Mark Slouka: Daleko v srdci

Bylo to něco přes rok, co jeho otec zemřel a matčinu paměť pohřbila Alzheimerova choroba, když spisovatel Mark Slouka ztratil schopnost psát, smát se či věnovat se svým zálibám. A kdy ho začaly pronásledovat živé sny, příběhy, vzpomínky a jména lidí, na které už roky nepomyslel. Uvědomil si, že jedinou cestou, jak z toho ven, je převyprávět příběh svých rodičů, který dosud halil do fikce a sděloval uhýbavě: „Pakliže jsem měl znovu nabýt svobody, nešlo toho dosáhnout nějakou kouzelnou myšlenkou; bylo zapotřebí trochu krve. Bylo nutné si cestu zpátky do života propsat.“ A tak vznikly Sloukovy memoáry, obdařené nadhledem a ironickým humorem. V českém překladu Josefa Moníka je vydalo nakladatelství Prostor.

Ve své vzpomínkové próze skládá Mark Slouka, syn českých rodičů, kteří po únoru 1948 odešli do Spojených států, spletitou a často pochmurnou mozaiku svého života. Rozhodl se odhalit své nitro, použít psaní jako určitou formu terapie a strhnout závoj z dětských vzpomínek na rodiče. Centrálním bodem memoárů je především jeho matka, která pro mladého chlapce znamenala během dospívání celý svět a po dlouhou dobu byla nejdůležitější osobou jeho života. Jak stárnul, jeho vztah k ní se proměňoval a právě tuto ambivalenci, toto přelévání mezi láskou a nenávistí, autor pozoruhodným způsobem vykresluje a vyrovnává se tak s traumaty, jež ho provázela až do dospělosti. Slouka ve své próze citlivě, avšak nanejvýš pravdivě zaznamenal křehkost vztahu mezi matkou a jejím synem, nesnáze dospívání a často složitý život emigrantů v cizí zemi.

S nadhledem a zručností zkušeného chirurga Mark Slouka otevírá staré, hnisající rány, aby je konečně vyčistil: „Vždycky jsem rád rozmotával věci. Jako kluk jsem se s nekonečnou trpělivostí babral s beznadějně zauzlovanou rybářskou šňůrou na navijáku, místo abych ji prostě přeřízl a vyměnil, protože se mi to líbilo. Tohle je něco jiného. Tohle hnízdo hadů je století staré a veliké jako barák – smotané klubko životů a příběhů, jejichž konce se zaběhly pod podlahu a dostaly se mi pod kůži. Když zatáhnu za nit, všechno se utáhne a já cítím štípnutí, jako když předčasně vytáhnete stehy.“

Mark Slouka (1958) je absolventem Kolumbijské univerzity, vyučoval literaturu a tvůrčí psaní na Harvardu, Kolumbijské univerzitě a v Chicagu. Jeho povídky a eseje se pravidelně objevují ve výběrech nejlepší americké literární tvorby. V českém překladu vyšel již jeho povídkový soubor Ztracené jezero (1998, česky 2002) a román Viditelný svět (2007, česky 2008).

Ukázka z knihy:

V polovině sedmdesátých let, když mi bylo šestnáct sedmnáct osmnáct, jsem jezdil do Československa, země, ve které vyrůstali mí rodiče, utekli z ní a nakonec se do ní měli vrátit. Během těchto návštěv jsem občas zajel tramvají za prastrýčkem Pepou a pratetou Soňou.

Zbývalo ještě patnáct let do chvíle, než se kousek po kousku rozpadl Sovětský svaz, jeden a půl dekády do sametové revoluce, která vrátila Československu suverénní právo každého národa kálet si do vlastního hnízda po svém. Ale v té době byl Václav Havel jen disidentský dramatik, cizinci se museli hlásit úřadům do čtyřiceti osmi hodin po překročení hranic a obchody byly víceméně prázdné – kromě těch, které byly vyhrazeny vybraným jedincům. Museli jste si dávat pozor na to, co říkáte, kde to říkáte a komu to říkáte – když ne kvůli vám samotným, tak kvůli těm, kteří s vámi mluvili a pokaždé museli vyplnit zvláštní formulář o styku s cizincem ze Západu a vysvětlit, jaký k tomu měli důvod.

Nějakým zvráceným způsobem, snad proto, že jsem byl mladý nebo že mě modrý pas v zadní kapse ušetřil většiny ponížení a hrozeb, mám na tu dobu nádherné vzpomínky. Byla nepopiratelně vzrušující, plná intrik, bohatá na podtexty, náznaky, podvojnou mluvu. Cítil jsem se jako tajný agent. Jako kluk z New Yorku, k tomu hovořící česky, jsem byl kuriozita, což bylo skoro jako být celebrita – byla to nová zkušenost. Ne že by mi to vadilo.

Mně se v předrevolučním Československu líbilo. Měl jsem rád tu jinakost, vůni maltové omítky a uhlí, domovní dvorky se záhony salátu a kedluben, králičí kotce nastavěné pod okapem. Měl jsem rád elektrickou vůni tramvají, opuštěné moravské lesy, do kterých jsem se vytrácel s knihou, houpací sítí a rohlíky se sýrem. Rád jsem přicházel věcem na kloub, stavěl se do fronty na chodníku, když jsem nějakou viděl, protože se dalo předpokládat, že lidé čekají na něco žádaného – třeba na pomeranče z Chorvatska nebo baterie z Polska nebo na nový překlad Procesu. Zamiloval jsem se – do dívky, ale i do země – a tak třikrát čtyřikrát za léto jsem zajel na odpoledne za prastrýčkem a pratetou, která mě při té příležitosti krmila jako vánoční prase.

Jsou pochopitelně po smrti – už tenkrát byli staří. A přestože dům patří déle než půlku lidského bytí někomu jinému, vidím ho stejně tak živě, jako by to bylo v roce 1975. Jdu přes dvorek na záchod. Netrvá mi to ani dvě minuty, vracím se zadními dveřmi, procházím tmavou světnicí do malé kuchyně a tady jsou – teta zády ke mně míchá sukovitýma artritickýma rukama něco na plotně, strýček s šedivým hranolem hlavy sedí u stolu. Jsou do sebe tak navzájem vrostlí, že pomyšlení na ně je obrazem jednoho člověka.

To bývaly dobré časy. Mám, nevím proč, pocit, že pokaždé pršelo, když jsem je navštívil – vybavuji si studené kapky za krkem a mokrou vůni listí cestou na suchý záchod –, a když jsme seděli v kuchyni a povídali si, změnila se okna obrostlá zvenčí a zamlžená párou v roztékající se japonské tisky – stvoly a listy, zelená barva krvácející do šedé. Zdálo se, jako by naše role byly navěky určené. Pokaždé už byli po jídle. Teta, pro kterou byla má slova „Přísahám, že už nemůžu“ jako ostruhy pro závodního koně, stála u sporáku a vařila, jen občas podotkla něco k tomu, o čem byla řeč. Cpal jsem se a poslouchal. Strejda seděl naproti mně, široká ramena skleslá nad kuchyňským stolem, a vyprávěl.

Chci věřit, že každý z nás má někoho, kdo se ho ujme – vždycky, za každých okolností. V mém životě to krom jednoho dvou dalších lidí byl strejda Pepa s tetou Soňou.

Rád bych jednou byl někomu tím, čím oni byli pro mě.

Jejich příběh je dobrý a jako každý dobrý příběh má jisté trhliny. Kdoví, kolik jsem toho slyšel od nich a kolik od jiných. Nemyslím, že by na tom nějak zvlášť sešlo. Pokud snad nějaká jména a data nesedí, i tak zůstává celá historie pravdivá, ukotvená v tom, co jsem slyšel a čeho jsem se dotýkal.

Začalo to strejdovými medailemi z první světové války, které uchovával v plechové krabici uložené v zásuvce v kredenci. Byl to úctyhodný svazek vyznamenání a bylo jich tam spousta. Stvrzovaly, pokud si vzpomínám, strejdovu statečnost, jeho obětavost, ochotu zaplatit bez váhání nejvyšší cenu ve prospěch každého, kdo o to požádal. Tak tahle, říkal a vytřepával jednu z těch medailí tlustými prsty ze zamotaného klubka, patří mezi nejvyšší velitelské pochvaly,

které ruská armáda udělovala svým vojákům. Odložil ji stranou jako starou lžíci a sáhl po další. Tahle je, zakuckal se, za chrabrost pod palbou. Když došlo na vyznamenání popsaná azbukou, přišla teta a překládala nám.

Když jsem se ho zeptal, jestli je ochoten mi vyprávět o svých válečných zážitcích, řekl, že mu to nedělá žádné potíže, obává se jenom, abych si je jako mladý a vnímavý Američan nebral příliš k srdci. Nebyl žádný hrdina, ujišťoval mě skromně, ale člověk jako každý jiný.

Řekl jsem, že to chápu, vzal si další kousek tetina ořechového dortu a on začal.

Detaily si moc nepamatuju – třeba jak byl strejda v šestnácti odveden do rakousko-uherského vojska, kam přesně ho poslali na ruskou frontu, pod kterým generálem bojoval. (Obraz komplikuje i skutečnost, že Češi nebyli dvakrát nadšení tím, že musejí bojovat za Němce proti svým slovanským bratrům.) Stačí, že mu bylo šestnáct, byl silný a milý mládenec, který měl rád holky a gymnastiku – hlavně bradla –, a že jde do války.

Šlo to až směšně rychle. Nafasoval boty, jídelní soupravu a pušku – jednorannou, s pákovým závěrem – a po několikadenním výcviku a dlouhé cestě vlakem už stál se svými druhy na kraji obrovského nezoraného pole přerušovaného malými skupinkami stromů. Tam jim přikázali zaútočit – nepřítel je přímo před vámi, bylo jim řečeno, houfuje se za stromy – a oni vyrazili do boje.

Všechno šlo jako po drátkách, vyprávěl strýc, až do okamžiku, kdy muži začali padat a on se probral. Kolem něho umírali lidé. Byl hrozný rámus. Toho se nehodlal účastnit, říkal strejda, a tak, s puškou pořád v ruce, sebou praštil do houští a předstíral, že je mrtvý. Neměl ponětí, jak dlouho tam ležel – dlouho. V jednu chvíli musel kýchnout, vzpomínal, ale zdusil to v sobě. Pak ho zas začala svědit levá noha hned pod kolenem, tak zlomyslně, že by si nejradši nehty roztrhl kůži, aby se k tomu svědění dostal. Nakonec se mu podařilo – ležel částečně na boku s tváří do země – se po mučivých minutách posunout drobnými křečovitými pohyby a přemístit se tak, aby mohl zasunout jedno koleno za druhé a podrbat se. Když všechno utichlo, opatrně se rozhlédl a zjistil, že pole je prázdné, krom padlých, a vydal se na jih. Do Brna to bylo nějakých 1200 kilometrů. Měl už vojákování dost.

A byl by to býval také ušel, jak říkal, nebýt té zatracené pušky. Byla krásná, a když tak na druhý den ráno šlapal opuštěnou venkovskou silnicí, zastyděl se, že z ní vůbec nevystřelil. Ani jednou. Nebyl si ani moc jistý, jestli vůbec umí střílet – předpokládalo se zřejmě, že to každý umět musí, a kdo to snad neuměl, styděl se to přiznat. Ale on na to přišel, zamířil na značku vzdálenou nějakých třicet čtyřicet metrů a vypálil.

Zbraň vystřelila s uspokojivým zahřměním, což by se bylo obešlo bez následků, nebýt jednotky ruských vojáků odpočívajících v terénním ohybu sto metrů od něho, kteří zvuk zaregistrovali, zvedli se, jako by vyrostli ze země, a mého šestnáctiletého prastrýčka promptně zatkli za zločin blbosti. První, poslední a jediný výstřel, který vypálil ve velké válce, byl na dopravní značku. Netrefil.

A tak byl válečný hrdina zajat. Ale jestli jsem měl snad nějakou představu o ruských zajateckých táborech, musel jsem na ni zapomenout – tohle byl úplně jiný případ. Venkovské vězení o dvou místnostech, dobrá postel, přikrývky, slušná strava. Velící důstojník, málomluvný, nepříliš sečtělý, který si ale zároveň uvědomoval tu absurditu, že má držet šestnáctiletého zajatce – říkejme mu velitel Žižkov –, nalezl v chlapci zalíbení: ocenil držení těla, silná záda… Kdyby měl syna, vůbec by se nezlobil, kdyby byl jako on.

Uplynulo několik měsíců. Strejda už zvládal trochu ruštinu, od češtiny se tolik neliší, a tak si už mohli ti dva spolu povídat. O válce, o Říjnové revoluci, o jídle. Jestlipak byl doma v Brně dobrý student? Moc ne, řekl strejda. Opravdu rád měl jenom gymnastiku.

Opravdu? řekl Žižkov. Jaké nářadí konkrétně?

Strejda na to neměl slova, ale předvedl disciplíny dostatečně srozumitelnou pantomimou: bradla, kotoul.

Ze všeho nejraději – vysvětlil to tak, že si sáhl na srdce a položil hlavu na ruce jako zamilovaná dívka – měl kruhy, a jak tam stál ve své cele, nasadil namáhavý výraz a roztáhl paže rovně od těla jako Ježíš Kristus. Žižkov byl unesen. Železný kříž? To dokážeš? Ježíš se třikrát bodl prstem do prsou. Jako že je nebe nade mnou.

Nazítří odpoledne přišel Žižkov k němu do cely. Že prý má jít s ním. Tahle válka se může ještě nějaký čas protáhnout a jeho patnáctiletá dcera se teď hrozně zajímá o gymnastiku. Takže pro prastrýčka vyjednal (s kým, to neřekl), že bude třikrát týdně po vyučování uvolněn, aby jí dával hodiny gymnastiky do doby, než se její zájem přesune k jiným věcem – rozuměl?

A tak můj nyní sedmnáctiletý prastrýček Pepa docházel sněhem po celou další zimu a jaro do školy na konci vesnice a dával tady hodiny gymnastiky velitelově dceři, která, jak se ukázalo, měla talent na kotrmelce. Pak zase šlapal zpátky a zavřel se ve své cele. Dva měsíce potom, co bylo uzavřeno příměří, se vzali. Měsíc nato políbila moje prateta Soňa své rodiče na rozloučenou – to už možná její otec hodin gymnastiky trochu litoval – a odjela s ním vlakem do Varšavy, odtud do Vídně a z Vídně do Brna, které v té době mohlo být stejně tak dobře jedním ze sedmašedesáti Jupiterových měsíců. Plánovala si, že se za nimi ještě podívá, mluvila o tom celé roky, ale pokud vím, nikdy tak neučinila.

Nemám ponětí o tom, jak přišel prastrýček Pepa k medailím Rudé armády. Možná to byl jakýsi svatební dar: Tumáš, třeba se jednou budou hodit. Nedává to žádný smysl, leda že se to stalo.

A roky přecházely v desetiletí a plnily se nánosy běžného života – cestami na trh a návštěvami strejdových příbuzných, nedělními rány v posteli nebo na zahradě, večery v kuchyni, plány do budoucnosti – poznamenanými čas od času většími událostmi, šťastnými i těmi méně šťastnými. Narodil se jim syn. Na opačné straně města, půl hodiny tramvají, měla prastrýčkova sestra (moje babička Luba) s manželem Františkem dceru. V červnu pořádali pikniky na travnatých

stráních Brněnské přehrady, což je kilometry dlouhá vodní nádrž, léto trávili v moravských lesích nebo v Tatrách na Slovensku. V roce 1932 se prateta Kateřina, která byla vždycky svéhlavá, posadila naproti bytu ženatého muže, se kterým měla poměr, a vypila láhev louhu, aby ho vytrestala. Spálila si krk a velkou část jícnu. Zachránila ji školená zdravotní sestra, která cestou z práce vyskočila z tramvaje, když viděla, jak sebou nějaká žena na chodníku zmítá a snaží se vlastníma rukama zardousit. Tím nevědomky spasila milenku svého muže, o níž si myslela, že existuje jen v jejích představách. Kateřina, která milovala kočky, stejně jako nesnášela mého dědečka z matčiny strany – jenž ji doživotně vykázal z domu –, žila pak ještě dalších třicet let, aby strašila děti svým hrdelním chrapotem.

A tak to šlo dál. Manželství Pepy se Soňou bylo šťastné – lepší než dobré –, byť také poznamenané běžnými náladami a nedorozuměními. Velkou neřešitelnou věcí byla zjevně Sonina touha po domově, která ji přepadala jako nápor chřipky – často způsobená jen nějakou vůní –, chvíli se jí držela, potom odezněla.

V takových okamžicích nezbylo jejímu muži nic jiného než ji utěšovat a ona také o nic jiného nestála. Oba považovali tyto ataky nostalgie za něco, s čím je nutné se smířit, jako občasné bušení srdce nebo bolení hlavy. Soňa si poplakala; někdy sama v domě, jindy venku na zahradě, šeptala si pro sebe rusky, jazykem, který ještě po padesáti letech změkčoval její češtinu – a zase přestala.

Kdo může opravdu říct, jaký měli život – kolik štěstí měli, jaké potřeby jeden druhému uspokojovali, nebo zase ne, jaké kompromisy museli dělat, aby se vyrovnali se sny, které snad měli. Když teď na ně myslím, vidím je jako figurky v dětském dioramatu, město Brno sestavené z lepenkových domečků, laviček a miniaturních tramvají, tenhle obraz – na rozdíl od exponátů v chicagském muzeu umění, kde jsem strávil hodiny prohlížením pokojíčků velkých jako pěst a pokoušel se přečíst názvy knih vedle ženy, která štrikovala za oknem s mozaikou z jako nehet malých sklíček v olověných rámečcích – je dokonalý včetně skvrny stříbrného prachu z rozmačkané můry v záclonách, a co víc – zasazený v čase. Je tu přítomna celá historie, a když nastane ta správná chvíle, mašinka se začne hrčivě otáčet, kolečka do sebe zapadnou a ztuhlá postava na židli se napije z hrnečku.

Je rok 1925, únorová obleva, sníh jako práškový cukr slézá ze zdí a plotů. Babička Luba leží v posteli a snaží se ukolébat den starou dcerušku, které dali jméno Olga a která vypadá jako něco uvařeného. Pro babičku, které řekli, že nemůže mít děti a žádné další už mít nebude, je to zázrak. Budeš všechno, co já nejsem, šeptá. A začne jí broukat, jako na povel, melodii, kterou už dávno zapomněla. Na dveře klepe můj dědeček, vstoupí dovnitř. Je hezky oblečen, v bílé košili s vestou, čistě oholený, vlasy jako štětka na čištění lahví, dosud černé, můj jednatřicetiletý dědeček stojí u postele, jednu ruku v kapse, dívá se na dceru. Myslím, že spí, říká moje babička a on přikývne, téměř nepostřehnutelně, jako by souhlasil s něčím jiným, pak natáhne levou ruku a dotkne se prostředními třemi prsty hlavy dítěte, jako kdyby zkoušel teplotu.

Místnosti se rozsvěcují jedna po druhé, postavy se pohnou, zvednou se a jdou. Pepův táta, patriarcha s knírem jako řídítka, se vzteká nad zatvrzelostí nějaké své třešně, leze ve svých čtyřiadevadesáti na žebřík, usazuje se na urážlivé větvi a v naprostém klidu se odřízne. Žena se válí na chodníku a drží se za krk. Má matka, sedmiletá holčička s jemným úsměvem a něžným srdcem, vidí uříznutý zadek psa přejetého vlakem na Slovensku. Mezitím tadyhle, aniž si toho někdo všimne, si pořídí domovník s manželkou v Zahradníkově ulici číslo 46 syna a můj otec začíná jednadvacetiletý tanec, který ho přivede do matčina života, a do mého.

Mark Slouka

Alexander Weinstein: Děti nového světa

Sbírka povídek amerického spisovatele zavádí čtenáře do blízké budoucnosti, v níž hrají technika, počítače, sociální sítě a virtuální realita tu nejdůležitější roli, roli mnohem významnější než lidská interakce a vztahy obecně. Hrdinové příběhů žijí v utopickém světě, zdánlivě dokonalém, který člověku zajišťuje veškeré uspokojování fyzických potřeb, ale zároveň vytváří závislost na technických výdobytcích moderní společnosti, v níž jedinci ztrácejí kontakt nejen sami se sebou, ale i se svými blízkými, s partnery, dětmi, se sousedy, a své frustrace kompenzují vytvářením paralelních virtuálních světů a umělých vzpomínek, které se svou dokonalostí snaží zastřít bezútěšnou skutečnost.

Alexander Weinstein prostřednictvím svých povídek tematizuje problematiku technologického vývoje a umělé inteligence, upozorňuje na jejich návykovost, hranice a slabiny, na malém prostoru dokáže postihnout směr, kterým se naše společnost ubírá, a vystavět dokonalý obraz světa, který nemusí být tomu současnému až tak vzdálený.

Z anglického originálu Children of the New World, vydaného nakladatelstvím Picador v New Yorku roku 2016, přeložil Jan Jirák. Vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Svátek odletu

V základní škole, kam chodí naše dcera, byl Svátek odletu, tedy večer, kdy se rodiče, žáci a zaměstnanci školy sejdou, aby umístili nejméně oblíbené dítě do rakety a vystřelili ho ke hvězdám. Loni jsme takhle posadili do kabiny Lauru Jacksonovou, malou, připosraženou holčičku, vyznačující se věčně zmačkanými šaty, které jí na těle zplihle visely. Rok předtím jsme nechali odletět indického chlapečka, jehož jméno si nikdo z nás nedokázal zapamatovat.

Svátek odletu připadá na konec října, kdy je země pokrytá listím. Děti si začaly chystat kostýmy na Halloween a jejich svetry natáhly těžkou vůni podzimu. Školní rok běží už dost dlouho na to, abychom si udělali představu, které dítě bude nejlepší odeslat pryč. V Rose Hill se začaly utvářet koalice. Naše děti se ráno scházely, aby se na hřišti dělily o svá tajemství, zatímco jiné děti – ty, které v budoucnosti čekají hvězdy a galaxie – bylo možné vidět, jak postávají na okraji trávníku, osaměle si hrají s klacíky nebo civí do bahnitých kaluží na topící se žížaly.

Sešli jsme se ve školní tělocvičně, postávali na teple hnědé nalakované podlaze, obklopeni lavicemi na sezení a bradly, a bavili se o fotbale, domácích úkolech z matematiky a o tom, jak je těžké najít si čas na běžné povinnosti, když mají naše děti tak nabitý rozvrh. Ty mezitím běhaly kolem, někteří synové se přetahovali lanem, jiní se nahrnuli kolem kluků z páté třídy s přenosnými herními konzolemi, zatímco dívky tvořily hloučky na opačné straně místnosti. Susan Beechová napekla své proslulé domácí koláčky, Stoweovi dodali havajský punč a my jsme s sebou vzali ubrousky a plastikové kelímky a položili je na stůl mezi napečené pochoutky a nakrájená jablka.

Myslím, že ten kluk, co měl odletět, se jmenoval Daniel. Postával u rodičů, držel se matky za sukni a vypadal zanedbaně. Člověku bylo okamžitě jasné, proč vybrali právě jeho. Z manšestráků mu přímo čpěla zatuchlost výprodejových obchodů, límeček měl nakřivo a vykukoval zpod něj bílý nátělník. Hnědé kalhoty přidržoval příliš velký opasek, jehož volný konec se mu líně plácal u boku. Chlapec, jak nám řekla naše dcera, nosil do školy neořezané tužky, jejichž okousané konce se zasekávaly v ořezávátku. Měl ve zvyku vysmrkat se do dlaně a otřít si to o kalhoty. K obědu si nosil jen ztvrdlé sušenky a krabičku ohřátého čokoládového mléka. V koutku úst mu zůstal viset přilepený drobek, a když jsme tuhle drobnost uviděli, věděli jsme, že naše děti vybraly dobře. Bylo to takové to dítě, díky kterému člověk pocítí hrdost na své vlastní potomky. Zadívali jsme se na naši dceru, která zrovna byla středem pozornosti spoluhráčů, natáhla a strčila drobné prstíky do papírového sáčku a po chvíli jasně pronesla P-O-M-E-R-A-N-Č.

V osm hodin vystoupil na pódium pod basketbalovým košem ředitel školy. Když si upravoval mikrofon, ozvalo se zapraskání. Obrátil se na nás s otevřenou náručí a přivítal rodiče i žáky v dalším školním roce v Rose Hill. Poděkoval Susan za koláčky a nám ostatním za to, čím jsme přispěli k dnešnímu svátku. Pak se obrátil na rodinu. „Všichni doufáme, že cesta vašeho chlapce do vesmíru bude radostná,“ prohlásil a očividně zapomněl chlapcovo jméno. Zatleskali jsme. Chlapcovi rodiče tleskali méně než ostatní a byli trochu pobledlí, ale rodiče odlétajícího dítěte jsou vždycky pobledlí. Tohle byli takoví ti lidé, co přijdou na fotbalový zápas a sednou si na lavici stranou od ostatních, táhne z nich pocit bezútěšného smutku, a když vjíždějí na školní parkoviště, jejich auto dělá víc hluku než všechna ostatní a jejich tváře v potemnělé kabině vozu nám připomínají zármutek, který by nikdo z nás nechtěl zažít.

Když ředitel dokončil proslov, pozval nás na hřiště, kde stála raketa s kabinou, kokpit byl otevřený a jeho stříbrné stěny osvětlovala záře z odpalovací věže. Je pravda, že když dítě určené k odletu uvidí doutnající věž a otevřenou raketu připomínající rakev, zpravidla ztratí řeč. Viděli jsme, jak se klučina tiskne k matce, nechce se od ní odtrhnout, a tak jsme pobídli naše děti, aby mu pomohly. Sledoval jsem, jak mu moje dcera odtrhla prsty od matčiny nohy a dva větší kluci z páté třídy ho chytli kolem pasu a táhli pryč. Zdravotní sestra, moc milá paní, pomohla rodiče uklidnit. Vzala matku stranou a něco jí šeptala, zatímco tělocvikář položil masitou ruku otci kolem ramen a ujišťoval ho, že v kabině je voda i potravinové tablety a je toho dost, aby to chlapci vydrželo hodně dlouho. Upřímně řečeno, nikdo nemá tušení, jak dlouho zásoby vlastně vydrží. Kabinka je docela malá a všichni moc dobře víme, že na začátku letošního roku se v okresním rozpočtu musely udělat škrty, ale byli jsme ujištěni, že se není čeho bát. Pokud by chlapci chyběla společnost, má v kabině mikrofon, což mu dovolí, aby si sám se sebou povídal o cestě, o svých myšlenkách i o tajemstvích všehomíra.

Chlapce v kabině připoutali, upevnili mu ruce a on se na nás zadíval. Pak promluvil, poprvé a naposledy za celý večer. Zeptal se, jestli by si s sebou mohl vzít jednu ze svých tužek. Prý ji má v penálu, dodal, tu s hnědou gumou ve tvaru medvídka. Ředitel ho ujistil, že ji ve vzduchoprázdnu potřebovat nebude, a školník poznamenal, že žádost je bezpředmětná, jelikož chlapcovu lavici už během dne vyklidili. Pak zavřeli poklop. Neviděli jsme nic jiného než rozmazanou skvrnu chlapcova obličeje, jak ho tiskne na kulaté okénko.

Když raketa zažehla motory, všichni jsme mimoděk ustoupili o krok dozadu a světlo plamenů ozářilo úžas na tvářích našich dětí. Raketa se zvedla z hřiště a nechala za sebou klouzačky i prolézačky, stoupala dál, až se z ní stala jen blikající hvězdička na noční obloze, a pak byla konečně pryč. Vydechli jsme si úlevou, někteří zatleskali, načež jsme se navzájem obešli, popřáli si dobrou noc, naplánovali termíny zápasů a obrátili se ke svým autům. Ti, co měli službu, se ještě chvíli zdrželi, aby tělocvičnu uklidili a připravili ji na zítřejší ráno. A chlapec se postupně vytrácel z našich myslí vytlačován pozdní večerní hodinou a vědomím, že je pozdě a musí se jít spát. Já si na něj ani nevzpomněl až do chvíle, kdy jsem dcerku uložil do postele. Ale pak, když jsem vynášel tříděný odpad, zastavil jsem se pod lampami naší slepé uličky a zamyslel se nad všemi těmi dětmi tam nahoře. Představil jsem si, jak tam osaměle plují prostorem, mluví do mikrofonů a hlásí samy sobě zprávy o hlubinách neznámého.

W. Somerset Maugham: Veselice aneb Kostlivec ve skříni

William Somerset Maugham patřil svého času k nejpřekládanějším britským autorům u nás. V letech 1927 až 1976 vyšlo v českých nakladatelstvích dvanáct jeho prozaických titulů a překladu se dočkaly i některé z jeho divadelních her. Zájem o dílo britského autora nyní křísí kapesní edice Pozdní sběr (nakladatelství Prostor), kterou loni zahájilo nové vydání románu Poslední půlšilink. Následoval román Barevný závoj. A do třetice vychází duchaplný román Veselice aneb Kostlivec ve skříni v překladu Karla a Jiřiny Kynclových (v prvním českém vydání z roku 1974 bylo ovšem jméno překladatelů smlčeno).

Originál románu vyšel v roce 1930. Děj se odehrává od devadesátých let 19. století do konce dvacátých let století 20., kdy je vypravěč, rovněž spisovatel William Ashenden, požádán svým kolegou o pomoc se sepsáním životopisu nedávno zesnulého Edwarda Driffielda. V postavě spisovatele Driffielda mohli čtenáři odhalit skutečného romanopisce Thomase Hardyho.

Somerset Maugham se ovšem věnuje především postavě spisovatelovy první manželky, která byla naprostým protipólem literátské nudnosti a upjatosti – velmi prostá a velmi živelná. K tomu dodává štiplavé poznatky ze spisovatelského života, neboť takových mikropříběhů a pozorování za své praxe nasbíral nespočet.

O tom, že je Veselice dílo nadčasové, svědčí pak i pasáž z autorovy předmluvy, jež jako by byla psána dnes: „Když jsem chtěl vykreslit portrét spisovatele, který používá všech prostředků reklamy, aby pomohl věhlasu svých děl, nemusel jsem soustřeďovat pozornost na žádnou konkrétní osobu. Tato praxe je až příliš všeobecná. A člověk se nemůže ubránit pocitu sympatií k této praxi. Každý rok zapadnou beze stopy spousty knih, mnohé z nich pozoruhodné úrovně. Napsání každé z nich trvalo autorovi měsíce; možná že ji nosil v hlavě celá léta. Vložil do ní něco ze sebe, co je navždy ztraceno, a člověku rve srdce, když si pomyslí, jak velké je nebezpečí, že si jí nikdo ani nevšimne pod tlakem různých příčin, které tlačí na kritické váhy a obtěžkávají knihkupecké regály. Není tedy nepřirozené, že autor využívá všech prostředků, aby vzbudil pozornost veřejnosti. Zkušenosti ho naučily, jak se to dělá. Musí ze sebe udělat veřejného činitele. Musí se veřejnosti neustále ukazovat. Musí dávat interview, musí se snažit, aby v novinách vycházely jeho fotografie. Musí psát dopisy redakci Timesů, hovořit na schůzích a zabývat se sociálními otázkami. Musí pronášet přípitky na slavnostních večeřích, musí doporučovat knihy v nakladatelských reklamách a musí se ukazovat vždycky v pravý čas na pravých místech. Nikdy nesmí dovolit, aby se na něho pozapomnělo.“

Ukázka z knihy

Cesta zpět k Driffieldovým vedla přes Vincent Square, a když jsme procházeli kolem mého bytu, zeptal jsem se Rosie:

„Nešla byste na chvilku dovnitř? Ještě jste neviděla, jak bydlím.“

„A co vaše domácí? Nechtěla bych, abyste měl nepříjemnosti.“

„Ale ne, ta spí jako dub.“

„Tak pojďme na chvilku.“

Tiše jsem vsunul klíč do zámku, a protože v chodbě byla tma, vzal jsem Rosie za ruku. Zapálil jsem plynové světlo ve svém obývacím pokoji. Sňala si klobouk a vjela si rukama do vlasů. Pak se rozhlédla, kde je zrcadlo, ale já byl „strašně uměleckej“ a zrcadlo, které visívalo nad krbem, jsem odstranil, takže v tomto pokoji se na sebe nikdo nemohl podívat, jak vypadá.

„Pojďte do ložnice,“ řekl jsem. „Zrcadlo je tam.“

Otevřel jsem dveře a zapálil svíčku. Rosie vešla za mnou a já podržel svíčku tak, aby se viděla. Díval jsem se na její obraz v zrcadle, jak se česala. Vytáhla si z vlasů dvě nebo tři sponky, vsunula si je do úst, vzala jeden z mých kartáčů a začala si jím přejíždět po vlasech. Zapletla si je, uhladila a pak do nich vracela sponky. Právě když byla zabraná do této práce, všimla si mých očí v zrcadle a usmála se na mě. Upevnila poslední sponku a obrátila se. Mlčela. Dívala se na mě klidně, s přátelským úsměvem v modrých očích. Postavil jsem svíčku. Pokoj byl hodně malý a toaletní stolek stál vedle postele. Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři.

Lituji teď, že jsem začal psát tuto knihu v první osobě. Je výborné, když se člověk může předvést v roztomilém a dojemném světle, a nic není účinnější než skromné hrdinství nebo patetický humor, který se v této vyprávěcí formě velice pěstuje. Je báječné psát o sobě, když v duchu vidíte lesknoucí se slzu na čtenářových řasách a něžný úsměv na jeho rtech. Rozhodně ale není tak pěkné, když musíte vystavovat na odiv sebe jako úplného pitomce.

Před nedávnem jsem si přečetl v Evening Standard článek od pana Evelyna Waugha, v němž mimo jiné podotýká, že psát romány v první osobě je opovrženíhodná praxe. Byl bych rád, kdyby vysvětlil proč, on však pouze předhodil toto prohlášení veřejnosti s toutéž nedbalou lhostejností (berte nebo nechte být), jako to udělal Euklides se svou proslulou poznámkou o rovnoběžkách. Velice mě to znepokojilo, a požádal jsem proto Alroye Keara (který čte všechno, dokonce i knihy, k nimž píše předmluvy), aby mi doporučil nějaká díla o umění psát romány. Na jeho doporučení jsem si přečetl Řemeslo psaní od pana Percyho Lubbocka, z něhož jsem se dověděl, že jediný správný způsob, jak psát romány, je způsob, jak je píše pan E. M. Forster; pak jsem četl Strukturu románu od pana Edwina Muira a z ní jsem se nedověděl vůbec nic. V žádném z těchto děl jsem neobjevil ani zmínku, která by se týkala oné sporné otázky. Stejně však chápu jeden z důvodů, proč jistí spisovatelé, jako Defoe, Sterne, Thackeray, Dickens, Emily Brontëová nebo Proust, svého času slavní, ale nyní nepochybně zapomenutí, používali metodu, kterou pan Evelyn Waugh potírá. Čím jsme starší, tím více si začínáme být vědomi složitosti, popletenosti a nerozumnosti lidských tvorů; to je ve skutečnosti jedinou přijatelnou omluvou pro spisovatele středního věku a starší, kteří by se správně měli zabývat vážnějšími věcmi, a místo toho se zaobírají bezvýznamnými starostmi imaginárních lidí. Jestliže totiž nejvhodnějším předmětem ke studiu lidstva je člověk, pak je evidentně rozumnější zaobírat se pevně daným, důkladným a významným románovým stvořením než iracionálními a stínovými postavami skutečného života. Někdy se spisovatel cítí jako Bůh a je ochoten vám o svých postavách říci všechno; někdy ovšem ne a pak vám neříká vše, co byste o nich měli vědět, ale jen to málo, co o nich ví sám. A protože čím jsme starší, tím se stále méně a méně považujeme za bohy, vůbec bych nebyl překvapený, kdyby se ukázalo, že s postupujícím věkem je spisovatel stále méně ochotný popisovat něco víc, než mu umožňuje jeho vlastní zkušenost. První osoba jednotného čísla je velice vhodným nástrojem pro tento omezený cíl.

Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři. Vůbec nechápu, proč jsem se v té chvíli zachoval tak, jak jsem se zachoval. Rozhodně to nebyl způsob chování, jaký jsem si u sebe za takových okolností představoval. Z hrdla se mi vydral vzlyk. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem byl plachý a osamělý (nikoli osamělý v pravém slova smyslu, neboť jsem celé dny trávil v nemocnici mezi nejrůznějšími lidmi, ale duševně osamělý), nebo proto, že jsem po ní tak toužil, ale dal jsem se do pláče. Strašlivě jsem se za to styděl, snažil jsem se ovládnout, ale nešlo to. Slzy mi prýštily z očí a tekly po tvářích. Rosie se na to dívala a trošku zalapala po dechu.

„Copak je, zlato? Co se děje? Neplač. Neplač!“

Objala mě kolem krku a dala se také do pláče a líbala mě přitom na rty a na oči a na mokré tváře. Rozepjala si živůtek a přitiskla mi hlavu ke svým ňadrům. Hladila mě po tváři. Kolébala mě v náručí, jako bych byl malé dítě. Líbal jsem jí ňadra a bílý sloupek šíje, ona vyklouzla z živůtku, sukně a spodničky a já ji chvíli držel kolem pasu staženého korzetem. Pak na okamžik zadržela dech, aby mohla korzet rozepnout, a stála přede mnou v košilce. Když jsem jí položil ruce na boky, ucítil jsem na její pokožce žebrování, které tam vtlačil korzet.

„Zhasni svíčku,“ zašeptala.

Byla to ona, kdo mě probudil, když se za svítání, pronikajícího záclonami, objevily obrysy postele a šatníku na pozadí otálející noci. Vzbudila mě polibkem na ústa a na tváři mě přitom pošimraly její rozpuštěné vlasy.

„Musím vstát,“ řekla. „Nechci, aby mě viděla tvá domácí.“

„Je spousta času.“

Jak se nade mnou naklonila, její ňadra mi spočinula na prsou. Za chviličku vstala z postele. Zapálil jsem svíčku. Obrátila se k zrcadlu, upravila si vlasy a pak si chvíli prohlížela své nahé tělo. Pas měla od přírody úzký. Ačkoliv měla bujné tvary, byla velmi štíhlá. Její prsa byla bujná a pevná a vypadala jako vytesaná z mramoru. Bylo to tělo stvořené pro akt lásky. Ve světle svíčky, které teď bojovalo s rodícím se dnem, byla stříbřitě zlatá: jedinou odlišnou barvou byla růžová (slovo skutečně pocházející od slova „růže“) tvrdých bradavek.

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Barevný závoj (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Tony Judt: Falešné ideje, cizí krev / Francouzská inteligence 1944–1956

Britský historik, který se specializoval na moderní evropské dějiny, nabízí podnětný a silně kritický pohled na celou jednu generaci francouzských intelektuálů, publicistů a spisovatelů, jež byla po dobu zhruba dvanácti let, počínaje osvobozením země v roce 1944 až po maďarské události roku 1956, stržena vírem komunismu. Veřejnou debatu v zásadě formovalo to, jaké stanovisko k počínání zahraničních i domácích komunistů dotyčný zaujal.

Autor se věnuje předválečnému kontextu, podává podrobný výklad východoevropských monstrprocesů, včetně těch v Československu, sleduje, jak na ně reagovali ve Francii, a zkoumá, nakolik byla tato zkušenost specificky francouzská. Judtova analýza se netýká jen nejznámějších osobností, jako byl Jean-Paul Sartre, Albert Camus či Simone de Beauvoirová, ale zahrnuje širokou intelektuální komunitu katolických filozofů, vlivných novinářů, literárních kritiků a básníků včetně komunistických. Převládající styl jejich myšlení, koketování s násilím a morální nezodpovědnost udávaly tón nejen ve Francii, ale v celém poválečném evropském kulturním a politickém životě.

Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin.

Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly jeho knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016) a Poválečná Evropa (2017).

Přeložil Martin Pokorný. Vydalo nakladatelství Prostor.

Ukázka z druhé kapitoly Byla válka:

Zkušenost okupace a odboje v letech 1940–1944 transformovala francouzské intelektuální společenství a urychlila v něm přesun prestiže a autority. Starší generace, již tak prořídlá v důsledku první světové války, prošla dalšími ztrátami vinou kolaborací, deportací a úmrtí. Jistě, existovaly významné výjimky. François Mauriac a Jean Paulhan, ústřední postavy francouzské literární sféry již dávno před začátkem třicátých let, si uchovali přinejmenším na deset let prestižní pozici i v poválečném intelektuálním a politickém životě. Georges Bernanos si sice nedokázal znovu vydobýt někdejší vliv ani styl, nicméně v polemikách čtyřicátých let po návratu z válečného exilu představoval zcela svébytný hlas. Avšak Gide, Maurras a jejich současníci se nyní ocitli odsunuti stranou a jejich místo zaujala nová generace s podstatně odlišným vnímáním světa. To neznamená, že by se starší autority nečetly: ještě v roce 1953 představoval André Malraux nejoblíbenější četbu studentů École normale supérieure.⁴⁰ Jejich hlas však již nedominoval na veřejnosti: nerozhodovali o podobě intelektuální diskuse.

Všechna podobná generační rozlišení mají své hranice. Malraux se narodil o pouhé čtyři roky dřív než Sartre, Aron a Mounier, ona nová generace, kterou se zde hodlám zabývat. I přes své relativní mládí však byl stejně výraznou předválečnou postavou jako autoři o dvacet let starší: aktivně se zapojil do politických bitev třicátých let a byl literárním titánem ještě předtím, než scénu obsadili mladí „nonkonformisté“. Druhá světová válka tak pro Malrauxe nepředstavovala žádné politické ani morální probuzení: z valné části ji strávil v poklidu a bezpečí na Azurovém pobřeží a do odboje se aktivně zapojil až relativně pozdě.⁴¹ Především ale Malraux, který v polovině třicátých let prošel fází silných komunistických sympatií, naprosto nepodléhal kouzlu revolučních možností poválečné éry a od samého počátku byl oddaným stoupencem generála de Gaulla. Už to samo ho i přes trvalý ohlas u čtenářstva nutně stavělo poněkud mimo hlavní intelektuální proud, přinejmenším do konce čtyřicátých let, kdy se k němu ze svébytných důvodů připojili lidé jako Raymond Aron a ještě později François Mauriac.

Nezvykle rychlý přesun intelektuální autority od jedné generace ke druhé je častým důsledkem války. Válka totiž nejenom zabíjí, ale také mění směřování obecného vkusu a sdílených zájmů. K něčemu podobnému došlo i po francouzsko-pruské válce a první světové válce – a po druhé světové válce zase Francie rozhodně nebyla jedinou zemí, kde nastoupilo nové a mladší kulturní vedení: v Polsku či v Maďarsku byla nejenom intelektuální, ale i politická sféra, zdecimovaná nacisty, obsazena novou skupinou mladých aktivistů, nesoucích valný díl zodpovědnosti za počáteční nadšení, se kterým byl v uvedených zemích zpočátku vítán komunismus a myšlenka kompletní sociální revoluce.⁴² Každý výklad poválečného formování a výsledné podoby intelektuálního společenství tedy musí ve Francii i jinde začít rokem 1940.

V životopisech prominentních poválečných osobností není vždy snadné rozlišit přesné okolnosti a pohnutky, které je přiměly zaujmout to či ono politické nebo filozofické stanovisko. Při ohlédnutí z pozice roku 1945 či pozdějších let nechali mnohdy celou periodu 1940–1944 zhustit do jediného prožitku. Poté, co je běh dějin podrobil ozbrojenému boji, věznění, německé okupaci a intelektuálnímu nebo fyzickému odporu, uvědomovali si při osvobození, že k předválečným zájmům, zvláště těm, jež měly za důsledek izolovanost od politického angažmá a veřejného jednání, už není cesty zpět. U Jeana-Paula Sartra či Maurice Merleau-Pontyho se jednalo napřed o filozofický postřeh a až poté o politické rozhodnutí; pro Mouniera a ostatní katolíky se zdánlivě jednalo o přirozené protažení dřívější duchovní kritiky meziválečné společnosti. Málokdo si ale byl ochoten přiznat, že tuto lekci jim neudělil rok 1940, ale až následující léta. Intelektuální rezistence a průvodní historická sebereflexe, tak patrné v roce 1945, nejenom nezapočaly v roce 1940, ale co víc, po pádu třetí republiky následovalo krátké, leč významné období iluzí, a dokonce optimismu.

Kdo se z porážky Francie snažil vytěžit něco pozitivního, musel především novému řádu vtisknout i jiný smysl, než který do něj vložila německá moc. Události roku 1940 bylo nutné prezentovat jako příležitost k překonání starých rozdílů a k přetvoření Francie, ne pouze jako šance pomstít se poražené republice. Právě takto – tu s větší, tu s menší mírou upřímnosti – chápali šanci roku 1940 nefašističtí provichističtí intelektuálové a pomáhá to objasnit, proč fantazie zprvu nadchla i muže, kteří se později zapojili do odboje proti Pétainovi a Němcům.

Nejnázornější, jelikož nejlepšími úmysly vedený příklad oné ambivalence, jež byla pro první reakce na porážku charakteristická, poskytuje krátkodobý experiment z Uriage. Základní obrysy tohoto prvního francouzského pokusu zřídit prostor pro výcvik nové morální a politické elity jsou dobře známé.⁴³ Skupina, která se v Uriage sešla na podzim roku 1940 s ambicí utvořit nové, exemplární společenství, cosi mezi skautským táborem a grande école, zřetelně rezonovala s myšlenkami a postoji počátku třicátých let. Hlavní slovo v ní měla mladší katolická generace – vojáci, učenci, učitelé – a v přednáškách i každodenních aktivitách hrály hlavní roli ideje zodpovědnosti, hierarchického uspořádání a národní obrody. Důraz kladený na specificky křesťanskou obrodu tu šel (stejně jako o deset let dříve) ruku v ruce s výrazně kritickým postojem k měšťáctví a k zesnuvší a neoplakávané „měšťácké“ republice. V první vlně přednášejících stál na prominentním místě Mounier a další autoři Espritu, ale vedle nich se na výuce podílelo i nové uskupení, ze kterého měly vzejít významné veřejné osobnosti čtvrté a páté republiky, mimo jiné zakladatel a první šéfredaktor listu Le Monde Hubert Beuve-Méry, který do nového periodika přenesl některé ideály a velkou dávku svatouškovského sebevědomí komunity v Uriage.

Ambivalence experimentu v Uriage, provozovaného něco přes rok, tkví v tom, že byl přijatelný pro vládu ve Vichy – a nejen to: nový režim a aktivisté z Uriage navázali vztah symbiózy. Tito levicoví katolíci (řečeno mírně anachronickou, ale obsahově vyhovující nálepkou) představovali vedle komunistů jediné uskupení se zřetelnou společenskou a kulturní identitou, které v rozpoznatelné podobě přežilo rok 1940 – a není bez významu, že Mounier i komunisté (Mounier úspěšně) zažádali o oficiální povolení vydávat svou tiskovinu i za nových poměrů.

Sílící důraz, který se v Uriage kladl na téma svobody a morálky, sice nakonec komunitu uvedl vůči vichistickým úřadům do konfliktu, nicméně v počáteční snaze o přetvoření národní duše se odrážel slovník „národní revoluce“. Mounierův mírně pythický koncept „personalismu“ propagoval hodnoty služby, vůdcovství, efektivity, pospolnosti a podobně, které se i někteří významní hodnostáři v Pétainově okolí upřímně snažili zrealizovat ve veřejném životě země.⁴⁴

Naznačený způsob vyjadřování navíc oslovoval paralelní mentalitu uvnitř sekulární komunity, a dokonce i na politické levici. Podobnou kritiku duchovních nedostatků třetí republiky i vlastních chyb a chyb své strany koneckonců předložil Léon Blum: jedním z témat jeho knihy V lidském měřítku bylo upozornění, že osvobozená Francie musí vybudovat silnou exekutivní moc a zbavit se tradičního odporu vůči kontrole a direktivitě, který podkopal republikánskou vládu. Zastupitelské instituce měšťanské republiky – napsal Blum – zklamaly naděje národa a shodný názor sdílela početná skupina mladých socialistických intelektuálů, vyšlých z hnutí odporu.⁴⁵ Skupina z Uriage tedy vyjadřovala obecněji zastávané mínění a dá se přímo tvrdit, že na krátkou dobu spojovala zájmy levice se zájmy „národní revoluce“ a zájmy umírněných se zájmy vznikajícího intelektuálního odboje. Symbolickým zhmotněním této vazby je okruh četby, který vedení komunity v Uriage propagovalo: sahal od Proudhona po Maurrase, ale zahrnoval mimo jiné i Marxe, Nietzscheho a Péguyho. Veškerá kritika měšťáckého materialismu byla vítána, zatímco demokracie ve všech parlamentních formách byla terčem permanentního zostouzení a posměchu.⁴⁶

K rozkolu mezi intelektuály z Uriage a vichistickým režimem nakonec došlo kvůli sílící kolaboraci vichistické vlády a stále zřetelnějším důkazům o tom, že „národní revoluce“ je v nejlepším případě iluzí, ale mnohem spíše – a stále více – cynickou fasádou, jež kryje perzekuci, diktaturu a mstivost. Je ale důležité upozornit, že to neznamenalo rezignaci na hledání třetí cesty mezi fašismem a liberální demokracií.

Ještě v únoru 1941, kdy už články v časopise Esprit podléhaly těžké cenzuře a někteří z první vlny aktivistů z Uriage přešli do podzemí, Mounier útočil na nově zformovanou křesťanskodemokratickou stranu, tj. onu katolickou složku hnutí odporu, která se měla nakonec sdružit v Lidovém republikánském hnutí (Mouvement républicain populaire, MRP), za přílišný důraz kladený na demokracii. Vyvěsit „obranu demokracie“ na stěžeň opozice a obrody je – napsal Mounier v soukromém dopise – „netvůrčí“ a nepružné.⁴⁷ Až do své smrti v roce 1950 zůstal Mounier vůči MRP a jeho ideálům podezíravý a kritický a preferoval výšiny morální obrody, nikoli sestup na rovinu demokratického politického boje se vším dalším, co to v sobě neslo ohledně návratu k poměrům někdejší republiky.

Poznámky v textu:

40/ Jak uvedl Pierre Bandet v La Revue de Paris z března 1953; cituje Jean-François Sirinelli, „Les normaliens de la rue d’Ulm après 1945. Une génération communiste?“, v: Revue d’histoire moderne et contemporaine, 33, 1986, str. 586, pozn. 71.

41/ Viz žlučovité vylíčení u Clary Malrauxové, Le Bruit de nos pas, sv. V I: Et pourtant j’étais libre, Paříž 1979.

42/ Například Géza Losonczy měl na konci války osmadvacet let, a když byl v roce 1956 internován za účast v Nagyově vládě, byl již v Maďarsku zkušeným vysokým politikem. Viz Anna Losonczyová, rozhovor s Pierrem Kendem v Nouvelle Alternative, 11. září 1988.

43/ Viz Pierre Bitoun, Les Hommes d’Uriage, Paříž 1988.

44/ Viz Gérard Lurol, Mounier I. Genèse de la personne, Paříž 1990.

45/ Viz Léon Blum, À l’échelle humaine, Paříž 1945.

46/ Viz Janine Bourdinová, „Des intellectuels à la recherche d’un style de vie. L’École nationale des cadres d’Uriage“, v: Revue française de science politique, 4. prosince 1959, str. 1041.

47/ Viz Emmanuel Mounier, „Lettre à Étienne Borne“, 22. února 1941, v: Oeuvres, sv. 4, Paříž 1963, str. 694, 695.

PAST IMPERFECT: French Intellectuals, 1944–1956

Copyright © Tony Judt, 1992

All rights reserved

Czech edition © PROSTOR, 2018

Translation © Martin Pokorný, 2018

ISBN 978-80-7260-379-4

Tomáš Macek: Příběhy Corsa Rosa. Sto ročníků Giro D’italia

Kniha představuje stovku ročníků cyklistického závodu Giro d’Italia jako úžasnou oslavu sportovního úsilí kulisám velkých dějin navzdory.

Sportovní novinář Tomáš Macek uhranul čtenáře před pěti lety objemnou knihou Příběhy Staré dámy, pojednávající o stovce ročníků Tour de France. Nyní přichází s obdobně koncipovanou knihou o proslulém třítýdenním závodě Giro d’Italia, v němž vedoucí cyklista nejezdí ve žlutém, nýbrž v růžovém dresu.

Příběhy Corsa Rosa jsou pochopitelně především příběhem samotného závodu a jeho jednotlivých ročníků. Ale stejně tak jsou příběhem samotných závodníků – jejich osudů před slavnými okamžiky i po nich, jejich velkých vítězství i velkých proher. A do třetice jsou vlastně jakýmisi paralelními dějinami 20. století, neboť ty se samozřejmě odrážejí i v historii Gira d’Italia a v životech jeho účastníků.

Giro d’Italia má samozřejmě ohromný mezinárodní zvuk a není na světě cyklisty, jenž by nechtěl tento podnik vyhrát, ovšem i tak zůstává vlastně závodem především domácím. Statistika mluví za vše, Itálie má 69 celkových vítězů a na druhém místě za ní je Belgie s pouhými sedmi šampióny. Italský náskok byl vybudován především díky Alfredu Bindovi, Faustu Coppimu, Giovannimu Brunnerovi, Ginu Bartalimu, Fiorenzu Magnimu a Felicemu Gimondimu. Co jméno, to velký příběh.
Český vítěz Gira d’Italia i po stovce ročníků stále chybí, ostatně stejné je to s Tour de France a Vueltou. Tomáš Macek nicméně na závěr knihy připojil texty o českých účastnících italského etapového závodu, mezi nimiž nechybí Ján Svorada, Jan Hruška a Roman Kreuziger, kteří aspoň vědí, jaké to je, na Giru d’Italia vyhrát etapu.

Stejně jako Příběhy Staré dámy, jsou i Příběhy Corsa rosa vybaveny unikátními dobovými fotografiemi a bohatým statistickým přehledem. Výsledkovou část sestavil a text editoval Luděk Čermák

Knihu vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Pouhé tři týdny po skončení Gira 1914 zastřelí srbský radikál Gavrilo Princip v Sarajevu arcivévodu Ferdinanda. Běh světa zcela mění Velká válka. Grande Guerra.

Italská vláda vyhlašuje neutralitu, a dává tak ruce pryč od Německa a Rakouska-Uherska, svých spojenců z Trojspolku. Evropa hoří, přesto Cougnet a Colombo chystají sedmý ročník Gira. Netuší, že 26. dubna 1915 ministr zahraničí Sidney Sonnino přislíbí státům Dohody, že v květnu téhož roku vstoupí Itálie do války na straně Francie a Velké Británie. Za odměnu má „obdržet“ rakouská území v jižním Tyrolsku, oblast Terstu i severní Dalmácii.

Jedenadvacátého května 1915 oznamuje Gazzetta odložení Gira. O tři dny později list svým celostránkovým titulkem zvěstuje vyhlášení války Rakousku-Uhersku: „Za Itálii, proti Rakousku, hip hip hurá.“

Sen o rychlé totální válce se záhy rozplývá. U Isonza vede velitel Luigi Cadorna na smrt 60 tisíc vojáků. Italsko-rakouská fronta ustrne v zákopových bojích a neúspěšných, neustále se opakujících ofenzivách Italů na řece Soči.

A cyklistické závody v zemi? Ne, není to doba vakua. Dál se pořádají jednodenní klání Kolem Lombardie a Kolem Piemontu a s výjimkou roku 1916 i Milán – San Remo. Giro je však příliš náročné na logistiku, aby pokračovalo v těchto temných letech.

Gazzetta nyní vychází pouze dvakrát týdně, 30 tisíc výtisků je zasíláno zdarma na frontu, kde se kolo stává novou zbraní ve válečné strategii, umožňující rychlý přesun mužů na frontě. Pro cyklistické bataliony bersaglieri se vyrábějí speciální bicykly s vyztuženými rámy, vojenským maskováním a úchopy na upevnění zbraně. Armádní propaganda je velebí: „Kola jsou koně, které můžete přenášet na ramenou, nevyžadují jíst ani pít, neutečou vám a umožní rychlé a tiché přesuny za bojovou linií.“

Mladý zedník Ottavio Bottecchia, budoucí šampion Tour de France, na frontě šlape na kole neustále. Jakožto rychlá spojka bersaglieri převáží informace o pohybech nepřítele mezi stanovišti, nacházejícími se pod palbou. „Musel jsem jezdit po zvířecích cestách, které byly strmější než na Galibieru nebo Izoardu,“ bude vyprávět. „Na stanoviště jsem často dorazil až k večeru a po celém dni na kole. Ale když pak Rakušané v noci zaútočili, naše jednotky byly informovány.“

I v extrémně nebezpečných situacích odmítá ustoupit. Onemocní malárií, překoná ji, zase šlape. Třetího listopadu 1917 je při bitvě u Caporetta zasažen bojovým plynem, když se snaží palbou krýt ustupující spolubojovníky. Je zajat, v noci se však při přesunu do zajateckého tábora zmocní rakouské uniformy a v přestrojení utíká. Vrací se k italským jednotkám a podniká průzkumné cesty na Rakušany ovládaná území. Je vyznamenán medailí za chrabrost.

V bitvě u Caporetta bojuje v oddíle ostrostřelců bersaglieri také Carlo Oriani. Poté, co Rakušané prolamují obranu Italů a ti jsou donuceni k bezhlavému ústupu, naskočí na své kolo a mocně šlape, opět jednou v úniku, tentokrát nenaháněn soupeři, nýbrž nepřítelem. Italové vyhazují do povětří mosty přes řeku Tagliamento, aby znesnadnili Rakušanům pronásledování. Takřka 350 tisíc ustupujících vojáků je nuceno řeku přeplavat.

Oriani vidí, jak se v mrazivé vodě topí kamarád. Zachraňuje ho, jenže nezachrání sám sebe. Zmítají s ním horečka, zimnice, otřesný kašel. V bezvědomí jej ukládají v opuštěném domě a později s těžkým zápalem plic převážejí na jih do nemocnice v Casertě, kam za ním pospíchá i jeho žena. Zastihne manžela ještě živého, ale lékaři mu nedávají mnoho nadějí. Odolává jen tři dny. Třetího prosince 1917 v pouhých 29 letech umírá.

Kdyby tehdy existoval penicilin, možná by jej zachránili. Ale penicilin bude Alexandrem Flemingem objeven až za jedenáct let. V Sestu San Giovanni, kde žil, uspořádají Carlu Orianimu státní pohřeb. Tam, na starobylém hřbitově, odpočívá tělo šampiona Gira 1913 na čestném místě mezi starosty, kněžími i dalšími hrdiny Velké války.

Lucien Petit-Breton ho přežije pouze o sedmnáct dnů. Jeho smrt není spjata s žádnou bitvou. Ve francouzské armádě slouží coby řidič. Nedaleko od fronty v Troyes se jím řízený automobil srazí s koňským povozem, který těsně před ním nečekaně zabočil. Vyšetřování prokáže, že vozka byl opilý. Petit-Breton následkům nehody podlehne. Smůla, kterou tolikrát proklínal na Giru, se přenesla do jeho života i v mnohem hrůznější podobě.

Costante Girardengo v zákopech Velké války onemocní španělskou chřipkou, málem umírá a je předčasně demobilizován. „Už nikdy pořádně závodit nebude,“ usoudí jeho manažer a nechce mu ani obnovit cyklistickou licenci. Teprve po usilovném naléhání svého klienta tak učiní. A nelituje. V březnu 1918 Girardengo vyhrává Milán – San Remo.

Rakouská vojska po vítězství u Caporetta obsazují většinu Benátské nížiny, než se frontová linie u řeky Piava opět ustálí. Dobrovolníkem Červeného kříže je tady Ernest Hemingway a mezi vojáky se seznamuje s Bartolomeem Aymem, 28letým cyklistou, který bude v letech následujících dobývat stupně vítězů Gira. Hemingway později Ayma připomene i ve svém románu Sbohem, armádo.

Na podzim 1918 přecházejí italské jednotky na Piavě do rozsáhlé ofenzivy, Rakušané se dávají na útěk, 300 tisíc se jich vzdává. Třetího listopadu 1918 je se zástupci rozkládající se habsburské monarchie podepsáno příměří.

Válka končí.

Itálie připojuje ke svému území Jižní Tyrolsko, Tridentsko, přístav Terst a Istrii, ale spojenci jí nedovolí obsadit severní Dalmácii. Obyvatelé hlasitě vyjadřují svoji nespokojenost s těmito územními zisky, hovoří o „zmrzačeném vítězství“. Ekonomika země je rozvrácena. Takové je podhoubí, ze kterého se v březnu 1919 rodí i fašistická organizace vedená Benitem Mussolinim.

Ottavio Bottecchia se po návratu z armády netají svými protiválečnými názory. Za prací se stěhuje do Francie, kde také začíná intenzivně trénovat na kole.

Gazzetta už opět vychází denně a znovu pořádá Giro. Na startu ročníku 1919 stojí 66 cyklistů, mezi nimi 42 válečných veteránů. Kola mnohým z nich věnovala italská vláda. Čeká je 2984 kilometrů v deseti etapách, jejichž průměrná délka klesla po likvidačním ročníku 1914 na 298 kilometrů.

Ze staré gardy jsou tu stále Galetti, Pavesi, Santhia či Gerbi, nechybí ani 32letý obhájce titulu Calzolari, sloužící za války v zásobovacích jednotkách. Ovšem pět let uplynuvších od posledního Gira představuje dlouhou dobu v životě sportovce.

Nová generace v čele s Costantem Girardengem se hlásí o slovo. Přihlašuje se i velký talent Gaetano Belloni. Z Belgie přijíždí Marcel Buysse, v roce 1912 lídr Tour až do chvíle, kdy nešťastně zlomil řidítka, a spolu s ním jeho bratr Lucien, který Tour ovládne o sedm let později.

Organizátoři zavádějí cyklisty i na nově získané území a etapovými městy učiní Trento a Terst. Hned první spurt v Trentu ovládne Girardengo před Calzolarim. Jak symbolické předání žezla. Druhá etapa do Terstu vede po silnicích těžce poškozených boji a stále čekajících na opravu, se strženými mosty. Řeku Tagliamento, naštěstí takřka vyschlou, musí jezdci přebrodit.

Ani v jižní Itálii, kterou válka minula, to však není lepší. „Poslední kilometr do Neapole měla silnice tak obrovské díry, že se kola do nich propadala skoro až po vidlici,“ píše po páté etapě Gazzetta.

Na startu té šesté vede Girardengo o 23 minut před Bellonim. A potom už je Costante Girardengo neporazitelný. Ovládne každou z následujících pěti etap. Calzolari se v dresu stáje Stucchi stává jeho pomocníkem. V cíli osmé etapy Girardengo čeká šest minut, než dojede druhý Angelo Gremo.

Jen mluvit moc neumí. Kloudné rozvitější věty z něj nevyrazíš. Emilio Colombo, editor a reportér Gazzetty, je z jeho krátkých odpovědí nešťastný. Chce o tomhle borci napsat cosi velkolepého, hledá výraz, jenž by odrážel jeho heroický výkon. Pak ho to najednou napadne. Vymýšlí nové slovo: CAMPIONISSIMO. Šampion všech šampionů.

„Jak bys chtěl, aby se ti říkalo?“ ptá se Girardenga v cíli.

„Jak je vám libo.“

„Budu ti tedy říkat Campionissimo.“

„Tak dobře.“

Pouze dva další italští cyklisté si v budoucnu o tento prestižní „titul“ svými výkony řeknou. Prvnímu campionissimu fanoušci říkají zkráceně Gira, kvůli malé postavě mu však někteří soupeři vymyslí i přezdívku Zakrslík.

Je pátým ze sedmi farmářových synů. Kdysi, ještě jako mladík, se zeptal italského šampiona Giovanniho Cuniola: „Pane, mohu vás při tréninku doprovázet?“ Cuniolo se pousmál jeho kuráži a odvětil: „Tak dobře, chlapče.“ Vzápětí se nestačil divit, když se ho ten kluk udržel i v největších kopcích.

Tehdy se Girardengo rozhodl: „Budu cyklistou.“ Při vojenské službě ve Veroně později tajně opustil kasárna, odjel vlakem do Alessandrie, vyhrál tam na vypůjčeném kole mistrovství Itálie a vrátil se k posádce s tolik ceněným maglia tricolore, dresem mistra Itálie. Dlouho si ho neužil, za porušení řádů byl odeslán na třicet dní na samotku do basy. Ovšem na Giro mu kapitán, sám cyklistický nadšenec, vždy přiklepl volno. V letech 1913 i 1914 tam pokaždé vyhrál jednu etapu.

Což byla předzvěst.

Nyní má na kontě vítězství v sedmi z deseti etap ročníku 1919 a navrch dvě druhá místa. Takovou dominanci ještě Giro nezažilo. Triumfuje v celém závodě o 51 minut před krajanem Bellonim a o 1:05 hodiny před Marcelem Buyssem, prvním cizincem na pódiu Gira.

Od úvodní do poslední etapy držel Girardengo vedoucí pozici. Pouze tři cyklisté v budoucnu tento kousek na Giru zopakují. „Bylo to vítězství od východu do západu slunce,“ píšou Italové.

Luigi Ganna, jenž poprvé mezi startujícími chyběl, v milánském cíli prohlásí: „Pozoruhodné. Takovou nadřazenost ve všech oblastech cyklistického závodu ještě nikdo nikdy neviděl.“

Reportér listu Giornale d’Italia se ho zeptá, kdo byl silnějším cyklistou, zda kdysi on, nebo nyní Girardengo.

„Není pochyb, že Girardengo je lepší,“ odvětí Ganna. „Je lepší než dosud kdokoliv. Ale já byl první vítěz Gira. Takže všichni další vítězové Gira jsou na seznamu šampionů jen dalšími jmény v řadě za mnou.“

Touché.

Campionissimo Girardengo rozpřáhne ruce a prohodí: „Svatá pravda.“

Elena Ferrante: Příběh ztracené holčičky

Závěrečný díl tetralogie Geniální přítelkyně je románem o zralosti, o stáří, o kořenech a vykořeněnosti, o (ne)zmoudření a (ne)smíření. Vypráví o ztracených individuálních i kolektivních iluzích, privátní osudy jsou opět přirozeně propleteny s nedávnou historií mladé Italské republiky, která přišla na svět po referendu v roce 1946, jen o dva roky později než románové hrdinky, a která přestala existovat v roce 1994, po zhroucení dosavadního stranického systému. I Eleně a Lile se – každé jinak a jindy – zhroutí svět a hrozí jim, že zmizí v propadlišti dějin spolu s ním. Ale zatímco Lila po neviditelnosti vždy toužila, Elena, která pilně dřela na svém zviditelnění, to nehodlá dopustit. Téma vztahu života a fikce, velikosti a omezenosti literatury, konečnosti života a nesmrtelnosti knih, které v prvních třech dílech zůstávalo pod povrchem textu, se ve velkém finále stane klíčovým. Čtvrtý svazek byl nominován na Man Booker International Prize 2016.

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě.

Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), nyní se na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společnosti HBO a italské RAI osmidílný televizní seriál.

Z italského originálu Příběh ztracené holčičky – i všechny předchozí díly tetralogie - přeložila Alice Flemrová. Vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Ale byly jsme dvě velice odlišné těhotné ženy. Moje tělo zareagovalo velmi vstřícně, to její se vzpouzelo. Přitom Lila už od samého začátku zdůrazňovala, že to těhotenství chtěla, říkala se smíchem: naprogramovala jsem ho. Přesto bylo v jejím organizmu něco, co jako obvykle kladlo odpor. A tak zatímco já jsem se hned cítila, jako kdyby ve mně probleskovalo nějaké růžové světlo, ona zezelenala, zežloutlo jí bělmo, nesnášela určité pachy, neustále zvracela. Co mám dělat, říkala, já jsem spokojená, ale ten tvor v mým břiše ne, dokonce se na mě zlobí. Enzo nesouhlasil, říkal: kdepak, ten je ze všech nejspokojenější. A podle Lily, která si ho dobírala, tím chtěl naznačit: tam dovnitř jsem ho dal já, věř mi, já vím, že je hodný a že si nemusíš dělat starosti.

Pokaždé, když jsem Enza potkala, cítila jsem k němu větší náklonnost než obvykle, větší obdiv. Jako kdyby se k jeho dávné hrdosti přidala ještě jedna nová, která se projevovala stonásobnou chutí do práce a zároveň ostražitostí doma, ve firmě, na ulicích, s cílem chránit svoji družku před fyzickým i metafyzickým nebezpečím a předem splnit každé její přání. Vzal na sebe úkol sdělit to Stefanovi, který nehnul ani brvou, mírně se ušklíbl a šel pryč, možná proto, že ani staré lahůdkářství už skoro nevydělávalo a finanční

pomoc od bývalé manželky byla zásadní, možná proto, že veškeré pouta mezi ním a Lilou mu musela připadat jako prehistorie, co jemu je po tom, jestli je těhotná, on má jiné starosti, jiné touhy.

Ale hlavně se Enzo ujal úkolu říct to Gennarovi. Lila totiž vůči synovi cítila stejné rozpaky – ale určitě oprávněnější – jako já vůči Dede s Elsou. Gennaro už nebyl dítě a nedalo se uchýlit k dětskému tónu ani dětským výrazům. Šlo o kluka uprostřed pubertální krize, kterému se zatím nedařilo najít rovnováhu. Na gymnáziu dvakrát za sebou propadl, začal být přecitlivělý, neschopný zadržet slzy, nemohl se vyhrabat z pocitu ponížení. Celé dny se buď potloukal po ulicích, nebo sedával v koutě otcova lahůdkářství, mačkal si uhry na širokém obličeji a bez jediného slova zkoumal každý Stefanův pohyb nebo úšklebek.

Vezme to špatně, dělala si Lila starosti, ale přitom se bála, že mu to řekne někdo jiný, například Stefano. Tak si ho jednou večer vzal Enzo stranou a o tom těhotenství mu řekl. Gennaro se tvářil nevzrušeně, Enzo ho vybídl: jdi mámu obejmout, dej jí najevo, že ji máš rád. Chlapec poslechl. Ale o pár dní později se mě Elsa potají, aby ji sestra neslyšela, zeptala:

„Mami, co je to čubka?“

„Samice od psa.“

„Víš to jistě?“

„Ano.“

„Rino řekl Dede, že teta Lina je čubka.“

Takže problémy. Lile jsem o tom neřekla, přišlo mi to zbytečné. A navíc jsem měla i já svoje těžkosti: nedokázala jsem to říct Pietrovi, nedokázala jsem to říct holkám, a hlavně jsem to nedokázala říct Ninovi. Byla jsem si jistá, že i když má teď Pietro Dorianu, až zjistí, že jsem těhotná, zase se zatvrdí, poběží za svými rodiči, přiměje matku, aby mi všemožně komplikovala život. Byla jsem si jistá, že Dede s Elsou se ke mně zase začnou chovat nepřátelsky. Ale můj opravdový problém byl Nino. Doufala jsem, že narození dítěte ho ke mně definitivně připoutá. Doufala jsem, že když se Eleonora dozví o jeho dalším otcovství, opustí ho. Ale byla to slabá naděje, skoro pořád převládal strach. Nino mi to řekl jasně: dává přednost tomuhle dvojímu životu – který nám přitom způsoboval nepříjemnosti všeho druhu, pocit úzkosti, napětí – před traumatem definitivního rozchodu s manželkou. V důsledku toho jsem se bála, že bude chtít, abych šla na potrat. Takže jsem byla každý den připravená mu oznámit, že jsem v jiném stavu, a každý den jsem si řekla: ne, radši až zítra.

Ale místo toho se všechno začalo dávat do pořádku. Jednou večer jsem zavolala Pietrovi a řekla jsem mu: jsem těhotná. Dlouho bylo ticho, odkašlal si, zamumlal, že to čekal. Zeptal se:

„Řekla jsi to holkám?“

„Ne.“

„Chceš, abych jim to řekl já?“

„Ne.“

„Opatruj se.“

„Dobře.“

To bylo všechno. Od té chvíle volal častěji. Mluvil laskavým tónem, měl obavy, jak na to dcery reagovaly, pokaždé se nabízel, že s nimi o tom promluví sám. Ale nakonec to neudělal ani jeden z nás dvou. To Lila, která o tom přitom odmítla mluvit s vlastním synem, přesvědčila Dede s Elsou, že až přijde čas, bude nádherné starat se o toho zábavného živého pajduláčka, kterého jsem si pořídila s Ninem, a ne s jejich tátou. Vzaly to dobře. Jelikož teta Lina ho nazvala pajduláčkem, začaly mu tak říkat taky. Zajímaly se o moje břicho, každé ráno se hned po probuzení ptaly: mami, jak se má pajduláček?

Mezi oznámením Pietrovi a holkám jsem si konečně promluvila s Ninem. Seběhlo se to takhle. Jednou odpoledne jsem cítila obzvlášť velkou úzkost, a tak jsem šla za Lilou, abych se vypovídala, zeptala jsem se jí:

„A co když bude chtít, abych šla na potrat?“

„No,“ řekla, „pak bude všechno jasný.“

„Co bude jasný?“

„Že na prvním místě je manželka a děti, a pak teprve ty.“

Přímá, drsná. Lila přede mnou tajila hodně věcí, ale svoji averzi k tomuhle mému svazku ne. Ale nevadilo mi to, naopak jsem si uvědomila, že možnost hovořit takhle na rovinu mi svědčí. Koneckonců mi řekla to, co jsem se neodvažovala si přiznat, čili že Ninova reakce bude zkouškou pevnosti našeho svazku. Zabručela jsem něco jako: to je možný, tak uvidíme. Když po chvíli přišla Carmen se syny a Lila do našeho rozhovoru vtáhla i ji, odpoledne se začalo podobat těm z doby našeho dospívání. Svěřovaly jsme se, kuly jsme pikle, plánovaly jsme. Carmen se rozčílila, řekla, že jestli bude Nino proti, je připravená říct mu něco pěkně od plic. A dodala: nechápu, jak je to možný, Lenù, že ženská na tvý úrovni se nechá takhle ovládat. Snažila jsem se hájit sebe i svého partnera. Řekla jsem, že jeho tchán s tchyní mu pomohli a pomáhají mu dál, že všechno, co jsme si já s Ninem mohli dovolit, bylo možné jen proto, že díky manželčině rodině hodně vydělává. S tím, co dostávám z prodeje knížek a od Pietra, přiznala jsem se, bychom já a holky jen stěží důstojně vyžily. A dodala jsem: ale abyste si neudělaly mylnou představu, Nino je strašně laskavý, chodí ke mně spát nejmíň čtyřikrát týdně, vždycky mě ušetřil jakéhokoli ponížení, kdykoli může, stará se o Dede s Elsou, jako by byly jeho. Ale jakmile jsem domluvila, Lila mi skoro poručila:

„Tak mu to řekni ještě dneska večer.“

Poslechla jsem. Vrátila jsem se domů, a když přišel, navečeřeli jsme se, uložila jsem holky a konečně jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Po nekonečném okamžiku mě objal,

políbil mě, byl moc šťastný. S úlevou jsem zašeptala: už to vím dlouho, ale měla jsem strach, že se budeš zlobit. Vyčetl mi to, řekl věc, která mě ohromila: musíme jít s Dede a Elsou k našim a říct tu skvělou novinu i jim, máma bude mít radost. Chtěl tím zpečetit náš vztah, chtěl svoje nové otcovství oficiálně zveřejnit. Vlažně jsem se na znamení souhlasu usmála, pak jsem se chvatně zeptala:

„A řekneš to Eleonoře?“

„Té do toho nic není.“

„Jsi pořád její manžel.“

„Je to čistě formální.“

„Budeš našemu dítěti muset dát svoje jméno.“

„To udělám.“

Rozčílila jsem se:

„Ne, Nino, neuděláš to, budeš hrát mrtvýho brouka stejně jako doteď!“

„Tobě se mnou není dobře?“

„Je mi báječně.“

„Zanedbávám tě?“

„Ne. Ale já opustila manžela, já jsem se přestěhovala do Neapole, já jsem od základu změnila život. Zato ty máš pořád ještě ten svůj, a neporušený.“

„Můj život jsi ty, tvoje dcery, tohle dítě, které už je na cestě. Zbytek jsou jen nezbytné kulisy.“

„Nezbytný pro koho? Pro mě rozhodně ne.“

Pevně mě stiskl, pošeptal mi:

„Důvěřuj mi.“

Druhý den jsem zavolala Lile a řekla jsem jí: všechno je v pořádku, Nino měl velkou radost.