Rudyard Kipling: Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé)

Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé) je Kiplingova poslední kniha, začal ji psát zhruba půl roku před smrtí. Strávil jejich psaním asi pět měsíců, s četnými přestávkami. (V srpnu 1935 zavítal i do Mariánských Lázní, kde jeho žena absolvovala léčebnou kúru; Kiplingovi zde pobyli déle než měsíc a Rudyard se stal členem místního golfového klubu.) Vzhledem ke krátkému času, který knize mohl věnovat, bychom ji mohli považovat za pouhý náčrt. V několika pasážích Kipling přece podrobně popisuje svoji spisovatelskou metodu, jejíž důležitou částí bylo pilování textu, jeho mnohonásobné čtení a upravování – touto fází rukopis pochopitelně neprošel. Jestliže však Caroline Kiplingová svolila k jeho otištění, lze soudit, že přibližně odpovídá původnímu autorovu záměru.

Knihu milých vzpomínek, která vrhá zajímavé světlo na jeho život a práci, začíná Kipling popisem dětství v Indii a poté v Anglii, kam ho rodiče – jak bylo tehdy obvyklé – poslali do školy už v pěti letech. Líčí svá školní léta, novinářskou práci a první literární pokusy v Indii a poté začátek úspěšné kariéry v Anglii. Zmiňuje rozličné drobné příhody a události, které měly vliv na jeho díla. Poutavě popisuje svá setkání s mnoha pozoruhodnými lidmi, např. se svým strýcem, malířem Burne-Jonesem, bratrancem a pozdějším ministerským předsedou Stanley Baldwinem, jihoafrickým politikem C. Rhodesem či americkým presidentem T. Rooseveltem. Kiplingovi čtenáři nepochybně ocení ty části vzpomínek, v nichž se autor rozepisuje o své spisovatelské metodě. Dovědí se tak, jakým způsobem vznikala Kiplingova nejznámější díla.

Vydává nakladatelství Dauphin. Přeložil Rudolf Chalupský.

Ukázka z knihy:

Pak se mi vybavuje malý domek, z něhož vyzařovala nuda a prázdnota, a za rozbřesku rozloučení s rodiči, kteří mi řekli, že se musím co nejrychleji naučit číst a psát, aby mi mohli posílat dopisy a knížky.

V onom domě jsem žil téměř šest let. Patřil ženě, která ubytovávala děti, jejichž rodiče žili v Indii. Byla provdaná za starého kapitána válečného námořnictva, který sloužil jako podporučík v bitvě u Navarina. Později, při velrybaření, se mu noha zamotala do harpunového lana; táhlo ho to z lodi, ale zázrakem se mu podařilo vyváznout. Lano mu však znetvořilo kotník – zůstala na něm vyschlá černá jizva, na niž jsem se díval s fascinovaným zájmem.

Dům stál na samém okraji předměstí Southsea, v sousedství Portsmouthu, který zůstal více méně nezměněn od dob bitvy u Trafalgaru. Byl to Portsmouth vylíčený v románu Celiina zahradní besídka od sira Waltera Besanta⁴⁴⁾. V obrovských uzávěrách v přístavu plavaly klády určené pro válečné námořnictvo, jež v té době teprve začínalo stavět železné obrněnce, jako byl Inflexible. Malé cvičné brigy manévrovaly naproti hradu v Southsea a ulice Portsmouth Hard vypadala, jako by se v ní zastavil čas. Poněkud stranou se naskýtal bezútěšný pohled na ostrov Hayling, pevnost Lumps i odlehlou vesničku Milton. S kapitánem jsem v oněch končinách chodil na dlouhé procházky. Jednou mě vzal na loď jménem Alert (anebo to byla Discovery?), která se právě vrátila z výzkumné plavby v Arktidě. Paluby měla přeplněné starými sáněmi a rozličným haraburdím. Námořníci právě rozřezávali na kusy náhradní kormidlo, aby měli na loď nějakou památku. Jeden z nich mi kousek kormidla dal, ale ztratil jsem ho. Potom starý kapitán umřel, a to mi bylo líto: pokud si totiž dobře vzpomínám, byl to jediný člověk v domě, který pro mne měl laskavé slovo.

Majitelka domu zcela propadla horlivému evangelikánství a v její domácnosti to bylo znát. Nikdy předtím jsem neslyšel o pekle a ona mi je předvedla s veškerými jeho běsy a hrůzami – mně i nešťastným služkám, které přísně odměřované porce nutily k tomu, aby si občas ukradly trochu jídla. Jednou jsem se stal svědkem scény, kdy domácí začala služebnou dívku mlátit, a ta popadla pohrabáč a chtěla se bránit. Já sám jsem dostával bití pravidelně. Bytná měla syna, jedináčka, kterému bylo dvanáct či třináct let a byl stejně nábožensky založený jako ona. Stal jsem se pro něj zdrojem opravdové blaženosti, protože když se mnou jeho matka pro ten den skoncovala, vzal si mě do parády on (spali jsme společně v jednom pokoji) a opekl mne z druhé strany.

Pokud sedmileté či osmileté dítě podrobíte křížovému výslechu, abyste zjistili, co celý den dělalo (zejména když se mu chce spát), začne si rychle protiřečit. Pokud je každičký rozpor ve výpovědi vyhodnocen jako lež a poté u snídaně rozveden do všech podrobností, není život vůbec lehký. Zažil jsem jistou dávku šikany již dříve, ale tohle bylo chladně vypočítané mučení prováděné s náboženskou horlivostí a vědeckým důmyslem. naučilo mne věnovat pozornost všem těm lžím, které jsem byl záhy donucen říkat. Právě zde, řekl bych, má svůj původ veškeré literární úsilí.

Moje nevědomost se však stala mojí spásou. Musel jsem číst pod obvyklou pohrůžkou trestu, aniž se mi k četbě dostalo jakéhokoli poučení či vysvětlení. Jednoho dne jsem si ale uvědomil, že „čtení“ nejsou větičky typu „Ema má mísu“, nýbrž je to cesta vedoucí ke štěstí. A tak jsem se pustil do čtení všeho, co mi přišlo pod ruku. Jakmile ovšem moje nová záliba vešla ve známost, přiřadil se zákaz čtení k ukládaným trestům. Četl jsem tedy tajně a s ještě větším zaujetím.

V domě nebylo mnoho literatury, ale jakmile se otec a matka dověděli, že už umím číst, začali mi posílat knihy, jež pro mě měly nezměrnou cenu. Jednu mám dosud schovanou: je to svázaný ročník Magazínu tety Judy z počátku sedmdesátých let, ve kterém byl otištěn dětský román Juliany Ewingové Od šesti do šestnácti ⁵⁾. Nepřímo vděčím tomuto příběhu za víc, než mohu povědět. Znal jsem jej a stále znám téměř nazpaměť. Je to příběh opravdových lidí a opravdových věcí, mnohem lepší než Povídky u šálku čaje od Edwarda Knatchbull-Hugessena⁶⁾, dokonce lepší než Příběhy starého šikariho⁷⁾ s ocelorytinami útočících kanců a rozzuřených tygrů. Na zcela jiné úrovni byla báseň Waltera Scotta Stoupal jsem po temném úbočí Helvellynu, kterou jsem si přečetl v jednom starém časopise. O významu těch veršů jsem pochopitelně neměl ani potuchy, ale slova básně mě dojala a potěšila. Obdobný účinek na mne měly i úryvky z básní A. Tennysona.

Jednou mi jistý návštěvník daroval malou červenou knížku napsanou v přísně morálním duchu, která se jmenovala Naděje Katzekopfů⁸⁾. Pojednávala o nezbedném chlapci, který se nakonec polepšil, ale obsahovala i verše, které začínaly „Sbohem, mé odměny a víly“ a končily vybídnutím čtenáři, aby se „pomodlil za Williama Churneho ze Staffordshiru“. Tento literární zážitek jsem později zúročil. ⁹⁾

Podobně jsem narazil i na příběh o lovci lvů v Jižní Africe. Dostal se mezi lvy, kteří byli všichni svobodní zednáři, a spolu s nimi vytvořil spolek proti zlotřilým paviánům.¹⁰⁾Myslím, že i toto vyprávění ve mně dřímalo do doby, kdy se začaly rodit Knihy džunglí.

Živě si vzpomínám i na dvě knihy veršů o dětském světě, jenom jejich jména si už nedokážu vybavit. Jedna – modrá a tlustá – na mě hluboce zapůsobila: „devět bílých vlků“ klusalo „otevřenou planinou“ a vyskytovali se tam i nějací divoši, kteří „si mysleli, že jméno Anglie je něco, co lze spálit“. Druhá kniha – hnědá a rovněž tlustá – byla plná krásných příběhů napsaných ve zvláštních básnických metrech. Dívka se s naprostou přirozeností proměnila ve vodní krysu; uličník zbavil starého pána podagry obkladem z listu kapusty, do děje se nějak zamotalo i „čtyřicet zlých skřetů“ a nakonec „andílek“ vylezl oknem na střechu a pokusil se koštětem smést hvězdy z nebe. Na svoji dobu to musela být neobvyklá kniha, ale později jsem na ni už nikdy nenarazil. Podobně tomu bylo i s písničkou, kterou mi zpívala vychovatelka při večerním odlivu v Littlehamptonských písčinách, když mi nebylo ještě ani šest. Pocity úžasu, vzrušení a hrůzy i rudé paprsky mizejícího slunce mi v mysli zůstaly jako živé.

Poznámky v textu:

4 Walter Besant (1836–1882), spisovatel a historik.

5 Příběh pojednávající o dětech, které jejich angličtí rodiče posílali z Indie do škol v Anglii.

6 Edward Knatchbull-Hugessen (1829–1893), britský liberální politik.

7 Dobrodružné lovecké příběhy od majora Henry Astburyho Levesona, který psal pod pseudonymem „Starý šikari“ (slovo šikari

znamená lovec).

8 Naděje Katzekopfů, pohádka od Francise Edwarda Pageta (1806–1882), kterou napsal pod pseudonymem William Churne ze Staffordshiru.

9 Odměny a víly (angl. Rewards and fairies) je název knihy příběhů pro děti od R. Kiplinga, který česky vyšel v překladu Pavly Moudré jako „Nová šotkova kouzla“. Název původní básně Sbohem, mé odměny a víly, kterou napsal biskup Richard Corbet (1582–1635), je narážkou na lidovou pověru, podle níž pořádkumilovným hospodyním dávaly víly za odměnu do střevíců šestipence.

10 Zednářští lvi se vyskytují ve vyprávění Jamese Greenwooda King Lion, uveřejněném v Boy's Own Magazine, ročník 1864. Lovec se jmenoval bylo Linton Maberly.

Translation © Rudolf Chalupský, 2017

© Dauphin, 2017

ISBN: 978-80-7272-789-6