší části do koše. Uvědomil si, že chaos obestírající konec první světové války vytvořil v Itálii vakuum, a on měl v úmyslu je vyplnit. Odjakživa byl oddaný především sobě samému a víře ve svou schopnost vystoupat až na vrchol. Teď před sebou viděl novou cestu, jak své sny potenciálně uskutečnit. O pár let dříve, v roce 1910, zplodil s milenkou Rachele Guidiovou dceru Eddu. On i Rachele, jež pocházela z jeho rodného města a kterou si Mussolini časem vzal, společně bydleli ve Forli v dvoupokojovém bytě doslova zamořeném blechami. Benitův milostný život byl však natolik bohatý, že se i po několika dekádách šířily klepy o tom, kdo vlastně Eddu porodil. K rozšířeným drbům, že její matkou byla ve skutečnosti ruská židovská socialistka a budoucí tajemnice

Třetí internacionály Angelica Balabanoffová, která se v Itálii usadila a zařadila se mezi Mussoliniho významnější milenky a politické mentory, se Edda nakonec musela mírně podrážděně vyjádřit: „Jak matku znám,“ napsala ve svých pamětech, „v nejmenším nepochybuji, že kdybych byla dcerou Balabanoffové, bývala by si mě nenechala ani na pět minut.“

Rachele, narozená do rodiny chudých rolníků, se s Benitem seznámila, když jí bylo sedm let a on za matku zaskakoval na základní škole v Predappiu. Jako žačka za moc nestála, a tak když jí v jejích osmi letech zemřel otec, příbuzní ji poslali, aby se ve Forli živila jako služebná. Ačkoli ve vyšším věku vypadala dost usedle, v mládí to byla atraktivní, drobná a štíhlá blondýna s modrýma očima. Rachele se domnívala, že Edda je Benitovo první dítě. Několik měsíců před Eddiným narozením však jistá číšnice z kavárny porodila chlapce a dala mu jméno Benito. Malý Benito sice v útlém dětství umřel,

po něm ale přišli noví nemanželští potomci, včetně nejméně jednoho dalšího Benita. Člověk se až diví, jak Mussolini stíhal několik milostných románků zároveň, a navrch se zvládal věnovat novinářské

a politická dráze. Jeho ženy od sebe nemohly být odlišnější. V roce 1913 zplodil potomka s jinou ruskou Židovkou, kterou poznal o několik let dříve, dítě ale nikdy neuznal za své. Téhož roku ho v Miláně navzdory vší pravděpodobnosti okouzlila dvaatřicetiletá Leda Rafanelliová, vcelku známá anarchistická spisovatelka, která se vyznačovala tím, že o pár roků dříve po několika měsících strávených v Egyptě konvertovala k islámu. Benito se z redakce vytrácel do jejího bytu provoněného

kadidlem, kde hosté sedávali na podlaze. Aférka těch dvou trvala do podzimu 1914. O mnoho desetiletí později Rafanelliová už jako stará žena zveřejnila čtyřicet dopisů, které ji Mussolini během těch divokých měsíců napsal.

V listopadu 1915 se narodil druhý Benito, tentokrát Mussoliniho nové milence: Idě Dalserové, která svého milého bez přehánění uctívala. Mussolini, snad aby umlčel její čím dál neodbytnější tvrzení, že

jeho pravou ženou je ona, se rychle oženil s Rachele. Uspěchaný civilní obřad se odehrál měsíc po Benitově narození, a to i přesto, že ženich zrovna ležel na tyfovém oddělení. Když jí neodpovídal na dopisy, obstarala si Dalserová soudní příkaz a zabavila Mussolinimu nábytek. Plná zuřivé zášti nakupila ve svém hotelovém pokoji jeho skromnou sbírku stolů a židli a hromadu podpálila. Ještě předtím, v lednu 1914, Mussolini krátce po svém propuštění z funkce šéfredaktora Avanti! oznámil, že založí vlastní noviny: Il Popolo d‘Italia (Italský lid). Pomohli mu je spustit italští průmyslníci, jimž

italský vstup do války sliboval zisk. Následující tři desetiletí měl Mussolini Il Popolo d’Italia pod palcem.

Zhruba ve stejné době, kdy noviny založil, zorganizoval i Fasci d’azione rivoluzionaria: Revolucionářské buňky neboli, jak jim říkal, „volné sdružení podvratných živlů“, které byly nakloněny zapojení Itálie do války a volaly po svržení monarchie. První setkání se konalo v lednu 1915, čtyři měsíce předtím, než Itálie po boku Británie a Francie vstoupila do válečného konfliktu. Mussolini byl zanedlouho odveden a poslán na frontu v horách severovýchodní Itálie. Dvacátého třetího února 1917 však jeho vojenská služba náhle skončila, když minomet, který se pokoušel odpálit, vybuchl v trubici, zabil pět vojáků a samotného Mussoliniho probodl šrapnel. Navzdory operaci – nebo možná kvůli ní – se u něj objevila infekce a prudká horečka. Přesto přežil a vrátil se do Milána, kde na něj čekala jeho vůbec nejdůležitější milenka a politická důvěrnice.

Margherita Sarfattiová se narodila roku 1880 do benátské rodiny bohatých Židů. Vzdělávala se doma pod dozorem soukromých učitelů a ve čtrnácti letech už uměla francouzsky, německy a anglicky. Četla filozofii, uměla zpaměti Shelleyho verše, studovala kritiku umění a vypěstovala si lásku k literatuře. Byla přitažlivá, se zelenýma očima a načervenale hnědými vlasy. V osmnácti se provdala za židovského právníka, který byl o čtrnáct let starší než ona. Novomanželé se zakrátko přestěhovali do Milána, kde se Margherita přiklonila k socialistické straně a psala do jejích novin články o kultuře.

S Mussolinim se seznámila koncem roku 1912, když přijel do města. Okamžitě na ni udělaly dojem jeho oči: velké a lesklé, při řeči v horečnatém pohybu. Když jej pak na jedné socialistické manifestaci uviděla, jak je ve svém živlu, žasla nad jeho schopností uchvátit dav trefnou výmluvností. Říkala si, že je jako nějaký dávný legendární hrdina ve zrezle promáčknuté zbroji, který na královských turnajích úspěšně vyhazuje ze sedla jednoho nablýskaného rytíře za druhým. Připomínal ji i Girolama Savonarolu, dominikána z 15. století. S temperamentním mnichem ho pojil „zvláštní fanatický lesk v očích a pánovité zakřivení nosu“.

Jejich románek začal v roce 1913. Jakmile se Mussolini v roce 1917 vrátil z války, stala se z nich nerozlučná dvojice. Když Benitova sestra Edvige přijela v listopadu 1918 do Milána na oslavu Dne příměří, s překvapením zjistila, že si její bratr oholil knír. Na sobě měl kvalitní oblek s neposkvrněným vysokým límcem, a dokonce si do klopy zastrčil květinu. Pomyslela si, že vypadá nezvykle upraveně. Usoudila, že se zamiloval. Mussoliniho milostný život se odehrával na pozadí brutálních vřav

poválečné Itálie. Průmysloví dělníci se v mnoha severních městech zmocňovali továren. Všichni měli v čerstvé paměti nedávnou ruskou revoluci a odevšad se ozývalo volání po konci „buržoazní“ demokracie nebo po zřízení dělnického státu. Na italském venkově udeřily svazy levicových rolníků. Majitele půdy, kteří měli ve zvyku diktovat si podmínky, se najednou ocitali v úzkých. Stovky tisíc veteránů nemohly najít práci. Vláda vyčerpala finanční prostředky a paralyzovalo ji politické

hašteření a osobní konflikty. Socialisté vytvářeli něco, co se podezřele podobalo státu ve státě, a na rozsáhlých severních územích od úpatí Alp na severozápadě až k Jaderskému moři na východě uzurpovali místní samosprávy a budovali dělnická sdružení. Ve válečných veteránech, kteří se vraceli z fronty, našel Mussolini své přirozené voličstvo: Hrál na jejich nacionalismus, pocit, že jim Itálie

cosi dluží, a neochotu vzdát se vojenské sounáležitosti, z níž se ještě nedávno těšili. Útoky na kapitulanty, neschopné generály, zkorumpované politiky nebo na ty, kdo z války profitovali, byly vskutku opojnou směsi. Třiadvacátého března 1919 svolal Mussolini úplně první zasedání

fašistického hnutí.

Církev byla spolu se zbytkem vládnoucí třídy jedním z prvních cílů, na něž se fašisti zaměřili. Mussolini požadoval, aby byl majetek náboženských společenství zkonfiskován a peněžitá pomoc, kterou stát

církvi poskytoval, zrušena. V roce 1919 v listopadovém čísle Popolo d’Italia vyzval papeže k odchodu z Říma a o měsíc později se vyznal z nenávisti ke všem formám křesťanství.

První příležitost kandidovat v parlamentních volbách dostali fašisti hned ten měsíc, ale uhnali si při nich pořádnou ostudu. V Miláně získali méně než dvě procenta hlasů a neuspěli ani s jedním kandidátem. Celostátně se jim podařilo protlačit do parlamentu jediného poslance.

Copyright © David I. Kertzer, 2014

Maps copyright © Laura Hartman Maestro, 2014

Translation © Radka Knotková, 2016

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7565-102-0