William Somerset Maugham: Poslední půlšilink

Kniha anglického klasika u nás znovu vychází po 70 letech. A nyní zahajuje novou edici nakladatelství Prostor nazvanou Pozdní sběr.

„Edice Pozdní sběr přináší v nových nebo revidovaných překladech ty nejlepší knihy, které jsme v mládí četli,“ představuje novou edici nakladatel Aleš Lederer, „Jde o díla dnes pozapomenutá či zapadlá, jejichž kvalitu prověřil čas a bůhví proč se ocitla mimo pozornost širší čtenářské veřejnosti. Máme v úmyslu vrátit literárně hodnotná díla zpátky na trh. Pro jejich výběr není podstatné, zda jsou autorská práva volná či nikoliv.“ V edici by měl vyjít například humanistický příběh Stefana Zweiga Svědomí proti násilí či prózy ruských spisovatelů Ivana Šmeljova a Michaila Osorgina.

„Román Poslední půlšilink je plodem autorova pobytu na Tahiti, kde žil a nešťastně skončil geniální francouzský malíř Paul Gauguin,“ píše v doslovu k prvnímu českému vydání Maughamova díla v roce 1947 publicista a překladatel Alois Humplík, „Je to studie umělecké povahy. Čtenáři, kteří znají pohnutý život Gauguinův, snadno poznají, že na něho Maugham myslel, když psal svůj román. Jeho Charles Strickland se vzdává stejně jako Paul Gauguin ve zralém věku kariéry peněžníka, opouští ženu s dětmi a přetrhává všechna pouta, která ho spínají s konvenční společností, aby mohl – jsa k tomu dohnán jakousi neodolatelnou mocí – proměňovat své vnitřní vidiny ve zřetelné obrazy. Jako Gauguin, žije i Strickland podivným životem, zneuznáván a v bídě v Paříži, odkud odjíždí na Tahiti, aby tam vytvořil své nejúžasnější obrazy a skončil strašlivou smrtí – leprou. Až když je mrtev, poznává svět, podle obrazů, které bezstarostně zahazoval v letech zápasu o výraz a formu, že to byl génius. Maugham postavil svého hrdinu do pronikavého denního světla, ničím nepřibarveného. Zdůraznil spíš jeho nectnosti než ctnosti a odpouští mu je, protože géniům se musí odpouštět. … Román měl velkou odezvu ve světě. Měšťáci, kteří znali Gauguina, se pohoršovali. Rozhořčeně se ozval i Gauguinův syn Paul v knize Můj otec Paul Gauguin. Ale nedosáhli ničeho. Maugham si nikdy nikým nedal předpisovat, co a jak má psát, je znám tím, že neříká vždycky to, co je lidem příjemné. A román Poslední půlšilink mu ostatně získal vedle několika nepřátel mnohem více dalších ctitelů a obdivovatelů v širokých řadách čtenářů, které miluje, pro které píše a kteří ho čtou právě pro to, jaký je.“

Román vychází v překladu G. Krásové, který upravil Radovan Beneš.

Ukázka z knihy:

Během cesty jsem s nedůvěrou přemítal o svém poslání. Teď, když už jsem před sebou neviděl zoufalou paní Stricklandovou, mohl jsem celou záležitost v klidu rozebírat. Udivovaly mě rozpory v jejím chování. Byla velmi nešťastná, ale aby vzbudila mé sympatie, sehrála přede mnou komedii. Bylo zřejmé, že se připravila na slzy, protože se zásobila dostatečným množstvím kapesníků. Líbila se mi její

prozíravost, ale když jsem teď přemýšlel o jejích slzách, nezdály se mi už tak tklivé. Nevěděl jsem, jestli trvá na návratu manžela, protože ho miluje, nebo protože se bojí zlých jazyků. Vycítil jsem, že její bolest ze ztráty muže je bičována také uraženou ješitností. Tehdy jsem ještě nevěděl, jak si lidská povaha dovede sama odporovat. Nevěděl jsem, kolik divadelní pózy se skrývá v upřímnosti, kolik nízkosti ve vznešenosti a kolik dobroty v bídáctví.

V mé cestě však bylo něco dobrodružného, a čím víc jsem se blížil Paříži, tím víc rostla moje odvaha. Viděl jsem sám sebe v dramatickém světle a těšil jsem se ze své nové role dobráckého přítele, který přivede zbloudilého manžela k odpouštějící choti. Rozhodl jsem se, že po příjezdu vyhledám Stricklanda až na druhý den večer, protože jsem instinktivně cítil, že dobu návštěvy musím zvolit co nejpečlivěji. City se těžko rozehrávají před obědem. V myšlenkách jsem se stále obíral láskou, ale nedovedl jsem si navodit dojem manželského blaha před odpolední svačinou.

Informoval jsem se ve svém hotelu na místo, kde bydlel Charles Strickland. Mělo jít o hotel des Belges. Velice jsem se podivil, když mi vrátný sdělil, že hotel nezná. Podle popisu paní Stricklandové to měl být velký a přepychový hotel na konci rue de Rivoli. Hledali jsme jej v adresáři, ale jediný hotel toho jména se nacházel v rue des Moines. Je to pokoutní ulička ve velmi neelegantní čtvrti. Kroutil jsem nad tím hlavou.

„Tam to určitě nebude,“ řekl jsem si.

Vrátný krčil rameny. V celé Paříži se nenacházel jiný hotel toho jména. Zdálo se mi, že Strickland udal falešnou adresu, aby ošálil svého společníka. Nevím proč, ale zmocnilo se mne silné podezření, že se Strickland dopustil nechutného žertu a že chtěl zuřícího makléře vylákat pod falešnou záminkou do nějakého vykřičeného domu v zapadlé pařížské uličce. Řekl jsem si ale, že udělám lépe, když se tam podívám. Druhého dne kolem šesté jsem vsedl do drožky a dal se dovézt do rue des Moines. Na rohu ulice jsem vystoupil, chtěl jsem k hotelu přijít pěšky a prohlédnout si ho dříve, než do něj vstoupím. Byla to chudinská ulička s malými krámky s nejnutnějšími potřebami. Asi uprostřed ulice stál skutečně hotel des Belges. Bydlel jsem v dost prostém hotelu, ale ve srovnání s tímhle to byl palác. Přede mnou se tyčila vysoká, ošuntělá budova, jejíž fasáda už nebyla roky opravována. Vypadala tak nehostinně, že domy po jejích stranách se zdály čisťounké a nanejvýš upravené. Okna byla špinavá a zavřená. Tady přece Strickland nemohl žít v trestuhodné rozmařilosti s neznámou svůdkyní, pro niž se zřekl cti a povinnosti. Byl jsem rozzlobený, cítil jsem, že jsem tu za blázna,

a chtěl jsem se na místě otočit a jít pryč. Přece jsem však vešel dovnitř, abych mohl paní Stricklandové říct, že jsem udělal vše, co bylo v mé moci.

Vchod byl vedle jednoho krámu. Dveře byly otevřené a viděl jsem nápis „Kancelář v prvním patře“. Vystoupil jsem po úzkých schodech nahoru, kde byla jakási zasklená vrátnice, v ní stůl a dvě židle. Venku před ní stála lavice, na níž asi noční vrátný trávil své bezesné noci. Nikdo tu nebyl, ale pod elektrickým zvonkem se skvěl nápis „Číšník“. Zazvonil jsem a číšník se ihned objevil. Byl to mladý muž těkavých očí a nevlídného pohledu. Přišel bez saka, jen v košili a v bačkorách.

Už nevím proč, ale jen tak nazdařbůh jsem prohodil:

„Nebydlí tu náhodou pan Strickland?“

„Šesté patro, pokoj číslo třicet dva.“

Byl jsem tak překvapený, že jsem na okamžik nevěděl, jak dál.

„Je doma?“

Číšník pohlédl na tabuli ve vrátnici.

„Klíč tu není. Jděte nahoru a uvidíte.“

Řekl jsem si, že nebude na škodu zeptat se ještě na jednu drobnost.

„Madam je s ním?“

„Pán je sám.“

Stoupal jsem po schodech a číšník si mě podezíravě prohlížel. Na chodbách byla tma a dusno. Páchlo to tu plísní a hnilobou. Ve třetím patře otevřela dveře jakási ženština. Byla v županu, rozcuchaná, a když jsem ji míjel, mlčky mě sledovala pohledem. Konečně jsem se vyšplhal do šestého patra a zaklepal na dveře číslo třicet dva. V pokoji se cosi pohnulo, načež se pootevřely dveře. Přede mnou stál Charles Strickland. Neřekl ani slovo. Zřejmě mě nepoznal.

Řekl jsem mu své jméno a snažil jsem se ze všech sil být co nejpřívětivější.

„Už si na mě asi nepamatujete. Měl jsem to potěšení u vás v červenci povečeřet.“

„Pojďte dál,“ řekl vesele. „Jsem opravdu rád, že vás vidím. Pojďte a sedněte si.“

Vstoupil jsem. Místnost byla malá a přeplněná nábytkem ve stylu Ludvíka Filipa. Stála tu široká dřevěná postel s hodně nacpanou červenou prachovou peřinou, velká skříň, kulatý stůl, maličké umyvadlo a dvě křesla potažená červenou vroubkovanou látkou. Všechno bylo špinavé a ošuntělé. Po nějakém přepychu, o jakém mluvil s takovou jistotou plukovník MacAndrew, tu nebylo ani stopy. Strickland shodil z jedné židle prádlo a já usedl.

„Co pro vás můžu udělat?‘‘ otázal se.

V té malé místnosti vypadal ještě větší, než jak jsem si ho pamatoval. Měl na sobě staré vlněné sako a bylo vidět, že se již několik dnů neholil. Když jsem ho viděl naposledy, byl bezvadně upravený, ale bylo na něm vidět, že mu to není pohodlné. Nyní, zanedbaný a rozcuchaný, se zdál být ve své kůži. Nevěděl jsem, jak přijme mé poselství, k němuž jsem sbíral odvahu.

„Přicházím k vám jménem vaší choti.“

„Právě jsem se chtěl jít někam před večeří napít. Neprohloupíte, když mě doprovodíte. Pijete absint?“

„Ale ano, snesu ho.“

„Tak jdeme.“

Nasadil si tvrdý klobouk, který přímo plakal po kartáči.

„Můžeme spolu zajít na večeři. Dlužíte mi přece večeři.“

„Jistě. Jste sám?“

Divil jsem se, že jsem tuto důležitou otázku prohodil jakoby mimochodem.

„Ano. Už tři dny jsem nepromluvil s živou duší. Moje francouzština není zrovna úžasná.“

Když jsem před ním sestupoval po schodech dolů, v duchu jsem přemítal, co se asi stalo se slečnou z obchodu s čajem. Pohádali se, nebo ho už přešla jeho zamilovanost? To nebylo pravděpodobné, pokud se opravdu, jak se zdálo, připravoval na zoufalý útěk. Zašli jsme na avenue de Clichy a usedli ke stolku na širokém chodníku před jednou kavárnou.