Román byl mezi tím již třikrát zfilmován – a časové rozpětí
snímků opět naznačuje, že se jedná o příběh, který přitahuje už několik
generací. Poprvé se tak stalo v roce 1934, hlavní roli si tehdy zahrála Greta
Garbo. V roce 1957 byl na filmové plátno převeden pod názvem The Seventh Sin,
tedy s odkazem na sedmé přikázání Nesesmilníš, a do hlavní role byla obsazena
Eleanor Parkerová. Nejnověji se pak Barevný závoj dočkal filmového zpracování v
roce 2006 – ústřední manželskou dvojici ztvárnili Naomi Watts a Edward Norton.
Osud mladé anglické ženy Kitty se zdá být klasickým příběhem
o zrání a o lásce, která prochází mnoha zkouškami a nástrahami. Všechno začíná
tím, že Kitty cítí tlak okolí na to, aby už se provdala. Proto si bez dlouhého
rozmyslu bere lékaře Waltera, s nímž následně odjíždí do Hongkongu. Nechybí tak
exotické prostředí ani koloniální téma, navíc k tomu později přistupuje i
hlavní zápletka románu, kdy se manželská dvojice posouvá do vnitrozemí, kde
probíhá boj s nákazou cholery. Walter tam jde napřít všechny své odborné síly,
ale je to i jakýsi trest či očistec pro manželský svazek. Kitty totiž v
Hongkongu podlehne svodům sukničkáře Charlieho Townsenda a v důsledku své
nezkušenosti a naivity má pocit, že poznala skutečnou lásku a muže, s nímž bude
celý život. Jenže rozvod je velmi komplikovaný a stigmatizující čin, a navíc
Charlie se rozhodně kvůli Kitty rozvádět nehodlá, protože je pro něj jenom
jednou z řady milostných eskapád.
Proto nakonec Kitty následuje Waltera do místa epidemie, kde
se z ní konečně stane dospělá žena, i když je to zkušenost až příliš těžce
nabytá… William Somerset Maugham sám sice vystudoval medicínu, ovšem Barevný
závoj nemá s jeho biografií nic společného. A stejně tak tento příběh nemá
vlastně nic společného s dobou, kdy vznikal, ani s tehdejší atmosférou Hongkongu
– i když je evokuje velmi plasticky. Jak totiž autor přiznává v předmluvě, na
začátku tohoto příběhu stálo jen pár veršů z Dantova Pekla, zbytek už byla
umělcova imaginace.
William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a
dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti
let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho
vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky
nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první
román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však
přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např.
Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou
poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla
tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to
např. Poslední půlšilink (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z
četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve
Francii.
Pro vydání v edici Pozdní sběr se román Barevný závoj
dočkal nového překladu – ten pořídil Pavel Pokorný.
Ukázka z knihy:
35
Jakmile se poprvé setkala o samotě s Waddingtonem, hned stočila
hovor na Charlieho. Waddington se o něm přece zmínil toho večera, kdy dorazili.
Předstírala, že ho zná jen jako manželova přítele.
„Nikdy mě moc nezajímal,“ řekl Waddington. „Podle mne je to
nudný patron.“
„Tak to je asi těžké vás pobavit,“ odpověděla Kitty vesele a
škádlivě, tónem, který tak snadno uměla naladit. „Podle mne je to zdaleka
nejpopulárnější člověk v celém Hongkongu.“
„Já vím. To umí moc dobře. Být populární je jeho obor. Má
dar přesvědčit každého, s kým se setká, že právě on je pro něj tím
nejdůležitějším člověkem
na světě. Je kdykoliv ochoten prokázat vám službu, pokud ho
to nijak neobtěžuje. Dokonce i když ho o něco poprosíte a on to neudělá, dokáže
ve vás vyvolat dojem, že by vám jistě vyhověl, kdyby to bylo v lidských
silách.“
„To je jistě hezká vlastnost.“
„Když někdo dbá pořád jen a jen o šarm, časem vám to začne
připadat poněkud fádní, řekl bych. Pak vám možná přijde vhod jednat s někým,
kdo možná není tak zábavný, ale o to upřímnější. Znám Charlieho Townsenda už
spoustu let a někdy jsem ho přistihl bez té jeho masky. Vždyť jemu na mně nikdy
nesešlo, jsem jen druhořadý celní úředník. A jsem si jist, že jemu nezáleží na
nikom na světě, stará se jen sám o sebe.“
Kitty, pohodlně usazená v lehátku, na něj hleděla s úsměvem
v očích a pohrávala si s nasazeným snubním prstenem.
„Ten to jistě dotáhne daleko. Má všude známosti. Vsadil bych
se, že mu jednou budu říkat ‚Vaše excelence‘ a vstávat, když vstoupí do dveří.“
„Většina lidí soudí, že si povýšení zaslouží. Každý říká, že
je velmi zdatný.“
„Zdatný? Nesmysl. Vždyť je to úplný pitomec. Jen umí působit
dojmem, že udělá spoustu práce a všechno zvládá s bravurou. Není to ale pravda.
Je zrovna tak pracovitý a zdatný jako všichni úředníci.“
„Jak tedy získal pověst muže na svém místě?“
„Na světě je spousta pošetilých lidí, kterým stačí, že s nimi
nějaký vysoko postavený chlapík jedná jako rovný s rovným, poplácá je po zádech
a řekne jim, že pro ně udělá cokoliv na světě. Každý si o něm pak řekne, jak je
chytrý.
A kromě toho je tu ještě jeho manželka. To je skutečně
zdatná žena. Má zdravé názory a její rady není dobré brát na lehkou váhu. Dokud
se na ni může Charlie Townsend spoléhat, nehrozí mu, že by vyvedl nějakou
hloupost. A to je hlavní předpoklad k tomu, aby člověk mohl udělat kariéru ve
státní službě. Tam o chytré lidi nestojí. Kdo je chytrý, má nápady, a nápady
znamenají problémy. Do úřadu potřebují lidi, kteří mají šarm a společenské
vystupování, lidi, na které se dá spolehnout, že nikdy neprovedou nějakou
pitomost. Jistě, Charlie Townsend rozhodně vyšplhá vysoko.“
„Proč ho nemáte rád?“
„Neříkám, že ho nemám rád.“
„Ale jeho manželku máte raději, že?“ usmála se Kitty.
„Asi jsem staromódní chlap. Líbí se mi ženy s
aristokratickými manýry.“
„Škoda, že se neumí také lépe oblékat.“
„Chcete říci, že se neobléká dobře? To jsem si nikdy nevšiml.“
„Často jsem slýchala, že mají spolu velmi hezký vztah,“
pronesla Kitty a přivřenýma očima sledovala Waddingtonovu reakci.
„Má ji moc rád, to se musí nechat. Řekl bych, že je to jeho
nejlepší povahový rys.“
„To nezní příliš jako pochvala.“
„Užívá si menší flirty, ale nikdy to není nic vážného. Je
dost vychytralý na to, aby nechal takové věci zajít příliš daleko a způsobil si
nepříjemnosti. A navíc není vášnivý, jen marnivý. Dělá mu dobře nechat se
obdivovat. Teď už přibral, je mu čtyřicet a přestává o sebe dbát, ale když
poprvé přijel do Číny, vypadal velmi dobře. Často jsem slýchal, jak si ho jeho
žena dobírá kvůli úspěchům u žen.“
„Takže jí to jeho flirtování nevadí?“
„Vůbec ne. Dobře ví, že to nedojde nikam daleko. Říká, že by
se s těmi chuděrkami, které se do Charlieho zamilují, ráda přátelila, ale že
jsou vždycky tak fádní. Jak se dala slyšet, prý to pro ni není příliš
lichotivé, že se do jejího muže vždycky zamilují jen úplně všední ženy.“
36
Když Waddington odešel, Kitty přemýšlela o tom, co jí tak
lehkomyslně prozradil. Nebylo jí nijak příjemné to slyšet a musela se přemáhat,
aby na sobě nedala znát, jak se jí to dotýká. Trpce si uvědomovala, že všechno,
co Waddington řekl, je pravda. Věděla, že Charlie je hloupý a ješitný, že touží
po lichotkách. Vzpomínala, jak jí samolibě vyprávěl všechny ty historky
dokládající jeho schopnosti. Byl hrdý na to, že dokáže lidi napálit nebo
podrazit. Jak musí být sama ničemná, když se tak vášnivě zamilovala do takového
muže jen proto, že má hezké oči a pěknou postavu! Toužila jím opovrhovat,
protože si uvědomovala, že dokud ho jen nenávidí, má velmi blízko k tomu
milovat ho. To, jak se k ní choval, jí mělo dávno otevřít oči. Walter jím
vždycky opovrhoval. Ach, kdyby ho tak dokázala dočista vypudit z mysli! Dobírala
si ho snad jeho manželka kvůli tomu, jak je do něj Kitty očividně zblázněná?
Dorothy by se s ní ráda přátelila, kdyby pro ni nebyla tak všední. Kitty se
pousmála při pomyšlení na to, jak by matku pobouřilo, že o její dceři někdo
takhle smýšlí.
V noci se jí ale o něm znovu zdálo. Cítila, jak ji svírají
jeho paže, cítila na rtech jeho vroucí a vášnivé polibky. Co na tom sejde,
jestli je tlustý, jestli je mu čtyřicet? Něžně a láskyplně se smála, když
viděla, jak mu na ní záleží. Pro tu jeho dětinskou ješitnost ho milovala tím
víc, protože ho mohla utěšovat a měla proč ho litovat. Když se probudila,
kanuly jí z očí slzy.
Sama nechápala, proč jí připadá tak smutné plakat ze spaní.
Originally published
under the title The Painted Veil
Copyright © by The
Royal Literary Fund
Czech edition ©
PROSTOR, 2017
Translation © Pavel
Pokorný, 2017
ISBN
978-80-7260-355-8
Greta Garbo ve filmovém přepisu románu Barevný závoj (1934).
Žádné komentáře:
Okomentovat