William Somerset Maugham: Na ostří nože

Edice Pozdní sběr, kterou od loňska vydává nakladatelství Prostor, našla zalíbení v knihách Williama Somerseta Maughama. Do nového roku vstupuje vydáním v pořadí už čtvrtého titulu britského klasika. V románu Na ostří nože autor předkládá verzi indické spirituality stravitelnou pro západního čtenáře. Kniha se díky tomu stala jedním z bestsellerů 20. století a inspirovala hnutí hippies. Nakladatelství Prostor sáhlo po překladu Dagmar Steinové, který vyšel před rovnými 45 lety, roku 1974. Bylo to tehdy druhé české vydání a druhý český překlad, ten první z pera Josefa Hrůši vyšel už dva roky po vydání originálu, roku 1946.

Maugham v roce 1938 navštívil Indii a v Madrásu pobýval v ášramu, aby se setkal s tamilským duchovním učitelem Šrí Ramana Maharšim. Během čekání na přijetí omdlel (pravděpodobně horkem a když se probral, zjistil, že nemůže mluvit. Maharši ho uklidnil, že ticho je také konverzace. Maughama téma zaujalo a několikrát o něm psal, především v románu Na ostří nože, kterým se prosadil ve Spojených státech. Líčí v něm příběh Američana, jenž odjede do Indie, kde navštíví guru Šrí Ganéšu a s jeho pomocí se dostane do extatického spirituálního stavu. Je to zkušenost stejného řádu, jakou zažívali mystici světa po celá staletí. S požehnáním Šrí Ganéši se tento předchůdce hippies vrací do Illinois, kde hodlá praktikovat život v klidu, zdrženlivosti, soucitu a obětavosti, zatímco se živí jako taxikář. „Je chyba domnívat se, že svatí muži v Indii vedou zbytečné životy,“ říká hrdina knihy, „jsou světlem zářícím v temnotách.“ Kniha přinesla Maughamovi slávu a bohatství a Maharšimu publicitu.

Na podzim vydá PROSTOR v edici Pozdní sběr Maughamovo nejslavnější dílo, částečně autobiografický román O údělu člověka (On Human Bondage, 1915).

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017) a Veselice (2018). Na letošní podzim Prostor chystá vydání snad nejslavnějšího Maughamova díla, částečně autobiografického románu O údělu člověka.

Ukázka z knihy:

4

Podle Elliottova názoru byla snídaně jídlo, které lze sdílet pouze s úplně neznámými lidmi, a to pouze tehdy, když není zbytí, a tak paní Bradleyová, poněkud proti své vůli, a Isabela, kterou to naopak vůbec nermoutilo, musely snídat ve svých ložnicích. Ale když se Isabela probudila, požádala někdy Antoinettu, vznešenou komornou, kterou Elliott kvůli nim přijal, aby jí odnesla café au lait do pokoje k mamince, aby si s ní mohla při kávě popovídat. Při rušném životě, který nyní vedla, to byla jediná chvíle za celý den, kdy mohly být o samotě.

Jednoho takového rána, to už byly v Paříži téměř měsíc, poté, co jí Isabela vylíčila události minulé noci, během níž obcházela s Larrym ve společnosti přátel jeden noční podnik za druhým, vyslovila paní Bradleyová otázku, kterou měla od příjezdu na jazyku.

„Kdy se vrátí Larry do Chicaga?“

„Nevím. Nemluvil o tom.“

„A ty ses ho nezeptala?“

„Ne.“

„Bojíš se ho zeptat?“

„Ne, samozřejmě ne.“

Paní Bradleyová ležela na lehátku v módním županu, který jí Elliott vnutil, a leštila si nehty.

„O čem pořád hovoříte, když jste sami?“

„Nemluvíme pořád. Je to hezké, že jsme pohromadě. Víš, Larry vždycky býval dost mlčenlivý. Když hovoříme, mluvím myslím hlavně já.“

„Co tu celou dobu dělal?“

„Ani pořádně nevím. Myslím, že nic zvláštního. Asi si užíval.“

„A kde bydlí?“

„To také nevím.“

„Je hodně uzavřený, viď?“

Isabela si zapálila cigaretu, a jak vyfukovala kouř nosem, pohlédla chladně na matku.

„Co tím vlastně chceš říct, maminko?“

„Strýček Elliott se domnívá, že tu má Larry byt a že žije s nějakou ženskou.“

Isabela vyprskla smíchy.

„Tomu přece nevěříš?“

„Ne, upřímně řečeno ne.“ Paní Bradleyová si zamyšleně prohlížela nehty. „Nemluvíš s ním nikdy o Chicagu?“

„Naopak, velmi často.“

„Naznačil ti nějak, že se hodlá vrátit?“

„To ani ne.“

„V říjnu to budou dva roky, co odjel.“

„Já vím.“

„Je to tvoje věc, miláčku, a musíš dělat, co pokládáš za správné. Ale věcem nepomáhá, když je odkládáme.“

Pohlédla na dceru, ale Isabela se jejímu pohledu vyhnula. Paní Bradleyová se na ni láskyplně usmála.

„Jestli nechceš přijít pozdě na oběd, měla by ses raději jít vykoupat.“

„Obědvám s Larrym. Půjdeme někam do Latinské čtvrti.“

„Bav se dobře.“

Za hodinu pro ni přišel Larry. Vzali si taxík k mostu St. Michel a zvolna kráčeli po přeplněném bulváru, až našli kavárnu, která se jim zalíbila. Posadili se na zahrádku a objednali si dva dubonnety. Pak si vzali další taxík a jeli do restaurace. Isabela měla zdravou chuť k jídlu a dobroty, které Larry objednal, jí chutnaly.

Bavilo ji pozorovat lidi, kteří seděli těsně vedle nich, protože tam bylo velmi plno, a bylo jí k smíchu, jak neuvěřitelné potěšení jim způsobuje jídlo. Ale především ji těšilo, že sedí u maličkého stolku s Larrym.

Měla hrozně ráda jeho pobavený výraz v očích, když vesele brebentila. Kouzelné bylo, že je jí s ním tak dobře.

Ale někde v hloubi duše pociťovala nejasný neklid, protože i když Larrymu s ní zřejmě rovněž bylo dobře, zdálo se Isabele, že je to víc kvůli okolí než kvůli ní. Nepatrně ji rozrušilo, co jí řekla matka, a i když zdánlivě žvatlala zcela bezelstně, pozorovala každý jeho výraz. Larry nebyl úplně stejný, jako když odjížděl z Chicaga, ale Isabela nedovedla určit, v čem ten rozdíl je. Vypadal přesně tak, jak ho měla v paměti, právě tak mladý a otevřený, ale jeho výraz se změnil.

Nebyl vážnější, obličej, když byl v klidu, měl vždycky vážný, ale jeho vyrovnanost pro ni byla nová. Vypadalo to, jako by v sobě něco vyřešil a cítil se volněji

než kdykoliv dřív.

Když dojedli, navrhl jí, aby se prošli Lucemburským palácem.

„Ne, nechci se dívat na obrazy.“

„Dobrá, tak si pojďme sednout do zahrady.“

„Ne, to se mi taky nechce. Chci se podívat, kde bydlíš.“

„Nic tam neuvidíš. Mám nevalný pokojík v hotelu.“

„Strýček Elliott tvrdí, že máš byt a že žiješ s nějakou modelkou.“

„Tak pojď a přesvědč se sama,“ zasmál se. „Je to jen pár kroků odsud. Můžeme jít pěšky.“

Vedl ji úzkými, křivolakými uličkami, tmavými navzdory pruhu modré oblohy prosvítající mezi vysokými domy, a za malou chvíli se zastavil před hotýlkem

s honosnou fasádou.

„Jsme na místě.“

Isabela šla za ním do úzké haly, kde na jedné straně byl recepční pult a za ním muž v košili, vestě s úzkými černými a žlutými proužky a v zástěře četl noviny. Larry ho požádal o klíč a muž ho vzal z tabule hned za sebou. Zkoumavě se na Isabelu podíval a pak se významně ušklíbl. Zřejmě byl přesvědčen, že nejde k Larrymu do pokoje s poctivými úmysly.

Po schodech pokrytých chatrným červeným kobercem vyšli do druhého patra a Larry odemkl. Isabela vstoupila do pomenšího pokoje se dvěma okny. Shlížela

na šedivý činžák naproti, kde bylo v přízemí papírnictví. V pokoji byla jedna jednoduchá postel, vedle ní noční stolek, dále těžká skříň s velkým zrcadlem,

čalouněné křeslo, ale s rovným lenochem, a mezi okny stůl, na němž stál psací stroj, papíry a řada knih. Na polici nad krbem byla kupa brožovaných svazků.

„Sedni si do křesla. Není moc pohodlné, ale nic lepšího ti nemůžu nabídnout.“

Přitáhl si židli a usedl.

„Tak tady žiješ?“ zeptala se Isabela.

Při pohledu na její výraz se zachechtal.

„Ano. Jsem tu od té doby, co jsem přijel do Paříže.“ „Proč?“

„Je to šikovné. Mám blízko do Národní knihovny i na Sorbonnu.“ Ukázal na dveře, jichž si nevšimla.

„A mám koupelnu. Snídat můžu tady a večeřím většinou

v restauraci, kde jsme obědvali.“

„Je to hrozně ubohé.“

„Vůbec ne, je to dobré. Víc nepotřebuju.“

„Ale jací lidé tu bydlí?“

„Ani přesně nevím. V podkroví pár studentů. Dva nebo tři staří mládenci z úřadů a herečka z Odeonu na penzi. V jediném dalším pokoji s koupelnou bydlí vydržovaná žena, jejíž přítel ji navštěvuje každý druhý čtvrtek. Asi nějací přechodní hosté. Je to velmi tichý a slušný podnik.“

Isabelu to trochu vyvedlo z míry, a protože věděla, že Larry to postřehl a baví se tím, byla téměř rozhodnutá se urazit.

„Co je to za velkou knihu támhle na stole?“ zeptala se.

„To? To je můj řecký slovník.“

„Tvůj co?“ zvolala.

„Je neškodný. Nekousne tě.“

„Ty se učíš řecky?“

„Ano.“

„Proč?“

„Tak mě napadlo, že bych se měl učit.“

Pohlížel na ni s úsměvem v očích a Isabela se na něho rovněž usmála.

„Co kdybys mi tak pověděl, co jsi prováděl celý ten čas, co jsi v Paříži?“

„Hodně jsem četl. Osm až deset hodin denně. Chodil jsem na Sorbonnu na přednášky. Přečetl jsem myslím všechno významné z francouzské literatury a mohu číst latinsky, alespoň latinskou prózu, téměř stejně snadno jako francouzsky. Řečtina je samozřejmě mnohem těžší. Ale mám výborného učitele. Než jsi přijela, chodil jsem k němu tři večery v týdnu.“

„A kam to všechno povede?“

„K získání vědomostí,“ usmál se.

„Není to zrovna moc praktické.“

„Možná že to ani praktické není, ale na druhé straně to možná praktické je. A je to obrovská zábava. Nedovedeš si představit, jak vzrušující je číst Odysseu v originále. Člověk má pocit, že by stačilo stoupnout si na špičky, natáhnout ruku a mohl by si sáhnout na hvězdy.“

Jakoby hnán vzrušením, jež se ho zmocnilo, zvedl se z židle a začal přecházet sem a tam.

„Poslední měsíc nebo dva jsem četl Spinozu. Patrně tomu ještě moc nerozumím, ale uvádí mě to do vytržení. Jako kdybych přistál s letadlem na velké náhorní planině. Samota a tak čistý vzduch, až stoupá do hlavy jako víno a člověk se cítí na vrcholku blaha.“

„Kdy se vrátíš do Chicaga?“

„Do Chicaga? To nevím. Ještě jsem o tom neuvažoval.“

„Řekl jsi, že když za dva roky nedosáhneš, co chceš, vzdáš to.“

„Teď bych se nemohl vrátit. Stojím na prahu. Vidím širé kraje, které se přede mnou rozestírají a volají mě, a já hořím touhou je procestovat.“

„Co tam hodláš najít?“

„Odpovědi na své otázky.“ Vrhl na ni téměř hravý pohled, a kdyby ho tak dobře neznala, mohla by si myslet, že žertuje. „Chci se rozhodnout, jestli Bůh

je, nebo ne. Chci zjistit, proč existuje zlo. Chci vědět, jestli mám nesmrtelnou duši, anebo jestli smrt znamená konec.“

Isabela maličko zalapala po dechu. Bylo jí nepříjemně, když Larry říkal takové věci, a byla mu vděčná, že hovoří lehce, obyčejným konverzačním tónem, což jí

umožňovalo překonat rozpaky.

„Ale Larry,“ usmála se. „Lidé si tyto otázky kladou už tisíce let. Kdyby bylo možné je zodpovědět, byly by dnes už zodpovězeny.“

Larry se zasmál.

„Nesměj se, jako by to byla pitomost,“ řekla Isabela prudce.

„Naopak si myslím, že jsi řekla něco chytrého. Ale na druhé straně by se dalo říct, že když lidé kladou tyto otázky už tisíce let, je to důkazem, že je nemohou

neklást a že je budou klást i nadále. Mimoto není pravda, že nikdo nenašel odpověď. Odpovědí je víc než otázek a spousta lidí našla odpověď, která je dokonale uspokojila. Například starý Ruysbroeck.“

„Kdo to byl?“

„Jen nějaký chlápek, kterého jsem ve škole neznal,“ odpověděl Larry lehkovážně.

Isabela nevěděla, co tím myslí, ale pokračovala: „Připadá mi to strašně nedospělé. Takové věci ohromně vzrušují lidi v prvním ročníku, ale když opouštějí vysokou školu, zapomínají na ně. Musí si vydělávat na živobytí.“

„Nemám jim to za zlé. Jenomže já jsem ve šťastném postavení, mám na živobytí dost. Kdybych neměl, musel bych udělat totéž co ostatní a vydělávat peníze.“

„Ale cožpak pro tebe peníze nic neznamenají?“

„Ani tohle,“ zaculil se.

„Jak dlouho myslíš, že ti to potrvá?“

„Nemám tušení. Pět let. Deset let.“

„A pak? Co si počneš s celou tou moudrostí?“

„Jestli kdy získám moudrost, budu snad dostatečně moudrý, abych věděl, co si s ní počít.“

Isabela vášnivě sepjala ruce a naklonila se v křesle.

„Hrozně se mýlíš, Larry. Jsi Američan. Tvé místo není tady. Tvé místo je v Americe.“

„Vrátím se, až budu připravený.“

„Ale přicházíš o spoustu věcí. Jak dokážeš sedět tady v tom závětří, když prožíváme nejnádhernější dobrodružství, jaké svět kdy poznal? Evropa je vyřízená. Jsme největší a nejmocnější národ na světě. Postupujeme kupředu mílovými kroky. Máme všechno. Je tvou povinností podílet se na rozvoji vlastní země. Už jsi zapomněl, jak vzrušující je dnes život v Americe. Víš jistě, že tohle neděláš jen proto, že nemáš odvahu pustit se do práce, která dnes čeká každého Američana? Já vím, že svým způsobem pracuješ, ale není to jen únik před odpovědností? Znamená to víc než pouze namáhavé lenošení? Co by se stalo s Amerikou, kdyby každý uhýbal, jako uhýbáš ty?“

„Jsi hrozně přísná, zlatíčko,“ usmál se Larry. „Na to lze odpovědět, že ne každý sdílí mé pocity. Snad naštěstí je většina lidí ochotná jít vyšlapanou cestou. Ale zapomínáš, že já se chci učit právě tak vášnivě jako například Gray chce vydělávat spousty peněz. Jsem opravdu zrádcem vlastní země, když chci věnovat několik let tomu, abych se vzdělal? Je možné, že až skončím, dokážu dát lidem něco, co ochotně přijmou. Je to samozřejmě pouhá domněnka, ale když neuspěju, nebudu na tom o nic hůř než člověk, který se dal na podnikání a nikam to nedotáhl.“

„A co já? Nejsem pro tebe vůbec důležitá?“

„Jsi ohromně důležitá. Chci se s tebou oženit.“

„Kdy? Za deset let?“

„Ne. Teď. Co nejdřív.“

„A jak budeme žít? Maminka si nemůže dovolit něco nám dát. Mimoto by to neudělala, ani kdyby mohla. Připadalo by jí nesprávné pomáhat ti, aby sis jen žil a nic nedělal.“

„Nic bych od tvé maminky nepřijal,“ řekl Larry. „Mám tři tisíce ročně. To je na Paříž hodně. Mohli bychom si najmout malý byt a mít bonne à tout faire. Bylo by to hrozně prima, miláčku.“

„Ale Larry, za tři tisíce ročně se nedá žít.“

„Samozřejmě že dá. Spousta lidí žije za míň.“

„Ale já nechci žít za tři tisíce ročně. Není nejmenší důvod, proč bych tak měla žít.“

„Já žiju ani ne za polovinu.“

„Ale jak!“

Podívala se na ošuntělý pokojík a zachvěla se odporem.

„To znamená, že jsem si něco našetřil. Mohli bychom si zajet na svatební cestu na Capri a na podzim bychom mohli jet do Řecka. Šíleně rád bych se tam podíval. Nepamatuješ se, jak jsme hovořili o tom, že spolu budeme cestovat po světě?“

„Samozřejmě že chci cestovat. Ale takhle ne. Nechci cestovat na lodi druhou třídou a bydlet v hotelích třetího řádu bez koupelny a jíst v laciných restauracích.“

„Loni v říjnu jsem takhle projel celou Itálii. Měl jsem se báječně. Za tři tisíce ročně bychom mohli projet celý svět.“

„Ale já chci mít děti, Larry.“

„To je v pořádku. Vezmeme je s sebou.“

„Jsi blázínek,“ zasmála se. „Víš, co to stojí, mít dítě? Violetě Tomlinsové se loni narodilo miminko a věci pro ně pořídila, jak se dalo nejlevněji, a stejně ji to

přišlo na dvanáct set padesát dolarů. A co myslíš, že stojí sestra k dítěti?“

Jak ji napadala jedna věc za druhou, byla stále důraznější. „Jsi hrozně nepraktický. Nevíš, co ode mne požaduješ. Jsem mladá. Chci se bavit. Chci dělat všechno, co dělají ostatní. Chci chodit do společnosti. Chci chodit tančit, chci hrát golf a jezdit na koni. Chci nosit hezké šaty. Umíš si představit, co to pro dívku znamená, když není tak dobře oblečená jako její parta? Víš, co to znamená, Larry, kupovat od přítelkyň obnošené šaty, co jim už lezou krkem, a být vděčná, když se někdo smiluje a dá ti nové? Nemohla bych si ani dovolit slušného kadeřníka, aby mi pěkně upravil vlasy. Nechci jezdit tramvají a autobusem. Chci mít vlastní vůz. A co bych si asi tak sama se sebou celý

den počala, zatímco ty by sis četl v knihovně? Chodila po ulicích a obhlížela výkladní skříně nebo seděla v Lucemburské zahradě a hlídala děti, aby neprovedly nějakou neplechu? Neměli bychom žádné přátele.“

„Ale Isabelo,“ přerušil ji.

„Ne přátele, na jaké jsem zvyklá. Ovšem, přátelé strýčka Elliotta by nás kvůli němu občas pozvali, ale my bychom nemohli pozvání přijmout, protože bych

neměla vhodné šaty, a navíc bychom tam nešli, protože bychom jim nemohli pohostinství oplatit. Nechci se seznámit se spoustou umouněných, nemytých lidí. Nemám jim co říct a oni nemají co říct mně. Chci žít, Larry.“ Náhle si uvědomila výraz v jeho očích, něžný jako vždy, když je na ni upíral, ale zároveň mírně pobavený.

„Myslíš si asi, že jsem hloupá, viď? Myslíš si, že jsem malicherná a hnusná.“

„Ne, nemyslím. Co říkáš, je přece docela přirozené.“

Stál zády ke krbu a Isabela vstala a šla k němu, takže stáli proti sobě.

„Larry, kdybys neměl ani halíř a dostal místo, které by ti vynášelo tři tisíce ročně, provdala bych se za tebe bez nejmenšího zaváhání. Vařila bych ti, stlala postele, bylo by mi jedno, co nosím, všeho bych se vzdala,

 pokládala bych to za báječnou věc, protože bych věděla, že je to jen otázka času, než se prosadíš. Ale tohle znamená žít strašně nuzně celý život, bez jakýchkoliv vyhlídek. Znamená to, že bych se plahočila do konce svých dnů. A proč? Abys mohl trávit léta hledáním odpovědí na otázky, které sám pokládáš za neřešitelné. Není to správné. Muž má pracovat. Proto je na světě. Tím přispívá k blahobytu společnosti.“

„Zkrátka a dobře, je jeho povinností usadit se v Chicagu a vstoupit do podniku k Henrymu Maturinovi. Myslíš, že bych významně přispěl k blahobytu společnosti, kdybych přemluvil své přátele, aby si koupili cenné papíry, na nichž má Henry Maturin zájem?“

„Makléři musí být a je to ohromně slušný a čestný způsob, jak si vydělávat na živobytí.“

„Vylíčila jsi hrozně ponurý obraz pařížského života s malým příjmem. Opravdu to není takové. Můžeš se velmi hezky oblékat, i když nepůjdeš k Chanelové.

A všichni zajímaví lidé nežijí v okolí Vítězného oblouku a avenue Foch. Totiž tam žije jen velmi málo zajímavých lidí, protože zajímaví lidé většinou nemají moc peněz. Znám tu řadu lidí, malíře, spisovatele a studenty, Francouze, Angličany, Američany a kdoví koho ještě, a ti by ti patrně připadali zábavnější

než Elliottovy omšelé markýzy a dlouhonosé kněžny. Máš bystrou mysl a živý smysl pro humor. Líbilo by se ti, jak si vyměňují při večeři názory, i kdyby se pilo

jenom vin ordinaire a neobsluhoval by komorník s řadou sluhů.“

„Neplácej hlouposti, Larry. Samozřejmě by mě to bavilo. Nejsem přece snob. Hrozně ráda bych se seznámila se zajímavými lidmi.“

„Ano, v šatech od Chanelové. Myslíš, že by jim nedošlo, že je to svého druhu kulturní výprava mezi chudinu? Necítili by se dobře, a ty také ne, a jediný zisk

pro tebe by byl, že bys pak mohla vykládat Emily de Montadour a Gracii de Château-Gaillard, že to byla ohromná legrace, když ses seznámila se spoustou podivných bohémů v Latinské čtvrti.“

Isabela mírně pokrčila rameny.

„Asi máš pravdu. Nejsou to lidé, mezi nimiž jsem vyrostla. Nejsou to lidé, s nimiž mám cokoliv společného.“

„A jak si my dva stojíme?“

„Přesně jako na začátku. Co se pamatuju, žiju v Chicagu. Všichni mí přátelé tam žijí. Všechny mé zájmy jsou tam. Jsem tam doma. Tam patřím a ty tam taky

patříš. Maminka je nemocná a už nikdy se jí nepovedelíp. Ani kdybych chtěla, nemohla bych ji opustit.“

„Znamená to, že se za mne nechceš provdat, leda bych byl ochoten vrátit se do Chicaga?“

Isabela zaváhala. Milovala Larryho. Chtěla se za něho provdat. Chtěla ho všemi smysly. Věděla, že Larry po ní touží. Nevěřila, že by nepolevil, kdyby šlo do tuhého. Bála se, ale musela riskovat.

„Ano, znamená to přesně tohle.“

Larry škrtl o krb sirkou, takovou staromódní francouzskou sírovou sirkou, která naplňuje nos nakyslým zápachem, a zapálil si dýmku. Prošel kolem Isabely a zůstal stát u okna. Díval se ven. Zdálo se, že mlčí celou věčnost. Isabela zůstala tam, kde byla, když stála proti Larrymu, a dívala se do zrcadla nad krbem, ale

neviděla se. Srdce jí divoce bušilo a z úzkosti se jí dělalo nevolno. Konečně se Larry otočil.

„Hrozně rád bych tě přesvědčil, že život, který ti nabízím, je neskonale plnější než cokoliv, co si dovedeš představit. Hrozně rád bych tě přesvědčil, že duševní život je ohromně vzrušující a plný bohatých zkušeností. Je neomezený. Je to ohromně šťastný život. Jen jediná věc se mu vyrovná, totiž když je člověk sám v letadle, vysoko, vysoko, a obklopuje ho pouze nekonečno. Prostor bez hranic omamuje. Člověk se cítí tak povznesený, že by to nevyměnil za všechnu moc

a slávu světa. Onehdy jsem četl Descarta. Ta lehkost, ten půvab, ta jasnozřivost. Hrome!“

„Ale, Larry,“ přerušila ho zoufale, „copak nechápeš, že po mně žádáš něco, k čemu se nehodím, co mě nezajímá a o co se nechci zajímat? Jak často ti mám opakovat, že jsem docela obyčejná, normální dívka. Je mi dvacet, za deset let budu stará, chci se mít dobře, dokud mohu. Ano, Larry, mám tě tak strašně ráda. To všechno jsou jen maličkosti. Nikam tě to nedovede. Pro tvé vlastní blaho tě prosím, abys toho nechal. Buď muž,Larry, a chop se mužské práce. Jen promarňuješ cenné roky, s nimiž toho ti ostatní tolik podnikají. Jestli mě máš rád, Larry, nevzdáš se mě pro sen. Povyrazil sis. Vrať se s námi do Ameriky.“

„Nemohu, miláčku. Znamenalo by to mou smrt. Zradil bych vlastní duši.“

„Ach, Larry, proč takhle mluvíš? Takhle mluví hysterické, intelektuální ženské. Co to znamená? Nic. Nic. Nic!“

„Náhodou to znamená přesně to, co cítím,“ odpověděla oči mu jiskřily.

„Jak se můžeš smát? Copak nechápeš, že to je strašně vážné? Přišli jsme na rozcestí, a co uděláme teď, ovlivní celý náš další život.“

„To vím. Věř mi, že to myslím skutečně vážně.“

Povzdychla si.

„Když nechceš přijít k rozumu, není už co říct.“

„Ale já to nepokládám za rozum. Myslím, že po celou dobu jsi plácala úžasné nesmysly.“

„Já?“ Nebýt tak nešťastná, byla by se Isabela rozesmála. „Chudáčku Larry, tobě asi přeskočilo.“

Pomalu si stáhla zásnubní prsten z prstu. Položila si ho na dlaň a zadívala se na něj. Byl to hranatě broušený rubín zasazený do úzkého platinového pásku

a vždycky ho ráda nosila.

„Kdybys mě měl rád, nedělal bys mě nešťastnou.“

„Já tě mám rád. Někdy bohužel nemůže člověk dělat to, co pokládá za správné, aniž někoho udělá nešťastným.“

Natáhla ruku, na níž spočíval rubín, a násilím přiměla chvějící se rty k úsměvu.

„Tady je, Larry.“

„K čemu by mi byl? Nenecháš si ho na památku našeho přátelství? Můžeš ho nosit na malíčku. Naše přátelství přece nemusí skončit, že ne?“

„Vždycky tě budu mít ráda, Larry.“

„Tak si ho nech. Uděláš mi tím radost.“

Na okamžik zaváhala, pak si ho navlékla na prstpravé ruky.

„Je moc velký.“

„Tak si ho dej opravit. Pojďme do Ritzu se napít.“

Poněkud ji zaráželo, že všechno proběhlo tak hladce.

Neplakala. Všechno vypadalo nezměněně, jenom už se neprovdá za Larryho. Ani se jí nechtělo věřit, že všechno jednou provždy a dočista skončilo. Trochu ji mrzelo, že nedošlo k hroznému výstupu. Hovořili o tom téměř tak chladně, jako kdyby probírali pronájem domu. Cítila se okradená, ale zároveň si uvědomovala jistý pocit uspokojení, protože se zachovali tak civilizovaně. Dala by hodně za to, aby se dověděla, co Larry opravdu cítí. Ale to se dalo vždycky těžko odhadnout. Jeho hladký obličej a tmavé oči byly maskou, a Isabela si uvědomovala, že ani ona, která ho zná taková léta, jí nedokáže proniknout. Když si při příchodu sundala klobouk, položila ho na postel. Nyní, stojíc před zrcadlem, si ho zase nasadila.

„Jen tak pro zajímavost,“ řekla a upravovala si přitom vlasy, „chtěl jsi zrušit naše zasnoubení?“

„Ne.“

„Myslela jsem, že se ti uleví.“ Neodpověděl. Obrátila se k němu s veselým úsměvem na rtech. „Jsem hotová.“

Larry za sebou zamkl dveře. Když vracel klíč, zahrnul je muž v recepci do pohledu plného šibalského spiklenectví. Isabela nemohla neuhodnout, co předpokládá, že dělali.

„Pochybuju, že by ten děda vsadil nějak moc na mé panenství,“ řekla.

Vzali si taxík do Ritzu a objednali si pití. Mluvili o všelijakých věcech, zdánlivě bez zábran, jako staří přátelé, kteří se denně vídají. Larry byl sice od přírody mlčenlivý, ale Isabela byla hovorná dívka s bohatou zásobou tlachů a byla odhodlaná nepřipustit, aby se mezi nimi rozhostilo mlčení, které by se dalo jen

obtížně přerušit. Nechtěla, aby si Larry myslel, že mu něco zazlívá, a pýcha ji nutila, aby Larry z jejího chování nevytušil, že je dotčená a nešťastná. Za nějakou chvíli mu navrhla, aby ji zavezl domů. Když ji vysadil před domem, řekla mu vesele: „Nezapomeň, že s námi zítra obědváš.“

„To si piš, že nezapomenu.“

Nastavila mu tvář k polibku a prošla porte cochère.

William Somerset Maugham

William Somerset Maugham: Barevný závoj

Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším. Do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nyní se vrací, zejména díky nové edici Pozdní sběr, s níž přichází nakladatelství Prostor... Edici nedávno otevřel Maughamův román Poslední půlšilink, nyní jako třetí svazek v řadě následuje román Barevný závoj, který se nového českého překladu dočkal po devadesáti letech.

Román byl mezi tím již třikrát zfilmován – a časové rozpětí snímků opět naznačuje, že se jedná o příběh, který přitahuje už několik generací. Poprvé se tak stalo v roce 1934, hlavní roli si tehdy zahrála Greta Garbo. V roce 1957 byl na filmové plátno převeden pod názvem The Seventh Sin, tedy s odkazem na sedmé přikázání Nesesmilníš, a do hlavní role byla obsazena Eleanor Parkerová. Nejnověji se pak Barevný závoj dočkal filmového zpracování v roce 2006 – ústřední manželskou dvojici ztvárnili Naomi Watts a Edward Norton.

Osud mladé anglické ženy Kitty se zdá být klasickým příběhem o zrání a o lásce, která prochází mnoha zkouškami a nástrahami. Všechno začíná tím, že Kitty cítí tlak okolí na to, aby už se provdala. Proto si bez dlouhého rozmyslu bere lékaře Waltera, s nímž následně odjíždí do Hongkongu. Nechybí tak exotické prostředí ani koloniální téma, navíc k tomu později přistupuje i hlavní zápletka románu, kdy se manželská dvojice posouvá do vnitrozemí, kde probíhá boj s nákazou cholery. Walter tam jde napřít všechny své odborné síly, ale je to i jakýsi trest či očistec pro manželský svazek. Kitty totiž v Hongkongu podlehne svodům sukničkáře Charlieho Townsenda a v důsledku své nezkušenosti a naivity má pocit, že poznala skutečnou lásku a muže, s nímž bude celý život. Jenže rozvod je velmi komplikovaný a stigmatizující čin, a navíc Charlie se rozhodně kvůli Kitty rozvádět nehodlá, protože je pro něj jenom jednou z řady milostných eskapád.

Proto nakonec Kitty následuje Waltera do místa epidemie, kde se z ní konečně stane dospělá žena, i když je to zkušenost až příliš těžce nabytá… William Somerset Maugham sám sice vystudoval medicínu, ovšem Barevný závoj nemá s jeho biografií nic společného. A stejně tak tento příběh nemá vlastně nic společného s dobou, kdy vznikal, ani s tehdejší atmosférou Hongkongu – i když je evokuje velmi plasticky. Jak totiž autor přiznává v předmluvě, na začátku tohoto příběhu stálo jen pár veršů z Dantova Pekla, zbytek už byla umělcova imaginace.

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Poslední půlšilink (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Pro vydání v edici Pozdní sběr se román Barevný závoj dočkal nového překladu – ten pořídil Pavel Pokorný.

Ukázka z knihy:

35

Jakmile se poprvé setkala o samotě s Waddingtonem, hned stočila hovor na Charlieho. Waddington se o něm přece zmínil toho večera, kdy dorazili. Předstírala, že ho zná jen jako manželova přítele.

„Nikdy mě moc nezajímal,“ řekl Waddington. „Podle mne je to nudný patron.“

„Tak to je asi těžké vás pobavit,“ odpověděla Kitty vesele a škádlivě, tónem, který tak snadno uměla naladit. „Podle mne je to zdaleka nejpopulárnější člověk v celém Hongkongu.“

„Já vím. To umí moc dobře. Být populární je jeho obor. Má dar přesvědčit každého, s kým se setká, že právě on je pro něj tím nejdůležitějším člověkem

na světě. Je kdykoliv ochoten prokázat vám službu, pokud ho to nijak neobtěžuje. Dokonce i když ho o něco poprosíte a on to neudělá, dokáže ve vás vyvolat dojem, že by vám jistě vyhověl, kdyby to bylo v lidských silách.“

„To je jistě hezká vlastnost.“

„Když někdo dbá pořád jen a jen o šarm, časem vám to začne připadat poněkud fádní, řekl bych. Pak vám možná přijde vhod jednat s někým, kdo možná není tak zábavný, ale o to upřímnější. Znám Charlieho Townsenda už spoustu let a někdy jsem ho přistihl bez té jeho masky. Vždyť jemu na mně nikdy nesešlo, jsem jen druhořadý celní úředník. A jsem si jist, že jemu nezáleží na nikom na světě, stará se jen sám o sebe.“

Kitty, pohodlně usazená v lehátku, na něj hleděla s úsměvem v očích a pohrávala si s nasazeným snubním prstenem.

„Ten to jistě dotáhne daleko. Má všude známosti. Vsadil bych se, že mu jednou budu říkat ‚Vaše excelence‘ a vstávat, když vstoupí do dveří.“

„Většina lidí soudí, že si povýšení zaslouží. Každý říká, že je velmi zdatný.“

„Zdatný? Nesmysl. Vždyť je to úplný pitomec. Jen umí působit dojmem, že udělá spoustu práce a všechno zvládá s bravurou. Není to ale pravda. Je zrovna tak pracovitý a zdatný jako všichni úředníci.“

„Jak tedy získal pověst muže na svém místě?“

„Na světě je spousta pošetilých lidí, kterým stačí, že s nimi nějaký vysoko postavený chlapík jedná jako rovný s rovným, poplácá je po zádech a řekne jim, že pro ně udělá cokoliv na světě. Každý si o něm pak řekne, jak je chytrý.

A kromě toho je tu ještě jeho manželka. To je skutečně zdatná žena. Má zdravé názory a její rady není dobré brát na lehkou váhu. Dokud se na ni může Charlie Townsend spoléhat, nehrozí mu, že by vyvedl nějakou hloupost. A to je hlavní předpoklad k tomu, aby člověk mohl udělat kariéru ve státní službě. Tam o chytré lidi nestojí. Kdo je chytrý, má nápady, a nápady znamenají problémy. Do úřadu potřebují lidi, kteří mají šarm a společenské vystupování, lidi, na které se dá spolehnout, že nikdy neprovedou nějakou pitomost. Jistě, Charlie Townsend rozhodně vyšplhá vysoko.“

„Proč ho nemáte rád?“

„Neříkám, že ho nemám rád.“

„Ale jeho manželku máte raději, že?“ usmála se Kitty.

„Asi jsem staromódní chlap. Líbí se mi ženy s aristokratickými manýry.“

„Škoda, že se neumí také lépe oblékat.“

„Chcete říci, že se neobléká dobře? To jsem si nikdy nevšiml.“

„Často jsem slýchala, že mají spolu velmi hezký vztah,“ pronesla Kitty a přivřenýma očima sledovala Waddingtonovu reakci.

„Má ji moc rád, to se musí nechat. Řekl bych, že je to jeho nejlepší povahový rys.“

„To nezní příliš jako pochvala.“

„Užívá si menší flirty, ale nikdy to není nic vážného. Je dost vychytralý na to, aby nechal takové věci zajít příliš daleko a způsobil si nepříjemnosti. A navíc není vášnivý, jen marnivý. Dělá mu dobře nechat se obdivovat. Teď už přibral, je mu čtyřicet a přestává o sebe dbát, ale když poprvé přijel do Číny, vypadal velmi dobře. Často jsem slýchal, jak si ho jeho žena dobírá kvůli úspěchům u žen.“

„Takže jí to jeho flirtování nevadí?“

„Vůbec ne. Dobře ví, že to nedojde nikam daleko. Říká, že by se s těmi chuděrkami, které se do Charlieho zamilují, ráda přátelila, ale že jsou vždycky tak fádní. Jak se dala slyšet, prý to pro ni není příliš lichotivé, že se do jejího muže vždycky zamilují jen úplně všední ženy.“

36

Když Waddington odešel, Kitty přemýšlela o tom, co jí tak lehkomyslně prozradil. Nebylo jí nijak příjemné to slyšet a musela se přemáhat, aby na sobě nedala znát, jak se jí to dotýká. Trpce si uvědomovala, že všechno, co Waddington řekl, je pravda. Věděla, že Charlie je hloupý a ješitný, že touží po lichotkách. Vzpomínala, jak jí samolibě vyprávěl všechny ty historky dokládající jeho schopnosti. Byl hrdý na to, že dokáže lidi napálit nebo podrazit. Jak musí být sama ničemná, když se tak vášnivě zamilovala do takového muže jen proto, že má hezké oči a pěknou postavu! Toužila jím opovrhovat, protože si uvědomovala, že dokud ho jen nenávidí, má velmi blízko k tomu milovat ho. To, jak se k ní choval, jí mělo dávno otevřít oči. Walter jím vždycky opovrhoval. Ach, kdyby ho tak dokázala dočista vypudit z mysli! Dobírala si ho snad jeho manželka kvůli tomu, jak je do něj Kitty očividně zblázněná? Dorothy by se s ní ráda přátelila, kdyby pro ni nebyla tak všední. Kitty se pousmála při pomyšlení na to, jak by matku pobouřilo, že o její dceři někdo takhle smýšlí.

V noci se jí ale o něm znovu zdálo. Cítila, jak ji svírají jeho paže, cítila na rtech jeho vroucí a vášnivé polibky. Co na tom sejde, jestli je tlustý, jestli je mu čtyřicet? Něžně a láskyplně se smála, když viděla, jak mu na ní záleží. Pro tu jeho dětinskou ješitnost ho milovala tím víc, protože ho mohla utěšovat a měla proč ho litovat. Když se probudila, kanuly jí z očí slzy.

Sama nechápala, proč jí připadá tak smutné plakat ze spaní.

Originally published under the title The Painted Veil

Copyright © by The Royal Literary Fund

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Pavel Pokorný, 2017

ISBN 978-80-7260-355-8

Greta Garbo ve filmovém přepisu románu Barevný závoj (1934).

William Somerset Maugham: Poslední půlšilink

Kniha anglického klasika u nás znovu vychází po 70 letech. A nyní zahajuje novou edici nakladatelství Prostor nazvanou Pozdní sběr.

„Edice Pozdní sběr přináší v nových nebo revidovaných překladech ty nejlepší knihy, které jsme v mládí četli,“ představuje novou edici nakladatel Aleš Lederer, „Jde o díla dnes pozapomenutá či zapadlá, jejichž kvalitu prověřil čas a bůhví proč se ocitla mimo pozornost širší čtenářské veřejnosti. Máme v úmyslu vrátit literárně hodnotná díla zpátky na trh. Pro jejich výběr není podstatné, zda jsou autorská práva volná či nikoliv.“ V edici by měl vyjít například humanistický příběh Stefana Zweiga Svědomí proti násilí či prózy ruských spisovatelů Ivana Šmeljova a Michaila Osorgina.

„Román Poslední půlšilink je plodem autorova pobytu na Tahiti, kde žil a nešťastně skončil geniální francouzský malíř Paul Gauguin,“ píše v doslovu k prvnímu českému vydání Maughamova díla v roce 1947 publicista a překladatel Alois Humplík, „Je to studie umělecké povahy. Čtenáři, kteří znají pohnutý život Gauguinův, snadno poznají, že na něho Maugham myslel, když psal svůj román. Jeho Charles Strickland se vzdává stejně jako Paul Gauguin ve zralém věku kariéry peněžníka, opouští ženu s dětmi a přetrhává všechna pouta, která ho spínají s konvenční společností, aby mohl – jsa k tomu dohnán jakousi neodolatelnou mocí – proměňovat své vnitřní vidiny ve zřetelné obrazy. Jako Gauguin, žije i Strickland podivným životem, zneuznáván a v bídě v Paříži, odkud odjíždí na Tahiti, aby tam vytvořil své nejúžasnější obrazy a skončil strašlivou smrtí – leprou. Až když je mrtev, poznává svět, podle obrazů, které bezstarostně zahazoval v letech zápasu o výraz a formu, že to byl génius. Maugham postavil svého hrdinu do pronikavého denního světla, ničím nepřibarveného. Zdůraznil spíš jeho nectnosti než ctnosti a odpouští mu je, protože géniům se musí odpouštět. … Román měl velkou odezvu ve světě. Měšťáci, kteří znali Gauguina, se pohoršovali. Rozhořčeně se ozval i Gauguinův syn Paul v knize Můj otec Paul Gauguin. Ale nedosáhli ničeho. Maugham si nikdy nikým nedal předpisovat, co a jak má psát, je znám tím, že neříká vždycky to, co je lidem příjemné. A román Poslední půlšilink mu ostatně získal vedle několika nepřátel mnohem více dalších ctitelů a obdivovatelů v širokých řadách čtenářů, které miluje, pro které píše a kteří ho čtou právě pro to, jaký je.“

Román vychází v překladu G. Krásové, který upravil Radovan Beneš.

Ukázka z knihy:

Během cesty jsem s nedůvěrou přemítal o svém poslání. Teď, když už jsem před sebou neviděl zoufalou paní Stricklandovou, mohl jsem celou záležitost v klidu rozebírat. Udivovaly mě rozpory v jejím chování. Byla velmi nešťastná, ale aby vzbudila mé sympatie, sehrála přede mnou komedii. Bylo zřejmé, že se připravila na slzy, protože se zásobila dostatečným množstvím kapesníků. Líbila se mi její

prozíravost, ale když jsem teď přemýšlel o jejích slzách, nezdály se mi už tak tklivé. Nevěděl jsem, jestli trvá na návratu manžela, protože ho miluje, nebo protože se bojí zlých jazyků. Vycítil jsem, že její bolest ze ztráty muže je bičována také uraženou ješitností. Tehdy jsem ještě nevěděl, jak si lidská povaha dovede sama odporovat. Nevěděl jsem, kolik divadelní pózy se skrývá v upřímnosti, kolik nízkosti ve vznešenosti a kolik dobroty v bídáctví.

V mé cestě však bylo něco dobrodružného, a čím víc jsem se blížil Paříži, tím víc rostla moje odvaha. Viděl jsem sám sebe v dramatickém světle a těšil jsem se ze své nové role dobráckého přítele, který přivede zbloudilého manžela k odpouštějící choti. Rozhodl jsem se, že po příjezdu vyhledám Stricklanda až na druhý den večer, protože jsem instinktivně cítil, že dobu návštěvy musím zvolit co nejpečlivěji. City se těžko rozehrávají před obědem. V myšlenkách jsem se stále obíral láskou, ale nedovedl jsem si navodit dojem manželského blaha před odpolední svačinou.

Informoval jsem se ve svém hotelu na místo, kde bydlel Charles Strickland. Mělo jít o hotel des Belges. Velice jsem se podivil, když mi vrátný sdělil, že hotel nezná. Podle popisu paní Stricklandové to měl být velký a přepychový hotel na konci rue de Rivoli. Hledali jsme jej v adresáři, ale jediný hotel toho jména se nacházel v rue des Moines. Je to pokoutní ulička ve velmi neelegantní čtvrti. Kroutil jsem nad tím hlavou.

„Tam to určitě nebude,“ řekl jsem si.

Vrátný krčil rameny. V celé Paříži se nenacházel jiný hotel toho jména. Zdálo se mi, že Strickland udal falešnou adresu, aby ošálil svého společníka. Nevím proč, ale zmocnilo se mne silné podezření, že se Strickland dopustil nechutného žertu a že chtěl zuřícího makléře vylákat pod falešnou záminkou do nějakého vykřičeného domu v zapadlé pařížské uličce. Řekl jsem si ale, že udělám lépe, když se tam podívám. Druhého dne kolem šesté jsem vsedl do drožky a dal se dovézt do rue des Moines. Na rohu ulice jsem vystoupil, chtěl jsem k hotelu přijít pěšky a prohlédnout si ho dříve, než do něj vstoupím. Byla to chudinská ulička s malými krámky s nejnutnějšími potřebami. Asi uprostřed ulice stál skutečně hotel des Belges. Bydlel jsem v dost prostém hotelu, ale ve srovnání s tímhle to byl palác. Přede mnou se tyčila vysoká, ošuntělá budova, jejíž fasáda už nebyla roky opravována. Vypadala tak nehostinně, že domy po jejích stranách se zdály čisťounké a nanejvýš upravené. Okna byla špinavá a zavřená. Tady přece Strickland nemohl žít v trestuhodné rozmařilosti s neznámou svůdkyní, pro niž se zřekl cti a povinnosti. Byl jsem rozzlobený, cítil jsem, že jsem tu za blázna,

a chtěl jsem se na místě otočit a jít pryč. Přece jsem však vešel dovnitř, abych mohl paní Stricklandové říct, že jsem udělal vše, co bylo v mé moci.

Vchod byl vedle jednoho krámu. Dveře byly otevřené a viděl jsem nápis „Kancelář v prvním patře“. Vystoupil jsem po úzkých schodech nahoru, kde byla jakási zasklená vrátnice, v ní stůl a dvě židle. Venku před ní stála lavice, na níž asi noční vrátný trávil své bezesné noci. Nikdo tu nebyl, ale pod elektrickým zvonkem se skvěl nápis „Číšník“. Zazvonil jsem a číšník se ihned objevil. Byl to mladý muž těkavých očí a nevlídného pohledu. Přišel bez saka, jen v košili a v bačkorách.

Už nevím proč, ale jen tak nazdařbůh jsem prohodil:

„Nebydlí tu náhodou pan Strickland?“

„Šesté patro, pokoj číslo třicet dva.“

Byl jsem tak překvapený, že jsem na okamžik nevěděl, jak dál.

„Je doma?“

Číšník pohlédl na tabuli ve vrátnici.

„Klíč tu není. Jděte nahoru a uvidíte.“

Řekl jsem si, že nebude na škodu zeptat se ještě na jednu drobnost.

„Madam je s ním?“

„Pán je sám.“

Stoupal jsem po schodech a číšník si mě podezíravě prohlížel. Na chodbách byla tma a dusno. Páchlo to tu plísní a hnilobou. Ve třetím patře otevřela dveře jakási ženština. Byla v županu, rozcuchaná, a když jsem ji míjel, mlčky mě sledovala pohledem. Konečně jsem se vyšplhal do šestého patra a zaklepal na dveře číslo třicet dva. V pokoji se cosi pohnulo, načež se pootevřely dveře. Přede mnou stál Charles Strickland. Neřekl ani slovo. Zřejmě mě nepoznal.

Řekl jsem mu své jméno a snažil jsem se ze všech sil být co nejpřívětivější.

„Už si na mě asi nepamatujete. Měl jsem to potěšení u vás v červenci povečeřet.“

„Pojďte dál,“ řekl vesele. „Jsem opravdu rád, že vás vidím. Pojďte a sedněte si.“

Vstoupil jsem. Místnost byla malá a přeplněná nábytkem ve stylu Ludvíka Filipa. Stála tu široká dřevěná postel s hodně nacpanou červenou prachovou peřinou, velká skříň, kulatý stůl, maličké umyvadlo a dvě křesla potažená červenou vroubkovanou látkou. Všechno bylo špinavé a ošuntělé. Po nějakém přepychu, o jakém mluvil s takovou jistotou plukovník MacAndrew, tu nebylo ani stopy. Strickland shodil z jedné židle prádlo a já usedl.

„Co pro vás můžu udělat?‘‘ otázal se.

V té malé místnosti vypadal ještě větší, než jak jsem si ho pamatoval. Měl na sobě staré vlněné sako a bylo vidět, že se již několik dnů neholil. Když jsem ho viděl naposledy, byl bezvadně upravený, ale bylo na něm vidět, že mu to není pohodlné. Nyní, zanedbaný a rozcuchaný, se zdál být ve své kůži. Nevěděl jsem, jak přijme mé poselství, k němuž jsem sbíral odvahu.

„Přicházím k vám jménem vaší choti.“

„Právě jsem se chtěl jít někam před večeří napít. Neprohloupíte, když mě doprovodíte. Pijete absint?“

„Ale ano, snesu ho.“

„Tak jdeme.“

Nasadil si tvrdý klobouk, který přímo plakal po kartáči.

„Můžeme spolu zajít na večeři. Dlužíte mi přece večeři.“

„Jistě. Jste sám?“

Divil jsem se, že jsem tuto důležitou otázku prohodil jakoby mimochodem.

„Ano. Už tři dny jsem nepromluvil s živou duší. Moje francouzština není zrovna úžasná.“

Když jsem před ním sestupoval po schodech dolů, v duchu jsem přemítal, co se asi stalo se slečnou z obchodu s čajem. Pohádali se, nebo ho už přešla jeho zamilovanost? To nebylo pravděpodobné, pokud se opravdu, jak se zdálo, připravoval na zoufalý útěk. Zašli jsme na avenue de Clichy a usedli ke stolku na širokém chodníku před jednou kavárnou.