Píše se rok 1902, když do vesnice v nepřístupném údolí
alpských hor přivezou osiřelého chlapce. Čeká ho řada ústrků od hrubiánského
strýce. Drsné zacházení a nepřízeň osudu Andrease nepokřiví a on vyroste v
čestného muže, který životu čelí s pokorou, ale zpříma. Zprvu se toulá údolím
jako nádeník, až se konečně zdá, že mu svítá na lepší časy: najde svou životní
lásku a novou práci u firmy, jež v údolí staví první lanovku. Štěstí je ale
vrtkavé a nevyzpytatelné jako počasí vysoko v horách. Pád laviny všechny jeho
naděje a plány zmaří a Andreas Egger musí znovu hledat vnitřní vyrovnanost...
Průzračný, strohý styl, ryzí city a starosvětsky zpomalený
čas dodávají příběhu jeho života jímavé kouzlo. „Číst tuhle knihu je jako
dýchat čerstvý alpský vzduch: také uzdravuje,“ říká nakladatelská anotace.
Rakouský autor Robert Seethaler není českému čtenáři
neznámý. Před třemi lety vyšel v Argu román Trafikant, zasazený do Vídně na
sklonku třicátých let minulého století. Klíčovou postavou je tu Sigmund Freud.
Seethaler se narodil ve Vídni roku 1966. Jeho prvotina Die
Biene und der Kurt z roku 2007 byla vyznamenána Cenou za debut památníku
Buddenbrookhaus. Následně autor získal několik stipendií. Film podle jeho
scénáře Die zweite Frau posbíral řadu ocenění a byl prezentován na mnoha
mezinárodních filmových festivalech. V roce 2008 vydal Seethaler druhý román
Die weiteren Aussichten, o dva roky později Jetzt wird ernst. Trafikant vyšel v
roce 2012. Poté, v roce 2014 následoval Jiný život (Ein ganzes Leben), který se
loni dostal mezi sedm knih nominovaných na Man Bookerovu cenu.
V českém překladu Michaela Půčka vydává Jiný život
nakladatelství Plus, jako dvacátý druhý svazek edice Pestrá řada. Z knihy se
četlo i o letošní Noci literatury.
Ukázka
z knihy:
V noci Eggera probudil zvláštní
zvuk. Nebylo to víc než tušení, tichý plíživý šepot kolem stěn. Ležel ve tmě a
napínal uši. Cítil vedle sebe teplo své ženy a poslouchal její tiché
oddechování. Nakonec vstal a vyšel ven. Do tváře mu zadul teplý fén a téměř mu
vytrhl dveře z ruky. Po noční obloze se hnaly černé mraky a mezi nimi každou chvilku
zazářil beztvarý měsíc. Egger vystoupal kousek výš po louce. Sníh byl těžký a
mokrý a všude zurčela voda. Myslel na zeleninu a na to, co dalšího by se ještě
dalo udělat. Půda nebyla příliš úrodná, ale stačilo to. Mohli by si pořídit
kozu, nebo třeba dokonce krávu, pomyslel si, kvůli mléku. Zastavil se. Kdesi
vysoko na svahu se ozval zvuk, jako by uvnitř hory něco s povzdechem puklo.
Pak zaslechl hluboký, stupňující se rachot a jen okamžik nato se země pod jeho
nohama rozechvěla. Rázem pocítil chlad. Rachot se v několika vteřinách změnil v
pronikavý, jasný tón. Egger stál bez hnutí a poslouchal, jak se hora
rozezpívala. Uviděl asi dvacet metrů od sebe mihnout se cosi velkého a černého,
a ještě než pochopil, že to byl kmen stromu, rozběhl se. Hlubokým sněhem se
hnal zpátky k chatě a volal na Marii, ale v následujícím okamžiku ho něco
popadlo a zdvihlo do výšky. Cítil, jak ho to unáší pryč, a poslední, co spatřil,
než ho spláchla temná vlna, byly jeho nohy trčící vzhůru k nebi, jako by
nepatřily ke zbytku těla.
Když Egger zas přišel k sobě,
mraky byly pryč a na noční obloze svítil jasně bledý měsíc. V jeho světle se
kolem dokola tyčily hory, jejich zledovatělé hřebeny působily jako vyražené z
plechu a budily dojem, že svou ostrostí a jasností prořezávají oblohu. Egger
ležel zkroucený na zádech. Mohl hýbat hlavou a pažemi, ale nohama vězel až po
kyčle ve sněhu. Začal hrabat. Z laviny je doloval a vyrýval oběma rukama, a
když nohy vytáhl, překvapeně na ně hleděl, jak před ním leží, studené a cizí
jako dva kusy dřeva. Pěstmi se tloukl do stehen. „Jen mě teď nenechte ve
štychu,“ prosil a nakonec se chraplavě rozesmál, když mu v nich spolu s krví
zapulzovala i bolest. Pokusil se vstát, okamžitě se mu však podlomila kolena. Nadával
nohám, které vypověděly službu, a nadával celému svému tělu, jež mělo míň síly
než tělo malého dítěte. „No tak, vstaň!“ přikazoval si, a při dalším pokusu se
mu to podařilo a zůstal stát. Okolí se proměnilo. Lavina pod sebou pohřbila
stromy a skály a srovnala terén. Masy sněhu se v měsíčním světle rozprostíraly jako
obrovská deka. Pokusil se zorientovat podle hor. Nakolik dokázal rozeznat,
nacházel se asi tři sta metrů pod svou chatou, která musela stát tam nahoře za
pahorkem navršeného sněhu. Vykročil. Šel pomaleji, než zamýšlel, sníh laviny
byl nevypočitatelný, v jednu chvíli tvrdý jako kámen a jakoby spečený s
podložím, a jen o dva kroky dál měkký a sypký jako moučkový cukr. Bolesti byly
zlé. Starosti mu dělala zejména jeho rovná noha. Měl pocit, jako by mu ve
stehně vězel železný trn, který se s každým krokem zadírá hlouběji do masa. Vzpomněl
si na mladé vlaštovky. Snad je nesmetla tlaková vlna. Ale hnízdo se nacházelo
na dobře chráněném místě a on postavil krov pevně. Přesto by měl dolní traverzy
vyztužit, střechu zatíží kameny a zadní stranu zabezpečí opěrnou zdí z
prokládaných balvanů, kterou zapustí hluboko do svahu. „Ale ty kameny musejí
být placaté!“ řekl nahlas sám pro sebe. Na chvilku se zastavil a naslouchal.
Ale všude bylo ticho. Fén přestal vát, Eggera šimral na kůži jen úplně mírný
větřík. Pokračoval dál. Svět kolem něj byl tichý a mrtvý. Na okamžik měl pocit,
že je posledním člověkem na Zemi, nebo aspoň v údolí. Musel se zasmát. „Taková
hloupost,“ řekl si a pokračoval v chůzi. Poslední úsek pod sněhovým pahorkem se
strmě zvedal a on byl nucen lézt po čtyřech. Sníh se mu drobil pod prsty a
připadal mu neobvykle teplý. Bolesti v nohou teď kupodivu zmizely, ale chlad mu
pořád ještě vězel hluboko v kostech, a ty se mu zdály lehké a křehké jako sklo.
„Hned jsem tam,“ řekl sám sobě nebo Marii či bůhvíkomu, ale ve stejném okamžiku
pochopil, že ho už nikdo neuslyší, a když přesmýkl tělo přes vrcholek pahorku,
hlasitě se rozvzlykal. Klečel ve sněhu a přehlížel měsícem osvícenou pláň, na
které stávala jeho chata. Do ticha vykřikoval jméno své ženy: „Marie! Marie!“
Vstal a přecházel po svém pozemku bezcílně sem tam. Pod vrstvou prašanu,
sahajícího až ke kolenům, byl sníh tvrdý a hladký, jako by ho slisoval válec.
Všude se povalovaly střešní šindele, kameny a úlomky dřeva. Poznal železnou
obruč ze sudu na dešťovou vodu a hned vedle jednu svou botu. Na mírně vyvýšeném
místě čněl ze země kus komína. Egger postoupil o několik kroků, až tam, kde pod
sebou předpokládal vchod. Padl na kolena a začal hrabat. Ryl, až mu dlaně krvácely
a sníh pod ním potemněl. Když se po hodině prohrabal asi o metr a půl níž a pod
rozbolavělými prsty ucítil lavinou stržený střešní trám, který tam vězel jako zabetonovaný,
hrabat přestal. Narovnal se a vzhlédl k noční obloze. Pak přepadl dopředu a
obličej položil do sněhu nasáklého krví.
© Hanser Berlin im Carl Hanser Verlag München 2014
Translation © Michael Půček, 2017
Cover Illustration © Jose S. Perlado
ISBN 978-80-259-0635-4
Žádné komentáře:
Okomentovat