W. Somerset Maugham: Veselice aneb Kostlivec ve skříni

William Somerset Maugham patřil svého času k nejpřekládanějším britským autorům u nás. V letech 1927 až 1976 vyšlo v českých nakladatelstvích dvanáct jeho prozaických titulů a překladu se dočkaly i některé z jeho divadelních her. Zájem o dílo britského autora nyní křísí kapesní edice Pozdní sběr (nakladatelství Prostor), kterou loni zahájilo nové vydání románu Poslední půlšilink. Následoval román Barevný závoj. A do třetice vychází duchaplný román Veselice aneb Kostlivec ve skříni v překladu Karla a Jiřiny Kynclových (v prvním českém vydání z roku 1974 bylo ovšem jméno překladatelů smlčeno).

Originál románu vyšel v roce 1930. Děj se odehrává od devadesátých let 19. století do konce dvacátých let století 20., kdy je vypravěč, rovněž spisovatel William Ashenden, požádán svým kolegou o pomoc se sepsáním životopisu nedávno zesnulého Edwarda Driffielda. V postavě spisovatele Driffielda mohli čtenáři odhalit skutečného romanopisce Thomase Hardyho.

Somerset Maugham se ovšem věnuje především postavě spisovatelovy první manželky, která byla naprostým protipólem literátské nudnosti a upjatosti – velmi prostá a velmi živelná. K tomu dodává štiplavé poznatky ze spisovatelského života, neboť takových mikropříběhů a pozorování za své praxe nasbíral nespočet.

O tom, že je Veselice dílo nadčasové, svědčí pak i pasáž z autorovy předmluvy, jež jako by byla psána dnes: „Když jsem chtěl vykreslit portrét spisovatele, který používá všech prostředků reklamy, aby pomohl věhlasu svých děl, nemusel jsem soustřeďovat pozornost na žádnou konkrétní osobu. Tato praxe je až příliš všeobecná. A člověk se nemůže ubránit pocitu sympatií k této praxi. Každý rok zapadnou beze stopy spousty knih, mnohé z nich pozoruhodné úrovně. Napsání každé z nich trvalo autorovi měsíce; možná že ji nosil v hlavě celá léta. Vložil do ní něco ze sebe, co je navždy ztraceno, a člověku rve srdce, když si pomyslí, jak velké je nebezpečí, že si jí nikdo ani nevšimne pod tlakem různých příčin, které tlačí na kritické váhy a obtěžkávají knihkupecké regály. Není tedy nepřirozené, že autor využívá všech prostředků, aby vzbudil pozornost veřejnosti. Zkušenosti ho naučily, jak se to dělá. Musí ze sebe udělat veřejného činitele. Musí se veřejnosti neustále ukazovat. Musí dávat interview, musí se snažit, aby v novinách vycházely jeho fotografie. Musí psát dopisy redakci Timesů, hovořit na schůzích a zabývat se sociálními otázkami. Musí pronášet přípitky na slavnostních večeřích, musí doporučovat knihy v nakladatelských reklamách a musí se ukazovat vždycky v pravý čas na pravých místech. Nikdy nesmí dovolit, aby se na něho pozapomnělo.“

Ukázka z knihy

Cesta zpět k Driffieldovým vedla přes Vincent Square, a když jsme procházeli kolem mého bytu, zeptal jsem se Rosie:

„Nešla byste na chvilku dovnitř? Ještě jste neviděla, jak bydlím.“

„A co vaše domácí? Nechtěla bych, abyste měl nepříjemnosti.“

„Ale ne, ta spí jako dub.“

„Tak pojďme na chvilku.“

Tiše jsem vsunul klíč do zámku, a protože v chodbě byla tma, vzal jsem Rosie za ruku. Zapálil jsem plynové světlo ve svém obývacím pokoji. Sňala si klobouk a vjela si rukama do vlasů. Pak se rozhlédla, kde je zrcadlo, ale já byl „strašně uměleckej“ a zrcadlo, které visívalo nad krbem, jsem odstranil, takže v tomto pokoji se na sebe nikdo nemohl podívat, jak vypadá.

„Pojďte do ložnice,“ řekl jsem. „Zrcadlo je tam.“

Otevřel jsem dveře a zapálil svíčku. Rosie vešla za mnou a já podržel svíčku tak, aby se viděla. Díval jsem se na její obraz v zrcadle, jak se česala. Vytáhla si z vlasů dvě nebo tři sponky, vsunula si je do úst, vzala jeden z mých kartáčů a začala si jím přejíždět po vlasech. Zapletla si je, uhladila a pak do nich vracela sponky. Právě když byla zabraná do této práce, všimla si mých očí v zrcadle a usmála se na mě. Upevnila poslední sponku a obrátila se. Mlčela. Dívala se na mě klidně, s přátelským úsměvem v modrých očích. Postavil jsem svíčku. Pokoj byl hodně malý a toaletní stolek stál vedle postele. Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři.

Lituji teď, že jsem začal psát tuto knihu v první osobě. Je výborné, když se člověk může předvést v roztomilém a dojemném světle, a nic není účinnější než skromné hrdinství nebo patetický humor, který se v této vyprávěcí formě velice pěstuje. Je báječné psát o sobě, když v duchu vidíte lesknoucí se slzu na čtenářových řasách a něžný úsměv na jeho rtech. Rozhodně ale není tak pěkné, když musíte vystavovat na odiv sebe jako úplného pitomce.

Před nedávnem jsem si přečetl v Evening Standard článek od pana Evelyna Waugha, v němž mimo jiné podotýká, že psát romány v první osobě je opovrženíhodná praxe. Byl bych rád, kdyby vysvětlil proč, on však pouze předhodil toto prohlášení veřejnosti s toutéž nedbalou lhostejností (berte nebo nechte být), jako to udělal Euklides se svou proslulou poznámkou o rovnoběžkách. Velice mě to znepokojilo, a požádal jsem proto Alroye Keara (který čte všechno, dokonce i knihy, k nimž píše předmluvy), aby mi doporučil nějaká díla o umění psát romány. Na jeho doporučení jsem si přečetl Řemeslo psaní od pana Percyho Lubbocka, z něhož jsem se dověděl, že jediný správný způsob, jak psát romány, je způsob, jak je píše pan E. M. Forster; pak jsem četl Strukturu románu od pana Edwina Muira a z ní jsem se nedověděl vůbec nic. V žádném z těchto děl jsem neobjevil ani zmínku, která by se týkala oné sporné otázky. Stejně však chápu jeden z důvodů, proč jistí spisovatelé, jako Defoe, Sterne, Thackeray, Dickens, Emily Brontëová nebo Proust, svého času slavní, ale nyní nepochybně zapomenutí, používali metodu, kterou pan Evelyn Waugh potírá. Čím jsme starší, tím více si začínáme být vědomi složitosti, popletenosti a nerozumnosti lidských tvorů; to je ve skutečnosti jedinou přijatelnou omluvou pro spisovatele středního věku a starší, kteří by se správně měli zabývat vážnějšími věcmi, a místo toho se zaobírají bezvýznamnými starostmi imaginárních lidí. Jestliže totiž nejvhodnějším předmětem ke studiu lidstva je člověk, pak je evidentně rozumnější zaobírat se pevně daným, důkladným a významným románovým stvořením než iracionálními a stínovými postavami skutečného života. Někdy se spisovatel cítí jako Bůh a je ochoten vám o svých postavách říci všechno; někdy ovšem ne a pak vám neříká vše, co byste o nich měli vědět, ale jen to málo, co o nich ví sám. A protože čím jsme starší, tím se stále méně a méně považujeme za bohy, vůbec bych nebyl překvapený, kdyby se ukázalo, že s postupujícím věkem je spisovatel stále méně ochotný popisovat něco víc, než mu umožňuje jeho vlastní zkušenost. První osoba jednotného čísla je velice vhodným nástrojem pro tento omezený cíl.

Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři. Vůbec nechápu, proč jsem se v té chvíli zachoval tak, jak jsem se zachoval. Rozhodně to nebyl způsob chování, jaký jsem si u sebe za takových okolností představoval. Z hrdla se mi vydral vzlyk. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem byl plachý a osamělý (nikoli osamělý v pravém slova smyslu, neboť jsem celé dny trávil v nemocnici mezi nejrůznějšími lidmi, ale duševně osamělý), nebo proto, že jsem po ní tak toužil, ale dal jsem se do pláče. Strašlivě jsem se za to styděl, snažil jsem se ovládnout, ale nešlo to. Slzy mi prýštily z očí a tekly po tvářích. Rosie se na to dívala a trošku zalapala po dechu.

„Copak je, zlato? Co se děje? Neplač. Neplač!“

Objala mě kolem krku a dala se také do pláče a líbala mě přitom na rty a na oči a na mokré tváře. Rozepjala si živůtek a přitiskla mi hlavu ke svým ňadrům. Hladila mě po tváři. Kolébala mě v náručí, jako bych byl malé dítě. Líbal jsem jí ňadra a bílý sloupek šíje, ona vyklouzla z živůtku, sukně a spodničky a já ji chvíli držel kolem pasu staženého korzetem. Pak na okamžik zadržela dech, aby mohla korzet rozepnout, a stála přede mnou v košilce. Když jsem jí položil ruce na boky, ucítil jsem na její pokožce žebrování, které tam vtlačil korzet.

„Zhasni svíčku,“ zašeptala.

Byla to ona, kdo mě probudil, když se za svítání, pronikajícího záclonami, objevily obrysy postele a šatníku na pozadí otálející noci. Vzbudila mě polibkem na ústa a na tváři mě přitom pošimraly její rozpuštěné vlasy.

„Musím vstát,“ řekla. „Nechci, aby mě viděla tvá domácí.“

„Je spousta času.“

Jak se nade mnou naklonila, její ňadra mi spočinula na prsou. Za chviličku vstala z postele. Zapálil jsem svíčku. Obrátila se k zrcadlu, upravila si vlasy a pak si chvíli prohlížela své nahé tělo. Pas měla od přírody úzký. Ačkoliv měla bujné tvary, byla velmi štíhlá. Její prsa byla bujná a pevná a vypadala jako vytesaná z mramoru. Bylo to tělo stvořené pro akt lásky. Ve světle svíčky, které teď bojovalo s rodícím se dnem, byla stříbřitě zlatá: jedinou odlišnou barvou byla růžová (slovo skutečně pocházející od slova „růže“) tvrdých bradavek.

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Barevný závoj (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.