Chimamanda Ngozi Adichieová: Amerikána

Příběh o lásce, rasových otázkách a identitě.

Ifemelu a Obinze jsou mladí a zamilovaní, ale nespokojení se životem v Nigérii ovládané vojenskou diktaturou. Rozhodnou se proto hledat štěstí v cizině a jejich cesty se rozdělí. Sebejistá Ifemelu se vydává studovat do Ameriky, kde zakouší porážky i vítězství, nachází a ztrácí další lásky, to vše pod tlakem něčeho, nad čím doma nikdy nepřemýšlela — rasové otázky. Tichý a přemýšlivý Obinze, kterého Amerika, ovlivněná útoky jedenáctého září, nepřijme, se pouští do nebezpečného života ilegálního imigranta v Londýně. O třináct let později je Obinze bohatý muž v čerstvě demokratické Nigérii a Ifemelu známá blogerka komentující americkou společnost a kulturu z pohledu africké černošky. Navzdory pracovnímu úspěchu a pohodlnému životu v Americe však Ifemelu pocítí touhu vrátit se do své vlasti. Najdou s Obinzem po tolika letech a změnách odvahu znovu se setkat tváří v tvář?

„Adichieová píše excelentní dialogy přímo z úst svých lidí, s idiomy i hovorovými výrazy, nepoužívá žádnou omluvnou kurzivu… Směle a bez kompromisů vypráví o nigerijské subjektivitě, o životech v jejich úplnosti, překračuje lichotivé stereotypy o chudobě, konfliktech a korupci… Její záběr je neuvěřitelný — a přesto nikdy neztrácí ze zřetele nejhlubší psychologická hnutí svých postav,“ napsal o románu londýnský list The Times. A v recenzi listu New York Observer (který od loňského roku vychází už jen v online podobě) čteme: „Amerikána je jedním z nejsvěžejších beletristických kousků, které za poslední rok vyšly… strhující a všeobsahující čtení. Je to jednoznačně kniha o rase a africké identitě, ale v mnohých okamžicích tato témata překračuje… Silná stránka Adichieové se nachází na úrovni vět, v nichž dokáže vykreslit charakter postav s pomocí pár slov…“

Chimamanda Ngozi Adichieová (1977) pochází z Nigérie, vyrůstala v rodině vysokoškolského profesora. Zahájila studium medicíny a farmacie na Nigerijské univerzitě, ale po roce a půl se vydala do USA a studovala komunikační vědu, politologii a později tvůrčí psaní. Působila na několika amerických univerzitách, nyní žije střídavě ve Spojených státech a v Nigérii, je vdaná a má dceru. Svůj první román Purple Hibiscus (Purpurový ibišek, 2003) začala psát už během studií v USA a kritikové jej přijali s nadšením. Za druhý román Půl žlutého slunce (2006; česky BB art 2008) získala Orange Prize, v roce 2013 byl zfilmován. Amerikána (2013) byla oceněna National Book Critics Circle Award a nominovaná na Baileys Women’s Prize. Filmová práva koupila držitelka Oscara, herečka a režisérka Lupita Nyong’oová.

Ukázka z románu:

Obinze její e-mail poprvé uviděl na zadním sedadle svého range roveru v nehybném lagoském provozu. Sako mu viselo přes přední sedadlo, na jedno okénko se mu zvenčí lepilo zrzavé žebrající dítě, na druhé pouliční prodavač tiskl barevná CD, ve ztlumeném rádiu vysílali zprávy v nigerijském pidžinu a všechno kolem se halilo do šedého přítmí blížícího se deště. Obinze ztuhl a zadíval se na svůj blackberry. Nejdřív zprávu jen proletěl a bezděčně zatoužil po tom, aby byla delší. Strůpku, kedu? Doufám, že se Ti daří v práci i v osobním životě. Ranyinudo říkala, že Tě tuhle potkala a že máš děcko! Pyšný táta. Blahopřeju. Nedávno jsem se rozhodla odstěhovat zpátky do Nigérie. Za týden bych měla dorazit do Lagosu. Budu moc ráda, když zůstaneme v kontaktu. Měj se fajn, Ifemelu.

Přečetl si e-mail ještě jednou pomalu a pocítil nutkání přejet si rukou po něčem hladkém — po kalhotách, po oholené hlavě. Oslovila ho „Strůpku“. V posledním e-mailu, který poslala těsně předtím, než se oženil, ho titulovala „Obinze“, omluvila se, že se na dlouhé roky odmlčela, zvesela mu popřála, ať je šťastný, a zmínila se o americkém černochovi, se kterým žije. Laskavý e-mail. Obinze ho nesl značně nelibě. Dokonce si toho amerického černocha vygoogloval — proč by ostatně uváděla jeho celé jméno, kdyby nechtěla, aby si ho vygoogloval? Přednášel na Yale. Představa, že Ifemelu žije s chlápkem, který na svém blogu mluví o přátelích jako o „páscích“, doháněla Obinzeho k zuřivosti, ale poslední kapkou pro něj byla fotografie zachycující tohohle amerického černocha v uměle ošoupaných džínách a brýlích s černými obroučkami. Švihácký intelektuál, čpělo ze snímku. To proto jí odpověděl chladně. Díky za přání, v životě jsem nebyl šťastnější, napsal. Doufal, že Ifemelu zareaguje nějak posměšně — první e-mail neobsahoval nic ani vzdáleně kousavého, což se jí vůbec nepodobalo —, ale už neodepsala, a když jí po líbánkách v Maroku poslal další e-mail, že by rád zůstal v kontaktu a že by si občas mohli dát vědět, neodpověděla.

Provoz se dal do pohybu. Drobně pršelo. Žebrající kluk běžel dál vedle auta, už s teatrálnějším výrazem v laních očích a horečnými posunky — znovu a znovu si přikládal ruku se sevřenými prsty k ústům. Obinze stáhl okénko a vystrčil ruku se stonairovou bankovkou. Ve zpětném zrcátku ho se zasmušilým nesouhlasem pozoroval jeho řidič Gabriel.

„Bůh vám žehnej, oga!“ zahalekal kluk.

„Nedávejte těm žebrákům peníze, pane,“ ozval se Gabriel. „Jsou všichni bohatí. Žebráním si vydělávají velké peníze. Slyšel jsem o jednom, co si v Ikeje postavil barák se šesti byty!“

„A co že místo šoférování radši nežebráte, Gabrieli?“ zeptal se Obinze a trochu moc srdečně se zasmál. Rád by se Gabrielovi svěřil, že právě dostal e-mail od své bývalé lásky z univerzity, vlastně z univerzity i střední školy. Jednou, to si poprvé nechala sundat podprsenku — ležela na zádech a tlumeně vzdychala, ruka s roztaženými prsty jí spočívala na jeho hlavě —, prohlásila: „Oči jsem sice měla otevřené, ale strop jsem neviděla. To se mi ještě nikdy nestalo.“ Jiné dívky by předstíraly, že na sebe nikdy žádného kluka nenechaly sáhnout, ona ale ne, nikdy. Měla v sobě jakousi svěží upřímnost. Tomu, co spolu dělali, když měl matku pryč, těm vřelým pletkám a propletencům, kdy leželi na jeho posteli jen ve spodním prádle a dotýkali se, líbali se, sáli jeden druhého a v nápodobě skutečného aktu vlnili boky, začala říkat strop. Toužím po stropu, napsala mu jednou zezadu na sešit na zeměpis. Ještě dlouho poté na ten sešit nedokázal pohlédnout bez narůstajícího rozechvění, bez pocitu tajného vzrušení. Když na univerzitě konečně přestali napodobovat, začala mu — laškovně, vyzývavě — říkat „Strůpku“. Pokud se ovšem pohádali nebo ji přepadla mrzutost, říkala mu „Obinze“. „Zed“, jak mu přezdívali kamarádi, nikdy nepoužívala. Jednoho ospalého dne po zkouškách v prvním semestru si přisedla ke skupince přátel okolo špinavého umělohmotného stolku v lokálu u kampusu a kamarád Okwudiba se jí zeptal: „Proč mu vlastně říkáš ‚Strůpku‘?“ Napila se z láhve nealkoholického piva, polkla, pohlédla na Obinzeho a prohlásila: „Protože vyrostl až do stropu, nevidíte?“ Záměrně to pronesla pomalu a rty se jí poroztáhly do úsměvu, čímž jim jasně naznačila, že to není ten pravý důvod. Vysoký navíc vůbec nebyl. Kopla ho pod stolem a Obinze jí kopnutí opětoval. Sledoval, jak se jeho kamarádi smějí. Všichni se jí tak trochu báli a zároveň ji tak trochu milovali. Jestlipak viděla strop, když se jí dotýkal ten americký černoch? Používala výraz „strop“ i s jinými muži? Náhlé pomyšlení, že možná ano, ho vyvedlo z rovnováhy. Zazvonil mu telefon a Obinze si na chvíli popleteně myslel, že mu z Ameriky volá Ifemelu.

„Zlato, kedu ebe I no?“ Slovy „Kde jsi?“ začínala jeho žena Kosi každý telefonát. Když jí sám volal, nikdy se jí na to, kde je, neptal, ale stejně mu to hlásila: Zrovna jedu do salonu. Jsem na Třetím Pevninském mostě. Jako by se, když zrovna nejsou spolu, potřebovala ujistit o své fyzické existenci. Měla vysoký, dívčí hlas. V půl osmé začínal u náčelníka večírek a už minula šestá.

Vysvětlil jí, že uvázl v zácpě. „Ale hýbe se to, právě jsme zabočili na Mbadiweho bulvár. Už jedu.“

Na dálnici z Lekki déšť zeslábl a auta se rozjela. Brzy už Gabriel troubil před vysokými černými vraty Obinzeho domova. Mohammed, šlachovitý vrátný ve špinavě bílém kaftanu, bránu svižně otevřel a pozvedl ruku na pozdrav. Zjevila se světlehnědá budova se sloupovím a Obinze se na ni zadíval. V domě zařízeném nábytkem dovezeným z Itálie bydlela kromě něj jeho žena, dvouletá dcerka Buchi, chůva Christiana, manželčina sestra Chioma, která tu momentálně trávila nucené volno, protože probíhala další stávka univerzitních kantorů, a nová služebná Marie z Beninské republiky — Obinzeho manželka totiž dospěla k závěru, že nigerijské služebné nestojí za nic. V místnostech panoval příjemný chládek, větráky klimatizace se tiše pohupovaly a v kuchyni to vonělo kari a tymiánem. Dole hrála CNN, nahoře běžely animované seriály a to vše prostupovala nerušená atmosféra blahobytu. Obinze vylezl z auta. Kráčel toporně, těžce zvedal nohy. V uplynulých měsících na něj ze všeho, co získal — z rodiny, domů, aut, bankovních účtů —, začal doléhat pocit přesycenosti a čas od času dostal nutkání celou tu bublinu propíchnout špendlíkem, aby splaskla, aby se osvobodil. Už si nebyl jistý — vlastně tu jistotu nikdy neměl —, jestli se mu jeho život líbí doopravdy, nebo jen proto, že se mu líbit má.

Ještě než stihl dojít ke dveřím, otevřela mu Kosi. „Zlato!“ Už se kompletně nalíčila, pleť jí zářila a Obinze si jako častokrát pomyslel, jak je nádherná — dokonalé mandlové oči, rysy až neskutečně souměrné. Šaty z mačkaného hedvábí měla v pase pevně stažené, čímž její postava dostávala výrazný tvar přesýpacích hodin. Obinze ji objal a pečlivě se vyhnul růžové rtěnce s tmavěji růžovou konturou.

„Večerní slunce! Asa! Ugo!“ zahlaholil. „Až na ten večírek přijedeš, náčelník ani nebude muset rozsvěcet.“

Zasmála se. Stejně, s nezastíranou souhlasnou radostí z vlastní krásy, se smála, když se jí ptali: „Vaše matka je běloška? Vy jste míšenka?“ Měla totiž velmi světlou pleť. To její uspokojení, když ji omylem považovali za smíšenou rasu, jej vždy vyvádělo z míry.

Mírně nejistým krokem batolete k němu běžela Buchi. „Tati, tati!“ Měla na sobě květinové pyžamo a sladce voněla dětským krémem; zrovna ji vykoupali. „Buch-buch! Tátova Buchi!“ Vyhoupl si ji k sobě, vlepil jí pusu, přivinul se jí ke krku, a protože ji to pokaždé rozesmálo, tradičně s ní mávl, jako by ji chtěl hodit na podlahu.

„Dáš si koupel, nebo se jenom převlíkneš?“ zeptala se Kosi. Šla za ním nahoru, kde už mu na postel rozložila modrý kaftan. Sám by si raději vzal košili nebo jednodušší kaftan než tenhle s příliš ozdobnými výšivkami, který mu Kosi za přemrštěnou sumu koupila u jednoho z těch nových, snobských módních návrhářů na „Ostrově“, v ostrovní části Lagosu. Ale chtěl jí vyjít vstříc.

„Jenom se převlíknu,“ odpověděl.

„Jak bylo v práci?“ zeptala se jako vždy tím svým neurčitým, příjemným způsobem. Řekl jí, že přemýšlí o tom novém činžáku v Parkview, který zrovna dostavěl — doufá, že si ho pronajme Shell, protože ropné společnosti patří vždy k nejlepším nájemcům, nikdy si nestěžují na prudké zvyšování cen a není pro ně problém platit v amerických dolarech, takže se nikdo nemusí zabývat rozkolísanou nairou.

„Neboj.“ Dotkla se ho na rameni. „Bůh tu Shell přivede. Zvládneme to, zlato.“

Ve skutečnosti už si ropná společnost budovu pronajala, ale Obinze ženě někdy takové nesmysly vykládal, protože zčásti doufal, že se ho na něco zeptá nebo něco zpochybní, ale věděl, že to neudělá, protože se chtěla jen ujistit, že se jejich životní podmínky nezmění, a jak toho Obinze docílí, to nechávala zcela na něm.

Věděl, že se na náčelníkově večírku bude jako obyčejně nudit, ale protože chodil na všechny jeho večírky, šel i na tenhle. Pokaždé když zaparkoval před náčelníkovým rozsáhlým komplexem, vzpomněl si, jak sem přijel se sestřenkou Nneomou poprvé. Vrátil se tehdy čerstvě z Anglie, v Lagosu pobýval teprve týden, ale Nneoma už reptala, že se u ní nemůže jen tak apaticky povalovat a číst si.

„Žádný takový! O gini? Myslíš, že jseš s tímhle problémem první? Musíš vstát a činit se. Činí se každej. O to v Lagosu jde,“ kárala ho. Měla schopné ruce s mozolnatými dlaněmi a řadu obchodních aktivit — do Dubaje létala nakupovat zlato, do Číny dámské oblečení a nedávno se stala distributorkou pro producenta mražených kuřat. „Řekla bych ti, ať mi jdeš pomoct s obchodama, ale ne, jseš moc měkkej, mluvíš moc anglicky. Potřebuju někoho, kdo má gra-gra,“ vysvětlila.

Obinze byl pořád otřesený z toho, co se mu stalo v Anglii, stále ještě nedokázal shodit nánosy sebelítosti, a Nneomina pohrdlivá otázka — „Myslíš, že jseš s tímhle problémem první?“ — ho rozhodila. Tahle sestřenice, která vyrostla na vesnici a na svět pohlížela neúprosnýma, necitlivýma očima, vůbec nic nechápala. Jenže postupně mu docházelo, že má Nneoma pravdu — nebyl první a nebude ani poslední. Začal odpovídat na pracovní nabídky v novinách, jenže na pohovor si ho pořád nikdo nezval a jeho kamarádi ze školy, kteří teď pracovali v bankách a u mobilních operátorů, se mu už pomalu vyhýbali — báli se, že jim do ruky strčí další životopis.

Jednoho dne Nneoma prohlásila: „Znám jednoho velkýho boháče, ‚náčelníka‘. Hrozně mě uháněl, ale… odmítla jsem ho. Se ženskýma má vážnej problém a může někoho nakazit AIDS. Ale znáš tyhle chlapy, jestli někoho nedokážou pustit z hlavy, tak ženskou, která jim řekne ‚ne‘. Takže mi čas od času zavolá a já se s ním někdy jdu pozdravit. Dokonce mi i dal kapitál, abych mohla znovu rozjet byznys, když mě loni všechny ty děti Satana okradly o peníze. Pořád ještě věří, že mu jednoho dne přece jen budu po vůli. Cha, o di egwu, k čemu? Vezmu tě k němu. Když je v dobrý náladě, umí se chovat velkomyslně. V týhle zemi zná každýho. Třeba nám dá doporučení pro nějakýho ředitele.“

Dovnitř je pustil majordomus. Náčelník, rozverný a energický chlapík drobnější postavy, seděl na pozlacené židli, která vypadala jako trůn, a obklopen hosty popíjel koňak. Teď vyskočil: „Nneomo! Jste to vy? Tak vy jste si na mě dneska vzpomněla!“ Nejprve Nneomu objal, načež poodstoupil, aby si bezostyšně prohlédl její boky, vykreslené ve vypasované sukni, a prodloužené vlasy, které jí splývaly na ramena. „Chcete, abych dostal infarkt, co?“

„Jak bych vám já mohla způsobit infarkt? Co si bez vás počnu?“ zalaškovala Nneoma.

„Však vy víte jak,“ odvětil náčelník a tři muži kolem něj, jeho hosté, chápavě propukli v hurónský řehot.

„Náčelníku, tohle je můj bratranec Obinze. Jeho matka, otcova sestra, je ta profesorka,“ vysvětlovala Nneoma. „Od začátku do konce mi platila školné. Nevím, kde bych bez ní dneska byla.“

„Výborně, výborně!“ ocenil náčelník a zadíval se na Obinzeho, jako by měl na té štědrosti nějakou zásluhu.

„Dobrý večer,“ pozdravil Obinze. Překvapilo ho, že je náčelník tak trochu hejsek, který zjevně úzkostlivě dbá na to, aby dobře vypadal — lesklé, pěstěné nehty, u nohou vyzuté černé sametové pantofle a kolem krku diamantový kříž. Obinze očekával nějakého urostlejšího chlapíka drsnějšího zevnějšku.

„Posaďte se. Co vám můžu nabídnout?“

Jak Obinze později zjistil, důležití muži a ženy nemluvili s lidmi, ale na lidi. I ten večer náčelník mluvil a mluvil, kázal o politice a jeho hosté vykřikovali: „Přesně tak! Máte pravdu, náčelníku! Díky!“ Měli na sobě stejnokroj lagoské zlaté mládeže — kožené pantofle, džíny a těsné košile s rozhalenkou, všechno s logem nějaké známé značky —, ale v jejich chování se skrývala zištná dychtivost strádajících.

Když hosté odešli, obrátil se náčelník na Nneomu. „Znáte tu písničku ‚Kdo ví, co bude zítra‘?“ Načež se s dětinským elánem pustil do zpěvu: Kdo ví, co bude zítra! Zít-ra! Kdo ví, co bude zítra! Další vydatný stříkanec koňaku do skleničky. „Právě na tomhle principu tahle země stojí. Na tomhle zásadním principu. Kdo ví, co bude zítra. Pamatujete se na ty velkobankéře během Abachovy vlády? Mysleli si, že jim patří půlka země, a ani se nenadáli a posadili je do vězení. Koukněte na toho nuzáka, co předtím nezvládal platit nájem, potom od Babangidy dostal ropný vrt a teď má soukromý tryskáč!“ Náčelník vítězoslavným tónem prezentoval obyčejné postřehy jako velkolepé objevy a Nneoma poslouchala, usmívala se a přitakávala. Se zaujetím to až přeháněla, jako by laskání náčelníkova ega širším úsměvem a pohotovějším smíchem zaručovalo, že jim pomůže. Obinze se bavil tím, jak zjevně to vypadalo, jak otevřeně Nneoma koketuje. Náčelník je však jen podaroval bednou červeného vína a Obinzemu neurčitě řekl: „Stavte se příští týden.“

Obinze náčelníka navštívil nejen příští týden, ale i ten další. Nneoma mu poradila, ať se kolem něj prostě motá tak dlouho, dokud pro něj náčelník něco neudělá. Majordomus vždy podával čerstvou pepřovou polévku — sytě aromatické kousky ryby ve vývaru —, po níž Obinzemu teklo z nosu a pročistila se mu hlava. Také mu jaksi odblokovala budoucnost a naplnila ho nadějí, takže spokojeně seděl a naslouchal náčelníkovi a jeho hostům. Tohle průhledné choulení skoro bohatých v přítomnosti bohatých a bohatých v přítomnosti velmi bohatých Obinzeho fascinovalo. Zdálo se, že mít peníze znamená nechat se jimi sžírat. Obinze pociťoval odpor i touhu zároveň — litoval je, ale také si představoval, že je jedním z nich. Jednoho dne náčelník vypil víc koňaku než obvykle a chaoticky blábolil, jak jsou druzí schopni bodnout člověka do zad, jak malým chlapcům roste ocas a jak si nevděční troubové najednou začínají myslet, že mají za ušima. Obinze nevěděl jistě, jak se to přesně semlelo, ale někdo zkrátka náčelníka vyvedl z klidu, a otevřela se příležitost. Jakmile se ocitli sami, oslovil ho: „Náčelníku, jestli vám můžu nějak pomoct, tak prosím řekněte. Na mě se můžete spolehnout.“ Ta slova ho samého překvapila. Na chvíli popřel sám sebe. To ta slastně omamná pepřová polévka. Tohle znamenalo „činit se“. Byl v Lagosu, a musel se činit.

Náčelník na něj dlouze, lišácky pohlédl. „Lidí jako vy potřebujeme v téhle zemi víc. Lidí z dobrých rodin, s dobrým vychováním. Jste džentlmen, vidím vám to na očích. A vaše matka je profesorka. To není jen tak.“

Obinze se pousmál, aby v reakci na tuhle zvláštní pochvalu naznačil pokoru.

„Jste hladový a upřímný, to je v téhle zemi velká vzácnost. Je to tak?“ zeptal se náčelník.

„Ano,“ přisvědčil Obinze, i když si nebyl jistý, jestli souhlasí s tím, jak jej náčelník popsal, nebo s tím, že jsou to tak vzácné vlastnosti. Na tom ovšem nezáleželo, protože náčelník jistě zněl.

„Hladoví jsou v téhle zemi všichni, dokonce i ti bohatí, nikdo ale není upřímný.“

Obinze přikývl a náčelník se na něj znovu dlouze zahleděl, načež se zase tiše obrátil ke svému koňaku. Při příští návštěvě už to byl zase ten starý, upovídaný náčelník.

„Přátelil jsem se s Babangidou. Přátelil jsem se s Abachou. Teď když je pryč armáda, přátelím se s Osabanjem,“ vykládal. „A víte proč? Snad proto, že jsem pitomec?“

„Ovšemže ne, náčelníku,“ ujišťoval ho Obinze.

„Prohlásili, že Národní organizace na podporu farem je zkorumpovaná a že ji zprivatizují. Víte o tom? Ne. Jak o tom vím já? Protože mám přátele. Než byste se to dozvěděl, už bych byl připravený a vytěžil z arbitráže. Takhle vypadá náš volný trh!“ zasmál se náčelník. „Tuhle organizaci založili v šedesátých letech a vlastní nemovitosti všude možně. Ty domy jsou celé shnilé a střechy žerou termiti. Přesto je ale prodávají. Koupím sedm baráků po pěti milionech. Víte, za kolik je vedou v účetnictví? Za milion. A víte, jakou mají reálnou cenu? Padesát milionů.“ Náčelník se odmlčel a zahleděl se na jeden ze svých mobilních telefonů, který se rozezvonil — před sebou měl na stole vyskládané čtyři —, ale pak ho nechal vyzvánět a zabořil se do sedačky. „Potřebuju někoho, kdo tenhle obchod povede.“

„Ano, pane, to zvládnu,“ přikývl Obinze.

Když se později o jeho úspěchu dozvěděla Nneoma, jala se mu rozjařeně udílet rady. Seděla na posteli a čas od času se plácla po hlavě — svědila ji kůže na temeni a lépe se pod příčeskem poškrábat nemohla.

„Tohle je tvoje příležitost! Zede, oči na stopkách! Má to sice móc honosnej název, ‚evaluační poradenství‘, ale těžký to není. Prostě odhadneš nemovitost pod cenou, ale aby to vypadalo, jako že dodržuješ náležitej postup. Pak ji koupíš, polovinu prodáš, abys získal zpátky kupní cenu, a rázem jseš v branži! Zaregistruješ si vlastní firmu a pak už si jenom stavíš barák v Lekki a nakupuješ fára, naše rodný město požádáš, aby ti přihrálo nějakej ten titul, a kamarády, aby ti napsali blahopřejnej vzkaz do novin. Než se naděješ, bude ti každá banka, do který vejdeš, chtít okamžitě nacpat půjčku, protože si bude myslet, že už ty peníze nepotřebuješ! A až si tu firmu zaregistruješ, musíš si obstarat nějakýho bělocha. Sehnat jednoho z těch svejch bělošskejch přátel v Anglii. Všem rozhlásíš, že je to tvůj generální ředitel. Uvidíš, jak ti oyinbo generální ředitel otevře dveře. Dokonce i náčelník má pár bělochů, který si vodí s sebou, když potřebuje udělat dojem. Povídám ti, takhle to v Nigérii funguje.“

Takhle to skutečně fungovalo — a dosud funguje, jak Obinze z vlastní zkušenosti věděl. Tehdy ho ohromilo, jak je tahle metoda snadná. Když poprvé přišel do banky s písemnou nabídkou, připadal si jako ve snu — pronášel slova „padesát“ a „padesát pět“ a vynechával přitom „milionů“, protože to se rozumělo samo sebou. Také ho zaráželo, jak snadná je najednou řada dalších věcí, jak mu i pouhé zdání bohatství uhlazuje cestu. Stačilo, aby přijel k bráně ve svém BMW, a vrátní už mu salutovali a bez ptaní mu otevírali. Dokonce i na americkém velvyslanectví se chovali jinak. Před lety, když čerstvě dostudoval a opájel se americkými ambicemi, mu odmítli vydat vízum, s novými bankovními výpisy ho však dostal snadno. Při první cestě se ho hovorný, vřelý imigrační úředník na letišti v Atlantě zeptal: „Tak kolik u sebe máte v hotovosti?“ Když Obinze odpověděl, že moc ne, vypadal muž překvapeně. „Věčně tu zažívám, jak Nigerijci proclívají tisíce a tisíce dolarů.“

Tohle z něj teď bylo, ten typ Nigerijce, u nějž se čeká, že bude na letišti proclívat velké sumy. Vyvolalo to v něm zvláštní, dezorientující pocit, protože překotný vývoj svého života nestíhal mentálně obsáhnout, a cítil, že mezi jeho skutečným já a tím, kým být má, se rozpíná propast.

Stále ještě nepochopil, proč se mu náčelník rozhodl pomoci, využít jeho služeb a pomíjet, ba dokonce podpořit to, jak Obinze z jeho kroku úžasně vytěžil. Poklonkujících návštěvníků — příbuzných a přátel, kteří přiváděli další příbuzné a přátele — s kapsami plnými žádostí a proseb se přece do náčelníkova domu linula celá procesí. Někdy mu vrtalo hlavou, jestli ho náčelník jako hladového a upřímného chlapce, z nějž udělal velké zvíře, jednoho dne o něco nepožádá. V melodramatičtějších chvílích si představoval, jak mu náčelník ukládá, aby zosnoval atentát.

AMERICANAH

Copyright © 2013, Chimamanda Ngozi Adichie

All rights reserved

Translation © Petr Štádler, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-436-2