William Somerset Maugham: Na ostří nože

Edice Pozdní sběr, kterou od loňska vydává nakladatelství Prostor, našla zalíbení v knihách Williama Somerseta Maughama. Do nového roku vstupuje vydáním v pořadí už čtvrtého titulu britského klasika. V románu Na ostří nože autor předkládá verzi indické spirituality stravitelnou pro západního čtenáře. Kniha se díky tomu stala jedním z bestsellerů 20. století a inspirovala hnutí hippies. Nakladatelství Prostor sáhlo po překladu Dagmar Steinové, který vyšel před rovnými 45 lety, roku 1974. Bylo to tehdy druhé české vydání a druhý český překlad, ten první z pera Josefa Hrůši vyšel už dva roky po vydání originálu, roku 1946.

Maugham v roce 1938 navštívil Indii a v Madrásu pobýval v ášramu, aby se setkal s tamilským duchovním učitelem Šrí Ramana Maharšim. Během čekání na přijetí omdlel (pravděpodobně horkem a když se probral, zjistil, že nemůže mluvit. Maharši ho uklidnil, že ticho je také konverzace. Maughama téma zaujalo a několikrát o něm psal, především v románu Na ostří nože, kterým se prosadil ve Spojených státech. Líčí v něm příběh Američana, jenž odjede do Indie, kde navštíví guru Šrí Ganéšu a s jeho pomocí se dostane do extatického spirituálního stavu. Je to zkušenost stejného řádu, jakou zažívali mystici světa po celá staletí. S požehnáním Šrí Ganéši se tento předchůdce hippies vrací do Illinois, kde hodlá praktikovat život v klidu, zdrženlivosti, soucitu a obětavosti, zatímco se živí jako taxikář. „Je chyba domnívat se, že svatí muži v Indii vedou zbytečné životy,“ říká hrdina knihy, „jsou světlem zářícím v temnotách.“ Kniha přinesla Maughamovi slávu a bohatství a Maharšimu publicitu.

Na podzim vydá PROSTOR v edici Pozdní sběr Maughamovo nejslavnější dílo, částečně autobiografický román O údělu člověka (On Human Bondage, 1915).

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017) a Veselice (2018). Na letošní podzim Prostor chystá vydání snad nejslavnějšího Maughamova díla, částečně autobiografického románu O údělu člověka.

Ukázka z knihy:

4

Podle Elliottova názoru byla snídaně jídlo, které lze sdílet pouze s úplně neznámými lidmi, a to pouze tehdy, když není zbytí, a tak paní Bradleyová, poněkud proti své vůli, a Isabela, kterou to naopak vůbec nermoutilo, musely snídat ve svých ložnicích. Ale když se Isabela probudila, požádala někdy Antoinettu, vznešenou komornou, kterou Elliott kvůli nim přijal, aby jí odnesla café au lait do pokoje k mamince, aby si s ní mohla při kávě popovídat. Při rušném životě, který nyní vedla, to byla jediná chvíle za celý den, kdy mohly být o samotě.

Jednoho takového rána, to už byly v Paříži téměř měsíc, poté, co jí Isabela vylíčila události minulé noci, během níž obcházela s Larrym ve společnosti přátel jeden noční podnik za druhým, vyslovila paní Bradleyová otázku, kterou měla od příjezdu na jazyku.

„Kdy se vrátí Larry do Chicaga?“

„Nevím. Nemluvil o tom.“

„A ty ses ho nezeptala?“

„Ne.“

„Bojíš se ho zeptat?“

„Ne, samozřejmě ne.“

Paní Bradleyová ležela na lehátku v módním županu, který jí Elliott vnutil, a leštila si nehty.

„O čem pořád hovoříte, když jste sami?“

„Nemluvíme pořád. Je to hezké, že jsme pohromadě. Víš, Larry vždycky býval dost mlčenlivý. Když hovoříme, mluvím myslím hlavně já.“

„Co tu celou dobu dělal?“

„Ani pořádně nevím. Myslím, že nic zvláštního. Asi si užíval.“

„A kde bydlí?“

„To také nevím.“

„Je hodně uzavřený, viď?“

Isabela si zapálila cigaretu, a jak vyfukovala kouř nosem, pohlédla chladně na matku.

„Co tím vlastně chceš říct, maminko?“

„Strýček Elliott se domnívá, že tu má Larry byt a že žije s nějakou ženskou.“

Isabela vyprskla smíchy.

„Tomu přece nevěříš?“

„Ne, upřímně řečeno ne.“ Paní Bradleyová si zamyšleně prohlížela nehty. „Nemluvíš s ním nikdy o Chicagu?“

„Naopak, velmi často.“

„Naznačil ti nějak, že se hodlá vrátit?“

„To ani ne.“

„V říjnu to budou dva roky, co odjel.“

„Já vím.“

„Je to tvoje věc, miláčku, a musíš dělat, co pokládáš za správné. Ale věcem nepomáhá, když je odkládáme.“

Pohlédla na dceru, ale Isabela se jejímu pohledu vyhnula. Paní Bradleyová se na ni láskyplně usmála.

„Jestli nechceš přijít pozdě na oběd, měla by ses raději jít vykoupat.“

„Obědvám s Larrym. Půjdeme někam do Latinské čtvrti.“

„Bav se dobře.“

Za hodinu pro ni přišel Larry. Vzali si taxík k mostu St. Michel a zvolna kráčeli po přeplněném bulváru, až našli kavárnu, která se jim zalíbila. Posadili se na zahrádku a objednali si dva dubonnety. Pak si vzali další taxík a jeli do restaurace. Isabela měla zdravou chuť k jídlu a dobroty, které Larry objednal, jí chutnaly.

Bavilo ji pozorovat lidi, kteří seděli těsně vedle nich, protože tam bylo velmi plno, a bylo jí k smíchu, jak neuvěřitelné potěšení jim způsobuje jídlo. Ale především ji těšilo, že sedí u maličkého stolku s Larrym.

Měla hrozně ráda jeho pobavený výraz v očích, když vesele brebentila. Kouzelné bylo, že je jí s ním tak dobře.

Ale někde v hloubi duše pociťovala nejasný neklid, protože i když Larrymu s ní zřejmě rovněž bylo dobře, zdálo se Isabele, že je to víc kvůli okolí než kvůli ní. Nepatrně ji rozrušilo, co jí řekla matka, a i když zdánlivě žvatlala zcela bezelstně, pozorovala každý jeho výraz. Larry nebyl úplně stejný, jako když odjížděl z Chicaga, ale Isabela nedovedla určit, v čem ten rozdíl je. Vypadal přesně tak, jak ho měla v paměti, právě tak mladý a otevřený, ale jeho výraz se změnil.

Nebyl vážnější, obličej, když byl v klidu, měl vždycky vážný, ale jeho vyrovnanost pro ni byla nová. Vypadalo to, jako by v sobě něco vyřešil a cítil se volněji

než kdykoliv dřív.

Když dojedli, navrhl jí, aby se prošli Lucemburským palácem.

„Ne, nechci se dívat na obrazy.“

„Dobrá, tak si pojďme sednout do zahrady.“

„Ne, to se mi taky nechce. Chci se podívat, kde bydlíš.“

„Nic tam neuvidíš. Mám nevalný pokojík v hotelu.“

„Strýček Elliott tvrdí, že máš byt a že žiješ s nějakou modelkou.“

„Tak pojď a přesvědč se sama,“ zasmál se. „Je to jen pár kroků odsud. Můžeme jít pěšky.“

Vedl ji úzkými, křivolakými uličkami, tmavými navzdory pruhu modré oblohy prosvítající mezi vysokými domy, a za malou chvíli se zastavil před hotýlkem

s honosnou fasádou.

„Jsme na místě.“

Isabela šla za ním do úzké haly, kde na jedné straně byl recepční pult a za ním muž v košili, vestě s úzkými černými a žlutými proužky a v zástěře četl noviny. Larry ho požádal o klíč a muž ho vzal z tabule hned za sebou. Zkoumavě se na Isabelu podíval a pak se významně ušklíbl. Zřejmě byl přesvědčen, že nejde k Larrymu do pokoje s poctivými úmysly.

Po schodech pokrytých chatrným červeným kobercem vyšli do druhého patra a Larry odemkl. Isabela vstoupila do pomenšího pokoje se dvěma okny. Shlížela

na šedivý činžák naproti, kde bylo v přízemí papírnictví. V pokoji byla jedna jednoduchá postel, vedle ní noční stolek, dále těžká skříň s velkým zrcadlem,

čalouněné křeslo, ale s rovným lenochem, a mezi okny stůl, na němž stál psací stroj, papíry a řada knih. Na polici nad krbem byla kupa brožovaných svazků.

„Sedni si do křesla. Není moc pohodlné, ale nic lepšího ti nemůžu nabídnout.“

Přitáhl si židli a usedl.

„Tak tady žiješ?“ zeptala se Isabela.

Při pohledu na její výraz se zachechtal.

„Ano. Jsem tu od té doby, co jsem přijel do Paříže.“ „Proč?“

„Je to šikovné. Mám blízko do Národní knihovny i na Sorbonnu.“ Ukázal na dveře, jichž si nevšimla.

„A mám koupelnu. Snídat můžu tady a večeřím většinou

v restauraci, kde jsme obědvali.“

„Je to hrozně ubohé.“

„Vůbec ne, je to dobré. Víc nepotřebuju.“

„Ale jací lidé tu bydlí?“

„Ani přesně nevím. V podkroví pár studentů. Dva nebo tři staří mládenci z úřadů a herečka z Odeonu na penzi. V jediném dalším pokoji s koupelnou bydlí vydržovaná žena, jejíž přítel ji navštěvuje každý druhý čtvrtek. Asi nějací přechodní hosté. Je to velmi tichý a slušný podnik.“

Isabelu to trochu vyvedlo z míry, a protože věděla, že Larry to postřehl a baví se tím, byla téměř rozhodnutá se urazit.

„Co je to za velkou knihu támhle na stole?“ zeptala se.

„To? To je můj řecký slovník.“

„Tvůj co?“ zvolala.

„Je neškodný. Nekousne tě.“

„Ty se učíš řecky?“

„Ano.“

„Proč?“

„Tak mě napadlo, že bych se měl učit.“

Pohlížel na ni s úsměvem v očích a Isabela se na něho rovněž usmála.

„Co kdybys mi tak pověděl, co jsi prováděl celý ten čas, co jsi v Paříži?“

„Hodně jsem četl. Osm až deset hodin denně. Chodil jsem na Sorbonnu na přednášky. Přečetl jsem myslím všechno významné z francouzské literatury a mohu číst latinsky, alespoň latinskou prózu, téměř stejně snadno jako francouzsky. Řečtina je samozřejmě mnohem těžší. Ale mám výborného učitele. Než jsi přijela, chodil jsem k němu tři večery v týdnu.“

„A kam to všechno povede?“

„K získání vědomostí,“ usmál se.

„Není to zrovna moc praktické.“

„Možná že to ani praktické není, ale na druhé straně to možná praktické je. A je to obrovská zábava. Nedovedeš si představit, jak vzrušující je číst Odysseu v originále. Člověk má pocit, že by stačilo stoupnout si na špičky, natáhnout ruku a mohl by si sáhnout na hvězdy.“

Jakoby hnán vzrušením, jež se ho zmocnilo, zvedl se z židle a začal přecházet sem a tam.

„Poslední měsíc nebo dva jsem četl Spinozu. Patrně tomu ještě moc nerozumím, ale uvádí mě to do vytržení. Jako kdybych přistál s letadlem na velké náhorní planině. Samota a tak čistý vzduch, až stoupá do hlavy jako víno a člověk se cítí na vrcholku blaha.“

„Kdy se vrátíš do Chicaga?“

„Do Chicaga? To nevím. Ještě jsem o tom neuvažoval.“

„Řekl jsi, že když za dva roky nedosáhneš, co chceš, vzdáš to.“

„Teď bych se nemohl vrátit. Stojím na prahu. Vidím širé kraje, které se přede mnou rozestírají a volají mě, a já hořím touhou je procestovat.“

„Co tam hodláš najít?“

„Odpovědi na své otázky.“ Vrhl na ni téměř hravý pohled, a kdyby ho tak dobře neznala, mohla by si myslet, že žertuje. „Chci se rozhodnout, jestli Bůh

je, nebo ne. Chci zjistit, proč existuje zlo. Chci vědět, jestli mám nesmrtelnou duši, anebo jestli smrt znamená konec.“

Isabela maličko zalapala po dechu. Bylo jí nepříjemně, když Larry říkal takové věci, a byla mu vděčná, že hovoří lehce, obyčejným konverzačním tónem, což jí

umožňovalo překonat rozpaky.

„Ale Larry,“ usmála se. „Lidé si tyto otázky kladou už tisíce let. Kdyby bylo možné je zodpovědět, byly by dnes už zodpovězeny.“

Larry se zasmál.

„Nesměj se, jako by to byla pitomost,“ řekla Isabela prudce.

„Naopak si myslím, že jsi řekla něco chytrého. Ale na druhé straně by se dalo říct, že když lidé kladou tyto otázky už tisíce let, je to důkazem, že je nemohou

neklást a že je budou klást i nadále. Mimoto není pravda, že nikdo nenašel odpověď. Odpovědí je víc než otázek a spousta lidí našla odpověď, která je dokonale uspokojila. Například starý Ruysbroeck.“

„Kdo to byl?“

„Jen nějaký chlápek, kterého jsem ve škole neznal,“ odpověděl Larry lehkovážně.

Isabela nevěděla, co tím myslí, ale pokračovala: „Připadá mi to strašně nedospělé. Takové věci ohromně vzrušují lidi v prvním ročníku, ale když opouštějí vysokou školu, zapomínají na ně. Musí si vydělávat na živobytí.“

„Nemám jim to za zlé. Jenomže já jsem ve šťastném postavení, mám na živobytí dost. Kdybych neměl, musel bych udělat totéž co ostatní a vydělávat peníze.“

„Ale cožpak pro tebe peníze nic neznamenají?“

„Ani tohle,“ zaculil se.

„Jak dlouho myslíš, že ti to potrvá?“

„Nemám tušení. Pět let. Deset let.“

„A pak? Co si počneš s celou tou moudrostí?“

„Jestli kdy získám moudrost, budu snad dostatečně moudrý, abych věděl, co si s ní počít.“

Isabela vášnivě sepjala ruce a naklonila se v křesle.

„Hrozně se mýlíš, Larry. Jsi Američan. Tvé místo není tady. Tvé místo je v Americe.“

„Vrátím se, až budu připravený.“

„Ale přicházíš o spoustu věcí. Jak dokážeš sedět tady v tom závětří, když prožíváme nejnádhernější dobrodružství, jaké svět kdy poznal? Evropa je vyřízená. Jsme největší a nejmocnější národ na světě. Postupujeme kupředu mílovými kroky. Máme všechno. Je tvou povinností podílet se na rozvoji vlastní země. Už jsi zapomněl, jak vzrušující je dnes život v Americe. Víš jistě, že tohle neděláš jen proto, že nemáš odvahu pustit se do práce, která dnes čeká každého Američana? Já vím, že svým způsobem pracuješ, ale není to jen únik před odpovědností? Znamená to víc než pouze namáhavé lenošení? Co by se stalo s Amerikou, kdyby každý uhýbal, jako uhýbáš ty?“

„Jsi hrozně přísná, zlatíčko,“ usmál se Larry. „Na to lze odpovědět, že ne každý sdílí mé pocity. Snad naštěstí je většina lidí ochotná jít vyšlapanou cestou. Ale zapomínáš, že já se chci učit právě tak vášnivě jako například Gray chce vydělávat spousty peněz. Jsem opravdu zrádcem vlastní země, když chci věnovat několik let tomu, abych se vzdělal? Je možné, že až skončím, dokážu dát lidem něco, co ochotně přijmou. Je to samozřejmě pouhá domněnka, ale když neuspěju, nebudu na tom o nic hůř než člověk, který se dal na podnikání a nikam to nedotáhl.“

„A co já? Nejsem pro tebe vůbec důležitá?“

„Jsi ohromně důležitá. Chci se s tebou oženit.“

„Kdy? Za deset let?“

„Ne. Teď. Co nejdřív.“

„A jak budeme žít? Maminka si nemůže dovolit něco nám dát. Mimoto by to neudělala, ani kdyby mohla. Připadalo by jí nesprávné pomáhat ti, aby sis jen žil a nic nedělal.“

„Nic bych od tvé maminky nepřijal,“ řekl Larry. „Mám tři tisíce ročně. To je na Paříž hodně. Mohli bychom si najmout malý byt a mít bonne à tout faire. Bylo by to hrozně prima, miláčku.“

„Ale Larry, za tři tisíce ročně se nedá žít.“

„Samozřejmě že dá. Spousta lidí žije za míň.“

„Ale já nechci žít za tři tisíce ročně. Není nejmenší důvod, proč bych tak měla žít.“

„Já žiju ani ne za polovinu.“

„Ale jak!“

Podívala se na ošuntělý pokojík a zachvěla se odporem.

„To znamená, že jsem si něco našetřil. Mohli bychom si zajet na svatební cestu na Capri a na podzim bychom mohli jet do Řecka. Šíleně rád bych se tam podíval. Nepamatuješ se, jak jsme hovořili o tom, že spolu budeme cestovat po světě?“

„Samozřejmě že chci cestovat. Ale takhle ne. Nechci cestovat na lodi druhou třídou a bydlet v hotelích třetího řádu bez koupelny a jíst v laciných restauracích.“

„Loni v říjnu jsem takhle projel celou Itálii. Měl jsem se báječně. Za tři tisíce ročně bychom mohli projet celý svět.“

„Ale já chci mít děti, Larry.“

„To je v pořádku. Vezmeme je s sebou.“

„Jsi blázínek,“ zasmála se. „Víš, co to stojí, mít dítě? Violetě Tomlinsové se loni narodilo miminko a věci pro ně pořídila, jak se dalo nejlevněji, a stejně ji to

přišlo na dvanáct set padesát dolarů. A co myslíš, že stojí sestra k dítěti?“

Jak ji napadala jedna věc za druhou, byla stále důraznější. „Jsi hrozně nepraktický. Nevíš, co ode mne požaduješ. Jsem mladá. Chci se bavit. Chci dělat všechno, co dělají ostatní. Chci chodit do společnosti. Chci chodit tančit, chci hrát golf a jezdit na koni. Chci nosit hezké šaty. Umíš si představit, co to pro dívku znamená, když není tak dobře oblečená jako její parta? Víš, co to znamená, Larry, kupovat od přítelkyň obnošené šaty, co jim už lezou krkem, a být vděčná, když se někdo smiluje a dá ti nové? Nemohla bych si ani dovolit slušného kadeřníka, aby mi pěkně upravil vlasy. Nechci jezdit tramvají a autobusem. Chci mít vlastní vůz. A co bych si asi tak sama se sebou celý

den počala, zatímco ty by sis četl v knihovně? Chodila po ulicích a obhlížela výkladní skříně nebo seděla v Lucemburské zahradě a hlídala děti, aby neprovedly nějakou neplechu? Neměli bychom žádné přátele.“

„Ale Isabelo,“ přerušil ji.

„Ne přátele, na jaké jsem zvyklá. Ovšem, přátelé strýčka Elliotta by nás kvůli němu občas pozvali, ale my bychom nemohli pozvání přijmout, protože bych

neměla vhodné šaty, a navíc bychom tam nešli, protože bychom jim nemohli pohostinství oplatit. Nechci se seznámit se spoustou umouněných, nemytých lidí. Nemám jim co říct a oni nemají co říct mně. Chci žít, Larry.“ Náhle si uvědomila výraz v jeho očích, něžný jako vždy, když je na ni upíral, ale zároveň mírně pobavený.

„Myslíš si asi, že jsem hloupá, viď? Myslíš si, že jsem malicherná a hnusná.“

„Ne, nemyslím. Co říkáš, je přece docela přirozené.“

Stál zády ke krbu a Isabela vstala a šla k němu, takže stáli proti sobě.

„Larry, kdybys neměl ani halíř a dostal místo, které by ti vynášelo tři tisíce ročně, provdala bych se za tebe bez nejmenšího zaváhání. Vařila bych ti, stlala postele, bylo by mi jedno, co nosím, všeho bych se vzdala,

 pokládala bych to za báječnou věc, protože bych věděla, že je to jen otázka času, než se prosadíš. Ale tohle znamená žít strašně nuzně celý život, bez jakýchkoliv vyhlídek. Znamená to, že bych se plahočila do konce svých dnů. A proč? Abys mohl trávit léta hledáním odpovědí na otázky, které sám pokládáš za neřešitelné. Není to správné. Muž má pracovat. Proto je na světě. Tím přispívá k blahobytu společnosti.“

„Zkrátka a dobře, je jeho povinností usadit se v Chicagu a vstoupit do podniku k Henrymu Maturinovi. Myslíš, že bych významně přispěl k blahobytu společnosti, kdybych přemluvil své přátele, aby si koupili cenné papíry, na nichž má Henry Maturin zájem?“

„Makléři musí být a je to ohromně slušný a čestný způsob, jak si vydělávat na živobytí.“

„Vylíčila jsi hrozně ponurý obraz pařížského života s malým příjmem. Opravdu to není takové. Můžeš se velmi hezky oblékat, i když nepůjdeš k Chanelové.

A všichni zajímaví lidé nežijí v okolí Vítězného oblouku a avenue Foch. Totiž tam žije jen velmi málo zajímavých lidí, protože zajímaví lidé většinou nemají moc peněz. Znám tu řadu lidí, malíře, spisovatele a studenty, Francouze, Angličany, Američany a kdoví koho ještě, a ti by ti patrně připadali zábavnější

než Elliottovy omšelé markýzy a dlouhonosé kněžny. Máš bystrou mysl a živý smysl pro humor. Líbilo by se ti, jak si vyměňují při večeři názory, i kdyby se pilo

jenom vin ordinaire a neobsluhoval by komorník s řadou sluhů.“

„Neplácej hlouposti, Larry. Samozřejmě by mě to bavilo. Nejsem přece snob. Hrozně ráda bych se seznámila se zajímavými lidmi.“

„Ano, v šatech od Chanelové. Myslíš, že by jim nedošlo, že je to svého druhu kulturní výprava mezi chudinu? Necítili by se dobře, a ty také ne, a jediný zisk

pro tebe by byl, že bys pak mohla vykládat Emily de Montadour a Gracii de Château-Gaillard, že to byla ohromná legrace, když ses seznámila se spoustou podivných bohémů v Latinské čtvrti.“

Isabela mírně pokrčila rameny.

„Asi máš pravdu. Nejsou to lidé, mezi nimiž jsem vyrostla. Nejsou to lidé, s nimiž mám cokoliv společného.“

„A jak si my dva stojíme?“

„Přesně jako na začátku. Co se pamatuju, žiju v Chicagu. Všichni mí přátelé tam žijí. Všechny mé zájmy jsou tam. Jsem tam doma. Tam patřím a ty tam taky

patříš. Maminka je nemocná a už nikdy se jí nepovedelíp. Ani kdybych chtěla, nemohla bych ji opustit.“

„Znamená to, že se za mne nechceš provdat, leda bych byl ochoten vrátit se do Chicaga?“

Isabela zaváhala. Milovala Larryho. Chtěla se za něho provdat. Chtěla ho všemi smysly. Věděla, že Larry po ní touží. Nevěřila, že by nepolevil, kdyby šlo do tuhého. Bála se, ale musela riskovat.

„Ano, znamená to přesně tohle.“

Larry škrtl o krb sirkou, takovou staromódní francouzskou sírovou sirkou, která naplňuje nos nakyslým zápachem, a zapálil si dýmku. Prošel kolem Isabely a zůstal stát u okna. Díval se ven. Zdálo se, že mlčí celou věčnost. Isabela zůstala tam, kde byla, když stála proti Larrymu, a dívala se do zrcadla nad krbem, ale

neviděla se. Srdce jí divoce bušilo a z úzkosti se jí dělalo nevolno. Konečně se Larry otočil.

„Hrozně rád bych tě přesvědčil, že život, který ti nabízím, je neskonale plnější než cokoliv, co si dovedeš představit. Hrozně rád bych tě přesvědčil, že duševní život je ohromně vzrušující a plný bohatých zkušeností. Je neomezený. Je to ohromně šťastný život. Jen jediná věc se mu vyrovná, totiž když je člověk sám v letadle, vysoko, vysoko, a obklopuje ho pouze nekonečno. Prostor bez hranic omamuje. Člověk se cítí tak povznesený, že by to nevyměnil za všechnu moc

a slávu světa. Onehdy jsem četl Descarta. Ta lehkost, ten půvab, ta jasnozřivost. Hrome!“

„Ale, Larry,“ přerušila ho zoufale, „copak nechápeš, že po mně žádáš něco, k čemu se nehodím, co mě nezajímá a o co se nechci zajímat? Jak často ti mám opakovat, že jsem docela obyčejná, normální dívka. Je mi dvacet, za deset let budu stará, chci se mít dobře, dokud mohu. Ano, Larry, mám tě tak strašně ráda. To všechno jsou jen maličkosti. Nikam tě to nedovede. Pro tvé vlastní blaho tě prosím, abys toho nechal. Buď muž,Larry, a chop se mužské práce. Jen promarňuješ cenné roky, s nimiž toho ti ostatní tolik podnikají. Jestli mě máš rád, Larry, nevzdáš se mě pro sen. Povyrazil sis. Vrať se s námi do Ameriky.“

„Nemohu, miláčku. Znamenalo by to mou smrt. Zradil bych vlastní duši.“

„Ach, Larry, proč takhle mluvíš? Takhle mluví hysterické, intelektuální ženské. Co to znamená? Nic. Nic. Nic!“

„Náhodou to znamená přesně to, co cítím,“ odpověděla oči mu jiskřily.

„Jak se můžeš smát? Copak nechápeš, že to je strašně vážné? Přišli jsme na rozcestí, a co uděláme teď, ovlivní celý náš další život.“

„To vím. Věř mi, že to myslím skutečně vážně.“

Povzdychla si.

„Když nechceš přijít k rozumu, není už co říct.“

„Ale já to nepokládám za rozum. Myslím, že po celou dobu jsi plácala úžasné nesmysly.“

„Já?“ Nebýt tak nešťastná, byla by se Isabela rozesmála. „Chudáčku Larry, tobě asi přeskočilo.“

Pomalu si stáhla zásnubní prsten z prstu. Položila si ho na dlaň a zadívala se na něj. Byl to hranatě broušený rubín zasazený do úzkého platinového pásku

a vždycky ho ráda nosila.

„Kdybys mě měl rád, nedělal bys mě nešťastnou.“

„Já tě mám rád. Někdy bohužel nemůže člověk dělat to, co pokládá za správné, aniž někoho udělá nešťastným.“

Natáhla ruku, na níž spočíval rubín, a násilím přiměla chvějící se rty k úsměvu.

„Tady je, Larry.“

„K čemu by mi byl? Nenecháš si ho na památku našeho přátelství? Můžeš ho nosit na malíčku. Naše přátelství přece nemusí skončit, že ne?“

„Vždycky tě budu mít ráda, Larry.“

„Tak si ho nech. Uděláš mi tím radost.“

Na okamžik zaváhala, pak si ho navlékla na prstpravé ruky.

„Je moc velký.“

„Tak si ho dej opravit. Pojďme do Ritzu se napít.“

Poněkud ji zaráželo, že všechno proběhlo tak hladce.

Neplakala. Všechno vypadalo nezměněně, jenom už se neprovdá za Larryho. Ani se jí nechtělo věřit, že všechno jednou provždy a dočista skončilo. Trochu ji mrzelo, že nedošlo k hroznému výstupu. Hovořili o tom téměř tak chladně, jako kdyby probírali pronájem domu. Cítila se okradená, ale zároveň si uvědomovala jistý pocit uspokojení, protože se zachovali tak civilizovaně. Dala by hodně za to, aby se dověděla, co Larry opravdu cítí. Ale to se dalo vždycky těžko odhadnout. Jeho hladký obličej a tmavé oči byly maskou, a Isabela si uvědomovala, že ani ona, která ho zná taková léta, jí nedokáže proniknout. Když si při příchodu sundala klobouk, položila ho na postel. Nyní, stojíc před zrcadlem, si ho zase nasadila.

„Jen tak pro zajímavost,“ řekla a upravovala si přitom vlasy, „chtěl jsi zrušit naše zasnoubení?“

„Ne.“

„Myslela jsem, že se ti uleví.“ Neodpověděl. Obrátila se k němu s veselým úsměvem na rtech. „Jsem hotová.“

Larry za sebou zamkl dveře. Když vracel klíč, zahrnul je muž v recepci do pohledu plného šibalského spiklenectví. Isabela nemohla neuhodnout, co předpokládá, že dělali.

„Pochybuju, že by ten děda vsadil nějak moc na mé panenství,“ řekla.

Vzali si taxík do Ritzu a objednali si pití. Mluvili o všelijakých věcech, zdánlivě bez zábran, jako staří přátelé, kteří se denně vídají. Larry byl sice od přírody mlčenlivý, ale Isabela byla hovorná dívka s bohatou zásobou tlachů a byla odhodlaná nepřipustit, aby se mezi nimi rozhostilo mlčení, které by se dalo jen

obtížně přerušit. Nechtěla, aby si Larry myslel, že mu něco zazlívá, a pýcha ji nutila, aby Larry z jejího chování nevytušil, že je dotčená a nešťastná. Za nějakou chvíli mu navrhla, aby ji zavezl domů. Když ji vysadil před domem, řekla mu vesele: „Nezapomeň, že s námi zítra obědváš.“

„To si piš, že nezapomenu.“

Nastavila mu tvář k polibku a prošla porte cochère.

William Somerset Maugham

Michail Osorgin: Příběh jedné moskevské ulice

„V nekonečném vesmíru, ve sluneční soustavě, na planetě Zemi, v Rusku, v Moskvě, v domě na rohu ulice Sivcev Vražok, ve své pracovně seděl v křesle ornitolog Ivan Alexandrovič.“ Tak se otevírá plastická rodinná kronika, odehrávající se v letech 1914–1920, slouží jako mikrokosmos, v němž se zrcadlí střet ruské inteligence s dějinnými katastrofami počátku 20. století – první světovou válkou, ruskou revolucí a bolševickým terorem v době válečného komunismu. V osmdesáti šesti krátkých kapitolách, sledujících osudy profesorovy rodiny i řady vedlejších postav, se v ostrých střizích, připomínajících principy montáže ruského avantgardního filmu, střídají detailní záběry se záběry celku, záběry statické a dynamické, dějinná mikroúroveň s makroúrovní. Osudy jednoho domu na ulici Sivcev Vražok se tak kompozičně i dějově stávají jen střípkem vyjmutým na malou chvíli z běhu tragického času.

Sincev Vražok je i původní název románu, pod nímž vyšel i v roce 1929, kdy byl poprvé přeložen do češtiny. Aby bylo jasno, co tento název znamená a jaké všechny literární odkazy nese, odcitujme na začátek slova překladatelky Kateřiny Šimové: „Sivcev Vražok (v překladu Roklinka říčky Sivky) je jedna z klidných rezidenčních uliček v srdci Moskvy nedaleko Arbatu, spojující Gogolevský bulvár s Děněžnou ulicí, která vždy přitahovala ruskou intelektuální elitu. V minulosti zde žil například kritik samoděržaví Alexandr Gercen, spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj, hudební skladatel Sergej Rachmaninov, básnířka Marina Cvetajevová či nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1965 Michail Šolochov. V ulici Sivcev Vražok žil hlavní hrdina románu Borise Pasternaka Doktor Živago, po odchodu z rodného domu se zde usadila Káťa Tatarinovová z románu Veniamina Kaverina Dva kapitáni, odehrávají se zde epizody Tolstého Vojny a míru, Bulgakovova Divadelního románu či románu Dvanáct křesel Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova.“

Ruský publicista a spisovatel Michail Andrejevič Osorgin (1878–1942) vystudoval právnickou fakultu Moskevské univerzity. V řadách strany socialistů revolucionářů (eserů) se zúčastnil revoluce roku 1905, poté byl půl roku vězněn a dalších deset let strávil v italské emigraci. Do Ruska se vrátil teprve v červnu roku 1916 a věnoval se novinářské činnosti. Po říjnové revoluci vystupoval kriticky vůči bolševikům, za což byl několikrát vězněn a nakonec na podzim roku 1922 se mu podařilo opustit Rusko na jednom z „parníků filozofů“.

Po ročním pobytu v Berlíně se v roce 1923 usadil ve Francii, kam se z Berlína přesunulo těžiště emigračního kulturního i duchovního života. V Paříži publikoval v emigračních periodikách Dni či Poslednije novosti a vydal svá nejznámější prozaická díla – Sivcev Vražok (1928) a Povesť o sestre (Příběh sestry, 1931). Mezi jeho další prozaická díla patří Svidetěl istorii (Svědek dějin, 1935) či Volnyj kamenščik (Svobodný zednář, 1937), publikoval také výbory povídek. V roce 1940 uprchl do neokupované části Francie do městečka Chabris, kde v roce 1942 zemřel.

Nový český překlad Příběhu jedné moskevské ulice pořídila Kateřina Šimová. V edici Pozdní sběr vydává nakladatelství Prostor (ISBN:978-80-7260-399-2).

Ukázka z knihy:

Šestého dne přiběhl do kuchyně domku v ulici Sivcev Vražok Andrej Kolčagin. Byl neoholený, rozpálený a veselý, ačkoli sotva stál na nohou. Tak ho těch posledních pár dnů zmohlo. Měl s sebou pušku a naditou brašnu. Byl v ní kus salámu, kolo sýra a velká hrouda másla zabalená do novin, k nimž pevně přimrzla. A ještě nějaké další krámy, které Duňaše neukázal. Zato jí daroval budík, načatý flakonek kolínské a hedvábnou blůzu s úzkými rukávy, zdobenou krajkou.

„Co to je? Kdes to vzal?“

„Našel. Na jednom dvoře v rozbité truhle.“

„A co já s tím, ani se do toho nevejdu. To je tak pro nějakou paničku.“

„S panstvem je konec, Duňaško. Teď vládneme my.“

„A kde jsi byl? Snad jsi taky nestřílel?“

„Jasně že jo. Byl jsem přímo v boji. Útočili jsme na telefonní ústřednu.“

„Kdo my?“

„No přeci my, bolševici.“

„Copak ty jsi taky s nima?“

„A s kým jiným? My jdeme s lidem! Proti junkerům a celý buržoazii. Teď, když jsme vyhráli, je s nima ámen.“

„Já teda pořád nechápu, proč se střílí. Je z toho akorát hrozný zmatek.“

„Ty nic chápat nemusíš. Prostě si vem tady tu blůzu a voňavku. Teď budeme mít takových věcí, kolik budeme chtít.“

„A není to kradený?“

„Jaký kradený, prosím tě. Ty jsi ale husa, Duňko. Normální venkovská husa. – Ale panstvu to radši neukazuj,“ dodal, „nic jim do toho není.“ Přesně tak to řekl – panstvu. Jiná slova na to ještě nebyla a on si nebyl tak docela jistý, jestli v tomhle domě, jehož kuchyň mu vždycky poskytla vlídné útočiště, opravdu bydlí buržousti.

Zdržel se jen krátce, na noc nezůstal, dokonce ani do lázně nezašel, i když ji zrovna roztopili. Když odcházel, hodil si pušku přes rameno hlavní dolů. Brašnu si také odnesl, ale prázdnou. To, co v ní bylo, zamkl do své truhly.

Po ulici šel Andrej Kolčagin sebejistým krokem. Zpod čepice mu vyklouzla kadeř vlasů, takže vypadal jako kozák, i když byl jenom obyčejný pěšák. Kolemjdoucí na něj hleděli nepřátelsky a s obavou, ale on si jich vůbec nevšímal. V tu chvíli se necítil jako obyčejný člověk a prostý voják, ale připadal si důležitý, skoro jako hrdina. Tak jako doma na vesnici, když odjížděl na frontu.

Šel přímo na Černyševský bulvár, k bráně sovětu, kde už bezcílně postávalo mnoho vojáků. Všichni měli na zádech pušky hlavněmi dolů. Andrej sem tam s někým prohodil pár slov, vykouřil cigaretu a zjistil, kudy a kam má jít s potvrzením. Potkal několik známých, kteří spolu s ním dobývali telefonní ústřednu, ti ale potvrzení neměli. Prodral se dopředu, postavil se do fronty a nakonec se dočkal. Nepůsobil jako obyčejný voják, vystupoval sebejistě a kurážně, jako skutečný revoluční bojovník, a taky uměl dobře volit slova.

Za stolem v zakouřené, kysele páchnoucí místnosti seděl vyhublý snědý člověk v civilním kabátě, ale bylo vidět, že se vyzná. Něco zapisoval a razítkoval a pokřikoval na vojáky. Na Kolčagina se ani nepodíval, napsal jeho jméno na kus papíru, orazítkoval ho a řekl:

„Tak, soudruhu, a teď odchod na místo určení.“

„A kde to je?“

„Máte to napsané. Budete v Chamovnikách. Kdo je další?“

A tak musel Kolčagin zpátky. Orazítkovaný papír si zastrčil za manžetu.

Ve velkém zabraném domě v Chamovnikách byla tlačenice a panoval tam hrozný chaos. Nedalo se poznat, kdo to tu má na povel a komu velí. Vojáci seděli v křeslech, na stolech i na okenních parapetech. Parkety byly zaplivané a poseté nedopalky. Kdo na ostatní nejvíc křičel, toho poslouchali.

Kolčagin prošel všemi místnostmi. Hledal někoho, komu by odevzdal svůj nový doklad, ale nikoho nenašel. Takových jako on tam bylo několik. Vzal si tedy od nich jejich doklady, prohlédl je a ledabyle prohodil: „Dobře, v pořádku, počkejte tu.“ A potom začal vybírat doklady od každého nově příchozího. Najednou si připadal jako nějaký velitel. Když tu nikdo nevládne, musí se toho přece někdo chopit. Tak se toho chopil Andrej Kolčagin. A všichni pochopili, že to tak má být. Teď se k němu chovali s určitým respektem jako k nadřízenému. Pak přijel v rozhrkaném autě nějaký civilista, vpadl  do první místnosti a zahlaholil: „Dobrý den, soudruzi, hned to bude!“ Nikdo mu však neodpověděl. Chvíli tam postával, přendával si aktovku ze stolu na stůl, hledal kalamář a evidentně nevěděl, co dál. V tu chvíli před něj předstoupil Andrej Kolčagin. Klidný, ve vojenské čepici a s cigaretou v koutku: „Doklady jsem prověřil, soudruhu. Všechno je v pořádku. Teď postavíme stráž, aby sem nikdo zbytečně nelezl. A nechám zamknout dveře a bez propustky sem nikoho nepustím.“

Civilista se zaradoval, vůbec neuměl nasadit přísný výraz a předstírat, že tu velí. Bylo jasné, že velení už převzal Andrej Kolčagin.

Všichni měli hlad. Kolčagin vybral pět vojáků a poslal je „něco sehnat“. Dokonce jim na to vydal pověření. Psal sice špatně, ale našel si jednoho gramotnějšího a toho jmenoval písařem. Podepisoval se „Velitel posádky, soudruh Kolčagin“.

„Něco“ pro potřeby bojovníků „sehnali“ v obchodě na Arbatu, který si museli otevřít násilím. Pověření nebylo komu předat, protože majitel se nenašel. V pytlích přitáhli velké kolo sýra, nějaký salám, spoustu másla a různé krabičky. Kolčagin to převzal a nařídil všechno zamknout do jedné místnosti. Potom začal sám vydávat příděly. A do své brašny si pro každý případ taky něco přihodil. Kolik se tam vešlo.

Někteří odcházeli a přicházeli jiní. Spali tak, jak byli, přímo na podlaze. Kolčaginovi přenechali pohovku. Tak se to patřilo. Byl přece velitel, a tak pracoval víc než ostatní. Než šel spát, zkontroloval stráže a určil hlídky.

Druhý den ráno zase přijeli nějací organizátoři, chvíli chodili po domě, mluvil o psacích strojích, označovali dveře místností, přestavovali stoly, odcházeli a přicházeli. Kolčagin je všude doprovázel, pomáhal jim přesouvat stoly, cosi si zapisoval na papír, a když odešli, posadil se k psacímu stolu v první místnosti, bedlivě se rozhlížel a pokřikoval na příchozí. Lidé přicházeli a odcházeli, Kolčagin zůstával.

Tak šel den za dnem. V místnosti začala skřípat pera, v čekárně se nejprve tlačili vojáci, potom se objevili také vyděšení a rozpačití civilisté. Svážely se sem různé věci, vodili se sem zatčení, odsud vycházely rozkazy jménem chamovnického sovětu. Nic

z toho se nemohlo odehrát bez vědomí a souhlasu Andreje Kolčagina, kterému říkali velitel. Nikdo ho nejmenoval, nezvolil ani nepotvrdil ve funkci. Kolčagin byl nepostradatelný, přirozený a nevyhnutelný. Když už prosebník obešel všechny místnosti a ztrácel poslední naději, radili mu:

„Víte co, soudruhu, obraťte se raději na soudruha velitele.“

A prosebník pokorně zaklepal na „kancelář velitele“, kde seděl u stolu pánovitý, rozhodný a neomylný soudruh Kolčagin, proslulý v celých Chamovnikách. Pil čaj s cukrem a přikusoval housku. Některým poradil, kam se mají obrátit, jiným vyřídil žádost sám a vydal na to potvrzení opatřené podpisem a vlastním velitelským razítkem.

W. Somerset Maugham: Veselice aneb Kostlivec ve skříni

William Somerset Maugham patřil svého času k nejpřekládanějším britským autorům u nás. V letech 1927 až 1976 vyšlo v českých nakladatelstvích dvanáct jeho prozaických titulů a překladu se dočkaly i některé z jeho divadelních her. Zájem o dílo britského autora nyní křísí kapesní edice Pozdní sběr (nakladatelství Prostor), kterou loni zahájilo nové vydání románu Poslední půlšilink. Následoval román Barevný závoj. A do třetice vychází duchaplný román Veselice aneb Kostlivec ve skříni v překladu Karla a Jiřiny Kynclových (v prvním českém vydání z roku 1974 bylo ovšem jméno překladatelů smlčeno).

Originál románu vyšel v roce 1930. Děj se odehrává od devadesátých let 19. století do konce dvacátých let století 20., kdy je vypravěč, rovněž spisovatel William Ashenden, požádán svým kolegou o pomoc se sepsáním životopisu nedávno zesnulého Edwarda Driffielda. V postavě spisovatele Driffielda mohli čtenáři odhalit skutečného romanopisce Thomase Hardyho.

Somerset Maugham se ovšem věnuje především postavě spisovatelovy první manželky, která byla naprostým protipólem literátské nudnosti a upjatosti – velmi prostá a velmi živelná. K tomu dodává štiplavé poznatky ze spisovatelského života, neboť takových mikropříběhů a pozorování za své praxe nasbíral nespočet.

O tom, že je Veselice dílo nadčasové, svědčí pak i pasáž z autorovy předmluvy, jež jako by byla psána dnes: „Když jsem chtěl vykreslit portrét spisovatele, který používá všech prostředků reklamy, aby pomohl věhlasu svých děl, nemusel jsem soustřeďovat pozornost na žádnou konkrétní osobu. Tato praxe je až příliš všeobecná. A člověk se nemůže ubránit pocitu sympatií k této praxi. Každý rok zapadnou beze stopy spousty knih, mnohé z nich pozoruhodné úrovně. Napsání každé z nich trvalo autorovi měsíce; možná že ji nosil v hlavě celá léta. Vložil do ní něco ze sebe, co je navždy ztraceno, a člověku rve srdce, když si pomyslí, jak velké je nebezpečí, že si jí nikdo ani nevšimne pod tlakem různých příčin, které tlačí na kritické váhy a obtěžkávají knihkupecké regály. Není tedy nepřirozené, že autor využívá všech prostředků, aby vzbudil pozornost veřejnosti. Zkušenosti ho naučily, jak se to dělá. Musí ze sebe udělat veřejného činitele. Musí se veřejnosti neustále ukazovat. Musí dávat interview, musí se snažit, aby v novinách vycházely jeho fotografie. Musí psát dopisy redakci Timesů, hovořit na schůzích a zabývat se sociálními otázkami. Musí pronášet přípitky na slavnostních večeřích, musí doporučovat knihy v nakladatelských reklamách a musí se ukazovat vždycky v pravý čas na pravých místech. Nikdy nesmí dovolit, aby se na něho pozapomnělo.“

Ukázka z knihy

Cesta zpět k Driffieldovým vedla přes Vincent Square, a když jsme procházeli kolem mého bytu, zeptal jsem se Rosie:

„Nešla byste na chvilku dovnitř? Ještě jste neviděla, jak bydlím.“

„A co vaše domácí? Nechtěla bych, abyste měl nepříjemnosti.“

„Ale ne, ta spí jako dub.“

„Tak pojďme na chvilku.“

Tiše jsem vsunul klíč do zámku, a protože v chodbě byla tma, vzal jsem Rosie za ruku. Zapálil jsem plynové světlo ve svém obývacím pokoji. Sňala si klobouk a vjela si rukama do vlasů. Pak se rozhlédla, kde je zrcadlo, ale já byl „strašně uměleckej“ a zrcadlo, které visívalo nad krbem, jsem odstranil, takže v tomto pokoji se na sebe nikdo nemohl podívat, jak vypadá.

„Pojďte do ložnice,“ řekl jsem. „Zrcadlo je tam.“

Otevřel jsem dveře a zapálil svíčku. Rosie vešla za mnou a já podržel svíčku tak, aby se viděla. Díval jsem se na její obraz v zrcadle, jak se česala. Vytáhla si z vlasů dvě nebo tři sponky, vsunula si je do úst, vzala jeden z mých kartáčů a začala si jím přejíždět po vlasech. Zapletla si je, uhladila a pak do nich vracela sponky. Právě když byla zabraná do této práce, všimla si mých očí v zrcadle a usmála se na mě. Upevnila poslední sponku a obrátila se. Mlčela. Dívala se na mě klidně, s přátelským úsměvem v modrých očích. Postavil jsem svíčku. Pokoj byl hodně malý a toaletní stolek stál vedle postele. Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři.

Lituji teď, že jsem začal psát tuto knihu v první osobě. Je výborné, když se člověk může předvést v roztomilém a dojemném světle, a nic není účinnější než skromné hrdinství nebo patetický humor, který se v této vyprávěcí formě velice pěstuje. Je báječné psát o sobě, když v duchu vidíte lesknoucí se slzu na čtenářových řasách a něžný úsměv na jeho rtech. Rozhodně ale není tak pěkné, když musíte vystavovat na odiv sebe jako úplného pitomce.

Před nedávnem jsem si přečetl v Evening Standard článek od pana Evelyna Waugha, v němž mimo jiné podotýká, že psát romány v první osobě je opovrženíhodná praxe. Byl bych rád, kdyby vysvětlil proč, on však pouze předhodil toto prohlášení veřejnosti s toutéž nedbalou lhostejností (berte nebo nechte být), jako to udělal Euklides se svou proslulou poznámkou o rovnoběžkách. Velice mě to znepokojilo, a požádal jsem proto Alroye Keara (který čte všechno, dokonce i knihy, k nimž píše předmluvy), aby mi doporučil nějaká díla o umění psát romány. Na jeho doporučení jsem si přečetl Řemeslo psaní od pana Percyho Lubbocka, z něhož jsem se dověděl, že jediný správný způsob, jak psát romány, je způsob, jak je píše pan E. M. Forster; pak jsem četl Strukturu románu od pana Edwina Muira a z ní jsem se nedověděl vůbec nic. V žádném z těchto děl jsem neobjevil ani zmínku, která by se týkala oné sporné otázky. Stejně však chápu jeden z důvodů, proč jistí spisovatelé, jako Defoe, Sterne, Thackeray, Dickens, Emily Brontëová nebo Proust, svého času slavní, ale nyní nepochybně zapomenutí, používali metodu, kterou pan Evelyn Waugh potírá. Čím jsme starší, tím více si začínáme být vědomi složitosti, popletenosti a nerozumnosti lidských tvorů; to je ve skutečnosti jedinou přijatelnou omluvou pro spisovatele středního věku a starší, kteří by se správně měli zabývat vážnějšími věcmi, a místo toho se zaobírají bezvýznamnými starostmi imaginárních lidí. Jestliže totiž nejvhodnějším předmětem ke studiu lidstva je člověk, pak je evidentně rozumnější zaobírat se pevně daným, důkladným a významným románovým stvořením než iracionálními a stínovými postavami skutečného života. Někdy se spisovatel cítí jako Bůh a je ochoten vám o svých postavách říci všechno; někdy ovšem ne a pak vám neříká vše, co byste o nich měli vědět, ale jen to málo, co o nich ví sám. A protože čím jsme starší, tím se stále méně a méně považujeme za bohy, vůbec bych nebyl překvapený, kdyby se ukázalo, že s postupujícím věkem je spisovatel stále méně ochotný popisovat něco víc, než mu umožňuje jeho vlastní zkušenost. První osoba jednotného čísla je velice vhodným nástrojem pro tento omezený cíl.

Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři. Vůbec nechápu, proč jsem se v té chvíli zachoval tak, jak jsem se zachoval. Rozhodně to nebyl způsob chování, jaký jsem si u sebe za takových okolností představoval. Z hrdla se mi vydral vzlyk. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem byl plachý a osamělý (nikoli osamělý v pravém slova smyslu, neboť jsem celé dny trávil v nemocnici mezi nejrůznějšími lidmi, ale duševně osamělý), nebo proto, že jsem po ní tak toužil, ale dal jsem se do pláče. Strašlivě jsem se za to styděl, snažil jsem se ovládnout, ale nešlo to. Slzy mi prýštily z očí a tekly po tvářích. Rosie se na to dívala a trošku zalapala po dechu.

„Copak je, zlato? Co se děje? Neplač. Neplač!“

Objala mě kolem krku a dala se také do pláče a líbala mě přitom na rty a na oči a na mokré tváře. Rozepjala si živůtek a přitiskla mi hlavu ke svým ňadrům. Hladila mě po tváři. Kolébala mě v náručí, jako bych byl malé dítě. Líbal jsem jí ňadra a bílý sloupek šíje, ona vyklouzla z živůtku, sukně a spodničky a já ji chvíli držel kolem pasu staženého korzetem. Pak na okamžik zadržela dech, aby mohla korzet rozepnout, a stála přede mnou v košilce. Když jsem jí položil ruce na boky, ucítil jsem na její pokožce žebrování, které tam vtlačil korzet.

„Zhasni svíčku,“ zašeptala.

Byla to ona, kdo mě probudil, když se za svítání, pronikajícího záclonami, objevily obrysy postele a šatníku na pozadí otálející noci. Vzbudila mě polibkem na ústa a na tváři mě přitom pošimraly její rozpuštěné vlasy.

„Musím vstát,“ řekla. „Nechci, aby mě viděla tvá domácí.“

„Je spousta času.“

Jak se nade mnou naklonila, její ňadra mi spočinula na prsou. Za chviličku vstala z postele. Zapálil jsem svíčku. Obrátila se k zrcadlu, upravila si vlasy a pak si chvíli prohlížela své nahé tělo. Pas měla od přírody úzký. Ačkoliv měla bujné tvary, byla velmi štíhlá. Její prsa byla bujná a pevná a vypadala jako vytesaná z mramoru. Bylo to tělo stvořené pro akt lásky. Ve světle svíčky, které teď bojovalo s rodícím se dnem, byla stříbřitě zlatá: jedinou odlišnou barvou byla růžová (slovo skutečně pocházející od slova „růže“) tvrdých bradavek.

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Barevný závoj (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Gábor Vaszary: Monpti

Jsou romány, které mají pevné místo ve slovnících a jiných objemných knihách, neboť „psaly literární historii“. Taková díla bývají často více ctěna než čtena. A potom jsou romány, u nichž je tomu právě naopak. Nejsou v žádných kompendiích pojednávajících o převratných literárních činech, ale čtenáři je neustále znovu vyhledávají. K tomuto „spodnímu“ literárnímu proudu očividně patří i román Monpti maďarského autora Gábora Vaszaryho z roku 1934. Román o chudém maďarském mladíkovi, který se v Paříži protlouká bez peněz, shání jakékoliv zaměstnání a také nějakou spřízněnou duši, hlavně dívčí, se stal celosvětovým bestsellerem už v době svého vzniku. O tom svědčí nejenom miliony prodaných výtisků po celé Evropě a Spojených státech, ale také kavárny, obchody, a dokonce auto, které nesly pojmenování právě po hlavním hrdinovi zábavného, mistrovsky napsaného a také dojemného příběhu. Roku 1957 byla natočena západoněmecká adaptace románu v hlavní roli s Romy Schneiderovou a Horstem Buchholzem, která u nás byla uvedena pod názvem Miláček z Paříže.

V čem vězí nehynoucí přitažlivost románu? Je to tak prosté. Zaprvé je to autobiografické podloží, neboť Vaszary sám v Paříži osm let žil a snažil se zde prorazit jako karikaturista. Zadruhé je to milostný příběh mladých lidí, což je téma stejně klasické jako neustále přitažlivé. A zatřetí je to město nad Seinou, jež dodává románu patřičný pel.

Zápletka knihy je založena na vztahu Monptiho a mladé Francouzky Anne-Claire, která si neustále vymýšlí, lže a svému příteli se nechce za žádnou cenu oddat. Jejich vztah má daleko k idylce, naopak je plný protikladů, z nichž nejzásadnější je rozdíl mezi bezstarostností umělecky založeného Maďara a pragmatickým postojem mladé pařížské dívky. Od toho se odvíjí množství nedorozumění a komických i tragikomických situací. Tajemství románu nespočívá tolik v příběhu samotném, ale spíše v autorově zpracování a pojetí. Vyprávění se odvíjí v lehkém tónu, je plné trapasů, sebeironie a vtipné nadsázky, ale není povrchní, a jak čtenář postupně zjistí, má v sobě i vážnější polohy.

Gábor Vaszary (1897–1985), maďarský spisovatel, novinář, ilustrátor a karikaturista, se narodil v Budapešti, jejíž meziválečná literární a umělecká atmosféra měla značný vliv na jeho tvorbu. V roce 1924, jako neznámý autor jediné knihy pohádek, odešel do Paříže, která ho okouzlila natolik, že v ní zůstal celých osm let a následně napsal světoznámý román Monpti (1934), jehož děj se odehrává právě ve francouzské metropoli. V Paříži se živil jako ilustrátor několika časopisů. Po návratu do vlasti vydal mnoho dalších románů, např. Ona (Ö, 1935), Jen ty! (Csak te!, 1936) nebo Dívka na obzoru (Kislány a láthatáron, 1939), jejichž ústředním tématem je stejně jako v Monptim vztah muže a ženy. Roku 1947 emigroval do Švýcarska, kde žil až do své smrti.

Česky román vyšel již v roce 1938 ve Vilímkově nakladatelství, tehdy byl ovšem překlad pořízen z němčiny. V roce 1973 vydal Melantrich český překlad Monptiho již přímo z maďarštiny. V doslovu tehdy hungaristka Anna Rossová psala: „Vaszarymu se tu podařilo v souladu s křehkostí námětu nalézt formu, kterou bychom snad nejlépe charakterizovali slovem půvabná. Radost a smutek, melancholie a prvky až komediální, snivé okouzlení a tvrdá realita se tu střídají a prolínají a společně vytvářejí právě onen přitažlivý půvab, pro který je román Monpti už několik desetiletí tak oblíben.“

Do třetice román vychází česky nyní v nakladatelství Prostor jako 5. svazek edice Pozdní sběr, v překladu Viktorie Hokynové.

Ukázka z knihy:

Anne-Claire prohlíží obrázky s horlivostí až nepřirozenou, jako by na tomto světě neměla nic jiného na

práci. Pomalu, opatrně jí sahám po pase. Pámbíčku pomáhej!

Vkusné to zrovna není, jen co je pravda… Moje ruka se dotkne jejího těla. Anne-Claire po ní sáhne jakoby na protest, ale její ruka, náhle zemdlená, tam ustrne. Beze slova ke mně otočí hlavu a dlouho se na mne dívá. Oči má smutné, zarosené. Po chvíli zvolna přivře víčka.

Černoch na dvoře diskrétně zavyje.

Pomalu se k ní skláním a políbím ji na ústa. Z očí jí vyhrkne slza, skane do polibku a drobet jej osolí.

Anne-Claire mě něžně odsune a tichým zastřeným hlasem řekne:

„Rozsviť, už je tma.“

„U nás se ještě nesvítí. Zkoušel jsem to před chvílí. Musí se zavolat dolů.“

„Pojď, posadíme se ke krbu, nebudeme sedět na posteli.“

Přisunu křeslo k ohni, sám si sednu k jejím nohám a hlavu jí skloním do klína. Své dlouhé, útlé prsty mi zaboří do vlasů a oba mlčíme.

Je sobota večer. Soumrak zdvořile vpluje oknem.

„Le crépuscule. Faites excuse, monsieur, dame. Jsem soumrak, promiňte laskavě.“

Kdesi se nějaká dámička rozkošně hihňá. Patrně ji lechtají polibky na krku.

„Proč pláčeš, Anne-Claire?“

„To nic není, opravdu. Jenom jsem nervózní.“

Chvíli mlčíme.

„Chceš, abych ti zazpívala písničku?“ zeptá se znenadání. „Když jsem byla malá, tancovaly jsme v ústavu dokolečka a přitom jsme zpívaly:

Il était un petit navire,

Il était un petit navire,

Qui n’avait ja… ja… jamais navigué,

Qui n’avait ja… ja… jamais navigué.

Ohé! Ohé!

Tak byla jednou loďka malá,

tak byla jednou loďka malá,

na moři jak-jak-jakživ nebyla,

na moři jak-jak-jakživ nebyla.

Ohé! Ohé!“

Přehodí si nohu přes nohu, rukama obejme koleno a kolébá se v rytmu písničky.

Proč před chvílí plakala?

„Dej mi taky cigaretu, Monpti,“ spustí náhle zvesela.

„Tu co máš v ústech. Ty si vezmi jinou.“

Zapálí si, obezřetně drží cigaretu od těla a mocně odfukuje kouř.

„Ráda bych se tě na něco zeptala, Monpti, pokud mi ovšem upřímně odpovíš.“

„Prosím.“

„Proč ses mě tak dlouho neodvážil políbit?“

 Na to se mne ptá po týdenní známosti!

„Řekla jsi, že musím být korektní.“

„Opravdu? No ovšem, ovšem.“

Buď je to zkažená ženská, nebo mě miluje, a proto jí všechno připadá přirozené. Tak či onak, já přitom hraju trapnou úlohu pitomečka.

Vtom se rozsvítí světlo.

„Ach!“ zazní najednou ze sousedních pokojů.

Mimochodem, Muší oko na tu svou chamtivost přímo doplácí. Kdekdo otáčí vypínačem, aby se přesvědčil, zda už světlo svítí, a potom je nechá zapnuté. Mezitím odejde z domu, což se stalo i mně, a vrátí se kolem půlnoci. V pokoji se pak svítí už od pěti hodin odpoledne.

Ze sousedního pokoje je slyšet ženský hlas:

„Alfréd, c’est tout? Tu me fai peur! Alfréde, to je všechno? Ty mě děsíš!“ – načež Alfréd začíná vysvětlovat, že hodně sportuje a sportovci, jak je obecně známo…

Anne-Claire se začervená, snaží se mluvit hlasitěji o ničem, jen abych neslyšel rozhovor ze sousedství.

Mně to připadá, jako když se člověk na jaře prochází s dívenkou: „Kterápak je vaše zamilovaná písnička, pusinko?“

Tu se pojednou vynoří dva psi, jak vedle sebe, otočení každý na opačnou světovou stranu vyčkávají, co přinese pomíjivý čas. Pusinka zrudne, povídá a povídá, hodně rychle a nahlas, už ani sama neví co, protože výrostci kolem řvou jako šakalové: „Do prkenný vohrady! No né…!“

„Uvařím ti šálek čaje, Anne-Claire.“

„To je od tebe milé. Mám ti pomoct?“

„Ne, jen zůstaň klidně sedět. Je mi tak blaze, že tě tu mám. Vyjímáš se nádherně, jak tam sedíš v křesle. To mi dodá sílu při vaření čaje.“

Když jí nalévám čaj, zeptá se mne:

„Proč jsi uvařil dva šálky?“

„Chci se také napít, ne?“

„Hlupáčku, jeden šálek by přece stačil pro oba. Jednou by ses napil ty, jednou já. Pojď, sedni si pěkně semhle do křesla, já se ti posadím na klín, ale musíš dávat pozor, abys mě nepolil“

Všechno to říká tak přirozeně, jako by se třeba zeptala:

„Nemáš po ruce zrcátko, ráda bych si upravila účes.“

Lehce se mi snese do klína a přitulí se ke mně. Hlavu mi položí na rameno a jednou rukou mě obejme kolem krku.

„Budeme si hrát na holoubátka?“

„Jak se to hraje?“

„Budu tě takhle krmit. Ukousni si chleba z mých úst. Ouvej, teď jsi mě polil, ty nešiko.“

„Odpusť.“

„A just ne!“

„Anne-Claire, ten čaj není dobrý.“

„Hrozný. Je cítit kakaem. Už ho nebudeme pít. A co budeme dělat? Povídej mi něco.“

„Nezdá se ti, že je tady u krbu strašně horko?“

Beze slova vstane a posadí se na postel. Panečku, ta má postavu!

Monsieur Jacques, můj druhý soused, huláká:

„Co to, Lucienne, ty si ani neodložíš klobouk?“

„Anne-Claire, nechceš být mou kamarádkou?“

„A co by ne, ty hlupáčku!“

„Mám na mysli… tak docela.“

Mlčí.

„Chceš?“

„Ehm.“

„Mám zhasnout?“

„Ehm.“

Otočím vypínačem.

„Máš mě rád?“ ptá se a sevře mi tvář do dlaní.

„Moc tě mám rád… ty moje drahá… sladká… ty…“

„Okamžitě rozsviť!“

„Proč?“

„Já nechci. Rozmyslela jsem si to.“

„Proč ne? Já tě mám moc rád. Copak jsem ti to neříkal?“

„Já jsem ještě panna. Rozsviť!“

Rozsvítím.

„Zlobíš se?“ ptá se s roztomilou kajícností.

„Á!“

„Ty se zlobíš, a já nechci, aby ses zlobil. Zhasni.“

Zhasnu.

„Počkej, Monpti. Ach, jak je to divné! Chtělo by se mi plakat. Ještě ne! Nedotýkej se mě! Bože, bože! Přece

jenom rozsviť.“

„Ne.“

„Počkej chvilku, svléknu si šaty.“

Ve tmě je slyšet šustění šatů, pak je ticho.

„Kde jsi? Co děláš?“

„Nemůžu najít vypínač.“

„Co máš pořád s tím vypínačem?“

Vtom jej našla, světlo se rozsvítí.

Stojí přede mnou úplně oblečená, dokonce si nasadila i baret.

„Proč ses oblékla?“

„Protože odcházím. Už musím jít. Hned teď.“

„Nemáš mě ráda?“

„Právě že mám. A přece to nemůžu udělat. Neměla jsem sem chodit. Věděla jsem, že to tak dopadne. Tvoje chyba to není. Ničema je ten, kdo vynalezl čaj.“

Nervózně otvírá a zavírá kabelku.

„Nač teď myslíš, Monpti?“

„Zahráváš si se mnou a nemáš mě ráda.“

„Kdybych tě neměla ráda, nebyla bych tady.“

Najednou si přede mne klekne:

„Nesmíš mě tak podceňovat. Ještě jsem si na tebe pořádně nezvykla. Pojď mě doprovodit domů. Nezůstávejme tady, je to nebezpečné. Že mě máš přesto rád, viď?“