Za atmosférický román Do tmy
získala Anna Bolavá v roce 2016 prestižní ocenění Magnesia Litera za
prózu. Nyní vychází její nová kniha s názvem Ke dnu. Odehrává se v době prvních
mrazů na konci listopadu, kdy je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo
manželky lékaře Marka Diviše. Nikdo netuší, že tento nález převrátí životy mnoha
obyvatel vzhůru nohama. Začíná se roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv.
Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení stožárů v
polích za městem...
Anna Bolavá
Anna Bolavá debutovala
básnickou sbírkou Černý rok (Plot 2013). Žije s manželem, který je odborníkem
na Boženu Němcovou a Karla Havlíčka Borovského. Pracovala v Ústavu pro jazyk
český a nyní vykonává funkci stomické poradkyně. Ve volném čase se zabývá
pěstováním řepy, sběrem léčivých bylin, ale také chytáním ryb a focením
zemědělských strojů. Psaní se začala věnovat v pouhých dvanácti letech.
Román Ke dnu vydává (stejně
jako prozaickou prvotinu Do tmy) Odeon, v edici Česká řada.
Ukázka z knihy:
1.
MRTVÁ Z MOČÁLŮ
JAKO V HOROROVÉM FILMU SE CÍTIL MUŽ STARŠÍHO VĚKU,
KTERÝ SI V NEDĚLI (24. LISTOPADU?) KRÁTCE PO POLEDNI VYŠEL NA PROCHÁZKU
DO OKOLÍ MĚSTA ŘEČOVICE. V TĚŽCEDOSTUPNÉ (nedostupné?) OBLASTI, KTEROU MÍSTNÍ
OBYVATELÉ PŘEZDÍVAJÍ „MOČÁLY“, OBJEVIL MRTVÉ TĚLO (NEZNÁMÉ) ŽENY. NA MÍSTO NÁLEZU BYLA OKAMŽITĚ PŘIVOLÁNA POLICIE SPOLU S
(místním?)ODBORNÝM LÉKAŘEM, KTERÝ POTVRDIL POKROČILÝ STUPEŇ ROZKLADU TĚLA.
KRIMINALISTÉ CELOU OBLAST UZAVŘELI A NAŘÍDILI SOUDNÍ PITVU TĚLA, JEHOŽ
TOTOŽNOST SE OVĚŘUJE (doplnit?). CIZÍ ZAVINĚNÍ NENÍ V TUTO
CHVÍLY VYLOUČENO.
pm
Petr Málek zírá do monitoru služebního počítače. Dobře
to napsal. Před půlrokem by to do sebe neřekl, ale právě to dokázal. Čtyři sta
třicet znaků na počkání. Přibližně. Odstavec plný překvapení a strachu. A je
celý jeho. Mladý novinář se zamyšleně pousměje a opře si záda o tvrdou,
dřevěnou židli. Je v malé, temné místnosti sám. Má hlad a pobolívá ho hlava,
ale ani ho nenapadne vstát od stolu a jít si alespoň rozsvítit. Jeho mozek
pracuje, nebude ho ničím rozptylovat. Bylo to tak zvláštní odpoledne… A zrovna
on byl u toho, přímo tam, jako neviditelná součást tiché
bolesti a smutku. Stál, mlčel a díval se. A teď to zúročí. Stovky čtenářů si
zítra koupí noviny a většina z nich se jako první zaměří na jeho článek. Petr
Málek – Mrtvá z Močálů. Velký případ letošního podzimu. Seběhl se tak rychle,
že mu ani nestihl přeběhnout mráz po zádech. Kdyby jen shrbená Irma tušila, jak
se mu dařilo. Její vidění bylo přesné, poslala ho správným směrem. Bažiny by se
jí líbily. Však se to zítra dočte, bude to senzační věc. Málkovo jméno poprvé na
titulní straně. Čtenáři hltají fakta a začínají se dohadovat, jak se to
odehrálo. Možná by bylo dobré je více postrašit. Stačil by vhodně vybraný
snímek… Záběrů z místa činu má hodně, tentokrát nic nezanedbal.
Třiadvacetiletý Málek bere rozrušeně ze stolu mobilní
telefon a prohlíží si výsledky své nečekané novinářské drzosti. Na co s sebou
tahat služebního fotografa, jen by tam překážel a policii by došlo, že už je na
místě tisk. Takhle byl sám, nenápadný a se spoustou času dokumentovat. Posbíral
hromadu materiálu a možná i závažné důkazy. Už jen ten doktor! Jak si kleknul
přímo do toho bahna a vzal její hlavu do dlaní… Popravdě řečeno, příliš
profesionálně se ten člověk nechoval. Takovýhle způsob ohledání těla rozhodně
nebyl standardní. A nikdo z přítomných na to toho chlapa neupozornil, klidně ho
nechali být, jen rozpačitě přešlapovali a nevěděli, kam s očima. Dokud v
močálech nikdo z nich nebyl, vládlo tu zvláštní bílé ticho a vše působilo
přirozeně. Rozložení hustě vzrostlých stromů i napadaných ztrouchnivělých
větví, záhyby v zemi dokonale pokryté spadaným žlutým listím, boule nacucaných
vodních trav a rákosí, i zbytky lidského těla, vše sem patřilo. Narušili to až
příchozí. Vetřeli se ze vzdáleného, městského světa a nechráněnými trhlinami
mezi vstupními kmeny bříz neomaleně pronikali dovnitř, dupali a klopýtali a
nahlas dýchali, třásli se a pokašlávali. Pak se zarazili. Dál už se jim
nechtělo. Viděli to i odtud. Nikdo si nebyl jist, kde má stát, aby se nepropadl
do měkkého bahna nebo aby nenarušil stopy trestného činu. Jak nahlas mluvit
nebo jak daleko od místa nálezu si zapálit. Jak nevyrušit přírodu, která si
žije vlastním životem a která se zrovna v těchto dnech rozhodla vydat světu jisté svědectví. Nervózní pára od úst, studené
zpocené prsty v kapsách bund, rozpačité čvachtavé přešlapování a sledování
ubíhajících minut na služebních telefonech.
Pak přijel on a spustil povyk. Samozřejmě jsou tu
k tomu i fotky. Tahle se obzvlášť povedla. Přichází doktor Marek Diviš,
bílý jako stěna. Tady přidává do kroku a rukou nejistě nadzvedává policejní
pásku nataženou mezi několika stromy. To bylo jediné, na co se zdejší policisté
zmohli. Zabránili vstupu nepovolaných osob na místo nálezu. Jako by se tam snad
někdo přes okolní močál chystal přijít.
Petr Málek odloží telefon zpět na stůl a opět se opře.
Podívá se na své špinavé boty. Ohne se dolů a odtrhne z pravé nohavice chomáč
tří k sobě slepených bodláků. Zachoval se správně. Každý by to na jeho místě
udělal. Novinařina je služba lidu. Čtenáři mají právo na informace. Zajímají je
detaily a chtějí k příběhům obrázky. Touží být u toho, i když jsou právě na
druhé straně vesmíru. A jemu se to dnes povedlo, navíc tam byl první. Spatřil
tělo mrtvé ženy…Ležela na zádech. Měla rozpuštěné vlasy. Byla téměř nahá, ale
nebylo na tom nic špatného.
Naopak. Ta přirozenost… a svým způsobem krása. Jako by
dobrovolně vrůstala do měkkého podloží… Napůl čarovně ponořená v chladné zemi,
seshora přikrytá spadaným listím. I to Málkovi nahrávalo, aby na svém mobilním
telefonu rychleji mačkal spoušť. Žádný sprostý hyenismus, nedokumentoval nic,
co by museli grafici později retušovat. Některé záběry jsou téměř umělecké a
jiné zase vyniknou, až když se hodně přiblíží. Ty její dlouhé vlasy… jako by
ještě patřily někam do horkého léta, ze kterého si tehdy nalehko odběhla. A
našla se až teď. Na záběrech z dálky ji nejde ani rozeznat. Lidské tělo se
někdy opravdu podobá kusu padlého stromu. Jeho kůže je stejná jako kůra břízy.
Samý bílý flek a místy černý kráter. Všude okolo tam rostly… Některé byly dávno
mrtvé a ztrouchnivělé, jiné zlomené nebo hrozivě pokřivené. V listopadu se tu
prý převaluje hustá mlha. Je tak těžká, že se dá rukama chytat, a dokáže ohýbat
rostoucí kmeny do stran. Proto je jich tu tolik. Splétají se a rozpojují a
vzájemně se podpírají. Dovnitř málokoho pustí. Podivné, ztuhlé místo samo pro
sebe. Čarovná oblast strašidelného ticha a zapáchajícího bahna…
Každopádně je třeba důkladně vyslechnout toho starce,
který nález těla ohlásil. Dokud si to všechno pamatuje. Kriminalisté to vzali
rychle, přestože dědek vypadal, že by si rád popovídal. Možná ho vezli ještě
někam na služebnu, ale tam už za nimi Málek nemohl. Ale on si počká, tohle je
nosné téma a bude třeba vyčerpat ho do dna. S trochou štěstí a šikovně
namíchaným napětím to pokryje titulní strany až do svátků. Potom dají pokoj.
Čtenáři i novináři. Do té doby je nutné opatřit na každý den něco. Petr Málek
se opět noří do psaní. Neměl by slovní spojení cizí zavinění upřesnit? Jako to právě udělal
s pokročilým stupněm
rozkladu? Zavře oči a zamyslí
se. V jeho unavené hlavě už to není na převratné myšlení, ale jedno ví jistě.
Právě teď, v potemnělé nevytopené kanceláři, která mu byla přidělena za trest,
přestává být jeho zkrácený úvazek legrací. Už to není slohové cvičení, nic
nanečisto. Výraz vražda
bude na jeho
zodpovědnost. Ale copak by v těchhle odlehlých místech ležela ženská, která by
nebyla naschvál zabitá? Rozhodně v tom byl
záměr a Málek si to
hned zítra ověří. Nezvykle
brutální čin použije
na titulní straně v úterý. Prvního vytipovaného podezřelého zveřejní ve středu.
Na těch fotkách je všechno, jde to vymyslet hezky od stolu, v pohodlí
kanceláře. Tady. Málek znovu prochází pořízené snímky. Nejvíc podezřele se
choval pan doktor Diviš. To ať Málkovi nikdo nenamlouvá, že ten chlap tu
ženskou dneska viděl prvně! Ty jeho divné oči, vždyť je to vrah! Vyděšený a
přistižený. Snaží se hrát na city, dokonale se ovládá, vlastně tedy neovládá, a
ani se nepozastaví nad tím, že mu jakýsi obtloustlý mladík ve sportovní bundě s
reflexním pruhem bleskne foťákem přímo do obličeje. Veškerý pořízený materiál
je třeba okamžitě zálohovat.
Málkovi se třesou ruce. Po těle je mu zima, ale v hlavě
mu cosi hoří. Opět svůj článek začíná přepisovat, i když ví, že není v jeho
silách vytvořit cokoli jiného než tuctovou zprávu. Jenže jak tam vtlačit to, co
na vlastní oči viděl? Jak popsat tlukot srdce, za kterým možná nestojí jen
strach? A jak to prudké vzrušení nenazvat strachem, aby to nevyznělo zvráceně? Tělo neznámé ženy zní tak cize a vůči ní i urážlivě.Málek se podívá na své
veliké ruce. Stačilo málo a mohl se jí dotknout… Na moment vezme hlavu do dlaní
a pak si zajede prsty do krátkých neumytých vlasů a vší silou stiskne. Stiskne
a trhne a zařve, ale stále to není bolest, která by přehlušila ten naléhavý
pocit uvnitř. Zoufalou marnost z vyrytého obrazu před očima. Touhu, která nemá
řešení.
V místnosti je tma. Redaktor se vzpamatuje, pohne myší a
obrazovka počítače mu nasvítí obličej modrým zářením. Měl by si pospíšit,
každou chvíli bude muset předvést výsledky dnešního úsilí. Zatím to nebude vražda, zformuluje to neurčitě,
podmiňovacím způsobem. Použije mlhu ve svůj prospěch, panebože, copak jí tam
bylo málo? Nenápadně se povalovala při zemi a čekala na svou příležitost.
Krátce před stmíváním začala houstnout a úlisně ho brala za nohy ze všech
stran. Moc nescházelo, a už se nevymotal ven. S čelovkou, deset metrů od auta,
a stejně ho přepadla panika jako malého kluka. Nic proti přírodě, ale opravdu nerad by se kdy do
těchto míst vracel. Cizí
zavinění jim musí na pondělí
stačit. Pak se uvidí.
Copyright © Anna Bolavá, 2017
ISBN 978-80-207-1758-0
Žádné komentáře:
Okomentovat